Červen 2011

26.kapitola

30. června 2011 v 5:15 ♥ POVÍDKA - Mozaika života

Oči, které nelžou, srdce si s tím neví rady

Dívala jsem se Michaelovi do očí, byl to jeden z těch pohledů, o kterých víte, že nelžou! Stejně jako jeho polibek, který nebyl jen zdvořilostní a který svědčil o citové vyprahlosti, potřeby být s někým, kdo mu alespoň trochu rozumí. Mám to nevýslovné štěstí, že jsem to já, ale co bude dál???? Přece se do něj bezhlavě nezamiluji, ale v mém nitru mi něco říkalo, že už je stejně pozdě !

"Michaeli, samozřejmě, neboj si říct!" "Viky, byl bych moc rád, kdybys mě zítra doprovodila do nemocnice.. a pomohla mi rozdat dětem hračky, vždyť jsi to všechno zařídila, nechci, abys zůstala stranou a neviděla tu radost, kterou z nich budou mít děti a nakonec i já sám!"

"Michaeli, moc ráda, zvlášť když se jedná o takovou věc, jako udělat někomu radost a tím víc, jde-li o děti! Takže, půjdu velice ráda už kvůli dětem i kvůli tobě, pokud ti tím udělám radost!"…"Michaeli, ale je už hodně pozdě, půjdu do svého pokoje, aby sis mohl odpočinout, ten časový posun udělal své a navíc, když jsem tě dnes sledovala při práci, musíš být strašně unavený! Měla jsem obavy, jestli na tebe nelijí studenou vodu, to bylo vážně o zdraví. Odpočiň si, vyspi se a já půjdu udělat to samé, zítra nás čeká další náročný den." Vstala jsem, že se rozloučím a vstal i Michael… chytil mě za ruku a děkoval..

"Viktorie, já … ani nevíš, jak moc jsem ti vděčný za to, cos pro mě dnes udělala a jak jsi to udělala! Nevím, zda bych ty své dnešní nálady bez tvého pochopení a porozumění zvládnul. Děkuji, že jsi vyslechla mé nářky, snad jsem tě tím vším příliš neobtěžoval!" …

"Michaeli, nemáš zač děkovat! Nejen, že jsi mě neobtěžoval, ale od toho přátelé jsou, aby si navzájem pomáhali.. ty bys pro mě udělal to samé, tím jsem si jistá! Tak už se tím, netrap .. už se netrap ničím, večer máš koncert a tví fanoušci tě budou čekat v plné síle!… dobrou noc, Michaeli!"

Dobrou noc, Viky a stejně ti děkuju!" vzal mojí ruku a políbil ji… při tom se mi díval do očí, jeho vděk byl velký.

Cestou do svého pokoje jsem byla nucena přemýšlet o jeho slovech.. a co víc, ještě dlouho po tom.. a spánek se mi vyhýbal, i když jsem o to tolik usilovala… Moje mysl byla zaměstnána tím, co všechno se dnešní den odehrálo… viděla jsem odvrácenou tvář velké popularity, smutek a opuštěnost v Michaelových očích.. slzy! Nechápala jsem sama v sobě, jak je možné, že tento muž při svém emočním vypětí zvládá ještě tvrdě pracovat, koncertovat a přes to všechno myslet i na druhé.. jak to, že mu stále někdo ubližuje a on to nemá nikomu za zlé, nezlobí se a jen to trpí…

Ano, musela jsem myslet i na titulek v novinách, který mě ukazovala Alex před docela dlouhou dobou, že se Michael Jackson rozvádí s Lisou Marií… dcerou slavného otce. Nevěděla jsem, co bylo důvodem jejich rozvodu, ale cítila jsem, že když o ní mluvil, že mu bylo moc ublíženo… a přesto jí slůvkem neočernil. To chce dávku sebezapření a taktu… i přemáhání, pokud ho nějak ranila.

Napadalo mě mnohé, byla jsem zaskočena svými pocity, city, k tomu tak skvělému člověku.. Michael nebyl sám, co přestal zvládat své emoce, vždyť ty mé na něj reagují a dá obrovskou práci je ukočírovat!

Pomalu jsem usínala a nevěděla, co přinese další den…

KRÁSNÝ OPTICKÝ KLAM, MIKA NA STĚNĚ MÁM!

29. června 2011 v 7:24 ◘ Různé
HOLKY, KOUKEJTE 30 SEKUND NA TEČKU V OBRÁZKU.. A PAK SE PODÍVEJTE NA STĚNU A VYDRŽTE...
UVIDÍTE MICHAELA V TAKOVÉM SVĚTLAJÍCÍM KROUŽKU NA STĚNĚ, JAK SE NA VÁS KRÁSNĚ USMÍVÁ.. FAKT TO FUNGUJE, ALE RADĚJ SE NECHTĚJTE VIDĚT JAK U TOHO VYPADÁTE!

A TADY JE TEN OBRÁZEK..

TAK CO ? POVEDLO SE ?

25.kapitola

28. června 2011 v 5:42 ♥ POVÍDKA - Mozaika života

Mozaika života…

Nemohl jsem si pomoct, musel jsem to udělat… i když jsem se moc, jako gentleman nezachoval… ale můj smutek, byl příšerný.. měl jsem pocit, že to sám nezvládnu… musím se někomu vypovídat, ale nejdřív omluvit!

"Viktorie, já… velice se omlouvám, za to neurvalé chování, ale zoufale si potřebuji si s někým promluvit… s někým, kdo mi rozumí a chápe. Posaďme se na to, prosím.." Byla zmatená a snad i vystrašená, snad ne ze mě…měla strach nebo mě litovala… ale její horká dlaň na mé tváři… byl, jak obklad na bolavé srdce, nehladila vlastně jen mojí líc, ale dotkla se mě daleko důvěrněji, než si sama uvědomuje. Dotkla se mého srdce!

"Michaeli, ráda, moc ráda si s vámi povídám, ale děláte mi od chvíle, kdy jste odjel z natáčení, starost. Cítím váš smutek, stalo se vám něco? Někdo vám ublížil? Nechci příliš vyzvídat, ale .. sdílená bolest je poloviční.. tak pokud chcete, pokud mi důvěřujete, ráda vás vyslechnu…

"Víte Viktorie, můj život se někdy rozbije na tisíc kousků… a já je pak zase pracně sbírám a skládám k sobě, jako mozaiku. Je stále spoustu prázdných míst, které nejdou ničím zaplnit… a možná je to tím prostředím tady, plačtivým počasím… tak nějak to na mě dolehlo, ale nechci vás otravovat svým smutkem…

"Michaeli, prosím, neotravujete mě.. buďte bez obav, klidně povídejte… "Viky, já vlastně nevím, kde začít….

Celý svůj život se točí kolem mé kariéry.. i když je to někdy na obtíž, ztráta soukromí, ztráta přátel.. ty bych mohl napočítat na prstech jedné ruky, myslím ty opravdové, kteří se mnou nejsou z vypočítavosti, ano i proto se mnou jsou lidé z vypočítavosti.. a někdy se ten pocit bezradnosti a bezmoci nedá snést.. a doléhá na mě právě při cestách. Když jsem doma v Neverlandu, tak mám svá oblíbená místa, činnosti.. zvířata, která mě uklidní.. hudbu a už jen sám Neverland, ale při cestování si připadám všude jako "doma" a přesto cizinec. A toto místo, je tím nějak nasáklé… je smutné samo sobě, i když ten smutek vychází ze mě. A navíc, je tu ještě jedna věc, se kterou jsem se sice vypořádal po právní stránce, ale někde hluboko uvnitř zůstala ošklivá rána, která se znovu otevírá…

Víte, když jsem navštívil Arnoldovu kancelář a my se znova setkali, bral jsem to jako požehnání, jako znamení, že jsem se s vámi znovu sešel… i když jsem vyhledal Arnolda a jeho právnické služby, kvůli rozvodu s Lisou.. jistě o tom víte a to je právě ta rána, která, když už se mi zdá, že je zacelená, znovu přijde něco, co jí otevře. A tady v Moskvě jsem právě s Lisou byl, i když velice krátce…"

Musel jsem se tolik přemáhat, chvěl jsem se od rozrušení .. sledoval jsem, jak na má slova reaguje… chtěl jsem jí říct, že to ona ve mně způsobila to, že se rána hojí… že jí mám rád, že se v mém srdci zrodil cit, láska, ………. ale hrdlo se mi sevřelo, jako když mě něčí neviditelné ruce škrtí.. nebyl jsem schopný slova, aniž bych nepropukl v pláč. Nechtěl jsem před Viktorií vypadat jako slaboch, který pláče.. stačilo, že ve výtahu jsem slzy neuhlídal.. Musel jsem vypadat zbídačeně… hlavu jsem svěsil mezi ramena… a vlasy nechal padnout do tváře, svým způsobem jsem se styděl! Styděl jsem se za to, že nezvládnu svůj vlastní smutek…

Nevšiml jsem si, že vstala a až jsem jí ucítil sedět vedle sebe… jemně vzala mojí ruku do té své… a druhou přeložila přes ně…
"Michaeli, vím, je známé, že jste to od mala neměl lehké, že jste velice tvrdě pracoval.. a že vaše sláva a úspěch jsou hodně draze vykoupené všemi možnými ztrátami, dětstvím, soukromím, odvrácení přátel i to, že skončilo vaše manželství… Neznám laskavějšího a hodnějšího člověka, než jste vy, pravdou je, že ani nejslavnějšího, ale to je u mě v žebříčku hodnot poněkud v pozadí.. důležité je vaše lidství… soucit. Víte, jak jsem se strašně divila, když jste si mě po koncertě nechala zavolat, netušila jsem, co jsem provedla, jestli jsem vám třeba při tanci nepošlapala střevíčky a vy jste se zatím, chtěl omluvit jen za něco tak nepodstatného, jako je pár vytržených vlasů..

Díval jsem se na ní.. a ona na mě… a každé slovo na mě působilo jak balzám na mé bolístky .. a musel se i usmívat za ty pošlapané střevíčky.. to by mě nejspíš ani nenapadlo. Pak, ale řekla něco, co mě znova zabolelo…

Víte, Michaeli co je pár vlasů proti tomu, když jste zvyklý na něco horšího. Můj přítel, se kterým jsem se docela dávno rozešla, mě neváhal i surově uhodit, že jsem upadla na zem, takže mě ztráta pár vlasů připadala docela směšná, ale vy jste se tím trápil a já tehdy poznala, že jste citlivý a vlídný člověk a jak výjimečný, jako člověk. "

"Ach, Viky, to je hrozná zkušenost… nesnáším, když si někdo vybíjí svůj vztek na někom, jako je žena nebo děti." Měli jsme k sobě najednou zase o krůček blíž… jako by nás spojovalo víc, než sympatie. Ale i hrubost, které se na nás někdo dopustil… ovládla mě naléhavá potřeba jí to nějak vynahradit, ale nechtěl jsem se na Viky vrhnout jako nějaký úchyl, co jí pláče na rameni a zatím mu jde jen o to jedno…

"Viky, měl bych na vás jednu prosbu, nemohli bychom si znovu tykat? Tehdy tomu tak bylo…. Na jevišti jsem ti tykal, prosím tykejme si i nyní… už nejsi pro mě dívka, jen na jeden taneček a už vůbec ne ta, kterou bych chtěl za stejně krátkou dobu opustit!

Když souhlasila, dívali jsme se upřeně do očí.. a já neodolal a jemně jsem pohladil její nádherné a voňavé vlasy, které za to mohly a svým způsobem nás daly dohromady a se vší ve mně ukrytou a rodící se láskou k ní… jí dlouze políbil. Věděl jsem, že to není jen polibek na tykání.. formální, ale je v něm něco víc.. příslib, něčeho většího… lásky!

Viky, mohu tě ještě o něco požádat ??? …

24.kapitola

26. června 2011 v 10:45 ♥ POVÍDKA - Mozaika života

Omámená jeho umem, jím….

Vešla jsem zrovna, když Michael kráčel po nějakém páse a foukali na něj, takže mu vlasy vlály a on zpíval. Když mě uviděl, lehce se usmál, povytáhl obočí a šibalsky na mě mrknul ! Myslela jsem, že budu mít srdeční příhodu… byl tak.. tak sexy, horko se mi vlilo do tváří i do celého těla.

Dlouhý černý kabát, úzké kalhoty obepínaly jeho vypracovanou postavu, stejně i tak černé tričko do véčka… a co teprve, když po něm začala téci voda a oblečení se na něj přisálo… někde uvnitř kolem žaludku a v podbřišku mi šimralo… a v duchu jsem úpěla a nechápala proč. Vím, je to krásný člověk, muž… ale nějak jsem nad tím neměla poslední dobu moc čas uvažovat a teď se divím sama sobě, že jsem ten obdiv k němu jako k muži dlouho v sobě potlačovala. Vlastně od doby, kdy mě držel na podiu v náručí a tančil se mnou…
A když při písni roztáhl ruce… já pocítila silnou potřebu ho znovu obejmout, znovu cítit jeho vůni, teplo… něhu, mužnou a ochranitelskou náruč! Bože! Co to se mnou je????

Seděla jsem tu na židli tiše a konsternovaně pozorovala Michaela při práci.. vlastně bych měla říci mistra při práci… těch lidí kolem, každý ví, co má dělat, i přesto Michael nesleví ze svých požadavků a dokáže se ozvat, se slušností s grácií, tak, že prostě vyhovět, je čest i radost zároveň!

Každou chvilku ve mně narůstal větší obdiv k tomuto muži.. nejen jako umělci, ale vůbec… Na jednu stranu mě to, co k němu začínám cítit, vyděsilo.. protože začít si něco ze svým zaměstnavatelem, chlebodárcem a štědrým k tomu, bylo něco, co se vymykalo mému přesvědčení… ale bylo to stále silnější, chci to mít pod kontrolou…
Nevnímala jsem čas…stále bylo, na co se dívat, na koho se dívat!

Když natáčení skončilo, Michael se šel převléci do suchých šatů.. a pro mě přišel Wayen, že Michael hned po té odjíždí do hotelu si odpočinout a že si přeje, abych jela také, abychom mohli naplánovat zítřejší den. Nechce mě prý vydat v šanc fotografům, proto poslal jiné auto na odlákání davu a pozornosti. Nejen, že je to sexy chlap, ale ještě k tomu velmi mazaný. Ráda jsem vyhověla, také jsem byla z toho shánění a běhání po obchodech docela unavená, zdejší zásobování, nic moc.

Celou cestu v autě byl Michael nějak zamlklý a podivně smutný, sledoval z okna míjející domy, ulice… seděla jsem naproti němu a předstírala, že něco hledám ve svých papírech.. Byla jsem ráda za každou pracovní otázku typu.. "Jak jste pochodila s nákupem hraček, Viktorie? " a podobně.. nevím proč, ale atmosféra v autě se mi nelíbila.. Wayen seděl vedle Michaela se svým profesionálním ledovým klidem, ale musel cítit, stejně jako já, že něco není tak, jak by mělo. Proto jsem byla ráda, že jsme dojeli poměrně brzy do hotelu…

Michael se chystal nastoupit do výtahu, … měla jsem v plánu jít ještě něco zařídit… ale sotva nám Wayen ukázal svá široká záda, chytil mě Michael prudce za ruku a vtáhnul do výtahu… byla jsem zaskočená, jakou má sílu… a překvapená jeho pohotovou reakcí..

"Viktorie, prosím , neodcházejte..!"… rychle mě vtáhl do výtahu, který se za námi zavřel…. Dívala jsem se překvapeně, protože jsem skutečně překvapená byla…a hlavně, nevěděla, co čekat. Všechno bylo najednou tak zvláštní a on tak nečitelný...tak..?

"Viktorie, prosím, zůstaňte se mnou, zoufale potřebuji vaší společnost!" v jeho hlase byla naléhavost, smutek… neznám ho takového… naháněl mi strach. Ne, že bych ho cítila o sebe, ale o něj!

"Michaeli, ale jistě… stalo se vám něco, jste velice smutný?" Výtah stále jel vzhůru.. do vrchního patra hotelu, které si Michael pronajal… Bylo mi ho lidsky líto.. proto jsem přistoupila a zvedla mu hlavu, pohlédla mu zblízka do očí… to, co jsem tam viděla, mě rozesmutnilo také.. skleslost, únava… a smutek a slzy na krajíčku… nějakým nepředvídaným a automatickým reflexem se zvedla moje ruka a skončila v pohlazení na jeho tváři… přivřel oči, stlačil vší svojí silou víčka k sobě a koutkem oka mu vytekla slza….

V tom se výtah zastavil, dveře se pomalu otevřely… a mě oslepilo světlo z fotoaparátu… a nějaký hluk na schodišti… a z vedlejší chodby se vyřítil Wayen s dalšími bodyguardy.. kteří volali, že jim proklouzl nějaký chlap, údržbář… tedy jen tak za něj převlečený… bylo to poprvé co jsem viděla šéfa Michaelovi ochranky Wayena tak rozzuřeného… to zas bude sousto pro bulvár..…..

A Michael? Jen rezignovaně mávl rukou a mírným tlakem mě vzal za loket a odváděl do svého pokoje.

P.S. Jestli jste čekali, že se na sebe v tom výtahu vrhnou, že jo?

Básnička od ♥ pro Michaela..

25. června 2011 v 0:01 Michaelova výročí: úmrtí, narozeniny
Tak tuhle básničku jsem napsala krátce po té, co Michael odešel. Vznikala po částech, většinou ve chvílích, kdy smutek doléhal v plné své tíživé podobě. Byla to jistá sebeobrana, jak to všechno zvládnout…

Prostě jsem cítila potřebu to všechno ze sebe dostat, vypsat ze sebe všechen ten smutek, bolest a hlavně NESPRAVEDLNOST - to bylo to slovo, co mě napadlo jako první, když jsem se o jeho úmrtí dozvěděla.
Byl to jen pokus se s tím nějak smířit, vyrovnat, překonat to neskutečné prázdno…

Možná to teď vyzní jinak, než, když to bylo "čerstvé", ale pro mě to platí stále, i když jsou to dva roky! Dva dlouhé roky bez…NĚJ.♥

Sice jsem to celé vzala v potaz, celou tu smutnou skutečnost z jeho fyzické ztráty, ale jde se s tím SMÍŘIT? Jde se smířit s mnoha věcmi, ne, však s křivdou, kterou se svět i lidé na Michaelovi provinili a vlastně to dělají dál, svými uráživými články o něm i jeho dětech…

Dlouho jsem váhala, jestli mám tu básničku zveřejnit, či ne…četli jí zatím jen dva mě nejbližší lidé.
Byla a je pro mě velice intimní, ale myslím, že na to máte kvůli Michaelovi právo.
Tak věřím, že snad pochopíte její obsah a nebudete jí nijak šířit ( nebo kopírovat), moc by mě to ranilo…
Díky Vaše Zuzy

TICHÉ TANEČNÍ KROKY ODCHÁZEJÍ DO RÁJE...

25. června 2011 v 0:00 | Marta/Muscles |  ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
Michael je moje obrovská a nekonečná láska navždy...

Poznali jsme se na jedné mojí módní přehlídce v Miláně. Seděl v první řadě maskován k nepoznání...jen já věděla, když jsem vyšla na molo, že je to ON...umělec, kterého jsem tolik obdivovala. Ano, jeho zářící oči světélkovaly v tlumeném světle a bílé ponožky v černých mokasínách prozrazovaly jeho identitu. Po skončení přehlídky kolekce Giorgia Armaniho mě navštívil v šatně, předal mi gentlemansky obrovskou kytici žlutých růží a nabídl mi pozvání na večeři

23.kapitola

23. června 2011 v 6:07 ♥ POVÍDKA - Mozaika života

Podivné úvahy, otázky i pocity!

Opravdu jsem se těšil… vlastně jsem se ani pořádně v této tvrdé a nevlídné, i když krásné zemi, netěšil tolik na práci, která mě vždycky naplňovala.. a něco mě stále táhlo k Viktorii..
"Michaeli.. Miku, no tak??? Jsi na příjmu… ozval se hlas mého bodyguarda Wayena…. který seděl vedle mě v autě… a vyrušil mě dloubnutím lokte z mých úvah.. "Co se děje, Wayene, promiň, trochu jsem se zamyslel…" "Ale, jdi ty, copak jsi nějaký mudrc, abys pořád o něčem přemýšlel?! Leda bys přemýšlel o někom, respektive o ní…" … "O čem to mluvíš, nebo o kom? Wayene, nějak ti nerozumím?!".. ano, musel jsem mlžit, ale svého přítele oblafnu málokdy, jeho pozorovací talent a předvídavost je pozoruhodná a mockrát se mi vyplatila.

"Hele, Miku, tyhle kecy si nech na koledu, mě neošálíš.. je jasný, že se ti líbí.. a možná, i víc, než to! Vždyť ty se jí dvoříš a docela dlouho, nedělej zase neviňátko, víš, že to na mě nezabírá.. to si nech pro novináře, ti ti na to skočí, ale já ne!! Moc dobře jsem viděl, jak jí sleduješ v letadle.. jak předstíráš, že spíš.. a mžoural jsi koutkem oka a za brýlemi po ní!" .. chechtal se, jak malý kluk, když mě načape při krádeži sladkostí.. a předstírám, že jsem hledal úplně něco jiného…

Wayene, já nemžoural!!! Miku, nekecej!" .. "Ale jo, mžoural! A co víc.. ten tvůj mlsný pohled na její sukni nad kolena a krásný nohy a upnutou a pěkně vyplněnou halenku tě usvědčil!!!" .. a zase rudnu.. ne, to není fér.. taky koukal, tak, co mi bude vyčítat, co bych to byl za chlapa, kdybych přehlédl takovou krásnou ženu? … vyplázl jsem na něj jazyk. ! "No a co, tak jsem koukal, mám snad oči, ne, tak proč bych se nepodíval?"

"Miku, tak proč se tolik čílíš, klid, chováš se jak zamilovanej teenager!" … já a zamilovanej???? Ale, co když má pravdu.. , Musím si sám sobě přiznat, Viktorie se mi moc líbí, ale ? Od rozvodu s Lisou je v mém srdci takových, ale víc, než dost! Ještě, že jsme dorazili na místo natáčení a já se nemusel Wayenovi obhajovat… a nic vysvětlovat, ale přemýšlet o jeho slovech jsem nepřestal…

Ano, cítil jsem se jako CIZINEC ne jen v této zemi, v Moskvě, ale sám v sobě. Cítil jsem tísnivou prázdnotu a nicotu! Moje srdce toužilo po lásce, můj rozum mě varoval před dalším zklamáním. Byl jsem mezi tím vším rozpolcený… a tak sám… nechci se svojí zkušeností obtěžovat Viktorii.. a ani nikoho jiného….

V pauze při natáčení jsem se chtěl trochu projít, abych načerpal vnitřní rovnováhu, jako bych hledal ztracený klid. Procházel jsme Rudým náměstím a všechny ty monumenty na mě začaly působit depresivně, obrovské stavby kolem a já si připadal nicotný, malý … jako by ještě ve mně umocňovaly moji náladu, nechci to… nepotřebuji to.. chci se soustředit na svojí milovanou práci.. ale cítím se tak sám a opuštěný ve své slávě, jako trosečník na ledové kře!

Opravdu jsem se těšil na večer, kdy se sejdu s Viktorií, byť by to byl jen pracovní rozhovor, ale překvapila mě! Přijela! Jako bych dostal do žil novou energii… a sice smutek zůstal i po tom, ale opuštěnost pozvolna mizela. Kéž bych se vyznal sám v sobě, ve svých emocích…
Posadila se potichoučku a téměř nikým nepozorována na židli a sledovala to, co se děje při natáčení.

Nevěděl jsem, nebyl si jistý sám sebou, jako s člověkem a natož mužem.. že by se mé bolavé a zrazené srdce znovu zamilovalo? Zamilovalo do Viktorie… ? Zavřel jsem oči, nechal na sebe téci vodu, která měla znázorňovat déšť… a nechal se unášet vzpomínkami.. Na to, jak jsem jí svítral v náručí na podiu při koncertě, jak voněla, jak jí vzrušením tlouklo srdce…

Byl jsem rád, že po mě stékala chladná voda, nebránil jsem se… naopak, byl jsem rád… cítil jsem na sobě její pohled a vybavoval si její ladné křivky, nohy, boky….plná ňadra a byl tím vzrušený!
A nejspíš i zamilovaný…kdo ví?

22.kapitola

21. června 2011 v 5:30 ♥ POVÍDKA - Mozaika života

Cizinec v Moskvě

Let trval opravdu dlouho, měla jsem strach, jak to zvládnu a tak jsem ho zaháněla prací. Využila jsem toho k plánování a dolaďování s Michaelovým programem… zařizování nákupů a tak. Normální člověk jde do obchodu a koupí si, co potřebuje nebo co se mu líbí, ne však Michael, jehož návštěva musí být naplánovaná do detailu a ohlášená den předem, aby se zabránilo chaosu a návalu fanoušků.

Moskva nás skutečně přivítala velmi nevlídně, co se počasí týká… déšť, zima… na kterou jsem nebyla v ten moment až tak připravená, choulila jsem se do svého kabátku jako prokřehlé ptáče! Michael si jen víc narazil klobouk do čela a byl na tom nejspíš stejně.

Přesto všechno se kolem letiště tísnily davy lidí… a já mohla na vlastní oči vidět tu sílu davu, který kdyby se dal do pohybu, neměl by slitování. Michael všem mával posílal vzdušné polibky, bylo vidět, že je rád, že tam jsou.. miluje své fanoušky a oni jeho… Bylo krásné a dojemné sledovat, jak Michaela přišla přivítat nějaká malá sotva čtyřletá holčička , která mu přišla předat nějaký namalovaný obrázek se spousta srdíček. Michael jí pohladil po vlasech a ta malá se nebála, pána v klobouku a v tmavých brýlích…naopak usmívala se, jak sluníčko na letním nebi, Michael si ji vzal do náručí a políbil na tvář.. a malá dívenka byla spokojená… Byla jsem od něj pár kroků… a viděla, jak se nerad s tím dítětem loučí a kdyby to šlo, prostě by si ji vzal… a myslím, že by ta malá ani neprotestovala!

Michael to s dětmi umí, snad právě proto, že někde uvnitř něho je schované upřímné dítě, které touží po tom, brát všechno prostě, bez falše a přetvářky a svým vlastním rozumem, tak, jak mu srdce přikáže. V tom má Michael pravdu, dospělí se tomu musejí složitě učit a potlačovat v sobě předsudky, kdežto děti jsou bezprostřední a poznají svým smyslem, kdo je dokáže mít rád!

Cesta do hotelu byla docela dlouhá… všude nás provázely kolony aut.. policie a novináři se svými fotoaparáty, ze kterých šlehaly blesky a oslňovaly tak, že jsem pak i chvilku nic neviděla.. bylo nejen nepříjemné, ale pravdu kruté.. když Michaelovi vrazil jeden paparazzi foťák těsně před tvář a zmáčkl spoušť! Chápu ho, že se chrání brýlemi…

Sotva jsem se stačila ubytovat, klepal na dveře mého hotelového pokoje Michael, zda jsem spokojená s ubytováním, s cestou…

"Michaeli, děkuji za optání .. hotel je opravdu skvělý i můj pokoj.. je z něj vidět kopule moskevských chrámů… a jejich barvy, alespoň trochu rozptylují tu šeď počasí a nevlídnost! Už chápu plný význam slov v přirovnání.. zima jako v Rusku!" … smál se, a já byla ráda… přišel mi smutný od chvíle kdy jsme vystoupili z letadla. Možná ta melancholická nálada byla i z počasí, ale nějak jsem vycítila podivný smutek v jeho očích..… od chvíle, kdy ze svého náručí pustil to malé dítě…

"Viktorie, tak to jsem rád, že jste spokojená… chci se domluvit, na pár věcech ohledně zítřejšího koncertu a návštěvy nemocnice… ale rád bych to probral až večer a v klidu. Teď musím ještě něco zařídit ohledně natáčení klipu a vlastně ho dokončit… Takže vám jdu popřát příjemný pobyt na vaší první cestě a říci vám, že vám dám k dispozici řidiče a někoho z mé ochranky, kdybyste se rozhodla projít nějakou tu památku, nebo navštívit obchod.. i já sám mám v plánu si zde pořídit nějaký suvenýr, charakteristický pro tuto zemi.. nejspíš samovar!" Tak kdyby vás něco zaujalo, klidně kupujte!.. No a kdyby vám byla zima nebo jste se nudila…můžete za mnou přijet na natáčení.. stejně si tady připadám jako vetřelec nebo cizinec!"

"Michaeli, děkuji, ráda využiji vaší nabídky, ještě bych doladila nějaké hračky pro děti… řekla bych, že těch není nikdy dost! No a vidět vás při práci, musí být zážitek, takže se budu snažit to nějak pospojovat a jistě se někde potkáme. Případně budu počítat s tím, že se sejdeme večer na poradu!"… Nevím, co jsem řekla, tak milého.. ale na jeho tváři se rozlil onen mě již dobře známý úsměv, kterým dokáže oslnit i nakazit zároveň!

"Dobře, Viktorie, mějte se a budu se těšit….."

Projekt Mikegasm

20. června 2011 v 5:49 ** Projekt MIKEGASM **

Tak, píše se 20.6.2011 a vypukla soutěž, co vyhlásila Čokoládka Milka .








Dlouho jsem uvažovala, co z období Dangerous zveřejním… z nabídky tohoto období, je velice těžké si vybrat. Můžu vám říct, že jsem si připadala zvláštně hezky vypracovat "domácí úkol" - o Michaelovi! Doufám, že dostanu do notýsku hezkou známku nebo aspoň pochvalu.:-) Takže se vybíralo z těchto bodíků….

· a) Najkrajší úsmev
· b) Najvtipnejšia fotka
· c) Najkrajší pohľad
· d) Najsmutnejšia fotka




Dovolím si něco málo k tomu, abyste pochopili mojí volbu:



21.kapitola

18. června 2011 v 6:30 ♥ POVÍDKA - Mozaika života

Pracovní nasazení

Tak do Moskvy, Rusko…páni, ten tedy nezahálí! Mám co dělat, abych se na všechno, co mě čeká, řádně připravila! Nikdy jsem nebyla v Evropě, vždyť já ještě nikdy nebyla skoro nikde!

Nicméně, můj nový život nabral velké obrátky, stačilo "jen" souhlasit s novou prací… a všechno šlo, jak když hrom bije! Přestěhovala jsem své věci na Neverland, Alex jsem zavolala, že mám novou práci a že se teď nějaký čas neuvidíme. Tak mě napadá, ona to stále ještě neví, že pracuji pro Michaela.

Pomalu jsem se seznámila se vším, co je nutné znát, když Michael někam cestuje. Ty bezpečnostní podmínky jsou ale vážně velmi přísné a v žádném případě se nedají zlehčovat! Poznala jsem všechny důležité lidi z Michaelova týmu a spadl mě kámen ze srdce! Jsou to většinou milí, slušní lidé. Nová nadace pro dobročinné účely se taky pěkně rozběhla, sice s tím byla spousta starostí, ale musím říct, že mě to velice baví, obzvlášť, když si představím, kolik potřebných lidí, dětí i jejich matek bude zachráněno, díky Michaelově štědrosti.

Seděla jsem ve své kanceláři v Neverlandu(stále si nemohu na to zvyknout, moje kancelář..) zavalená papíry a vyřizováním, i ohledně naší plánované cesty, když se ozvalo zaklepání…

"Viky, promiňte, že vás ruším v pilné práci, ale potřeboval bych s vámi probrat ještě pár věcí." .. Ale, Michaeli, neomlouvejte se, vždyť je to samozřejmé a hlavně na to máte svaté právo! Potřeboval jste něco?"
"Viktorie, prosím, mohla byste zařídit nákup nějakých hraček pro děti, rád bych v Moskvě navštívil nemocnice a dětský domov a nejsem si úplně jistý, že by pak na to bylo dostatek času. Víte, práce na natáčení klipu zabere spoustu času, energie… a rád bych byl připraven. A navíc si nejsem jistý, že budou obchody v Moskvě zásobeny takovými hračkami, které bych rád nemocným dětem dopřál. Mohla byste to zařídit? Vím, že jsem vám na to mohl dát více času, ale nějak mi ta skutečnost nedošla včas. "

"Michaeli, to je maličkost, ještě dnes budou hračky připraveny, pozdě není. Vždyť odlétáme pozítří, tak je spousta času!" Jak to ten člověk dělá? Přijde si, omlouvá se, že něco nestihl nebo by rád zařídil, má pocit, že mě tím obtěžuje a zatím mi tím dodává tolik energie, že mám pocit, že jí můžu rozdávat. Jeho charisma a dobrota tady kouká z každého koutku v Neverlandu.

"Děkuji, Viky a mohl bych vás odpoledne pozvat na pozdní oběd, kuchařka mi hlásila, že jste od snídaně nebyla na žádném jídle, což ona strašně špatně nese, když strávníci mají výpadky v konzumaci jejích specialit!" … řekl to se šibalským úsměvem a povytaženým obočím, prostě čekal na souhlas a dostal ho!

"Michaeli, děkuji za pozvání, Molly vážně vaří skvěle! Víte vy, že všichni vaši zaměstnanci jsou skvělí každý ve svém oboru? Stačí se rozhlednou kolem, po Neverlandu… !" "Díky, Viky, proto tu mám také vás!" .. no, nevím, jestli jsem se někdy červenala jako právě teď.

"Michaeli, no tak, přeháníte, vždyť jsem toho pro vás zas tolik neudělala!" … "Ale Viktorie, udělala a ani nevíte, jak strašně moc! A to nemám na mysli jen to, že pro mě pracujete! Víte, jste po strašně dlouhé době člověk, se kterým je mi dobře, se kterým si mohu uvolněně popovídat, protože většinou na mě lidé reagují, jak když spadnu z měsíce!" řekl to tak smutně… sice jsem se snažila odlehčit nejen vyznání, kterého se mi právě dostalo, ale i jeho náhlý smutek!

"Michaeli, třeba to bude tou vaší měsíční chůzí!".. usmál se… "Nebude to tím, že mají před vámi lidé respekt, protože jste slavný muž, celebrita….nejznámější na světě? Možná jen zapomínají na to, že jste taky člověk, který brání své soukromí před dotěrností, a promiňte mi, ale i neomaleností a hlavně v tom hraje, řekla bych, i zlá lidská závist, která může za všechno zlo!" …. "Ach, Viktorie, Viky, pojmenovala jste to naprosto přesně, vždyť říkám, že jsem si dlouho s nikým tak upřímně nepopovídal! Tohle by si mě do očí opravdu neodvážil říct každý, a je to, co právě opravdu potřebuji slyšet, protože mám pak strach, že by mohli mít i pravdu, že jsem podivín!"

"Tak, na to rozhodně zapomeňte! Jste muž s rozhledem, nadáním a mnohými dary, ale vašim velkým kapitálem, je vaše laskavé a dobré srdce, které se tím nemůže a nesmí trápit! Raději mi řekněte, co na nás čeká v Moskvě, jaké počasí a tak.. ta země je mi totální neznámou a vůbec nevím, co si mám s sebou zabalit?! A Michaeli, nevím, jestli jsem se o tom zmínila, ale bojím se létat a tohle bude hodně dlouhý let, že?!"

"Viky, připravte se na zimu, možná i sníh… sice je podzim, ale tam už je jistě zima! A jestli vás to uklidní, taky se bojím létat! Sice je tato doprava rychlá, používám jí víc než často, ale strach mám pořád! Takže, v tom rozhodně nebudete sama!"

Máme rádi zlato, tak si trošku zazlatíme , co říkáte?:o)

17. června 2011 v 18:28 ☺☻ Zajímavé fotky

Taky jste zvědavé, co se na vás chystá?!
Pokud ano, tak tu něco pro vás mám! Jen bych vás měla varovat, abyste nedopadly, jak tato kočička. Teda, já si tak mnohdy při pohledu na Mika připadám, kecám, vlastně pokaždý ! Někdy mě dojde dech a pak už zbývá tichý vzdech!

Tak jo, dost byl napínání, pokud chcete, rozklikněte si :



Nedá pokoj a nedá.. :-) Pokušitel!

16. června 2011 v 19:40 ☺☻ Zajímavé fotky
No, řekněte holky, která byste se tak ošívala..já teda NE! Spíš bych se mu snažila oplatit, to by byl jekot.. a smích...

20.kapitola

15. června 2011 v 8:00 ♥ POVÍDKA - Mozaika života

Otázky a odpovědi…

Tak tato kapitola, je trošku zmatená, protože se jedná o rozhovor, tak to s vypravěči jde nějak na střídačku, snad to bude pro vás srozumitelné.
"Michaeli, jak jsem se rozhodla? " chtěla jsem ho trošičku napínat i z taktického hlediska vychrlit na něj.. že to tedy beru šéfe, se mi nechtělo a navíc by to postrádalo jakoukoliv slušnost a smysl pro drama. Nesmí mít pocit, že budu hned se vším souhlasit, jen stačí kývnout…vím, že by si mě vážil i tak, ale takto bude pro oba lepší, třeba si lépe porozumíme.

Tak jsem začala tím, že mu povím o všech svých pro a proti… "Michaeli, bylo to těžké rozhodnutí, velmi těžké, věřte mi!" … koukla jsem nenápadně koutkem oka a ano, zabírá to, je to přece zvídavý člověk, jeho napětí se odráželo ve tváři. Musím se přiznat, že mi to činilo velikou a snad i trochu škodolibou radost, napínat samotného Michaela Jacksona… vždyť mu mám i trochu co vracet, ta jeho překvapení.

"Vím, Michaeli, že jste mi nabídl obrovskou a neopakovatelnou životní i profesní šanci, až se tomu divím, že člověk, jako vy si nenajme nějakého právníka s dlouholetou praxí a zkušenostmi, "zvučného jména" … atmosféra kolem houstla a byla vážná, on byl najednou vážný i stísněný zároveň, až jsem se z toho přestala cítit dobře… nechtěla jsem ho trápit, nikdy by mě to ani nenapadlo, byl ke mně vždy pozorný, ohleduplný a milý.

"Michaeli, ale jestli na tom stále trváte, abych byla vaší osobní asistentkou… pak ráda souhlasím a přijímám!" … to napětí za to stálo.. vidět jeho radost, a veliký odzbrojující úsměv, měkký a laskavý pohled… jeho tvář se dokázala změnit a rozzářit… až jsem si říkala, že je to zvláštní, radovat se z toho, že někdo jako já a tak nezkušený, přijme takovou výzvu, vždyť by našel spoustu jiných lepších!
- ♥- -♥ - -♥-

Byl jsem tak rád, když souhlasila, co rád, byl jsem šťastný!… Položil jsem ji ruku na tu její a vděčně stiskl, neucukla, ale její hebká ruka můj stisk opětovala!

"Viktorie, ani nevíte, jak jsem rád a jaký mě spadl kámen ze srdce, jistě jste tu ránu musela slyšet… víte, byl bych moc rád, abyste byla spokojená a dobře se vám pracovalo, vím, že to dá spoustu starostí, založení nějaké nadace. Chci vám, navrhnout, zda byste se nechtěla ubytovat tady na Neverlandu… i kvůli naší spolupráci a komunikaci.. a také někdy musím odcestovat nečekaně, proto bych rád, aby jste měla co nejvíc pohodlí.. Nechal bych kromě vašeho pokoje připravit i kancelář, kde by vás nikdo nerušil… a měla všechno po ruce… a ještě jsou tady méně příjemnější věci, jako bezpečnost nejen moje, ale i vaše… je to méně zábavné, ale bohužel v mém případě, ale i ve vašem nutné!! Rád bych vás do toho osobně zasvětil, nechci to nechávat na někom z mých lidí, bodyguardů.. budete přece má osobní asistentka, tak bych rád, abyste měla informace přímo ode mě, abychom si ušetřili zdlouhavý protokol každé cesty.. apod.
S napětím jsem čekal, co mi odpoví, zda bude i na tuto nabídku reflektovat a nezmýlil jsem se v ní… dokáže k dané věci reagovat jako skutečný profesionál…

"Michaeli, děkuji za nabídku, ráda přijímám.. bude toho spousta, co musíme vyřešit, nejen ohledně vámi zmiňované nadace, ale v těchto věcech ohledně ochranky se pramálo vyznám, proto budu vděčná, když mi řeknete, jak byste si to představoval a jistě najdeme způsob a koordinaci naší spolupráce. Není nad to, když má člověk jasno hned od začátku! Usnadní mu to spoustu starostí i obav. Moc ráda se ubytuji taky v tom kouzelném místě, kde je tak nádherně… a kde mám pocit, že je předem splněno vše, na co jen člověk pomyslí, ještě dřív, než to vysloví."

"Viktorie, jsem rád, že si rozumíme, pevně věřím tomu, že naše spolupráce bude skvělá, protože dokážete předvídat, máte dar naslouchat a číst i mezi řádky! Dovolil bych si vás po malém občerstvení pozvat na prohlídku Neverlandu a ukážu vám vaši budoucí kancelář i pokoj, který se stane vaším přechodným domovem. Budu rád, když mi řeknete, co budete ke své práci potřebovat a pak si můžete v klidu jít sbalit věci a přestěhovat se, dám vám k dispozici řidiče.
Viktorie, ještě mi dovolte jednu osobní otázku… co vaše rodina, nebude v tom mít problém, budete stále na cestách a pryč z její blízkosti, nerad bych,aby jste měla nepříjemnosti. Jistě máte někoho vašemu srdci blízkého… komu budete chybět?" … musel jsem se zeptat, chtěl jsem mít jistotu, že nebude mít doma problémy, že vzala tuhle práci.. a jestli třeba její přítel nebude nespokojený, že nebude s ním…

"Michaeli, myslím, že moje rodina bude v naprosté pohodě… bydlím jen s kamarádkou Alex, s tou, která se mnou byla na vašem koncertě… možná si na ní pamatujete, i když pochybuji, že byste si ji v tom velkém davu všimnul. Pak mám maminku, ale bydlí poměrně daleko a chápe, že se budu muset přizpůsobit novému životu. No a to je všechno…můj otec již zemřel a nemám ani žádné sourozence. Ani mě tady k žádnému nepoutají jiné závazky, natož cit. Jestli mi rozumíte, nemám partnera. Takže se mohu naplno věnovat své nové práci, na kterou se opravdu těším! "

…….Jak rád jsem to slyšel, jak rád jsem slyšel, že nemá žádné závazky…a hlavně, že její srdce je volné.. už kvůli ní, nebude jí to táhnout z cest za někým… a musím se sebekriticky přiznat, že jsem rád i kvůli sobě, to tak, aby se na mě nějaký chlápek zlobil, že mu odvádím milou….

"Viktorie, rozumím a jsem rád, že jste mi odpověděla upřímně, víte, nerad bych vám způsobil i v osobním životě trable a věřte mi, někdy se povolání i osobní život prolínají tak, že nevíte, kde jedno končí a druhé začíná!"

"Ou…. Viktorie, řekl jsem vám, že koncem příštího týdne odlétáme do Ruska, lépe řečeno do Moskvy?! Mám tam, ještě dotočit klip a uskutečnit koncert! "

CO TO KOUKÁ, CO TO LEZE.. :o))

14. června 2011 v 17:31 ☺☻ Zajímavé fotky
HMMM.. A PAK SE MICHAEL NEMĚL STYDĚT.. Ale zdá se, nevadí mu to! Dál se blaženě usmívá, možná, kdyby o tom věděl, tak jako správný gentleman se snaží zakrýt před dotěrným fotoaparátem, (ale to by taky nebylo ono) nemyslíce na své potěšení, ale na dobrou pověst dámy v tomto případě Paris Hilton.


19.kapitola

13. června 2011 v 5:33 ♥ POVÍDKA - Mozaika života

Vítejte v Neverlandu

Byl jsem nesmírně rád, že zatím přijala alespoň pozvání na Neverland, že souhlasila s tím, že mě navštíví, opravdu jsem se měl po dlouhé době na co těšit.

Ano, byl jsem i nedočkavý.. jak se asi Viktorie rozhodla? .. Jak mi odpoví ?…. Nechtěl jsem nic příliš uspěchat, ale nejraději bych znal její rozhodnutí hned na místě nebo alespoň, co nejdřív….Nechtěl jsem, s ní její případnou spolupráci probírat v jejich kanceláři, proto jsem ji pozval domů do Neverlandu… a byl jsem stále více rozechvělejší, jestli mojí pracovní nabídku přijme. ..

Cítím se tady poslední dobou nějak ztracený, nesvůj…. Jen když přijedou děti, tak na tu chvilku ožívám. Ovšem odjedou a já se tady cítím tak sám… Když tu byla Lisa, tak jsme chodili po Neverlandu ruku v ruce.. a všechno mi to dávalo smysl, vnímal jsem toto místo které jsem vytvořil, jako naše a naši společnou budoucnost., jako náš společný domov, jako místo, kde bychom mohli žít jako velká rodina…. Jenže! Vždyť víte, jak moc mě ranila!

Musel jsem znovu plakat nad tím, jak jsem byl bláhový, jak jsem snil a ona mé sny vědomě zrazovala. Je to stále ve mně, ta nedůvěra k ženám… a strach si znovu nechat ublížit. Moc se bojím, že nabídnu svoje srdce nějaké ženě na dlani a ona ho po čase zmuchlá a zahodí… ani nevím, proč mě to v souvislosti s návštěvou Viktorie napadlo, snad jen proto, že se mi líbí, jako člověk, se kterým se mě dobře povídá, která mě bere jen jako člověka.. i když ví, kdo jsem a přesto se se mnou dokáže bavit obyčejně a lidsky. Ano, nebudu si lhát, líbí se mi jako žena, ale kdo ví, jaká ve skutečnosti je… a jestli to budu moct někdy zjistit.

Když mi ochranka u brány nahlásila její příjezd, šel jsem jí přivítat… Byla tak elegantní, když vystupovala z auta, oči rozšířené překvapením, které vídám u dětí. Baví mě pozorovat reakce lidí, kteří přijedou poprvé a uvidí to tu… a musím se přiznat, dělá mi to moc dobře, když se, jak mnozí říkají, octnou v jiném světě. Ve světě, kde se počítá s dítětem někde uvnitř vás a proto jejich reakce a údiv tomu odpovídají.
"Viktorie, vítejte na Neverlandu! Jsem moc rád, že jste přijala mé pozvání." …Stála před domem a své emoce dávala najevo, že jsem se musel usmívat.

"Michaeli, děkuji za pozvání do tak kouzelného světa! Je to tu jako v pohádce tak… tak.. krásné a takový úžasný klid, harmonie… já… připadám si tu jak v nějakém snu. Víte, o tomhle místě jsem slyšela a jen to krásné, ale realita daleko předčila všechno i nejkrásnější sny, kterých je člověk schopen! Co by za tento vlastní pohled lecjaká vaše fanynka dala!".. a její rozpustilý úsměv mě nakazil a odzbrojil… má veselou povahu, vyzařuje z ní pozitivní energie, se kterou se dá člověk dobít i obohatit zároveň.

"Viktorie, děkuji za vaše slova a pokud budete mít zájem, rád vás provedu, to co jste zatím zahlédla, není zdaleka všechno, jen malá část. Sice se nacházíme v srdci Neverlandu, ale jeho odlehlé části by se vám mohly také líbit."
"Michaeli, tak o tom nepochybuji, jste prostě mistr v kreativitě v mnoha směrech a neberte to jako lichotku, ale jako holé konstatování faktu!"

"Ach, Viktorie, děkuji, asi se začnu červenat nebo být namyšlený!" .. sice jsem to řekl s úsměvem a v žertu, ale byla to jen kamufláž, protože to byla pravda. Vcházeli jsme do domu a s námi uvolněná přátelská atmosféra, tedy vhodná půda proto, abych tuto ženu získal do svého nejužšího týmu spolupracovníků.

Viktorii jsem uvedl do přijímací haly… a dál sledoval její úžas. Dokonce jsem odhalil, že miluje umění, starožitný nábytek a vyzná se, to se jí musí nechat! Je nejen inteligentní, všestranná , ale vyzná se ve spoustě věcech… Nezdá se vám, že o ní nějak moc přemýšlím… vždyť přišla jen kvůli práci… tak proč moje osamělé srdce prahne po její společnosti, proč se tím můj rozum zabývá, víc, než by měl?

Ano, úspěch s sebou přináší opuštěnost. Lidé si myslí, že máte všechno, že můžete dělat, co chcete. Vy přitom prahnete po naprosto základních věcech. ( citát MJ )

Když jsme se usadili nad šálkem kávy a malého občerstvení a po zdvořilostním rozhovoru, přešli jsme k té naší záležitosti. Zda Viktorie mojí nabídku přijme. A opravdu se v ní budoucí právník nezapřel, přešla hned k věci.. je přímá a to mám rád!

Viktorie, takže, jak jste se rozhodla ???