Červenec 2010

XII.kapitola

30. července 2010 v 5:54 ♥ POVÍDKA - Sen, co se stal skutečností
Tak zlatíčka, než začnete číst, musím vás poprosit o trpělivost... vím, že netrpělivě čekáte na okamžik sblížení... ale vydržte, prosím, už to nebude trvat dlouho.... ovšem pak se vám to čekání vyplatí. Díky vaše ... Zuzy ♥

Nic víc... ?

To co jsem předvídala se také stalo… Paris dostala neštovice od svého bratra. Takže jsem pečovala o dvě malé nemocné děti… plakaly, svědilo to.. byly nevrlé a já je chovala v náručí a pomalu se smiřovala s tím, že k nim patřím stále víc a víc.. Paris mi dál a zvlášť teď, když byla nemocná říkala MAMI a volala mě tak i ze spaní, když měla teplotu. Nijak zvlášť jsem to nekomentovala a Michael jim to nezazlíval, ale také nevymlouval… vím, není to profesionální, ale nedokážu jim působit bolest, tím zakazovat jim to k čemu vlastním srdcem dospěly…
g

Princ se uzdravoval a vracela se mu jeho pověstná energie a hravost… bylo to náročné zkloubit péči o dvě děti, zvlášť když každý potřeboval odlišnou péči. Domluvili jsem se s Michaelem, že se bude více s Princem, který je už z nejhoršího venku a vrací se do normálního režimu. Co vám budu povídat…. Byla jsem unavená, zvlášť s toho nočního vstávání i když jsme se s Michaelem střídali. Někdy jsme se v noci u postýlek dětí neplánovaně setkali… spojovala nás společná starost. Dokonce mě mockrát napadlo, že je to jako v rodině…ale…??? Jsem jenom chůva těch dětí, nic víc. Nic víc, protože jsem nic víc nepřipustila.

Trvalo to dva týdny než se z toho děti dostaly. Byla jsem docela vyčerpaná… seděla jsem u nic v pokojíčku v křesle a předčítala pohádku. Děti si hrály na koberci s hračkami a já musela usnout. Kniha mi prý vypadla z rukou … našla jsem jí potom na zemi…

Usnula jsem opravdu tvrdě…děti mi potom vyprávěly že…. Zatím co jsi spala, jsme tě s Paris přikryly dekou, aby ti bylo teploučko a byli potichu, aby si naše "maminka" mohla odpočinout. Určitě se ti musel zdát krásný sen… proto že jsi se tak krásně usmívala… určitě o nějakých vílách, jak mínila Paris a já zase odhadoval, že o nějakém statečném princi který právě zachránil princeznu…. No nejsou to skvělé a hodné děti..? No, víte vy o kom se mi zdálo…? Ano o otci těchto dětí… o Michaelovi !

No, ale to ještě nebyl konec… pak prý přišel tatínek a když tě viděl že spinkáš, řekl nám, abychom tě nebudily, že si potřebuješ odpočinout, tak abys zase mohla hrát s námi hry …. Pak tě vzal do náručí z toho křesla i s dekou a odnesl tě k tobě do pokoje a položil na postel. Chytla jsi se tatínka kolem krku, jak nějaká princezna, kterou skutečně nějaký princ zachránil…

Spala jsem nejspíš tak tvrdě, že jsem to nezaregistrovala. Princ mi ještě říkal, že jsem usnula jak Šípková Růženka a Paris řekla Michaelovi, že šípkovou Růženku probudil princ pusou !!! A vše v království ožilo….
Princ mi prozradil…tajně to se ví…. je už velký rozumný kluk…. že se jich tatínek zeptal, když mě položil do postele… jestli mi tu pusu má taky dát…. ? No co byste řekli, ty krásné děti souhlasily a já dostala políbení a ani o tom nevím… a ani jsem se neprobudila.. no nenaštvalo by vás to??? 
Pak mě prý společně přikryli a já spala jak když mě do vody hodí až do druhého dne.

Tatínek… povídal dál Princ, seděl u tebe na postýlce a díval se jak krásně spinkáš a řekl nám jen: "No děti, není to krásná Šípková Růženka? My jsme souhlasily jako, že jo.. a on seděl dál a měl slzy na krajíčku. Když jsem ho zeptal jestli pláče na tím, že Šípková Růženka spí řekl jen : "Pláču štěstím…" moc jsem tomu nerozuměl, vždyť já když jsem šťastný tak se směju… a jsem veselý…. Ale tatínek…. ?

Byla jsem tak dojatá tím co mi ten chlapec vyprávěl, že mi nekontrolovatelně začala stékat jedna slza za druhou…. Princ se na mě podíval a vlepil mi velkou pusu a svojí dětskou nevinností se zeptal…

"Proč pláčeš??? Máš taky štěstí… nebo jsi smutná…. ?



XI.kapitola

27. července 2010 v 7:15 ♥ POVÍDKA - Sen, co se stal skutečností

Tykání a polibek

Vzal mi ruku a políbil jí. Je tak galantní, šarmantní.. čekala bych že ho má slova příliš nepotěší, když nedosáhl svého… a zatím…. díval se zpříma do mých očí a pak jen řekl:

9
"Simon, děkuji! Děkuji, vám za naději, za upřímnost, za to že jste. Budu věřit na zázraky, protože mě potkal další kromě mých dětí a ten nosí vaše jméno! Jste okouzlující žena s ryzím charakterem, nesmírně si vás vážím a znovu vám děkuji! Ani jsem nedoufal, že by jste mohla mít ráda nejen mé děti, ale také mě! Jsem šťastný!" a znovu mě políbil ruku.

Jeho stisk hřál stejně jako jeho slova. Cítila jsem tu jeho blízkost, nejen tu tělesnou, ale i tu duševní. Popřál mi dobrou noc a doprovodil mě až před můj pokoj, který byl hned vedle dětského pokoje a ten zase sousedil z jeho.

Dny s dětmi se ubíraly stejným tempem povinností, ale i zábavy. Vymýšlela jsem pro ně i ostatní děti hry a také rozvíjela jejich dovednosti a vlohy. Jsou to vážně moc šikovné děti, mají tolik nadání a tolik předpokladů. Je radost s nimi pracovat..

Až jednou.. seděli jsme nad rozestavěnou stavebnicí a Princ se mi zdál nějaký ospalý a unavený, přesto že bylo dopoledne. Neměl tu svoji jiskru… sáhla jsem mu na čelo a jistila, že má teplotu. Uložila jsem ho do postýlky, dal mu čaj a nějaké vitamíny. Kdo ví co z toho bude? A bylo ještě ten den a objevili se neštovice, které toho chudáčka pěkně potrápili a svědili. Zavolala jsem svého známého lékaře, který ho přijel prohlédnout a on mi jenom potvrdil, že to tak skutečně je. Zavolala jsem také Michaelovi, co se děje a že mu onemocněl syn….. okamžitě přerušil práci v nahrávacím studiu a přijel domů.

Byl tak vděčný, za to jak se o něj postarala a jak se mu věnuji, ale to je přece samozřejmost. Jsem za ty děti nejen zodpovědná, ale má je ráda. Seděl spolu se mnou nad postýlkou Prince a díval se jak usnul a jak mu na tvářičce a tělíčku naskákali pupínky. Pak se zeptal zda to může dostat i Paris, řekla jsem mu že s největší pravděpodobností může a že je lepší, když to tak bude, že se to v tomto útlém věku lépe hojí. Byl z toho špatnější víc než ty děti. Viděla jsem na něm, že kdyby to šlo vzal by tu nemoc sám na sebe! Stále hladil rozpálené čílko svého syna a měnil mu obklady.

Pak mě chytil mě za ruku a řekl: " Děkuji, Simon, co bych si bez tebe počal…" Pak se opravil, bez vás, počal.." byl tak rozpačitý a tolik vděčný. Jen jsem se usmála a řekla. "Michaeli, bude to v pořádku, je to klasická dětská nemoc a stejně by ji dříve nebo později dostal. A pokud budete souhlasit navrhuji tykání?"
63
Dívala jsem se mu zpříma do očí a bylo jasné, že není proti. Jen se usmál a řekl: "Děkuji, velmi rád přijímám Simon". Vstal přitáhl si mě k sobě za pas a políbil mě na ústa…byla jsem z toho vedle, nečekala abych že něco takového udělá…jeho pověstná plachost a stydlivost jako by na okamžik zmizela. Nebránila jsem se a jeho polibek přijala.

To co jsem cítila se nedá ani popsat, chtěla jsem ho obejmout, obmotat svoje ruce kolem jeho krku, ramen.. přitisknou se k němu a užívat si jeho obětí…. Ale můj rozum mě varoval, ale srdce hovořilo jasně…zmítala jsem, se mezi těmito dvěma pocity. Pokud bych se vždycky měla řídit citem, možná bych si ušetřila dost zklamání ve svém životě. Rozum mi velel k tomu, abych se od něj odtáhla..

"Michaeli, neměli bychom…?" Promiň, Simon neovládl jsem se.. jsem ti tolik vděčný a pouhá slova na to nestačila….potřeboval jsem ti to nějak dokázat. Potřeboval jsem cítit tvoji blízkost. Vím, že to asi nechceš slyšet… ale je to tak!" Znovu mě propaloval tím svým uhrančivým pohledem. Nevěděla jsem co dál …říkat

"Michaeli, obě děti klidně spí, já půjdu také. Neboj se v noci k Princi vstanu a podám mu kapky které předepsal lékař. Jdi si i ty odpočinout.. jistě jsi unavený. Zítra ho budeme muset hlídat, aby měl klid. A uznej, že to nebude jednoduché udržet jeho temperament na uzdě. Koneckonců, je po tobě!

Mrkla jsem na Michaela a odcházela směrem do svého pokoje..

X.kapitola

24. července 2010 v 10:05 ♥ POVÍDKA - Sen, co se stal skutečností

Vyznání

x
Už dlouho vám chci říct, že vás obdivuji jako vychovatelku…ale i jako ženu..

Máme téměř shodné výchovné metody a není tedy nic tak zvláštního, že vás děti milují jako matku. I když jejich pravá matka o ně nejeví žádný zájem…" Po té se na chvíli odmlčel a s úzkostí v hlase pokračoval…víte oni nepoznali mateřskou lásku… stejně jako já v dětství nepoznal lásku otce!

Je to jako začarovaný kruh v mém životě. Ale s vašim příchodem se toho tolik změnilo… i já se změnil! Více času trávím doma s dětmi, ale je tu ještě jiný důvod…!" Pohlédla jsem mu do tváře a snažila se v tom umělém osvětlení které dopadalo dovnitř altánu znovu něco vyčíst…tentokrát se mi to podařilo!

Viděla jsem před sebou okouzlujícího, krásného, citlivého, milého a milujícího muže! Dosti zraněného na citech, která mu uštědřil život, jeho vlastní otec …jeho dvě manželky..i ostatní lidé, senzacechtiví a bezpáteřní novináři. Stále je to v něm, jen jeho děti a děti vůbec jsou motivací … oni jsou jeho hnacím motorem , jeho životem..
O jakém, důvodu to chce mluvit.. že by.. všechny ty pohledy na můj učet a mokré tričko ??

"Jistě jste si všimla, že jsem rád ve vaší přítomnosti. Jste nejen skvělou vychovatelkou a pečovatelkou mým dětem, ale líbíte se mi jako žena! Vy jste ten důvod, proč se poslední dobou cítím tak skvěle… Víte, když jsem vás viděl to první ráno s mými dětmi a dcerka vám česla vlasy a spokojeně seděla na vašem klíně a Princ seděl u vašich nohou a poslouchal vyprávění…tak nějak jsem si představil obrázek pravého rodinného štěstí… byl jsem tím co jsem viděl, tak vyvedený s míry…a i nyní se mi neustále vrací a co víc, přibývají k nim stalé nové skvělé zážitky! Například ta dnešní oslava. Vůbec se dětem nedivím, že vás milují. Intuitivně cítí vaši lásku, která je tak ryzí … vím to podle sebe… 
kuk

Protože.. i já se do vás zamiloval!"
Proto jsem dnes večer nebyl schopný rychle reagovat na slova dětí.. tak jak by bylo nejspíš vhodné, protože mě to tak dojalo a vlastně mi mluvily ze srdce. Omlouvám, se že jsem to na vás tak vychrlil, ale už to dál nedokážu skrývat… a také mi to dalo dost přemáhání, říci vám to.Věřte mi… jste vlastně první žena v mém životě, které to říkám takto otevřeně… protože k žádné jsem necítil to co k vám.

Byla jsem úplně zaskočená, taková poklona, vyznání, které mi vhánělo slzy do očí! Nikdy, jsem nic krásnějšího neslyšela a nejspíš ani neuslyším… líbí se mi jako muž, má kouzlo a charisma. Může mít každou na kterou ukáže prstem. Ženy a dívky téměř po celém světe mu padají k nohám.. tak proč by si vybral právě mě… obyčejnou chůvičku..???

Stále jsem mlčela, můj rozum mi říkal, že to není správné začít si něco s mým zaměstnavatelem, on je profesionál ve své práci a já zase v té své… jeho slova byla pro mne emočním šokem… dlouho jsem neměla nikoho, kdo by o mě tak stál.. vlastně ještě nikdy! Těch pár nevydařených známostí… raděj nevzpomínat.. ale tohle je na mě moc rychlé… podívala jsem se do jeho očí a byla ztracená… ne tento muž nelže, není toho schopen. To co říká to také cítí… kéž bych mu mohla říci to samé.

"Michaeli, děkuji vám za vaše krásná a vlídná slova. Dojal jste mě! Ještě nikdy nikdo mi neřekl tolik nádherných slov jak právě vy! Víte, já vás mám ráda jako člověka, máte tak velké a šlechetné srdce do kterého se vejde tolik lásky… ne jen tu kterou přijímáte, ale především tu co velkoryse rozdáváte ze sebe. Nemyslím teď jenom na vaše děti.. které jsou na svůj věk velice citlivé a vnímavé. Mají od vás vštípeno tolik ctnostných zásad a při tom neztratily to podstatné, svoji dětskou duši a dětskost vůbec. Je to velmi vzácná kombinace se kterou jsem se dosud nesetkala.

Musím se přiznat, že i vy mě nejste lhostejný jako muž…ale já nevím, jestli je rozumné zamilovat se..? Michaeli , prosím, dopřejte mi více času. Já si vás velmi vážím a nechci vše ztratit jedním neuváženým krokem, byť by se jednalo o vás, o nás. Nechci si zahrávat s vašimi city, nechci vás ranit a proto vám to říkám otevřeně. Abych mohla říci i já vám, že vás miluji… tak si tím potřebuji být víc jak jistá. Já tímto slovem šetřím, protože vím co obnáší a není to pro mne jen fráze. Proto si hluboce vážím vašich slov, protože cítím, že jste na tom podobně jako já…. Proto budu doufat, že i právě proto mě pochopíte."

Díval se na mě tak, že jsem myslela, že se mu tím vypětím, složím k nohám. Pak, ale udělal něco, co mě překvapilo ještě víc, než jeho slova….


IX.kapitola

21. července 2010 v 21:26 ♥ POVÍDKA - Sen, co se stal skutečností

Záludná otázka

Byl téměř pár centimetrů nade mnou a já mu hleděla zpříma do očí a snažila se "zachraňovat" situaci a tak jsem jen řekla "Michaeli, to jste mě nemohl varovat? Podívejte jak jsem zmáčená…"

****
No to sem tomu dala…. Páni, já ho ještě na to upozorním, já bych se raděj neviděla.. "No, dívám se! … ehmm jak jste pěkně zmáčená, ale musím uznat, že i tak vám to moc sluší!" " No, tak o tom dost pochybuji! Vezmu děti a půjdeme se převléct.. jsou taky mokré. Nechci, aby se nachladly!" řekla jsem na omluvu, ale i jako výmluvu jak se z té, pro mě trapné situace dostat..

Svolala jsem děti, a odváděla je do domu abych je převlékla. Stále ležel na trávníku a převrátil se na bok a rukou si podepřel hlavu a sledoval, jak s dětmi odcházíme.. Něco ve mně bylo tak zvláštně neklidné. Bylo to něco co nedokážu sama v sobě vysvětlit! Ty jeho zkoumavé pohledy… ta nečitelnost, že by jí něco zastíral? Ale co? Co dělám špatně..? Nebo, že by to nebylo kvůli dětem? Ale pak, proč tedy…? Snad najdu odpověď, nebo mi jí dá Michael sám.

Večer když jsem ukládala děti ke spánku, přišel do dětského pokoje i Michael , aby popřál dětem dobrou noc! Povídali jsme si ještě a děti byly plné dojmů z oslavy a Princ si hrál s novými hračkami a nemohl se od nich odtrhnout! Nic nezabaví děti, víc něž nová hračka, na spaní nebylo moc pomyšlení.. Hrála jsem si s Paris na koberci a Princ kolem nás poskakoval a ukazoval nám dárky, které dostal… Michael se posadil do kroužku s námi a hrál si s Princem.

Viděla jsem jak, jak je šťastný, když vidí štěstí svých dětí.. měl s nimi vážně skvělý vztah, dýchal by za ně! Smáli jsme se dnešním zážitkům, smáli jsme se vodní bitvě …která pro mě byla spíš fiaskem než čestnou prohrou a vše bylo tak harmonické až do té doby… než Paris přinesla svoji panenku a pravila: Pomůžeš mi jí zase učesat , mamíííí? Dneska se ještě nečesala! ….

Překvapeně jsem na ní pohlédla a po té na Michaela a vážně, jsem nevěděla jak zareagovat.. nevěděl to ani Michael, stál uprostřed pokoje a díval se na mě a děti. Proto jsem řekla Paris… "To víš, že ti pomůžu… jen nejsem tvoje maminka, zlatíčko!" dívala jsem se do její tvářičky a srdce mi svírala podivná úzkost… jak na to přišla, že bych mohla být její maminka.. zřejmě jí tolik chybí… a není se co divit v tomto útlém věku. "A proč, nejsi naše maminka, máš ráááda, néé?? Princ se k ní přidal a chytil mě kolem krku a vlepil mi velkou pusu… "Já bych taky chtěl, abys byla naše maminka?" Po jeho vzoru tak udělala i Paris… byla jsem dojetím úplně vyřízená, jako by mi někdo držel ruku na hrdle a druhou svíral srdce…
4*+

"Ale děti, mám vás tak ráda skoro jako vaše maminka! Bohužel, na tento titul nemám právo!"

Dívala jsem se na Michaela a očima prosila o pomoc… ten se probral ze stejného překvapení a řekl : "No tak děti, půjdeme spinkat, ano! Byl to náročný den! Princi a tvůj významný a krásný!"

 Dívala jsem se na ty krásné děti, a do očí se mi draly slzy… Michael když to viděl, sám uložil děti, políbil je na dobrou noc a řekl: "Dnes vám řeknu pohádku, já Simon je unavená, pěkně jste jí prohnali vy divoši !" řekl z úsměvem mu vlastním, aby zamluvil otázku která stále visela ve vzduchu…  "Proč nejsi naše maminka !?

Musela jsem jít na ven na čerstvý vzduch… bylo mi horko a dralo se mi do tváří i do hlavy a stále jsem viděla ty jejich upřímné oči, které čekali, že dostanou odpověď takovou jakou by chtěli, jakou by si i zasloužili…

Posadila jsem se do malého altánu, a přemýšlela…jestliže to děti napadlo jednou, napadne je to znovu… a budou se k tomu vracet.. a budou chtít jasnou odpověď bez vytáček!

Bože co jim jenom řeknu… Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale za chvilku ze šera za mnou ozval Michaelův hlas.. "Simon, neruším..? Snesla byste prosím mojí přítomnost? "Ale ano, jen pojďte… oba dva jsme se najednou nadechli že něco řekneme.. co není vůbec důležité! Dala jsem slovo Michaelovi.. stejně bych pořádně nevěděla co říct…?

 " Simon, už dlouho vám chci říct… odmlčel se… a já čekala na pokračování jeho slov….

VIII.kapitola

18. července 2010 v 15:45 ♥ POVÍDKA - Sen, co se stal skutečností
Ahojky!!!Tak jsem se vám děti vrátila!  Dokonce jsem i vyřešila problém s PC, za ten týden nepoužívání stávkoval, ale už zase jede, tak tady máte další díleček... díky všem za věrnost a komentíky... mám radost.

Oslava

Den Princových narozenin se přiblížil na dosah. Vše bylo zařízené: dvoupatrový dort s pěti svíčkami a spoustou dětských ozdob z marcipánu, všude po zahradě i domě plno barevných balónku, zabalených dárků a v nich spousty hraček. Michael se vážně snažil, nebylo snad dne od našeho rozhovoru, kdy by nepřivezl nějaký ten dárek. Nejenom Princi, ale i Paris.. aby jí to nebylo líto. Vím, jsou to maličkosti, ale kdyby bylo po jeho tak všechny dárky dostane hned. Musela jsem některé uschovat, aby bylo také to slibované překvapení…trhání papíru a správné napětí. Ale jejich radost, byla pro něj tak důležitá, že jí neměl stále dost!
k

Když konečně nadešel den D tak, byli všichni rozechvělí a plní očekávání. Tak, že jsem nevěděla kdo se těší víc.. jestli Princ s Paris nebo sám Michael. Všude byla narozeninová výzdoba balónky.. prostřený stůl s dortem a hořícími svíčkami, prskavkami…  spousta šťastných dětí.. a rozzářeních dětských  očí. Bylo kouzelné pozorovat tu dětskou radost. Je tak nakažlivá! Pak přišlo sfouknutí svíček oslavencem. Princ se toho tvářil tak důležitě…díval se na mě a svého otce, jakoby chtěl schválení, že může sfouknout všechny sám, nadechl se a ….sfouknul všechny s velkou radostí a povzbuzován všemi přítomnými… Kdo ví co si ta jeho dětská a nevinná dušička přála?

Pak přišlo krájení dortu, kterého jsem se ráda ujala. Nejdřív dostal svůj kousek Princ, Paris a ostatní děti… i Michael, který si evidentně užíval oslavy stejně jako všichni. Kdyby mě nepropaloval pohledem, měla jsem pocit, že mě jeho pohled pronásleduje čím dál víc… možná je to tím, že má tak laskavé oči, nebo jenom moje domněnka.. nevím..?

Za hlasitého pomlaskávání a velkou chutí v dětech mizela sladká dobrota. Všichni upatlaní..ale na výsost spokojení a šťastní. Malou Paris jsem držela na klíně a ona mě z legrace začala krmit dortem.. Všichni se nám smáli a já s nimi… ta malá je vážně zlatíčko, nevím kdo byl zapatlanější, jestli já nebo ona.. Po té začalo rozbalování dárků… Princ trhal balicí papír a očekával svoje překvapení. Našel ho! Měl tam sadu vodních pistolí. Odešla jsem s malou Paris , abych dala do pořádku sebe i jí.. Vzala jsem si na sebe čisté světlé džíny a přiléhavé bílé tričko.   Pak jsme se vrátily a já dostala zásah z vodní pistole…

…...no co to… jako má být..? Malá Paris se mi vytrhla a zapištěla.. "Utííííkej !..." no co nebyl čas na přemýšlení, následovala jsem jí a utíkala. Než jsem se stihla rozkoukat byla vodní bitva v plném proudu. Jak jsem pochopila za krátko, je zde velmi oblíbená a zapojují se do ní všichni. Jak děti, tak dospělí včetně Michaela! Ten si to snad užíval nejvíc. Někdy žasnu, jak dokáže být bezprostřední a mezi dětmi se stává jedním z nich. Popadla jsem jednu která ležela na stole v bazénu jsem ji naplnila vodou a zapojila se do hry děti na mě útočili a jím útok vracela… ozývalo se pištění, vřískání a hlasitý smích… něco takového jsem dělala nejen poprvé, ale také jsem to nikdy nezažila.
Bylo to docela osvobozující ..běhat po trávníku a hrát si z dětmi.. hmmm..no a s Michaelem, který si usmyslel, že mě asi utopí na "lžíci" vody… když jsem se objevila s pistolí v ruce, začal na mě bez varování pálit proudem vody.. z hlasitě povzbuzován dětmi, které sledovali svoji vychovatelku a otce, který řádí jako malý kluk a běhali za námi… On měl svoje zastánce a já také. Strhla se taková mela, že jsem ztratila přehled kdo je s kým a kdo je proti komu… no říkám, že jsem to hrála poprvé!

Pokud byste chtěli znát výsledek boje, tak nejvíc mokrý byl zároveň i poražený… no a odnesla jsem to já, kdo jiný. Michael jako by byl vodotěsný a odporně suchý… Když jsem padla na trávník zmáčená a urousaná .. tak z toho měli všichni velkou radost. Krásné bylo, že i prohrát znamenalo velkou legraci.. I Michael rezignoval! Po té co mě viděl "válet" se na zemi, složil se hned vedle… stále jsem měla vedle sebe položenou plnou pistoli…
gif

Viděla jsem jak je zadýchaný a vysmátý, ale jako by ho ten smích přešel, děsně zvážněl a zase měl ten svůj "nečitelný" výraz v očích… když se na mě tak podíval… to né…to musí být děsný pohled…. musím vypadat jak zmoklá slépka!

Ale opak byl pravdou, z mého pohledu děsné, ale z jeho… ? Došlo mi, že mé bílé tričko se namočením, nejen přisálo k mému mokrému tělu, ale také zprůhlednělo! Tak moc.. že mi muselo být vidět, jen tu lehkou krajku, která se tváří jako podprsenka… sakra, že mě to nenapadlo!

Ležel vedle mě na trávníku a jen pozoroval… jak jsem udýchaná po boji a běhu a … byl stále blíž a propaloval mě pohledem… až jsem z něho začala být nesvá…co to jako má být… a k čemu se to do háje….chystá… ?

VII.kapitola

15. července 2010 v 6:00 ♥ POVÍDKA - Sen, co se stal skutečností

Přání na dobrou noc.

S dětmi jsme si na sebe velice rychle zvykli. Byla jsem tu necelé dva měsíce a Michael, mi při jednom našem rozhovoru tvrdil, že ještě neviděl, aby k někomu tak rychle a pevně přilnuli. Byla jsem ráda, že to tak vnímá. Já měla ten samý pocit.    Není těžké je mít ráda, jsou milé…slušné..dětské a Michael odvedl obrovský kus práce v jejich výchově. Dokonce tak velký, že se nestačím divit. Sám, bez manželky a bez matky těch dětí… k tomu ještě tak pracovně vytížený až bych měla k jeho workoholismu výhrady.. ale jsem vychovatelka jeho dvou dětí a ne jeho! Takže, je to jen a jen jeho věc!!! Pravdou, je že se v poslední době snaží být více doma se svými dětmi… a jsem za to ráda už kvůli dětem!
animačka

Někdy ho přistihnu, že po mě a po dětech pokukuje, když myslí že se nedívám. Přijde mi to jakoby se chtěl přesvědčit, že je z dětmi zacházeno dobře a přesně podle jeho představ. Cítím jeho pohled v zádech. No, co ...má na to plné právo! Má o ně starost a pořádně neví co ode mě očekávat, respektuji to.

Překvapilo mě, že moc neslaví jejich narozeniny.. což si myslím, že je obrovská škoda a pro děti ochuzení. Blížil se únor a tudíž jsem začala přemýšlet co s narozeninami Prince… jakou oslavu vždyť pět let života to už je velká událost. Děti si už pamatují a pak tak celý život vzpomínají… a také si berou podvědomě vzor pro své budoucí rodiny, aniž by to tušili. Vzpomínky jim nikdo z hlavy nevymaže a pokud se cítí spojené a vyjímečně tak jsou schopné to předat i svým budoucím dětem…. Takže co s oslavou ?

Večer, když jsem děti uložila do postýlek ke spánku, řekla jim pohádku na dobrou noc…netušila jsem že jí poslouchá i Michael, který sedí ve vedlejším pokoji za otevřenými dveřmi…
Princ

Princ, když jsem ho pohladila a přikryla, mě chytil za ruku a říká… "Teto Simon, nemohla bys mi dát pusu na dobrou noc?" Pohladila jsem ho po hlavě a řekla. " Ale to víš, že mohla zlatíčko! Určitě ti ji přijde dát i tatínek i sestřičce." Sklonila jsem se nad jeho postýlkou a políbila jsem ho na čelo a on pokračoval se svými starostmi…
"Víš já budu mít brzy narozeniny…a .." nedořekl. Vycítila jsem jeho ostych a řekla " A copak by sis přál? Už jsi velký chlapec, mě to můžeš říct, jsem přece tvoje kamarádka udržím tvé tajemství neboj… nadechl se a řekl… "Já bych chtěl véééélký dort a hračky!" !Tak velký dort a hračky? Máš rád sladké viď?... "Ano, ale já bych chtěl, aby zbylo i na mé kamarády a aby tu byli se mnou a hráli si s těma novýma hračkami.. víš..?!"

Byla jsem dojatá tou jeho nesobeckostí a tím, jak touží po tom, aby se měl o své štěstí s druhými rozdělit… řekla jsem mu "Dobře, tak já ti slibuju, že se to pokusím zařídit ano. A teď už spinkej stejně jako sestřička. Dobrou noc a krásné sny." Princ se usmál a zanedlouho jeho oči přemohl spánek.. Šla jsem se podívat na Paris, ale ta už dávno spinkala.

Sedla jsem si na židli mezi postýlkami a přemýšlela jak Princi připravit ty nejkrásnější narozeniny. Když v tom se za mnou objevil Michael… " Už spí." Řekla jsem … "Ano já vím. Po té krásné pohádce co jste jim vyprávěla musí mít krásné sny." Usmál se na mě a podíval se s láskou na své spící ratolesti..

"Vy jste ji slyšel? "Ano, byl jsem vedle v pokoji a taky poslouchal…" "Tak to jste slyšel i přání svého syna? "Ano, slyšel myslím že bychom si o tom mohli promluvit vedle v pokoji, pokud nejste příliš unavená? ..."Ráda."
Odcházela jsem do vedlejšího pokoje a mezi dveřmi se ohlédla. Stál tam a skláněl se nad postýlkami dětí, aby je políbil… u každého z nich se zasněně usmíval… ten pohled mě hřál u srdce, bylo to až dojemné.

vr
Když přišel, za mnou do pokoje a posadil se naproti mně, byla jsem velice překvapená jeho otázkou. " Simon, prosím, nemohla byste Princi zorganizovat narozeninovu oslavu? Pokud by vás to tedy neobtěžovalo. Slibuji, že i já přiložím ruku k dílu. Vím, že je to nad rámec vašich povinností, ale chci aby to bylo tak jak se   vám s tím svěřil.

Dívala jsem se překvapeně, myslela jsem si že žádná velkolepá oslava neproběhne a proto jsem ochotně souhlasila. " Michaeli, velice ráda to všechno zařídím! Vůbec mě to obtěžovat nebude, udělám to s velkou radostí. Bude mít tu nejkrásnější oslavu s dortem, balónky, klaunem.. dárky.
Jen ty děti, které ho navštíví bych nechala na vás pokud s tím souhlasíte?!"

"Souhlasím v tom nebude , žádný problém. Jste vážně skvělá. Neváhejte za mnou přijít s čímkoliv. Děti, vás mají moc rády a věří vám.. Nemohl jsem si přát nikoho lepšího ke svým dětem než jste právě vy! Jsem moc rád že vás tady mám!"… pak se začervenal jak růžička a podíval se na mě tím svým stydlivým pohledem, který prozrazoval… ani nevím co? Je v tomto tak nečitelný.   A pak se rychle opravil  .. "Jsem rád, že vás tady máme!"

No co si mám o tom myslet…?

VI.kapitola

12. července 2010 v 6:00 ♥ POVÍDKA - Sen, co se stal skutečností

Milé, malé přepadení….

Moje první ráno v Neverlendu, proběhlo trochu nezvykle. Ráno mě vzbudil podivný šramot. Nejdřív jsem se vylekala, že je to myš…nesnáším totiž myši! Ale pak když jsem se rozkoukala, bylo jasné že se šramot ozývá za dveřmi… vylezla jsem z postele, přehodila přes sebe župan a vydala se ke dveřím.. Pomalu a nejistě jsem ty dveře otevírala, co kdyby tam přece jen nějaká …. byla…

P+P
Ale obrázek který se mi naskytl byl víc než okouzlující.. Princ a Paris ve svých pyžamcích… seděli za dveřmi na koberci a Paris držela v rukou svojí panenku a Princ, zase jezdil po dveřích svým autíčkem. Záhada šramotu byla vyřešená zdá se…. "Ahoj děti, co tady tak brzy děláte?" zeptala jsem se.. "Hrajeme si.." dostalo se mi zcela logické odpovědi. "Ale, děti, je ještě brzy … nemáte být ve svých postýlkách?"

Princ jen řek "Nééé, já bych chtěl tu pohádku… o tom Malém Princi, jak jsi říkala, že jí znáš…" Musela jsem se smát a zároveň jsem obdivovala jak si dokáže pamatovat. Je to velmi bystrý hoch . Vzala jsem ho za ruku a malou Paris do náruče a vešli jsme ke mě do pokoje… Posadila jí doprostřed postele a Princ se uvelebil hned vedle ní…. A očekával co bude.   Paris uviděla na stolku můj kamínky vykládaný kartáč, na rozčesávání vlasů a natahovala se pro něj.. "Učesat!" "Paris chceš učesat? Já tě učešu.."  "Panence vlásky." " Aha, tak panence… víš co, tak učešeme panence a pak tobě..ano? Ty jsi také taková panenka, víš?"

Její tvářičku rozsvítil ten nejkrásnější úsměv jaký jsem kdy u dítěte viděla…je tak sladká! "Jo!" Učesala jsem tedy panenku i Paris a byla spokojená. Princ, chtěl pohádku.. tak jsem mu začala vyprávět tu o Malém princi… poslouchal a ani nedutal stejně jako Paris, která se chopila mého kartáče a začala mě česat vlasy.. jestli se tomu dá tak říkat. Pak řekla: "Máš je jako ta panenka… dlooouhýýý!" Smáli jsem se všichni, vysadila jsem si Paris na klín, aby jí to česání nedalo tolik práce a dál vyprávěla… do té doby než se ozvalo lehké zaklepání na dveře… řekla jsem "Dále.." ale nic, tak jsem svojí výzvu zopakovala víc na hlas a dveře se pomaloučku otevírali…
miki

… Škvírou ve dveřích se ozval hlas Michaela… "Smím, dál… neruším?

"Ale jistě jen pojďte… !" Vešel a nestačil se divit… Musela to být podívaná.
" Dobré ráno Simon! Děti, co tady děláte? Já vás hledám skoro po celém domě a zatím tady obtěžujete slečnu Simon, je ještě moc brzy.. to se nedělá!" řekl káravě.. "My chtěli jenom pohádku, tu jak se jmenuje jako já.." řekl Princ na svojí obhajobu.

Vložila jsem se do toho a trošku se dětí zastala:

" Michaeli, děti mě vůbec neobtěžují! Pěkně si tady hrajeme a povídáme, že děti? A na víc je to zcela normální, že jsou zvědavé… to by nebyli ani děti.." řekla jsem s úsměvem. Michael dál sledoval. Paris jak mi sedí na klíně a škube vlasy, Prince jak mi sedí u nohou .. sledoval nás, takovým zvláštním pohledem, který jsem zatím nedokázala identifikovat.

Když viděl jak Paris dál "rozčesává" moje vlasy řekl útrpně: " Děti pojďte se převléknout a nasnídat. Po snídani bude mít na hry spoustu času!" Obě děti jak na povel se na mě podívali a čekali co odpovím. Jakoby prosili o zastání…chtěli jistě nerušeně dál pokračovat ve svojí činnosti.  

Promluvila jsem vlídným hlasem k dětem: " Děti běžte, tatínek má pravdu! A víte co … já udělám to samé a za chvilku si budeme zase moci spolu hrát, jestli tedy chcete…?! " Anó, anó.. volaly děti… a vyběhli z mého pokoje jak o závod! Michael stál uprostřed pokoje a jen se díval za rychle mizícím Princem i Paris.. " No teda, to jsem ještě nezažil, aby tak rychle poslechli, jde-li o převlékání a snídani! Vždycky se to neobejde bez odmlouvání, přemlouvání a   teď …se můžou přetrhnout! Jak jste to prosím vás dokázala… za tak krátký čas….? Díval se na mě s úžasem a já jen odpověděla… "Skamarádili jsme se, to jde potom všechno lépe.." řekla jsem zvesela a usmál se i on!
"Dobře tak, jdu na ně dohlédnout, abyste měla soukromí. Budu se těšit u snídaně, zatím nashledanou!" Rozloučil se odcházel..

… Měla jsem z dětí dobrý pocit, ledy byly prolomeny a mě nestálo nic v cestě, abych s nimi skvěle vycházela. Zdá se, že mi věří a budeme dobře vycházet. Udělali jsme ten první krůček, správným směrem.

Ale co Michael… ? Co ten jeho pohled, který mi nešel z hlavy a jehož přítomnost stále cítím?  

No, co…  jdu se upravit, učesat a sejdu dolů na snídani. Uvidí se co bude dál.




V.kapitola

9. července 2010 v 5:38 ♥ POVÍDKA - Sen, co se stal skutečností
Tak drahouškové moji, zítra odjíždím s dětičkama na  tábor... prosím, držte nám pěsti, snad to všichni ve zdraví  přežijeme. Budete mi scházet, už teď mám absťák, ale nebojte se, další dílky povídky vám přednastavím o nic nepřijdete...Tak komentujte, ať se mám na co těšit.

První setkání…

Těch pár dní jsem strávila, vyřizování záležitostí kolem mého bytu. Dohodla jsem se s kamarádkou, že tu může bydlet dokud bude potřebovat. Vůbec netuším, jak to se mnou bude a jak dlouhou dobu budu pryč. Zařídila jsem si nějaké formality a začala balit.

Takové dilema, jaké zažívám já při balení na dlouhou dobu, bych teda nepřála nikomu. Buď jsem nespokojená s tím co mám, nebo naopak vezmu celý svůj šatník. Zvlášť když nevím co budu potřebovat. Jen doufám, že mě nenavléknou do nějaký uniformy nebo tak něco… je to strašně nepraktické a navíc, děti pak mají strach že to strašidlo co přišlo, je nějaká historická vykopávka, co je bude nutit jíst špenát a jiné zaručeně zdravé věci…   Nebo hůř ti maličké se bojí skoro jako u doktora. No, ale můj zaměstnavatel vypadal velice lidsky, snad mě k ničemu takovému nebude nutit..

Tak zabaleno, vyřízeno a můžu vyrazit vstříc nové zkušenosti. Jaká asi bude? Jaké budou děti? Když před se před domem ozval známý zvuk klaksonu, věděla jsem, že můj život se ubírá směrem na Neverland…. Tak tedy…přejte mi štěstí.. vyrážím.

Cesta byla příjemná, jako posledně jen delší… Se zaujetím jsem sledovala míjející domy, obchody a ruch města.. Když jsme projížděli krajinou připadala jsem si svobodná.. nemám město ráda. Je tam moc rušno, spěch.. jeden druhého si nevšímá.. všichni žijí v anonymitě a lhostejnosti. Pohled z luxusní limuzíny nasvědčoval tomu, že krajina kterou projíždíme bude co nevidět součástí pozemkům přiléhajícím k Neverlendu. Něco jsem si o tom místě zjistila. Je prý nevýslovně krásné... a taky ano! Nemohla jsem uvěřit svým očím! Seděla jsem nalepená na okénku a snažila se zachytit co se dalo.
nev

Před branami Neverlendu, můj údiv nabýval na intenzitě…. Nejen že jsem nestačila vše registrovat, ale celkový dojem velkolepý! Země ne země… Ráj pro dospělého a co teprve pro děti, na které jsem myslela stále víc! Jaké budou. Pro to, aby naše první setkání proběhlo co možná nejlépe jsem měla v kabelce připravenou nějakou tu sladkost. Jak se říká, na prolomení ledů.

Když auto zastavilo těsně před domem a já vystoupila, připadalo mi to jako bych vystoupila uprostřed ráje na zemi … Před hlavním vchodem stál můj zaměstnavatel a za ruku držel malého chlapce a v náručí se mu usmívala malá modrooká, kudrnatá holčička, která bořila stydlivě svůj miloučký obličejíček do otcova ramene.

Vystoupala jsem po schodech a vřele se přivítali a podali si ruku. Postrčil chlapečka, který se schovával za otce a jukal na mě. "Pozdrav Princi přece slečnu Reinerovou!"

Malý se styděl… tak jsem ho vyzvala : "Tak to jsi ty ten malý Princ? Znám jednu knihu která se jmenuje úplně stejně jako ty! Víš co, pro tebe budu jenom Simon. Budem kamarádi, chceš ?" Princ se na mě díval, upřímnýma očima a já se na něj usmála… bylo to nádherné dítě, stejně jako o rok mladší sestřička.

Pak řekl jen: "Jo, kamarádi…vážně znáš knížku která se jmenuje jako já..? "Ano, znám je má oblíbená… budu ti z ní před spaním číst, ano! Ozvalo se jen : "Jo!"  No a ty budeš malá princezna, že ? Promluvila jsem na malou, která si mě ze zájmem prohlížela…šišlavým hláskem řekla:  "Nééé … Parisss, viď tatííí!" Podívala se na otce s krásným úsměvem.. Mimo jiné, už vím po kom ten krásný úsměv ty děti zdědili.

"Tak Paris, to si musím zapamatovat! Máš ráda pohádky?" Jen pokývala hlavou na znamení souhlasu  a jí pohladila po té její buclaté tvářičce. Její úsměv se rozzářil na plno...."Děti, něco pro vás na uvítanou mám "zašátrala jsem v kabelce a vytáhla čokoládové tyčinky, které jsem jim podala. Ozvalo se téměř dvojhlasné  "Děkujuuu!"                                                                                  
++Odcházeli jsem dovnitř domu a já jen řekla: "Pane Jacksone, vaše děti jsou kouzelné, už teď jsem si jistá, že spolu budeme dobře vycházet."
Obrátil se trochu si odkašlal a jen řekl..

"Nemohli bychom vynechat toho pana Jacksona? Jsem z toho oslovení nějak nesvůj. Já jsem Michael!" A znovu mi podal ruku… "Dobře, tak já jsem Simon!"… Alespoň mi to usnadní práci i s dětmi. Bude nesmírně důležité, aby děti vnímali naši spolupráci. "Je vidět, že s dětmi to opravdu umíte..nepamatuji si, že by před někým koho nikdy neviděli promluvili na poprvé jediné slovíčko! Jsou to strašlivý stydlínci!"  

Dostala jsem nádherný prostorný pokoj s  výhledem do zahrady , které dominovala nádherná fontána tryskající vodu. Ten zvuk byl tak uklidňující, stejně jako můj výhled do krásně upravených zahrad. Připadala jsem si jak Wendy Darlingová na stránkách knihy Petr Pan….
Budou také taková moje dobrodružství... ?

IV.kapitola

6. července 2010 v 6:00 ♥ POVÍDKA - Sen, co se stal skutečností

Společná řeč


Naši dohodu jsme zpečetili v mém případě kávou a zákuskem, prý si to moje postava může nejen dovolit, ale ještě jí to prospěje. Je tak galantní! On si dal  pomerančový džus a ovocný zákusek se zmrzlinou.
mls

Pojídali jsme a popíjeli a já když jsem zvedla oči, tak jsem se začala smát. Nejdřív mi cukali jen koutky ale pak se mi to nepodařilo skrýt a já se smála naplno… až se zeptal:
"Slečno Reinerová, prozradíte mi co vás tak pobavilo…? Taky se chci zasmát, mám rád legraci …no vážně… No kdybyste ho viděli!

Kousek zmrzliny měl nad horním rtem a vypadal jak s jedním bílým knírkem připomněl mi tím děti, když strkají nos do poháru, ale v jeho případě to bylo tak komické a milé.  Lehkým posunkem ruky jsem ho na to upozornila.
Setřel si onu sladkou ozdobu a smál tak upřímně, že mě to hřálo u srdce. Nebude to žádnej suchar škarohlíd a já mám ráda lidi co se dokáží smát i sami sobě.Vypovídá to leccos o jejich charakteru.

Vyprávěl mi, že chůva, která měla děti na starosti vážně onemocněla a její zdravotní stav jí nedovoluje dál pečovat o jeho děti. Také už nebyla nejmladší, aby pečovala o malé děti a běhala za nimi. Poskytl jí tu nejlepší péči a zajistil léčení v nějakém sanatoriu, ve kterém se bude ze svých potíži zotavovat…má prostě starost o svoje lidi a váží si jich. Jen co jsem si všimla za tu krátkou dobu jak jedná s řidičem a bodyguardem.

Když jsme si povídali o jeho dětech, jeho výraz se tolik změnil! Mluvil o nich nejen krásně, ale i s citem a místy dojatě. Jeho hlas jihnul při jakékoliv zmínce o tom jak je vychovává a co jim chce vštípit za zásady do života, že jsem byla dojatá jeho láskou a obětavostí k těm maličkým.     Nesetkala jsem se s tím u žádného muže, otce. Ano milovali své děti, ale tento muž měl toho tolik na víc! Tolik co nabídnout, připadalo mi že se pro ně rozdá a při tom mu tolik zůstává. Obohacují se navzájem. Byl jim otcem i matkou součastně.
To taky moc nechápu, která žena se vzdá svých maličkých dětí a nechá je na starost jejich otci…přece matku ničím nenahradíš! Ani tou nejlepší chůvou nebo vychovatelkou, učitelkou… i kdyby měla já nevím kolik škol a doporučení…

Můžu vám říct, že jsem byla okouzlena tím jak o nic jenom mluví. Byla jsem velmi ráda, že jsem jeho nabídku přijala, ani si nedovedete představit jak strašně moc!m+p+pDozvěděla jsem se, že budu pečovat o Prince Michaela (4 roky) a Paris Michael Katherine ( 3 roky) Ve zkratce o Prince a Paris. Tak nevím, kdo se víc těšil? Jestli můj nový zaměstnavatel, nebo já.

Dokonce z náprsní kapsy saka vytáhl fotografii, kde je vyfocený se svými  dětmi když byli ještě malé. Neviděla jsem kouzelnější obrázek. Vystihoval přesně vztah který má ke svým dětem. Bylo znát a z té fotografie sálala láska, cit a něha .. dívat se na ní, bylo jako poslouchat jak o nich krásně vypráví.
Místy mi připadalo, že snad čtu v nějaké pohádkové knížce pro děti. Kde je vykreslen ideální otec pro své děti. Sice pracuje jako jiní tatínkové a v jeho případě, mnohem, mnohem víc…přesto má na ně čas. Úžasné …!

Mluvili jsme spolu přes dvě hodiny. Měla jsem za to že to bylo méně, ale v jeho přítomnosti čas ztrácí pojem. Bylo mi v jeho společnosti dobře! Cítila jsem se uvolněně… našli jsme společnou řeč na téma děti.

Taky jsem si všimla, že se potřebuje vypovídat.. přišlo mi, že to co má na srdci nemá komu říct. Mluvili jsme o obyčejných věcech, které vůbec obyčejné nejsou. O tom co je pro děti dobré a co ne..o tom jak vnímavá je dětská duše a jak je škoda, že dospělí tuto vlastnost s věkem ztrácejí… Bylo to vážně krásné téma. Toto se v žádné škole nedozvíte. Je to zkušenost kterou píše život sám.

Nicméně dohodli jsme se , že nastoupím od příštího týdne. Mám tedy ještě pár dní na to, abych se připravila a zařídila si pár neodkladných záležitostí. A sbalila kurfy.     Co myslíte zvládnu to ?

III. kapitola

3. července 2010 v 5:56 ♥ POVÍDKA - Sen, co se stal skutečností

Nabídka, co se neodmítá…

Podivovala jsem se jen nad tím, že jsme v celé kavárně sami a jen nějaký urostlý bodyguard, postával před vchodem a náprsní kapse mu pípala vysílačka. Vyhlížel velice odměřeně. Nevěnovala jsem tomu dále svoji pozornost protože jsem uviděla toho který mě na dnešní schůzku pozval.

Když mě uviděl, mrštně vstal a šel mi naproti…."Dobrý den, slečno Reinerová! Rád vás vidím. Moc vám to sluší. Řekl s úsměvem, který mu hrál v obličeji. Jakou jste měla cestu?" "Dobrý den, pane Jacksone, děkuji za milé pozvání a děkuji, cesta byla velice příjemná. Máte skvělého a pozorného řidiče."  Odtáhl židli na kterou jsem se mohla pohodlně usadit a jemně ji přistrčil, po té usedl i on sám.
      
Byla jsem v rozpacích, jak začít, ale ujal se slova sám: "Slečno Reinerová, říkala jste že jste vychovatelka a dětská ošetřovatelka, nemýlím- li se? Je to skvělá kombinace pro práci s dětmi. Velice praktická."  Nepřestával se usmívat, působil tak klidně, a ten klid mě odzbrojil a uvolnil mé napětí, které se ve mně stále ozývalo. Stejně jako při našem prvním setkání v obchodě s knihami.

"Ano, jsem obojí a už téměř deset let. Mám moc ráda, děti, je to ta nejkrásnější práce co znám. Protože mě nakazil svým úsměvem, usmívala jsem se také a při pomyšlení na nádhernou práci s dětmi to nešlo ani jinak. Pokud vím, říkal jste, že by měl pro mě jisté řešení. Mám, zde i nějaká doporučení, kdyby jich bylo potřeba předložit.   Víte, snad o někom kdo by mě mohl zaměstnat?
:o)

Podíval se na mě tak, že mi bylo jasné, že má něco za lubem. Nejen ten jeho šibalský úsměv, který jsem vídala u svěřených dětí, když vymýšleli nějakou lumpačinu, ale i to povytáhnutí obočí prozrazovalo, že se nemýlím. " No víte, jedno řešení by tu bylo, ale.."
No nazdar, říkala jsem si v duchu, jak dojde na ALE tak s toho většinou sejde, to už mám mockrát za sebou. Viděl, na mě moji nejistotu proto pokračoval dál…. " Ale, vyžadovalo by to, abyste se přestěhovala a já nevím co by na to řekl váš manžel?"…

No ten je teda vtipnej, běželo mi hlavou manžel… začala jsem se usmívat…    "Pane Jacksone, já nejsem vdaná a už dlouho nemám ani žádného přítele. V tom by problém být neměl. Pracovala jsem u rodiny významného diplomata a tak na nějaký soukromý život moc času nebylo a já se věnovala jen jeho třem dětem a péči o ně. Vyžadovalo to spoustu obezřetnosti a bezpečnostních opatření.

Byl ve vysoké politice a děti by byli nejsnazším terčem pro případné vyřizování špinavých účtů, pokud mi rozumíte." Odmlčela jsem se a sledovala jeho tvář, byla nejednou tak vážná, smutná…. až jsem si dělala starosti, zda mi to moc nemluví… snad jsem ho tím nijak nedotkla nebo tak něco… že já husa hloupá nebyla zticha. Možná budu dál bez práce.

Z ničeho nic, radostně vypískl, až jsem byla zase vážná já… "No to je skvělé, to se báječně hodí!" Překvapeně jsem se zeptala: "Prosím? Nějak vám moc nerozumím…řekla jsem rozpačitě… "Omlouvám se slečno Reinerová, vidím, že ve vás nacházím skvělou kombinaci toho co vážně moc potřebuji. Totiž to řešení o které jsem mluvil by bylo, že bych vás mohl zaměstnat jako vychovatelku, nebo chcete-li chůvu pro své dvě děti! Chlapce a dívku.
10

"Zůstala jsem jak opařená, snad jsem neměla pusu dokořán, nevšimli jste si náhodou mé padající čelisti ??  

"Vídím, že máte nejen zkušenosti a ty nejlepší předpoklady pro práci s dětmi, ale také se vyznáte se i v takovém životě jako je popularita rodičů těch dětí, víte co to obnáší. Poslalo mi vás samotné nebe. Ale já už tady plánuji, ale nezeptal jsem se zda byste byla ochotná moji nabídku vůbec zvážit. Byl bych šťastný, kdyby jste souhlasila. Pokud si to potřebujete rozmyslet, máte na to právo."

Byla jsem zaskočená, pravda! Ale také jsem vážně neměla moc na vybranou a navíc pečovat jen o dvě děti, sice známé osobnosti, ale to zvládnu. Děti, jsou ve své podstatě všechny stejné. Byla jsem ve svém životě nucená zvládnout horší věci po smrti svých rodičů.. takže nač čas na rozmyšlenou.

"Pane Jacksone, budu k vám upřímná smím? Díval se na mě pohledem, který prozrazoval vlastně ani nevím … napětí?...strach z toho že odmítnu? Řekl jen: "Ano, není nad to být upřímný, to je ten nejlepší způsob jak si porozumět." " Tak tedy do toho! Poslouchám. "

Pane Jacksone, děkuji za velmi lákavou nabídku. Přijímám jí velmi ráda. Už se mi stýská pro práci s dětmi. Nepochybuji, že ty vaše budou kouzelné…."

Byla na něm znát velká úleva a na mě také…. Huráááá mám práci a jistě to bude velmi zajímavá zkušenost, nemyslíte? Nebo jsem udělala chybu…?