Červen 2010

II.kapitola

30. června 2010 v 12:00 ♥ POVÍDKA - Sen, co se stal skutečností

Sen, nebo skutečnost...?


Na kus papíru mi napsal své telefonní číslo a já mu poskytla svoji adresu. Řekl jen: " Slečno Reinerová, pokud se vám to hodí a souhlasíte, tak bych pro vás zítra odpoledne poslal řidiče, abychom si mohli někde v klidu o všem promluvit. Budu celý den v nahrávacím studiu, které sousedí s klidnou a příjemnou kavárnou, kde bychom se mohli sejít." Po té mi vložil lístek do knihy a rozloučili jsme se podáním ruky . Dívala jsem se jak odchází se svými lidmi, kteří nakupují velké množství dětských knih, zřejmě pro nějaké děti.

Stále jsem nemohla uvěřit tomu co mě potkalo, tomu koho jsem potkala. Vím, že je to velký člověk od showbussinuesu. Ovšem, stále jsem moc nevěřila, že svůj slib splní.. řešení, pro mou situaci? Vždyť ani já nemám řešení, tak proč by se takový slavný člověk staral o nějakou "chůvičku" a k tomu nezaměstnanou, nezajímavou.   Vždyť mě viděl poprvé a možná i naposledy. Kdo ví, zda se zítra dočkám, zda splní svůj slib. Každopádně by to bylo báječné.. vážně bych nějakou práci moc potřebovala.  Pro jistotu, však budu připravená kdyby přece jenom nezapomněl. Nemohu si dovolit propásnout i sebemenší šanci.

Blížila se hodina, které jsme se včera dohodli a já začala být neklidná. Co když se mi to jenom zdálo, co když to všechno byl jen sen… nebo že by skutečnost?

Převracela jsem v ruce lístek, který mi daroval a ani jsem nedoufala, že… Z úvah mě vytrhlo zatroubení klaksonu pod okny mého domu. Když jsem vykoukla ven nemohla jsem věřit svým očím! Ano čekala jsem honosné auto, ale ne černou limuzínu. Stále víc mi docházelo, že to je realita. Byl neuvěřitelně přesný, ve sjednanou hodinu a ani o minutu dříve nebo později se rozdrnčel zvonek u mých dveří. Načasování bylo neuvěřitelné.

Když jsem otevřela stál tam muž v uniformě a zdvořile pozdravil: "Dobrý den slečno, vy budete zajisté Simon Reinerová. Pan Jackson, mě posílá, abych vás dovezl na s vámi sjednanou schůzku. Pokud jste připravena, můžeme jít." Měl hlas a vystupování, připadala jsem si po dlouhé době důležitá. Když mě vedl k autu dával mi přednost ve dveřích. Otevřel mi dveře u auta a počkal až jsem se posadila a pak je zase zavřel.
L
Připadala jsem si v tom velkém luxusním autě tak nějak ztracená. Byla jsem ze své dřívější rodiny zvyklá na pohodlí i komfort, ale tohle se mi stalo po prvé. Začala se mě zmocňovat panika! Jsem vhodně oblečená? Říkal přece, že naše setkání proběhne v kavárně. No, ale nevím, když jsem čekala auto nemyslela jsem že přijede luxusní obývací pokoj na kolečkách! Kde je od baru počínaje, tak po televizor a sedačky z té nejjemnější kůže a všechno vypolstrované a vykládané zlatem.
Pokud hovořil o kavárně tak to bude při nejmenším zámecká kavárna, nebo mu bude ten zámek rovnou patřit.

Po půl hodině jízdy, která se mi se v tom přepychu zdála jako celou věčnost, jsme dorazili k cíli. Řidič opět vystoupil a otevřel mi dveře a pomohl mi ven . Byla jsem zabořená v těch měkkých sedadlech, tak že jsem si připadala dost neohrabaně. S úsměvem mi nabídl rámě a já s povděkem přijala. Byl vážně moc milý. Skoro bych řekla, že na řidiče je ho škoda. Setkala jsem se díky rodině ve které jsem pracovala s různými vlivnými lidmi a mohu říct, že někteří vlivní političtí činitelé, neměli ani za mák slušnosti, jako tento galantní řidič.

Vedl mě do nějaké obrovské haly, když jsme prošli suterénem, který byl z mramoru a prošli jsme další chodbou, naskytl se mi nevídaný pohled. Vcházeli jsme do kavárny, která spíše připomínala nějaké foajé v divadle. Bylo to nádherné, tolik lesku, tolik krásného starodávně vyhlížejícího nábytku a při tom bylo všechno tak moderní a vkusné. Kráčela jsem po červeném koberci a nohy se mi bořili do té měkkosti, že jsem měla pocit, že kráčím bosky po nádherném hustém trávníku.
Odevšud na mě dýchala sladká vůně z cukrovinek a různých lákadel. Všude byli na kulatých stolcích, růžové saténové ubrusy, které sahaly téměř na zem. Na každém tom stolku, byli krásné tmavě červené a bílé gerbery doplněné o zeleň. Připadala jsem si jak Alenka v říši divů….Působilo na mě vše tak harmonicky a tak uklidňujícím dojmem, že jsem málem zapomněla, proč jsem tady.
gif


Ovšem do doby, kdy u jednoho prostřeného stolu seděl ten, který mě pozval. Sám Michael Jackson!

Tohle kdybych někomu vyprávěla tak mi to neuvěří. Vám vyprávět budu, protože vím, že vám mohu důvěřovat!

Pokud tedy budete chtít…???


Povídka: SEN, CO SE STAL SKUTEČNOSTÍ - I.kapitola

27. června 2010 v 14:45 ♥ POVÍDKA - Sen, co se stal skutečností
TAK ZAČÍNÁME NOVOU POVÍDKU!  TĚŠÍTE SE???

Doufám, že si jí oblíbíte tak jako tu předešlou , přeji vám, aby se vám u ní krásně snilo a hlavně o tom krásném člověku a muži o Michaelovi… kéž by se naše sny vyplnily, alespoň v naší fantazii!    Vaše Zuzy!

I. kapitola -  Nečekané setkání…

Byla jsem na pokraji svých sil! Téměř víc jak půl roku bez práce. Jsem dětská zdravotní sestra a moje další specializace je vychovatelka a pečovatelka o děti v rodinách. Dlouhou dobu jsem pracovala pro jednoho významného politika a jeho tři děti. Jenže, vyrostly a on dostal práci v diplomatických službách v jiné zemi a s celou svoji rodinou se odstěhoval. Je mi téměř osmadvacet a marně se pokouším, přes všechna svá skvělá doporučení sehnat práci i ve školkách a jeslích. Všude dostávám stejnou odpověď:   "Máme plný stav, bohužel!! Takže jsou mi všechny školy a vzdělání a dlouhodobá praxe v oboru momentálně k ničemu.

Potulovala jsem se po městě po jednom takovém nevydařeném pracovní pohovoru a na nic jsem neměla náladu.

Protože miluju knížky a moje nejoblíbenější je Malý Princ od Antoine De Saint-Exupéryho. Předčítala   jsem ji dětem, než se odstěhovaly a na památku jim ji věnovala. Je tam mnoho moudrostí, ze kterých může i dospělý člověk čerpat hlubokou moudrost.

Zašla jsem pro to do knihkupectví, abych si jí znovu zakoupila a aby mi byla útěchou na mou situaci, snad v ní najdu náznak řešení. Vešla jsem do prostorného obchodu s knihami… mám ráda tu vůni, nových knih ve kterých je ukryto vědění, moudrost a čeká na své objevení pozorným čtenářem. Každou knihu beru s velkou úctou do ruky, jako by měla vlastní duši. Rychle jsem si vyhledala oddělení dětské literatury a moc nevnímala zmatek a shluk lidí na ulici. Otevřela jsem knihu a znovu se začetla do známého příběhu…vždycky mě vytrhnou z reality a přenesou do místa děje….alespoň nemusím myslet na své starosti.

MJPP
Zaujala mě ještě jedna kniha na horním regále a pro kterou jsem se natáhla… jmenuje se Petr Pan…nechala jsem se unášet krásnými ilustracemi, obrázky které vyburcují dětskou představivost.. nepostřehla jsem, že mě se zaujetím sleduje nějaký muž v tmavém oblečení s kloboukem na hlavě. Bylo mi sice divné, že jsem v obchodě sama, ale nepřikládala jsem tomu žádnou váhu.

Ovšem do doby než mě onen muž oslovil:

"Skvělá volba slečno! Petr Pan je i moje oblíbená!" 

Zvedla jsem prudce hlavu a zamrkala překvapením… no schválně, že neuhádnete, komu jsem hleděla do tváře?... ano byl to Michael Jackson!!!!!

Jeho pohled mě téměř paralyzoval. Vzal mi knihu z ruky a něžně se nad ní usmíval.

Bylo mi hloupé, že stále mlčím, tak jsem řekla: " Ano je úžasná, pro dětskou fantazii jako stvořená. Škoda jen, že už jí nemám komu předčítat…  Řekla jsem to zřejmě dost smutně a myslela jsem na to že jsem stále bez zaměstnání.

Řekl jen s polekaným pohledem: "Och, to je mi moc líto! Snad vás, nebo vaše děti nepotkalo něco zlého?" Úplně mi vysel na rtech a čekal co odpovím.. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že mu mohu snad říct úplně všechno. Byl po dlouhé době první co projevil opravdový lidský zájem. Docela mě tím zaskočil.  Přesto, že je asi dost slavný.. nějaký zpěvák, nebo tanečník.. přesně nevím !

" Ne, já nemám zatím vlastní děti, ale pracuji jako vychovatelka a dětská ošetřovatelka. Rodina u které jsem pracovala se odstěhovala pryč města, ze země a já momentálně marně hledám novou práci. Měla jsem ty děti velmi ráda, ale vyrostly moc rychle. A nastalo loučení… Z mého úsměvu byl jistě znát smutek. Protože on tam stál naproti mně a bylo znát, že nejen pozorně poslouchá, ale i o něčem usilovně přemýšlí.
46


"Slečno, pokud dovolíte, měl pro vás jedno možné řešení… pracovní nabídku…

Ale promiňte mi prosím, ještě jsem se nepředstavil" řekl až stydlivě.

"Jmenuji se Michael Jackson."

A podával mi ruku.

"Já vím", usmála jsem se na něj… těší mne já se jmenuji Simon Reinerová." Potřásli jsme si pravicí… a já čekala jaké, to řešení bude...

R.I.P. MICHAEL

24. června 2010 v 22:01 | Zuzy vzpomíná..... |  Michaelova výročí: úmrtí, narozeniny

   LÁSKA SMRTÍ NEKONČÍ

r.i.p.
R.I.P.

To, že Michael tady mezi námi není, v  mém srdci nic nezmění ! Má tam své místo a zůstane tam navždy živý krásný, nádherný, zdravý a silný. Žít bude ve svých dětech, hudbě a tanci, které tvořil pro nás fanoušky a pro své potěšení. Dovolím si říct za vás, kteří sem chodíte -

BUDE ŽÍT V KAŽDÉM Z NÁS!

Půl století dělal tenhle svět krásnějším, místem pro život a to nemluvím o jeho skutcích lásky, pro nemocné děti a charitu a jsem si jistá , že se o mnohém co udělal, ani neví… protože to nechtěl. Chtěl jen pomáhat! A to dělal celý svůj život a dělá to svým odkazem dál….

Už jen svojí přítomností dělal tento svět krásnějším a uzdravoval ho svojí existencí.   Protože ho ve svém srdci tak  viděl, krásný, harmonický a snažil se přiblížit sen realitě.  Nenapravitelný snílek s duší dítěte, který důvěřuje a bývá  často zraňován.    Život bývá i krutý a je krutý ! Většinou k těm, kteří si to vůbec nezaslouží a kteří se snaží ho změnit k dobru všech a snaží se ho učinit snesitelnější i v těch bolestných věcech, nemoc, křivda, opuštěnost, samota, katastrofy přírodní i lidské. Snaží se o to i na úkor obětování sebe sama. A Michael o tom  věděl  dost, vždyť to sám zažíval na vlastní kůži od dětství, až po dospělost !

Kdo ho odsuzuje a posuzuje, podle toho, co je, či není podle něj normální... měl by se každé ráno podívat do zrcadla a říct si : Kdo vlastně jsem? Kam jdu ?  Kam směřují mé kroky a  co chci udělat pro druhé ?  Nemyslíc jen na  své vlastní blaho. Možná by mnozí ten pohled do svého nitra neustáli……

Budu moc ráda, když jako fan Michaela napíšete do komentářů, co pro vás znamenal.. znamená.. bude to naše společné svědectví o tomto krásném člověku a jako ŽIVÁ vzpomínka na NĚJ !


Také moc díky za komentáře k  dalším dvěma článkům/vzpomínkám... za obě pisatelky předem děkuji !
            
                             Za sebe i za Michaela… A jak by nám jistě s láskou řekl..   Bůh vám žehnej !

rozdělovník
    Za každý komentář od srdce děkuji…


KDYŽ SLOVA NESTAČÍ…..

24. června 2010 v 22:00 | MATÝSEK vzpomíná.... |  Michaelova výročí: úmrtí, narozeniny
Sedím na posteli ve svém dětském pokoji, na sobě mám černé tričko s obrovským nápisem "Dangerous" a víc než hlasitě přizvukuji řvoucímu kazeťáku, ze kterého se linou tóny mé milované písně "Remember the Time". Mám pocit, že vyskočím z kůže, že se samým blahem musím zbláznit a nad napůl prosbou a napůl příkazem mých rodičů, abych tu "příšernou" hudbu okamžitě ztlumila, jen ledabyle mávnu rukou.

Tak přesně tenhle moment se mi vybavil toho osudného červnového rána loňského roku. "Král je mrtev" zněla mi v uších slova televizního moderátora ještě při cestě do práce. Ne, dnes už nemám dětský pokoj, ale ložnici, kterou sdílím se svým manželem, nápis na oblíbeném triku je sotva čitelný a přesto mám najednou pocit, že některé věci prostě zub času ohlodat nedokáže.
     Od té doby jsem o Michaelu Jacksonovi přemýšlela nesčetněkrát. Ptala jsem se sama sebe, jak to, že právě on tak výrazně ovlivnil můj život? A jediné poznání, na které jsem se zmohla, je fakt, že někdy prostě jen slova nestačí.
Výborný skladatel? Jistě. Jedinečný zpěvák? Ale samozřejmě. Fenomenální tanečník? No tak o tom žádná. Nejvýraznější ikona populární hudby? Nezpochybnitelný fakt! A jaké další superlativy by ještě měly přijít???
     Což takhle člověk z masa a kostí? Vzdělaná, inteligentní a citlivá lidská bytost? Muž se srdcem na dlani? Osobnost, která i přes cílené útoky ze strany médií, přes rozcupovanou duši a každodenní křivdy, přes ponižování a zašlapání vlastní důstojnosti, dokázala pořád vidět na lidech kolem to lepší? Charakterní persóna světového showbyznysu se stamilióny dolarů, věnovanými na humanitární účely?
     Nemůžu si pomoct, ale pořád je to málo. Snažím se, představit si, jaké asi jsou pocity člověka, rozdávajícího lásku, pochopení a radost a dostávajícího soudní obsílky, urážky a degradaci snad ve všech ohledech lidského bytí. Jak je asi nejžádanějšímu muži pod sluncem v okamžiku, kdy jeho obličej, vlasy, zadek a dokonce intimní místa, pitvá kdejaký bezvýznamný pisálek v bulváru? Co se honí hlavou osobnosti takového formátu, když na ni a milovanou rodinu plivají špínu zabalenou do výmyslů a ubohých polopravd a lží? Jak se cítí člověk, zahnaný společností (ano, přesně tou společností, kterou se snaží svými poselstvími a charitou uzdravit) až na samý okraj???
     Mám husí kůži a cloumá mnou vztek. Jak se nám to, lidé, vlastně přihodilo? Kdy přesně jsme začali uznávat chamtivost, bezohlednost, násilí a nevšímavost jako nepostradatelný předpoklad úspěchu? Kam se vytratily prachobyčejné lidské hodnoty, jakými jsou loajalita, shovívavost, ochota pomáhat a vůle rozdávat kus sebe samých bez ohledu na vlastní vyčerpání a především - bez vidiny jakéhokoliv prospěchu?
     Snad tisíckrát jsem četla rádoby vtipnou poznámku, že Michael Jackson byl podivín. Opravdu??? A čím jako??? Že nevymetal stovky večírků ročně jako většina hollywoodských hvězd a hvězdiček? Že nestřídal ženy jako fusekle a nepotácel se zfetovaný nebo totálně na mol ulicemi Los Angeles? Že nad své vlastní pohodlí a bohužel i zdraví stavěl štěstím zářící oči těch, kterým pomáhal? Že měl kvůli svému ztracenému a zmařenému dětství na zahradě pouťové atrakce a čas trávil raději s těmi nejmenšími než s vypočítavými dospělými? Hmmm…..tak to je tedy opravdu velmi divné, to se musí nechat!!!
     Mohla bych být sarkastická ještě víc, ale nechci. Před rokem totiž odešel člověk, který více než cokoliv jiného u mne vyvolává pocit neuvěřitelného respektu, jistoty, obdivu a především lásky. A na tom nic nezmění ani další statisíce bludů a urážek, o kterých ještě bezpochyby uslyšíme a nebo je budeme číst.
     Michael Jackson dokázal to, co před ním a obávám se, že i dlouho (pokud vůbec někdy) po něm nikdo jiný. Ukázal všem, že dívat se na svět dětskýma očima a především dětským srdcem, je tím nejúžasnějším způsobem, jak uzdravit stále bolavější duši celé naší planety. V každém tónu, v každé melodii, v každé písni, pod kterou je podepsán, je toto poselství zakotveno na věky věků.

Drahý Michaeli,

děkuji Ti za všechno, co jsi pro mne udělal, i když jsi o mé existenci neměl ani ponětí. Děkuji za neuvěřitelný zážitek z Tvého živého koncertu a vůbec - za všechna Tvá neopakovatelná vystoupení, za všechny nádherné písničky a podmanivé melodie. Bylo mi obrovskou ctí, alespoň část mého života dýchat s Tebou stejný vzduch. Chtěla bych Ti toho napsat mnohem víc, jenže….víš…. SLOVA PROSTĚ NĚKDY NESTAČÍ...

andílek

 MICHAEL

JOSEPH JACKSON


*29.8.1958 -  † 25.6.2009







MJ
(napsáno ČERVENEC 2009)

Kam odešla duše spanilá,
co o trn zloby se zranila?
Již ztichl hlas a dozněl tón,
nebude nikdo jako on.

Tělo, když obrátí se v prach,
už není bolest, není strach.
A milosrdní andělé,
zahojí noci probdělé.

Dotlouklo srdce rozervané,                                             
Řekněte, prosím, co se stane,
když přijde pláč a zmizí smích,                                                   
a zvadnou květy a vůně v nich.                                     

A ten, co přítelem se zval,
pak na Tvých slzách hodoval.
A svět jen s úlevou si pěl,                                                                                                 
že viník dostal, to co měl.                                                                                                    

Nelamte křídla andělům,
když chtějí věřit vlastním snům.
A slovem horším než je kámen,
nehaste krásný lidský plamen.

Již ztichl hlas a dozněl tón,
Nebude nikdo jako on.
Však navždy v každé z písní Tvých
zní třepot křídel andělských.   

(Matýsek)


INTERVIEW S ANDĚLEM

24. června 2010 v 22:00 | Marta/Muscles vzpomíná... |  ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
justin



Od dětství miluji přírodu a skláním se každičkou minutou svého života před dary, které nám matička Země na chvíli propůjčila.

Ležím v trávě a zdravím se se sluncem. Kopretiny se nade mnou sklánějí a usedá na nich motýl.

Připadám si jako to krásné děvčátko z filmu This is it. Poslouchám ptačí symfonie a zahlídnu ve výšce káně. Krouží vysoko, ale já hledím mnohem výš.


andílek

Dívám se na kupovité mraky a ve své představě někoho usilovně hledám.

Podívám se lépe a zahlédnu v mracích svou velikou lásku.....člověka, kterého miluji několik desetiletí.......

Ach, Bože.......Michaeli, ........jsi to Ty? ....Jistě, máš své havraní kudrnaté vlasy do čela, klobouk a dlouhé ruce, které na mě mávají.... lásko moje, chybíš mi.....

Nechci na Tebe vzpomínat se slzami v očích, protože jsi stále se mnou, v mých představách a myšlenkách. Ráno se probouzím a pohladím Tě pohledem na Tvůj obraz, ze kterého se na mě usmíváš. Když procházím Tvou fotogalerii, již od dětství Tvé oči hovořily o nesmírném nadání, talentu a genialitě. Z roztomilého černého klučiny jsi se proměnil v mladého štíhlého mladíka, který dokonale ukázal světu, jaká je superhvězda.

Michaeli, tolik jsem Tě milovala už tehdy a tento můj cit k Tobě narostl do neuvěřitelných rozměrů. Svým vypracovaným tělem tanečního mistra a neopakovatelným hlasem,svým obrovským charismatem a fluidem, které mě očarovalo,uchvátil jsi mě a navždy okouzlil.

Tak strašně moc Tě miluji a je moc dobře, že jsi stále se mnou, lásko moje nádherná........

Když jsi dospěl do věku zralého muže, při pohledu na Tvou celkovou krásu a jemnost, byla jsem přímo lapena do Tvých sítí. Jsi tak smyslný a božský, každičký sval Tvého těla pracuje v rytmu hudby, kterou jsi nám s láskou skládal a zanechal jako jeden z Tvých unikátních odkazů.

Můj smysl pro krásno se díky Tobě naplnil, již nemusím hledat ideál, krásu, smyslnost, taneční kreativitu a především velkorysé a zlaté srdce......vidím je v Tobě, lásko moje.

Je mi zde s Tebou překrásně.........Až půjdu domů, pustím si zase Tvé písně, jež mě vždy obohatí a připomenu si tak dnešní setkání s Tebou.........

Miluji Tě, Michaeli, z celého svého citlivého srdce..............opatruj se a přimluv se za mě na příště..........

Navždy Tvoje Marta/Muscles

Michaelova řeč na Oxfordské Univerzitě 2/2

22. června 2010 v 11:00 Co řekl Michael - Oxford


OxfordJsou to opravdu strašné čísla, které by vám měli ukázat proč jsem obětoval tolik času a založil nadaci Heal the kids. Náš cíl je jednoduchý - znovu obnovit pouto mezi rodičem a dítětem, obnovit slib daný našim dětem, a dalším generacím, které budou chodit po naší Zemi. Ale protože tohle je moje první přednáška, a vy jste mě nádherně přivítali, chtěl bych vám říci více.

Každý z nás tady má svůj vlastní příběh a v tomhle ohledu můžou být statistiky velmi osobní. Oni říkají, že být rodičem je to samé jako tančit. Uděláte jeden krok a vaše dítě udělá další. Objevil jsem, že přinutit rodiče, aby se věnovali svým dětem, je jen jedna část příběhu. Ta další je připravit děti znovu akceptovat své rodiče. Když jsem byl  malý, pamatuji si, že jsme měli velkého psa jménem Black Girl, takovou pouliční směsku. Ale ona nebyla hlídací typ, co víc, byla nervózní a bála se všeho tak moc, že jsem se divil, že neomdlí  strachem, když kolem projel náklaďák nebo přišla bouřka. Moje sestra Janet a já jsme dali tomu psovi tolik lásky, ale nikdy jsme si opravdu nezískali jeho důvěru, která mu byla odepřena bývalým majitelem. My jsme věděli, že ji bil, ale nevěděli jsme čím. Ale cokoliv to bylo, bylo to dost na to, aby jí to vzalo právo na další  spokojený život.

Mnoho dětí dnes jsou přesně taková zraněná štěňátka, kterým odepřeli lásku. Nezajímají se o rodiče, ale žijí si svůj vlastní nezávislý život. Posunuli se dopředu a rodiče nechali za sebou. Pak jsou tady  horší případy dětí, které nenávidí své rodiče, takže každou nabídku rodičů by odmítli. Dnes večer chci, abychom přestali dělat chyby. Všichni musíme odpustit našim rodičům, pokud jsme se cítili přehlíženi. Odpusťte jim a naučte je, jak mají znovu milovat. Asi vás nepřekvapí, když vám řeknu, že moje dětství také nebylo ideální. Odcizení a napětí mezi mnou a mým otcem je veřejně známá věc. Můj  otec je tvrdý muž a od malička tlačil mě a mé bratry, aby jsme byli  nejlepší. Bylo pro něj obtížné ukázat mi náklonnost. Nikdy mi neřekl, že mě má rád. A nikdy mě za nic nepochválil. Pokud jsem  udělal skvělou show, řekl mi, že to bylá dobrá show. A pokud to byla dobrá show, neřekl nic.Jeho pozornost byla upřená jen na náš komerční úspěch. V tomhle byl opravdu mistr. Můj otec byl manažerský génius a já i má bratři mu vděčíme za náš profesionální úspěch. Trénoval mě a pod jeho dohledem jsem nesměl udělat spatně ani krok. Ale co jsem opravdu chtěl, bylo  mít otce.
Chtěl jsem tatínka, který by mi ukazoval lásku a to můj otec nikdy nedělal. Nikdy mi neřekl mám tě rád, nikdy si se mnou nezahrál nějakou hru. Ale pamatuji si, že jednou, to mi bylo tak 4 roky, byly ve městě kolotoče a on mě zvedl a vysadil na poníka. On pravděpodobně za 5 minut zapomněl na tohle gesto, ale pro mě tento moment znamenal tolik, že pro něj mám do dneška místo v mém srdci. Protože takové děti prostě jsou - malé věci pro ně tolik  znamenají a pro mě ten moment znamenal všechno. Zakusil jsem to jen jednou, ale cítil jsem se opravdu dobře.

Ale teď, když jsem sám otcem, přemýšlel jsem o svých dětech Princi a Paris. Jak bych si přál, aby mě vnímali, až budou jednou velcí? Určitě bych chtěl, aby si pamatovali, že jsem je chtěl mít vždy u sebe, kdekoliv jsem šel, a že pro mě byly tím nejdůležitějším v životě a měli přednost před vším ostatním. Jejich život má ale jiné  podmínky, protože s nimi nemůžu jít do parku nebo do kina, aniž by nás nepronásledoval paparazzi. Takže, co když mi jednou vyčtou, že mé činy ovlivnili jejich mládí? Proč nemohli mít normální dětství jako jiné děti? V tu chvíli se modlím, aby mé děti nezapochybovali a řekli si, že jejich otec dělal to nejlepší co mohl v daných okolnostech udělat. Že jejich otec nebyl dokonalý, ale byl to láskyplný muž, který se jim snažil dát všechnu lásku světa. Doufám,  že se budu dívat na věci z té dobré stránky a chyby, které jsem udělal, a které jistě ještě udělám v jejich výchově, pochopí. Protože my všichni jsme byli jednou dětmi a i když se naši rodiče maximálně snaží, nemůžou být vždy dokonalí. Jsme jen lidé. Když tak  nad tím přemýšlím, určitě doufám, že mé děti mě neodsoudí a prominou mi mé chyby. V této chvíli musím přemýšlet nad svým vlastním otcem a přestože jsem to dřív popíral, musím uznat, že on mě musel milovat. Jsem si jistý tím, že mě měl rád. Ukazovaly to malé věci, které  dělal. Když jsem byl malý, miloval jsem sladké. Moje oblíbené jídlo  byly koblihy namáčené v čokoládě a můj otec to věděl. Takže jednou za pár týdnů jsem ráno vstal a v kuchyni byl sáček s těmi koblihami - bez vzkazu, bez vysvětlení - prostě jenom ty koblihy. Bylo to jako by přišel Ježíšek. Někdy jsem přemýšlel, že bych v noci nespal a snažil se ho načapat, jak tam ty koblihy pokládá, ale nechtěl jsem zničit ten magický okamžik, protože jsem se bál, že by to pak už nikdy neudělal. Můj otec to musel dělat tajně v noci, takže ho nikdo nemohl chytit. Bál se lidských citů, nebo jim nerozuměl a neuměl s nimi nakládat. Ale znal koblihy. Když se pokusím otevřít své nitro a nahlédnout do něho, pamatuji si i jiné okamžiky, gesta, jakkoliv nedokonalé, které ukazovaly jeho lásku. Takže dnes si říkám místo toho, co můj otec neudělal, co udělal. Nechci ho dále soudit. Můj otec vyrostl na jihu ve velmi chudé rodině a jeho otec mnohdy nemohl ani nakrmit vlastní děti. Jeho otec ho také držel zkrátka a lásky se mu nedostávalo. Kdo si dokáže představit vyrůstat v chudé jižanské černé rodině, okradené o důstojnost, zbavené naděje, ve světě, kde se na mého otce a jeho rasu dívali jako na podřízeného? Já jsem byl první černoch, kterého hráli na MTV a pamatuji si, jaký rozruch to způsobilo. A to byly 80. léta! Můj otec se přestěhoval do Indiany a pořídil si vlastní rodinu, pracoval těžce dlouhé hodiny v továrně a snažil se zaopatřit svou rodinu. Vlastně se není co divit, že měl problémy s vyjádřením citů a že své syny tlačil k úspěchu,  aby nezakusili to ponížení jako on. Naučil jsem se viděl otcovu tvrdou ruku jako gesto lásky - ovšem, že ne dokonalé lásky, ale i tak. On mě tlačil dopředu, protože mě měl rád. A dnes, více než zatrpklost cítím požehnání. Místo hněvu jsem našel smíření. Můj vnitřní vztek pomalu otevřel dveře ke smíření a odpuštění.
Lidé se mě ptají - opravdu věřím, že můžeme zachránit náš svět? Že můžeme zachránit naše děti, ty samé děti, které chodí do školy se  zbraněmi a nenávistí a pak zabíjejí spolužáky? Nebo děti, které jsou schopné ubít malé nemluvně k smrti? Ano, já věřím, jinak bych tady dnes nebyl. Ale vše začíná u odpuštění, protože abychom zachránili svět, musíme nejdříve zachránit sami sebe. Abychom zachránili naše děti, musíme zachránit to dítě v nás. Jako dospělý a jako rodič si uvědomuji, že nemůžu být láskyplný rodič, aniž bych se vyrovnal s  démony mého vlastního dětství. A o to žádám i vás tady. Žijte tak, abyste naplnili těch 10 přikázáni. Važte si svých rodičů a nesuďte je. Nechte je taky zaváhat. Já chci odpustit svému otci, protože já chci mít otce, a tohle je jediný otec, kterého mám. Chci, aby mě opustila ta tíha minulých let, a abych začal nový
vztah se svým otcem, nezatížený hříchy minulosti. Ve světě naplněném vztekem se musíme snažit utěšit. Ve světě naplněném zoufalstvím se musíme odvážit snít. A ve světě naplněném nedůvěrou, musíme věřit.

Vy všichni tady, kteří se cítíte zrazeni svými rodiči, vyzývám   vás, abyste odložili své zklamání. . Kdo z vás se tady cítí podveden svými rodiči, nepodvádějte sami sebe. A ti z vás, kteří chtějí své rodiče odvrhnout, podejte jim naopak svou ruku. Žádám vás, a žádám  taky sám sebe, aby jsme dali rodičům tu nekonečnou lásku, aby se naučili milovat od nás, jejich dětí. Tak bude láska opět součástí  dnešního osamělého světa. Existuje jedno biblické proroctví, které zní, že jednoho dne přijde nový svět a nový čas, když srdce rodičů budou napraveny srdcem i svých vlastních dětí. Ghandi řekl, že slabí nemůžou nikdy odpustit, že odpuštění je výsadou silných. Buďme dnes tedy ti silní. A´T už na nás mělo dětství jakýkoliv vliv, musíme jít dál a odpustit si.

Tohle odpuštění je totiž začátkem a naše osobní štěstí bude výsledkem. A, dámy a pánové, ukončil bych to vírou, že  od tohoto dne uslyšíme novou hudbu. Nechte tu novou píseň znít ve
smíchu vašich dětí, odrazem jejich her a jejich hlasem. Vytvořme dohromady symfonii srdcí, žasnoucích nad našimi zázračnými dětmi.


Bůh vám pomáhej. Mám vás rád.
           

Michealova řeč na Oxfordské Univerzitě 1/2

20. června 2010 v 17:00 Co řekl Michael - Oxford
Michelova řeč na Oxfordské univerzitě, je ten nejúžasnější projev jaký jsem kdy slyšela, nebo četla. Od něj by se měli učit všichni pedagogové, vychovatelé, příliš zaměstnaní na své děti nemající čas rodiče...politici (od nich se stejně nedočkáme ničeho). .. a poučení si mohou vzít všichni lidé, kteří nosí titul HOMO SAPIENS.... někteří bohužel neprávem! 

Jistě pochopíte, že to sem musím dát celé.... vím, je to hodně čtení, ale věřte mi STOJÍ TO ZA TO! Michael měl život a hodnoty v něm pěkně srovnány, kéž by svět podle nic šel a jimi se řídil! Jistě by se všem žilo lépe.
Ox

S pokorou jsem přijal pozvání přednášet na tomto místě, kde přede mnou stály tak úžasné osobnosti, jakými jsou Matka Tereza, Albert Einstein, Ronald Reagan, Robert Kenedy nebo Malcolm X. Jsem si  jistý, že i oni cítili jistou trému na tomto místě. Když se podívám na Oxford dnes, nestačím se divit, jak majestátné toto místo je, a jací nadaní lidé se tu procházeli po dlouhá staletí. Zdi Oxfordu nehostily jen největší filozofy a vědce, ale také nejváženější tvůrce dětské literatury, jako J.R.R. Tolkien a C.S. Lewis.

Předpokládám, že bych svou řeč měl začít tím, jakou kvalifikaci mám k tomu, abych vám zde dnes přednášel. Přátelé, netvrdím, že jsem vzdělán tak, jako jiní, kteří vám přednáší na tomto místě. Projel  jsem ale tolik kultur a viděl tolik míst, což se jiným jenom ztěží podaří. Lidské znalosti se neskládají jen z knihoven a inkoustu, ale zejména z vědění, které má člověk napsáno ve svém srdci a vyryto v  duši. A přátelé, já jsem se za svůj relativně krátký život setkal s tolika věcmi, že někdy nevěřím, že je mi jen 42. Často říkám známým, že se cítím nejméně na 80 a dnes dokonce i chodím jako by mi bylo 80. (pozn. Michael měl v té době berle a nohu v sádře)
--------------------------------------------------------------------
Jsem rád, že mi nasloucháte, protože co vám dnes večer chci říci, může přinést lék pro lidstvo a pro tuto planetu. Bůh dal, že jsem byl obdařen mnoha profesními a uměleckými úspěchy v relativně ranném věku. Toto jsou mé úspěchy, ale mé úspěchy se nemusí nutně slučovat s tím, jaký jsem člověk. Ten veselý 5letý klučina, kterým jsem byl před davem mých fanoušků, není ten, kterým jsem byl doopravdy. Dnes tu před vámi stojím ne jako ikona popu, ale spíše jako ikona generace, která už dávno neví, jaké je to být dítětem. vy všichni jste produktem svého dětství a já jsem produktem toho, že jsem dětství neměl. Nedostatku drahocenného dětství, kdy se nemusíte starat o nic, jste opečováváni milujícími rodiči a váš největší zájem je, nastudovat si učivo na pondělní písemku. Vy, kteří znáte Jackson 5, víte, že jsem začal pracovat v pěti letech a od té doby jsem nepřestal. Nepřestal jsem tancovat a zpívat. Ale i když hudba pro mě zůstává největší potěchou, když jsem byl malý, chtěl jsem více než co jiného na světě být typický malý chlapec. Chtěl jsem stavět domy na stromech, mít balónové bitvy a hrát si na schovávanou s přáteli.

Ale osud rozhodl jinak a já jen záviděl ten smích volný čas dětí kolem mě. Před mým profesionálním životem nebylo úniku, a o nedělích jsem chodil pracovat pro Svědky Jehovovy, chodil jsem od domu k domu, jak oni to dělávají. Právě tenkrát jsem viděl, jak magické dokáže dětství být. Protože jsem byl celebrita, musel jsem se různě maskovat, aby mě lidé nepoznali - tlusté obleky, paruky, brýle... chodili jsme celý den po různých místech v Kalifornii po domech, obchodech a rozšiřovali Strážnou věž. A já miloval koukat se na to, jak lidé žijí, v jakých křeslech sedí, jak s dětmi hrají Monopoly - prostě ty úžasné a naprosto všední věci a scény z života, které jsem nikdy nepoznal. Já vím, možná byste mi oponovali, že to není nic zvláštního. Já se ale cítil jiný a je jen hrstka lidí, kterým bych se s tímto svěřil.

Nedávno jsem potkal Shirley Tempelovou, klasickou dětskou hvězdu 30 a 40 let. Nejdříve jsme si nic neřekli. Plakali jsme spolu, protože ona se mnou sdílela bolest, kterou znali jen mí blízcí přátelé, jako Elizabeth Taylor nebo Macaulay Culkin. Neříkám vám to, abych získal vaše sympatie, ale abych se dostal k důležitému faktu - nejenom hollywoodské hvězdy trpí ztraceným dětstvím. Dnes je to naprostá  globální katastrofa. Dětství se stalo obětí moderního života. Všude kolem nás jsou děti, kterým bylo upřeno toto právo, kteří neznají svobodu dětského života. Dnes jsou děti neustále popichovány, aby co nejdříve vyrostly, jako kdyby dětství samotné bylo zátěží, kterým je nutné se prokousat co nejrychleji. A co se týče tohoto problému, jsem zcela jistě tím největším expertem. Naše generace zrušila smlouvy mezi rodičem a dítětem. Psychologové píší tuny knih o destruktivních efektech toho, když je dítěti upírána láska, která je tak potřebná ke zdravému vývoji jejich myslí a charakteru. A díky tomuto přehlížení, příliš mnoho našich dětí muselo brzy vyrůst. Vyrůstají daleko od svých rodin a to, co nás spojovalo mnoho generací, mizí. A v tomto vyrůstají naše děti - říkejme jim generace O. Přebrali štafetu od generace X.

Generace O má všeho dost navenek - bohatství, úspěchu, úžasných šatů a aut - ale bolestné nitro. Ta díra v našich hrudích a prázdnota, kterou cítíme, je přesně to místo, kde kdysi bývalo srdce a láska. A netrpí tím jen děti. Trpí i rodiče. Protože čím víc vyrábíme dětské "dospělé", tím více se cítíme odloučeni od našich vlastních dětských kvalit - a věřte mi, je hodně moudrosti v tom být dítětem, a zcela určitě to stojí za to si zapamatovat. Láska, dámy a pánové, je tím největším rodinným dědictvím, nejbohatším odkazem a dědictvím. Je to poklad, který se předává z generace na generaci. Minulé generace neměly bohatství, kterým disponujeme my. Jejich domy neměly elektriku, jejich děti se choulily v malé posteli bez topení. Ale v těchto domech nebyla tma, nebylo jim zima. Byli zahlceni láskou a ohřívali se každým tepem jejich srdce. Jejich rodiče, nevyrušováni luxusem a společenským postavením, měli děti na prvním místě. Jak víte, Thomas Jefferson nám dal určitá práva, kterými jako Američani a Britové můžeme disponovat. Nikdy se ale nediskutovalo o tom, že i děti mají své práva, protože tyto práva jim jsou odpírána po celém světě. Rád bych tedy dnes večer navrhl, abychom do každé domácnosti zavedli zákon o dětských
právech, a to:

* Právo být milováni, aniž bychom si to zasloužili
* Právo být ochraňováni, aniž bychom si to zasloužili
*Právo se cítit cenní, i když přicházíme na svět bez ničeho
*Právo být vyslyšeni, i když to není zajímavé
*Právo na čtení pohádek před spaním, aniž bychom soupeřily s večerními zprávami nebo seriály  
*Právo na vzdělání, aniž bychom museli uskakovat ve škole kulkám
*Právo být zbožňováni, i když máme tvář, kterou dokáže milovat jen matka

Přátelé, základnou lidského vědění, začátkem lidského vědomí, musí bát to, že naprosto každý z nás je milován. Ať už máte červené nebo hnědé vlasy, ať máte jakoukoliv barvu kůže a jakékoliv náboženství, musíte vědět, že vás má někdo rád.

Před 12 ledy, když jsem byl na turné Bad, za mnou přišel chlapec, který umíral na rakovinu. Řekl mi, že mě a mou hudbu miluje. Jeho rodiče mi řekli, že brzy zemře. Řekl jsem mu - podívej, přijedu do  Kansasu na koncert a dám ti tuhle bundu, kterou jsem nosil. Jeho oči se naprosto rozzářily. Ty mi dáš tuhle bundu?? Řekl jsem mu, že ano, ale musí si ji obléci v den mého koncertu a přijít na show. Dal jsem mu i své zářivé rukavice - a ty obvykle nikomu nedávám. On z toho byl úplně v oblacích. Ale možná až příliš v oblacích, protože když jsem přijel koncertovat do jeho města, byl už po smrti. A oni ho pohřbili v té bundě a s rukavicemi, které jsem mu dal. Bylo mu 10 let. Bůh ví - a já vím - že se fakt snažil vydržet. Ale aspoň věděl, že je milován - ne jen svými rodiči, ale i mnou. I když jsem byl skoro neznámý člověk, měl jsem ho rád. A se vší tou láskou on věděl, že nepřišel na tento svět osamocen, a určitě i neodejde sám.
Pokud vstoupíte do tohoto života s pocitem, že jste milováni, a odejdete se stejným pocitem, pak si s čímkoliv, co se stane mezi tím, hravě poradíte.
Profesor vás může vyhodit, ale vy se nebudete cítit poníženě. Šéf vás může deptat, ale vy se nebudete cítit zdeptaně. Jak vás může někdo dostat, když víte, že jste objektem lásky?
Ale pokud nemáte tuto vzpomínku na lásku, stále jih hledáte. Prohledáváte svět aniž byste došli naplnění. Nezáleží na tom, kolik máte peněz a jak slavní jste, stále se budete cítit prázdní. Co opravdu hledáte je bezpodmínečná láska. A ta byla právě to, co vám bylo upřeno.

Podívejte se na typický den v Americe - 6 mladistvých, kteří ještě nedosáhli 20 let, spáchá každý den sebevraždu, 12 dětí zemře díky střelné zbrani. Tohle je den - ne rok! 391 dětí je zatčeno za drogy, 1352 miminek se narodí nezletilým matkám. A to se děje v nejbohatší a nejrozvinutější zemi na světě. Ano, v mé zemi je nákaza zvaná násilí, jež se nevyrovná žádné jiné zemi. Mladí lidé v Americe vyjadřují svůj hněv a zranění různými způsoby. Stejně tak tady v Anglii. Studie ukazují, že každou hodinu se v této zemi 3 nezletilci pokusí o sebevraždu podřezáním žil nebo předávkováním. Takhle se vyrovnávají s bolestí vyvolanou přehlížením a emocionálním strádáním.

V Británii si 20% rodin sedne ke společné večeři jen jednou v roce. Jednou v roce! A co čtení pohádek na dobrou noc? Průzkumy z 80. let ukazují, že děti, kterým bylo předčítáno, mají lepší slovní zásobu a lépe prospívají ve škole. A i tak si méně než 33% britských dětí od dvou do osmi let může užívat pohádek před spaním. Může se to zdát zanedbatelné, ale v generaci jejich rodičů bylo toto dopřáno 75% dětí. Evidentně se nemusíme moc ptát, odkud přichází všechno to zlo a násilné chování. Je jasné, že děti se bouří proti přehlížení a křičí, aby byly konečně vyslyšeny. Různé agentury zabývající se ochranou dětí, hlásí, že více než milión dětí je obětí zanedbávání každý rok. Ano, zanedbávání. V bohatých moderních domech. Domech, kde rodiče přijdou domů, ale nejsou vlastně doma, protože jejich myšlení je stále ještě v kanceláři. A jejich děti? Ty musí žít s tím, co jim poskytneme. A věřte, moc si toho nevezmeme z nekonečného koukání na televizi nebo hraní počítačových her.


Legenda o rouchu zlatém

18. června 2010 v 10:30 Legenda o rouchu zlatém(básničky)
Taky jste si už položili otázku: Jak Michael ke zlaťákům vlastně přišel? Ano...? Tak to je dobře, protože mě ta látka nepřestává fascinovat! Ovšem, TEN, KDO JE V NÍ, VÍC !

Tak snad nepohrdnete mojí košilatou básničkou..trochu jsem popustila uzdu fantazii.. v rámci  slušného vychování samozřejmě...

Legenda o rouchu zlatém…..

 Bylo nebylo, v říši showbussinuesu

Nové turné už se chystá…
Musíš býti optimista!
Chce to nové kostýmy, to věc je jistá!
Tímto úkolem pověřen byl vyhlášený krejčí
jeho um a slávu těžko, kdo předčí.

z
Tohoto muže do svých služeb povolal.
KING OF POP, tedy sám pan KRÁL .
Mnoho šatů, kostýmů, si na koncerty přeje…
krejčího z toho jímá mírná beznaděje.

Kde vzít tolik drahé látky mám?
Po něčems se podívám!
Hledá ve své dílně, stále hledá …
Dohromady to však všechno nedá.

Ušiju z toho skoro všecko…

Jen ten poslední nápad, co byl navržen,
Nevím, nevím, zda bude dodržen.
Michael sobě kostým žádá,
aby po něm šílela dáma každá.

Každá dáma, slečna i vdaná paní..
Co by po něm odešlo dobré spaní.
Kde tu látku, kde jí vzít?
Mám tu jen obyčejný černý tvíd!!!

sexy
Hledal chudák, sháněl, co se dalo…
Kombinéza by z toho měla být…
Pak i k tomu gatě, co jsou šik.
Nepomůže nějaký kouzelnický trik?

Neměl z čeho ušít gatě, chudák malý,
Bude dobrá látka zlatá, zda-li?
Co slušela by Popu Králi.
Už dlouho se mi tady jedna válí.

Nenašel se ještě odvaha,
co šel by pod ní do naha!
Nenašel se nikdo, kdo by jí vzal na sebe…
je vážně skvělá, padne a nezebe!

Krejčí ušil kombinézu ze zlata.
Kdo ví… třeba odměna bude bohatá?
K tomu pěkné, pohodlné gaťky zlaté.
Jsou elastické, když už se mě na to ptáte!

Netlačí a neškrtí vůbec nikde,
lehce splynou se svým pánem,
Ženským bude padat čelist na zem.

wow
A co na to Michael ..???

Michael se stále brání tomu,
zlatá látka lepí se mi dole k TOMU!
V tom nevystrčím nos svůj z domu!
NE, to nosit nebudu, nechci sobě dělat ostudu!

Avšak jednoho dne se to stalo…

Kostýmy, které doraziti měly včas…
aby krejčího vzal ďas!
Jak to, že tu nejsou stále ???
Co já budu dělat, pro pána krále?!

Pobíhá po šatně sem a tam,
jedno řešení však tu mám!

Natáhnul na sebe s nenávistí, kombinézku zlatou,
přece nepůjde na jeviště s holou  nahulatou.
Došlo mu to záhy, není čas…
…. proto spěchám na jeviště rychle.. klus.
Wow, wow, řvou ženské, to jéééé KUS !!!!

Mik
To, že udělal jsem velkou chybu, došlo mi
v zápětí, když rozběhl jsem se…velkou vůli měl,  ten můj "MALÝ" Michael.

Pane, jo ! To jsem si zas pomohl,
na odpor jsem se nezmohl..
Když viděl jsem v publiku to nadšení..
zachvátilo mě stejně velké vzrušení!

Náhle žádná vůle v rozkroku, ba přímo těsno snad..? Začínám mít zlatou rád!
Hups, musím teď tancem do skoku,
snad nepovolí v rozkroku?!

Soudě podle řevu fanynek…
jsem to ale blázínek!
Musel se mi strašně rozhoupat,
to by chtělo v ledu okoupat!

Vystoupení jsem sice dokončil,
i když ten můj tolik skotačil!
Nevěřil bych nikdy v zlaté látky klad,
Ten krejčí zaslouží sobě ZLATÝ ŘÁD!

Zlatá látka je vážně moc skvělá,
nevěřili byste, co to s ženskýma dělá!
Když se řekne ZLATÁ??
Copak na té barvě ženu láká?

Magické kouzlo, jiskru v oku,
Prostě už jen zbývá říci :

                                    DÍKY, MIKU
                                    ZE ZLATA MÁM KRÁSNÝ TIK V OKU!

gifko


 Tak nevím, co to gesto zmamená ?


....Že by ta zlatá látka byla neprodyšná ???


Co myslíte vy....??? Víc hlav víc ví...tak směle do komentářů.


ááách!

XXXI.kapilola- kapilola poslední

15. června 2010 v 19:57 ♥ POVÍDKA - Křižovatky osudu

 Ve stínu košatého dubu, aneb splněné přání.

q
…. " Michaeli, nyní ti to prozradit už můžu bez obav! Přála jsem si, abych tě dokázala udělat šťastným! Tebe a sebe, abychom jeden v druhém našli oporu, lásku a porozumění.

Ani v tom nejdivočejším snu bych nevěřila, že mé přání se nejen vyplní, ale bude mnohonásobně vyšší! Nikdy bych si nepomyslela, že tu s tebou budu takhle jednou sedět a v kočárku budou odpočívat naše děti.., že budeme na celý život nejen dva, ale i čtyři.. případně i víc, pokud se nám podaří zahlédnou další padající hvězdu vím, co si od ní přát!"

"Oh, Sarah, to je to nejkrásnější, co jsem kdy slyšel!" Pevně jsem jí objal a zajal její rty v dlouhém polibku.

"A co naše svatba, Sarah? Tehdy jsi nebyla úplně šťastná, tolik jsem si přál, abys cítila to, co já! Byl jsem neskutečně šťastný, že jsi svolila ke sňatku.. ale.." Přerušila mě: "Michaeli, žádné ale..?! Víš moji rodiče se také brali spíše z přátelství, než z lásky a také jim to klapalo. Naučili si jeden druhého vážit, ctít a milovat. K té lásce se prostě propracovali časem, stejně, jako my dva.

Obdivovala jsem maminku, jak skvěle zvládá být otci manželkou, přítelkyní, rádkyní a kamarádkou.. matkou, tak nějak jsem to od ní podvědomě převzala. Prostě jsem její dcera. Kéž by naše malá Margaret mohla jednou to samé říci o mě." Vzal jsem Sarah za ruku a políbil jí …!      Určitě bude skvělá a úžasná žena po tobě, miláčku!"

Jen tak jsme seděli a povídali a vzpomínali, že bylo také na co, jsme více, než rok spolu a co nás potkalo na naší cestě osudem za štěstí. O tom ostatním méně hezkém pomlčím, stejně to má jen název: lidská závist, lhostejnost, bulvární pomluvy a špína…nic, co by stálo za řeč! Toho kdyby nebylo… připadal bych si jako v ráji. Ale vůbec si nestěžuji!

aa
Je krásné vědět, že na to nejsem sám… mám Sarah, svoje nádherné děti..mám svoji hudbu a tanec, o který se dělím se svými milovanými fanoušky……… Vám, kterým jsem svůj příběh mohl vyprávět a kterým děkuji za to, že jste dočetli až sem!

Nevím, jestli existuje ještě výstižnější slovo, než je štěstí, ale pokud ano, tak nosí jména těch, které mám ve svém  srdci a nosím je stále sebou. 

Nemohu ten pocit popsat, pouhá slova se mi zdají být obyčejná. Jedno slovo, však je, na kterém si trvám, je LÁSKA !

Sice má mnoho podob a variant, ale milovat dokáže každé lidské srdce, stejně tak, jako každé lidské srdce po lásce touží. Ať už tvrdí něco jiného, je to tak.

A ještě něco! Vážně začnu věřit, že Neverland má kouzelnou moc! Když jsou ti, co mám rád, zde.. dokáží se usmívat.. zapomenout na starosti… na nemoc… na svůj věk a dokáží se radovat jako děti. Čistou a upřímnou radostí. Tak to mám rád!

A aby toho nebylo málo, tak moje přítelkyně a spřízněná duše Liz se zde na Neverladnu provdala. Provdala se ve stínu starého dubu, který byl němým svědkem našeho štěstí… Že neuhádnete, koho si vzala?  Napovím vám.. jejím manželem se stal strýc Sarah David a naše děti Margaret a Michael jim šli za družičky a to nebyly jim ještě ani dva roky! My se Sarah jim byli za svědky. Mohu vám jen říct, že to bylo úžasné.

Přeji Liz a Davidovi, aby měli ve společném životě tolik štěstí, jako já se Sarah!

I když ta , mi poslední dobou dělá zase nemalé  starosti. Má ten svůj nízký tlak a sklony k omdlívání, taky má divné chutě různého druhu.  Budeme muset navštívit našeho lékaře sympaťáka....

KONEC  POVÍDKY  -  Křižovatky osudu

r


Tak milí moji čtenáři, opravdu je  konec!

Jsem ráda, že jste mohli být u toho štěstí, které potkalo Michaela v této povídce. Vznikla právě proto, že bych mu ho  tolik přála, snad už jen z toho důvodu, že po něm jistě toužil a přál si ho. Jako každý člověk pod sluncem. Protože zažíval hodně špatného, snažila jsem se mu to nějak vynahradit. Tak snad se mi to povedlo?

Protože mám ráda dobré konce, tak jistě tušíte, co by mohlo následovat…

Moje velké poděkování patří všem, kteří si povídku přečetli a snad se těšili i na další dílky, nebo dokonce netrpělivě vyhlíželi další dílek. Když jsem tento blog zakládala, netušila jsem , že by moje psaní mohlo někoho zajímat, nebo dokonce bavit ( soudě dle vašich komentářů, za které děkuji, byli jste velmi pozorní čtenáři! )

Velikánský dík patří dvou mým  lidičkám …Musclesovi, za podporu, pomoc a oddanost Michaelovi a další skvělou práci kterou pro mě a tento  blog udělala....  Ona ví nejlépe sama, co všechno to obnášelo a dál obnáši! Takže díky jsi skvělá ! 
Dále chci poděkovat  Matýskovi…za to, že mi držela palečky, věřila  mi a podporovala, povzbuzovala… a nepřestálavala fandit. Také ti patří můj velký a upřímný dík!  

Poděkování i těm, kteří četli a třeba nekomentovali, protože i oni chodili na můj blog s jedním úmyslem a touhou po Michaelovi a to je podstata toho, proč jsem to všechno dělala a psala! TAKŽE VELKÝ DÍK VÁM VŠEM !!!

No a protože mě to psaní nějak chytlo , tak mám pro vás nachystanou další povídku a hlavním hrdinou bude hádejte kdo ? …….ANO !!! … Správně Michael a bude zatraceně sexy jako vždy vůbec to nebude stydlín!
                                           
Začnu jí  pravidelně vkládat po datu 25.6… jistě nemusím říkat proč !
Do té doby si budeme připomínat Michaela dál… jeho krásným dílem a odkazem. Budu se snažit vybírat pro vás jen to nej... nej….a snad se vám tu bude i nadále líbit. Dokonce se budeme věnovat i  úúúžasné zlaté látce!

Budu moc ráda, když mi zachováte přízeň. A hlavně Michaelovi… ještě jednou velký DÍK!

Moc jsem si vás všechny oblíbila! Pokud to můžu říct nahlas.... tak vás mám ráda!! To, že vás to baví číst mě dodává chuť psát dál.... Jste mojí velkou motivací..

XXX.kapitola

13. června 2010 v 5:51 ♥ POVÍDKA - Křižovatky osudu
Tak broučci, je tu  předposlední dílek povídky - Křižovatky osudu, uteklo to nějak. .. nezdá se vám ? Ale nebojte, už je nachystaná další povídka!    Příjemné počteníčko přeji.

Rodinné štěstí 

Navštěvoval jsem Sarah i naše malé v nemocnici hodně často. Vlastně jsem tam byl skoro pořád! Dokonce si personál začal zvykat na davy lidí, kteří se tísnili před nemocnicí. Nosil jsem Sarah květiny a nezapomněl při tom ani na personál a "naši" porodní asistentku Maggie, která se Sarah i dětem věnovala dál. Víte, je to skvělá ženská… díky ní proběhlo vše tak obdivuhodně klidně…

Pár dní po narození našich dvojčátek se mi sama přiznala, že měla o Sarah velký strach, že díky jejímu nízkému a kolísavému tlaku to mohlo dopadnou tak, že by to druhé miminko Sarah neměla sílu porodit… nebo se nemuselo narodit včas… nebo v lepším případě ..císařským řezem. Díval jsem se na ní nevěřícným pohledem a znovu jí za vše děkoval. Představa, že by se mohl přihodit něco zlého…. mi vháněla slzy do očí.

Uvažuji o tom, že jí nabídnu místo u nás, jistě bude fajn, kdyby měla Sarah takovou pomocnici, jakou je právě Meggie. Udělala mi velkou radost, když mou nabídku přijala… prý je Neverland kouzelný… no, začínám tomu věřit.. tolik zázraků se tam poslední dobou děje… pokud mi nevěříte, tak se přijeďte podívat… rád vás tam uvidím.

Netrpělivě jsem se vyptával lékaře, kdy už Sarah a naše malé propustí… pobyla si v nemocnici celý týden… já zatím doma připravoval všechno, co budou potřebovat. Od plen počínaje, tak po kočárek, na tom jsem si dal obzvlášť záležet, nebylo to vůbec jednoduché sehnat, vkusný pohodlný a barevně sladěný.
mimča

Konečně jsem se dočkal, jdeme domů! To bylo slávy, každý chtěl naše malé vidět a já hrdý otec jsem to dovolil zatím jedině našim rodinám a zaměstnancům Neverlandu. Nechci, aby už tak malinké je oslňovalo světlo z blesků fotoaparátů vlezlých novinářů. Budu své děti chránit před tímto mediálním tlakem za každou cenu. Jsou to jenom děti a není na nich nic zvláštního, jsou jako jakékoliv jiné děti.

Byl jsem doma a užíval si rodinného štěstí. Sarah jsem se vším pomáhal, prostě jsem si tu péči o naše malá dvojčátka užíval. Nejraději ze všeho máme koupání.

Margaret i Michael vodu milují, stejně jako my dva se Sarah. Rodičovství je úžasné! Naplňuje mě stejně jako hudba nebo tanec. Já vím, že to nelze srovnávat, ale do doby, než jsem poznal Sarah, jsem měl jenom to! Miluji hudbu a miluji tanec! Miluji také svoji rodinu… vím, že vštěpovat dětem mravní hodnoty a vychování nebude jednoduché, ale s láskou a Sarah to zvládneme .Tím jsem si naprosto jistý!

Byly to dva celé krásné měsíce po narození našich dětí. Procházeli jsme se Sarah a naše spící děti jsem vezl v kočárku a Sarah byla zavěšena v mé paži. Bylo krásné pozdní odpoledne a my si užívali toho, co nám život nadělil za nevýslovné štěstí. Když jsme dojeli k majestátnímu dubu, který vzpíná svoji korunu k nebi a usedli na lavičku, nemohl jsem se nezeptat své krásné ženy, která byla mateřstvím ještě krásnější, než když jsem jí viděl úplně poprvé..
49

…"Sarah, vzpomínáš si ještě na naše noční dobrodružství? Ano, jak jsem tě tehdy v noci vyděsil, když jsem dopadl k tvým nohám hned první večer tvé návštěvy zde?" Jen se usmála a položila si hlavu na mé rameno...

"Abych si nevzpomínala, pokaždé, když jsem pod tímto úžasným stromem, si vzpomenu!" podívala se letmo do kočárku, zda naše zlatíčka stále spinkají a znovu se vrátila do snění.. "Michaeli, víš, jak jsi mě tehdy strašně vyděsil? Myslela jsem si, že ti uteklo nějaké zvíře ze zvěřince! A zatím?"

…Pozvedla šibalsky koutek obočí   začala se smát a já s ní. " Tím chceš říct, že jsi mě považovala za zvíře?"

"No, Miku uznej, první noc, nikde nikdo. Já v neznámém prostředí, co by tě napadlo, po té, co jsem ten den všechno viděla ,že tu máš?" Musel jsem se smát, takhle jsem o tom ještě nepřemýšlel.

"Víš, Sarah, co jsem si myslel já, když jsem žuchnul dolů k tvým nohám? Že se mi zjevila nádherná pohádková víla, které chci u nohou ležet po celý zbytek svého života!" "Víš ty vůbec, jak jsem byl šťastný, když jsem tě prvně držel za ruku a díval se s tebou na hvězdnou oblohu a padající hvězdu?" Jako právě teď, jen s tím rozdílem, že nyní jsem ještě šťastnější…." "Sarah?"…

"Ano, miláčku?" "Nechceš mi prozradit, co sis tehdy přála? Ale pokud se to ještě nesplnilo, tak nemusíš." Podívala se mi zpříma do očí a prsty přejela mé rty a dlouze mě políbila. V tom polibku byla celá její odpověď.

Pak se však odtáhla a pokračovala dál……

XXIX.kapitola

10. června 2010 v 13:45 ♥ POVÍDKA - Křižovatky osudu

Zázrak zrození…

Doba, kterou jsem mohl strávit se Sarah, utekla zase jako voda. Je to pokaždé stejné…s ní je mi tak dobře … a navíc …. to hrozné loučení.. to mi trhá srdce.  Opouštím svoji milovanou ženu ve vysokém stupni těhotenství… opouštím svoje skutečné štěstí, svoji lásku, na kterou jsem tak dlouho čekal a po které toužil celým svým bytím, až do morku kostí.

Ujišťoval jsem jí, že budeme mít dostatek času na to, abychom se stačili na porod připravit v klidu a že víc, jak čtrnáct dní před termínem, jsem zpět.

Opravdu jsem pokračoval v turné, fanoušci stáli při mně a já volal Sarah dvakrát denně, abych měl kontrolu nad jejím zdravotním stavem. Sice nad ní bdí naše porodní asistentka, ale chtěl jsem slyšet z úst mé ženy, že je všechno v pořádku. Dělal jsem to tak po celý měsíc a půl… do té doby než….

…Než, mi volala rozrušená Janet, že Sarah od rána není dobře a že za malou chvíli ji její porodní asistentka dala převést do nemocnice… "Michaeli, sedni na letadlo a pospěš si, ať to neprošvihneš Sarah, tě bude moc potřebovat!"…. Byl jsem v šoku, ale vždyť má ještě víc jak čtrnáct dní čas?

…Nicméně jsem okamžitě jednal a zrušil jsem s omluvou poslední čtyři koncerty, co zbývaly. Jistě to mí milovaní fanoušci pochopí a nebudou se zlobit. Já jim to vynahradím, to slibuji! V rychlosti jsem rozdal povely a  sednul jsem na své malé soukromé letadlo a vydal se směrem k domovu.
3

Nedovedete si představit co se mi dělo v hlavě, stihnu to…?? Bože, prosím, ať to stihnu! Musím být u toho.. musím být se Sarah! Vzpomínám, že i něco takového její doktor říkal, že to může přijít dřív … a nemýlil se.

Nicméně dostal jsem zvláštní povolení přistát na střeše nemocnice, byl jsem tak rád…aspoň nějaká útěcha… naděje…! Let trval na můj vkus strašně dlouho, skoro dvě a půl hodiny…už jsem ani nedoufal. Sotva jsme přistáli, vyskočil jsem jako šílený a běžel do nemocnice. Ještě, že tam na mě čekala Janet a Jonah.Ten chudák mému tempu nestačil, letěl jsem jako šílený … i Janet se musela moc snažit…Rozrazil jsem dveře u pokoje a viděl Sarah s její asistentkou… zrovna ji chystala na převoz na porodní sál….Sotva jsem jí stihnul políbit, bylo to všechno tak rychlé….šel jsem vedle pojízdného lehátka a držel Sarah za ruku a ujišťoval, že všechno bude dobré…..

…Sarah se držela obdivuhodně statečně! Nikdy se nepřestanu sklánět nad údělem žen, co by dárkyním života zvlášť, když vidím tu bolest, kterou při tom musí podstoupit. Otíral jsem jí potem zalitou tvář a snažil jsem jí vyprávět, co hezkého nás za ten čas, co jsme spolu, potkalo, o našem nočním dobrodružství pod mým dubem hned tu první noc, co byla v Neverladu….o tom jak..

…slyšel jsem porodníka jen, jak zahlásil, tak už vidím hlavičku Áčka - to je označení pro první miminko… v případě dvojčátek. Sarah zatlačila a byla venku … naše malá krásná holčička…plakala a my se smáli… smáli a taky plakali… nevýslovným štěstím… bylo to něco neuvěřitelného, položili malou na prsa Sarah a já měl možnost vidět tu nejkrásnější scénu v mém životě… pak jí naše porodní asistentka vzala umyla a ošetřila… vážila 3250 g.

Sarah, na mě koukala těma svýma nádhernýma očima a strachovala se "Michaeli, my zapomněli na jméno… Bože, jak jsme jen mohli?"
"Sarah, nestrachuj se… víš, já po večerech, kdy jste mi scházeli, přemýšlel… "No a na co jsi přišel?" "Sarah, jak se jmenovala tvoje matka?" Sarah se zalili oči štěstím… pak jen řekla "Margaret." "Dobře, tedy bude to Margaret Sarah, pokud souhlasíš."
Jen přikývla na znamení souhlasu..No, ani ne za půl hodiny přišel na svět náš chlapeček 3550 g plakal tak hlasitě, že všichni na sále se smáli, že to nebude "jen" popový zpěvák, ale rovnou operní!    Sarah ho pojmenovala po mě Michael II.
mimi

Byli tak krásní… dvě úžasné, zdravé a krásné děti s medovou pletí…tmavými vlásky… a víte, že Margaret má modré oči, prý po své babičce a Michaele má krásně hnědé, jak uhlíky… ?
Bože, jsou tak dokonalí.. tak krásní…ty malé rtíky a prstíky, vše jsem na nich zkoumal dlouho… podrobně a nepřestával děkovat za ten zázrak, nepřestával děkovat Sarah…že mi to umožnila prožívat.

Vyšel jsem ven ze sálu se šťastným úsměvem a tekoucí slzou… a Jonahovi jsem gratuloval k narození vnučky a vnoučka, plakal štěstím, zvlášť, když se dozvěděl, že jeho prvorozená vnučka je Margaret…

No a Janet ? …Ta zprávu o tom, že je novopečená teta přijala tak, že pobíhala sem a tam a každého objímala…a chtěla líbat….

No, po kom to asi má, holka jedna střapatá.. ?


XXVIII.kapitola

8. června 2010 v 14:06 ♥ POVÍDKA - Křižovatky osudu

Brouk v hlavě !

 Svoji "návštěvu" doma jsem si užíval, prožíval jsem úplně Sarah. Bylo to pro ní čím dál obtížnější zvládat, ale nevzdávala se, je to velká bojovnice ! Podnikali jsme krátké procházky po Neverlandu a často odpočívali. Byla stále unavenější.   Často jsem jí vynášel do schodů v náručí a ani se při tom nezadýchal. Cítila se být ošklivá a tlustá, taková hloupost

Hladil jsem její bříško a našim miminkům zpíval ukolébavky, aby Sarah tolik nekopali a mohla v klidu odpočívat.. Dělá si ze mě stále legraci, že to budou buďto fotbalisti, nebo tanečníci, po tatínkovi… no, jsem vážně zvědav? Jisté je, že na můj hlas reagují….

Taky vám musím říct, že jsem stihnul podniknout se Sarah další kontrolu u lékaře. Ten chlap mě jednou zabije nebo já jeho?!

Zase mě vyděsil, řekl nám, že porod může být klidně dřív, že u dvojčátek se to stává docela běžně. Také mě seznámil, jak takový porod vlastně probíhá…. Byl jsem neodbytný, chtěl jsem vědět všechno.. asi jsem mu šel tou svojí zvědavostí maličko na nervy! No a když zmínil, kdo všechno bude při tom, včetně porodníka, dětského lékaře, tak i anesteziologa… to už jsem začal slušně panikařit. Snažil se mě uklidňovat, že přítomen sice bude, ale jen pro případ, že by se dětičkám nebo některému z nich nechtělo ven klasickou cestou. Muselo by dojít k císařskému řezu. Jak mě poučil, tak prý s dvojčaty, jak brzy zjistíme, můžeme vždy očekávat neočekávané…. No, rozumíte tomu!???

Nasadil mi do hlavy pořádné brouky, tak moc velké, že jsem začal mít opravdu strach. Ale domluvili jsme se, že uvolní na čas svoji nejlepší porodní asistentku a ta se po zbývající dobu nastěhuje k nám domů. Budu tak klidnější po tu dobu, co budu pryč!

Sarah mi zase hubovala, že dělám z komára velblouda, ale byl jsem neoblomný. Dokonce jsem se i začal vztekat a naoko zlobit. Chudák Sarah, neměla sílu mi něco vymlouvat. Uzavřela to slovy : "Michaeli, ty jsi paličatý jako starý beran! Nerostou ti pod tím kloboukem rohy!" a začala zkoumat pro jistotu moji hlavu.. "Tak ,ať je tedy po tvém, nebudu se s tebou dohadovat, jak nějaká hokynářka !"

Byla to vážně výhra! Ta porodní asistentka, byla paní středních let a s velmi dlouhou a bohatou praxí. Opatrně se Sarah cvičila a já přihlížel, zda nedělá něco, co se Sarah nelíbí. Byl jsem připravený kdykoliv zasáhnout. Jsem tak trochu podezíravý, víte? Zvlášť, jde-li o zdraví mých zlatíček!   Ale bylo to O.K. až do chvíle, kdy na mě ukázala prstem, jako ať jdu blíž a pravila:
" Tak a teď je řada na vás, pane Jacksone, vy se ulívat taky nebudete !"  "Na mě... a řada…???? To jako mám málo pohybu a potřebuji  ještě cvičit? Copak se málo unavím tancem?! Ach... ty ženské… tahle uměla zapřáhnout. "Ne, vy cvičit nebudete, ale budete u porodu svých dětí, ne??? Tak ať tam nestojíte, jak tvrdé Y ! Moc byste své ženě nepomohl, kdyby jste šel k zemi!Působíte dosti křehce!  Tak šup.. šup.. ať víte ,do čeho jdete!

No, řeknu vám, na takový druh jednání nejsem vůbec zvyklý.. byla na mě docela drsná a hubatá. Tu bych potřeboval ve svém týmu, ta by těm mým tanečníkům a hudebníkům  zvedla mandle, by vypustili duši z těla a já s nimi. Já jsem asi vážně moc mírný.

Tahle osoba věděla přesně, jak s člověkem mluvit, aby dosáhla svého! Ovšem, budiž ji přičteno k dobru, že je ve své profesi ta nejlepší a vážně tomu rozumí… Nakonec spolu se Sarah vycházejí moc dobře! Dokonce i Alici udělala přesný rozvrh jídel, tak, aby odpovídal aktuálnímu stavu mé ženy… ta se jen tak nedá… a to je dobře!
41

No, budu alespoň klidnější po zbytek turné, ještě pár koncertů a je to za mnou.. za námi..

Ach, jo… zase budu muset odjet?? Ten čas doma u Sarah mi vždycky tak uteče… Sarah se mi posmívá : "Počkej Michaeli, budeš ještě rád utíkat z domu.. a jezdit na turné…. až budeš muset měnit plenky, pudrovat dětské prdelky…. to není ta krásná vůně, na kterou jsi zvyklý…. !"

No, co jí na to mám říct….?

Ještě,že mám dostatek roušek, pro všechny případy, víte?!  

            Já se jen tak nedám!

XXVII.kapitola

6. června 2010 v 13:37 ♥ POVÍDKA - Křižovatky osudu

Překvapení

 Stalo se to, co bych za normálních okolností rozdýchával dlouho, dokonce bych se pořádně vztekal!  Ale… vinou špatné organizace neklaplo načasování a ani místo na koncerty, na kterém se měly odehrát. Podia nebyla nachystaná, totální kolaps a trestuhodná nedbalost! Prostě chaos!  Lidé z mého týmu se rozčilovali, běhali sem a tam, mobil přilepený k uchu a ječeli na volaného. Přijímal jsem to všechno tak nějak s ledovým klidem, ale uvnitř sebe to vítal. Protože víte, co by to znamenalo…?

,,,
Ano, přesně tak, budu mít čtrnáct dní na to ,dostat se domů k milované Sarah. Prostě čtrnáct dní .. budu s nimi. Sladká představa, připadal jsem si, jak malé dítě, když dostane příslib, že si může v cukrárně poručit cokoli, na co má chuť… já si nic poroučet nemusel, bylo rozhodnuto!   Pak už  "jen" měsíc a bude konec turné a potom… budu tatínek na plný úvazek!

Když jsem volal domů, tak jsem Sarah nenaznačil ani slovíčkem o svém návratu. Poznala mi sice na hlase, že jsem šťastný, ale pravý důvod neodhalila.
Zavolal jsem také Alici a Janet, jsem si jistý, že nic neprozradí… jen Janet byla na mě prostořeká …. prý: "Dávej si, Miku, pozor, aby Sarah z toho tvého překvapení předčasně neporodila !" No ,snad to nebude takový šok, co myslíte?

V naprostém utajení jsem se vrátil domů na Neverland. Čím jsem byl blíž domovu, byl jsem celý rozechvělý.. plný očekávání… až jí zase uvidím…jaká bude…. popoháněl jsem řidiče k rychlejší jízdě, jak jen to šlo.

Dveře svého domu jsem otevřel v parném odpoledni, jediný, kdo mě přišel přivítat, byla Alice, která o mém návratu věděla.. Zrovna chystala Sarah nějaké občerstvení, pomerančový džus, palačinky se šlehačkou a ovoce. Měla všechno nachystané na podnose, který chtěla odnést Sarah k nám do ložnice. Když viděla moji nedočkavost a netrpělivost, řekla jen: "Michaeli, prosím, mohl bys jí to odnést, ještě musím jít něco nakoupit." Viděla na mě, že o to samé jí chci poprosit. Kdepak, ženy mají na takovéhle věci zvláštní radar, nebo říkám tomu dar předvídavosti. Prostě jim nic neunikne!

Nohy se mi třásli zvláštním způsobem, když jsem kráčel po schodech nahoru do našeho pokoje. Zlehka jsem otevřel dveře a plný očekávaní pomalu vklouzl dovnitř. Nakukoval jsem pomaloučku, jako bych nevěděl co , nebo kdo, na mě uvnitř čeká.

Byla tam… ležela na naší manželské posteli a spala! Bože, ta je krásná!!! Měla rozpuštěné vlasy na polštáři, líčka, jak okvětní lístky té nejkrásnější růže, spokojeně oddechovala, její hruď a plná ňadra se pomalu a v pravidelném rytmu pohupovala. Jednu ruku měla položenou na mém místě, které, zdá se před tím hladila svojí hebkou dlaní. Byl na ní tak krásný pohled, na ní a na její kulaťoučké bříško, na kterém měla položenou ruku.

Opatrně jsem položil tác s jídlem a sedl si do křesla, prostě jen tak se na ní díval… všechna má únava jako by tímto jedním pohledem opadla do ztracena…její svěžest byla nakažlivá.
Nevydržel jsem dlouho se jen dívat… Opatrně jsem přisedl k ní na postel, jemně jí políbil na čelo a skoro jsem se bál i dýchat a dotknout se jí jen zlehka, abych jí neprobudil. Zlehýnka jsem pohladil její ruku položenou na jejím bříšku a dál se jen díval. I tento nepatrný dotek, jí stačil k tomu, že se začala probouzet…..její řasy se pomalu zachvěly a za chvíli jsem se mohl znovu po dlouhém odloučení dívat do jejích nádherných očí..

Pak se její oči rozšířili údivem a ona se krásně neohrabaně povytáhla na polštář.. "Michaeli, jsi sen nebo skutečnost? Co tady děláš??? Kde se tady bereš a kdy jsi přijel?"… "Miláčku, nemohl jsem to bez tebe vydržet " … pohladil a políbil jsem jí bříško.. "bez VÁS vydržet!" Naše ústa se spojila a v tom polibku bylo vše! Všechna naše láska, naše odloučení, touha, radost ze shledání, nadšení, které nemělo konce. Vyšla mi svými rty v ústrety, rozevřela je a přijímala mé horké polibky, kterých jsem se nemohl nabažit…

Pak vzala mé ruce a položila je na své bříško a já je cítil…! Cítil jsem, jak mě kopají, jak se pohybují..dokonce prý umí i škytat.. Byl jsem totálně naměkko, plakal jsem nevýslovným štěstím... a pak, že hormony se v těhotenství bouří jenom ženám…?

Sarah měla pro mé citové rozpoložení pochopení! Zajala znovu mé rty do dlouhého odevzdaného polibku! Dokonce mě pak i nakrmila palačinkami se šlehačkou. Krmili jsme se navzájem.

Nevěřili byste, co se ze šlehačkou dá dělat věcí …

XXVI.kapitola

4. června 2010 v 15:20 ♥ POVÍDKA - Křižovatky osudu

Stesk po domově

Pokračoval jsem zase v turné v plném nasazení. Já to prostě jinak neumím… bylo to náročné… byl jsem bez Sarah. Její přítomnost jsem postrádal stále víc a víc… s každým odehraným koncertem..

Každý den jsem jí telefonoval, díval se při tom na její fotku a na fotku našich nenarozených dětí a myslel jsem, že se za nimi rozběhnu, třeba pěšky, napříč světem. Ta touha být s nimi, mě spalovala. Neopomněl jsem při nějakém tom nákupu na dárky pro Sarah a ty mrňousky… nosím je stále v myšlenkách i v srdci… Tím, že jsem nakupoval dárky pro ně , jako by se mi zase o kousek přiblížili.

Dál jsem navštěvoval nemocnice a nemocné děti a bylo mi místy hrozně. Vnímal jsem jejich neštěstí.. nemoci trochu jinak - jako nastávající rodič. Tak malí a tolik zkouší… je to nespravedlivé…. Hluboce mě ten pohled na ně zraňoval, proto jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl. Nebudu nikoho, žádat o svolení prostě to udělám a basta!

Aha… vy nevíte co, že? Nechci se tím vychloubat ,to ne… rád dělám dobré skutky tak, aby nikdo nebo moc málokdo věděl. Vám to, ale prozradím, protože vám důvěřuji. Sledujete můj příběh od začátku……máte na to právo. Tak tedy rozhodl jsem se, že celý výtěžek turné Dangerous rozdělím mezi potřebné a nemocné děti. Sice jsem se kvůli tomu pěkně pohádal s mými manažery… vlastně bývalými manažery… ti stejně vidí jenom peníze a zisk! Jsou to piraně!!!
Ale kdo by pomohl těm malým dětem?

Tolik mi tu chyběla Sarah, ona mě chápe, podporuje .. jí nemusím nic vysvětlovat, proč to dělám. Chyběla mi stále víc… měl jsem pocit, že onemocním touhou sevřít ji ve svém náručí. Usínal jsem a smutně se díval na prázdné místo vedle sebe.. Když jsem zavřel oči, viděl jsem jí, cítil její horký dech .. byla se mnou v mých snech.
MJ

Jediní mí fanoušci mi dodávali elán, když jsem na prvním koncertě hrdě oznámil, že ze mě bude za pár měsíců otec dvojčátek, trvalo čtvrt hodiny, než se tribuny  alespoň trochu zklidnili..a já mohl pokračovat.
Než jsem učinil toto oznámení pozdravil jsem na dálku svoji milující ženu, která sledovala přenos v televizi.. do telefonu mi pak děkovala a jak jí znám, zkrápěla sluchátko slzami dojetí ještě dlouho po té. Chtěl jsem, aby se mí fanoušci radovali tak jako já!
             Opět mě NEZKLAMALI !

Bylo to jako pohlazení po duši….radují se z  toho co já.. jak je miluji! Posílají už i dárečky pro miminka.
Jedno tajemství jsem slíbil Sarah zachovat, a to pohlaví miminek… aby také ti, které miluji,měli nějaké překvapení.. zatím to víme jen my dva!

Tisk se zase vyznamenal , ať si říká a píše co chce. Některými novinami bych si nevycpal ani upocené boty, které bych nesundal týden z nohy… heh, dost nevábná představa! Ale jsou i horší….

Byl jsem na turné dva celé dlouhé měsíce, volal jsem každý den domů Sarah! Ujišťovala mě, že vše je v pořádku, že ji nic nechybí… ?
Cítil jsem její smutek přes půl světa…barvitě mi vylíčila, jak se o ní Janet stará, jaká je to fajn holka.. co všechno za tu dobu nachystaly .. i dětské pokojíčky… bylo mi do breku..nechal jsem to všechno na nich…

Ještě, že se stalo to, s čím žádný nepočítal….

XXV.kapitola

2. června 2010 v 18:02 ♥ POVÍDKA - Křižovatky osudu

Smutné loučení

Ten měsíc mi se Sarah zase tak utekl. Tetelil jsem se radostí, když jsem hladil její pomalu rostoucí bříško a pořád jsem snil: "Jací asi budou? Krásní po Sarah i když ani já jsem taky celkem k světu! Kdyby to šlo zařídit tak aby měli z nás obou to nejlepší?" Ale je to jedno, přeji si jen aby byli zdraví a zbytek už zvládneme sami.

Sarah, poctivě dodržovala rady lékaře "sympaťáka", a opravdu i ty její ranní nevolnosti postupně ustávali i to omdlívání. Měla vážně, divné chutě… no řekněte kyselé rybičky a zatím oříškovou čokoládu? Chutnalo by vám to? Uff, jen když to vidím nevzbuzuje to ve mně důvěru, ale jen když jí chutná a je spokojená!

Jediné chutě, které s nadšením vítám jsou ty.. no ty.. intimního rázu. Sice se mi smála, když jsem se jí zeptal zda naším milováním nějak neublížím miminkům? .... No ještě vy se mi smějte! Nikde v žádné knize jsem se to nemohl dočíst ..no... tak jsem se Sarah prostě zeptal... a co je na tom?!  Smála se tak moc, že já musel taky ... ale pak jen roztouženě zajela rukou pod deku a řekla:

//
"Michaeli, zlato… pojďme na to!" ...
 A že to stálo za to, co vám budu povídat, nemusíte vědět úplně všechno…!

Musel jsem se hodně krotit, ale něha kterou jsem k ní cítil mi moc pomáhala. Naše milostné předehry a flirtování prostě zbožňuju.

Vážně budu muset tak brzy odjet…???

Ano, je to tak! Už se to blíží …už za pár dní...
 ...............................................

Tak a je to tady! Mám sbaleno už zítra…Sarah je s každým dnem smutnější, sice nic neříká, ale je! Poznám to na ní, i já se cítím hrozně mizerně. Představa loučení mě skličuje, nebudu u toho až jí poroste bříško…nebudu jí moc pomáhat, masírovat záda, nohy rozmazlovat..budu od nich daleko… Ale zařídil jsem to tak, že pár koncertů bude dříve po sobě, abych tu radostnou událost neprošvihnul.

U TOHO MUSÍM BÝT !!

Poprosil jsem Janet a ta slíbila, že jí bude dělat společnost… na čas tu bude i Jonah, tak o ní, ně bude postaráno. Alice kvůli ní vymýšlí samé chutné a zdravé pokrmy, aby mí miláčci neměli v ničem nedostatek, je to vážně skvělá žena.

Večer před mým odjezdem jsme strávili se Sarah v pevném objetí, uklidňoval jsem jí že na sebe dám pozor, že budu pravidelně a vydatně jíst a taky odpočívat, když bude to samé ona dodržovat taky! Slíbil jsem jí že jí budu každý den volat.. a spát budu jako nemluvně… ovšem bez ní… hrozná představa… neumím si představit usínat v cizí posteli a zase sám. Když byla se mnou ona je to jiné, ona je součástí mě.. už teď mám pocit, že mé srdce zůstane tady u nich.

Sarah, se ke mě pevně tiskla.. seděli jsme před hořícím krbem a ve mně to vyvolávalo nostalgii a vzpomínky.. Probrala mě až otázka Sarah: "Na co myslíš Michaeli?" "Přemýšlím o tom, jaké mě v životě potkalo velké štěstí!" Políbil jsem jí na spánek a ona mi položila hlavu na prsa.. "Já, přemýšlím o tom samém! Je to neuvěřitelné že nás osud svedl do hromady a že jsme se potkali na křižovatce osudu." Jen jsem to po ní zopakoval .. "Ano křižovatky osudu, to je to… , ještě že se naše cesty protnuly a spojily v jednu jedinou…"Stačilo tak málo a mohli jsme se minout.

Sarah zašmátrala pod polštářem a vytáhla nějakou obálku.. "Na, Michaeli tohle si vezmi sebou, chci abys to měl u sebe, abys nás měl u sebe. Otevřel jsem opatrně obálku a tam byli další nové fotky z ultrazvuku a taky … dva páry botiček, růžové a modré.. Vykulil jsem na ní oči… "Sarah, chceš říct, že už víš co to bude..?" "Michaeli, ano - budeme mít chlapečka a holčičku." Byl jsem tak vděčný, myslel jsem, že mi radostí vyskočí srdce z hrudi.. chlapeček a holčička…" ÚŽASNÉ !

Stále jsem se díval na ty obrázky….Byli tak jasné, bylo na nich vidět naše děti, které se za necelých pět měsíců narodí… jak jsou nádherní…je to nepopsatelný pocit, dívat se jak se mění v človíčky se vším všudy… děti jsou Božím darem, nikdy nebudu moci Bohu dost poděkovat za to že mi poslal tak obrovský dvojnásobný dar!

Ráno, bylo opravdu hned a já se musel rozloučit se všemi… šlo to až na Sarah, byla statečná! Zadržovala slzy, snažila se s úsměvem vtipkovat ... jako … "Dávej si bacha na fanynky…víš co svedou…jsou to dračice… taky bys nemusel před nima nakrucovat v té zlaté kobinézce… pozor na ně…. jinak přijedu a bude mela, nezažil bys větší rachot." Ale vím, že to byl jen způsob jakým se brání smutku.. Šeptal jsem jí do ucha jak ji i  mrňousky moc miluju a jak budu myšlenkami stále u nich…. Ach jo!

Poslední dlouhý polibek na rozloučenou a jedu ..…

ááá




No v té zlaté... já nevím jak vy, ... ale já být na místě Sarah, tak bych se o něj docela bála! Takhle by se nakrucoval jenom doma a přede mnou a basta! Pak by to byl teprve ten správný rachot... až k sousedům