Zuzyjacksonka

16.kapitola

Prosba?! Něco se ti nezdá…

Tak, tento dílek chci věnovat naší milé Moničce s přáním všeho nejlepšího k jejímu dnešnímu svátku! Mony, užij si svůj den přesně podle svých představ, připojuji se do dlouhé řady gratulantů a přeji hojnost štěstí, pohody a lásky od těch, které máš kolem sebe a říkají si rodina nebo přátelé! MÁM TĚ RÁDA! ♥

Nevím, co se to v poslední době se mnou děje, ve studiu jsem roztržitý, nedokážu se pořádně soustředit, myšlenky utíkají … kam? Zpět do Neverlandu, ale hlavně k Natali. Když jsem jí nablízku, zažívám závan štěstí a spokojenosti.. za tu dobu, co je na Neverlandu, tak se mi z mého domova vůbec nechce…

Ráno, když se jsem se probudil celkem pozdě, byl jsem dlouho do noci ve studiu, abych dohnal resty… ale když byla chvilku pauza, musel jsem se v myšlenkách vracet k naší vodní bitvě, ze které jsem vyšel jako vítěz i poražený. Přistoupil jsem k oknu a díval se, jak vše nabírá svoji konkrétní podobu, bylo krásné skoro odpoledne… slunce prosvítalo korunami stromů a jeho paprsky dopadaly na posekaný trávník… když můj podhled zaujal pohyb…

Přicházela s pevným, rázným krokem, avšak s lehkostí vánku, který si pohrává s listy v korunách stromů… byla krásná, měla ledabyle sčesané vlasy do drdolu, volnou letní halenku, která obnažovala její úžasné křivky. Díval jsem se, jak se shýbla k záhonu frézií a jednu si utrhla, přivřela oči, přivoněla, vpletla si ji do vlasů…byla jako pohádková víla, která, čeho se dotkne, rozkvétá… stejně jako celý Neverland a mě … na ní záleží čím dál víc…

Ouuu, do háje… všimla si mě, jak na ní koukám v pyžamu… zamával jsem jí a věnoval rozpačitý úsměv… zamávala mi, usmála se a zase volným krokem odcházela…

Potkal jsem se s ní až při večeři…. A byl jsem za to rád.

"Natali, smím si přisednout?" … ani jsem nečekal na souhlas, stačil mi její úsměv… "Ale jistě, nerada jím sama! Michaeli, potřebuji s tebou něco probrat ohledně místa pro tenisové kurty a pro.."

Přerušil jsem ji s obavou, že všechno bude moc brzy hotovo a Natali odejde… už jen ta představa ve mně budila smutek a sklíčenost. …to se nesmí stát! " Natali, tohle všechno má čas, jedeš, jak o závod, Neverland se mi mění před očima, nechceš si udělat malou přestávku?" pokukoval jsem po ní jedním okem a vidličkou ukrojil Sofiin výtečný višňový koláč….

"Michaeli, přestávku? Jak to myslíš… jako zastavit práce v Neverlandu?" překvapeně zamrkala…nechci, aby si myslela, že jsem třeba nespokojený s její prací…

"Natali, ne, to nemyslím, zastavit úplně, ale jsi tady zapřažená od rána do večera a byl bych moc rád, kdyby sis mohla trochu oddechnout. Chci se zeptat ještě na něco. Máš ráda společnost?" Evidentně byla z mých hádanek dosti v rozpacích, proto šla přímo k věci, což mě dělá značné problémy… než se vymáčknu a také mě to přišlo dost hloupé, odvážné nebo troufalé chtít to po ní…

"Michaeli, o co jde, buď konkrétní, prosím, jinak se vážně nedozvím to, co se ti honí v hlavě, ale jak tě tak pozoruji, máš všechno vymyšleno, tak ven s tím, jen to říct nahlas!"

"Natali, já byl bych moc rád, byl bych poctěn a moc by to pro mě znamenalo, kdybych …kdybys.. " lezlo to ze mě, jak z chlupaté deky…bál jsem se její reakce, odpovědi… připadal jsem si, jak nahý v trní, žádat jí o tohle, mě to už ani nepřijde, ale ona s tím nejspíš nemá žádné zkušenosti.. trýznily mě obavy… a po celou tu dobu mě Natali sledovala, jak se nervózně rýpu v koláči..

"Michaeli, Miku!! Jseš hroznej, víš to… ?" ."Jo, vím! Promiň… " "No, tak mluv, chlape…!"

"Dobře, Natali, tak tedy…čeká mě jedna celkem důležitá akce na American Music Awards a byl bych strašně moc rád, kdybys mě mohla doprovodit. Vím, že žádám příliš, že nejspíš nebudeš chtít , nebo budeš mít strach z velkého množství lidí, kamer, dotěrných očí, kterým nic neunikne… a hlavně my dva, budeš středem zájmu, ale… Natali, já, no, budu upřímný… nemám s kým jít a tahle akce si vyžaduje doprovod… Byl bych rád ve společnosti tak krásné ženy, jako jsi ty… protože, jakmile se objevím sám, tak zase budou kolovat o mě nechutné lži a budou mě podezírat z bůhví čeho… "Jacko - Wacko" a podobně… Ale především, proč tě tam moc chci a vlastně už i potřebuji, je to, že s tebou se cítím moc dobře, jsi jiná, bereš mě takového, jaký jsem…a já … no… chybíš mi každou chvilku, kterou s tebou nejsem…

Ale pochopím to, když odmítneš…

Počet komentářů: 6

No, není to úžasný ?

Neděle v 8:00 | Videa, která stojí za to vidět! ♣

Počet komentářů: 6

15.kapitola

Čtvrtek v 6:16 | ♥ Povídka - Hlas srdce

Kde pravidla (ne)existují

Celý den jsem byla jakási nesoustředěná, když se objevilo na cestě nějaké auto, ať to byla dodávka, která přivezla materiál nebo jakýkoliv zvuk motoru mě donutil zvednout oči v domnění, že je to… Michael.

Přistihla jsem se, že moje myšlenky se upírají k dnešnímu ránu, kdy jsme si nejen potykali, ale ten polibek? Jak to, že jsem tak reagovala, tak samozřejmě? Mívám nad sebou a ve všem kontrolu, ale tohle se mi nejspíš vymklo.. ..

Nechala jsem se unést jeho osobním kouzlem nebo jsem byla dojatá nad jeho osudem a "vztahem", který má s otcem? Jedno vím jistě, nebyla to lítost, ale náklonnost k člověku, se kterým se život nemazlí a přesto neztratil sám sebe, nepřizpůsobil se krutému světu, je laskavý, milý…

Ano, přitahuje mě to k němu, v tom polibku bylo něco, zvláštního, touha.. kterou mě oslovil jako muž… stále vidím jeho rty u těch svých, které byly bezmocné se vzepřít, jeho chřípí v nose, které se pohybovalo tak rychle, jak dýchal..

"Slečno Gordonová..? ..Natali…? Kam přijde tenhle materiál.. ?" Vytrhl mě hlas, který mě vrátil do reality. Ponořila jsem se znovu do své práce, plánků… Neverland dostával svoji konečnou podobu, kousek po kousku, celé dva měsíce uběhly, jako voda a stále je co dotvářet..

Když jsem se rozhlédla kolem po Neverlandu nebo, když jsem jím projížděla v autě, bylo mi, jako bych se sama vracela do míst, která jsem si vysnila, přestože nikdy neexistovala. Nyní jsou skutečná a já je pomáhám dotvářet, snad nikdy mě moje práce netěšila a nenaplňovala, jako právě teď.
…

Když se v pozdním odpoledni přiřítil Michael v obležení spousty dětí, které s otevřenou pusou, s očima jiskřícíma nadšením, nevěděly, co dřív, jestli vláček nebo kolotoče, stánek se sladkostmi, zvířata v ZOO… a Michael se nechal honit, tahat za ruce, místy jsem měla dojem, že ti malý nezbedníci Michaela rozcupují na kousíčky… dál jsem se věnovala svým nákresům a zaškrtávala, co bylo v dnešním plánu udělat a zda je vše splněno, tak, jak má..

"Natali, nepřidáš se???" musel si všimnout, jak je pozoruji…. A usmívám se nad tou dětskou radostí, která je nakažlivá, smála jsem se nahlas jejich vylomeninám a skotačení.. …

"Michaeli, raději ne, vidím, že ty děti dokonale zvládáš…Nebo oni tebe! " Padnul na trávník a oddechoval po honičce, ve které vyhrál. Sice dětí bylo víc, jak dvacet, ale ještě jsem nikdy neviděla někoho kličkovat, jako zajíce mezi tolika dětmi a být v cíli první…

"No tak, Natali, nechci tě nutit, ale měla bys respektovat nejnovější pravidlo Neverlandu, které jsem ustanovil".. podíval se na mě a nadzvednul se na lokti i v obočí.. úsměv se mu roztáhl přes celý obličej, neposlušné vlasy opouštěly culík… a klobouk byl z té honičky a mačkanice poněkud pomačkán.. Díval se na mně, jako by čekal, že se zeptám: "Jaké je to nejnovější pravidlo?"

"Natali, je sice nepsané, ale každý účastník Neverlandu se zavazuje k vodním bitvám, ať chtěně nebo nechtěně… tak utíkej, Wayen se už řítí s balónky s vodou…

Zahodila jsem bez čekání pero, papíry i s deskami a běžela, co mi síly stačily, Michael jen za mnou křičel a hvízdal na prsty, že takový start z nuly na sto kilometrů v hodině ještě neviděl…

Kdyby vás zajímalo, jak celá vodní bitva skončila ?… Tak výsledek byl: celý trávník posetý prasklými balónky, Wayen měl na zádech přímo exklusivní zásah přímo uprostřed, mručel pod knír, ze kterého mu kapala voda, (doufám, že to byla voda

) že mu vyzkratuje vysílačka… dále polosuché vysmáté děti, mokrá Natali a nestydatě, ba přímo odporně suchý Michael!!!! Zase kličkoval, až vykličkoval..

Sebrala jsem mu jeho klobouk, to byla jediná trofej, která mu při běhu spadla z hlavy, snažila jsem se vyhlásit mír, asi byl spokojen s tím, jak si dobře vede a snažil se dostat nazpět to, co mu patří, jeho oblíbený nepromokavý klobouk!

Jenže bude nepromokavý i v bazénu? Přesně tam Michael skončil, já ho tam nalákala a děti se postaraly o zbytek a Wayen do vysílačky zahlásil.. "Akce je skončena!"

Počet komentářů: 10

Holky, zajdeme na skleničku?? :-))

Středa v 8:24 | ☺☻ Zajímavé fotky

Tak, to bych se té láhvi podívala na dno!!! Jenže... sklo, myslím ještě zvětšuje? Tak to bych oslepla dvojnásob... a) z pití a b) z toho, co bych viděla!!!

P.S .. Taky to mohli udělat tak, že dotyčného, než smontovali, oholili pod paží, skoro bych se teď bála vyžahnout do dna!!!!

Počet komentářů: 4

14.kapitola

14. května 2012 v 5:46 | ♥ Povídka - Hlas srdce

Nejkrásnější ze všech dní je ráno s Natali..

Cítil jsem takovou touhu jí políbit, že bych byl ochotný pro jediný polibek udělat cokoli. Ano, v její přítomnosti je mi skvěle, dokáže mě vyslechnout, povzbudit a zároveň pohladit milým humorem.. a nejen to, je to krásná žena, má kouzlo, šarm, i když "jenom" sází květiny… jde z ní síla i něha, vše dokonale vyvážené…

Než jsem si stačil cokoliv uvědomit, tak jsme se k sobě přibližovali a naše rty si byli tak blízko, cítil jsem její dech na své tváři, vůni jejího parfému a toužil jsem jen po jediném, splynout s jejími rty..

Ani nevím, jak se to stalo nebo, jak jsem se o to zasloužil, ale naše rty se dotkly, cítil jsem, jak jsou kypré, pružné a horké .. stále vonící kávou. Letmý polibek? Lačně jsem sevřel její pootevřené rty v mých, oči jsem měl přivřené touhou, ale i přes to jsem viděl, jak se jí zachvěly řasy, ona sama. Když jsme se od sebe neochotně odtáhli, podívali se jeden druhému do očí, měla zorničky rozšířené, zachvěla se a já… ? Já… začínal být vzrušený, chemie zapracovala dokonale, nikdy jsem nic podobného necítil, i když se mi dívky vrhaly kolem krku, tiskly se na mě nebo ze mě rvaly ošacení, zatínaly nehty do mých zad a já měl hluboké škrábance nejen po tváři… tohle bylo jiné, šlo to z mého nitra… ze srdce. Bylo těžké přestat…!!

"Natali, děkuji ti za všechno! Za azyl, pochopení, podporu,..když mi bylo tak smutno …ač nerad, musím jít po svých povinnostech. Bylo mi s tebou velice příjemně, ještě jednou ti děkuji." Měl jsem nutkání ji pohladit po tváři, ale musel jsem se ovládat, držet zpátky, abych to znovu neudělal…

"Michaeli, není za co, to je mezi přáteli běžné, že si pomáhají….Není třeba děkovat, za něco, co je samozřejmé. Taky musím jít, čeká mě spousta práce, lidí a zařizování, přeji ti příjemný den!"

Rozloučili jsme se, jen neochotně jsem se loudal do domu, pod sprchu, abych srovnal tělo i myšlenky. Odcházel jsem večer zdrcený výstupem s Josephem a nyní … nyní, jako by mi někdo napumpoval novou energii do žil. Někdo?? Natali?!

Sotva jsem vešel do domu, hned mezi dveřmi se ozvala má kuchařka Sofie… která je mi stejně drahá, jako moje matka. Absolvovala se mnou nejedno turné, dohlížela na vyváženost stravy, nešetřila vlídným slovem, ale umí mě celkem s přehledem setřít, jak malého kluka, když se tak někdy chovám, nebo odmítám jíst její pokrmy, které s pečlivostí jí vlastní a s láskou připravila.

"Michaeli, kampak? Bez snídaně…?" Prohlížela si mě a já cítil být přistižen, jako když se vracím z nočního flámu.. "Ou, dobré ráno Sofie, já.. no, byl jsem se projít po ránu, jak by tě mohlo napadnout, že bych si nechal ujít tvé skvostné lívance s ovocem?".. snažil jsem se odvrátit podezření.. marně..

"Miku, nelži mi, neumíš to, já jsem vzhůru už od pěti hodin a neslyšela jsem, že bys vyšel z domu!" .. prohlížela si mě se zájmem… a oku zkušené ženy neuniklo, že… "Michaeli, vypadáš nějak "použitě", zanedbaně.. jako bys celou noc trávil někde na kolotoči.. a spal si vůbec? Vždyť máš to stejné oblečení jako včera? Drahoušku, mě neoblafneš…!"

"Sofie, ano, to vidím, ano, byl jsem celou noc mimo dům, ale vážně nic mi nechybí…" objal jsem jí kolem ramen a vlepil pusu na tvář, tahle starostlivá žena to vždycky se mnou myslí dobře.

"Tak, to je dobře, tak si sedni a jez, uvařím ti k těm lívancům kávu!" .. skoro hystericky jsem zaječel.. né, kávu nééé, tu už jsem dneska.. " po očku mě sledovala a neušel mi její shovívavý úsměv…

"Tak, pomerančový džus, když už jsi kávu měl!" .. dodala se smíchem.. Neptala se dál, viděla moje rozpaky i to, že nechci lhát, s kým jsem si ranní šálek kávy vypil. Kdyby tak věděla…

"Michaeli, před dobrou půlhodinou tě sháněl Wayen, prý už meškáš s odjezdem do studia…"

"Sofie, oni počkají, co jim taky zbude, že? Nemůžu přece opustit tvoje skvostné ovocné lívanečky!" řekl jsem a mrknul s úsměvem na svojí hospodyni a s chutí ukrojil vidličkou další kus této výtečné pochoutky, až se mi dělaly boule za ušima.

Počet komentářů: 8