Říjen 2010

Michaeli nezapomínáme, vzpomínáme... ♥

31. října 2010 v 17:30 | Marta/Muscles |  ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
Jistě nemusím připomínat, na koho se v první listopadové dny vzpomíná, .... vzpomeňme také na našeho Michaela! ♥ ...
Za tento krásný příspěvek patří můj obrovský dík, Martě/Musclesovi.

Marti, já bych to nejen, že nenapsala lépe, ale cítím to stejně.... takže díky Tobě a všem, co na Mika stále s láskou vzpomínají a chodí na můj blog! Protože ten, kdo je milován, není zapomenut! A Michael má navždy místo v našich srdcích! ... Vaše Zuzy

♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥

Drahý, když jsi chodil po naší Zemi svým tanečním krokem, měl jsi své široké a laskavé srdce otevřené pro každého.
r

Nezajímalo Tě, zda má člověk černou nebo bílou pleť, miloval jsi lidi jako
takové, bez výhrad a výjimek. Vycítil jsi, pokud bylo třeba někde pomoci a podat potřebnou ruku. Vždy, jako první, jsi nezaváhal ani vteřinu a kolikrát potají, že o tom ani nikdo nevěděl, jen zřídka se celý svět dozvěděl o hodnotě Tvého předobrého srdce.

Lidé a děti, kterým již nebylo možno pomoci, usnadňoval jsi jim svou poslední cestu do nebe, jak jsi jen mohl, aby nebyla pro ně příliš bolestivá a krutá.
Kolik lidí na světě se raduje z pokračování svého života díky Tobě. Otázka fauny a
flory Ti rovněž nebyla cizí, byl jsi vždy tam, kde bylo třeba poskytnout to nejdůležitější. Vzpomeňme válka v Sarajevu, Iráku, Afgánistánu, 11.září 2001, tsunami 2006, záplavy v Německu, podpora AIDS s Elizabeth Taylor, hladovějící děti v Africe, podpora škol a studentů........ a třeba jen deky a teplý čaj s pizzou pro bezdomovce a Tvé fanoušky pod okny hotelového pokoje, kde jsi po celém světě koncertoval. Mohla bych tak pokračovat dále, ale prostor by mi nestačil na Tvé zásluhy.

Nikdy nezapomenu na Tvůj odkaz světu. Stal se ze mě Tvůj ochránce zde na Zemi, který nepřestane za Tebe bojovat, i když se to někomu nebude líbit.

Jsi pro mě to nejvzácnější, co jsem kdy na světě poznala, všechny klenoty a poklady světa se vedle Tebe stávají bezcennými. To jen Ty budeš v mém srdci zářit navždycky po celou dobu, než si Měsíc rozhodí své stříbrné vlasy po mořské hladině a uloží svou unavenou hlavu do mořského klína a než si mě zavoláš navždy k sobě....MILUJI TĚ, MICHAELI......
Marta/Muscles
Toto video je nádherné... a ten Mikův hlas...funguje jako pohlazení...

A další překrásné video s novými fotografiemi od Arno Bana .. užijte si tu krásu... užijte si Michaela.♥


XII.kapitola

30. října 2010 v 18:00 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Miluji tě, navzdory všem!

Dny v Neverlandu plynuly poklidným tempem a já cítil, že už bez Emily nemohl existovat.. je tu necelého půl roku a všechno, jako by zde bylo šťastnější …veselejší a mělo to smysl, život s ní mi připadal plnohodnotný a vše, co jsem dělal, dávalo smysl a nový rozměr… byl jsem do ní čím dál víc zamilovaný, nemohl jsem být v její přítomnost v klidu..

Měl jsem pocit krásné rozechvělosti a cítil nutkání a spalující touhu se jí alespoň dotknout, pohladit jí.... Byl jsem rád, když mi stejným gestem dotyky vracela…. Nedovedete nebo možná dovedete si představit, jak každá chvíle odloučení od milované bytosti je nesnesitelně dlouhá. I když máte povinnosti, těšíte se, až budete opět s ní a čím víc se ta chvíle blíží, tím jste nervóznější a hoříte po shledání.

Emily byla zde na Neverlandu opravdu šťastná a ve svém živlu. Pomalu ztrácela svoji plachost a odhalovala mi svoji krásnou a něžnou povahu. Měla smysl pro vtip a její humor byl rozpustilý a spontánní. Zdá se, že vytěsnila ze své mysli smutné a bolavé zážitky s otcem, i když si netroufám říct, že zapomněla. To se zřejmě dost dobře nedá, vím to podle sebe… i když odpustit, ne vždy znamená zapomenout.

Jednou jsem ji přistihl sedět na houpačce, lehce se pohupovala a byla tak zabraná do svých myšlenek, že ani nezaregistrovala, že jsem se k ní potichu ze zezadu přiblížil… nechtěl jsem jí vylekat, tak jsem jí chytil jemně za ruce, kterýma se držela řetízku houpačky. Když ucítila můj stisk, lehce sebou trhla…

"Emily, promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Pokud tě nějak ruším, půjdu.." "Ne, Michaeli, prosím, nechoď, zůstaň! Právě jsem přemýšlela nad tím, jak jsi změnil můj život…připadám si tady jako v pohádce, jen mám strach, že naše pohádka nebude mít dobrý konec. Víš, kolikrát jsem se už cítila dobře a pak se něco pokazilo. Nechci, abys měl kvůli mně nějaké potíže… tvůj manager Brian mě nemá rád, jeho nenávist se dá číst v jeho pohledu." Odmlčela se… skočil jsem jí do řeči..

"Emily, nestrachuj se! Brian nemá rád nikoho, jen zisk a peníze, takový nám nestojí za to, abychom si kvůli němu dělali starosti… možná se ve své profesi vyzná, je to tvrdý byznysman, ale jako člověk, nestojí za nic. Má kamenné srdce… které není schopno milovat." Přitiskl jsem se k jejímu tělu a ona se o mě opřela. Položila si svoji hlavu na moji hruď a já se k ní naklonil. "Michaeli, chci, abys věděl, že mi na tobě skutečně záleží a že….tě mám moc ráda, že tě miluji."
y

Hlas se jí chvěl, stejně jako ona sama. "Mám neskutečné štěstí, že jsem tě tehdy v tom parku potkala, nevím, co by se mnou bylo…."
Dál jsem už na nic nečekal, nechtěl jsem, aby se znovu trápila svojí minulostí, vzal jsem jí kolem pasu a ona vstala z houpačky a já si jí přitáhl k sobě a umlčel jsem jí polibkem. Nevím, kde se ve mně vzala náhlá odvaha jednat, ale zajal jsem její rty v polibku, který nabíral na intenzitě. Nejprve se naše ústa dotkla jen letmo a pak se rozevřela a já přejel jazykem její plné rty a ona mi vyšla vášnivě vstříc. Ochutnával jsem její ústa, prozkoumával svým jazykem a ona mi stejnou měrou oplácela. Z toho polibku bylo jasné, že se do mě zamilovala, stejně jako já do ní…. Nebylo pochyb o tom, že naše vzájemná láska koluje žilami nás obou a rozlévá se tak, jako horko po mém těle.

4
Když jsem slyšel z jejich úst to krásné slůvko "MILUJI TĚ," věděl jsem.. nepochyboval jsem o tom, zda to tak skutečně je! Vždyť ona sama mi říkala, že s ním šetří a neříká jen jako frázi.

Ani nevím, jak dlouho jsme pod stromem s houpačkou stáli a jen tak se oddávali objetí a polibkům, které byli pro nás a naši rodící se lásku důležité. Stávali jsme se jeden pro druhého nenahraditelnou součástí.

Poprvé jsem zažil chemii mezi touto nádhernou ženou a mnou, která mě zcela ovládla. Můj mozek a celé moje bytí směřovalo k tomu, abych miloval Emily do posledního svého dechu.
Tehdy jsem si slíbil, že pro to udělám všechno! Byl jsem tak odhodlaný a zamilovaný, že to potlačovalo moji vrozenou stydlivost… a když jsem příliš nepřemýšlel, tak jsem dokázal jednat jako muž.. rozhodně a energicky, napříč tomu, že v milostném životě jsem neměl žádné zkušenosti.

S Emily po boku jsem prožil další krásný den… a ruku v ruce jsme odcházeli do domu…..

Když erotika, tak erotika!

29. října 2010 v 17:01 ☺☻ Zajímavé fotky
No, děvčata.. na blogu ClaDia  byl vyhlášen dnešní den.. za nej, nej sexy foto.. s Michaelem, takže jsem zvolila, čiště nefalšovaný pravý materiál... bez úprav a montáží.. a vybrala to NEJ ! ....

Koukněte pod ten hadérek... a musí vám bejt jasný.. že nikdo, opakuji nikdo, nemusel nic Mikovi přidávat!
wow








  
*



 Ha... teď mi řekněte, proč tam ten Miki strkal jenom tu ruku...?

Taková škodáááááá!

XI.kapitola

28. října 2010 v 7:50 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Kdo jste, pane..?

Musely mi ty přípravy trvat strašně dlouho, když jsem kouknul na hodinky, zjistil jsem, že jsem se chystal celé dvě hodiny. Osprchovat, převléct… a to bylo velké dilema, co na sebe?

Když jsem scházel po schodišti, již konečně hotový, potkal jsem nervózní Emily… a už zdola jsem slyšel, jak láteří.. "Kde jen je, co mu tak dlouho trvá.. a pak, že ženským to trvá…!" Stoupala po schodech nahoru směrem k mému pokoji a láteřila a teď už nahlas….

"Sakra, Michaeli, co ti může tak dlouho trvat? Vždyť je to celá věčnost, než se vychystáš !" … Pak mě uviděla, ale problém je, že nepoznala, víte, já se nevylepšil jen trochu … ale hodně radikálně… Oslovila mě, aniž by tušila, že to jsem já… dokonce měla strach, jestli mi tento pán něco neudělal.. no, není rozkošná!

:-)
"Prosím vás, nevíte, jestli je Michael ve svém pokoji? Už docela dlouhou dobu na něj čekám, měli jsme něco v plánu a nějak se ztratil, vůbec nikde ho nemůžu najít….!" Nepoznán jsem odpověděl …

"No, jasně, že u sebe v pokoji není… taky ho hledám, slečno!" dívala se na mě dost podezíravě a kdo ví, co se jí honilo hlavou… " Jak není… a kde by jako byl… co to melete člověče… přece se nepropadl do země! Neudělal jste mu nakonec něco? Promiňte, že to říkám, ale kdo jste, nějak se mi nezdáte! Já nevím, jste mi nějaký povědomý… ale odkud…jen..?
To už jsem se musel začít smát na plno a hodně, hodně nahlas…. "Emily…" Jak víte, že se tak jmenuju?" … "No tak, Emily, klid to jsem já…. Michael!" Páni, kdybyste jí tak mohli vidět! Koukala na mě a mrkala takovou rychlostí, že jsem se musel smát ještě víc …..

" COOOOŽE???? Bože, Michaeli, co se ti to stalo???? Kdo ti to udělal??"

Teď už jsme se smíchy podpíraly navzájem… nemohla uvěřit té náhlé změně…. Měl jsem totiž paruku s vysokým afrem… na ní kšiltovku, kotlety sahající do půl tváře… tmavé brýle a zubní protézu s velkým předkusem… no, k popukání , že? … Emiliin smích nebral konce… a stejně tak, i můj… vždyť já se smál, protože se smála ona… pak mě jen vytahala za kotlety, které mi vyčuhovali zpod kšiltovky, jako, že jí zlobím, ale já jí okřikl, že nalepit to bylo hodně těžké a že to dalo dost práce… tak, ať mi jí nemaří!

"Michaeli, to chceš jít takhle? Pravdou je, že by tě vážně v této šeredce nikdo nehledal!" "No, Emily, jen si nemysli… někdy mě odhalí, i když jsem rafinovanější… a další vlna smíchu…

Pak jsem jen řekl svému řidiči.. " Bene, vezmi nějaké méně nápadné auto.. ano?" "Ale jistě, Miku, koukám, nepoznala by tě vlastní babička… jsi stále lepší…fakt ti to sekne, vypadáš jak veverka křížená s bobrem!"  " Emily na nás pobaveně koukala.. tak stále lepší.. jo… no, vidím, že vy dva jste pěkně sehraná dvojka… asi takhle klameš dost často, že ?"

"Jen, když je to nutné, Emily! Víš, já vážně bez těchto masek nemůžu ven, když si chci udělat obyčejný výlet, jako obyčejný člověk…mám rád své fanoušky, ale taky mám rád své soukromí.. aspoň někdy!" A co se týká maskování a masek… řekl bych, že lidé si oblékají různé masky, které neodkládají, pak ani často sami neví, jak vlastně ve skutečnosti vypadají….stále si něco dokazují, ve skutečnosti je to pokrytecké… já to dělám jen z nutnosti, abych ochránil sebe… ale prozradím vám něco! Docela mě to i baví!"

Cesta na výlet probíhala dobře… dokonce jsem se tak krásně vymóděný Emily ptal, zda by mi nechtěla dát polibek a když jsem se k ní v žertu přiblížil, tak řekla jen se smíchem.... "Fuj, přes ty tvé nové zuby by to stejně ani nešlo… tak až někdy příště, bobře!"....

V delfináriu mě nikdo nepoznal, ale měl jsem jednu chvíli na mále! Jedna, zřejmě fanynka, šťuchla do té druhé a prý .. není to náhodou Michael Jackson? Ta druhá jí řekla, jestli se náhodou nezbláznila, že taková příšera šeredná nemůže být sličný Michael Jackson… kouzelné reakce a to mě na tom baví! Ale ta první se nedala a přišla až k nám… držel jsem Emily nervózně za ruku a ona dotyčná se mě zeptala: "Někoho mi připomínáte, ale nejste náhodou ten slavný zpěvák, Michael Jackson?" Chtěl jsem odpovědět, ale Emily byla rychlejší…

"Slečno, prosím vás, to je vtip, že … do toho má můj Jack hooodně daleko a to jste ho neslyšela zpívat v koupelně… to by vám opadaly kachličky, věřte mi… viď, Jacku!" řekla zvesela a políbila mě na tvář! Ona slečna na nás hleděla… a já jen zahučel… hm….no, jó…no... a raděj se rychle ztratili z dohledu oněch slečen…

Byla to od Emily báječná reakce, jistě by mě podle hlasu poznaly, zahrála to přímo na Oskara… nemyslíte…?

Miku, byla jsem zlobivá, chci potrestat ! :o)

27. října 2010 v 17:32 ☺☻ Zajímavé fotky
Tak, holky přiznejte se, .... která by si nechala od Mika naplácat?...

Ale no ták, .. ženy, mějte rozum, nehlaste se všechny... dyť, mu upadnou ruce!
3

X.kapitola

26. října 2010 v 6:00 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

První polibek

Běžela, jak s větrem o závod! Dostihl jsem jí pod košatým stromem, stále se ještě smála a já také! V okamžiku, kdy jsem jí chytil kolem pasu, hluboce jsem se podíval do jejích očí…a ona udělala to samé.. dívali jsme se na sebe navzájem a já ji stále svíral v náručí… smích nás přešel a já cítil podivné šimrání kdesi v břiše, jako bych spolknul motýla a ten mě šimral svými křídly. Zadýchaní z  běhu a z nenadále situace, ve které jsme se oba dva octli….
1


Nemohl jsem se ovládnout, nějaký magnet mě k ní táhl blíž a blíž….přibližoval jsem se k ní, fascinován jejími plnými kyprými rty se jí  těmi svými zlehka dotknul.

Bylo to, jako bych dostal do svého těla elektrický výboj… toužil jsem po tom, aby tato chvíle nikde neskončila, toužil jsem po tom ji objímat.. líbat, začali se ve mně probouzet touhy muže, které jsem v takové intenzitě ještě nikdy k žádné ženě nepocítil. Když se naše rty střetly v bodě polibku, já cítil její hebkost a něhu, křehkost…a narůstající touhu..v polibku pokračovat….

Emily jen vzdychla, zavřela oči, po chvíli se ode mě odtáhla "Michaeli… já.. neměli bychom…nemůžu zatím… promiň!" …. "Emily, ty promiň, nechal jsem se unést… víš, je mi s tebou a ve tvé blízkosti tak strašně dobře, jako ještě nikdy s žádnou ženou..…vlastně jsi… první.. ke komu začínám něco takového cítit… a sklopil jsem zrak, když se na mě tázavě pohlédla…. "

Michaeli, chceš říct…, že jsi nikdy nechodil s žádnou dívkou, že jsi neměl nikdy žádný vztah.. ?"
Musel jsem být zase rudý jako krocan, dokonce jsem se i styděl to přiznat v mém věku…. mi to připadalo hodně divné… ale vinou okolností je to prostě tak a já jí nechci lhát… "Emily, ano.. já měl jsem známosti, ale nikdy to nepřerostlo v nic vážnějšího, vždycky to bylo jen kamarádské, nevinné…..jestli mi rozumíš!" a odmlčel jsem se a čekal na její reakci…

"Rozumím ti moc dobře ! Pohladila mě svojí něžnou rukou a já musel zavřít oči… a jen si užívat jejího doteku… myslel jsem, že se rozpustím blahem… "Michaeli, vážně máme víc, než dost společného, víš, že jsem na tom stejně??" Teď jsem zase koukal já…. taková nádherná dívka… ještě nechodila s žádným chlapcem… "Vážně, to bych se moc divil, vždyť pro každého chlapce bys byla výhra! Jiné je to se mnou, jsem moc hlídaný a prakticky bez nároku na soukromí… to až teď, co mám toto skvělé místo zde."

"Michaeli, vždyť víš, čím jsem si prošla a navíc, každého kluka můj otec odehnal s tím, že na randění mám moře času, že se musím starat o domácnost i o něj, zvlášť po smrti matky…. Tak jsem se i bála si s někým něco začít… můj otec si slova nevybíral a to nejen pro mě! Michaeli, nejsi mi lhostejný, naopak.. jsem ti moc vděčná, že to nemohu ani popsat, ale nechci s tebou začít chodit s vděčnosti… jestli mi rozumíš?"
6*

"Emily, máš úplnou pravdu, dejme si čas, kolik bude potřeba…" Ruku v ruce jsme odcházeli směrem k domu, abychom se dali do pořádku.

"Emily , co bys řekla malému výletu mimo Neverland… jen my dva?" "Michaeli, to by bylo vážně skvělé, ale… jak to chceš, prosím tě, udělat, jen my dva… a co tvůj bodyguard… a ochranka, a ti všechni kolem, vždyť víš, co se děje, když vystrčíš nos mezi lidi?"
"Emily, klid, nech to na mě.. mám plán!" Kouknul jsem na ní s povytaženým obočím a je jisté, že v ní vzbudil zvědavost…

"A kam bychom si ten výlet udělali?" "No.. máš ráda mořské živočichy… "No, ano to mám, kdo by neměl!" "No, tak pojedeme spolu do delfinária a vodního světa… je tam klid a spoustu, nádherných zvířat, delfíni, tuleni, lachtani a spousta dalších… a navíc pozorovat je v jejich přirozeném prostředí, působí dost uklidňujícím dojmem… máme program na celé odpoledne až do večera… tak se přichystej,
vyrazíme..

Měl jsem pro Emily malé překvapení, jistě bude nadšená a jsem vážně hrdý nad tím, co jsem sám vymyslel, možná, že jí i pobavím.. ale nechci předbíhat.. Teď se musím osprchovat a smýt ty barvy z obličeje a udělat ze sebe člověka…
Musím být zmalovaný, jak velikonoční vejce, po tom kursu výtvarného umění….

Jsem zvědavý, co na to Emily poví..?  a co na to povíte i vy?

IX.kapitola

24. října 2010 v 6:08 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Na cestě domů

"Tak Emily, máš zabaleno, jsi připravená, můžeme vyrazit? Jsi si jistá…že to tak chceš?" doufal jsem v kladnou odpověď … Dostalo se mi jí… "Ano, Michaeli, jsem! Jako jsem nikdy nebyla! Je na čase za svým minulým životem udělat tlustou čáru…Nechci už tak dál pokračovat … Můžeme vyrazit, můžu vyrazit vstříc k novému začátku.. k novému životu…jsem připravená!" řekla odhodlaně a já byl rád, moc rád, že se tak rozhodla…

Auto nás odváželo na letiště a Emily se mlčky dívala z okna. Náhle však téměř vykřikla: "Michaeli…. prosím, zastavme!" Bylo to zoufalé zvolání a já se lekl, že si to rozmyslela…. "Emily, co se stalo ?

"Michaeli, chtěla bych ještě někoho navštívit… s někým se rozloučit… prosím."    Zastavili jsme před nějakým kostelíkem, za kterým byl hřbitov… "Víš, tady je pohřbená moje maminka, chci se rozloučit alespoň s ní… pokud by tě to příliš neobtěžovalo, můžeš jít se mnou." Souhlasil jsem, nikde ani živáčka a to místo přes to, že bylo smutné, mělo v sobě zvláštní klid a mír… který mě přitahoval a přesahoval, souhlasil jsem. Šel jsem mlčky za ní.. bylo vidět, že zná dobře cestu ke hrobu své matky, což svědčilo o tom, že jí navštěvuje velmi  často. Sklonila se nad náhrobkem, který pohladila. Stiskl jsem jí ruku a vyjádřil jí svoji účast na jejích pocitech a poodešel jsem, aby měla soukromí… z povzdáli jsem viděl, jak si utírá slzy ze své tváře… jak hladí náhrobek … musela jí maminka moc chybět, bylo mi jí tak líto…. Přesto se rozloučila a my pokračovali v cestě. 

n
n



Neverland nás přivítal krásným počasím, já sledoval reakce Emily, které se rozšířili údivem … Michaeli, to je nádhera… to je ráj na zemi… pohádka, šťípni mě , jestli se mi to jen nezdá!" No, tak jsem jí ďobnul do stehna.. řekla.."Au…, nezdá…to všechno jsi zařídil ty???" Byla, jako ty děti, které sem přijedu poprvé.. byl jsem rád, že se tu jí tu líbí… nechal jsem jí připravit ten nejhezčí a slunný pokoj v hlavním domě. Dělala si legraci..prý " Tak, tady jisto jistě zabloudím, musíš mi dát mapu a kompas!" chci udělat maximum proto, aby zde byla šťastná…aby zapomněla na rány, které ji život uštědřil.

Zabydlela se a zvykla si tu velice rychle…. Bylo to týden po té, co jsem se vrátil z turné, jen tak, tak, jsem se snažil dát do kupy a odpočinout si po tom zápřahu, který jsem měl, pak přijely nemocné děti, kterých bylo tentokrát víc, než kdy jindy. Byl jsem rád, že jsou tady, v jejich přítomnosti je mi vždycky dobře, dokonce bych řekl, že se od nich učím … trpělivosti, s jakou své nemoci zvládají.. co je proti tomu nějaká nespavost?

A Emily, ta byla fantastická… plánovala pro ně hry a snažila se je rozptýlit po té, co je omrzely atrakce a byly unavené prohlídkou Neverlandu. Udělala s nimi jednu výtvarnou soutěž.. Všichni seděli na trávníku , před sebou velké archy papíru a barev a pomocí vlastních rukou a beze štětce se snažily vytvořit obrázky… bylo to vážně zajímavé… to chápaní barev otisků prstů, dlaní .Děti tím byly tak zaujaté, tak soustředěné… že jsem dostal chuť si to sám vyzkoušet…Byl to osvobozující pocit, patlat se holýma rukama v barvě… a tvořit. No, ale pak ten pohled na všechny přítomné děti Emily i mne samotného… vypadali jsme, jak indiáni na válečné stezce…
mrk

Děti odešly, aby se umyly a převlékly, protože je čekala svačina a já zůstal s Emily sám…. Emily rovnala obrázky, kolem fontány a byl to opravdu krásný pohled a tím nemyslím jen ty obrázky… ale v odpoledním sluníčku vypadala úchvatně… bylo vidět, že má radost a její tvář byla rozzářená do úsměvu… po jejích poraněních ani památky… mohl jsem na ní oči nechat, ale nechtěl jsem, aby si toho všimla.

"Emily, to byl skvělý nápad s tím malováním. Všichni jsme si to dosyta užili a ty obrázky někde vystavím, jsou báječné." Díval jsem se na nově vzniklá dílka a nepřestával obdivovat talent malých umělců a i Emiliin…

"No, ale Emily, ty ses taky pěkně vybarvila!" Podíval jsem se na její pomalovanou košili i tvář… musel jsem se smát, protože ona nelenila a moji lichotku mi vrátila i s úroky… "Ale, Michael, i to ty taky… jen se podívej do zrcadla..… a vyzvala mě, abych se naklonil nad hladinou fontánky… a opravdu… na tváři barevné čmouhy a moje vlasy .. konečky hýřily všemi barvami… Jenže jakmile jsem se naklonil, tak její ruka zajela do vody a plnou hrstí mi ji chrstla do obličeje… . tak to bych od ní nečekal…začal jsem ječet, jak nějaká slečinka…

"No, počkej… Emily, až tě chytím… na nic nečekala a dala se do běhu a já za ní… nevěděl jsem co udělám, až jí chytím.. ale byla to spontánní reakce, nepřemýšlel jsem v ten okamžik nad tím…. Ale asi jsem měl...!

Miku, dávej bacha na kapsáře! :o)

23. října 2010 v 20:12 ☺☻ Zajímavé fotky
Vím, že to tak není, ale nemůžu si pomoct... asi bych si  zkontrolovala raděj peněženku...


VIII.kapitla

22. října 2010 v 5:58 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Poslední koncert 

Byl jsem rád, že se mi Emily podařilo trochu uklidnit a po tom emočním šoku si šla lehnout.Usnula vyčerpáním a spala celou noc… za to, já ne… slyšel jsem, jak ze spaní křičí.. "Ne, tati, nebij mě… prosím.. už ne!
Proč mi to děláš, proč mi ubližuješ, jsem přece tvá dcera.. tak, proč???" Trhalo mi to srdce, vešel jsem k ní do pokoje a viděl, jak se zmítá v těžkém snu, který snem až zas tak docela nebyl… chytil jsem jí jemně za rameno a zatřásl s ní.. a chlácholivým hlasem se snažil zahnat noční můru…

"No tak, Emily, uklidni se, je to jenom sen… jsi v bezpečí… tady ti nikdo ubližovat nebude…jsem s tebou" … aniž by otevřela oči, otočila se na druhý bok a spala dál…

Druhý den byla stále smutná a já měl v plánu navštívit zoologickou zahradu. Nabídnul jsem jí, že může jít se mnou.. byl jsem rád, když mé pozvání přijala…i když se to některým lidem z mého týmu moc nelíbilo, že jí beru sebou . Prý, co tomu řeknou novináři a tisk, když se objeví po mém boku nějaká  mladá dívka … největší problém s tím měl.. no schválně, že to uhádnete, kdo ?

Ano, Briane, tak jsem ho za trest s sebou nevzal ! … jinak bych ho musel v té ZOO zavřít do nějaké klece s nápisem, nekrmit, nebezpečný, kouše! J Nebo bych ho předhodil piraňám… no co, nesmějte se…. svůj ke svému… :o)

Snažil jsem se jí najít rozptýlení po celé dva dny, než bude můj poslední koncert…aby neměla příliš času myslet na to, co jí chtěl udělat její otec… místy se mi to dařilo, hráli jsme monopoly a je vážně dobrá..pak jsme si povídali a já cítil, že toho máme víc společného, v co bych mohl doufat, než jen trable s otcem…

Vyprávěla mi o tom, jak chtěla studovat, jak se chtěla stát učitelkou se zaměřením pro handicapované děti… kterým se málokdo chce věnovat pro náročnost tohoto povolání….. přitom oni mají úžasnou a čistou, naivní duši,… berou vše tak jednoduše, prostě tak, jak to cítí … slyšet toto z jejích krásných úst, bylo pro mě pohlazením, které mi až vhánělo slzy do očí…. Je krásná ze vnitř i navenek… Byl jsem také rád, že se její tvář rychle hojila a já si všímal každého jejího rysu, každé drobnosti na její pleti, má krásnou malou pihu nad horním rtem, která jí dodává na zajímavosti a kráse….

Pozval jsem jí i na svůj zítřejší koncert, ale odmítla to z obavy velkého davu lidí a zvědavých očí, kteří ji pronásledují… které ji zatím děsí. Myslím, že náš výlet ji docela stačil….říkala, že se na koncert podívá zase v televizi… respektoval jsem její přání a moc si přál, abych už byl na cestě k domovu… ještě pár dní jsem doma…vlastně jsme doma, i když..Emily Neverland považovat za svůj domov nejspíš nebude… snad tam najde alespoň vytoužený klid…

Koncert jsem, jak jinak, zvládnul, neumím to šidit, dal jsem do toho ze sebe úplně všechno… byl jsem zničený a připadal jsem si vyždímaný, jako citron… ale vědomí, že na mě někdo čeká… že si budu mít s kým povídat, až zase nebudu moct spát… ano, těšil jsem se na návrat, těšil se na Emily, která se mi dostávala stále víc a víc pod kůži…a blíž a blíž mému srdci.

Když jsem otevíral dveře, už jsem volal:.. "Emily… a byl rád a šťastný, když se ozvala z vedlejší místnosti… "Ano, Michaeli, tady, klidně pojď dál… co, já nešel.. já utíkal, byl jsem díky vystoupení stále v pohybu a nešlo to zastavit… Seděla v křesle a cosi držela v ruce, když jsem usedl naproti ní, tak mi nebudete věřit, ale spadla mi čelist hodně dolů…

p
V ruce držela skicák a tužku a  malovala… ale JAK, malovala?….

Byla to nádhera… všude kolem ležely poházené obrázky, které jsem v úžasu bral do ruky a vydechl údivem.. "Emily, to jsem já…. jak jsi to, prosím tě, dokázala… jak, kdy.. kdy, jsi to všechno stihla? To je… neuvěřitelné nadání a velký dar od Boha!"
Koukal jsem s otevřenou pusou a slyšel poprvé její krásný zvonivý smích…musel na mě být dost komický pohled. Ale byl jsem tak uchvácený..

"Prostě mě to od malička baví malovat… tak, když jsem na tebe koukala v televizi, tak jsem začala čmárat.. ale, Michaeli, omlouvám se, nenašla jsem nic na kreslení, tak jsem si v koupelně půjčila tvoji tužku na oči… asi jsem ti jí zničila… koupím ti novou!" Byla tak sladká a rozpačitá… díval jsem se na obrázek zapadajícího slunce, který držela nedomalovaný v rukou a zmohl jsem se jen na to, abych jí řekl :

"Emily, co je do nějaké tužky, prosím tě.. toto je umělecké dílo.. sice také rád maluji… ale toto bych asi nezvládnul…Bylo vidět, že jí moje pochvala a údiv, se kterým hledím na její obrázky, jí dělají moc dobře… dokonce se začala usmívat a já věděl a podvědomě cítil, že se z toho svého smutku dostává….

Byl jsem rád!! Co všechno ještě máme společné.. kdo ví, to snad zjistím časem ? Kéž by… !

VII.kapitola

19. října 2010 v 18:29 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Vysvobození…

Večer jsem usnul, ani nevím jak! Možná vyčerpán koncertem, možná únavou z vlastního přemýšlení o sobě a svých pocitech…o tom, na co se mě Emily ptala.. ty její otázky mě nutily znovu a o všem přemýšlet..

Nutily mě myslet taky na mne samotného… Je mi devětadvacet… a vlastně, nikdy jsem s nikým pořádně nechodil, nikdy jsem nezažil vztah se vším všudy … pokaždé to něco, nebo někdo překazil a i já jsem toho dost spackal… nikdy jsem se ani po těch všech zkušenostech nepokoušel s nikým sblížit, víc než bylo nutné nebo právě proto, že jsem nevěřil, že by mi to mohlo vyjít… Nikdy jsem neměl s žádnou ženou nic intimního…
o-o

Ráno mě vzbudilo slunce, které se dralo okny do mého pokoje… jen líně jsem jedním přimhouřeným okem vyhodnotil situaci… že rozhodně ještě vstávat nebudu… a otočil jsem se na druhý bok a schumlal polštář pod sebe a v tom jsem procitl, jako kdyby na mě někdo chrstnul kbelík ledové vody!

Seděla v křesle naproti mé postele a dívala se na mě… Myslel jsem, že mě trefí šlak.. sice jsem oči jen pootevřel, dál dělal, že spím, že se teprve probouzím.. a v duchu kontroloval jestli nejsem někde odkrytý… no víte, já večer když jsem vylezl ze sprchy, tak jsem na sebe natáhnul jen boxerky, nechtělo se mi soukat na sebe pyžamo… tak a teď to mám…co když něco zahlédla …?

"Emily, jak to, že ještě nespíš? Je ještě moc brzy na vstávání." Líně jsem otevřel oči a koukal na ní.. "Michaeli, no tak, brzy, víš že je už deset hodin… ty jsi ale spáč.." A co ty Emily, jak ses vyspala?" … "No, já toho moc nenaspala… přemýšlela jsem o našem rozhovoru… o tvé nabídce…a máš pravdu, je na čase udělat další krok a ten krok vede pryč od otce… takže pokud stále nabídka platí, přijímám!" Kdybych nebyl skoro nahý, tak bych tu už pobíhal od samé radosti po pokoji…

"To je skvělé, jasně, že má nabídka stále platí…okamžitě, řeknu Waynovi, aby ti byl k dispozici, jen co se … ehm.. obléknu.., víš, večer jsem usnul jen spoře oblečený." Tváře mi hořeli studem, ale i Emily se červenala, jak kytička..

"Michaeli, bože.. promiň… nechtěla jsem být dotěrná nebo vlezlá… já jen..že… byl na tebe krásný pohled… když jsem klepala, neozval ses a já vešla… ještě jednou promiň." Vystřelila z křesla velkou rychlostí směrem ke svému pokoji… tak nevím, kdo je stydlivější, jestli ona nebo já…. Kdyby nás tak někdo viděl.. musel jsem se v duchu usmívat, dva dospělí lidé a chovají se, jak děti….

"Wayne, prosím tě, mohl bys doprovodit jednu moji známou domů, aby si zabalila věci? Víš, má násilnického otce, který ji ztloukl tak, že je samá modřina a podlitina… prostě, jen tam buď a buď připraven zasáhnout, kdyby bylo potřeba, ano?" "Michaeli, spolehni se, udělám, co si přeješ… a znám tu tvoji známou?"
Zvědavě po mě pokukoval a tajnůstkářsky se usmíval… "Ne, neznáš, ale moc mi záleží na tom, aby už jí nikdo neubližoval, nesmí.. rozumíš?" "O.K. Miku, rozumím … neboj se, dám mu co proto, kdyby něco! A kde jí máš?" "Je vedle v pokoji. Počkej, dojdu pro ni."

"Celou dobu, co byla Emily s Waynem pryč, mi to přišlo jako celá věčnost… chodil jsem nervózně po pokoji a když se po hodině a půl otevřely dveře… a vešla Emily i s Waynem, bylo mi jasné, že to neproběhlo zrovna nejlíp. …

Emily byla uplakaná, celá se třásla a v očích měla smutek a zlost. V očích mého bodyguarda, jen ta zlost… Přes to, že to je chlap, jak hora…a sleduje vše s ledovým klidem, bylo znát, že ho setkání s otcem Emily pěkně vypružilo!

"Emily, co se stalo? Jak to šlo?..." ptal jsem se jí, měl jsem pocit, jako když mě něčí ruka svírá hrdlo… Emily propukla v pláč a zhroutila se na gauč… na nic jsem se jí už neptal a žádal vysvětlení od Wayna…

"Wayne, mluv prosím tě, .. nebo vylítnu z kůže?" "Michaeli, jde o to, že když jsme přijeli k Emily domů, tak její otec byl v té své náladě a značně posilňován alkoholem a držel nedopitou láhev v ruce. Když mu Emily, řekla, že od něj odchází, že nemůže s ním žít dál, že jí to ubíjí… tak se strašně rozzuřil a začal být vulgární a nadával jí sprostě a nechtěj , abych ti to opakoval, bylo to vážně ponižující… Pak si šla zabalit a já pro jistotu, šel s ní a ještě, že tak… přirazil jí dveře skříně, když balila své věci, a že nikam nepůjde… to , že jí raděj zabije… a rozbil láhev, kterou držel v ruce.. a napřahoval se po ní… jen tak, tak, jsem ho zachytil! Asi jsem mu zlomil ruku, nechal jsem ho válet na podlaze, stejně už nebyl schopný žádného pohybu." Poslouchal jsem ho a s úzkostí sledoval Emily, která stále plakala….
k

"No a co Emily, jak to zvládala?" "Ale, jo… držela se dost dlouho, když jsem viděl, že má z něj strach, tak jsem jí popadl tašku a vzal jí za ruku a odtáhnul jí pryč … od té doby pláče. Miku, je dobře, že je z jeho dosahu, bylo to pro ní vysvobození…. ten člověk není soudný…."   "Moc, děkuji Wayne i za Emily! Dohlédnu na to, aby byla v klidu…aby jí už nikdo neubližoval."   Poděkoval jsem mu a objal ho … i když je to mohutný chlap… vím, že je citlivý k bolestem druhých…

Přisednul jsem si k Emily a snažil se jí utišit…. Bylo na ní znát zoufalství, beznaděj, třásla se rozrušením … vím, že někde hluboko v srdci má svého otce ráda… i já to tak mám, ale nedokáže mu zatím odpustit… Objala mě a dál už jen plakala… nebylo potřeba slov… jen jsem jí držel ve svém náručí a snažil se, aby měla pocit bezpečí a jistoty….dokud se nezklidnila.

Záleží mi na ní! Ale to jste jistě poznali, že ?

VI.kapitola

17. října 2010 v 6:05 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím
Tak broučci moji, zatím  se nic moc nedělo, .. ale od teď události dostanou rychlejší spád. Životy Michaela a Emily se začnou ubírat jiným směrem.... Tak vydržte, Emily čeká důležité rozhodnutí a ještě důležitější životní krok! Ještě se budou dít věci...

Řešení? Nebo hlas srdce!

k
"Emily, ty se k otci už nesmíš vrátit. Nesmí ti tak ubližovat, věř mi, vím o čem mluvím! Zítra poprosím svého bodyguarda Wayna, aby s tebou zajel k tobě domů, sbalíš si věci, a odstěhuješ se od něj… nabízím ti bydlení u mě v Neverlandu… odjíždím po dalším koncertě domů. Příští týden…

"Michaeli, ty vážně nezahálíš… koukám, máš to pěkně namyšleno…. Ale upřímně, co bych ti byla platná u tebe doma… nechci zneužívat tvé laskavosti… já, vážně nevím, jestli je to správné, jestli… mám otce opustit… třeba se ještě změní."

"Emily, pokud pije, je agresivní. tak své chování nezmění a naopak bude se to horšit… musíš myslet na sebe a na své zdraví. Jsi mladá, nenech si utéct a pokazit nejkrásnější roky svého života!"
Bylo vidět, že o mých slovech přemýšlí, že mi snad dává i za pravdu… "Říkal jsi, že bys potřeboval i mojí pomoc, než jsi odejel na koncert, co jsi tím myslel?" … "No, myslel jsem, že bys mi mohla pomoct s dětmi, které přijíždějí na Neverland, některé jsou velmi nemocné. Když se jich tam nažene pár desítek, tak je spousta práce vymyslet jim zábavu, program…. a vůbec postarat se o ně, tak jak budou potřebovat. Nevím, jaký máš vztah k dětem, ale jsi velmi vnímavá a citlivá… jsem si jistý, že bys nám byla velkou oporou a pomocí… já se jim nemohu věnovat tak, jak bych si přál… tak o tom uvažuj a zítra mi povíš, jak ses rozhodla, ano?"

"Michaeli, děkuji za nabídku, děti mám moc ráda! Pracovala jsem jeden čas i ve školce, jako pomocná vychovatelka, děti jsou úžasným darem… vážím si tvé důvěry." Úplně se mi roztáhly oči radostí, když jsem slyšel, jak krásně hovoří o dětech… jako bych to řekl já sám! "Zítra po návštěvě otce ti řeknu, jak jsem se rozhodla… ano?"

s
"Dobře, jsem rád Emily, že jsi ochotná o mé nabídce uvažovat. Beru tě za slovo! Tvůj souhlas by mě velice potěšil… Možná to bude znít sobecky, co řeknu, ale moc pěkně se mi s tebou povídá, cítím, že jsme naladěni na velmi podobnou vlnovou délku."
Pohlédl jsem jí do tváře, byla tak klidná a vyrovnaná. Je to statečná a silná dívka s dobrým srdcem. Přestože jí otec tak ubližuje, tak ho má ve svém srdci… a má o něj starost…

"Děkuji, Michaeli, už tě nechám v klidu odpočinout, musíš být strašně unavený. Přeji ti dobrou noc." Rozloučila se a jí opětoval přání . Díval jsem se za ní, jak odchází do sousedního pokoje a už nyní mě bylo smutno po její společnosti. Jestliže normálně po koncertu neusnu, tak dnes teprve ne !!

Zalezl jsem pod sprchu, abych ze sebe smyl únavu. Moje myšlenky směřovaly do sousedního pokoje k Emily, jak se jen rozhodne? Jaké bude její setkání s otcem?

Možná moc přemýšlím dopředu, ale poručte myšlenkám, poručte srdci… kterému je v její přítomnosti, ani nevím proč, dobře… Stál jsem pod sprchou hodně dlouho..tak dlouho, jak se můj rozum snažil vypořádat s tím, co mi říká srdce.

Jak to, že potkám cizího člověka, krásnou dívku a mám pocit, jako bych jí znal celý život. Dokážu jí svěřit to, co cítím, většinou si své pocity nechávám pro sebe z obavy, abych nebyl znovu zraňován. Jak to, že ona to dokázala, dokázala v tak krutě malém čase to, že jí důvěřuji… není to jenom soucit s její situací, s tím, co jí provádí její otec… nepromítám do ní svoje zkušenosti a zážitky a soucit z dětství a  dospívání, kdy mě Joseph zraňoval svými slovy, jednáním…   urážkami…bitím.    Co to se mnou jenom je, ten pocit vůbec neznám?

Nevím, co to srdce tolik vyvádí a proč se tak vyděsilo, když jsem jí hned po koncertě nenašel, proč to tolik bolelo? Nevím, jsem zmatený… nemám téměř žádné zkušenosti se ženami… Je to poprvé, kdy si s něčím nevím rady, kdy si nevím rady sám se sebou..

Nevíte, neporadíte mi, co by to mohlo být????

Michaeli, řekni ÁÁÁ ! :o)

16. října 2010 v 8:52 ☺☻ Zajímavé fotky
Tak teda nevím jak vy, ale já bych před tím tunelem asi zapustila kořeny! Prostě  bych Mikovi do útrob nevjela ani za nic!  Skvělý, moc se ten nápad líbí......
To je potom radost cestovat !
tunel

V.kapitola

14. října 2010 v 7:00 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Otázky přímo na tělo..

Koncert jsem úspěšně zvládnul a cítil jsem se unavený a spokojený… Hořel jsem netrpělivostí, až se vrátím do hotelového pokoje.. zda-li pak jí najdu, tak, jak mi slíbila? Mé úvahy mi přetrhl můj manager Briane….. "Haló… Miku! …Vnímáš mě, no tak…hej… "Co je, Briane? Co zas máš tentokrát… ?" čekal jsem otráveně…  "Nic, koncert dopadl skvěle! Finančně si stojíme víc, jak dobře… "
                 
"Dokážeš myslet taky na něco jiného, než na peníze ?" Podíval jsem se na něj mrazivým pohledem, Bože jak se mi tím protiví… peníze, peníze… pořád dokolečka! "Jasně, Miku, že dokážu myslet i na další věci a dovol, ať ti připomenu, že myslím i za tebe! Už ses zbavil té holky z parku? Poslal jsi jí pryč, že jo ? Říkal to tak nenávistně a v očích se mu blýskalo a já vytušil i  jistý podtext…. Ohrožení… pro jeho plány!

"Briane, dovol, abych připomněl já tobě, je to jen moje věc a do toho ti nic není, je to moje soukromá věc… tak mi dej laskavě pokoj, rozumíš!" Zvednul jsem na něj hlas i obočí, byl jsem unavený a netrpělivý a on mě neustále zdržoval nějakýma otázkama, které mě začali unavovat… "Hej, Miku, že ty ses jí nezbavil…? Máš ty rozum, vždyť nevíš, co je zač!!

Tak, ale teď jsem se vážně naštval… " Briane, rozum mám a právě proto, že ho mám, ti říkám, starej se o to, co máš a dej mi pokoj… jediné, oč tě prosím, dej mě a Emily pokoj… někdy nevím, co jsi zač ty! A jestli toho rýpání nenecháš, tak můj rozum mě velí, najít si za tebe náhradu!!!!"

Nečekal jsem na odpověď, obešel jsem ho obloukem a vydal se na cestu do hotelu! Koutkem oka jsem viděl, jak tam stojí s nenávistným pohledem a cítil ho, jak mě s přimhouřeným okem propaluje záda. Cosi mi říkalo, že on toho nenechá, má duši otrávenou chamtivostí a záští ke každému, kdo mu brání k cestě k mamonu! Ach, jo, někteří lidé nemají srdce, ale kámen! Všechno si za peníze nelze koupit, pravé hodnoty jsou totiž penězy nevyčíslitelné.. ale copak to takový zaslepený člověk někdy pochopí…?
Chvátal jsem do svého apartmá, bral jsem schody po dvou, abych mohl být s Emily a přesvědčit se tak, zda splnila svůj slib. Když jsem otevíral svůj pokoj, nikde jsem jí neviděl… cítil jsem zklamání, jako tolikrát před tím…prošel jsem před pokojem a usadil se smutně na sedačku … a díval se do prázdna… v tom se ozvalo vrznutí kliky a ze sousedního pokoje vešla… ano, byla tady, neodešla! Srdce mi poskočilo radostí.. až jsem vypísknul…

"Emily, jsi tady, to jsem rád , že jsi neodešla nebo si to nerozmyslela…" Díval jsem se na ní … vypadala už mnohem lépe, než když jsem odcházel. Na sobě měla světlé džíny, černé obepnuté tričko a vlasy měla vyčesané do drdolu na temeni hlavy….zvýraznilo to její nádherné křivky a něžnost její pokožky a šíje… a nebýt toho poranění…tak..

"Ahoj Michaeli, slíbila jsem ti to, že zůstanu.. možná mám v troskách život, ale lhářka nejsem.. "Emily, promiň, tak jsem to nemyslel, já měl jen strach, že tu po koncertě budu zase sám, i když je lidí kolem dost, jsem sám… málokomu důvěřuji…

Dívala se na mě….nevěřícně… a jako bych rozuměl jejímu pohledu, řekl jsem .. ano, je to tak, jsem stále sám.. ti všichni kolem sice pro mě pracují, ale většina z nich to nedělá z nějakého přátelství, ale pro peníze…jako Brian…. je opravdu málo těch , které mohu nazvat přáteli.. vlastně jen Ben, řidič… Karen, má maskérka a vizážistka a kuchařka Molly… a … chtěl jsem říct i její jméno, ale netroufnul jsem si …zatím… znám jí jeden den… nechci se k ní a na ní příliš vázat…. 
                                                                                                 
"Tak co , jak ses tu měla…. Vidím, že Karen nezklamala." Kouknul jsem na její oblečení… "Vypadáš už mnohem líp..moc ti to sluší i otok pomalu ustupuje… "Díky, ano, je to lepší, už to ani tak nebolí…"

wááááááááá
"A jak se cítíš ty? Musíš být unavený…. Po tom cos prováděl na pódiu." Snažila se usmát… moc bych si přál vidět její úsměv na její tváři, až bude zahojená… je tak něžná a křehká…. Najdu toho jejího "otce" a.. moc přemýšlím a zapomínám odpovědět…

"Emily, ty ses dívala…. Ano jsem unavený, ale nemohu samou únavou spát… tolika adrenalinu.., že to prostě nejde zaspat. Tak pokud nejsi unavená ty, rád bych si s tebou popovídal….
"Ne, nejsem unavená… prospala jsem skoro celý den… taky bych oka nezamhouřila. Byl jsi vážně báječný, víš to? Koukala jsem na obrazovku a nemohla spustit oči z tvého vystoupení, z tebe…."

"Vážně?" Byl jsem v rozpacích a zase rudý, jak malina…připadal jsem si, jak malý kluk.. "To jsem rád, že se ti koncert líbil, víš, na jevišti jsem úplně někdo jiný… hudba i tanec mě pohltí a já ztrácím zábrany, prostě cítím hudbu i v konečcích prstů, prostupuje mnou a dere se ven, každým pohybem a svalem… "Ano, všimla jsem si…" A tentokrát byla zase rozpačitá Emily, je vážně bystrá a citlivá….

"Chtěla jsem ti říct, že nevěřím tomu, co tady v těch časopisech píší…. oni tě neznají." Pokynula pohledem na časopisy… vůbec jsem netušil, že tam o mě zase něco "zajímavého" napsali. " Já tě znám jeden den a stačilo mě to na to, abych řekla, že jsi velmi galantní, pozorný a máš velké a citlivé srdce… to, cos udělal ty, by pro mě nikdo neudělal a na tož takový slavný člověk."

"Emily na tom nezáleží, jestli jsem slavný nebo ne … jsem především člověk a jako člověk se snažím jednat, nic víc, nic míň. To, že mám k tomu prostředky, je věc druhá a snad právě proto, cítím, že jich musím využívat k dobru ostatních." "Ale, Michaeli a co tvé vlastní dobro?" Uff, ta se nezdá, vám řeknu… prokoukla mě celkem snadno…

 "Mé dobro Emily, dělám, co mě baví a co miluju.. hudba, zpěv a tanec… "Né, na to se tě neptám…nedala se odbýt, i když jsem se snažil vykroutit…. "Michaeli, jsi šťastný?" To jsou teda otázky přímo na tělo… začal jsem ošívat a být celý nesvůj… "Šťastný, ano jsem…. právě teď, když si mám s kým tak upřímně a od srdce popovídat… jinak mé štěstí se skládá ze samých  malých radostí, které si užívám. Ale většinou mé osobní blaho, musí jít stranou….Šťastný jsem, když druhé mohu udělat šťastnými…

Ale dost o mě, musíme nějak vyřešit tvoji situaci…

Very, sexy Michael...

12. října 2010 v 17:22 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Tak na tohle video jsem narazila včera večer.. a jistě uznáte, že jsem z něj měla neklidné spaní! Až do rána jsem se mrskala v posteli, jako ryba na suchu.. no schválně.... nechává vás to v klidu, co holky? .. Že nejsem sama, že né.. co tak šílím? Jinak musím k Chocholouškovi..

No, ale uznejte.. to je pohled... hypnotizéra.... normálně se mu koukejte do očí a jste pod stolem... a je u toho i příjemná hudba... tak se pokochejte jako já..!♥

IV.kapitola

11. října 2010 v 5:56 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Slib

Spala celou noc až do odpoledne následujícího dne. Večer mě čekal předposlední koncert. Na jednu stranu jsem se těšil, až to bude za mnou a na tu druhou se těšil na své úžasné fanoušky, které mám nesmírně rád! Cítil jsem se už docela vyčerpaný a těšil se, jak si v Neverlandu odpočinu… ale bojím se samoty a toho, že toto krásné místo nebudu mít s kým sdílet! Už teď jsem tam měl pozváno spousty nemocných dětí, které se přijedou zotavit a zapomenout! Alespoň na chvíli zapomenout na svoje vážné zdravotní potíže a nemoci… mohou být zase na chvilku bezstarostné a šťastné…. Tak mě napadá, to by bylo pro Emily to pravé ořechové…. Mohla by se jim věnovat a užívat si s nimi návratu do dětství… do doby, kdy ona sama neměla žádné trampoty a strádání. Hned, jak bude příležitost, tak se jí na to zeptám.

Emily se probudila, krátce před tím, než jsem odjel na jednu návštěvu nemocnice a po té rovnou na koncert. Opatrně jsem zaklepal na dveře jejího pokoje a ozvalo se: "Dále….vstoupil jsem a snažil se vypadat klidně.. i když jsem nebyl… co když bude chtít odejít? Co když nebude v mé moci ji zadržet? …. ?

"Ahoj Emily, jak sis odpočinula, vyspala ses dobře? " "Ahoj, Michaeli, děkuji, jsem odpočatá a vyspaná, spalo se mi, jak už dlouho ne! Měla jsem pocit absolutního bezpečí a klidu, díky tobě!" "To rád slyším… nechal jsem ti připravit něco k snědku, kdybys dostala hlad. Nepotřebuješ ještě něco?"

Pokukoval jsem po ní rozpačitě a zjistil, že je zabalená stále ve froté županu. Musela si asi toho všimnout a řekla : "Michaeli, počkám až mi uschnou šaty .. takže to ještě nějakou dobu potrvá." Usmála se bolestivě přes svoje poranění a natržený ret… Přistoupil jsem k ní, pohleděl jí do tváře:"
Vidím, že potřebuješ ještě nějaký led na ty rány, ale to nebude vůbec žádný problém. Stejně tak, jako šaty, řeknu Karen, je kamarádka, něco ti sežene, vždycky sebou vláčí několik kufrů oblečení, že to nemůže ani pobrat… smál jsem se při té představě … a pohladil jí letmo po tváři… Pohlédla na mě těma svýma pomněnkovýma očima a já byl ztracen….
5
Měl jsem pocit, že mě její pohled hladí, objímá i děkuje.. prosí zároveň…. Musel jsem rudnout až u kořínků vlasů, div jsem si nerozkousal ret, zase!
Takový hloupý zlozvyk mám..…. Všimla si mé rozpačitosti a znejistěla taky a uhnula pohledem…."Děkuji, jsi laskavý člověk.. jak ti budu moct tvoji dobrotu oplatit ?"

"No, něco už vymyslíme…no, já….vlastně bych věděl.. docela by se mi hodila tvoje pomoc… ale to až večer, až se vrátím z koncertu, slibuješ, že tě tady najdu? Neutečeš mi, že ne? Slib mi to, prosím, Emily, myslím to smrtelně vážně"… díval jsem se jí zpříma do očí a čekal na odpověď. Není možné, aby taková krásná bytost, dokázala lhát… "Michaeli, slibuji, počkám tu na tebe a pokusím se dát trochu do pořádku, stejně bych se už k otci nevrátila…jen si musím dát do pořádku nejen modřiny, ale především svůj dosavadní život. A zatím nemám žádné plány… takže počkám, SLIBUJI!"

13
"Ulevilo se mi, ani nevíte jak…. "Dobře Emily, to jsem rád, že jsi rozumná a víš co… koncert bude přenášet televize, tak se můžeš dívat, jestli pohled na mě ještě vydržíš…? Budu myslet i na tebe…"

"Ráda se podívám na toho, který mě zachránil před zápalem plic a kdo ví, před čím a kým! Ještě jednou ti děkuji." .... "Emily, prosím tě, už neděkuj…jedno tibetské přísloví, říká, že bych měl děkovat já tobě, že jsi mi umožnila ti pomoct a snad i zachránit a taky tím moje odpovědnost za tebe nekončí… dokud si nebudu jistý, že jsi v bezpečí a daleko od toho, kdo ti ublížil.

Dobře, tak tě tu nechám se svoji milou kuchařinkou, kdybys něco potřebovala, tak jí řekni, ano? Stejně už o tobě ví a slíbila, že se za tebou přijde podívat, abys tu nebyla tak sama….

A až se vrátím z vystoupení, tak probereme to, s čím bys mi mohla pomoci, kdybys chtěla…."

Tak všechno je ti tu k dispozici a nějaké časopisy, jsou támhle na stolu před televizí, to kdyby ses nudila při mém vystoupení…"

Usmál jsem se a odcházel… a doufal, že jí tu najdu, až se vrátím… ne, že bych jí nevěřil, ale víte, co už mě zklamalo lidí…