Srpen 2011

Kino u Zuzy, vítejte! Vstupné: Pohoda, klídek, tabáček.. a relax! :-)

30. srpna 2011 v 18:11 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Mám tu pro vás filmík Muž v zrcadle.... a spěchám s ním, dřív než... vypukne škola,aby jste měli čas nerušeně sledovat!

Viděla jsem ho už dávno po částech( možná i vy, myslím i Hanylen má na blogu odkazy, ale v celku je lepší) docela se povedlo! Musela jsem se smát, když si Michael dobírá Liz, byla jsem dojatá , když mu pomáhala, ale i plakat, když tam má smrteně nemocného chlapce, pak, jak se trápí vitiligem..a spoustu dalších věcí.. a pak taky ta ponižující intimní prohlídka.
Bože, musel strašně trpět. Jak se zamiloval do Lisy a jak bylo krásné vidět ho štastného a taky, jak jí klátí k zemi!! :-)) Ovšem, chce to velkou fantazii, protože ten herec, je.. no, musela jsem si na něj nejdřív zvyknout, měl děsně plandavý zlatý bodySmějící se a vůbec to na něm tak divně viselo.. PROSTĚ MIKA NIKÝM NENAHRADÍŠ !

No, nebudu už nic víc prozrazovat, udělejte si hodinku a půl pro sebe a krásný pokoukáníčko..

Tak si klikněte na Mikovu hlavu a jedem ! ( Hurá! Vyrobila jsem svojí první klikací ikonu ! Jsu šťastnéééUsmívající se )

Kdyby to náhodou nejelo, o čemž silně pochybuju, tak - ZDE pro jistotu :-) P.S. musíte chvilku počkat,dlouho se načítá.

Pozor hlášení.. :o)

30. srpna 2011 v 5:54 ◘ Různé

Díky za včerejšek ...

Já, no … musím se ještě vrátit ke včerejším Mikovým narozeninám. Chci, abyste věděly, že : jsem velice silně pocítila, že LÁSKA k Michaelovi sbližuje( a to nejen včera), působí jako nejpevnější tmel.

Díky za přenádherné komentáře ke každému článečku, ať už byl můj, nebo Marty/ Musclese, se kterou jsme se shodly, že jsme rády, že vás všechny máme, že bychom vás za nic nevyměnily, že děkujeme především Michaelovi, za to, že nás stmeluje dohromady jako rodinku, že zažíváme tu jednotu s ním a samy se sebou navzájem..

Moc to pro mě znamenalo, že držíme pospolu, ať jsem přišla na vaše blogy, kde jste si na Michaelovi narozeniny vzpomněly, věnovaly mu vzpomínku nebo chcete-li přání…. I těm, kteří svůj vlastní blog nemají a zavítají na návštěvu, zanechají komentář… všude z každého příspěvku jsem cítila to samé… opravdovou úctu, věrnost a LÁSKU… Slovo, jenž Michael často používal a o jeho obsahu věděl víc, než kdokoliv jiný…

Lásku dával všude kolem sebe, musel taky někde brát. Ptám se, KDE ? U fanoušků, jako jste vy všichni, kteří sem chodíte. Byla jsem šťastná, dojatá a hlavně VÁM VŠEM MOC VDĚČNÁ !!! Za komentáře, odkazy v komentářích na videa a básničky, za VŠECHNO !♥

Víte, NE všude na webech ( viz včerejší michaeljacksonweb) blozích.. panuje taková přátelská atmosféra, kde jsou lidé k sobě slušní a dokáží dát najevo své city a ten druhý je vezme jako DAR a nepošlape je nebo nezpochybní, nezesměšní..…cení si práce toho druhého, toho, o co se s ostatními chce podělit… i když nemusí zrovna se vším souhlasit, druhý to respektuje.

Prostě díváme se různýma očima, různě zkušenýma očima, stejným směrem a naše pohledy končí, vlastně i začínají u Michaela a k němu se také vrací.. . a tím se obohacujeme navzájem.
Chci tím vším říct, že vás mám strašně moc ráda, že tu JSTE a chodíte sem.. Nebudu vás všechny vyjmenovávat, nechci zapomenout na nikoho, jehož jméno, či přezdívku/nick znám.. jste pro mě příliš cenní, protože smím našim vztahům říkat PŘÁTELSTVÍ! A to je ten největší poklad, který lze najít… děkuji Vám všem a mějme se rádi..

Díky za pozornost ……..Konec hlášení a krásný den Usmívající se ……. Zuzy

P.S. mám pro všechny za včerejšek jednu odměnu... užijte si Mikův smích, šibalství a bezva náladu..
Nejde mi sem video vložit tak TADY

VŽDYŤ TO TAK POŘÁD STRAŠNĚ BOLÍ…

29. srpna 2011 v 5:55 ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
Drahý Michaeli, lásko moje nejvzácnější…
Pořád mi něco chybí…cítím prázdnotu, která nejde ničím nahradit, vyplnit…pustila jsem si tedy Tvůj koncert z Brunee, jeden z mých milovaných… Ano, to je to pravé, co potřebuje moje srdce slyšet a vidět…dobít baterky krásou a sladkou osobností zároveň, se kterou je mi vždycky tak božsky a dodá mi sílu do dalších dní.

Když ses narodil a Tvá milující matka Katherine Tě poprvé držela v náručí, vzpomínala nedávno na Tvé veliké hnědé oči a dlouhé ruce po dědečku Samuelovi.

Když Tě nyní sleduji, jaký jsi skvělý bavič na pódiu, jak dokážeš zaujmout a strhnout publikum na svou stranu, Tvůj hudební a taneční profil je bezkonkurenční. S elegancí chůze vznešeného krále, perfekcionismus z každého Tvého tanečního prvku, shoda se všemi nástroji, které jakoby Ti prolézaly celým Tvým tělem…ano, Ty jsi nepočítal kroky, Ty jsi se těmi hudebními nástroji a rytmem hudby stal, cítil jsi hudbu celým svým tělem a proto jsi nám předvedl famózní taneční čísla, která nám už nikdy nikdo takto nepředvede.

Nikdy nezapomenu, jak jsi jako král na pódiu před nejednou svojí fanynkou a s velkou pokorou Tobě vlastní a oddaností se poklonil a pokleknul…Ptám se, který král tohle umí? Jen Ty, lásko moje…

Vokalisté a hudebníci zásahem Tvé lásky, kterou jsi rozséval všude, všem a za každých okolností, jsou přímo nakaženi tímto překrásným citem, který jsi jim nenásilnou cestou vštípil do jejich srdcí navždy…ano, pracovat s andělem je opravdu nakažlivé a zůstává nevyléčitelně uvnitř člověka, jež měl to štěstí s Tebou pracovat, pozorovat Tě a učit se od Tebe krásným a skvělým věcem ve Tvém podání.

I já se nemohu od Tebe jednoduše odpoutat a jen s tichým úžasem a slzami stékajícími po mé tváři a doufajíc, že sedíš naproti mě a chytáš je do svých dlaní a hladíš mě.








Všechno na Tobě miluji…i tu zlatou rozvernou šňůrku na Tvém překrásném pozadí, která mě stále svádí Ti ji rozpustile rozvázat…rovněž Tvůj známý výkop pravou nohou vždy do rytmu, Tvou oblíbenou basovou linku znějící z Tvých písní, která mě nutí tancovat a oslavovat Tebe, můj králi…

Stal ses pro mě symbolem lásky… když se řekne slovo LÁSKA …vidím Tebe…Tvou sladkou tvář, zářící mandlové oči, široký úsměv a Tvé kudrnaté pramínky vlasů padající do anfasu s mistrnně vypracovanou postavou tanečního mága.

Ach, lásko moje, jsi dokonalost sama… dokonalost na Zemi už zde není…odešla s Tebou…
Utichlo Tvé přelaskavé a velkorysé srdce, přestali zpívat ptáci na stromech, květy uvadly a ztratila se láska. Má bolest je nekonečná, mé srdce je rozervané na kusy…na tuto diagnózu není léku, ani doktora.
Zbyly mi jen vzpomínky na geniální zázrak, který měl IQ 164 vyšší, než Albert Einstein /160/. Na lidskou bytost, která se mi vryla pod kůži a nikdy z mého těla neodejde…protože to nejde…

Než položím na kulatou židli Thonet Tvou rukavici s flitry a klobouk Fedora, které zůstanou navždy smutně ležet bez svého majitele opuštěny, dovol mi, můj králi, abych Ti poděkovala za Tvoji LÁSKU, cos mi dal a stále dáváš, za všechny děti světa, kterým jsi pomohl a za záchranu tisíce životů, za lesy, za zvířata, za božské dary v podobě Tvých písní, filmů, knih, básní, choreografii a snový tanec, nad který není…za to, že jsi byl, že jsi žil v mé době…

Nepřestanu Ti děkovat a neustále se k Tobě vracet, oslavovat Tě, šířit Tvou lásku, pokračovat ve Tvých odkazech pomoci těm nejpotřebnějším, chránit Tě a Tvé děti…děkuji Ti za všechno,Michaeli…miluji Tě celým svým srdcem, můj vznešený králi…

S LÁSKOU navždy Tvá MARTA/MUSCLES


Léto

28. srpna 2011 v 20:06 ♥ POVÍDKY- Čtvero ročních období
Tak, mojí milí, napadla mě taková věc - jednorázové povídky!

Nikdy bych nevěřila, že je svedu, nedovedu být stručná, ale tohle se mi psalo musím říct, tak nějak samo nebo mi někdo našeptával.. a díval se těma krásným tmavýma očima… nevím, zda to nebyl jenom sen..? Kdo ví?

Stvořila ještě další povídky, jaro, podzim a zimu - neboli : Čtvero ročních období… ( na které se můžete těšit v tom či onom období) s touto myšlenkou jsem si už dřív pohrávala a teď je na řadě LÉTO.

Tuto povídku, bych chtěla s láskou věnovat samozřejmě Michaelovi k zítřejším narozeninám a mojí spřízněné duši Martě/ Musclesovi, která mi na blog dává příspěvky k oslavě jména Michael Jackson. Jen ona ví a při čtení pozná, proč, právě Letní sen.. a proč právě jí..

Doufám, že i vám ostatním se bude při ní krásně snít… tak přeji krásné snění, na jehož konci nevíte, zda jste to skutečně sami neprožili.. a pokud se tak budete cítit, tak to bylo mým záměrem… a bude mě to moc těšit.

Projekt Mikegasm

28. srpna 2011 v 5:40 ** Projekt MIKEGASM **
Obdobie: INVINCIBLE

Klip/turné: Výber je na vás, rare fotka, klip, nejaké vystúpenie. Čo chcete :)
Formát: Fotka, gif, PNG

Kategórie:
a) Najzamyslenejší pohľad
b) Najvážnejšia fotka (áno, zamyslený, vážny Mike)
c) Najsexy úsmev (výraz sexy kocúrika)

Zázraky se dějí! Michael je tím zázrakem a velkým darem!

26. srpna 2011 v 10:33 Překlady a články o Michaelovi

Uzdravení v Neverlandu

Tohle jsem našla na jednom blogu, je to tak úžasné, dojemné, že mě to vehnalo slzy do očí a musím se o to s vámi podělit!Tohle by si měl přečíst každý, kdo vypouští o Mikovi samé hnusné lži a pomluvy.

Toto bylo 18. října 2010 posláno jako komentář na stránky oprah.com od SwiftHearts:

"V roce 2000, když mi bylo patnáct let, mi byla diagnostikována vzácná forma dětské rakoviny kostí. Ten rok v srpnu jsem měla podstoupit chemoterapii.

Mnoho lidí to neví, ale Michael několikrát ročně otevíral Neverland, aby kdokoliv přišel a bavil se. Vše bylo zdarma. Atrakce, hry, jídlo. Kamarád, který Neverland navštěvoval pravidelně, mi jednoho večera zavolal a řekl mi, že ranč teď na začátku srpna bude dva týdny otevřený. Zeptala jsem se svých rodičů, zda by mě tam vzali před tím, než mi začně chemoterapie. Všichni doktoři mi radili, abych to nedělala, protože měli obavy, že jsem příliš slabá, ale nakonec jsem své rodiče přemluvila.
Zdálo se, že musíme jet ještě několik mil poté, co jsme projeli vraty Neverlandu, abychom se dostali k místu, kde byl vlastní park s atrakcemi. Jak jsme jeli po klikaté silnici, ucílila jsem něco, co dodnes nemohu vysvětlit. Bylo to téměř jako pocit míru.

Když jsme já a má rodina vystoupili z auta, nebyli jsme si jistí, jestli se máme u někoho ohlásit nebo, co vlastně máme dělat. Konečně k nám přišel nějaký člověk, představil se nám a potom mým rodičům vysvětlil, jak tu vše funguje. Zapsali jsme naše jména a další informace a dostali jsme na ruce náramky. Řekl nám, že se můžeme povozit na čemkoliv, sníst , co chceme, hrát jakékoliv hry atd. Zmínil se také o tom, že Michael občas vychází ven a se všemi se zdraví. Mí rodiče mu poděkovali a za pár minut už jsem se svým tátou byla na vrcholu ruského kola. Jeli jsem na něm třikrát za sebou a potom jsem šli na houpačky. Užívali jsme si takhle hodiny, než jsme si stoupli do fronty na sladkosti a popcorn.

Když jsem si s naší svačinou sedli ke stolu, všimli jsem si, že dav dětí utíká k jednomu místu. Stoupla jsem si na židli, ale nic jsme neviděla. Po několika minutách se zástup začal pohybovat směrem k nám a tehdy jsem spatřila Michaela. Stál pod velkým deštníkem a smál se, jak ho děti tahaly za ruce a nohy a objímali ho.

Máma mě vzala za ruku a vydaly jsme se k němu. Představily jsme se mu a máma mu řekla, jak úžasně jsme se bavily. Pověděla mu o mé rakovině a že příští týden půjdu na chemoterapii. Když mu to řekla, Michael mi položil ruku na hlavu a řekl: ´Bůh ti žehnej.´ Když se mne dotkl, měla jsem ten samý pocit míru a útěchy, jako když jsme projeli vraty Neverlandu. Stál tam a mluvil s námi ještě pár minut a potom odešel. Dál jsem se s ostatními dětmi a s rodiči vozila na atrakcích, ale nemohla jsem na setkání s ním přestat myslet.

Když jsme večer odjížděli, stený člověk, který s námi mluvil, když jsme přijeli, zastavil mého tátu a předal mu vkaz. Byl od Michaela a byla to pozvánka na večeři pro nás tři. Táta pozvání bez zaváhání přijal a ten člověk nás nasměroval skrze jinou bránu, která vedla do hlavního domu. Když jsme byli před domem, byla jsem překvapená. Očekávala jsem, že to bude obrovské sídlo, ale nebylo. Nebylo malé, ale určitě nebylo veliké. Několik lidí, kteří pro něj pracovali, nás zdravili, když jsme vystupovali.

Ten večer jsme večeřeli s Michaelem a jeho dětmi. Do dneška to zůstává nejlepším večerem mého života. Po večeři se zeptal mých rodičů, zda je v pořádku, když se s námi pomodlí. Samozřejmě řekli, že ano. Nikdy předtím ani potom jsem nikoho neslyšela modlit se způsobem, jakým se modlil on. V mých patnácti letech mě to rozplakalo.



Když dokončil modlitbu, otevřela jsem oči a podívala se na oba své rodiče, kteří byli také v slzách. Michael byl tak velkorysý, že nás provedl po místech, které jsme ten den ještě neviděli. Ukázal nám arkádu a kino. Nebylo to typické kino. Vedle normálních sedaček tam totiž byli i postele pro děti, které byly tak nemocné, že nemohly sedět. Když nás Michael provedl dokola, rozloučili jsme se s ním a za všechno mu poděkovali. Představte si překvapení mé matky, když jí o několik dní později zavolal! Předpokládali jsme, že naše telefonní číslo získal z listu, který jsme vyplnili při příjezdu do Neverlandu. Ptal se, jak se mám a ona mu odpověděla, že v pondělí začínám chemoterapii. Dal jí na sebe číslo, na kterém je přímo k dispozici a požádal jí, jestli by mu nezavolala a nedala mu vědět, jak se mi bude dařit v půlce týdne. Souhlasila.

Toho pondělního rána jsem šla do nemocnice připravená na začátek chemoterapie. Když doktor vstoupil do místnosti, požádal mé rodiče, aby se posadili. Všichni tři jsme se báli, že řekne, že se rakovina rozšířila. Před dvěma dny mi dělali krevní testy a tomografické vyšetření, což je před začátkem léčby typické. Když doktor začal mluvit, podíval se na mé rodiče a řekl: ´Nevím, jak vám to mám říct. Nevím, jak to vysvětlit, ale Danielle už nemá rakovinu. V žádném skenu, který jsme teď dělali, po ní není ani stopa.´ Máma, táta i já jsme tam seděli a jen jsme na něj zírali, až nakonec máma propukla v pláč. Opustili jsem nemocnic a první, co máma udělala, když jsme přišli domů, bylo to, že zavolala Michaelovi. Styděla jsem se, protože do telefonu brečela, ale když mi ho potom podala, abych s Michaelem také mluvila, bylo zřejmé, že on brečel taky. V dalších letech zůstal Michael s mou rodinou v kontaktu a několikrát ročně nám zavolal, aby nás pozdravil. Občas nám poslal dárek a přání.

Teď je tomu deset let, co nemám rakovinu. Nemohu vysvětlit, co se stalo, když jsem byla v Neverlandu. Vymyká se to vysvětlení. Chci ale, aby lidé věděli, že nejsem jediná, kdo Neverland navštívil velice nemocný a poté mu bylo dobře. Jsou nás stovky, ne-li tisíce. Naše příběhy nikdy nebyly zveřejněny, protože to Michael nechtěl. Byl to úžasný člověk. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by měl tak hluboký zájem nejen o děti, ale o lidi obecně.

47.kapitola

24. srpna 2011 v 8:03 ♥ POVÍDKA - Mozaika života

Poslední střípek mozaiky

Zatímco porodní asistentka ošetřovala zbědovanou Viky…která se stále dívala do dveří, ve kterých před nesnesitelně dlouhou dobou zmizel doktor i s naším synkem… každá vteřina byla delší rok.. a já měl slzy na krajíčku a v duchu jsem bombardoval nebe svými modlitbami… a vyplatilo se!

Nevím, kolik uběhlo času.. ale náhle se samy otevřely dveře a stál v nich usměvavý doktor a z uzlíčku, který svíral v náručí, se ozýval hlasitý pláč, který byl tou nejkrásnější hudbou pro naše uši v daný okamžik. Mě i Viky spadla tíha z prsou a neviditelné ruce, které svíraly moje hrdlo povolily sevření…
"Tak, rodičové, jak se bude tento nádherný a zdravý chlapeček jmenovat?"… No, co byste řekli, nebyli jsme s Viky schopní slova a propukli v pláč taky.. tentokrát od štěstí a radosti… a nešlo to zastavit..

"No, ale Michaeli, Viktorie… to je povedená rodinka.. všichni tu pláčou!" Doktor opatrně položil našeho synka Viky do náruče.. a my se mohli obdivovat tomu vymodlenému zázraku - našemu dítěti! V tu ránu, jako by z nás všechno, co tomuto okamžiku předcházelo, spadlo a my se mohli už jen radovat… Náš syn dostal jméno Princ Michael.. a byl vskutku nádherný. Naplno jsem vdechoval tu mléčnou vůni miminka.. a nepřestával děkovat, Viky, doktorům i všemu zdravotnímu personálu.. a sliboval odměnu…
Princ je skutečně v pořádku, měl omotanou pupeční šňůru kolem krku a vdechnul plodovou vodu.. proto měl potíže s dýcháním, ale všechno zlé je naštěstí zažehnáno…

Zatímco Viky ošetřovali, tak jsem vyšel na chodbu, našel si koutek sám pro sebe a tam jsem vzlykal, jak malý chlapec… Můj pláč byl osvobozující a šťastný a od nynějška mám právo nosit hrdé oslovení OTEC… to nejkrásnější slovo, o kterém se mi tolik snívalo. Sen, který se právě díky Viktorii změnil v skutečnost!

Když Viky přesunuli na pokoj a malého po nezbytných vyšetřeních položili do postýlky vedle ní.. mé štěstí a vděčnost nebraly konce… Díval jsem se na malého Prince, který spokojeně spinkal… a Viktorii se klížila víčka únavou… Políbil jsem oba dva a nechal je odpočívat. Na chodbě jsem prosil porodní a velmi sympatickou sestřičku, aby mi dávala na oba pozor. Nyní už vím, proč se nejhodnější sestřičky vyskytují právě na porodním a novorozeneckém oddělení, pokud milují děti… mají čistou, vnímavou duši k jejich potřebám, jejich pláči.

Viky i našeho synka po týdnu propustili z nemocnice…. Byl jsem ten nejšťastnější muž pod celým vesmírem, když jsme jako rodina vstoupila za bránu Neverlandu, do našeho společné domova… a otevřela se tak další etapa našeho života, už ne jen já a Viky, ale my.. a naše rodina, kterou budu ctít a milovat do posledního svého dechu!

Po několika dnech se vše zaběhalo a my sladili rytmus našeho života, který vycházel z potřeb našeho nejmenšího člena rodiny! Bylo krásné asistovat při koupání, krmení.. i při odnášení použitých a dosti těžkých plenek..


Sedávali jsme s Viky a naším malým štěstím, které spinkalo v kočárku v parčících Neverlandu, poslouchali zurčící vodu ve fontánkách.. naslouchali jeden druhému.
Cítili jsme to srdcem, které bylo až po okraj naplněno pravým, plným štěstím… kterého jsme si užívali… a zvykali si na to, že jsou z nás rodiče, kteří mají za své dítě zodpovědnost, kterou jsme dobrovolně a rádi přijali na svá bedra, ale především, jsme to dělali z lásky, která nás všechny tři spojila v jeden nerozlučitelný celek, RODINU!

Tak jsem vám tu dovyprávěl kus svého života a nasbíral mnoho dílků mozaiky, které do sebe zapadli… a musím se s Vámi rozloučit, moje rodina mě potřebuje.. Díky, že jste četli a podporovali mě.. i Viktorii a drželi nám palce!

Díky…..miluji vás všechny ……………………váš Michael Jackson
Tak mojí milí a to je poslední kousek, který zapadl do Mozaiky života… jistě, bude jich ještě spousta, ale ty už bude Michael sdílet spolu se svojí rodinou…
♥ - ♥ - ♥
Nezapomeňte i vy střádat, co možná nejbarevnější sklíčka do té své Mozaiky života, která se skládá z těch šťastných sklíček… a i těch méně radostných.. ale mám pro vás jednu radu.. ty, které nepokládáte za příliš šťastná, dávejte dál od středu, aby nekazila celkový dojem… a naopak ta krásná sklíčka v nich vyniknou.

Ano, jedny bez druhých by nebyly ničím.. oboje mají v životě své místo.. svůj smysl, i když možná nechápeme, když je prožíváme, že nás mají posílit v životě, v charakteru… každodenní boj není na škodu, jen musí být kompenzován tak, aby obojí bylo v rovnováze… a to vám ze srdce přeji… rovnováhu.. tělesnou i duševní… a také radost!
Radost z každého krásného barevného sklíčka, které se stejnou láskou získáte a zasadíte do své mozaiky života…. A TAKOVÝCH VÁM PŘEJI, CO MOŽNÁ NEJVÍC… a také vděčnost, kterou pocítíte, když někomu dalšímu pomůžete k novému, ještě barevnějšímu sklíčku, vždyť každý den máme být komu a za co vděční…. Nevěříte?

P.S. Děkuji, že jste povídku četli, drželi Michaelovi i Viky palce, děkuji za vaše milé a krásné komentáře, díky že jste zůstali Michalovi věrní a snad i tomotu blogu.

Michael a Naomi

23. srpna 2011 v 18:55 Zážitky s Michaelem
Tak zlatíčka, založila jsem novou rubriku, do které vám budu dávat - ZÁŽITKY S MICHAELEM. Je celkem jedno, jestli se slavnými, nebo obyčejnými lidmi, dětmi ) ty jsou podle mě ty nejkrásnější) . Každý zážitek musel být pro dotyčného nezapomenutelný, jako na umělce a především na člověka. Tak doufám, že vás zážitky jiných obohatí, pohladí po duši .
♥ - ♥ - ♥

Michael, o kterém lidé čtou a kterého vidí v TV, není skutečný Michael.

Portrétují ho jako nějakého divného, tichého, asexuálního panice a poustevníka, on však takový není. Michael Joseph Jackson je jedním z nejvíce flirtujících mužů, se kterými jsem se setkala. Pokaždé mě rozčílí, že si lidé myslí, že je asexuální nebo dokonce gay. Michael miluje ženy!! Tečka.
Černé ženy, tlusté ženy, malé ženy, bílé ženy, vysoké ženy... všechny ženy. Žádná žena není v okolí Krále Popu v bezpečí.

Ačkoliv byl plachý, nikdy mi neváhal dát ruce na boky nebo zírat na jiné ženy. Byl v rozpacích, když ho přistihli, jak se někomu dívá do výstřihu. Bylo vážně k popukání nachytat ho, jak pozoruje něčí vnady. Během let jsem ho viděla s různými ženami a můžu dosvědčit, je velice hetero.



Sešli jsme se a trochu pili. Mluvili jsme o všem pod sluncem a všemu se smáli. Nikdo mě nedokáže rozesmát tak, jak to umí Michael. Rád žertoval o jeho smůle se ženami. Nejvíc jsem se nasmála, když jsem ho tu a tam slyšela prdět a nebo při pohledu na jeho tvář, když se mnou tančil na In the Closet.

Nikdy s ním nebyla nuda. Nechal mě dávat mu polibky a hravě tahat za jeho oblečení. Nechala jsem ho, aby mě políbil, ale nenechala jsem ho, aby mi sahal na stehno. Nikdy jsem nevynechala šanci, aby mě obejmul. Umí objímat nejlépe na světě. Náš vztah však nebyl jiný než platonický s trochou Jacksonovského flirtování.

Naomi Cambel

Jako všechno bych jí věřila, dováděli spolu i víc než při natáčení In the Closet museli, ale, že by Michael prděl??Smějící se
Ano, sice někdy určitě, byl to koneckonců taky jenom člověk, ale ve společnosti lidí, potažmo čokoládové krásky Naomi? Jen jestli si holka trošku nepřidala.. Každopádně si to ošmatávání pěkně užili oba dva! Ta její provokativní mini sukénka, opnuté tílko, pak to s Mikem nemělo cvičit, když se po něm plazila jak liána.Mrkající

P.S. Co bych dala za trošku toho Jacksonovského flirtování, u kterého by jistě nezůstalo :o)



46.kapitola

21. srpna 2011 v 10:01 ♥ POVÍDKA - Mozaika života

Předtucha

Dny do narození našeho dítěte utíkaly velmi rychle.. pro Viktorii bylo už cokoliv namáhavé, obletoval jsem jí, jen, aby moc netrpěla. Absolvoval jsem s ní každou prohlídku, která je už nyní každý týden, do té doby, než se náš drobeček narodí.

Těšil jsem se a zároveň byl tak nervózní.. až běda. Konečně maličký krůček od mého vytouženého snu.. budu otec.. a už teď vím přesně, jak budu spolu s Viktorií naše dítě vychovávat.. Vím, přesně co budu chtít, aby naše dítě poznalo a co ne, toho se budu snažit uchránit ho!

"Viky ?".. " Copak, lásko?" .."Cítíš se dobře, nic tě nebolí…?" "Michaeli, vím, že máš o mě, o nás starost, ale vážně, nic se neděje… řekla bych ti, kdyby ano…Pojď, sedneme si na terasu, dáme si nějakou limonádu nebo džus… a řekneš mi, co je nového, jak jsi daleko se skládáním nové písně." … Přesně to jsme udělali, uvelebili jsme se do pohodlných sedaček, v příjemném chládku se skleničkou osvěžujícího ledového čaje, který přišel v horkém odpoledni vhod. Povídali jsme si, tiskli se na sebe a bylo nám oběma dobře. Držel jsem svoji Viktorii kolem ramen a druhou rukou hladil její bříško a milerád dostával šťuchance od našeho miminka… příliš jsem se zasnil, když mě Viky prudce chytila a zmáčkla mojí ruku…

"Michaeli… Miku!".. "Ano.. miláčku, myslím, že přišel čas, právě mě praskla plodová voda!" A skutečně, všude pod námi bylo mokro.. nečekal jsem na nic a zavolal Wayena, aby připravil nenápadné auto.. a vše připravil na odvoz mojí ženy do porodnice, sám jsem běžel pro tašku, kterou měla Viky už víc, jak měsíc sbalenou…Snažil jsem se zachovat klid, jasné uvažování, ale měl jsem jen málo k tomu, abych propadl panice… a vzrušení z nadcházejících okamžiků. Pomalu jsem dovedl Viky k autu, rozdal pár instrukcí zaměstnancům.. a snažil se uklidňovat a rozptylovat svoji ženu.. ale musel jsem se tolik přemáhat, uvnitř mě zuřil boj.. aby to všechno oba dva zvládli skvěle a miminko i jeho matka byla v pořádku! Cesta naštěstí byla volná a k žádnému zdržení nedošlo.. volal jsem z auta lékaři, který má na starosti Viky, do porodnice, ten nás navigoval k východu pro personál, aby nedošlo k nějakým nepředvídaným situacím…

Když ujížděl vozík i s Viky na porodní sál… prosil jsem Boha, aby mi ty dva moje nejmilejší ochránil… měl jsem strach, obrovský strach nebo snad i předtuchu…

Viky se držela statečně, ani na okamžik jsem nepouštěl její ruku, kterou svírala v porodních bolestech… otíral jsem její námahou zpocené čelo.. a mluvil jsem na ní, myslím, že jsem jí i něco zpíval, ale v tom návalu emocí,.. vážně nevím.. zpívám pořád, takže je to pravděpodobné. Vzpomínali jsme, jak se její vlasy, které jsou nyní potem přilepené k jejímu něžnému krku, které se tehdy zamotaly do mikrofonu…a nedovolily nám od sebe odejít.. a mě prakticky našly YANU na celý život.. na to, jak mi spadla v kanceláři ze schůdku do náručí, na naše společné chvilky.. Když tu jsem uslyšel hlas porodníka, který hlásil, že vidí hlavičku miminka.. a pak ..? Pak nastalo něco, čeho jsem se od začátku bál, z čeho jsem měl panický strach! Jako zdaleka jsem vnímal, hlasy, dítě má omotanou pupeční šňůru kolem krku.. a rychlé pobíhání porodní asistentky…

"Máte chlapečka!" … ozvalo se po chvíli, která se mi zdála být věčností… To už i Viky vycítila, že se něco děje.. a žádala, aby jsme jí řekli, co! … Klepal jsem se tak, že mi nohy málem vypověděly službu a z posledních sil a s přiškrceným hlasem a prosebným pohledem, který se plnil slzami, se zeptal doktora…

"Doktore???!!!!" Jakoby on sám vytušil otázku, jestli je to vážné… Michaeli, Viky, klid… bude to dobré… věřte mi, stihli jsme to včas… dítě bude v pořádku… Ale to už odnášeli malého do vedlejší místnosti.. ani ho Viky nepřiložili na prsa.. těšil jsem jí, zatímco ona propukla v srdceryvný pláč a velkou starost! Ta bezmocnost byla mučivá… "Michaeli, pro Boha, co se stalo.. co je s naším dítětem?? Proč nepláče?? " unavená a vystrašená se na mě dívala a pak za odcházejícím doktorem, který se vzdaloval i s naším synkem… žádný pláč, nic.. jen ticho a rychlé kroky zdravotníků…!

"Viky, bude to dobré, uvidíš!! Náš syn bude v pořádku, jsem si tím jistý… VÍM TO !" Snažil jsem se být přesvědčivý.. ale uvnitř hlodal červ pochybností…

( Omlouvám se moc, za takový konec dílku, ale musela jsem kapitolu rozdělit,ale věřte na dobré konce ! )

...A ŽE, TAKY BUDETE HVÍZDAT ? :o)

19. srpna 2011 v 16:09 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Já vám řeknu, že jsem hvízdla a ne jednou !Smějící se Tak krásnou žhavou pokoukanou.
P.S. sejdeme se na očním se zlatým zákalem v oku.


45.kapitola

18. srpna 2011 v 6:10 ♥ POVÍDKA - Mozaika života

Manželské i rodičovské povinnosti…

Ráno jsem se probudila dřív, než Michael, dívala jsem se na něj, jak se ze spaní usmívá, byl rozkošný a sexy.. když jeho vlnité vlasy padají až na jeho krk. Prostě jsem neodolala tomu pokušení a musela ho políbit.. jen sebou malinko cuknul, tak jsem pokračovala… o něco víc razantněji… jen se usmál, vím, že byl vzhůru, ale oči neotevřel…

"Dobré ráno, manžílku.. sice máš tvář anděla, ale jsi pěkný divoch a nespoutaný živel.. víš to?" ..
To už ale jen spokojeně zabručel, když dostal další polibek...a po chvíli prudce otevřel oči a v ten samý moment se posadil, až jsem se té prudké reakce lekla.. "Viky??? Nemohl jsem nějak ublížit miminku nebo tobě, že ne??" Propaloval mě starostlivým pohledem a byl bdělý v tu samou chvíli.. "Ale, Miku, klid, jasně, že neublížil, neznám nikoho něžnějšího, než jsi ty… a taky vášnivějšího, než jsi ty..! Umíš to krásně skloubit dohromady, jsi strašně vynalézavý.. " Bylo krásné sledovat jeho ruměnec ve tvářích, rozpaky.. a šibalství, které mu mluví z očí, které vždycky přimhouří, povytáhne obočí a kouše si spodní ret…

"Ale, Viky, no tááák, za to můžeš ty, vždyť víš, jako moc mě vzrušuješ… já jen odpovídám a reaguji na tebe, tak, jako teď .. mé tělo i srdce mi říká, že tě chce znovu...." "Michaeli, ty bereš nějak ty svoje manželské povinnosti vážně ,nezdá se ti?" řekla jsem sice v žertu, ale toužila po něm úplně stejně!

"Viky, jasně, že beru…vždyť jsem ti to včera slíbil, nevzpomínáš si?... To už se ale nade mnou nakláněl, začal mě znovu líbat..každá naše předehra je stejně něžná a při tom jiná…
Celé líbánky jsem strávili Michaelem zde v Neverlandu.. a slibovali si, že až se dítě narodí, tak pak si teprve po nějakém čase a na nějaký čas dopřejeme výlet.. třeba na Hawai, kde nám bylo tak dobře, kde naše láska dostala nový intenzivnější rozměr.
Dny po naší svatbě utíkaly jako voda.. na Neverlandu je stále živo.. přijíždějí sem děti.. i dospělí.. a pokud to místo, které stvořil Michael k obrazu svému, působí na všechny, jako na mě, tak musí být všichni šťastní.

Mé dny naplňovalo zařizování dětského pokojíku za vydatné asistence Michaela, který ho hojně zásobil, hračkami a doplňky a sám dohlížel na to, aby byl bezpečně a vkusně zařízený .. bral do ruky hračky a těšil se s nimi, jako by byli určené jemu.. Když přivezli postýlku, tak se podílel na jejím smontování… byla jsem už unavená, tak jsem řekla Michaelovi, že si jdu odpočinout.. jen zvedl pohled od manuálu na sestavení a řekl: "Běž, lásko, odpočívej.. já přijdu za tebou…"

Lehla jsem si, narovnala bolavá záda.. a Michael stále nešel… od samého čekání jsem usnula a když jsem se probudila.. Michael stále nikde… Nakoukla jsem do koupelny a nic.. sešla jsem po schodech dolů do jídelny, obývacího pokoje.. ptala se zaměstnanců, jestli náhodou neví, kde je Michael.. a nic! Nikdo o něm nevěděl.. začal ve mně hlodat červ pochybnosti, zda si nevyjel zase v nějakém přestrojení ven,... ale šéf jeho ochranky Wayen,byl na svém místě a říkal mi, že Michaela celé odpoledne neviděl.. dokonce, ani nevolal, že by měl v plánu vyjet na nákup.. takže musí být někde doma.

Prošla jsem zahradu, jeho oblíbená místa.. dokonce ani nebyl v koruně svého oblíbeného stromu.. nic! Nikde nebyl k nalezení… začala jsem se už docela bát,… že se mu něco stalo..a napadlo mě, jít se podívat do dětského pokoje, jak to dopadlo s postýlkou pro našeho potomka.. Zlehka jsem otevřela pokojík a nestačila žasnout.. on dokončil vše sám.. hrací koutek. V něm na policích srovnané hračky.. na jedné straně pro holčičku, na druhé pro chlapečka…zlehka jsem se dotýkala všech těch krásných věcí a byla okouzlená… že jsem zapomněla i Michaela hledat.. Postýlka stála smontovaná i s moskytiérou, která brání před ostrým slunečním světlem…. byla úžasná… ale na první pohled tady něco nehrálo….

Našla jsem pod postýlkou kopnutou jednu Mikovu mokasínu.. kde se tady pro páníčka vzala a kde je druhá..? Když jsem odhrnula jemňoučkou hedvábnou látku, tak jsem nevěřícně koukala… a musela se nahlas smát, že uhádnete, čemu? Ano, Michael ležel skroucený v postýlce.. jednu nohu měl prostrčenou mezi šprušlí a druhou pokrčenou až u brady..a v náručí svíral obrovského bílého medvěda a spal! Co spal.. dokonce on spal i nahlas.. no, prostě chrápal!!!Smějící se
Snažila jsem se ho nevzbudit, stejně by se mi to nepovedlo.. spal tvrdě.. tak jsem si došla pro fotoaparát a jen jsem zmáčkla spoušť..chtěla jsem zlomyslně křiknout: "Bacha Miku, paparazii jsou tu!!! Ale přišlo mi to příliš kruté..a nejspíš bych ho vyděsila tak, že by si něco zlomil.. nejmíň tu nohu, co mu čouhá ven z postýlky nebo vyrazil zuby kolenem.. bude mi úplně stačit fotka, jako důkaz, že to bude báječný a zodpovědný otec!

Tak jsem ho jen po té namáhavé dřině se zařizováním pohladila, přikryla dekou v bílém saténovém povlečení… a dál se usmívala nad tím, jaký je pečlivý… mrštný a ohebný, že se sešněroval do dětské postýlky, která je určená pro děti do pěti let.

Jen, ať se vyspí.. až se nám narodí miminko, kdo ví, bude-li mít příležitost k takovému tvrdému a spravedlivému spánku… Tak odpočívej a sni krásný sen!

44.kapitola

15. srpna 2011 v 6:42 ♥ POVÍDKA - Mozaika života

Co Bůh spojil, člověk nerozloučí!


Za Viky přijela její kamarádka Alex.. konečně jsem jí mohl poznat osobně. Sice mi o ni Viky vyprávěla…ale je vážně milá a správně ztřeštěná… dokáže si užívat života plnými doušky a moc se mi líbí její bezprostřednost a radost, se kterou se žene do všeho, bez ohledu na to, jestli jí to přinese užitek, či nikoliv..

Byl jsem rád, že dělá Viky společnost a pomůže jí s holčičími starostmi.. sice naše svatba bude skromná, ale pro Neverland to bude událost..

Když nastal den D… byl jsem nervóznější, jak ještě nikdy, musel jsem zaměstnat svoje ruce i nohy.. a tak jsem pobíhal sem a tam.. a kontroloval, zda je všechno připraveno… museli mě odehnat od pokoje Viky mí vlastní bodyguardi… kteří mě nechtěli pustit do pokoje v mém vlastním domě.. a hrozili, že použijí, když to bude nutné, i ostré náboje..
Prý mám ctít předsvatební zvyklosti.. mezi které patří, že ženich nesmí vidět nevěstu dřív, jak před oltářem… v našem případě před oddávajícím v našem domě. Nepomáhalo mi ani to, když mě chtěla Janet rozptýlit nějakými žertíky.. sice je mám rád, ale ne v tak vypjatou dobu.. jako je ta, kdy se za pár hodin žením..

Oddávající pastor přijel o pár hodin dříve, tak jsme měli možnost spolu pohovořit o životě i o obřadu.. a navíc jsem se mu svěřil, že brzy budeme potřebovat znovu jeho služby a tentokráte to budou křtiny… Sice se smál, že máme nějak zpřeházené pořadí, ale nakonec mi pogratuloval a přátelsky poplácal po zádech..
Když nastala hodina našeho obřadu, stál jsem v altánu před provizorním oltářem a vyhlížel, až svatební uličkou přijde moje vyvolená, moje láska… Viky… Každý okamžik čekání byl nesnesitelně dlouhý a já nervóznější, zvědavější… nedočkavý!

Když zazněl svatební pochod.. všichni přítomní ztichli, povstávali a jejich pohledy se stáčely do uličky, ve které byl natažen červený koberec.

Kráčeli po ní dvě malé děti, holčička a chlapeček.. kteří rozhazovali okvětní lístky … a hned za nimi kráčela ONA.. Viktorie..a vypadala jako samotná královna… její důstojná, vznešená chůze.. a krása, která mě kdysi tak okouzlila.. nyní je ještě krásnější.. Její vlasy, byly zapletené a vyčesané do vysokého drdolu.. ze kterého splýval jemný závoj do půli jejich zad… a zakrýval její obnažená ramena…

Když stanula vedle mě, jen jsem s úžasem nad její krásou vydechl: "Viky, jsi nádherná a okouzlující.." a nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem jí políbit.. Nešlo odolat, hlas se mi chvěl… Pastor mě musel rázně napomenout, že ještě nepřišel čas políbit nevěstu.. Všichni se smáli a my s Viky museli taky..a najednou všechna nervozita ze mě spadla.. byla pryč.. a my si užívali výjimečnosti daného okamžiku..

Našemu ANO přihlíželo pár našich přátel.. Elizabeth plakala od dojetí… Spojili jsme své životy před Bohem i před lidmi.. a přijímali jeden druhého i naše nenarozené dítě jako Boží dar a velké požehnání.

Všichni zde v Neverlandu nám přáli lásku, štěstí.. a velkou kopu dětí. Já osobně nejsem proti, ale uvidíme, co na to moje žena Viktorie… pro začátek bude stačit jedno… to první, které už nyní miluji víc, než vlastní život!
Svatební den se opravdu vydařil…a krásné bylo, že bez zbytečných kamer a už vůbec ne novinářů.. ti budou šílet… až se to dozví zpětně. Budu chránit naše soukromí, chci, aby měla Viky klid na své mateřství a naše dítě nesmí být zaměřeno blesky fotoaparát nebo světla kamer, to si ohlídám!

Dlouho do noci jsme seděli Viky na balkóně naší ložnice, tiskli se k sobě, dívali se na rozzářený Neverland… tolik světla a lesku bylo jen v mém srdci… stejně jsem měl oči jen pro ní.. snili jsme o společné budoucnosti, a nebyl to jen sen, ale pomalu se naplňující se realita, která je dnešním dnem oficiální. Vzal jsem její ruku do té své a polibil jí do dlaně…

"Viky, moc bych si přál, abys byla šťastná… šťastná se mnou, slibuji ti , že proto udělám maximum!"..
"Ale Michaeli, já šťastná jsem, protože ty jsi moje štěstí… a to naše malé".. pohladila si bříško a já se přidal..
To, co se odehrávalo uvnitř mě, se nedá popsat… naprosté odevzdání, radost, láska .

Bylo už chladno, tak jsem vzal svoji ženu do náručí a nesl ji dovnitř, do naší ložnice, kde jsem jí opatrně položil na postel a zahrnoval ji polibky, něhou, kterou mi vracela..

Ztrácel jsem se v polibcích a znovu se nacházel ve vášni, kterou ve mně tato žena dokáže vzbudit, bral sem si to všechno, jako už samozřejmost, nutnost a vracel každý její polibek, dotek… její nádherné, touhou rozechvělé, hebké tělo, mě do sebe přijímalo s vášní, pulsující láskou v každém pohybu, ve který se dokáží sladit jen ti, co se pravdu milují a jejich láska, ohleduplnost, myslí na toho druhého víc, než sama na sebe… na svoji rozkoš, uspokojení.



Už ne jen JÁ nebo ONA… ale my dva! Dva na všechno, na život, na lásku, dva i na trable, které dozajista přijdou. Usínali jsme unaveni, ale šťastní a se spokojeným úsměvem na tváři.

Tak skončil náš svatební den a noc… ráno se probudíme v novém společném manželském životě…jaký asi bude?

43.kapitola

13. srpna 2011 v 6:08 ♥ POVÍDKA - Mozaika života

Slané slzy, sladké štěstí, opojná láska… a my tři.

Michael od chvíle, kdy se dozvěděl u radostnou událost, se ode mě nehnul na krok.. Musela jsem ho posílat do… do .. :-) nahrávacího studia k jeho práci. Dalo mi to přemlouvání, ale na konec svolil. Byl tam opravdu jen nezbytnou dobu a brzy se vracel zpět ke mně, k nám.

Michael pořád plánoval, zařizoval, snažil se, abych byla co nejvíce v klidu, ale copak to s ním jde?.. Je stále v pohybu..
Bylo to pozdě odpoledne, seděla jsem nad rozečtenou knihou v altánku a užívala si krásného dne, podřimovala jsem, až mi kniha vypadla z ruky. Když tu mě někdo objal kolem ramen a začal líbat na krku, procitla jsem velice rychle.. Michael… poznám jeho vůni na dálku, jeho rty na své kůži, nikdy jsem nezažila nic smyslnějšího, chtěla jsem ho trochu poškádlit, tak, aniž jsem otevřela oči, jsem si jeho polibky užívala…

"Kdo je to".. .. Michael na okamžik přestal.. "Jak?.. kdo je to? Viky, copak ty by ses nechala líbat cizím chlapem?" řekl se smíchem… a pokračoval dál v polibcích… "Klidně! Kdyby tak krásně voněl jako ty, líbal jako ty… Ale to nikdo jiný nesvede, jako ty, takže vím, že jsi to TY!" chytila jsem ho kolem krku a přitiskla se k jeho tělu… a on mi podstrčil pod nos obrovskou kytici růží… bílých nádherných růží…

"Ach, Michaeli, ta je krásná… zase jsi zpustošil další květinářství, děkuji ti…" Vzala jsem od něho kytici a položila jí vedle sebe.. a dala mu jako svůj dík polibek, který nebral konce. Seděli jsme vedle sebe a já si opřela hlavu o jeho rameno a cítila se šťastná, opravdu šťastná. To jsem netušila, k čemu se ještě chystá…
"Viky? .. "ano, Miku?" … Mám tu pro tebe ještě něco, víš ty bílé růže jsou jen začátek.".. odmlčel se…pohlédla jsem do jeho hlubokých očí a řekla: " Začátek čeho?"… chytil mě za obě ruce a poklekl přede mnou a mě jen velmi pomalu docházelo, co se chystá udělat…

"Viky, miluji tě, celou svojí bytostí.. jak ještě nikdy nikoho. Jsi mi přítelem, oporou a hlavně ženou, se kterou chci sdílet život, náš… společný život. Myslel jsem, že už to nikdy žádné ženě neřeknu, ale tys dokázala opak, naučila mě znovu věřit, důvěřovat v lásku..nebát se …. Viktorie Smittová, vezmeš si mě za manžela?"… a podával mi prsten s třpytícím se diamantem, který jsem viděla přes slzy rozmazaně a dojatě jsem odpověděla. "Michaeli, miluji tě víc, než cokoliv ve svém životě, ty jsi můj život… i to malé, co se nám narodí…. ANO, vezmu si tě… ráda! Bude mi ctí být tvojí ženou."

Po té Michael vzal prsten a navlékl ho na můj prst a vzal mě do náruče a odnášel mě do našeho domu, kde jsme plánovali tichou svatbu zde v Neverlandu…

Byli to nejkrásnější okamžiky, ty, pro které stojí za to plakat, protože jsou to slzy radosti a štěstí… utírali jsme si je navzájem.. a přitom se smáli.
Svoje zásnuby jsme oslavili romantickou večeří, hýčkáni vzájemnou láskou, která měla milostnou dohru, téměř do svítání. Nikdy jsem se necítila tak výjimečně a krásně, jako ten den a noc…
* * * * * * * * *
Ano, každý z nás zavolal tu radostnou novinku těm, kterým důvěřoval.. Michael Janet, kterou požádal o to, aby mu šla za svědka… a já Alex, která je, jak moje sestra… a kterou jsem požádala, aby za mnou přijela pomoci mi se svatebními přípravami a až do svatby mi dělala společnost… jen hvízdla do telefonu a pak bylo ticho, jen její dech nasvědčoval tomu, že na druhém konci telefonu skutečně je… bylo fajn ji slyšet.. a snad poprvé, co se známe, že nebyla schopná slova., dokonce, když se z toho šoku vzpamatovala, tak začala i koktat.. Bylo snadné ji přesvědčit, aby za mnou přijela….
Myslím, že tentokrát budu vyprávět já.. a ona bude poslouchat… je toho tolik, co jí chci říct.. o co se podělit.. o své štěstí…

Jen o Michaela se rozhodně dělit nehodlám… ani náhodou…. s nikým… a i vy si nechte taky zajít chuť.. Michael je MŮJ!!! ♥

Michael pokaždé sexy.. !

12. srpna 2011 v 8:45 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Nesu vám něco na krásné odstartování víkendu, něco zlatého, krásného, smyslného ... a hádat můžete jen jednou.
KDO TO ASI BUDE ?

42.kapitola

10. srpna 2011 v 5:35 ♥ POVÍDKA - Mozaika života

Další sklíčko do mozaiky života.

Celou tu nesnesitelně dlouhou dobu, co Mark vyšetřoval Viky, jsem pobíhal před jejím pokojem sem a tam a nervózně poklepával nohou… Byla tak rozrušená, bledá… prožíval jsem neskutečná vnitřní muka.. proč je tam tak dlouho? Co našel, že mu to tak trvá… ? Ale kdybych Marka neznal tak dlouho, je pečlivý, nedělá unáhlené soudy, všechno si raděj ověří, než by vás rozrušil, byť by to bylo jenom nějaké podezření… ani už nespočítám, kolikrát pomohl mě, tak snad pomůže i Viky…

Sotva cvakla klika od pokoje, vystartoval jsem z křesla, do kterého jsem se usadil, ve kterém jsem stejně neměl stání… a šel jsem mu vstříc.. "Marku, prosím tě, řekni mi pravdu… co je s ní… co je Viky? Pro smilování Boží…mluv Marku..!"

"Pomalu… Michaeli, pomalu.." usmíval se, což bylo dobré znamení… "Michaeli, dopřej Viktorii klid, nesmí se rozrušovat, musí hodně odpočívat a zítra jí vezmi na nějakou klidnou procházku po Neverlandu.. a žádné skotačení na kolotočích, jinak bude dál zvracet.. " NO a co jí teda je? Nebo bylo?" … "Michaeli, věř mi, je zdravá až moc.. měla jen nízký tlak.. a jak sama přiznala, měla odpoledne nějaký stres, tak toho jí, prosím tě, ušetři… co je s ní ti neřeknu, respektuji lékařské tajemství, ale až budou výsledky, tak ti potvrdím diagnózu, O.K.?" .. řekl a odcházel… No, to jsem se toho dozvěděl… Když jsem vešel do pokoje k Viky, plakala, vzlykala .. bylo jí tak líto, že jsme se nepohodli… Přisednul jsem k ní na postel, na které seděla s polštáři za zády….

"Viky, miláčku, děláš mi starosti, co je ti… proč zase pláčeš, nemůže to být přece tak strašné, Mark říkal, že jsi zdravá… a prý až moc, nerozuměl jsem mu… no ták, Viky, neplakej, řekni mi, co tě trápí…?"
Objal jsem její chvějící se tělo a hladil jí po zádech, po vlasech, cítil jsem, jak přerývaně dýchá a jak se snaží uklidnit.. nespěchal jsem na ní….byla, jak prokřehlé ptáčátko. Trpělivě jsem ji hýčkal ve své náruči a sliboval si, že už ji nikdy nebudu zanedbávat.. že už ji nikdy nenechám samotnou, že už nikdy….."

"Michaeli?" … řekla tichým hláskem… "Ano, Viky.. já.. děkuji ti, že jsi tady se mnou a máš tak velkou trpělivost…" snažil jsem se poslouchat, co mi chce říct, i když jí mluvení mezi vzlyky dělalo ze začátku potíže…. nepřerušoval jsem jí….

"Michaeli, víš, jak jsi mi říkal, že tvůj život se skládá z mnoha sklíček, z mnoha dílků, které postupně skládáš do mozaiky, která tvoří obraz tvého života…. Michaeli, chci, abys věděl, že to, co ti řeknu, je neodvolatelné a nikdy to z mé strany neskončí,.. naopak, je to stále silnější… miluji tě.. a milovat nepřestanu… a už nechci zůstat v anonymitě a schovávat naši lásku , už NE! Chci patřit do toho obrazu a nést s tebou všechno rovným dílem… chci být další dílek mozaiky… a ještě něco nebo… spíš někdo…. "

Malinko se odtáhla, vzala mojí hlavu do svých dlaní a dívala se na mě uplakanýma očima a já pod tím pohledem jihnul.. byl tak měkký, objímající a milující… a jen velmi pomalu mi docházel obsah jejích slov.. a jestli lze něco nazvat rajskou hudbou, pak jsou to právě její slova..

"Michaeli, jsem opravdu zdravá, neměj o mě strach… ty ranní nevolnosti, únava a celková slabost i nízký tlak mají příčinu v jednom jediném… Michaeli, nic tě nenapadá?...Jsem těhotná, čekám miminko, naše miminko.. budeš otcem! Konečně se ti vyplní tvůj sen, který chci snít spolu s tebou, společně s námi…."

Díval jsem se do jejích očí a z těch mých tekla nezadržitelně jedna slza štěstí za druhou… nebyl jsem dlouho schopný čehokoliv, jen jsem svojí Viky pevně objal, líbal a opakoval stále to samé do kolečka... Děkuji, děkuji ti, Viky, já jsem tak šťastný a dojatý.. konečně jsem zakusil i slzy štěstí a to jen díky tobě, tolik tě miluji, vás" ….. a další slzy zkrápěly mou tvář.

Řeknete si, taková radostná zpráva a my s Viky byli, jak v slzavém údolí, ale ten pláč byl osvobozující, odplavil všechno, všechny křivdy z mého dřívějšího života, i to malé nedorozumění s Viky, schoulili jsme se oba do jedné postele a plánovali náš společný život ve dvou, ve třech…

Umiňoval jsem si, že udělám maximum proto, abych svojí rodinu ochránil… Už jen to slovo rodina, ve mně vzbuzovalo ochranitelský instinkt…