Listopad 2010

XXVI.kapitola

30. listopadu 2010 v 6:00 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Bohem obdarovaný…

Chytila mě tentokrát sama za ruku…. A druhou položila na ní…. "Michaeli, víš, skoro celé těhotenství jsem musela ležet.. a nebylo vůbec jisté, zda se dítě narodí… všechen ten stres.. bolest, nervové vypětí… ale nakonec jsem s pomocí  Irmy zvládla! Staly se z nás přítelkyně, byla to nejen moje bytná a po té náhradní matka, která mi pomáhala s úpravami domu, ale především s péčí o narozenou dcerku….nevěděla bych si bez její ochoty a cenných zkušeností vůbec rady… Jsem jí strašně moc vděčná a mám jí upřímně ráda a Paris jí říká:" babičko…"

Po dlouhé době, vlastně poprvé za celý tento náš rozhovor, jí přejel úsměv po tváři… sice tu ženu neznám, ale je jasné, že to musí být andělská bytost!
6

"Michaeli, je tu ještě něco.. vlastně někdo!" .. odmlčela se …

"Emily, jestli nechceš, nemusíš mi to říkat.. já .. já se také oženil po našem rozchodu…myslel jsem, že na tebe zapomenu… že budu mít rodinu… že budu mít děti… a zatím.. se nic z mých očekávání nestalo…Moc ti přeju, máš tak krásnou dcerku… děti jsou velký Boží dar… a já si ho po tom všem, co jsem tě nedokázal ochránit…. tebe i naši lásku, nezasloužím!"
Byl jsem na dně… skoro mi připadalo, jako bych si toho bahna sám loknul… ale Emily udělala něco… co mě zarazilo… dala mi prst na ústa a řekla : "Psst… ještě jsem neskončila!"

"Michaeli… nemůžeš za to, co se stalo, stejně jako já ne… ale, ty Bohem obdarovaný jsi… docela dlouho, protože Paris je… tvoje.. naše dcera! Za necelé tři týdny jí bude pět let… vždyť si to spočítej… počali jsme jí, když jsme byli spolu, v Paříži. Proto jsem jí dala i takové jméno.. Paris Michael!"
…Koukal jsem na ní, neschopen slova.. na ní a na…Paris, jak si hraje na koberci s panenkou… V hlavě mi bzučelo… a pomalu mi docházelo… moje dcera….hučelo m v hlavě…Emily dcera, je taky moje.. já jsem, otec…. Skoro celých pět let a nevím o tom??? Prudce jsem vyskočil a začal pochodovat sem a tam… v domnění, že budu vědět, co dělat.. říkat....

…….. "Bože Emily! Já…já…jsem otec!!! …. Já nedokážu si ani představit, čím vším jsi musela projít…mělas to tak těžké… a já… já u toho nebyl! Nebyl jsem tu, když jsi mě potřebovala nejvíc… Nebyl jsem u jejího narození…a…" Zhroutil jsem se s pláčem zpět do sedačky vedle Emily, kterou jsem nepřestal svírat v náručí… jen mě pevně objala a chlácholila, jak malé dítě, které má bolístku… ovšem ta má, byla velká a hluboká…

"Michaeli…plač, dostaň to ze sebe!" .. po chvíli jsem se odtáhnul a začal .. "Emily, proč jsi mi to nedala vědět.. proč jsi mi to jen zamlčela?"…. "Michaeli, pochop mě…. Kdybych ti napsala nebo zavolala… tak by to bylo stejné, jako kdybych tehdy zůstala.. zas by mě někdo obvinil, že jsem s tebou pro peníze nebo, že tě chci jen vydírat dítětem… a navíc jsem stále myslela, že Brian…? Nechtěla jsem své.. naše dítě vychovávat v takovém krutém světě…kde pro peníze byli ostatní schopni pošlapat city, čest i dobrou pověst člověka…vím, že všichni nejsou stejní… ale tehdy jsem byla zmatená a bolavá…. A nechtěla riskovat další kolaps už kvůli naší dceři….

s
Díval jsem se jí do očí a chápal jsem její pohnutky. Obdivoval jsem ji, s jakou neuvěřitelnou sílou vše zvládala…vážil jsem si jejího vzácného charakteru, vždyť toho pro mě tolik podstoupila a obětovala… nikdy jí to nebudu schopen vynahradit, pět celých dlouhých let…. Miluji ji tak, jako nikdy… ji i naši malou… když se na ní dívám, jak je krásná a spokojená…. Chce se mi plakat nad sebou, nad námi a nad tím, co se tehdy stalo…

"Emily…mám ještě poslední otázku… a jen ty a tvé srdce na ní znají odpověď…. "Miluješ mě ještě po tom všem?" díval jsem na její rty… a napjatě čekal..co odpoví….

"Michaeli… co je to za otázku… jestli tě miluji? Já tě nikdy nepřestala milovat! Nepřestala a nepřestanu… a to nejen proto, že nás k sobě poutá naše dítě, ale z mé strany je to stále stejná láska jako před léty! Miluji tě Michaeli Jacksone! A vždycky budu!"

Slyšel jsem ve svých uších i v hlavě tu nejkrásnější andělskou hudbu… přesně vystihla to, co cítím já k ní… Neváhal jsem ani okamžik, chytil jsem jí kolem pasu a přitiskl k sobě a políbil jí tak, jako bych si chtěl vynahradit celých dlouhých pět let.. a znovu zakusil ten slastný pocit milovat a být milován!

XXV.kapitola

28. listopadu 2010 v 5:59 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Most přes minulost…vzpomínky

Seděli jsme naproti sobě a já musel přemáhat svoji  touhu vzít ji za ruku a držet jí.. jen jí držet a cítit její stisk…teplo její dlaně…

… "Co třeba, tvým odchodem ode mě… Emily, já to nechápu dodnes… proč jsi tak rychle zmizela, bez rozloučení a vysvětlení… a kam?"…co jsem ti jen udělal?"

"Ach, Michaeli, je to složité.. Ty jsi mi nikdy neudělal nic zlého, tobě vděčím za všechno štěstí, co mě potkalo!"…Podívala se na mě …a na Paris, která si spokojeně hrála s novými hračkami…
"Michaeli, já musela od tebe odejít.. a musela jsem to udělat rychle… protože jsem tě tehdy milovala tak strašně moc, že bych.. nesnesla pomyšlení, že bys kvůli mně měl problémy, nebo ztratit kariéru" Sklonila hlavu, abych neviděl, jak má slzy na krajíčku…. "Emily, o čem to prosím tě mluvíš? Já to nechápu .. odešla jsi, protože jsi mě milovala…? A o jakých problémech to mluvíš.. vždyť já.. neměl kvůli tobě žádné problémy?" Zíral jsem na ní… a bolestná vzpomínka znovu sevřela moje srdce….

k
"Michaeli, prosím tě… nech mě mluvit.. chci ti říct všechno, co se tě týká.. vlastně se tě to týká úplně všechno…. Nech mě to říct, nebo už na to nenajdu sílu …. já vím, že tomu nerozumíš, stejně jako jsem já nerozuměla tehdy, ale já tě musela opustit…ve tvém vlastním zájmu !" Nadechla se a já čekal na svůj ortel…..

" Po tom, co jsme se vrátili z Paříže, byli jsme tam šťastní, zamilovaní…. Víš, jak to ráno, kdy si přišel Brian pro tebe a začal nadávat na celý dům a mluvil o tvých povinnostech.. a .. nadával…. Tak já se s ním potom náhodně setkala, mezi tím, kdy jsi se šel nachystat na cestu do nahrávacího studia. Byl na mě sprostý… nadával mi a vyhrožoval, že se postará, aby se tvé jméno vláčelo bulvárem a špínou, protože jsi se mnou.. s poběhlicí… a začal mi dělat vulgární nabídky, obtěžovat… prý za peníze může mít cokoliv, i mě! … Musela jsem tě opustit, abych tě té špíny uchránila, nesnesla bych pomyšlení, že splní svoje výhrůžky, na to jsem tě moc milovala…!"

…. Díval jsem se na ní… a srdce mi krvácelo nad tím, jak strašně jsem jí ukřivdil, jak strašně jí podezříval, z toho, že mě přestala milovat a zatím… ona se pro mě obětovala, obětovala naši lásku…abych já… byl jsem tak dojatý tím, co jsem z jejích úst slyšel, že jsem jí chytil za ruku a řekl.. "Bože, Emily! Proč jsi mi to nenapsala nebo neřekla….? Já s tím zmetkem Brianem, stejně tak, jako tak, skončil zanedlouho po té…"

.."Michaeli, neměla jsem na to čas, a moje myšlenky se ubírali jen jedním směrem…. Zmizet a nechat tě dělat to, co máš rád… a nebránit ti..,ale to ještě není konec příběhu, Michaeli…" Podívala se na mě a já jí setřel slzy… "Není konec!Emily, je to strašné, jak jsem byl k tobě nespravedlivý… jaké ještě pokračování?"

"Michaeli, měl bys vědět, že … po tom, co jsem odešla od tebe… a já nevěděla, co mám dělat…. Byla jsem zmučená bolestí, zármutkem .. no a … omdlela přímo na ulici, kdyby mě tehdy nezvedla jedna hodná starší paní, která mě nechala u sebe bydlet, kdyby to neudělala, asi bychom teď tady spolu neseděli. Když jsem se probrala, byla jsem v jejím domě…ve velkých horečkách.. starala se o mě a já se z toho pomalu dostávala… našla jsem si práci a myslela, že je to všechno za mnou…Omyl, nebylo…! "
a
 … Sledoval jsem každý i sebemenší pohyb a posunek v její tváři a byl jsem zděšený tím, co se jí stalo.. a jak strašně musela trpět… za nás oba! Bylo mi to jedno… objal jsem jí pevně, přitiskl na sebe a byl šťastný, že se nebránila…cítil jsem znovu tlukot jejího srdce na tom svém…
"Emily, nemám slov…tolik jsi toho musela vytrpět.. tolik… a já o tom neměl ani tušení…odpusť mi! Já.." litoval jsem sebe, zatím, co ty… a plakali jsme oba dva. Na okamžik se ode mě odtáhla, utřela oči a pokračovala…

"Pak zemřel můj otec, zavolali mi z policie, že měl nehodu a na místě zemřel… ale to už jsem ti říkala včera v parku…. Musela jsem posbírat zbytky sil a dát do pořádku pozůstalost a vyřídit pohřeb… dělala jsem dvojité směny v restauraci, obsluhovala jsem nevrlé hosty… a pak se stalo něco, s čím jsem nejen nepočítala, ale ani si toho nevšimla….  Když jsem měla ranní nevolnosti a bylo mi strašně zle, tak mě moje kamarádka z bistra, doporučila udělat těhotenský test. K mému překvapení vyšel pozitivně a já byla v té době už tři měsíce těhotná."

Nebyl jsem si vůbec jistý, co se ještě dozvím, co má Emily na srdci… ale tušil jsem , že se mě to nějak týká….



Chcete na rande s Michaelem? Praktické rady přímo od něj!

27. listopadu 2010 v 8:13 Překlady a články o Michaelovi

Michaelova seznamka a  poradenství

S
zdroj a překlad následuje!♥    (děkuji osůbce, co to pro nás přeložila )

Q: Michaele, tvoje fanynky chtějí znát tvoje představy o prvním  rande!

MJ: Na prvním rande dívku rád provedu okolo domu na barbeque a plavání obzvláště když je teplý letní večer! Vím že některé chicks (výraz pro holku co se dotyčnému líbí prostě něco jako kost no prostě jakože hezká holka budu dále používat překlad holky:-D )šílí když je nevemete někam do přepychu a neutratíte za ně hodně peněz na rande, ale mě takovéhle typy dívek nezajímají.Chci někoho s kým se budu cítit příjemně při sezení a povídání nebo se bavit. Neříkám že nemůžeme nikdy jít ven. Miluji chození ven na filmy, koncerty a do restaurací, ale myslím že je důležité poznat jeden druhého na prvním rande a to nemůžeš pokud celou noc na něco koukáš!

Q: Jsi na rande gentleman?

MJ: Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel. Otevřít dveře dívce je něco, co dělám automaticky bez přemýšlení. Když jsi celý život vyučován dělat slušné věci pro dívky, tak to nemůžeš zapomenout! Je to pro tebe druhá přirozenost, jako dýchání nebo poklepávaní chodidlem na hudbu!

Q: Co si myslíš o líbání na prvním rande?

amor
MJ: Myslím si že když ses nakopl (donutil) dost na to zeptat se jí jestli s tebou půjde ven, tak jsi šílený jestli jí nechceš políbit. A když přijala pozvání, tak se jí líbíš a nepochybně chce být políbena. Takže nevidím jediný důvod proč ne! Myslím, že bych rád počkat do konce rande předtím než jí políbím! Myslím, že se hodně dívek bojí, že na to jdete moc rychle, když jí políbíte hned. Ale, pokud bych mohl říct té holce se kterou jsem byl, že to bylo jenom čekání na políbení, nemusel bych se potloukat kolem a ztrácet čas!Vzal bych jí do svých paží, sklonil se nad ní opřel jí zpět do sedadla a pomaly se nad ní skláněl zírajíc do jejích očí a mluvil pomalu hebkým hlasem. Pak bych přitiskli moje rty na její, prvně jemně, pak tvrději a tvrději dokut bychom nebyli oba ztraceni v polibku pravé lásky.

Q: co si myslíš o poctivosti(počestnosti) mezi klukem a dívkou?

MJ: Myslím že být poctivý jeden k druhému je důležité, když bereš dívku vážně a nechceš aby chodila ven s jinými kluky. Musíš být loajální a upřímný jeden k druhému nebo tvoje láska nikdy nevydrží! Nemyslím si že lhaní někomu je někdy dobrá nebo chytrá věc! Ale tak dlouho jak si nebude nic slibovat, tak máš právo držet si nějaké věci pro sebe (jakože mít tajnosti asi)! například jestli randíte/nerandíte s nějakou kočkou a ona randí mezitím s jinými chlapy a přitom se ptá kde jste byli když volala k vám domů a nedostalo se jí žádné odpovědi...tak si myslím že to není její starost aby věděla že vy jste byli venku s jinou holkou. Nemyslím si že mám právo strkat nos do jejího života!

Q: Co by jsi dělal kdyby jsi se zamiloval do dívky, která byla trvala s někým jiným(jakože už zadaná asi)?

MJ: Dobře, kdybych od začátku veděl že chodí s jiným mužem, tak bych jí pravděpodobně nemohl pozvat na rande, nehledě na to jak moc bych chtěl! Ale kdybych nevěděl že má stálý vztah a přišel na to až potom co jsem se do ní zamiloval, myslím že bych byl pěkně šílený!I když si myslím že to neudělala protože nechce být krutá a byla jen příliš vystrašená říct mu svoje pravé city, myslím že bych jí řekl něco, rozumným způsobem vypátrajíc jak to bylo a pak bych se vrátil zpět potom co by to chtěla.(nevím jestli je to úplně správně ale chápu to tak, že by jí za to neodsoudil, zjistil by jak to je, nechal jí vyřešit co teda vlastně chce a pokud by chtěla vrátil by se k ní a pokud ne nechal by jí být tam s tím, ale nevím jestli jsem to pochopila dobře :-).
...............
Protože opravdu nechci někoho urazit sledováním ho.
Někteří lidé jsou opravdu podráždění když vědí že se na ně někdo dívá.
Alá je tuhle slabost mám - Miluji dívat se na dívky!
Pouhé sledování dívky mi dává ten nejlepší důvod k úsměvu.
Dívky jsou něco velmi speciálního a ty s nimi podle toho máš zacházet.
To je to proč vždy říkám nezírej přímo na ni!
Bude neklidná, zvědavá jestli nemá zpackané vlasy nebo jestli nemá rozmazaný make-up.
Je to jako jít do galerie podívat se na krásné malby.
Když se na kresbu podíváš správným způsobem dostaneš mnohem víc!

No řekněte děvčata, ... která z nás by s Michaelem neradnila ochotně a ráda a kdykoliv??? Jistě se shodneme na tom, že naše představy se s jeho naprosto shodují a nepochybujeme o tom, že Michael je čistokrevný gentleman a všichni pánové se mohou od něj učit !! S ním jít na rande, tak si přeju, aby nikdy neskončilo...♥

XXIV.kapitola

25. listopadu 2010 v 7:18 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Nezodpovězené otázky…

Celý den po mě nic nebylo… chodil jsem sem a tam ve svém hotelovém pokoji a nemohl se dočkat, až se rozjedu za Emily…. Nakoupil jsem spousty dárků pro tu její malou…. Stále vidím její jemné rysy, její tvářička a ty upřímné a bezelstné oči….

Nechápu spoustu věcí… stále dokola si v hlavě přehrávám náš včerejší rozhovor a v uších mi zní slova malé Paris…. My tatínka nemáme! Já mám jenom maminku!" Jak ji i tu malou mohl nějaký chlap opustit… nebo, že by ho Emily nechtěla… není přece taková, že by měla vztah na jednu noc… to není možné…. Ale je to její soukromí… a nevím, zda o něm bude chtít se mnou hovořit… Slíbil jsem sám sobě, že od ní dnes neodejdu, dokud se nedozvím PROČ .. tehdy odešla…i kdyby mě to mělo sebe víc bolet.. mě i jí… neustoupím, musí mi to vysvětlit… dluží mi to…

m
Když jsem hodinu před naším plánovaným setkáním nasedal do auta… poprosil jsem Bena, aby mi cestou vyzvedl pro Emily malou kytici… pět rudých růží, nic okázalého… pět … za každý rok našeho odloučení jedna….

"Bene, jak si mi mohl zamlčet, že jsi našel Emily? Proč jsi mi to neřekl, že jsi ji potkal … a i to, že má dítě…. Vždyť ty jsi jeden z mála, který ví, jak moc jsem jí miloval, jak moc jí miluji?" …Zasypával jsem ho otázkami s podtónem výčitek celou cestu k Emily…

"Michaeli, jsi pro mě jako můj vlastní syn…a znám tě od mala a nesnesl bych pomyšlení na to, abych ti i já způsobil bolest. Nevěděl jsem, zda bys jí chtěl ještě vidět?.. To, že jsem jí potkal, byla jen náhoda….a když jsem zjistil, že bydlí tam, kde před tolika roky, kdy jsi tam pro ni poslal Wayna.. Tak jsem viděl, že chodí se svojí dcerkou pravidelně ve stejný čas do parku… a pak už to bylo jen na řízení osudu, zda se potkáte nebo ne. Já jsem moc rád, že se to stalo už kvůli tobě.. a snad bude moct zase říct .. vám. Pevně doufám, že k sobě najdete zase cestu… a budete šťastní…. není možné, aby tak velká láska zemřela.."

"Díky, Bene… udělám proto všechno, co se dá…. Moc děkuji, za tvá slova a za tvoji podporu. Mám tě moc rád, víš to, viď?" … "Michaeli, vím, je to oboustranné!.. Tak a jseme tady…. Tady bydlí Emily…"
6,

Zastavili jsme před domem a já si ještě s auta prohlížel její domek… bylo to jako vrátit se do svého vlastního dětství.. do Gary… zahrada a trávník byl čerstvě posekaný… malé pískoviště s hračkami.. mezi stromy zahradní houpačka a vedle houpací síť… na sluníčku se líně protahovala černá kočka…. všude takový klid a rodinná atmosféra… až se mi zastesklo… vystoupil jsem a rázným krokem prošel zahradou, až ke vchodovým dveřím… ještě jsem nestačil ani zazvonit a vyběhla z domu malá Paris a řekla mi:
"Ahoj.. jdeš za maminkou?.. Byla kouzelná.. vlásky rozevláté a z její snědé tvářičky mě sledovaly ty nejkrásnější oči na světě…

"Ahoj… ty jsi ale chytrá holčička, tys to uhádla.. ano, jdu za maminkou. Zavedeš mě za ní, prosím?" .. "Jo.. pojď je v kuchyni." Chytila mě za ruku a táhla mě dovnitř domu…. Připadal jsem si tak zvláštně… jak to jen říct.. jako kdybych byl dlouho pryč a po té co se vrátil… mě očekávají a těší se na můj příchod. Snad to tak bude…. Kéž bych to mohl říct, že se na mě Emily těší…

Když jsem vstoupil, Emily stála otočená zády ke dveřím a něco chystala… nemohl jsem se ubránit pohledu na její postavu, která mateřstvím vůbec neutrpěla, naopak… byla krásnější, než kdykoliv před tím… lehké bavlněné šaty obepínaly její postavu a její pevné boky a útlé nohy… a vlasy měla rozpuštěné a část jich měla sepnuté sponou…. Kterou si dobře pamatuji… …

"Ahoj, Emily… můžu dál?"…. otočila se mým směrem.. "Ahoj, Michaeli, vítám tě u mě doma. Pojď dál.. posaď se." "Emily, tohle je malá pozornost pro tebe." Podával jsem jí květiny a tohle je pro Paris…pár hraček… Paris se rozzářily oči i úsměv a s hlasitým "děkujuuuu" odběhla do obývacího pokoje a rozložila si všechny hračky kolem sebe a začala si hrát….

"Emily, máš krásný dům… domov, krásnou dceru…. Já, co bych za to dal, kdybych směl být toho všeho součástí…" "Michaeli, děkuji za květiny i tvé uznání a jsem moc ráda, že se ti tady líbí… a že jsi přijel."

"Máme toho tolik, co na vysvětlování, že nevím, kde začít…"

XXIII.kapitola

23. listopadu 2010 v 6:03 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Osudové setkání …

Emily sklopila hlavu a zadržovala pláč…. Chtěl jsem jí obejmout, utěšit.. říci neplač… jako kdysi, ale nebylo to jako kdysi… Nechtěl jsem ji nechat jít po tom, co jsem jí našel… měl jsem tolik nezodpovězených otázek.. na které chci .. vlastně musím znát odpověď, abych mohl jít dál a taky, protože stále cítím křivdu ve svém srdci…. Nemyslím, že by bylo něco, čím se to dá obhájit.. ale už unesu po tom, čím jsem si prošel, cokoliv…
89
 ….Měl jsem strach, že mě někdo pozná, proto jsem Emily i její dceři nabídnul, aby si přisedly ke mně do auta.. Sice se zdráhala, ale nakonec svolila… Když malá Paris viděla mé auto, tak řekla… "Jů, to je tvoje auto.. a tak veliký….?" a očička jí zářila stejným světlem, které jsem vídal v očích Emily…. " Ano, je moje… a jak ti říká maminka, jak se jmenuješ… "Paris! A ty jsi…?" .. líbila se mi její bezprostřednost a odvážnost…    .."Já jsem Michael!" a podal jí ruku a sevřel tu její v té své….a druhou rukou jí pohladil po hlavě.. Měl jsem zvláštní pocit.. byla úplně stejná jako Emily jen v malém provedení…. Něžná a křehká a silná zároveň.

Když jsme přicházeli k autu, Ben stál opodál i s mým bodyguardem… který zbystřil, ale Ben mávl rukou, že je to v pořádku… Ti dva se pozdravili, jako by se nic nedělo…. "Rád vás zase vidím, Emily.." Řekl to tak samozřejmě a jako by jí neviděl malou chvilku…bez emocí, bez jakéhokoliv překvapení v hlase.. nic… začal jsem mít divné tušení… a po té, co ona mu odpověděla stejně přátelsky, jsem zaujal podezření, že ti dva … ale to je jedno… mám teď spoustu otázek… na které chci znát postupně odpovědi…

Poprosil jsem Bena, aby vzal malou Paris na zmrzlinu…. tak bezstarostně a samozřejmě podala ruku Benovi a šli…. Ben to s dětmi opravdu umí… a jeho přátelská povaha vzbuzuje důvěru… nebo, že by ho znala?
Tak tedy nastoupili jsme do auta a posadili se do měkkých sedadel. Byl jsem tak nervózní, že se to nedá ani popsat… "Emily… já… jsem rád, že jsem tě potkal… i když se mi zdá… že Ben v tom našem setkání hraje velkou roli." "Michaeli, na něj se nezlob, to já… málem jsem mu vběhla pod kola… před nedávnem, chvátala jsem nakoupit, zatím co malá spala a na přechodu nedala pozor, nerozhlédla se … no a on mě okamžitě poznal.. a pak, když zjistil, kde bydlíme, tak… mě, vlastně nás přijel navštívit. Nezlob se prosím, o tom dnešním setkání… o tom jsem neměla nejmenší tušení…kdybych jen věděla, že tě zaveze do našeho parku tak…" Nedořekla… udělal jsem to za ní… "Tak bys šla jinam…? Tolik mě nenávidíš?" Byl jsem k ní tak krutý a mluvila ze mě má stará a neustálá bolest…která musela ven… "Jak to můžeš říct, Michaeli?.. Nenávidět…tě… to nikdy!!!" … a oči se jí pomalu zalévaly slzami..a jedna z nich si našla cestičku po její tváři….

 "Emily… prosím… neplač… já… trhá mi to srdce!" . asi mi to nevěřila, ale bylo to tak! Nevěděl jsem, co dál…. raděj jsem odvedl řeč jinam.. "Emily.. co tě donutilo vrátit se sem, vždyť tady nedaleko bydlí i tvůj otec, ten, který ti tak strašně moc ublížil." Emily se pomalu uklidňovala a pak jen pevným hlasem řekla…."Bydlel! On už zemřel, byl na mol opilý a srazilo ho nákladní auto…jak žil, tak taky zemřel... no a já zdědila domek po rodičích. Dala ho trošku do pořádku a nastěhovala jsem se sem krátce po jeho smrti… Krátce po tom… co jsem odešla s Neverlandu… od tebe!" Řekla a na jejím hlase jsem cítil stejnou bolest, jakou jsem v sobě měl já sám….

8
"Emily, já.. no…. musela jsi mít nějaký důvod mě opustit… a po celou tu dobu jsem nepřišel na to… jaký? Trápil jsem se tím.. a trápím dál … dokonce ani v náruči jiné ženy jsem na tebe nezapomněl! … "Ach, Michaeli….myslíš, že já na tebe zapomněla???Že jsem tě vymazala ze svého srdce, to, co jsme spolu prožili… Že to bylo jednoduché - opustit tě? Ne… to bych nikdy nedokázala…!" .. " Tak, proč.. tedy?.."

Měl jsem toho na srdci tolik… a bylo jasné, že i Emily, ale už se vracel Ben s malou Paris a bylo jasné, že dnešní setkání.. osudové setkání pro dnešek končí…

"Emily, najdeme si čas na dokončení našeho hovoru? Slib mi to! Nechci tě znovu a tak záhadně ztratit… mám toho na srdci tolik…. Můžeš mě zítra navštívit v hotelu, pokud budeš chtít?" Michaeli, i na mém srdci toho leží tolik, co bych ti chtěla a měla říct, vysvětlit… ale do hotelu, raděj ne… Víš co, přijeď mě navštívit zítra, v podvečer budu doma… Ben ví, kde s Paris bydlíme… tak pokud si najdeš čas, tak… můžeš navštívit ty mě." Bylo to za celou dobu poprvé, co se na její tváři rozhostil úsměv. Byl to ten samý úsměv, který jsem znal a miloval na ní ze všeho nejvíc a který mě pronásledoval celou tu dobu odloučení.

Dlouho jsem se díval, jak odchází… jak odcházejí…..ona má dítě, dceru…. Zatím co já…..?

XXII.kapitola

21. listopadu 2010 v 6:02 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Zatoulaný míč..

Pomalu jsem si zvykal na svá citová ztroskotání…. No, zvykal, dá se to vůbec, zvyknout si na něco takového? Nedá! Zaháněl jsem smutek prací. Pracoval jsem víc, jak kdy jindy a hodně tvrdě… a to se mi začalo podepisovat na zdraví.

Po té, co jsem zkolaboval, zhroutil se před koncertem, jsem musel vysadit…doktoři říkali, že to byl celkový kolaps organismu…tak jsem cítil uvnitř sebe takové prázdno a nebyl se schopen soustředit na nic… napadaly mě melodie… texty, ovšem nebyl jsem s nimi moc spokojený.. ventiloval jsem s nimi svoje nálady a emoce. Chce to změnu prostředí… navrhovali mi přátelé… ale jakou změnu prostředí si můžu já dovolit, tak, aby mě nehonily blesky fotoaparátů, paparazzi? Měl jsem toho všeho vážně dost!

Shodou okolností jsem byl už pár dní ve stejném městě jako před téměř pěti lety…při konci turné BAD. Ben, můj věrný přítel šofér… mi dělal společnost a vozil mě po městě.. nebo seděl se mnou vzadu v autě a povídal si se mnou. Tolik toho pro mě udělal… byl to můj opravdový přítel a bylo na něj vždycky spolehnutí… Navrhnul mi, že se projedeme… bylo krásně teplo, všechno kvetlo a vonělo.. a prý,že okraj města je velice klidný.Dal jsem na jeho radu…připadalo mi zvláštní, že ví o všem, co se kde děje, když jsme projížděli město, ukazoval mi spoustu věcí, o kterých měl přehled. Vysvětlil mi to tak, že když na mě čeká, než skončím nějaké jednání s nahrávací společností nebo schůzi, tak jde nakupovat dárky pro své děti… tak tu a tam se něco dozví, zaslechne.

kuk
Projížděli jsme město a mě ta místa přišla strašně moc povědomá… sice se dost změnilo od doby, co jsem zde byl naposledy, nové domy… obchody , nová dětská hřiště ..parky. Zničehonic jsem zakřičel…. "Bene, zastav! .. Tady to znám! Kde to jsme?" Díval se do zpětného zrcátka a sledoval mě vážným pohledem. "Michaeli, já vím. Bylo by špatné, kdybys nevzpomněl… "Ale Bene, to je ten parčík, kde jsem z támhleté lavičky zvednul svojí Emily!".....
"Michaeli, chceš… chceš vystoupit?chceš se projít.. zavzpomínat? Počkám tu na tebe… je zde klid, nikdo tě nebude obtěžovat.. a kdyby něco, jsem u tebe s Waynem hned!"

Bylo to pro mne, jako vrátit se v čase…seděl jsem na té lavičce, pod tím velkým košatým stromem… na které kdysi mokla moje Emily. Posadil jsem se na ní a vzpomínal a znovu plakal. Ani nevím, jak dlouho jsem tam byl… byl tam opravdu klid a jen dětský smích sem doléhal z nedalekého hřiště. Všechno krásně kvetlo, jen já uvnitř sebe uvadal….

Najednou se z houští ozval šramot a odněkud spadl míč… a kutálel se směrem k lavičce, na které jsem seděl. Díval jsem se na ten barevný a obrázkový míč a rozhlížel jsem se, zda si pro něj někdo přijde.

Chvilku se nedělo nic, ale za chvilku se objevila nějaká asi čtyřletá holčička s tmavými kudrnatými vlásky, které se jí stáčely do pramínků… díval jsem se, jak se přibližuje ke svému míči, ale když mě zahlédla, zůstala plaše stát opodál… Usmál jsem se na ní a sebral její míč a vstával jsem, že jí ho podám…

"Ahoj, to je tvůj míček, že? Podívej, jak daleko se zakutálel… neboj se mě a pojď si pro něj, nechci ti jej vzít! Určitě by se mu po tobě stýskalo, taková hezká holčička." Maličká se ke mně nesměle připlížila a dál sledovala jen svůj míč… Začal jsem si s ním házet a malá se začala smát…. "Hodíš mi ho, prosím?" Řekla…"ale, jistě že… "Já se musím rychle vrátit, nebo se na mě bude maminka zlobit… víš? "No jasně, to chápu! Maminky se musejí poslouchat!" Na její tvářičce se rozlil ten nejkrásnější úsměv, který by odzbrojil úplně každého… podával jsem jí její míč a v ten samý moment se ozvalo …

Paris
"Paris, zlatíčko.. kdepak jsi?" … a spoza stromu se objevila její matka. Ano, poznal jsem jí okamžitě .. poznal bych jí, i kdyby se změnila sebe víc… EMILY "To je tvoje maminka????"… Vydechl jsem a něčí ruka jako by mi drtila srdce. "Jo!.. Moje!" řekla ta malá … Když mě uviděla, zůstala stát, jako přibitá k zemi…. Vlastně jsme tam naproti sobě stáli oba dva a malá mezi námi….

První se vzpamatovala ona… a vydechla .. "Michaeli…." ..Emily.."   "Emily, kde se tady bereš?" … "Já.. já… tady teď bydlím." "Aha… No, vidím, že jsi šťastná? " Podíval jsem se na její krásnou dcerku a na ní.. byla ještě krásnější než pěti lety po té, co mě bez vysvětlení opustila… byla nervózní a těkala po mě očima   … "No, já…já… ano, vlastně jsem." …. "Máš krásnou dceru a jistě vedeš spokojený rodinný život i s otcem té malé… řekl jsem dost vyčítavě a propaloval jsem jí pohledem.. měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí každou chvilku s hrudi….. viděl jsem na ní, jak se celá roztřásla….

Nechtěl jsem jí ranit nebo svými slovy ubližovat, ale to ONA ublížila mě! Já se snažím být napříč okolnostem zdvořilý.. a taky se chci dozvědět, za koho mě vyměnila.. Její dceruška koukala na mě a na svojí matku, když dlouho nic neříkala… a já jí stále visel na jejích rtech a čekal odpověď .. která nepřicházela…. prostě jednoduše řekla, tak, jak to děti dělají… pravdu…

"My tatínka nemáme! Já mám jenom maminku!" a schoulila se Emily k nohám……

Dostala jsem chuť na jahody a na Mika! :o)

20. listopadu 2010 v 16:27 ☺☻ Zajímavé fotky
No co k tomu říct?.. Prostě kluk k nakousnutí...  a čert vem jahodu! jahůdka

XXI.kapitola

19. listopadu 2010 v 5:51 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Zahojí všechny rány čas ???

Seděl jsem dál a přemítal, nevím jak dlouho. Vím, že pokaždé, když moje mysl nepracovala, když mé tělo bylo v klidu, bez tance.. pokaždé se mi to, co jsem prožil s Emily, vracelo… týden po týdnu, měsíc po měsíci… čas je neúprosný.. sice se říká, že všechno se zahojí, ale ne.. není to možné.. jen otupí bolest. Srdce už mi nekrvácí, jako po té, co odešla, ale zůstaly na něm ošklivé jizvy a šrámy. Ale život jde dál… nechci jitřit staré rány … budou to už skoro dva celé roky.
*

Pokoušel jsem se ji hledat, ale kde… nechal jsem si zjistit, že se k otci nikdy nevrátila.. Asi si našla nový život beze mě… a já musím udělat to samé… bez ní!
Nedůvěřoval jsem od té doby ženám, bránil jsem se jejich náklonnostem, jejich zamilovaným pohledům, podezříval jsem je s falešnosti… a některé falešné skutečně byly ..nešlo jim o mě jako o člověka, ale o moji slávu a tučné konto… každý pokus o sblížení s jakoukoliv ženou byl jen dalším fiaskem a selháním… ano, chyběla mi strašně moc láska, něha, touha a vášeň… ale strach ze zrady a ztráty byl daleko větší proti těmto potřebám, kterým jsem jako muž strádal…

A přece se stalo… potkal jsem Lisu Marii Presley, dceru nejznámějšího otce v dějinách hudby… i já ho znal a setkal jsem se s ním… ano, připomínala mi … Emily. Když mám znovu, byť po tak dlouhém čase vyslovit její jméno, vždy mě bodá u srdce tisíc jehel….Lisa měla vystupování, společenské postavení… takt… byla mi přítelkyní a dobře se mi s ní povídalo, měla v sobě cosi, co mě i přitahovalo.. nedokážu to popsat… možná, že jsem u ní hledal to, co jsem v Emily ztratil.

Ano, Lisa a já ….vzali jsme se.. v Dominikánské republice.. tajně a to nám vydrželo celé tři měsíce…než to média vyšťourala… Kdo ví, zda je už také Emily vdaná a má děti..? Dokonce i jako ženatý muž jsem na ní myslel.. nebylo to fér k Lise… ani ke mně…ale stále cítím, že nostalgická vzpomínka je zakotvena hluboko v mém srdci.

Lisu jsem měl opravdu moc rád… a ptáte se, proč hovořím v minulém čase…? Ano, protože i ona se stala po necelých dvaceti měsících minulostí…

Ano, sdílela se mnou i intimní stránku života, byla krásná a všichni nám neustále opakovali, jak skvěle se k sobě hodíme…jak nám to spolu sluší, že i já jsem tomu uvěřil…dokonce to tak i chvílemi cítil, ale byla tady další a nepřekonatelná ALE?
Lisa měla už z prvního manželství dvě krásné děti, které miluji i přes to, že nejsem jejich biologický otec…. doufal jsem.. snil jsem o tom stále víc a víc…. Mít vlastní dítě s vlastní ženou….a další, ale už se zase nabízí… ale ona zatím nechtěla…

Myslel jsem, že všechnu svojí lásku a něhu a cit, který v sobě nosím od chvíle, kdy jsem se zamiloval do Emily, dám jim - svým vlastním dětem a tak snad už na ní zapomenu… ale nebylo mi přáno stát se otcem v pravém slova smyslu… Vždycky, když jsem jel autem odněkud někam… a viděl jsem páry, jak vozí své děti v kočárcích a některý z otců vede další své dítě za ruku… jak s nimi skotačí v parku…hrají fotbal, točí se a vyhazují své děti do výšky a pak je se smíchem chytají…. plakal jsem.
Ben, můj věrný přítel, když to viděl v zrcátku auta… mi pokaždé podával kapesník a těšil mne, že je s nimi taky obrovská starost.. on měl tři, jemu se to mluvilo … co já bych za takové starosti dal….. jenže?   Kdo ví, zda Emily je matkou… nebo o tom alespoň uvažuje… jaká asi je po těch skoro pěti letech…?

houpy
Jistě tušíte, že takové manželství nemohlo vydržet… rozvedli jsme se, a dál zůstali přáteli. Každý z nás šel svojí vlastní cestou… občas pár telefonátů a nic víc…byl jsem skleslý, stále víc a víc… dokonce i Elizabeth si o mě dělala velké starosti…. Je to má jediná přítelkyně a ona jediná o mém trápení s láskou ví… nikdo jiný! Ve chvílích po rozvodu, kdy jsem měl stavy úzkosti a odmítal potravu, mě i krmila a snažila se mě rozveselit…  Je to jediná lidská duše, která mi rozumí a chápe, co prožívám a stále stojí při mně… Nemusím jí dlouze nic vysvětlovat.. pozná to z mých pohledů, z tónu mého hlasu…. Mám jí strašně moc rád! Netroufám si říct, kde bych bez její pomoci a podpory byl….

Byl jsem zase sám uprostřed lidí. Miluji Neverland čím dál víc… tady jsem napříč všemu, co mě potkává, šťastný nebo se snažím zapomenout. I když, ať jdu kamkoliv, vidím Emiliin obraz… od svého rozvodu s Lisou stále sedám v té houpačce pod košatým stromem, tam, kde jsme se poprvé vážně políbili a kde jsem slyšel to krásné MILUJI TĚ!
Z jejích sladkých úst… Vím, že bych se už neměl dál trápit, ale copak ji mohou vymazat ze své hlavy, ze srdce, ze života?

XX.kapitola

17. listopadu 2010 v 7:31 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím
Omlouvám se za to, že je tato kapitola tak krátká, ... ale až jí dočtete ... přečte si prosím, tu první, abyste byli v obraze...(odkaz jsem dala pod článek) Nedokážu Michaela trápit vic než je nutné...  díky ♥ Vaše Zuzy

Sbohem….

b
Přišel jsem domů až večer… chtěl jsem toho co nejvíc zvládnout, abych svůj tým uklidnil po té, co ráno Brian málem svým křikem zbořil polovinu Neverlandu…. Těšil jsem se na Emily….až jí obejmu, až jí políbím, až s ní zapomenu na všechno nepříjemné… a až jí vysvětlím, co,že se to vlastně ráno stalo… když jsem jí nenašel v pokoji, vlastně vůbec nikde, tak jsem dostal šílený strach, že se jí něco stalo…. Až jeden z členů mé ochranky, když mě viděl pobíhat sem a tam… tak mi řekl, že odešla těsně před polednem… ODEŠLA??? Kam???
Pořád jsem tomu nemohl věřit… proč by to udělala, proč jen….? Rozum mi odpíral cokoliv vysvětlit a mé srdce teprve ne… přece, byli jsme tak šťastní.. zamilovaní… naše chvíle, které jsme trávili spolu a co naše nádherné milovaní… copak se mi to všechno jen zdálo…?

Sklíčeně jsem šel do své ložnice… zmožen tíhou dne i tím, co jsem se dozvěděl… praštil jsem sebou na postel… když tu jsem si všiml, že na Emilyným polštáři leží dopis… s nápisem Michael.. chvějící se rukou jsem vzal obálku, z níž mi vypadl i náhrdelník, co jsem ji daroval v Paříži… po té mi už bylo jasné, co bude obsahem psaní… rozevřel jsem list a čel jsem:

Drahý Michaeli….

opusť mi…. jestli můžeš, ale musím Tě opustit… nebyl bys se mnou šťastný jako doposud... Chci, abys věděl, že si tě nesmírně vážím, za to, co jsi pro mne udělal a že Tě i nadále velice a z celého srdce miluji. Prosím, nevzpomínej na mě ve zlém… stejně jako já, si po zbytek svého života uchovám ty nejkrásnější vzpomínky…. A cit, který nás k sobě pojil, budu dál v sobě uchovávat a chránit až do konce svých dní…
                                                                Sbohem Michaeli… MILUJI TĚ!
                                                                                                                          Navždy Tvá Emily.

Zkrápěl jsem ten list papíru svými slzami a propadal se do beznaděje…. Má první opravdová a jedinečná láska odešla..odešla, je pryč! Tepalo mi v hlavě a já se zhroutil na podlahu a plakal tak zoufale, jak jen ztráta milované osoby může bolet. Miluje mne… a přesto mě opouští…. PROČ???
Co jsem udělal špatně, čím jsem jí ztratil…. Bušil jsem pěstí do země.. a v bolesti vzpomínal… srdce mi pukalo ve dví a já se propadal do deprese… odmítal jsem po celý týden vylézt z pokoje….

Ven mě vytáhl až letní déšť, který ve mně vzbudil melancholickou náladu a vzpomínky..

Tak a tady si můžete přečíst tu 1. kapitolku  díky, za pochopení! ♥   

XIX.kapitola

15. listopadu 2010 v 7:45 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím
Tak a je to tu! Dílek, kterého se všichni obáváte už od první kapitoly!  Musím se vám  přiznat, že tohle je nejhorší kapitola jakou jsem kdy napsala a věřím, že  už snad takovou nenapíšu!   Musela jsem napsat odporná  slova na adresu Emily a hlavně...bylo mi jí strašně líto .... a pak i Mika...a jistě tušíte, že na tom  nebudou dobře... a vy konečně pochopíte souvislosti..
Tak prosím, moc mi nenadávejte, a doufejte v zázrak..

Výhružky a rozloučení…

Časně ráno, než se všichni vzbudili, jsme se přesunuli do hlavního domu. Nechtělo se mi vůbec vstávat…sice bylo teprve deset hodin dopoledne a už jsem měl být přes hodinu v nahrávacím studiu, ale nechtělo se mi vstávat a ani opouštět Emily kvůli pracovním záležitostem… ovšem byznys si mě našel sám! Brian si mě našel… ječel na celý dům. "Kde je Michael.. ? Vzbuďte ho někdo..!"

Pomalu a neochotně jsem vstal… tak, abych neprobudil Emily, hodil na sebe župan a scházel dolů ze schodů….
!
Michaeli, no to je dost, že jdeš…. čeká na tebe celý tým lidí a utíkají nám peníze. Jak si můžeš dovolit, takto marnit čas, vždyť ten v naší branži znamená peníze a fůru peněz! Copak jsi ztratil rozum, ty zamilovaný blázne, že jsi tak nezodpovědný..?." Řval na celé kolo, až moji zaměstnanci vykukovali ze dveří, aby zjistili, kdo že to dělá takový rozruch….
Musela to slyšet i Emily, neboť jsem za sebou nezavřel dveře…. Bude z toho smutná….
"Briane.. dobré ráno, prosím tě, co tu tak řveš? Jestli toho nenecháš, nechám tě vyvést ochrankou!"
"Jo, tak ochrankou, jo? Blesky mu šlehali z očí…. Měl bys mi být vděčný, že zachraňuji, co se dá, ale věř mi, už mě vážně štveš… copak ta tvá… tvá…" hledal v rozčilení nějaké urážlivé slovo pro Emily, tak jsem ho raděj předem varoval: "Briane! Važ slova nebo za sebe neručím, ano…?" " Holka, ti vážně stojí za všechny tvoje maléry, kterých máš v posledních měsících? Jen si vzpomeň, co je zač… a kdes jí sebral!" Do toho ti nic není, to je má věc, má soukromá věc!" dloubnul jsem pro výstrahu do jeho hrudi ukazováčkem… skoro bych ho z chutí chytil i pod krkem…ale nebudu se s ním špinit! Stál trucovitě ve vstupní hale a nehodlal se hnout z místa! Beze mě!

Abych toho šíleného managera uklidnil, tak jsem mu řekl, že se jdu obléknout, ať na mě počká…. Ale když jsem vešel do pokoje, tak Emily nebyla v posteli, nebyla ani v koupelně… říkal jsem si, že šla asi do kuchyně, potažmo do jídelny… snad to neslyšela.. propána, taková sprosťárna… ?!... jak jsem měl tušit, že….

O tomto Michael neví…zatím… ale vy musíte.. aby jste pochopili, proč od něj Emily odejde… je to proti mým zásadám, ubližovat Michaelovi, ale snad se jednou vše zlé v dobré obrátí.
………….
Brien se setká s Emily… (vypráví Emily)
………….
Zaslechla jsem neskutečný řev - hádku. Když jsem si šla do kuchyně … propaloval mě jeho nenávistný pohled… pozdravila jsem ho : "Dobré ráno." … "Dobré? Jak pro koho… vy budete zajisté ta..ta Mikova milenka, co?"

Slídil po mě očima, proto jsem přitáhla pásek na Michaelově županu, co jsem měla na sobě.. přesněji Emily, žádná jeho milenka, chodíme spolu!" řekla jsem už dost naštvaně!... "Já vím, děvenko.. já vím… moc dobře jsi to na Michaela narafičila… vzpomínám si, když si tě na turné přinesl zmlácenou do hotelu. To tě zmlátil nějakej tvůj pasák, co?"… Pane, kdo jste, že mě tak urážíte?" Snažila jsem se bránit marně! " Kdo jsem já? Snad, kdo jseš ty, ty…. couro! Já tě úplně chápu, že s Michaelem jsi jak ve vatě, ale kdybys chtěla… můžeš potěšit i mě! Zadarmo bych to nechtěl….. Jsi docela kočka, to se musí nechat, po tom výprasku, cos dostala, nemáš ani jizvičku.." Přistoupil blíž a chytil mě za bradu … couvala jsem.. šel z něho strach…. Měl zlobu v očích, byl agresivní …přesně jako můj otec… chtěla jsem se mu vysmeknout, ale chytil mě za ruku a zatáhnul nazpět…. Srdce mi bilo až v krku…. Viděl, jak jsem vyděšená, přesto nehodlal skončit…

Tak hele… ty mrško vypočítavá… jestli nechceš, abych se ti do té tvé tvářičky nadobro zvěčnil… tak necháš Michaela na pokoji, rozumíš? Pěkně v klidu odejdeš.. a nějak mu to vysvětlíš….. něco už vymyslíš.. Michael jde kvůli tobě ke dnu… jeho kariéra jde ke dnu…. A to nechceš, pokud, jak tvrdíš, že ho miluješ!" Při těch slovech se opovržlivě a pohrdlivě ušklíbnul…. Pokud od něj neodejdeš, postarám se o skandál v médiích… už vidím ty titulky v bulváru, co hlasují .. Michael Jackson žije za branami Neverlandu se šlapkou!" … "Tak co, vezmeš si to na svědomí… JEHO na svědomí?"

No, co jsem měla říct…sice hovořil o svědomí , ale on sám žádné neměl! Když jsem zaslechla, jak bouchly dveře od pokoje a Michael schází dolů.. utekla jsem s pláčem do knihovny, tam jsem se schoulila do kouta a propukla v srdceryvný pláč… Když jsem z povzdálí zaslechla Michaela, který mě hledal a chtěl se se mnou rozloučit, než odjel… musela jsem si zakrýt ústa, abych nekřičela bolestí … bolestí nad tím, že ho ztratím a že ani já nedostanu tu možnost - rozloučit se… ! Nemůžu přece dopustit, aby Brianovi vyhrůžky staly skutečností. Na to Michaela příliš miluji. A právě proto, musím odejít… z lásky!

Ten člověk to myslel smrtelně vážně… a já mám strach ne o sebe, ale o Michaela. Nepřipustím, aby ho někdo smyšleně vydíral a vláčel jeho jméno ve stoce lží a nechutností… po tom všem, co pro mě Michael udělal… byla to má první a veliká láska… je a bude jí dál….

Nikdy nikoho nebudu milovat jako jeho… NIKDY!

XVIII.kapitola

13. listopadu 2010 v 11:59 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Nečekaná koupel


Náš výlet skončil, bylo mi smutno po té anonymitě, když jsme přijížděli před bránu Neverlandu…. Bude mi chybět ten klid a čas věnovaný jen Emily…nám…

Sotva jsem se vrátil a zapnul mobil, už se na mě sypala jedna povinnost za druhou… a hlavně začal zase otravovat Brian…. No, sice měl v něčem pravdu, ale způsob, jak mi to říká, se mi vůbec nelíbil… on se mi nelíbí…nemám ho rád…. ječel na mě, až se zajíkal: "Michaeli, ksakru, kde si byl? Jsi nezodpovědný a nemysli si, že můžeš všechno… takový King zase nejsi!" … Tak jsem ho jen objal, a řekl… "Briane, taky tě mám rád, "příteli"…!" … Poprvé jsem takto nechutně někomu zalhal…ale ať si to přebere, jak chce…

Začal jsem opět naplno pracovat v nahrávacím studiu na novém albu… těšil jsem se vždycky po dlouhém úmorném dni domů… na Emily, na její úsměv, který jsem viděl za vším,.. za každou notou, za melodií… její smích mi pomáhal a skládal mé písně.. byla mojí motivací, hnacím motorem i inspirací zároveň…

Když jsem přijel v pozdním odpoledni domů, už z daleka jsem jí viděl mezi dětmi, seděla na trávníku, v rukou skicák, to samé děti  učila je malovat…a šlo jim to vážně skvěle… byla úžasná.. starala se o děti a spoustu věcí v domě. Všichni si jí zamilovali a já nejvíc! Po dlouhém polibku na přivítanou jsem chtěl slyšet všechno.. co dělala ona i děti… a společně jsme se smáli dětským perličkám, které je schopná vymyslet jejich dětská dušička… povídali jsme si dlouho, procházeli jsme se po Neverlandu a skotačily jako ty malé rozpustilé děti, které už byli dávno doma nebo spali ve svých pokojích….

Procházeli jsme se zrovna kolem bazénu… a v tom Emily pronesla.. "Michaeli, zlato… díval ses v poslední době do zrcadla? Víš, o tom, že máš na tváři nějakou velkou špinavou čmouhu… kdes k tomu, prosím tě, přišel?" Přejela rukou po mé tváři a zdálo se, že to myslí vážně… alespoň se tak tvářila… Začal jsem se dožadovat, kde že se ta špína nachází a ona mě "poradila," abych se sklonil nad vodní hladinu, že je jak zrcadlo a že jí jistě uvidím sám.…. A to jsem neměl dělat… v okamžiku, kdy jsem se naklonil, do mě žďuchla a jen zvesela výskla.. "No a nebo se můžeš umýt celý! .." Než jsem se vzpamatoval… byl jsem pod vodou…a pěkně jsem si loknul. Že já jí na to vždycky skočím?
a

Ale nedaruju jí to… skončí stejně, o to se postarám… díval jsem se koutkem oka, jak si mě pobaveně prohlíží… já jí chápu, že se jí moje šaty, které se na mě lepí, líbí… ale ona je odporně suchá, tak to tedy ne!
Udělal jsem dvě tempa a pak jen vykřikl : "Au… moje noha… Emily,… chytila mě křeč!" Chudáček můj, byla celá vylekaná a začala se strachovat… já ještě párkrát polknul a zmizel pod vodou…. Předstíral jsem tonutí. Bylo mi jí sice líto, musela mít strach, ale jak jinak jsem jí měl dostat k sobě do bazénu. Nespletl jsem se… neváhala, skočila! Připlavala, jak jen to nejrychleji šlo a začala se omlouvat : "Michaeli, miláčku.. promiň to jsem nechtěla .. netušila jsem.. že jsi tak unavený a že…" to už jsem se začal chichotat zákeřným způsobem a chytil jí kolem pasu… byli jsme, jak dva vodníci… zlobila se a moc, za to, že jsem jí tak strašně vyděsil, ale já se jí omluvím po svém…

"Emily, je mi líto, že jsem tě vystrašil… ale nemůžu být bez tebe ani chvilku! Přitáhl si jí k sobě, jak jen to šlo a začal jí líbat… prvně dělala "uraženou", dokonce se i bránila a odstrkovala mě, ale pak mi polibky opětovala a vracela se stejnou vášní a divokostí . Když jsem svoje ruce sunul od jejích boků výš a zajel pod její mokré tričko, cítil jsem její napětí.. touhu a když jsem přejel palci po jejích tvrdnoucích bradavkách…. Chytila mě kolem krku a slastně zaklonila hlavu…chtěl jsem se s ní pomilovat přímo v bazéně, ale Emily měla pravdu… je zde plno zvědavých očí… proto jsme se přesunuli do nedalekého domku pro hosty, který byl nejen prázdný, ale také byl nedaleko… Celou cestu nás poháněla touha být uvnitř a spolu.
c
Každý okamžik odloučení bez jejích polibků a doteků mi připadal jako věčnost. Sotva jsem stanul ve dveřích, které jsem prudce rozrazil .. začal Emily zbavovat mě mokrého oblečení, byla to sice dřina… vůbec to nešlo dolů, dokonce ani trhnutím ne.. ale jisté je, že jsme se navzdory narůstajícímu vzrušení i zasmály.. třeba, když mi nešly sundat mokré kalhoty, nebo Emily přetáhnout mokré tričko přes hlavu.. Všude za námi zůstávala mokrá stopa a mokré ošacení…které se povalovalo všude po zemi.

Povalil jsem jí na postel, zatímco ona mě dráždila mezi stehny a mé mužství…když jsem do ní vstoupil, zachvěla se…  a velké napětí vystřídalo uvolnění a teplo, které se mi rozlévalo po těle, snažil jsem se držet zpátky, ale nebyl jsem toho schopen… a když Emily zaťala v extázi vyvrcholení nehty do mých zad, zhroutil jsem se na ní a oba dva zadýcháni, leželi jsme vedle sebe.

Nikdy, ani ve špatném snu bych nevěřil, že se náš vztah v brzké době tak radikálně změní …

XVII.kapitola

11. listopadu 2010 v 7:07 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Poslední den a noc…


Druhý den ráno byla se vstáváním rychlejší Emily. Nevím, jak dlouho se na mě dívala a pozorovala, ale jisté je, že když jsem otevřel oči první, co jsem uviděl, byla ona. Kéž by to tak bylo už napořád!

"Michaeli… miláčku, není ti zima? "Emily, když se přitulíš… tak by mě to mohlo i zahřát." řekl jsem a musel jsem i zčervenat, neboť se mi pokaždé Emily podívá podmanivě do očí a já si pak koušu ret a jsem rozpačitý.   Chladno mi sice bylo, věděl bych, jak se zahřát, ale Emily měla lepší nápad…. horkou sprchu!

Vlezli jsme pod ní oba dva najednou a užívali si její blahodárné účinky na našich tělech. Poté, co vzala Emily do ruky lahvičku s mýdlem a polila mě jejím obsahem hruď a začala roztírat i do velmi, ale velmi choulostivých míst a její ruka šátralka si při masírování dala opravdu záležet. Sténal jsem blahem, mozek mi vypovídal službu….mé tělo se chvělo jako list stromu zmítán bouří, která zuřila v mém nitru.

Chtěl jsem jí to nějak vrátit, ale její vynalézavost byla tak obrovská… Udělal jsem to samé, co ona mě! Vytlačil jsem z lahvičky zbývající obsah mýdla a roztíral po jejích krásných plných prsou a přesouval se k jejím bokům a dolů… Naše těla se k sobě vinula a bylo velmi vzrušující, když se vlivem sprchového gelu naše těla stala kluzkými a příjemná vůně mydlinek nás zahalila do bílé pěny.

Ale nic naplat, dnes máme poslední den a zítra časně ráno se vracíme domů, tak osušit, upravit a hurá na projížďku. Ben je už jistě nachystaný… nechal jsem mu poslat vydatnou snídani, abych ho trošku zdržel a měl čas na ranní "hygienu".
p
Oblékli jsme se, nasnídali a vydali se objevovat krásy Paříže. Sice jsme projížděli mojí limuzínou, ale nikým nepoznáni a spolu. Před námi se rozprostírala monumentální Bastila … katedrála Notre Dame, která pamatuje i korunovaci Napoleona…a je jedním z neodmyslitelných symbolů Paříže. Po té i Pantheon, kterému nepřezdívá chrám slávy, protože je tu pohřbených spousta umělců zvučných jmen.. Victor Hugo, Zola, Voltaire..
Nejkrásnější pro mne byla Versailles… tady jsme se nechali unést krásou přiléhajících zahrad… ovšem musel jsem v přestrojení, ale i tak, uprostřed vší té krásy, mi bylo fajn. Po té následoval oběd v malé restauraci, kde nám nabídli malý salonek a obsluha byla velmi diskrétní a milá…Ochutnali jsme i místní speciality a nějaké mořské plody.. sice Emily měla trošku problém s ústřicemi.. ale po té, co jsem jí řekl, že je to afrodisiakum se do nich směle pustila… prý, co by pro mě neudělala.

Po zbytek odpoledne jsme se věnovali historii a jeli si na pár hodin odpočinout do hotelu. Opravdu jen odpočinout, nic víc… Ovšem na večer jsem nachystal pro Emily další překvapení. Kolikáté už, tak to se mě raději neptejte… nepočítám to! Náš společný a poslední večer musí být nezapomenutelný! Večer, kdy celá Paříž ožívá nočním životem a kdy se plní noční podniky a kavárny, jsem chtěl Emily dopřát něco vyjímečného, protože je vyjímečná!

Seděli jsme na gauči a tiskli se k sobě a dívali se na rozsvícené město… "Emily, chtěla bys jít ještě ven do nějaké kavárny nebo tak..?" zeptal jsem se… "Miku, kdo by nechtěl, ale nerada bych tě vystavila tomu, že tě někdo pozná…budeme raději tady." "A co takhle, kdyby to bylo možné, podniknout obojí… ?" "Tak to by bylo prima!" dívala se mi upřeně do očí a já věděl, že mě zase prokoukne.. "Miku. Jen mi zase netvrď, že máš pro mě další překvapení?"

"No, vlastně mám…. "Miku?! "Emily¨, vážně neboj, je už poslední… na nějakou dobu… slibuji! "Nevěřícně se na mě koukala a já ji jen řekl, aby se pohodlně oblékla a možná vzala na sebe i něco teplejšího, neboť by ji mohlo být chladno.

Když byla nachystaná, tak jsem jí vzal za ruku a řekl: "Lásko, teď tě budu zase chvilku trápit… jen doufám, že mi absolutně důvěřuješ? Pokývala hlavou a řekla to, co jsem očekával… zavázal jsem jí šátkem či a vedl pryč z pokoje.. k výtahu… a po té ještě pár schodů a jsme tam…
Na střeše hotelu!
koupel

Když jsem jí sundal šátek….A ona se rozhlédla, leskly se jí slzy v očích… bylo zde připraveno přesně podle mých pokynů… prostřený stůl se šampaňským a jahodami… na servírovacím vozíku nachystaná večeře… pohodlná sedačka a spousta rozsvícených svíček. K tomu všemu kolem stolu bylo spousta rudých růží. Jednu jsem vytáhl a podal jí ji! "Emily, vítej na naší skromné večeři… chci, abys si jen užívala.

Byl krásný večer.. světly ozářená Paříž byla úchvatná, jak posetá drahokamy a ty všechny zářily jen pro mojí Emily. Večeře byla výborná, vlastně jsem ani nevnímal, co jím… musel jsem se stále dívat jenom na ní. Pustil jsem hudbu z reproduktorů a vyzval Emily k tanci…opájel se štěstím toho okamžiku a tím, že jsem mohl Emily svírat ve svém objetí… protančili jsme celý večer a příjemně povzbuzováni bublinkami pravého šampaňského se nechali zmáhat narůstající touhou. Byla už hluboká noc, kdy jsme se přesunuli zpět do pokoje.. respektive do koupelny a pokračovali  tam, kde jsme přestali. Společná koupel v záři svící byla velmi vzrušující… po té jsme jeden druhého osušili a přesunuli se do ložnice. Věřte mi, že jsme toho tu noc moc nenaspali… Když jsem ucítil na své holé kůži její plná ňadra, ztrácel jsem se, zmítal jsem se na vlnách rozkoše.

Vážně musíme zítra odejet domů ?

No, Miku?... Kam to zase koukáš ?

10. listopadu 2010 v 8:50 ☺☻ Zajímavé fotky
Michaeli, co ten mlsný pohled?... a zrovna na tuhle ... nemohl sis vybrat třeba mě ? 
Ale Miki je filuta,co ?  Raděj se přidržuje zábrádlí, aby to s ním nesexlo ! ... pardón oprava.. neseklo!
YEACH

XVI.kapitola

8. listopadu 2010 v 18:30 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Tak děvčata, užijte si ještě pár žhavých dílečků a romantiky, než se přesunene do tvrdé reality! ♥

Kouzelná noc plná světel

Ztěžka jsem vydechl…"Emily, jsi nádherná…ve srovnání s tvojí krásou celá Paříž bledne závistí… přistoupil jsem k ní blíž a objal jí kolem pasu… jsi nádherná… a jsi má! Dnes večer způsobíš Velkou francouzskou revoluci a konečně nebudu středem zájmu já, ale TY!" smál jsem se jejím rozpakům a jejímu ruměnci ve tvářích… "Michaeli, já nemám slov! Tohle všechno… ty překrásné šaty….mám problém už i říct DĚKUJI! Protože slova díků se mi zdají moc malá a obyčejná…. pro tohle všechno.."

"Ale, Emily, tvoje radost je mi dostatečnou odměnou, tvoje krása a nejen ta tělesná, ale především ta uvnitř tebe, je pro mě hnacím motorem, vše dělám z lásky k tobě! Emily, prosím, ještě zavři na okamžik oči.." Bránila se, ale nakonec mě poslechla… vytáhnul jsem z krabičky náhrdelník a připnul jí ho na krk… teprve teď to bylo dokonalé… Když oči otevřela.. rozplakala se samým štěstím…. "Miku, já si tolik darů.. tolik lásky ani nezasloužím! Prosím tě, přestaň mě už rozmazlovat, ještě upadnu do podezření, že jsem s tebou jen ze zištných důvodů….kdo jsem já.. a kdo jsi ty? To přece…nemůžeš…nesmíš…" Chtěla ještě něco říct… zase se ozvala její krutá minulost… tak jsem jí umlčel jediným možným prostředkem. Polibkem!

Balet byl skvělý…užíval jsem si ho, ale stejně se neubránil pohledu na Emily.. držel jsem jí za ruku nebo naopak ona měla položenou tu svoji na mém stehně, nebo mě jen tak pohladila.

Přiznám se bez mučení, v ten moment jsem měl úplně jiné myšlenky, než na umění… a nemohl se dočkat konce představení,až ji budu moci sevřít v náručí. Počkali jsme, až celá Opera ztichla, světla zhasla a lidé odešli..pak teprve se vydali do svého hotelu. Užíval jsem si to… bylo to snad poprvé, kdy mě nikdo od tisku a televize nepronásledoval.
Cestou do hotelu jsem poprosil svého skvělého řidiče a přítele Bena, aby nás povozil nočním městem… a v záplavě světel si užíval pohledu na Emily, na nejznámější pařížský noční podnik Moulin Rouge.. který byl osvícen a kterému vévodí větrný mlýn na střeše.
p

Byl jsem z Benem domluven,že nás vysadí poblíž Seiny a počká, až se projdeme… je skvělý, sám mi to navrhnul…ví, o jedné z uliček, kde mnoho lidí nebývá, jen tu a tam zamilovaný pár, který hledí stejně na sebe a ostatní lidé jej nezajímají…. Takže nehrozí, že mě někdo pozná.

Procházeli jsme se s Emily ruku v ruce a zářili štěstím… nebylo třeba slov… jen naše polibky nám říkali, že cítíme oba to stejné… Dívali jsme se do temné vody v Seině… a byl si vědom jedinečnosti a neopakovatelnosti toho okamžiku. Když se Emily začala chvět chladem, přehodil jsem jí kolem ramen svoje sako a zanedlouho na to jsme ukončili naši procházku a vrátili se do hotelu.

Sotva se za námi zavřely dveře, přitáhnul jsem si za pas k sobě Emily a zeptal se.. "Emily, tak, jak se ti líbí v Paříži? … "Och, Michaeli… připadám si jako v pohádce a tys můj princ. Je to dokonalé, protože ty jsi dokonalý… krásný a neodolatelný muž! Víš to, že se ti odráží krása duše ve tváři? … Jsi tak ušlechtilý a nádherný… vlastně… celý jsi nádherný!" začala mě pomalu líbat a její ruce se rozutekly po celém mém těle. Poté, kdy se ke mně otočila zády s prosbou: "Miku, prosím, pomůžeš mi rozepnout šaty ?" a odhrnula ze své šíje vlasy a sklonila hlavu., měl jsem zrychlený tep, který mi bušil nejen v hrudi, ale i v hlavě a zaplavila mě vlna vzrušení.
a
Byla si toho moc dobře vědoma…Co ..to .. se ..mnou dělá…co se mnou dělá ONA.

Přistoupil jsem na její milostnou hru a pomalu rozepínal zip na jejích zádech a každé její obnažené místečko políbil…zatímco ona byla stále přitisknutá ke mně zády a hladila po stehnech, po zadku… Nemohl jsem odolat a prudce jí otočil čelem k sobě a sundal jí šaty… stála naproti mně je ve svém černém krajkovém prádle a mě blesklo hlavou, že takto nějak vypadají bohyně…

Pomalu jsme se zbavovali navzájem oblečení za stálého laskání a ani jsme se ani neobtěžovali vyhledat ložnici. Pomilovali jsme se přímo na zemi, koberec byl měkký a příjemně šimral naše rozpálená těla. Zakusil jsem, co je to slast a živočišná touha po milované osobě… Emily dokáže být pěkně divoká a nespoutaná, dokud nedostane to, co chce! Přitulili jsme se k sobě a já přes nás přetáhl deku a usínali jsme nad ránem schouleni k sobě. Cítil jsem její pravidelný a uklidňující dech na své hrudi a měl potřebu jí chránit, objímat a především milovat… milovat po zbytek svého života.

Jak jsem jenom mohl žít bez lásky? Jak jsem mohl žít bez ní?

XV.kapitola

6. listopadu 2010 v 22:22 ♥ POVÍDKA - Cesta za štěstím

Kouzelná Emily, kouzelná Paříž!


Náš výlet jsem podnikl co možná v největším utajení, ale znáte to! Stejně se vždycky najde někdo, kdo nás objeví a pak se na mě novináři a fotografové sesypou, jak vosy na bombón. Náš hotel Ritz se nacházel téměř ve středu Paříže a skýtal příjemný, klidný a ničím nerušený pobyt s vyhlídkou na město. Jakžtakž se mi podařilo utlumit mediální zájem a naši společnou cestu si s Emily vychutnat. Když bude nejhůř, tak použiji nějaký svůj převlek a bude to. Faktem zůstává, že sem se těšil, jak malé dítě a úplně stejně na tom byla i Emily… byl jsem nakažen tou její radostí… a plně sdílel její nadšení.
p

V hotelu jsem pronajal nejvyšší patro, abychom měli opravdu klid jeden na druhého a vychutnali si krásu toho přenádherného města.  

Náš let byl celkem příjemný, to i proto, že se po celou dobu ke mně Emily tiskla… kdyby tak věděla, že létání moc nemusím, ale tak nějak už jsem si zvyknul být rychle a včas na místě určení, v mém případě to snad ani nemůže být jinak.

Přesun do hotelu proběhl také moc pěkně. Po celou dobu seděla Emily po mém boku a sledovala míjející krásy stmívající se Paříže z okna…. Její rozzářené oči, připomínali oči dítěte u vánočního stromečku, plné očekávání... plné nadšení, už ten pohled stál za to! A kdybyste ji viděli, když spatřila naše hotelové apartmá… stála mezi dveřmi, jak přikovaná a nebyla schopná se pohnout směrem dovnitř, stále se rozhlížela kolem! Tak jsem k ní jednoduše přistoupil, vzal jí do náruče a do pokoje jí prostě přenesl….

Omotala své ruce kolem mého krku .. a řekla… "Michaeli, to je nádhera… já.. nemůžu se z toho vzpamatovat …děkuji ti!" a dlouze mě políbila. "Emily, Paříž je krásná, ale tys krásnější….víš, co je na ní nejkrásnější… ty, lásko!" "No tak, Michaeli, nepřeháněj, ano? A koukej mě už pustit, mám dvě zdravé nohy!" Zlobila se, ale já jí vůbec nechtělppustit….proto jsem jí odnesl do naší ložnice.

Nádherná postel s nebesy mi připomínala výjimečnost této chvíle, připadal jsem si jak nějaký král, který unesl svoji královnu a chce jí mít jen pro sebe.

Ano, Paříž má svoje osobité kouzlo, snoubí se v ní bohatá historie s moderní současností, ale moje součastnst je Emily..

Položil jsem jí na postel a myslel jsem, že bychom v ní mohli i zůstat, ale Emily měla zcela jiný názor… ano, dostal jsem od ní spoustu polibků, ale mé tělo chtělo víc….
Vymanila se z mého náručí a běžela k oknu zkoumat výhled… mlsně jsem se díval za ní, jak pobíhá od okna k oknu ve snaze zahlédnout, co nejvíc… "Miku, dívej.. já vidím Eiffelovu věž….. a támhle…je osvícený Vítězný oblouk… no, tak Miku, vstávej, jde se… nechci zmeškat ani minutu!"

"No, Emily… né… tak zhurta… máme spoustu času…. ještě.!" dál jsem se potutelně usmíval… "Na co spoustu času, jaké ještě…prosím tě?" "Ale miláčku, čeká tě moje první překvapení!" "Miku, jak se tváříš takhle, tak to se mi vůbec nelíbí… co jsi zase na mě ušil za "překvapení"… tak honem mluv nebo tě zlechtám, že se smíchy zadusíš…" Už, už byla u mě a začala mě lechtat, tak jsem raděj kápnul božskou…."Emily, vidíš támhle v předpokoji ten kufr…. Tak ten otevři a co najdeš uvnitř je nejen tvoje, ale taky to hned použij… ano, lásko? Já si půjdu vybalit taky pár věcí a za půl hodinky za tebou nakouknu." škoda, že neuvidím, jak se Emily tváří….. i když, všude jsou zrcadla a když úplně nezavřu dveře, tak.. bych mohl… trooošku, šmírovat… že?

No, nedalo mi to a kouknul jsem, to se ví.. Emily vzala kufr.. položila ho na postel.. a chvějící se rukou rozepínala zip… když to udělala, bylo v něm pouzdro na šaty a něco uvnitř něho….rozepnula ho a jen viděl, jak chudinka moje na sucho polkla…. Byla v něm večerní toaleta, hodná přinejmenším princezny…. Skoro se na ty hadříky bála sáhnout… šaty byly tmavě vínové barvy s ornamentem na boku sahající od prsou až do půli stehen kamínky známé firmy Swarovski, které se nádherně leskly nejen na ní, ale i v jejích očích… v kufru měla ještě lodičky, které ladily ve stejné barvě k šatům. No a tady jsem svoji zvědavost utnul, taky se musím jít připravit… aha, já vám ještě neřekl, kam se tak strojíme, že?
wrrr

Ano zarezervoval jsem celou loži v Pařížské Opeře, ale v současné době se zde uvádí jen balet… takže budu mít vše, co mám rád pěkně pohromadě… Emily, hudba, tanec… a navíc ta ladnost a krása….

I já se vyšnořil, tak, jak společenská událost tohoto typu žádá a pomalu, teď už ne, jak uličník a už vůbec ne potají, zaklepal po více jak půlhodině na dveře. To, co jsem spatřil mě doslova oněmělo… Emily stála oblečená ve večerních šatech… vlasy vyčesané do bohatého drdolu, ve kterých se vyjímala krásná spona, kterou má po své matce…. A já žasnul, jak obyčejný kus látky na této jemné ženě vypadá nejen neobyčejně.. ba přímo oslnivě….

A to ještě netuší… že mám pro ni další překvapení… no, zvykejte si, bude jich víc…