Říjen 2011

9.kapitola

31. října 2011 v 19:11 ♥ POVÍDKA - Labutí píseň

Diagnóza a rada přítele

Noha bolela jako čert. Když jsem přišla do šatny zhroutila jsem se na gauč, vyděšená Nicol poslala okamžitě pro doktora, zatím co já jsem se snažila nohu masírovat…

Doktor dorazil hned po té, co můj vyděšený manažer, hned v závěsu za mým pedagogem, chcete-li učitelem tance a tanečních technik a můj opravdový a dlouholetý přítel Filip..

"Filipe, bolí to.. je to jako nějaká křeč nebo co .." snažil se mě uklidňovat a já bezradně číst v jeho již vrásčité tváři, nyní se mi zdály jeho vějířky kolem očí ještě hlubší starostí o mě…

"Klid holčičko, doktor se na tebe podívá… obracím se na něj vždycky, když potřebuji spolehlivou a nestrannou diagnózu, byl na tvém představení, je to vídeňská špička mezi lékaři, jsi v těch nejlepších rukou." Doktor přisedl ke mně na lůžko a prohmatával mi lýtko a já jen úpěla bolestí…
"Madam, vím, že to bolí, ale musíme provést vyšetření na klinice, svaly, šlachy, úpony, cévy… zatím to vypadá jen na únavovou křeč, proto se také tak třesete… Odpočiňte si, ale v žádném případě si nedávejte horkou sprchu, nebo koupel.. jen co vás osvěží a zítra brzy ráno mě navštivte na klinice. Tady Filip ví, kde mě najde.. zatím užívejte tyhle vitamíny, hořčík a další užitečné látky, které vašemu organismu prospějí."

"Filipe, řekni, že budu moc dokončit vystoupení? Mám přece další tři dny na to, abych se z téhle patálie dostala, přece nepatřím ještě do starého železa…" Úzkost mi svírala hrdlo, snažila jsem se uklidňovat sebe samu… Filip, mě jen pohladil po lýtku a řekl : " No tak, Bello, nesmíš všechno vidět tak černě, že tys trénovala víc, než jsem ti nakázal, než jsi měla? Musíme počkat, až co řekne doktor, pak se uvidí".

No, ano!! Trénovala jsem víc, než bych měla.. po té dovolené jsem chtěla být ve formě, vždyť jsem byla bez aktivního tréninku víc jak týden, což je hodně..
Tu noc jsem nemohla usnout, budily mě noční můry, špatné sny a noha pobolívala, sice ne tak, jako po představení, ale dobré to nebylo.. Co řekne doktor, jaký bude jeho verdikt? Bála jsem se strašně moc, ale naučila jsem se za ta léta v branži být tvrdá, především k sobě..

Ráno jsem v doprovodu Filipa šla na kliniku, kde mě doktor podrobil řadě vyšetření na neurologii, aby se vyloučila Parkinsonova choroba a jiné hrozby, které pronásledují všechny tanečníky a hlavně baletky.
Doktor mě pořádně prohlédl, udělal všechny testy a sdělil mi přesně, o co jsem nechtěla za žádnou cenu slyšet.

" Isabello, jsou to svalové křeče, které se dostavují po dlouhotrvající námaze, ovšem ve vašem případě celotělové, proto ten třes po vystoupení, jedná se o oslabení nervové soustavy v důsledku nedostatku minerálů, mohou nastat i poruchy metabolismu, horečnaté stavy. Měla byste vysadit, jinak můžete zkolabovat přímo na jevišti. Předepíšu vám nějaké doplňky stravy, musíte hodně spát, odpočívat, v žádném případě nedoporučuji trénink a bohužel, ani další vystoupení."
Po tom, co jsem slyšela, jsem měla dvě možnosti, nedbat na rady lékaře a risknout to i za cenu, že vystoupení nedokončíma nebo zrušit zbývající dvě vystoupení a vrátit se domů s tím, že jakmile bude noha v pořádku, dokončím vystoupení a lidem, kteří měli vstupenky nepropadnou, ale jejich termín se jen posune.

"Filipe, co mi radíš? Myslím, že pár dní odpočinku by to spravilo a pak bych to zvládla, nějaká pitomá křeč mě přece nepokazí vystupovat, víš přece, jak miluji tanec a zdejší publikum, na kterém mi záleží víc, jak kdekoliv, jsem tu přece jen skoro doma." Doufala jsem, že mi můj rádce, učitel i přítel řekne to, co chci slyšet, ale neřekl.

"Bello, to není rozumné, nechceš přece, aby se tvůj stav zhoršil natolik, že už si nikdy nezatancuješ. Víš, jak jsem skončil já s tancem, přesně takhle! Začalo to pitomou křečí, jak říkáš a skončilo svalovou disfunkcí a jejím zkrácením a zánětem šlach a konec mojí kariéry byl tady dřív, než měl. Kdybych tenkrát poslech rozum a nedal přednost ctižádostivosti, tak jsem nešel do důchodu předčasně. Poslechni doktora. Posuneme vystoupení, do té doby, až budeš fit, lidé to pochopí, počkají si na tebe, vždyť jsi nejlepší primabalerína ze všech, dotáhla jsi to daleko na nejvyšší metu, tak z ní o své vlastní vůli nechtěj pryč!"

Když jsem přemýšlela o tom, co mi Filip řekl, musela jsem mu dát za pravdu, byl mi otcem i bratrem, vlastně jím byl téměř doopravdy, protože můj otec zemřel, ani se nedožil toho, aby mě viděl vystupovat. Od té doby jsem k Filipovi přilnula jako k otci a bylo to oboustranné.

Tak tedy posunu vystoupení na dobu neurčitou, od čeho mám managera, bude to muset zařídit, i když nebude asi moc nadšený. Dám si pár dní klid a pak ..pak se vrátím domů.. Jisté je, že tuhle sezonu už na veřejnosti nevystoupím.

DUŠE A TĚLO MÁ JMÉNO LÁSKA

30. října 2011 v 6:34 ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
Moji milí, pro nadcházející dušičkové období tu mám další krásné vyznání od Marty/Muscles, jako vzpomínku na Michaela, tak při zapalování svíčky a hledění do jejího světla, vzpomínejme s LÁSKOU... Není to jen vzpomínka, ale poselství života.

Otvírám pomyslnou knihu Tvého těla a duše…chci ji celou prostudovat. Potřebuji v ní číst nejen text, ale hlavně mezi řádky, kde je ukryt poklad, jež nese Tvé jméno…Michael Joseph Jackson.

Obracím tvrdé desky této knihy o Tobě a dostávám se k předmluvě. Ta hovoří o překrásné, citlivé a jemné bytosti podobné andělu, která na naší planetě zakusila zlo a hořkost…kus krutého života. Jsi můj hrdina, že jsi tuto brutalitu na sobě a svých dětech musel zažít a do posledního kousku krutosti, bezohlednosti, cynismu a touze jiných po Tvém majetku, který byl jinými na Tobě spáchán, jsi všechno nesl na svých bedrech s hrdostí a rovnými zády a čelil těmto zvěrstvům.

Proměnou Tvých podob časem Tvého života jsem uchvácena. Není možno si vybrat jednu jedinou.

Ať jako dítě, pak teenager, mladý muž v rozpuku nebo zralý muž středního věku…je to těžké, jako s Tvými písněmi a tancem…také nemohu vybrat jednu nebo jeden jediný…nejlepší…poněvadž je to vše o dokonalosti a perfekcionismu… a tudíž to nejde.
Svou nedočkavostí po čtení o Tobě jsem se dostala na úvodní stránku knihy. Vždy jsi říkal : "Píseň musí mít příběh …úvod, stať a závěr." I tato kniha o skvostu, jakým jsi Ty, kterou listuji, bude mít tyto tři ingredience…jako Tvé písně, co jsi pro nás psal se svojí nekonečnou láskou k nám.

Všechno, co jsi nám sděloval a odkázal, pocházelo ze Tvé božské geniální mysli…utvářel jsi ji ve svých písních, tanci, knihách, básních, obrazech…hotová symbióza lásky…o to Ti šlo…milovat se navzájem, jeden druhého, chytnout se za ruce v davu, dotknout se člověk člověka bez zášti, zloby, a nenávisti. Dokonale jsi nám to předvedl v písni Another part of me…

Jsi neskutečně uhrančivě krásný a neodolatelný…tato píseň byla velkým třeskem ve Tvých dějinách. Když se dívám na toto video z doby BAD a vidím Tě, má pocit, že procházím květinovou zahradou a slyším šum motýlích křídel. Úplně ses nám touto písní rozdal, každému jsi věnoval kousek sebe.

Odměnou Ti byly nejen potlesk, ovace ve stoje, skandování fanoušků. Bohužel, jsi nemohl nijak ovlivnit i nečekané omdlévání Tvých fanynek, ze kterého jsi byl pak smutný, ale byl to jejich projev lásky k Tobě…těch slabších jedinců. Už při prvních tónech Tvých pomalých písní fanoušci kynuli v rytmu hudby zapalovači a houpali se davem…to jsi miloval…"WOW"…ve tmě magickou zář světélek, hromadný zpěv s Tebou, odrážejíc se jako hvězdy na obloze v Neverlandu.
Naučil jsi nás a stále učíš, abychom chodili po světě s otevřenýma očima a otevřeným srdcem. I ten žebrák na ulici a bezdomovec potřebuje jíst, pít a ohřát se. Učíš nás, abychom nepohrdali lidmi postiženými, třeba na vozících nebo nevidomými…ti potřebují lásku více, jako zdraví lidé…i Ty jsi nezapomněl nikdy na Stevie Wondra a vedl ho na pódium a zase z pódia, aby bezpečně došel na svou židli. Vštěpuješ nám nenásilně do mysli, že je nutné začít u sebe samých a nezapomněli se podívat do zrcadla…Ano, máš velikou pravdu…miluji Tě za to nejvíc…ale jen málokdo to umí…

Svět, bohužel, ušlapal lásku, cit, empatii, slušnost, ochotu pomoci…někam hodně hluboko, alespoň sto sáhů pod zemi. Učíš nás, abychom vzali pomyslnou lopatu a ty krásné vlastnosti lidí, které byly božím darem, jsme opět vykopali a vrátili znovu na svět…na světlo boží…Díky Ti za to, že jsi dokázal oslovit tímto svým nádherným způsobem spousty lidí, kteří POCHOPILI…ano, dokážeme někteří být lidmi v každém ohledu…Díky, moje neskutečná lásko…

A dostávám se ke stati…

Nezapomínám na to, pomáhat dětem…snažím se pokračovat ve Tvých odkazech…jsi můj nejlepší učitel…vždyť to byl důvod, proč ses stal megastar, pohybující se v tak tvrdém showbusinesu , který jsi zaplatil cenou nejvyšší…a vše jsi dělal pro lásku k dětem a lidem celého světa.

Pro mě jsi to nejsladší, nejvzácnější a nejkrásnější, co jsem ve svém dlouhém životě poznala. Řekla bych, že na prvním místě je Bůh, pak Ježíš a hned vedle na čestném místě sedíš Ty…lásko moje andělská…kdyby to bylo v mé moci,prohlásila bych Tě za svatého…pro Tvoji nádhernou čistou duši.

Tvé oči na mě září z videí a stále se jich nemohu nabažit…jsou to studnice nevyčerpatelné inspirace. Tvé oči hladí, léčí, prozrazují radost, lásku, štěstí, něhu, jemnost, pochopení, soucit…ale naopak v dobách pro Tebe zlých se proměnily …od těch dob vyzařují smutek a bezmoc, proč jsi nebyl pochopen a z jakého důvodu Ti bylo tolikrát ublíženo…dnes to vím…pochopila jsem vše.

Jsem žena, která nikdy nepřestane obdivovat Tvé mužné tělo, kterým jsem dočista uchvácena. Mohu zodpovědně si dovolit tvrdit, že v tomto případě jsi učaroval miliony ženských srdcí na celém světě.

Křivky Tvého úžasného těla, havraní kudrnaté vlasy do čela, sepnuté vzadu do culíku, smyslné plné rty s překrásným zářivým úsměvem, který odzbrojuje, šíje, jež mě svádí ji líbat a hladit, ramena, co nabízejí ochranu, hruď, co by mi poskytla teplo a jistotu, to božské rozpětí Tvých křídel, co končí obrovskými dlaněmi a tenkými něžnými prsty…samozřejmě oblast pánevní, jež ve mně vzbuzuje ty nejodvážnější představy a myšlenky, které může smyslný muž jako Ty, v ženě, jako jsem já, vyvolat.
Úžasná dlouhá štíhlá stehna, která končí dlouhými černými mokasínami s bílými ponožkami v nich. To vše je ten nejlahodnější koktejl, který se musí pít jen po doušcích a opatrně, jelikož JE JEDINÝ A VELMI VZÁCNÝ…je to vlastně UNIKÁT…který už nikdo nikdy tak nenamíchá.

Závěrem této pomyslné knihy o těle a duši Ti chci, lásko moje, poděkovat za to, co jsi mi všechno dal. Za lásku dětem a lidem celého světa, za písně, tanec, knihy, básně, odkazy, ve kterých můžeme pokračovat…za to, že za ta léta, co Tě obdivuji a učím se od Tebe, jsi mě učinil lepším člověkem. Díky Tobě se na vše dívám z mnoha úhlů pohledu a myslím v první řadě na ostatní a až někde v pozadí jsem teprve já…není to tak těžké, se to naučit a osvojit si tuto vlastnost.

Je to o pochopení a potřebě člověka a vnímání potřeb toho druhého. Co by člověk byl sám na světě, kdyby nebylo druhého?

Zapomeňme na sobectví a otevřme svá dobrá srdce lidem celého světa, ať už v útlém nebo pokročilém věku. Hlavně sundejme klapky z očí a přestaňme být neteční, když se děje bezpráví a rozmáhá se ve velkém jen zloba, zášť, závist a nenávist.

Zkusme se vzít za ruce…třeba i virtuálně, podívejme se sobě do očí a otevřme svá srdce…udělejme tento svět lepším…tak by to chtěl Michael… naše společná NEKONEČNÁ LÁSKA…♥

MJ is a Sexyy boii... WaaHuuu !!!

28. října 2011 v 7:43 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Holky, co myslíte? Kolik bych mohla dostat let za znásilnění??? PřekvapenýSmějící se Mika, samozřejmně!!! Ale, říkám si: Zuzy, on by si dal říct, dal... takže by to bylo dobrovolně, povinně... Sakra,celý den mám volný.. á já se tady vykecávám, místo abych......Smějící se


8.kapitola

27. října 2011 v 6:01 ♥ POVÍDKA - Labutí píseň

Nejkrásnější z labutí…

Drazí moji čtenáři, snad přežijete malou osvětu z baletního umění. Pokusím se být co nejstručnější, abyste pochopili, nechci vás poučovat, pouze zasvětit.♥ Je to krásná pohádka o labuti, které změnila život láska. Láska k princi. Byla by velká škoda jí krátit, neboť by ztratila na svém kouzlu, smyslu. Kdo ví, zda Isabell v následujích kapitolách neprožije svůj příběh se svým princem v pohádkové zemi.


Vídeň mě přivítala v celé kráse. Mnohdy mám pocit, jako bych se vrátila domů. Můj otec byl Němec, to po něm jsem zdědila své příjmení, možná i právě proto, mě zde vítají, jako bych byla jejich krajanka, jsou milí, pozorní a velice vstřícní.


Vždycky mě při návštěvě Vídně znovu okouzlí historické kočáry tažené párem bílých koní, které projíždí starobylým centrem, pouliční umělci, co se vydávají za sochy, vůně místních specialit, kávy.. už jen při tom pomyšlení se mi sbíhají sliny na Sachrův dort, kterému nikdy neodolám.. stejně jako mají svoji historii, sochy, divadla, muzea, tak i tyto laskominy.. Ale ty si dopřeji, až budu mít za sebou všechna vystoupení.. každé deko navíc je znát na kostýmu i na tanci.

Vždycky před vystoupením cítím tu energii davu - publika. Pokaždé jsem nervózní, ale jakmile se opona zvedne, vypnu myšlení a vcítím se do role, kterou tančím, do celého příběhu a stávám se jeho součástí… tak, jako mnohokrát před tím, tak jako právě teď…

Je ti teplo, děvče ?...:-)

26. října 2011 v 8:39 Videa, která stojí za to vidět! ♣
... Teplo, Michaeli, teplo.... ! Né, kecám! Je mi hic, je mi vedro.. hořím! Užijte si taky v tomto sychravém počasí, vím, že z vás půjde akorát pára...Smějící se proto hned nevycházet ven, hrozí nastuzení!


Michael Jackson řidič! :-)

25. října 2011 v 6:09 Zážitky s Michaelem
Kdo toho o Michaelovi věděl nejvíc? No, přece maminka... Michael uměl všelicos, ale s tím řízením byl na šťíru..

Michael dostal svůj řidičský průkaz v roce 1981, ve věku 23 let.

Zpočátku se nechtěl učit řídit. "Já mám svého šoféra, když chci jít ven," řekl, když jsem na něho začala dotírat, aby si udělal svůj řidičský průkaz. Ale, co když tvůj šofér bude nemocný?" odůvnodnila jsem. Konečně se nechal přemluvit... vzal si nějaké ponaučení. Poté, co začaly jízdy, se Michael rozhodl, že si užije být za volantem. Poprvé, když mě vzal na projížďku, se odvážil až na Mulholland Drive, klikaté cestě v Hollywood Hills. Jednalo se o zvyšování zkušeností. "Mám srdce v krku," (LaToya byla také v autě) "Měl jsem nohy na brzdách... snažil jsem se auto udržet na silnici. Byl jsem tak vyděšený!" (stěžoval si později) Michael jel rychle.
Pak Michael začal chodit sám. "Neměl bys chodit sám," řekla jsem mu. "Bill Bray by měl jít s tebou." Ale Michael o tom nechtěl ani slyšet. "Jsem unavený z toho mít ochranku pokaždé, když někam jdu."

Když začali jízdy, Michael mi řekl, že by nikdy nechtěl jet na dálnicích, on si myslel, že jsou příliš nebezpečné. Tak jsem byla šokována jeden den, když nás Michael najednou odvezl na dálnici.
"Počkej chvilku, Michaele, co to děláš?"

"Teď můžu řídit na dálnicích!" řekl se smíchem. Jeho názor na dálnice se změnil, když viděl, jak dlouho mu trvalo dostat se do Los Angeles bez jejich použití.

Michaelovo první auto byl Mercedes. Pak si koupil černý Rolls-Royce, který později vyměnil za modrý. Jednou jel v Rollsu a zastavil jej policista Van Nuys. "To vypadá jako ukradené auto," řekl důstojník. Nepoznal Michaela, ani neměl na sobě převlek ten den. Michael mu zdvořile vysvětlil, že je to opravdu jeho vlastní auto. Ale důstojník šel dopředu zkontrolovat vše na autě. Michael pak seděl ve vězení. Zachránil ho Bill Bray: "Já ani nevěděl, co se stalo, dokud jsem se nevrátil se domů." Možná, že policista měl pocit, že mladý černoch nepatří za volant Rollsu. "Měl ses zeptat úředníka, jak vlastně ukradené auto vypadá," řekla jsem poté, co mi Michael vyprávěl jeho dobrodružství. Ale Michael byl rád i za takové zkušenosti, tvrdil, že je šťastný. "Musím vědět, jaké to je být ve vězení!" Zvolal.
(podle Katherine Jackson)



7.kapitola

24. října 2011 v 5:56 ♥ POVÍDKA - Labutí píseň

Moře, slunce a telefon

Miláčkové moji, musíte teď přežít několik málo dílků bez Michaela, jedná se o spojovací místy i nezáživné kapitolky, avšak důležité a zásadní pro další děj povídky. Nebojte se, od okamžiku, kdy se na "scéně" objeví Michael , jen tak nezmizí! Ba co víc, bude pořádný fičáák! Smějící se Díky Vám za pochopení ♥

Měla jsem sbaleno! Tentokrát jsem opouštěla Miláno s podivnými pocity, jedna část mě samé chtěla zůstat, nechat v sobě doznít nejen krásu tohoto místa, ale včerejší setkání, jehož dozvuky stále prožívám…

Do onoho vytouženého osobního volna před další cestou mě dělil akorát příjezd mého řidiče, který mě odveze na vytoužený odpočinek, na klidné místečko k moři. Pronajala jsem si jeden plážový domek, kde je klid. Kde mohu být chvilku sama se sebou bez toho celého ansáblu. Miluji ranní procházky podél mořského břehu, vítat se se sluncem a na chviličku být vtažena do harmonie a splynutí s přírodou…

Ze snění mě rychle vytrhl klakson auta, které pro mě přijelo, popadla jsem rukojeť kufru, na rameno hodila kabelku a pečlivě uschovala vizitku s telefonním číslem Michaela, kterou jsme si na rozloučenou vyměnili. Nic nebránilo tomu, abych si užila dovolenou a také jsem to udělala…

Pobyt u moře v malém domku mi udělal moc dobře. Procházky, opalování, koupání v moři, jeho šumění a křik albatrosů, to všechno působí jako lék.

Za tu dobu, co jsem tady, jsem měla pár telefonátů ohledně cesty a vystupování ve Vídeňské opeře.. kam odjíždím už za pár dní. Čekají mě tři vystoupení a pak už jen vstříc domovu, těším se, vždyť jsem skoro půl roku na cestách.. Baletní soubor tam odjíždí už zítra, ale já mám ještě pár vzácných okamžiků, kdy si mohu užívat skvělého podnebí a sluníčka.
Místy si tu připadám jako trosečník, sama. Samota, to slovo mě pronásleduje poslední dobou víc, než jsem si ochotná připustit. Vadí mi nebo ne? Jsou okamžiky, kdy si myslím, že jsem si zvykla, ale jde to zvyknout si na to být sama? Mám ráda smích, smějící se upřímné lidi… a ani nevím proč, mě to zrovna teď napadá, ale vybavila se mi tvář Michaela, který se umí od srdce smát. Jen při té vzpomínce je mi krásně u srdce.

Ulehla jsem na lehátko, natřela se opalovacím krámem a dál se oddávala té pohodě, relaxu a začala zhýčkaná sluníčkem podřimovat, když mě probral zvuk mobilu.. Nijak zvlášť jsem se nevzrušovala, říkala si, že přestane, ale byl neodbytný, ba co víc, čím déle zvonil, byl protivnější a já naštvanější. Neochotně jsem se natáhla pro tu věc, která nepřestávala vyzvánět a mžourala na displej, na kterém se objevilo neznámé číslo.. vztekle jsem hovor přijala, protože by se vyzvánění stále opakovalo..

"Prosím.. co si přejete?" … " Dobrý den, mluvím se slečnou Isabellou?" "No, jistě že mluvíte, jen prosím k věci.. co si přejete?" " Já bych si toho přál!! " a smích se linul ze sluchátka, byl mi nějak povědomý, ale?? … "Já bych si také přála, alespoň vědět s kým mluvím, protože na pubertální vtípky vážně nejsem zvědavá"… No, kdo to jen je, že se tím ještě baví, začínala se mi vařit krev nad tou drzostí…

"Isabell, to už je po druhé, co jste mě pěkně vyhubovala, tady Michael, vzpomínáte si na mě ještě??" …

"Och, Michaeli, zdravím vás a omlouvám se, nejen, že bych nečekala, že zavoláte, ale ještě jsem si do mobilu neuložila vaše číslo, nechtěla jsem být na vás nepříjemná, zase!" "Isabello, nic se nestalo, já jen chtěl jsem vám popřát hodně zdaru před vaším turné do Vídně. A také, znovu nabídnout návštěvu Neverladu."

"Michaeli, děkuji vám za přání, ráda pozvání přijmu, teď už si vaše číslo uložím a ozvu se vám, jakmile se vrátím zpět do L.A. už teď se těším. A jak se máte vy, vaše děti?"

"Isabell, děkuji, mě i mým dětem se daří dobře, plně se jim věnuji a užívám si každý okamžik s nimi. Rostou mi před očima, nechci propásnout žádnou rodičovskou radost, ani starost. Máme v plánu menší výlet k našim přátelům v Bahrajnu, ale nepotrvá déle, než řada vašich vystoupení. Takže, až se vrátíme, budu tou dobou jistě doma a brána Neverlandu je pro vás vždy dokořán. Isabell, přeji vám příjemný zbytek dovolené a úspěch na divadelních prknech, Jsem si jistý, že okouzlíte publikum svým uměním, které tryská z vašeho srdce. Mnoho úspěchů a už nyní se těším na další setkání."

"Michaeli, děkuji vám za přání i pozvání, také se těším, na shledanou…"

Zaklapla jsem mobil, nastavila jsem tvář slunečním blahodárným paprskům, zavřela oči a představovala jsem si, jaký ten Neverland vlastně je, jaké jsou Michaelovy děti… jaký je doopravdy ON?

Michael zpívá ve sprše!

23. října 2011 v 6:45 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Tak mě napadá, jen: "Miku, nechceš podat ručník, nebo rovnou osušit?"


6.kapitola

21. října 2011 v 6:04 ♥ POVÍDKA - Labutí píseň

Kašna splněných přání..

"Isabell, pokud můžu být tak smělý, jaké máte plány v nejbližší době? Rád bych vás pozval do Neverlandu, pokud to vaše profesní vytížení dovolí. Prokázala byste mi svojí návštěvou velikou poctu… Cítím, že máme spoustu společných témat k rozhovorům, hudba, tanec.. a vše, co s našimi profesemi souvisí.Víte, já nevím jak vy, ale někdy postrádám to nejzákladnější, jako je jen si s někým zasvěceným popovídat. Svým způsobem je popularita obrovské břímě, které se snáz snáší, máte-li si s kým popovídat, bohužel také přináší osamělost…"

Dívala jsem se mu do očí a četla… ano, vystihl to naprosto přesně. Mnohdy si při pohledu do zrcadla dávám ty samé otázky a marně na ně hledám odpovědi. Vždyť, jak je to dlouho, co jsem si s někým takhle "vyšla". No a taky budu k sobě upřímná, o to se snažím vždycky.. Hodně jsem toho slyšela o Neverlandu, který je mýtus, sen i reálná pohádka, pohádky ty já přece ráda….

"Michaeli, plány?... V první řadě si chci užít italského slunce, moře někde na nějaké klidné soukromé pláži.. a pak mám jedno představení ve Vídeňské opeře a pak se vracím na docela dlouhý čas domů… Ach, někdy mám pocit, že to slovo je mi tak strašně vzdálené a cizí zároveň… Moc ráda vaše pozvání přijmu, povídá se mi s vámi opravdu dobře, už si ani nepamatuji, kdy mě bylo v něčí společnosti tak bezprostředně a lidsky hezky! Hodně jsem toho o Neverlandu slyšela, takže se budu moc těšit…! Vždyť jsme krajané.."

Evidentně byl rád, kdybych nebyla unavená, tak bych vydržela s ním rozprávět do rána… ale, jak se tak dívám na hodiny, no už ráno je! Ještě, že můj hotel je hned vedle divadla… Michael se nabídl, že mě doprovodí… Galantnost mu rozhodně nechybí…
Souhlasila jsem pod podmínkou, že za sebou nestrhne lavinu fanoušků, svých a především fanynek… V tomhle je popularita vážně na obtíž, absolutní ztráta soukromí…. U mě je to jiné.. jinak se učešu, obyčejně obleču, narazím šál nebo kapuci na hlavu a je to, ale on? Moc dobře si pamatuji titulky z novin…

Nabídl mi své rámě a scházeli jsme volným krokem po schodišti a obdivovali se znovu a znovu architektuře a zručným rukám umělcovým… překvapilo mě, jaký je znalec umění, přesto, že provozuje jiný druh tance, hudby…

Když moji líc ovál čerstvý sytý vzduch nočního Milána, všude osvětlení a minimum lidí, byla jsem za to ráda, jen jakýsi hromotluk s knírkem šel za námi, asi Michaelova nezbytná tělesná ochranka, ale dodržoval diskrétní vzdálenost… Když se Michael zastavil, zastavil se také… tentokrát se Michael zastavil u překrásné barevně nasvícené fontány, ze které prýštila třpytivá voda v různých časových intervalech… Její poklidně šumění do této prapodivné noci ve mně vyvolávalo jakousi podivnou nostalgii…

Michael se zastavil a něco zoufale hledal po kapsách.. a jen se blaženě usmál, když našel… a něco malého mi vložil do dlaně..

"Isabell, říká se, že když hodíte minci do kašny kdekoliv na světě, kde vám bylo dobře a budete si něco přát, splní se to…a vy se do toho města vrátíte, šťastná… tak pokud chcete, našel jsem dvě, jistě máte na srdci přání, které čeká na to, až bude splněno… tak tedy, zavřete oči a myslete na své přání…"

Překvapil mě, tím jaký je romantik, ale pokud by to mělo fungovat, za zkoušku nic nedám…. Téměř zaráz jsme hodili mince do vody mezi ostatní, které ležely na dně, kdo ví, zda se jejich majitelům splnilo to, co si přáli?

Ale to se nedozvím, ale pokud se splní to moje, nebojte se, prozradím vám ho…

Dámy pozor, už se svlíká! Nebo bude brzy svlečen! :-)

20. října 2011 v 7:04 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Sice kvalita videa je bídná, ale obsahově bez chyby.. Jen se mi chce zvolat, Miku pokračuj, jeď.. dolů s tím.. !


No, a je libo ke konci týdne trochu hříšného tance? Ano, tak dámy, vypnout prsa a vlnit, až uslyším vyskakovat kyčle z pantů.. Smějící se Sakryš, ale řeknu vám, hříšný tanec a Mike ve zlatě, mám chutě - proklatě! Ta tenká látka, ta se brzy poddá, nejsem si zcela jistá, musela býti elastická?
Musela prostě!Rozpačitý Zase myslím sprostě! Smějící se
Není nad zátěžový test, prováděný naší zlatou odbornou dámskou porotou, kdy jedenáct žen s deseti, chtělo by s Mikem hřešiti!! Smějící se


5.kapitola

18. října 2011 v 6:00 ♥ POVÍDKA - Labutí píseň

Setkání

Příprava na setkání mi zabrala necelou hodinku, za kterou jsem ze sebe udělala jen ženu, která se chce cítit dobře. S velkou chutí jsem odložila špičky, makeup… a snad na chvilku zapomněla, že jsem baletka a byla sama za sebe. Zvolila jsem vínové společenské šaty, které se hodí nejen ke mně, ale i zdejšímu komornímu prostředí.

Někdy skoro zapomínám, jaká jsem… to divadelní klišé mě ovlivňuje víc, než bych chtěla. Neustálé dohadování se s manažery, co vzít a co odmítnout.. oni by nejraději vzali všechno, ale tomu jsem udělala konec, nechala si jen jednoho dlouholetého, Matthewa, který byl u zrodu mé kariéry a jeho schopnosti i lidství prověřil čas.

Stoupala jsem po schodech potažených červeným sametem, po krásném vestibulu, který stále zářil plností světla, v jehož kráse se odrážela bohatá historie. Krásný leštěný mramor vůbec nevypadal studeně, naopak, hřál a nebylo to jen díky reflektorům, které ho zahřívají, ale bohaté umění i samotného italského národa, který si svojí historii střeží a pečuje o ní…

Mé kroky směřovaly k nejbližšímu výtahu, který mě odveze přímo před restauraci, ve které se má uskutečnit naše setkání.. obsluha u výtahu, mladý chlapec, který mě oslovuje s úklonou - "madam" po mě neustále pokukoval a působil v mé blízkosti dosti nervózně, stísněně.. .. na klopě měl cedulku se jménem.. "Antonio"..

Když jsem opouštěla výtah, poděkovala jsem mu za ochotu a ještě malou radu přidala: "Antonio, zkuste se usmívat, jistě to nějaká slečna ve vaší společnosti ocení".. spiklenecky jsem na něj mrkla, ale to se už výtah pomaloučku zavíral a Antonio tam stál jako jeden z mramorových pilířů tohoto divadla.. a pak, že jsou Italové divocí?!

Když jsem vešla do restaurace, bylo tam velice málo lidí.. většinou lidi od divadla. Přistoupil ke mně hoteliér se slovy: "Madam Bergman, pan Jackson Vás čekává v salonku, kde nebudete nikým rušeni, prosím, následujte mě!" Vedl mě do sousední místnosti, která ústila do salonku.

S díky jsem přijala a Michael tam už seděl, ale jakmile mě spatřil, povstal a šel mi v ústrety.. a podával mi jednu bílou růži, na chlup stejnou, jaké mi poslal… "Děkuji Isabell, že jste mé pozvání přijala, prokázala jste mi tím velikou čest! Musím složit hold nejen vašemu umění, ale také kráse. Moc vám to sluší.." … díval se na mě tak.. tak.. jak to jen říct? Byl milý, pozorný, galantní…

"Michaeli, děkuji vám, nejen za pozvání, komplimenty na můj účet, ale i za ten přenádherný koš s růžemi, které si myslím vůbec nezasloužím a díky taky za tuhle jejich sestřičku." Pomalu mi odtáhl židličku a já se posadila, urovnala šaty,které splývaly na zem…číšník nalil sladké italské víno a do křišťálových sklenic vodu.. a hovor mohl nerušně pokračovat. Musím též dodat nenuceně, ne s každým umělcem zvučného jména je to stejně příjemné..

"Michaeli, chtěla jsem vám poděkovat ještě za něco, za váš velkorysý dar na potřebu strádajícím dětem. Jsem moc ráda, že jsem mohla být nápomocná i já, vždyť, kdo jiný je potřebnější, než právě děti a je jedno, kde jsou,. Víte, když vidím obrázky vyhladovělých a ubohých dětí, třeba v Somálsku nebo někde jinde, je to alarmující, nemůžu nečinně přihlížet."

"Isabell, ano, je jich tolik, co jich hlady umírá, strádá, trpí, že mi to trhá srdce. Od té doby, co jsem se stal sám otcem, mě zprávy o trpících dětech dohání k slzám. Jsem šťastný, že dnešní akce pomohla alespoň trochu zmírnit jejich utrpení. Vy ale jste okouzlující konferenciérka, bylo to vážně uvolněné a přátelské setkání..Víte, jak Lucciano, tak Andrea jsou mými přáteli a musím se přiznat, nebýt této akce, tak bych se s nimi neviděl…

Isabell, velice pozorně jsem sledoval váš taneční výkon a musím se vám znovu obdivovat, s jakou lehkostí cítíte hudbu, která prýští skrz vaše tělo ven… Byl to pro mě po dlouhé době opravdu umělecký zážitek. Cítím z vás, že tanec a hudba je vaše přirozenost, protože i já sám to tak mám."

"Michaeli, vystihnul a popsal jste to velice přesně! Už dlouho se mi nestalo, že nemusím nic vysvětlovat a přesto vím, že mi rozumíte, ono se totiž pocity popisují, ale hodně těžko…"

Žasla jsem nad tím, jak tento slavný muž, kterého zná celý svět, je citlivý, vnímavý, skromný i pokorný před útrapami života. Jistě o nich ví své..

Konverzace probíhala velice mile a po jídle jsme si dali kávu a Michael se zeptal ještě na něco …

Nádherné video

17. října 2011 v 7:33 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Co na tohle video říct ? Jen, že znova smekám před Michaelovou genialitou, uměním, to, jak napíná rozvášněný dav, který by pro něj udělal cokoliv. Ten jeho nádhernej culíček, prsten na ruce, sakryš, chci mít druhej do páru.. Užijte si to video, rozhodně stojí za to..


4.kapitola

15. října 2011 v 8:00 ♥ POVÍDKA - Labutí píseň

Bílé růže…aneb, kdo za ně může ?

Po zdlouhavém procesu oblékání do baletního úboru a především špiček ( můžete mrknout jak na to, ale já bych na to nervy neměla.. od 0.42) jsem stála na prknech, jenž znamenají svět v baletním pohádkovém kostýmu, nic jiného, než tanec a hudba pro mě neexistuje… jen děj, hudba a mít své tělo pod kontrolou, co na tom, že se ke upírají zraky přeplněného divadla, v jehož ložích usedli dnešní hosté.

Když zazněl poslední tón dějství, všichni vstávali ze svých míst a tleskali, ano, potlesk diváků je pro mě hrozně moc důležitý, dává najevo, že děj je nenechal chladnými, že ho pochopili, prožívali stejně, jako já..

Ukláněla jsem se a květiny se slétaly snad ze všech stran… Uklonila jsem se zvlášť směrem k jedné loži, v níž stál a nadšeně tleskal Michael a posílal vzdušné polibky…

Po té, kdy jsem se odebrala do šatny a Nicol mi pomohla ze šatů a odešla jsem, usedla k toaletnímu stolku, abych se odlíčila… Byla na mě znát únava, kterou zakrýval make-up, koukala jsem na sebe do zrcadla a říkala sama sobě: "Bello, už potřebuješ oddych jako sůl, vypadáš totiž hrozně ztrhaně!" Když v tom se ozvalo krátké, avšak silné zaklepání.."Ach, jo, zase někdo, kdo jde žádat o autogram, neochotně jsem na sebe natáhla svůj župan a otevřela dveře šatny…
S velkou opatrností jsem otvírala dveře, ale neviděla jsem nikoho.. jen obrovské množství květin...


Když jsem dveře otevřela dokořán, aby koš nádherných bílých růžích mohl projít, stál tam mezi nimi poslíček, kterého nebylo skoro ani vidět. Pomohl mi je vnést dovnitř šatny… Byla jsem ze záplavy té krásy a vůně úplně jako omámená…

"Kdo je posílá?" ptala jsem se sebe i toho dotyčného, který je přinesl, ale nedostala jsem žádnou odpověď..tak jsem podepsala převzetí a zavřela jsem za poslíčkem dveře…

Stála jsem nad tím obrovským pugétem a hledala vysvětlení.. od koho jenom jsou a kolik jich vlastně je? Začala jsem tu něžnou krásu počítat, každá růže byl unikát, obrovský kalich uvnitř s mírně zrůžovělým stínem… Napočítala jsem jich rovných sto… a našla jsem snad i vysvětlení, od koho jsou… v bílém tylu, kterými byl na okrajích kytice a vypadal jako závoj, byla malá bílá perleťová obálka, kterou jsem zvědavě vzala a usedla do měkkého křesla… a četla..

Isabello, díky za takové přenádherné vystoupení. Vaše umění je okouzlující, jako vy sama. Přijměte, prosím, jako poděkování tyto květy, které mi svojí krásou, něžností a jemností připomínají Vás. Díky za skvostný umělecký zážitek, který mě hluboce oslovil na duši a dotkl se mého srdce.
Pokud nebudete moc unavená, velice rád bych vás pozval do divadelní V.I.P. kavárny v nejvyšším patře tohoto divadla..
Na setkání s Vámi se těší MichaelJ (pravýMJ :-) )!

Nevěřícně jsem koukala na květiny, na lísteček a musela se usmívat tomu, pravý Michael Jackson.. a také zpytovat svědomí, no moc jemně a křehce jsem se tady v šatně k němu nechovala, když jsem mu vyhubovala a ještě ho nazvala tak nepěkně.

Ano, byla jsem sice unavená, ale co by si o mě pomyslel, kdybych se nedostavila, nejen, že jsem nevděčná za takový květinový dar, ale taky namyšlená a kdo ví… tak nějak z jeho slov o umění, cítím, že najdeme společnou řeč. Někdy je popularita spíš na obtíž, přináší osamělost, nemožnost si s někým popovídat, nehledě na nemožnost na nějaký osobní život. Takže rozhodnuto… půjdu..

Ale nejdřív ze všeho pod sprchu, obléknu si něco pohodlného, ano, bavlněné šaty a nějaký šál.. to bude to pravé.. Mezitím se divadlo vylidní, takže i načasování vyjde..

Tak takový byl náš Michael! ♥

14. října 2011 v 6:00 Zážitky s Michaelem

Probíhá soud, to všichni víme a ještě dlouho probíhat bude.. přetřásá se cokoliv, lží bylo už dost na Mikovu adresu, znova se otevírá i tak špatně hojící se rána. Dovolím se s vámi podělit o jeden článek z těchto stránek, je to rozhovor Michaelova bubeníka.. k tomu není co dodat, jen utřít slzy ! Protože mi NEPOCHYBOVALI !!!
Mluví my z bolavé duše, ANO, TAKOVÝ BYL MICHAEL a oni se opováží ho soudit, rozebírat ho.. co měl, neměl... je to NESPRAVEDLIVÉ!!! Zamračený

Vzkaz těm, kteří někdy pochybovali...

Poté, co byla u soudního prcesu s doktorem Murayem puštěna nahrávka* s Michaelovým hlasem, Jonathan Moffett, Michaelův bubeník, Napsal následující zprávu adresovanou všem, kteří kdy o Michaelovi pochybovali:

TEĎ už pochopíte? Vy, kteří jste pochybovali...

Vy, kteří jste obviňovali... Vy, kteří jste byli tak necitliví? Vy, kteří jste nechápali nebo nechtěli pochopit? Vy, kteří jste se vysmívali, soudili, pronásledovali a lovili... Dohnali ho do země! Vidíte to teď? Poté, co jste slyšeli nahrávku ze včerejška - nahrávku z jeho srdce a duše? I když byl mimo sebe a pod vlivem jeho manipulátorů, kteří mu pomáhali, naváděli ho a zhoršovali jeho stav bytí, byl soustředený na péči - péči o ostatní. Svou budoucnost, svůj život, své srdce, svou mysl a svou duši věnoval potřebám těch, kteří trpí. I když se musel postavit tomu, co řešil, tohle bylo z nahrávky evidentní. Tento sentiment.... plynul od opravdového milujícího člověka. "Mé děti!" "Musím jim pomoct!" "Potřebují pomoc." "Chci jim pomoct." "Všechny je miluju." Opravdu andělské! Milující muž, který mezi námi chodil a těžce pracoval. V mysli nesl soucit s ostatními - vidíte konečně toho nádherného člověka? Úžasnou lidskou bytost? Anděla mezi námi, který dělal Boží práci. Boží vůli. V zákulisí, aniž by to bylo publikováno. Naděje a sny nahrané soukromě... i když zrádcem.

Vy, kteří jste pochybovali... TEĎ soucítíte s tím, který ukázal, měl a projevoval soucit TOLIKA ostatním, kteří to naléhavě potřebovali. Všem těm, kteří teď už nepoznají prospěch z jeho srdce, které toužilo po tom, aby jim pomohlo. Pomoc, která teď nikdy nedorazí k těm, o kterých mluvil a pro které trpěl. Děti celého světa, které ho potřebovaly. Všichni ti lidé, kteří nemají žádnou naději - jeho pomoc a péče se k nim blížila. Teď už nikdy nebude zrealizována. Proto dále trpí, chyceni ve svém duchu, srdci, duši a depresivní mysli. Protože jim kvůli nedbalosti vzali jejich ´ANDĚLA PÉČE.´
Jonathan Moffett

* MJ: Elvis to neudělal. Beatles to neudělali. Musíme být fenomenální. Když lidé z této show odjedou, když lidé z mojí show odejdou, chci, aby řekli, "Nikdy v životě jsem nic takového neviděl. Nikdy jsem nic takového neviděl. Je to úžasné. Je to největší bavič na světě." Vezmu peníze, milión dětí, a postavím dětskou nemocnici, největší na světe, nemocnici Michaela Jacksona pro děti. Bude tam kino, herna. Děti jsou v depresii. V nemocnicích nejsou žádná kina, žádné herny. Jsou nemocné, protože jsou deprimované. Jejich mysl je deprimovaná. Chci jim to dát. Chci se o ně postarat, postarat se o anděly. Bůh chce, abych to udělall. Bůh chce, abych to udělal. A já to udělám, Conrade.

CM: Já vím, že ano.

MJ: Nemají dost naděje, žádná naděje. To je ta další generace, která má zachránit naši planetu, budeme o tom mluvit. USA, Evropa, Praha, moje děti. Chodí bez matky. Opustí je. Jsou opuštěné - jsou z toho psychicky degradované. Když se dostanou ke mně, říkají prosím, vezmi mě s sebou.

CM: Mmnh-mmnh.

MJ: Chci to pro ně udělat.

CM: Mmnh-mmnh.

MJ: Udělá, to pro ně. Budou si to pamatovat víc než moje představení. Moje vystoupení budou na pomoc mým dětem. To byl vždy můj sen. Miluju je. Miluju je, protože jsem neměl dětství. Neměl jsem dětství. Cítím jejich bolest. Cítím jejich bolest. Umím si stím poradit. "Heal the World," "We Are the World", "Will You Be There", "Lost children." Písně, které jsem napsal, protože to bolí, víš, bolí mě to.

(13 sekund: ticho)

CM:
Jsi v pořádku?

MJ: Spal jsem.

Hádej, hádej, hadači.. :-)

13. října 2011 v 7:08 ☺☻ Zajímavé fotky
Celkem nevinná fotka, že?
Michael sedí, pije, nebo si hraje, že místo láhve s džusem zpívá do mikrofonu...Usmívající se ale jinak?
Krom toho, že mu to strašně sexne.. jako vždy, najdete to.. ? Smějící se