Duben 2012

10.kapitola

29. dubna 2012 v 6:02 ♥ Povídka - Hlas srdce

Nejkrásnější z květin

Probudil jsem se.. ehm, vlastně byl jsem násilím vzbuzen.. a hlavně mokrý a věřte mi, že opravdu všude!!!.. Srdce mi tlouklo jak vychrochtaná stará pračka.. netušil jsem v ten moment, kde jsem, jestli na turné, nebo si ze mě udělali terč své zábavy mí bratři, se kterými jsme vyváděli podobné kousky, když jsme byli malí, ale když jsem zahlédl rozevlátou hřívu své sestry, kbelík v její ruce, bylo mi to jasné, ale to, … že přizvala Natali, jí nezapomenu !!Má to u mě, jako v trezoru i s úroky!..

……. Zatímco se Janet smála, Natali se strašně moc omlouvala, rudá, jak rak .. .. šel jsem si dát sprchu, stejně jsem byl mokrý až na kost a obléci se, než dorazí Joseph s mámou… Natali šla po svých povinnostech a dohlížet na chystané práce. Měl jsem čas utřídit si myšlenky…

Když jsem vyšel před dům, bylo všude spousta lidí, připadalo mi to jako v mraveništi, prostě cvrkot! Natali vše organizovala, řídila všechny práce..rozdávala instrukce a vysvětlovala na rozkresu plánu,aby každý věděl, kde je jeho místo, každý věděl, co má dělat… jen já si připadal, tak nějak.. ?? Nepotřebný…
Šel jsem se projít, čerpal jsem energii z přírody, vylezl jsem si na svůj dávající strom a vnímal hudbu, rodila se v mé hlavě.. v mém srdci..

Pomalu jsem se loudal Neverlandem… viděl jsem Natali, jak se sama ujala zahradnických prací, klečí v právě nachystaném záhonku a s láskou bere do ruky jednu sazenici begonií za druhou…obratně hloubí jamku, do které ukládá křehkou rostlinku a jemně přitiskne a opakuje to znova, zcela ponořená do své činnosti. Z barev tvoří dokonalý přírodní výtvor… dostal jsem chuť jí pomáhat.

Poklekl jsem vedle ní do záhonu a nabídl jí svojí pomoc: "Natali, smím? Smím přiložit ruku k dílu?" .. Oh, Michaeli, vylekal jste mě, jdete jako duch, vůbec sem vás neslyšela přicházet… Ale jistě, když chcete, prosím… " .. Natali, omlouvám se, nebylo v mém úmyslu vás vystrašit." …"Michaeli, neomlouvejte se, vy nemáte za co… to já!" … "Vy, Natali???" Proboha proč, za co ?.." pohlédla na mě s takovou úzkostí, že se mi zatajil dech… "No, za to ráno, já.. to jsme s vaší sestrou přehnaly, takhle vás promočit… a.." .. skočil jsem jí do řeči, abych předešel jejím rozpakům a musel se smát, kdyby jen věděla, že je to téměř rodinný sport!...

"Natali, klid, je mi víc, jak jasné, že mozkem celé akce byla moje sestra Janet, je to ztřeštěná holka a navíc, takové vylomeniny si se svými sourozenci vyvádíme často. Ale jsem rád, že si spolu rozumíte."

Pohlédl jsem do její tváře.. ještě nikdy jsem neměl takovou příležitost, až teď… její jemné, stejnoměrné rysy, dokonale ženské .. krásné modré oči jako nebe nad Neverlandem.. a její drobná kyprá ústa, ve mně evokovala… to, že jsem na nich jí visel pohledem… její kaštanové vlasy jí padaly do tváře a měnily barvu, při doteku slunečních paprsků, které se prodíraly mezi větvemi stromů… cítil jsem, že už si ji neprohlížím, ale civím, jako bych ji chtěl ulovit… dívala se i ona a kdo ví, co se jí honilo hlavou, protože ta chvilka ticha, kdy na sebe dva lidé zírají, byla nabitá zvláštní energií..

"Michaeli, ano, to rozumíme, málokdy se mi stane, že se s někým tak rychle naladím na stejnou vlnu sympatií, tak jako s vaší sestrou." .. "Tak, to jsem moc rád, že jste v sobě našly snad budoucí přátelství, které je moc důležité, ale měl bych vás před ní varovat!"…řekl jsem chladně a vážně.. vzal jsem si z bedýnky další sazenici a po Nataliině vzoru ji mlčky zasázel.. vzpřímila se a jen tázavě, skoro až bojácně zopakovala: …."Varovat?" …" No, varovat, však víte, co vyvádí mě!" … začala se smát, byla znát úleva … nevím, co čekala, že řeknu, ale její smích byl krásný, jasný.. a já vnímal ty krásné tóny barevnosti jejího smíchu… podívali jsme se na sebe a museli se smát, jak malé děti….

Oba dva, jak na něčí neslyšitelný pokyn jsem se sehnuli pro další rostlinku, která čekala na to, až ji naše ruce dají do životadárné náruče matičky země… avšak oba dva jsme sáhli pro tu samou… a moje ruka spočinula na té její… jako by mnou projela elektřina a podivné brnění se rozlilo uvnitř mého těla…ale ruku jsem nebyl schopen stáhnout, znovu jsem měl možnost, pohlédnout do její krásné tváře… byl to okamžik, kdy jsme si zblízka hleděli do tváře… když jako vysvobození, ani nevím z čeho.. jsem si všimnul malé čmouhy od hlíny na jejím čele…

" Natali, můžu… … " pomalu jsem sunul svoji ruku, abych tu malou "vadu" na kráse odstranil…mírně jsem odhrnul pramínek jejích kadeří a palcem setřel malou čmouhu, kterou si udělala nejspíš od toho, když si dávala neposlušný pramínek za ucho…

když tu se ozvalo…

9.kapitola

26. dubna 2012 v 7:11 ♥ Povídka - Hlas srdce

Omyl

Na tohle ráno jsem se opravdu těšila…! Vstala jsem brzy, velmi brzy… a šla si trochu zaběhat, než se obyvatelé domu vzbudí, než přijdou s rostlinami, sazenicemi.. už se těším, jak přiložím ruku k dílu.. to "papírování" se tomu nevyrovná, ani náhodou… těším se na kontakt s květinami, s přírodou…

Vrátila jsem se příjemně občerstvená krásným ránem, vzduchem… dala jsem rychlou sprchu, natáhla svoje pracovní džíny, černé tričko a spěchala na snídani…

Když jsem přišla do jídelny, nebyla jsem zdaleka první.. u stolu u velkého okna seděla jakási mladá žena, která přijela včera, zahlédla jsem ji, jak se prochází ruku v ruce s Michaelem… moc jim to spolu slušelo, zvlášť, když se smáli…

"Dobré ráno, Sofie." Pozdravila jsem se s milou starší ženou, kuchařkou, která obětavě každému připraví, o cokoliv si řekne, i kdyby jí to přidělávalo práci jakkoliv… je to dobrá duše tohoto domu..

"Dobré ráno, Natali, co tak časně? Sluníčko sotva vstalo a vy už tu pobíháte v plné polní.." Mrkla na mě, jako by chtěla říct, že bych si měla pospat, ale copak to jde v tak krásném ránu?

"Sofie, byl by hřích spát tak dlouho, vždyť dneska to tu všechno vypukne", řekla jsem jí stejně optimisticky… dobře, dobře, vím, Michael mi říkal, že tu bude cvrkot… že mám nachystat pro řemeslníky občerstvení venku… A co mohu nabídnut vám, Natali?"… "Sofie, díky, šálek kávy a nějaké pečivo nebo ovoce postačí…" "Dobře, posaďte se, připravím čerstvou kávu, tak, jak ji máte ráda…"Děkuji, jste zlatá!" pohladila jsem jí po ruce a ona mi opětovala vlídný úsměv.

"Ahoj, smím si přisednout, neruším… ?" Oslovila jsem, zdá se smutně vyhlížející dívku u stolu, která se zasněně dívá ven zpoza obrovského okna… "Ahoj, jasně, budu ráda" … usmála se.. snažila jsem se navázat hovor. A když jsem viděla, jak se dívá ven, kde se právě volně procházela žirafa, řekla jsem: "Je to tady jako v pohádce !" …… a dívala jsem se na krásné zvíře, které shýbalo svůj dlouhý krk nějakému keři, aby okusilo, jak asi chutná… "Ale jestli to tady bude takhle okusovat, tak moje práce neskončí nikdy, bude velká spotřeba zeleně!" … a začaly jsme se obě jak na povel smát! …

"Promiň, nepředstavila jsem se… Natali Gordonová, těší mne… podala jsem jí ruku, pevně ji stiskla na to, že vypadala velice jemně, křehce bych takovou sílu nečekala.. byl to vřelý stisk.. … a mě také těší, jsem Janet Jacksonová…" "Jacksonová ? To jsi příbuzná Michaela, nebo jsi snad dokonce jeho manželka, včera jsme vás zahlédla, moc vám to spolu slušelo!"… odmlčela jsem se, Sofie přede mě postavila šálek s horkou vonící kávou, jejíž vůni jsem požitkářsky vdechovala…

"Ano, jsem Jacksonová, ale už od narození." začala se smát.. Natali, já jsem Michaelova mladší sestra!Myslela jsem, že naše family je natolik profláknutá, že k takovému omylu nemůže dojít… Jak jsi přišla na to, že jsem jeho.. manželka.. ?".. "No, já se moc omlouvám, nechtěla jsem být dotěrná, ve světě showbusinesu se příliš neorientuji, bulvár zásadně nečtu… já jen, že jste se k sobě chovali tak krásně, vřele, láskyplně.. . zahlédla jsem vás dva včera, když jsem dokončovala poslední výměr pozemku… měla jsem pocit, že k sobě prostě patříte jako "pár"…"

"Natali, my jsme hodně velká rodina, objímáme se skoro pořád při každé příležitosti a já mám svého velkého brášku moc ráda, ze všech svých sourozenců nejvíc …. Ale ty musíš být ta mladá, nadějná, opěvovaná architektka, kterou Michael vychvaluje a se kterou mě chtěl už včera seznámit, jenže to nestihl… " ..

"Ano, jsem, ale že bych byla tak nadějná ? … o tom by se dalo silně pochybovat… uvidíme, až bude práce hotová, zatím je předčasně cokoliv chválit, je tu ještě strašně moc práce. Dnes začnou zahradnické práce a úpravy terénu, pro záhony, fontány a jakuzzi, které jsou začleněny do plánů a celkově posazené do celistvého vzhledu Neverlandu a pak se teprve uvidí, zda tomuto místu prospějí a podtrhnou jeho krásu nebo naopak!" …

…. "No tak, Natali, nač ta skromnost, znám svého bratra, ten by nechválil nikoho, kdyby nebylo za co.. a jsem si jistá, že kdyby nebyl víc, než spokojen, neseděly bychom tu spolu, musíš být vážně ta nejlepší…

"Děkuji ti a víš, že máte se svým bratrem opravdu hodně společného, něco podobného mi taky říkal." .. " a kde vůbec je tvůj bratr, čekám, že ještě něco probereme ohledně bazénu a zatím se neobjevil?...

"Ano, typický můj bratr! Buď nemůže spát a nebo spí, jak medvěd zimním spánkem. Natali, nepomohla bys mi ho vzbudit?" řekla Janet šibalsky, povytáhla obočí.. myslím, že když chce bazén, troška vody mu vadit nebude, no né..?"..odmlčela se a mě došlo, co se jí honí v hlavě…

"Janet, ty myslíš jako, že… že by dostal ranní sprchu, ještě dřív, než se pod ní dostane???" dívala jsem se tázavě do její tváře, přece jen mi to přišlo trošku moc drastické.. Ale, jak se v ní rozehrál škodolibý úsměv..a zaznělo radostné "Přesně!!!" .. a to už jsme se smály, jak o překot… a která víc… už teď mi bylo (pana Jacksona líto!) Smějící se no a když jsme se uklidnily, tak pronesla další větu, která mě rozesmála.. .

"Ale až po snídani, medvěd počká, může ještě pět minut spát! Kobliha má přednost.. !" …

8.kapitola

23. dubna 2012 v 6:00 ♥ Povídka - Hlas srdce

Šok střídá šok !

Hledal jsem ho snad všude, nebyl nikde .. než jsem se vrátil od telefonu, byl pryč… Proběhl jsem kolem domu, bezúspěšně.. Z dálky jsem zahlédl Natali pod stromem, jak pracuje, třeba ona by mohla vidět Bubblese..
Když jsem se přiblížil, viděl jsem, že spokojeně pojídá sušenky na jejím klíně… a tváří se přešťastně, když ho hladí a šimrá za ušima…. Vypadali oba spokojeně..
"Natali, doufám, že vás moc nevylekal… " Michaeli, přiznám se, byl to ŠOK!!! Sedím si tu a přemýšlím a Bubbles přistál uprostřed stolu, v první moment jsem si myslela, že se mi jen zdá.." smála se Natali… a podávala mu další sušenku.. Její smích byl nakažlivý, musel jsem se smát taky, vždyť kolik kousků už za tu dobu, co ho mám, vyvedl…

Pohlédl jsem na stůl, na kterém byly všechny nákresy a rozpis, co kam přijde zasázet… bylo to dokonalé.. vše barevně vyznačeno, do nejmenšího detailu… vzal jsem jeden do ruky a nešetřil chválou.

"Natali, to je přesně to, o čem jsem mluvil, o čem jsem snil a vy to převádíte do reality… víte přesně, která květina kam přijde a v jaké barvě, tak, aby to vše spolu harmonicky ladilo…a nejen to, ale aby každá květina nebo keř prosperovala na tom či onom místě.. Je to úžasné, moc se těším, až to tu bude, jako na vašich obrázcích.. krásně malujete, víte o tom?"

"Michaeli, děkuji ! Mám ráda květiny.. přírodu, musím se přiznat, že takhle velký projekt je můj první, ale nějak cítím, že tady to jde samo… tohle překrásné místo je opravdu kouzelné samo o sobě.. samo si řekne, co je pro něj dobré a co ne, stačí se jen vcítit… Pokud s mými návrhy souhlasíte tak, jak jsou, mohla by nastoupit naše zahradnická firma, aby vše převedla v realitu… Sama si dohlédnu, aby vše bylo do puntíku dodrženo…"
"Ahoj Janet, vítej.. tolik jsem se na tebe těšil! Až ti to tu budu moct ukázat… jsi první z rodiny, jak jsem ti slíbil, tohle je to moje tajemství o kterém jsem mluvil…" stála v tichém úžasu a nebyla schopná slova, oči rozšířené úžasem se rozhlížela kolem sebe.. ..a neustále, jak zaseknutá gramofonová deska opakovala: "Wow!..." Pobaveně jsem pozoroval reakce lidí, kteří jsem přijdou úplně poprvé, všechny se sobě podobaly, ani moje sestra není výjimkou… jindy tolik výřečná, uštěbetaná holka, najednou oněmí…a zírá, ani pusu nezavře..

"Miku, bráško.. to je, to… to je paráda… měla jsem pocit sotva jsem projela branou Neverladu, že vstupuji do jiného světa, do jiné dimenze… do dětství… .. Tak, to jsi přede námi tajil, ale povedlo se ti to..! Máš tu opravdu všechno, co miluješ a čeho si jako dítě neměl šanci užít.. ty sochy dětí… jsou nádherné a tamhle je Petr Pan se svojí Wendy….. a támhle, není to vláček..? ..ZOO… Miku, ty tu máš i zoologickou??"

Chytl jsem svoji sestru za ruku a táhnul jí ukázat vlastně všechno, jen jsem nevěděl, co dřív… měl jsem radost, když jsem viděl tu její.. !

"Janet, no a počkej, až tady všude na záhoncích budou okrasné květiny, keře.. až se vše rozehraje barvami… a vše bude tak dětsky rozjásané, veselé.. už se na tom brzy začne pracovat, vlastně už od příštího týdne…Mám tady skvělou zahradní architektku, která je vážně skvělá, brzy vás seznámím…Vše zvládla v relativně krátkém čase.. vše je naplánováno, rozvrženo.. jen začít… Počkej a před hlavním vchodem budou z květin obrovské hodiny, samozřejmě, že funkční.. které odměřují sice čas, ale budou kouzelné, protože nás dokáží posunut v čase a to zpět do dětství.. tamhle bude malý chlapec sedící na srpku měsíce, jako logo Neverlandu… Země Nezemě… Země, kde se sny plní… Počkej, však uvidíš..!"… Janet a támhle bude…. Janet… ?

…. Kde zase vězíš?!" Když jsem zjistil, že už hodný kus cesty jdu vlastně sám a sám si také pro sebe povídám.. Otočil jsem se a viděl Janet, jak se zničehožnic zastavila… Vrátil jsem se pro ni, vzal ji za ruku a snažil se ji odtáhnout… "Co je, proč stojíš, jak ty sochy, pojď přece, chci ti ještě ukázat lunapark..a můj strom, který jsem si oblíbil, pojď, vylezeme nahoru ???" … z tváře své sestry jsem vyčetl, že radost a nadšení nehlušila nějaká špatná vzpomínka, stín, který vzal na okamžik úsměv z jejích rtů… …

"Janet, co je… co se stalo… ?.. Janet… proč ses tak zasekla… " "Miku, já, já… při té vší kráse na něco zapomněla? Bože, .. zapomněla jsem tě varovat, před.. před.. .." "Janet, no ták klid, před čím… z tebe to leze, jak z chlupatý deky… před čím jsi mě chtěla varovat, zvážněl jsem… postavil jsem se naproti ní, vzal jí za ramena a zatřásl jí…

"Miki, bráško… když ses po turné nevrátil domů.. Joseph…." řekla přiškrceně… "Co Joseph?? Snad neublížil mámě?"... Jako bych se nakazil strachem, sotva jsem slyšel jméno toho, který se mi tolik naubližoval, jako by mě někdo polil ledovou vodou.. Jemně jsem vybídl svoji sestru.. "Co udělal?"
"Miku, on si nechal zjistit, kde je tvůj nový domov… ví o tomhle místě… ví o něm i máma, ale té to bylo jasné, že se stěhuješ, hned po té, co jsi odjel na turné, že spolu s tebou zmizely všechny tvé osobní věci, všechno prostě. Michaeli, zítra jsou tady…. Promiň, že jsem tě nevarovala dřív…"

"Ach Janet, nic si z toho nedělej, čekal jsem to.. a do zítřka času dost! Něco vymyslíme!Tady platí moje pravidla a ne jeho! Když na to přijde, dál, než před bránu se nedostane!" Snažil jsem uchlácholit, jak svoji sestru, tak vlastně sebe, věděl jsem, že to přijde, že Joseph bude soptit, až nade mnou ztratí jakoukoliv převahu.. kolikrát jsem slýchal, dokud bydlíš v tomhle domě, pod mou střechou, bude to tak a tak!!!

No a teď to bude konečně obráceně!

7.kapitola

20. dubna 2012 v 6:28 ♥ Povídka - Hlas srdce

Seznamte se…

Seděla jsem pod stromem nad svými plánky, měla jsem je rozložené na prostorném stole a zakreslovala poslední detaily na zvelebení Neverlandu dřív, než se začnou realizovat.. Tak nějak pod širým nebem se mi pracuje nejlépe.. přicházejí nápady, inspirace, stačí se rozhlédnout kolem, zvednout oči k nebi, přes koruny stromů sledovat ptáky, kteří trylkují v jejich větvích..

Možná po rozhovoru, který jsem vedla s Michaelem jsem znovu přemýšlela o jeho slovech dětství, okouzlení, úžasu dítěte.. "Nechcete vyrůst?" .. "Ne! ¨".. to já jsem se snažila vyrůst a hodně rychle se osamostatnit… nerada, dokonce s bolestí v srdci vzpomínám na své "dětství" .. bez otce s přísnou chladnou matkou, která mě nikdy nedokázala přijmout, milovat takovou, jaká jsem, i když jsem se snažila sebevíc.. byla přísná, odtažitá, připadalo mi s přibývajícím věkem, jako by se mi mstila za něco, co prožila zlého ona sama… Na otázku, kde je můj otec, reagovala vždycky podrážděně a když jsem byla neústupná, výbušně vytrvalá, jako každý pubertální mladý člověk, schytala jsem mnoho facek a ran, které mě bolely nejen na tváři, na těle, ale především na duši, kde se cítím zraněná, poznamenaná dodnes… Dodnes to nepřebolelo, to vědomí, že mě moje vlastní matka nenávidí, snad právě proto, že jsem se jí narodila nebo jí ublížil ten muž, který měl být mým otcem… tolik jsem si přála poznat druhou polovinu sebe sama…

Postupně jsme se s matkou odcizili na tolik, že jsem si na studium začala vydělávat sama… a ztrácela s ní kontakt nejen citový, který prakticky nikdy nebyl, ale i ten fyzický… postupné telefony… a sliby, že zavolá.. že zavolám… se staly neuskutečněnými, neviděla jsem jí víc, než pět let.. …

Možná jsem tehdy, když jsem odcházela z domova, který domovem nebyl, na který nemám ty nejlepší vzpomínky a už vůbec ne na dětství, tak jsem se obrnila, snad v pudu sebezáchovy, neinvestovat příliš city, upnout se na nějakého člověka, partnera.. protože to se mi taky nevyplatilo… Nechtěla jsem opakovat chyby, kterých se na mě dopustila má matka, proto každý můj vztah skončil z mé strany rozchodem… ano, bála jsem se a bojím se stále o to víc, jsem se věnovala své práci, kterou miluji čím dál víc… Utvářet něco, co po vás zůstává a vzkvétá..

Nevím, jak dlouho jsem byla ponořená do svých ponurých myšlenek, do sebe sama… ale probralo mě, až nějaký podivný šramot a šustění papírů.. proboha mých plánů a nákresů… uprostřed stolu přistálo něco, něco… bože vždyť to je.. to je opice v kraťasech… Bože, kde se to tu vzalo… ??????

Seděla jsem nehnutě a koukala na to zvědavé zvíře.. které si mě prohlíželo a já jeho.. jakoby čekalo na mojí reakci.. která nepřicházela.. po chvilce jsem naklonila hlavu, udělalo totéž… Vzhledem k tomu, že mělo na sobě "šaty" .. jsem usoudila, že to bude nějaký domácí mazlíček a ne žádný zdivočelý pobuda… zkusila jsem promluvit… "Ahoj, já jsem Natali… ?" bláhově jsem čekala, že dostanu nějakou odpověď.. tou mi bylo jen vřeštění a pak vyplázlo jazyk a začalo tleskat… a smát se… a já pomalu roztávala, ne, že bych z něj měla strach, jen jsem to zvíře nechtěla vyděsit.. i když jemu se to povedlo.. skvěle… Potřebovala jsem ho nějak "sundat" z těch mých plánů a projektů… jinak by byla moje dvoutýdenní práce v háji…

Vzpomněla jsem si, že mám vedle sebe na lavici tašku a v ní sušenku.. začala jsem šátrat a po oku pokukovat, co ono na to… zvědavě natahovalo krk, ne darmo se říká zvědavý, jak opice… začala jsem s tímto faktem pracovat a vyplatilo se…

"Na, tady máš sušenku, ty jeden uličníku… pojď si pro ní, na..!" pomalu jsem ho odlákávala pryč z lejster, které se už pomaličku začaly mačkat…

Pomalu natahoval ruku po nabízené sušence, když už seděl bezpečně vedle mě, dala jsem mu jí… špulil pusu a očividně byl rád…vlezl si mě na klín a díval se na mě oddaným pohledem, že bych získala nového kamaráda? ..Asi už to tak bude… protože mě chytil kolem krku a držel se, jak klíště.. Připadalo mi to jako, když držím nějaké dítě ve svém náručí… Mluvila jsem na něj, zatímco všude drobil sušenky…

Když se za námi ozval Michaelův udýchaný hlas… "Ach, tady jsi, Bubblesi, co já jsem se tě nahledal! Ale vidím, že jste se už skamarádili…" Posadil se vedle nás… "Natali, doufám jen, že vás moc nevylekal… má rád společnost, sotva jsem vyřídil pár telefonátů, byl pryč… Dovolte abych vám představil Bubbllese… a Bubbllesi, tohle je Natali!".. Na důkaz přátelství jsme si potřásli pravicí.. je to nesmírně učenlivé a chytré zvíře!

Ukončete nástup, dveře se zavírají !

19. dubna 2012 v 7:51 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Když už v povídce Michael zvelebuje, zařizuje Neverland a Natali mu v tom bude pomáhat, tak vás zvu na malou projížďku ... Jízdenky nebude potřeba, ani bezpečnostní pás, vyrážíme do ráje... Velice doporučuji obě videa! Tady je první část( nešlo vložit)


6.kapitola

18. dubna 2012 v 5:45 ♥ Povídka - Hlas srdce

Peter Pan

Chvilku mě trvalo, než jsem se vzpamatoval, musel jsem být rudý, jak krocan…

"Ou, Natali, smím vám tak říkat?... omlouvám se, Frank vždycky mluvil o architektovi, jako muži, neměl jsem tušení, že přivede někoho tak, tak… no, daleko krásnějšího.. Věřím, že naše spolupráce bude víc, než skvělá. Dovolte, abych vás pozval na malé občerstvení a pak si můžeme probrat detaily naší spolupráce.. pokud souhlasíte.

Souhlasila! Stoupali jsme do schodů do domu, šel jsem po jejím boku, zatímco Frank šel s mírným funěním a velkým odstupem za námi a ještě nezapomněl naznačit gesty její ladné křivky, doufám, že to nevycítila, ani z mých reakcí, ruměnci ve tváři.. které jsem maskoval a odváděl pozornost tak, aby nás neprokoukla.. v ruce držel nedopalek doutníku, který se neopovážil někde pohodit, po tom, co mu v náprsní kapse dřímá ohořelá zápalka! Byl by, jak pochodující popelník… představa, že by se mohl vznítit, pobavila mě samotného!
..
Natali souhlasila, že všechny plány a celou svojí kancelář si vezme sem na Neverland, sice odmítla ubytování v hlavním domě a přijala s nadšením domek pro hosty, prý tak bude daleko blíž přírodě. Poslal jsem řidiče pro její věci a nechal ji pracovat na zvelebování Neverlandu. V odpoledních hodinách už byla v pilné práci, pobíhala s pásmem a stále něco vyměřovala…. Nabídl jsem jí svoje služby a konzultaci…

"Michaeli, přidržte to, prosím, u okraje cesty… k té soše bude vést cestička z oblázků a záhon s trvalkami bude kolem laviček… Poslušně jsem se sehnul a držel pásku, která se odmotávala a měřila vzdálenost, kterou si Natali pečlivě zaznamenávala do svých nákresů a poznámek. Do cesty se má zabudovat i světelné zařízení tak, aby pohled a procházka nočním Neverlandem byla nejen bezpečná, ale ladila s osvětlením atrakcí… Musel jsem konstatovat, že má Natali skvělé nápady… Procházeli jsme se a plánovali… a já se cítil šťastný, že mi rozumí, že přesně vycítila to, oč mi jde… otočila se na mě s otázkou:

"Michaeli, nemám příliš zkušeností s velkými projekty, nechcete si najít někoho zkušenějšího, někoho, kdo se vyzná lépe, než já?" Možná jsem dost nedal najevo svoji radost a nadšení, vycítil jsem, že se tím cítí posmutnělá…

"Ale, Natali to.. je! Já jsem nadšený, s jakou profesní zodpovědností, přesnou prací přistupujete. Víte, jste pro Neverland a mě samotného požehnáním, protože nejste zatížená jednotvárností, stereotypem, do kterého člověk chtěj nechtěj ve své profesi, je-li v ní dlouho, upadá… Máte v sobě přesně to, co se špatně v lidech hledá, co s odstupem věku ztrácí nevinnost, dětskou jednoduchost, radost a vztah k přírodě, přesně jste vystihla to, co já se snažím uskutečnit. Víte, toto místo musí být jiné… tady se sny mají měnit ve skutečnost, jako cestovat v čase a vrátit se zpět do beztarostného dětství, možná právě proto, že jsem o něj přišel, chci ho nabídnout dětem, dospělým, aby si vzpomněli… a nezapomněli." ….

Usedli jsme na lavičku pod stromem… Natali, rozprostřela nákresy a mapku Neverlandu a my se dívali před sebe, kam nedávno nainstalovali sochy dětí, které se radují, hrají… a sochy Petra Pana…. Natalii se zadívala do mapy a pak se na mě podívala tak, jako by se snažila číst v otevřené knize…

"Michaeli, smím se vás na něco zeptat? Pomůže mi to lépe vystihnout podstatu tohoto místa…
(pozn.aut. následující otázky a odpovědi jsou převzaté z Bashirova dokumentu)

Čím vás Peter Pan okouzlil??
"Peter Pan je blízký mému srdci. Je ztělesněním mládí, dětství, kouzel, létání.. Myslím při tom na děti a jejich úžas. O to mi jde. Nikdy jsem ho přestal mít rád, smýšlím o něm pořád stejně.

"Ztotožňujete se s ním?" "Naprosto!" .."Nechcete vyrůst?" …. "Ne, já jsem Peter Pan!"
♥ ♥ ♥
Tak broučkové moji, snad vám v tom neudělám moc velký zmatek, ale od teď se budou ve vyprávění střídat Natali s Michaelem, tak nějak se mi to lépe píše…( někdy to budu "mastit" jak se dá..! Usmívající se předem i zadem díky za pochopení! Líbající

A teď jsou na řadě rtíky !

17. dubna 2012 v 6:31 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Já bych se tááák přisála...


5.kapitola

15. dubna 2012 v 5:51 ♥ Povídka - Hlas srdce

Ona je vlastně on!!!

"Ahoj Janet, volám, jak jsem slíbil… posílám ti řidiče, mám pro tebe překvapení, chci, abys byla první z rodiny, komu jej ukážu… tak nezapomeň zítra ve tři odpoledne tě čekám. Pa…!" Raději jsem zavěsil, jinak by se má sestra vyptávala, tak šikovně, že by to ze mě vyrazila.
Jdu si dát sprchu a potom čekám na tu Frankem sjednanou schůzku s architektem… stál jsem pod proudem vody, která odplavovala všechnu mojí únavu. Jako bych mohl relaxovat a myslet najednou.. v hlavě se mi honilo spousta myšlenek na to, jak udělat z Neverlandu nejen domov, ale místo, kde je vše splněno, stačí jen pomyslet.. místo, kde je všechno možné..

Upravil jsem se, natáhl jsem černé rifle, bílé tričko a svojí oblíbenou červenou košili...vlasy jsem vysušil a stáhnul gumičkou do culíku. Žádný přehnaný outfit, rád se cítím pohodlně a očekával jsem příjezd svého vlastně prvního hosta… Sotva jsem to domyslel, hlásil šéf mojí ochranky Wayen, že ohlášená návštěva projela branou Nevrlandu…

Vyšel jsem před dům, abych přivítal architekta v doprovodu mého přítele Franka.. když jsem viděl, jak neohrabaně se jeho kulaťoučká postava hrabe z měkkých sedadel vozu, měl jsem chuť mu provést nějakou lumpárnu, ale…. Ale můj pohled zaujala pohledná mladá žena, asi tak v mém věku, s nějakými papíry v podpaží. Měla dlouhé vlasy, kalhotový kostým skořicové barvy s vyvýšeným pasem s bílou rozhalenkou, vypadala vzdušně a elegantně, kde jí jen ten starý lišák Frank sebral..
"Ahoj Franku, vítám tě.. ! hlaholil jsem, jak o závod…a běžel jim v ústrety.. natočil jsem se k němu tak, aby nikdo jiný neslyšel.. "Jak to, že jsi mi zatajil takovou sekretářku nebo je to nějaká tvoje nová milenka, pak tedy nechápu, co na tobě vidí, starý brachu!" a dloubnul jsem Franka do žeber.. zatím co se ona žena pečlivě rozhlížela kolem a my dva jsme jí zjevně nezajímali…
"Michaeli, však on tě ten humor přejde, ty kluku nevycválaná!" Tvářil se, jako by schovával nějaké eso v rukávu… "Franku, kde máš toho architekta, slíbil jsi přece, že ho přivedeš… ?!"…

" Jo, jo, slíbil, vlk taky sliboval.. znáš to.. !" Usmívající se Popotáhl z toho svého smradlavého doutníku, který s velkou rozkoší zapálil a zápalku odhodil na zem… v tom se přitočila ta jeho sekretářka, či co.. a zvedla zápalku ze země… a řekla, tak to ne pane Dilleo, tohle ne… když už musíte kouřit, něco tak strašného, tak si to po sobě laskavě uklízejte!" strčila mu vyhořelou zápalku do náprsní kapsy… zůstali jsem jak opaření oba dva a Frankovi div nevypadl hořící doutník z úst…nebyl schopen slova nad tu drzostí… propukl jsem v záchvat smíchu… sám bych nevymyslel nic lepšího!!!

"Slečno, prosím, promiňte, ale dřív, než se Frank vzpamatuje, rád bych se představil… Michael Jackson!" .. napřáhl jsem ruku k podání, vřele jí přijala a řekla: "Těší mne, Natali Gordonová. Máte to tu velice krásné, nádherné místo, nádherný pozemek, nádherný dům i prostory.." řekla a rozhlížela se kolem..

"Ano, to, ano, ale Frank mě měl seznámit s nějakým výtečným architektem, který to tu ještě zvelebí a zatím.. .. zatím přijel bez něj! Franku, jak to, žes ho nepřivezl?!" ..podíval jsem se na něj káravě… zatímco on stál s mžourajícím přivřeným okem a vdechoval dým z doutníků…

"Ale Miku, já ho přivezl!"…. a podíval se na Natali "Nebo bys raděj nějakého starýho páprdu, chlape ?" potáhl z doutníku a plácal mě po zádech, spíš jsem potřeboval pořádnou herdu, abych nabral dech… vlastně ona je on… Natali je tím architektem.. !!

Teď jsem zase koukal já… s padající čelistí!


Už jsem stará…

14. dubna 2012 v 6:37 ◘ Různé

… DVA ROKY! Usmívající se

Když jsem loni psala k prvnímu výročí blogu, který jsem založila z mladické nerozvážnosti :-) … netušila jsem…

Netušila jsem, že se slova z manuálu průvodce blogu, který hlásá o tom, že si najdete nové přátele, může být pravda, ne jenom fráze! Po těch dvou letech existence blogu jich přibylo nebo se obměnili, vyměnili, ale pro mě je zásadní, že Michael zůstává! Nejen na těchto stránkách (stejně jako na ostatních mých SB), ale především v srdcích, našich srdcích a to se nezmění…

Blog vznikl převážně pro povídky, moje postřehy, abychom se mohli kde scházet a společně snít o Michaelovi a nad dějem každé povídky( všech, co je píšeme) mám neskutečně krásný pocit, že Michael nikdy nikam neodešel, svým způsobem zůstal s námi a pro nás a my pro něj!

Za tu dobu, co blog existuje, jsem napsala sedm povídek, z nich právě ta, co běží, bude nejdelší …a snad ji do důchodu dokončím Usmívající se, jen tak pro představu...jsem u 55-tého dílku a stále není konec…(Laneeyku, ale stejně nepřekonám♥ )

Nebudu Vám opakovat to, co VLONI, protože to stále platí…jen chci říct, že si nesmírně vážím každého návštěvníka, který zavítá a rád se vrací nebo tady najde cokoliv, co ho zaujme, ať je to povídka, fotka, video…nebo jen obrázek na vyšívání, za který jste mi mnohé e-mailem děkovaly)

Já zase děkuji vám za Vaši přízeň, komentáře, věrnost, kterou mi zachováváte. Vlastně musím říct, nejen mě, ale především Michaelovi, bez nějž bychom tu naši MJ rodinku nestmelily…

Takže, díky vám, mám vás ráda! Zuzy

Ukážu či neukážu..?

13. dubna 2012 v 6:34 ☺☻ Zajímavé fotky
Co myslíte vy? Ne, neukážu!


Jestli si troufáte, tak si rozklikněte dál! Vstup na vlastní riziko! Za případný tik v oku, slintací koutek úst Zuzy nenese žádnou zodpovědnost!Smějící se

4.kapitola

11. dubna 2012 v 5:01 ♥ Povídka - Hlas srdce

Můj domov, váš Neverland!

"Franku, prosím tě, sežeň mi někoho, kdo se vyzná v zahradní architektuře, za pár dní se vracím z turné a chci se vrátit domů do Neverlandu. Vím, že je tam spousta práce, ale, jak mi volal můj správce, vše v domě je připraveno, zabydleno, tak už zbývá jen doladit terén, zeleň!".. "Spolehni se, Miku, bude to, jak si přeješ, najdu ti toho nejlepšího!!"


Ozval se hlas mého přítele a manažera Franka v telefonu, je fajn mít po boku člověka, na kterého se mohu spolehnout…. Už pozítří se vracím domů, do svého nového domova a snad i života. To místo samo o sobě mě nabíjí energií, dodává klidu, i když tam není ještě všechno zdaleka hotovo, těším se, že poskytnu domov nejen sobě, ale že se o něj budu dělit, chci, aby to bylo místo věčného dětství, které jsem neměl moc příležitostí prožít, bude a vlastně už je tam všechno, co si člověk může přát. Jsem hrdý na to místo, protože jsem ho stvořil, dal do něj sám sebe, svoji duši.. musí to být místo, kde se dospělí stanou alespoň na okamžik dětmi, kde se děti budou cítit jako na své planetě, kde se budou uzdravovat, kde…

Z myšlenek mě vytrhl, drnčivý hlas telefonu mého právníka, mám přijet podepsat smlouvu na natáčení filmu Moonwalker… a hned poté odjíždím domů… domů, to slovo mi znělo, jako rajská hudba v uších, ale nebudu se tam cítit sám… ? Bude mi scházet rodina, matka, sourozenci… co ti mi poví, až se nevrátím k nim..? Ale je mi skoro třicet, musím dokázat žít sám se sebou…



Návrat z turné byl plný očekávání, cítil jsem se nabitý láskou, kterou mi dávali fanouškové, nepopírám, cítil jsem i únavu, ale takovou krásnou… a hlavně.. celou dobu, co se auto přibližovalo k mému domovu, cítil jsem podivnou rozechvělost, snad i úzkost.. nevím, jak to popsat.. a když jsem uviděl před sebou hory, lemující Neverland, jako pevný štít… neskutečné blaho projelo mojí duší… souznění s přírodou, být svobodný a volný… ano… volnost, to je to, co si momentálně přeji ze všeho nejvíc. Skrýt se před blesky dotěrných fotoaparátů.. smět volně nastavit tvář vánku.. který vane od jezera.. zavřít oči, užívat si klidu… ztraceného dětství!

Když se moje auto přibližovalo k bráně Neverlandu, která se zvolna otevírala, cítil jsem se, že se otevírá další část mého života… vše tu bylo tak, jako jsem to nosil v hlavě, ještě dřív, než se stalo skutečností.
Hlavní dům, upravené cesty…. ještě zbývá dosadit okrasné květiny, keře, veškerou zeleň sladit s tím, co tu už je, stromy parky tak, aby to tvořilo harmonii… mám pár nápadů, které bych rád zakomponoval do projektu, takže spousta práce. Doufám jen, že Frank sežene někoho hodně dobrého..
Rozhlédl jsem se po svém pokoji a musel si nejprve zvyknout na to, že patří mě, stejně jako celý dům.. sedl jsem si na postel a připadal si tady uprostřed všeho tak nějak ztracený. Rozhodl jsem se zavolat Janet, slíbil jsem jí to, že se dozví, jako první, že mám opravdu velkou novinku, vím, že se bude radovat spolu se mnou, ale, co zbytek rodiny? Bude sdílet mé nadšení, nejen pro můj nový domov, ale pro záměr, s jakým jsem ho vystavěl, dál buduji.. ? Setkám se s pochopením nebo zavržením?..

Kdo ví, ale jedno vím zcela jistě …Joseph asi nebude moc nadšený, protože tohle ho ode mě odstřihne víc, než by si asi přál, protože ztratí kontrolu nade mnu … nenechám si od něj už mluvit do kariéry, života.. Nezapře se v něm podnikatel, ano vyzná se v tlačenici, nepopírám jeho schopnost prorazit, tak, jako to udělal s námi, jako s dětmi, ale budeme se o tom bavit, až budu já chtít, bude se mě muset naučit respektovat. Nejsem už usmrkánek, kterému, když pohrozí silou nebo řemenem, tak automaticky splní, co je mu nařízeno.. tohle už skončilo! Z přemýšlení mě vytrhl zvuk telefonu… automaticky jsem po něm sáhnul…..

"Ahoj Franku"… "Ahoj Michaeli, tak, tvé přání je splněno, našel jsem toho zahradního architekta, jak si chtěl. Má skvělá doporučení, je jeden z nejlepších… sjednal jsem ti s ním schůzku u mě v kanceláři, nebo chceš, aby přijel rovnou za tebou domů… na Neverland?" .. "Jsi úžasný, ale na co kanceláře, ať přijede rovnou ke mně domů. Tak zítra po desáté, ano?" … "O.K…." bude tam, pošlu pro něj auto… a ty si nachystej všechna přání, jistě ti je splní, umí čarovat, víš!"…. "Čarovat, tak to je fajn, to tu bude dobře!.. díky Franku…!" "Rádo se stalo..!"


Zavěsil jsem sluchátko .. a stále mi v uších znělo… jede k tobě domů.. DOMŮ.. do teďka jsem byl doma všude a vlastně nikde… s výjimkou Gary…

3.kapitola

8. dubna 2012 v 7:33 ♥ Povídka - Hlas srdce

Slet událostí mého života…


Tak toto je taková faktická, nic moc "spojovačka" než se příběh rozvine v něco, na co jistě čekáte…

Pokračoval jsem už docela vyčerpaný v Austrálii, v krásné zemi, kde jsou lidé pohostinní a mí fanoušci stále stejně krásní.
Měl jsem možnost navštívit nespočet parků a zoologických zahrad, kde jsou úžasná zvířata, která bych si nejraději vzal sebou.. Až si vybuduji svůj domov, budu mít spoustu zvířat, které neznají faleš, tak, jako se s tím občas musím potýkat u lidí z branže. Zamiloval jsem se do jednoho medvídka koaly, kterého našli lidé u cesty zraněného a přinesli ho na ošetření a který se už není schopen vrátit do volné přírody.. je to nádherný "plyšák", kterého jsem opouštěl jen s těžkým srdcem.

Stejně tak, jako jeden malý opičák, který moc trpěl v jednom výzkumném ústav a dělali se na něm kruté pokusy. Byl tak malý, choulil se v koutě klece a s ustrašenýma očima sledoval každého, kdo šel kolem.. a tloukl se rukama do hlavy a vydával ustrašené skřeky tak, že mi to trhalo srdce… Prostě jsem se nedokázal odtrhnout od té klece, ze které na mě hledělo ustrašené mládě šimpanze.. jeho pohled prosil a já ho vyslyšel. Okamžitě jsem si nechal zavolat správce ústavu a toho tvorečka vysvobodil, naštěstí v tomto případě peníze byly velice dobrou kompenzací.

Svěřil jsem ho prozatím, než si ho vezmu s sebou, jedné hodné paní v útulku, která se mi o něj postará… dal jsem mu jméno Bubbles, protože, když se zlobí, nafoukne se jako bublina… Od okamžiku, kdy dáte nějakému živému tvoru jméno, přebíráte za něj zodpovědnost. Snad nebude žárlit na Musclese, Uvidíme.

Z mých úvah mě vyrušil telefon, kdy mi volal Quincy, že na nás spolu s dalšími byla podána žaloba o 400 miliónu, že jsme ukradli písně "Thriller", "The girl is mine" a "We are the world".

Okamžitě jsme zkontaktoval své právníky a začala mašinérie vysvětlování, absurdních lží nebo polopravd… trvalo dlouho, než se všechno vysvětlilo a my spor vyhráli.. Byl jsem unavený víc, jak kdy před tím.. a přerušil na krátko turné. Pokračoval jsem až po přestávce v USA ve své domovině a pak následovala Evropa.
Přesně řečeno Berlínská zeď… ta stavba ve mně vyvolávala neskutečný smutek, kolik lidí si vystavělo své soukromé zdi vůči ostatním, zdi z nenávisti, sobectví, krutosti… Právě proto Berlínská zeď, aby mohli lidi poslouchat i lidé, fanoušci na její druhé straně.. východního Berlína.

V mém životě se stalo poslední dobou spousta věcí, jedna událost stíhá druhou.. Získal jsem doktorát lidských práv… dokonce mi vyšla kniha, ve které jsem chtěl sepsat všechnu pravdu o mě, vyvrátit všechny lži, které zasel bulvár do srdcí i myslí lidí, netušil jsem, že Moonwalk bude mít takový úspěch…a stane se bestsellerem. Možná jste ho četli i vy? ;-)

Protože vím, že čtete můj příběh od začátku, vlastně od první kapitoly, jistě tušíte tu nejdůležitější změnu v mém životě a to, že se stěhuji do svého nového domova!

Koupil jsem koupil nemovitost od podnikatele Williama Bonea a stali se z nás přátelé… za částku mezi 16,5mil. dolarů do 30 miliónů mil. Dolarů. Poté jsem nechal vystavět ranč podle vzoru Petra Pana, chlapce, který nikdy nevyroste. Ten příběh mám moc rád, protože v dětské fantazii není místo pro závist, zlobu a přetvářku. Ten sen jsem v sobě nosil dlouho a přesně podle mých instrukcí se na něm pracovalo, takže, až se vrátím z turné, vrátím se do svého nového domova .

Neverland Valley Ranch (dříve Sycamore Valley Ranch) je mým domovem. Je to opravdu krásný kus země, ohraničený horami a krásnou přírodou… Ranč se nachází asi pět mílí (8 km) severně od Los Olivos a asi osm mílí (13 km) severně od města Santa Ynez a je velký asi 1200 hektarů.

Takže když mě budete chtít navštívit, jistě ho neminete!!!

Prdlajs relax, TO JE KOLAPS!!!

6. dubna 2012 v 20:28 Videa, která stojí za to vidět! ♣
.. ..Když u toho musím slintat já, tak vy budete taky!Smějící se A basta!


2.kapitola

4. dubna 2012 v 17:51 ♥ Povídka - Hlas srdce

Ano, mami, ano, "tati" !


"Ano, mami, mám sbaleno, mám všechno… neboj se, nic mi chybět nebude, kromě vás všech… !"

… "Chlapče, dávej na sebe pozor, pravidelně jez a odpočívej, nepřetěžuj se, tvoje tělo řekne, kdy má dost únavy, taková koncertní šňůra, jaká tě čeká, je pořádný zápřah, bez ohledu na to, že jsi mladý kluk… !" … loučení s maminkou bylo vždycky těžké, ne proto, že by se mi po ní stýskalo, i když…. Jako po každém, koho nosím v srdci, ale vždycky přesně odhadla, co se děje uvnitř mě samotného. Pevné objetí nebralo konce a já bych nejraději zůstal, ale není to možné… s bratry jsem se rozloučil, stejně tak s Janet, která svolila, že mě doprovodí na letiště… zbývá ještě to nejtěžší… Joseph, který dohlížel na nakládání zavazadel, každého komandoval, ale, jak on sám říká "jen" organizoval", pod jeho přísným pohledem, tvrdým slovem, každý raději udělal to, co si přeje, jen, aby vše proběhlo v relativním klidu a bylo to brzy za námi…

.. "Josephe, díky za pomoc!" .. řekl jsem a byl jsem rád, že je to mé stěhování u konce, když šofér zaklapl kufr naší dodávky… "Však také máš za co, tak neudělej ve světě ostudu našemu jménu, budu průběh celého tvého turné sledovat! A nezapomeň pořádně prohánět holky!" … sice se snažil dát mi najevo, jak moc si přeje, abych měl úspěch, ale dělal to po svém způsobu, vím, že mi neřekl nikdy, že mě má rád, dokonce to dával najevo i prazvláštním způsobem, ale jeho tvrdá skořápka, jako kdyby se bála odhalit své jádro, aby se "neshodil" před zbytkem rodiny. Když mělo dojít na objetí, vždycky jsem se uvnitř chvěl, protože v něm byla nejistota, která nahradila strach, který přetrvával z dětství… a přitom tolik jsem si přál, říci mu "tati".. a cítit jeho pevné paže v chlapském objetí, jako otec a syn… zatím si stále připadám, jako jeho podřízený, kterému jsou udíleny rozkazy, protože, když prý bydlíme pod jednou střechou , tak on je hlava rodiny a na toto výsadní právo nikdo nemá.

Chvěl se mi žaludek, když jsme se přece jenom objali a já cítil svým způsobem úlevu, když jsem nasedal do auta, které mě odváželo na letiště… když jsem se ohlédl, viděl jsem mámu, jak v nestřeženém okamžiku utřela slzy z tváře, tak, aby Joseph nevěděl, bylo to vlastně takové loučení, které je nenávratné a jsem si jist, že maminka to poznala, protože jsem si odvezl úplně všechno, později bych k tomu pak nenašel sílu.
Ptáte se proč? Proč loučení? Je mi skoro třicet let a stále žiji se svými rodiči a sourozenci, i když jsme se každý naučil toho druhého svým způsobem tolerovat a ctít, tak potřebuji jenom svoje soukromí!

Soukromí, kde budu jen já a ti, kterým to dovolím.. Moje vztahy s některými sourozenci nejsou právě růžové, třeba Jermaine… cítím z něj zášť, ano i žárlivost, kterou se užírá od doby, kdy opustil Jackson5 .. a kdy byl nahrazen. Nikdy mi to neodpustil, že jsem se dal na svoji sólovou dráhu… a nebýt Katherine, naší matky, tak jsme se i rozešli ve zlém…. A bolí mě to stále, chci mít všechny své sourozence, aby byli opravdovými bratry a sestrami a nejen proto, že v našich žilách koluje stejná krev.
Turné BAD začalo podle plánu, když jsem stál na osvíceném jevišti v kuželu světla, za podpory mých milovaných fanoušků, cítil jsem se dobíjen jejich energií, láskou, věrností, důvěrou, obětavostí, kterou neváhají podstoupit, aby se dostali na koncert… a neváhají proto udělat cokoliv. Cítím povinnost jim to vrátit, dám jim na srozuměnou, že oni jsou pro mě tím nejdůležitějším hnacím motorem, to oni jsou mojí součástí, díky nim jsem na pódiu suverénní, vždy ze sebe vydám to nejlepší, co v sobě mám, ne, protože si zaplatili, ale protože je miluji, to oni jsou tu, pro které tvořím a co naplňuje můj život…
Proto se mě osobně dotýká, když se dozvím v konkrétní zemi, co navštívím, každé lidské utrpení, bolest, zvláště, jedná-li se o děti…

Tak, jako v Japonsku, kde jsem se dozvěděl, že jedné rodině unesli a zavraždili chlapce, snažím se svoji účast na jejich utrpení zmírnit, i když nic na světě nemůže nahradit život dítěte a už vůbec ne peníze… vždycky pláču emocí nad tím, že nemohu zachránit všechny, co zachránit potřebují.

Miluji Japonsko, jejich kulturu, bohatou minulost samurajů, jsou velice distignovaní, slušní a klidní.. když se procházím v pečlivě udržovaných zahradách pod rozkvetlými sakurami, které na mě dýchají křehkým dojmem a jejich narůžovělé okvětní lístky jsou jako z jiného světa, dýchá na mě klid, rovnováha, která plní moji duši a už teď vím, že podobné místo nejen potřebuji, ale bytostně po něm toužím.

Dokonce se mezi nimi necítím ani jako "podivín", jak mě nazývá tisk, když nosím roušku, protože jsem alergický na smog… mezi těmito lidmi se cítím jako jeden z nich.

Miluji Japonsko! Miluji své fanoušky…

Ruce Michaela...

3. dubna 2012 v 19:19 Videa, která stojí za to vidět! ♣

Ruce

Tak tohle video mě inspirovalo k napsání pár řádků…

Michaelovy ruce mě nepřestanou fascinovat, prostě lze z nich vyčíst cokoliv…něha, cit, když berou do náručí dítě, hladí po nemocných, mnohdy bez vlásků, hlavičkách, rozdávají dárky v nemocnicích…Chrání je…dotýkají tak, jako by chtěly uzdravit a mnohdy se tak opravdu i stalo. Jeho ruce štědře rozdávají potřebným šeky na peníze, jídlo, humanitární pomoc tam, kde byla bezmoc…Michael to změnil…snažil se o to, přiložit ruce k dílu…

Jeho štíhlé prsty, když udělají "véčko"…pro něj tak typické…stejně jako posílání vzdušných polibků, když zamávají na pozdrav…máte, možná stejně jako já, chuť přiložit svoji ruku na monitor, na okamžik přiložit své ruce na ty jeho a co víc, třeba to i uděláte…a tak se dobíjíte. Jeho gesta jsou natolik výmluvná, že není třeba slov, vše vám dojde…beze slov, protože jsou magické…

Křehkost, s jakou drží květinu…ať je to narcis nebo růže…jakoby jeho ruka si byla vědoma toho zázraku, jenž drží…zázrak…všeho živého, jako uměleckého díla z vyšších sfér.
Další fascinace je tím, co v náznacích s rukama dělal…sjížděl smyslně po těle…přikládal na místa, kterým dal zlatou váhu nebo ji potřeboval přenést…Usmívající se …a z čeho jsme stále v tranzu…Která z nás by nechtěla držet jeho ruku v té své při večerní procházce parkem nebo nejlépe životem???
Hudba mu prostupovala tělem, až po konečky prstů, prostě jeho tělo, ruce…byly jako struna, když se rozezní…koncert, který zní a doznívá ještě dlouho ve vás.

Jeho krásné ruce, když se zaťaly v pěst, když se zlobil…ano, pro Michaela tak netypické a přece…nejkrutější fotky, záznamy, které pro mě existují, jsou ty, když ho vedou k soudu v poutech, když má na nich modřiny, podlitiny z policejní brutality…a ruce lidí, kteří se na něm zle podepsali, jsou na Michaelovi důkazem proti lidství, proti životu …

Jeho ruce stále dávají energii nám všem, kteří jsme Mika milovali, milujeme a budeme milovat…a to se nezmění… !♥