Květen 2012

Pár raritek, pro dnešek i pro zítřek

31. května 2012 v 5:56 ☺☻ Zajímavé fotky
Ani nevíš, Miku, jak ten tvůj satelit chápu, stává se mi to dost často!:-) Zvlášť, když jedu na kole a prší, já ještě držím deštník!Smějící se a taky mě to nevadí !

Mike s diplomem v karate a čerstvý držitel černého pásku!

a ještě jedna pro radost! Chlape, ty jsi ale kost!

19.kapitola

29. května 2012 v 5:51 ♥ Povídka - Hlas srdce

Vedle Michaela každá hvězda pohasíná..


Já nevím, připadala jsem si dost výjimečně, i když jsem své rozpaky a nejistotu maskovala, jak jen to šlo…
Od chvíle, kdy nám Wayen otevřel dveře limuzíny, jsem se cítila v jiném světě. Ve světě světel a filmových hvězd. Všechny pohledy se točily naším směrem… Michael mě v autě sice varoval, že oslnivé světlo fotoaparátů je nepříjemné, že může vylekat, proto jsem se kolem sebe nejistě rozhlížela a klopila zrak, občas se usmála, když na Mika volali, jak ho mají rádi… a já se jim vůbec nedivím…

Zdá se, že dav a křik lidí perfektně zvládá… stačí, když zvedne ruku, zamává nebo pošle vzdušný polibek a ti lidé by zbořili arénu, cokoliv… v okamžiku, kdy se na nás začali valit lidé…a bodyguardi měli plné ruce práce je udržet v naší bezpodmínečné vzdálenosti tak, abychom mohli bez problému projít, tu byl Wayen… kterému jsem byl vděčná, když pod knír, udílel rady, gesta…

Michael na mě viděl, jak jsem znejistěla, proto mě pevně vzal za ruku a nepustil, do té doby než nám přiděla naše místa. Seděla jsem vedle Janet… Michaela odvedli do zákulisí. Sledovala jsem pečlivě program, tolik skvělých a slavných lidí v takové koncentraci na jednom místě… Eddie vše moderoval a jeho humor mě těšil a s Janet jsme se smály, když vycenil své bílé zuby při nějakém tom svém vtípku.. Janet mi do ucha špitla:

"To dělá vždycky, když chce, aby se lidi smáli, je to povel k smíchu…jako, že je fáákt vtipnej, ale když to slyšíš po pátý, zvykneš si.. !" Smála jsem se, ani ne tak vtipu Eddieho, tak Janet, jak si z něj po celou dobu utahovala… a on z ní nespouštěl oči… a vždycky vyhledal její pohled a přimhouřil očko… naklonila jsem se k ní a pošeptala:
"Janet, zdá se mi to nebo tě balí?".."Myslíš? Vždyť se směje jako kůň" …měla jsem co dělat, abych se ovládla… Ale celková atmosféra byla uvolněná a já se opravdu dobře bavila, dokonce jsem do sytosti si to všechno užívala… do chvíle, kdy se opona vytáhla nahoru a Michael stál ve světle reflektorů…. Cítila jsem tu magickou sílu, kterou je propojen s obecenstvem, jak vstávají, sotva ho zahlédnou a on… on nemusí krom pár gest, úsměvu, udělat vůbec nic…


Stála jsem a tleskala, nechala se strhnout celkovou atmosférou, která sama zvedá lidi ze židlí… Michael se přátelsky pozdravil s Eddiem, převzal cenu a vtipkoval ohledně neposlušného mikrofonu.. byl rozkošný, přímo k zulíbání… další gesto, kterým "donutil" lidi k poslušnému usednutí zpět na své místo, každý pohledem visel na jeho rtech… přistihla jsem se, že bych visela ráda i jinak.. než pohledem…

Michael nezklamal! Nezapomněl poděkovat všem, na kterých mu záleží, bez nich by ocenění nesvíral ve svých dlaních… a když vyslovil jméno svých rodičů, především otce, tak mnou projel obdiv. Obdiv nad tím, jak po tom všem a po té scéně, kterou ztropil na Neverlandu, má ještě pro něj slova díků… Možná jsem příliš tvrdá k tomu, kdo mě ublížil, ale pokud bych nemohla chválit, asi bych mlčela. Nicméně v jeho případě, ať je to, jak chce, patří do jeho života a částečně do jeho kariéry…

Sledovala jsem každé Michaelovo gesto, pohyb, jakým to udělal a už vůbec se nedivím hysterii, která zachvátí a uchvátí. Celý zbytek večera probíhal příjemně a po skončení jsem měla možnost ještě spolu s Janet se jít pozdravit s Eddiem, je to vážně rošťák, právě proto si s Michaelem tak skvěle rozumí. Domlouvali se dokonce na další spolupráci, při čemž samozřejmě chtěl spolupracovat i s Janet… a nemýlila jsem se, ano, balí ji...vlastně každou, dokonce to zkoušel i na mě, ale jakmile viděl, že se s Mikem držíme za ruce… že naše prsty jsou propletené, aniž bych si to nějak uvědomovala, stáhl se s omluvou a poplácáním Mika po rameni….

…. "No nic, brácho, já to musel zkusit, ale do zelí ti nepolezu, hodíte se k sobě… !"

P.S.. podařilo se mi k tomu najít i video,ale ten Eddie se směje vážně jako kůňSmějící se


18.kapitola

26. května 2012 v 20:02 ♥ Povídka - Hlas srdce

Přípravy..

Zbláznil, Natali, zbláznil, kdybys tak věděla do koho, pomyslel jsem si…

Na rozdíl od Natali, která čím víc se akce blížila, tak byla nervóznější, vlastně jsem jí vídal, jen když jsme se míjeli…jezdila po obchodech a sháněla si vhodné šaty. Odmítla všechny moje nabídky, že jí někoho pošlu, aby jí s výběrem pomohl nebo ušil… nechtěla přijmout žádnou pomoc, prostředky a už vůbec ne finance… prý se mám nechat překvapit, že se mám starat především o svoji garderóbu a ryze ženské záležitosti, jako jsou šaty, boty a přípravy na večírek je holčičí záležitost, do kterých nemám strkat nos! Ano, řekla to právě takhle…nemám do toho strkat nos… nevěřícně jsem na ni zíral! Ano, to mám za to, že jsem se nevymáčknul dřív…dokud byl čas vše v klidu se připravit.

Ne, že bych Natali nedůvěřoval, ale přece jen není to na ní velké sousto…? Tím nechci podceňovat její vkus, ale vůbec, neuvrhnu jí zbytečně do stresu, davového šílenství, na které není zvyklá nebo do nepříjemné situace, kdy na ní budou všichni zírat, jako koho že si to tentokrát Michael Jackson přivedl??? No, trošku pozdě na takové myšlenky…zbývá jen jediné, důvěřovat a podpořit Natali..

Večer před plánovanou akcí, jsem se stavil za Natali, abych se ujistil, že jí nic nechybí, že je v pohodě, byla a dokonce to vypadalo, že se těší, což zase těšilo mě.


Natali se na tu oslavu oblékala v pokoji pro hosty, kam pečlivě celý den snášela různé věci, tašky… a nechtěla mě nejen pustit dál, ale prozradit, jaké šaty si pořídila…hořel jsem zvědavostí, neustále jí pokoušel a ona byla prostě dál svá, neprozradila nic.. … Snažil jsem vtipkovat, rozptýlit jí, aby nemusela myslet na to, čím si se mnou musí projít. Ještě, než zmizela odpoledne za dveřmi pokoje, jsem jí chytl za ruku a přitáhl k sobě, jak jen to šlo.

"Natali, chci ti říct, že si nesmírně vážně toho, že se mnou půjdeš, ale pokud sis to rozmyslela, tak to pochopím." Držel jsem jí za obě ruce a díval se do její tváře, vyzařoval z ní takový klid, vnitřní odhodlanost…

"Michaeli, slíbila jsem ti to a já své sliby neměním… a co víc…těším se, že tě uvidím ve tvém prostředí, doufám, že ti dají tu největší cenu, jakou budou mít, protože ty si ji zasloužíš… Wayen by měl vzít větší auto, ne?".. řekla s takovou samozřejmostí, že jsem se tetelil štěstím… ale pak se mi vyškubla a řekla: "Jdu se převléct a ty bys měl jít taky, schválně komu to bude déle trvat!"

Naštěstí já jsem nemusel dlouho přemýšlet nad tím, co si vzít, jen jsem zkompletoval pár kousků věcí a vsadil jsem na své oblíbené barvy…červenou a černou… čekal jsem v hale na Natali, Janet dorazí až na místo, kde se setkáme… netrpělivě jsem vyhlížel pod schody, až se Natali objeví…každá chvilička se i zdála, jako věčnost…dokonce jsem nikdy tak rychlý v oblékání nebyl, jako právě dnes. Dočkal jsem se! To, co jsem uviděl, mi vzalo dech…
Scházela pomalu po schodech, mírně se vlnila v bocích… její smyslné ženské křivky obepínaly černé saténové šaty sahající mírně nad kotníky… každým krokem, který udělala při scházení schodů se mírně poodhalil rozparek na jejích stehnech.. jednou ruku si přidržovala červený šál, který zakrýval její dekolt a svírala malé černé psaníčko… a druhu rukou jela po zábradlí… Byla nádherná, vlasy měla volně rozpuštěné, na jedné straně vyčesané a sepnuté sponou… Nevím, nebyl jsem schopen uhlídat své reakce, mlsně jsem se olízl…protože mi jaksi vyschlo z té krásy v ústech…

Podal jsem jí ruku, kterou jsem políbil…chtěl bych jí zlíbat celou…

"Natali, jsi nádherná…cenu bys měla dostat ty, za krásu a eleganci, jsem ohromen… a jak tak koukám, tak jako bychom se domluvili i na barvách" … Nabídnul jsem jí rámě, do kterého se zavěsila..

"Michaeli, budu upřímná: my se taky domluvily, ale s Janet, je vidět, že tě moc dobře zná, říkala, že asi zvolíš tuto kombinaci barev.. … To víš, ženská intuice, nic nesmí být ponecháno náhodě, ale taky nejsi k zahození… řekla v žertu a sjela mě pohledem…a moc dobře jsem cítil, že se maličko zaklonila a prohlížela si mě ze zadu, že já si nevzal jiný kalhoty, už teď mě jejich švy tlačí… a všude!Smějící se

Nebo, že by za to mohla Natali… ?

17.kapitola

24. května 2012 v 6:34 ♥ Povídka - Hlas srdce

Michaeli, zbláznil ses ??? !

Čekala bych, že mě požádá o cokoliv, ale tohle nebyla jen obyčejná prosba! Bylo to zároveň vyznání. Ano, zaznamenala jsem, že kolem takové superstar, jakou je Michael, se rojí pomluvy, jako vosy nad bonbónem. Bohužel pro něho mají i jedovatá žihadla, která mu ubližují. Poslední fámy o něm a Neverlandu jsou spíš sci-fi.. ale vycházejí z neznalosti a hlavně ze zlé závisti, protože úspěch se neodpouští… Kdyby ho znali, tak jako já, za tu dobu, co jsem tady…. Spíš mi bylo podivné, že nemá s kým jít… ON??? Zkoumavě si mě prohlížel, čekal na mojí reakci… byl bledý, jako stěna…
Michaeli, tak budu upřímná, ano..?" smutně sklopil zrak a přikývl… jako by čekal rozsudek.

"Tak tedy… ano, překvapil jsi mě, nečekala bych právě tohle… popravdě tenhle svět showbusinesu je pro mě vzdálený, znám ho jen z doslechu, televize a to všechno jsou šikovně podané informace a mnohdy lži, jen aby se na nich ti, co to píší nebo vysílají, obohatili a zajistili si sledovanost… Vím, že není všechno tak, jak vypadá, tak naivní nejsem… chápu, že je to pro tebe důležité a pokud ti s tím udělám radost nebo ti pomůžu…. Udělám to ráda, bude to pro mě další zkušenost."
Byla na něm znát děsná úleva, jak si oddechnul… v tu ránu se mu změnil výraz ve tváři… ze stáhnuté v křeči se rozlil po jeho tváři ten jeho nakažlivý úsměv… a velké díky, které se linuly z jeho úst.

"Miku, smím se ještě na něco zeptat? Ale pokud budeš cítit, že je má otázka moc dotěrná, tak mi neodpovídej…!" Byl v takovém rozpoložení, že by asi odpověděl opravdu na všechno, ale nechci toho zneužívat… spokojím se jen s málem…

"Michaeli, myslel jsi to vážně, že s tebou nemá kdo jít, jako doprovod? Promiň, ale přijde mi to dost… dost, zvláštní, když muž, jako ty, obklopen lidmi a především ženami, které by daly nevím co, jen, aby mohly stanout po tvém boku a tě nemá kdo doprovodit?!" … z jeho reakce jsem vytušila jistý druh smutku…. Ale chtěla jsem to slyšet od něj…

"Natali, když už jsme v tom důvěrném povídání…tak ještě, abys věděla, že tě v tom chci nechat samotnou, oslovil jsem Janet, která se mi svěřila, že si s tebou výtečně rozumí, že jste kamarádky…takže tam nebudeš úplně mezi cizími…
Natali, máš pravdu, může to tak vypadat… ale ženy, které znám…no nechci, aby to vyznělo nějak hanlivě, ale ty z branže jsou mnohdy bezduché loutky, které zajímá jen kosmetika, butiky, skandály… samozřejmě to není vždycky, ale je to těžké najít k sobě protějšek, který by mohl a chtěl se mnou sdílet to, čím žiji, co mě těší… bolí mě, když si třeba o nějaké ženě myslím, že by ona… mohla být ta pravá a pak se ukáže, že byla se mnou jen pro peníze a ne kvůli mně… a pak se vynoří " zaručená" zpráva o tom, že jsme spolu nebo se na to chystáme..anebo úplné cokoliv… Víš, Natali, je to těžké, moc těžké… Moje srdce by milovalo až za hrob, ale bojím se zklamání…!"

Ano, jak mu rozumím, člověk z obavy a ze zklamání mnohdy neinvestuje, jen, aby nebyl raněn… sama jsem si tím prošla ve vztahu, jak partnerském, tak v tom s mojí matkou… kdy jsem toužila se jí s něčím svěřit a i jsem to udělala a pak to bylo špatně pochopeno a zneužito proti mně…
Pohladila jsem Mika po ruce, která se maličko chvěla… "Rozumím!" řekla jsem a pevně mu stiskla ruku…

"A jak dlouho mám na přípravu??? Nejen tu psychickou, ale i tu, co ženy mívají…tudíž, co na sebe a tak… ?

Pohlédl na mě s nevinností dítěte a řekl, spíš špitl a zkousnul nervózně ret: " pozítří."

Plácla jsem ho po té jeho ruce… s panickým zvoláním: "Za dva dny, Michaeli, zbláznil ses?!!

Malý Michael a ještě menší had! :-)

23. května 2012 v 5:48 Zážitky s Michaelem
Michael shromažďuje domácí zvířata všeho druhu :-)) Devět let starý chlapec je má rád. On drží bílé myši v kleci v obývacím pokoji. "Mám hada také," chlubí se ", když jsme ho našli na pláži. Byli jsme se fotit pro "ABC" obalu alba a Chris Clark ho viděl v křoví na zpáteční cestě k autu. Chytil ho těsně předtím, než vlezl do své díry a dal mi ho.
(Soul, 10. srpna 1970)
No, prosím, Mike si vlastníma rukama něco chytil jen, aby se s tím mohl chlubit.. Smějící sesice jako předchůdce Musclese je to malá žížalka, ale hrdinství se cení! Nechápu, jak věděl, že to není jedovatý? A jak si ho měří... Smějící se

16.kapitola

21. května 2012 v 5:49 ♥ Povídka - Hlas srdce

Prosba?! Něco se ti nezdá…


Tak, tento dílek chci věnovat naší milé Moničce s přáním všeho nejlepšího k jejímu dnešnímu svátku! Mony, užij si svůj den přesně podle svých představ, připojuji se do dlouhé řady gratulantů a přeji hojnost štěstí, pohody a lásky od těch, které máš kolem sebe a říkají si rodina nebo přátelé! MÁM TĚ RÁDA!
Nevím, co se to v poslední době se mnou děje, ve studiu jsem roztržitý, nedokážu se pořádně soustředit, myšlenky utíkají … kam? Zpět do Neverlandu, ale hlavně k Natali. Když jsem jí nablízku, zažívám závan štěstí a spokojenosti.. za tu dobu, co je na Neverlandu, tak se mi z mého domova vůbec nechce…

Ráno, když se jsem se probudil celkem pozdě, byl jsem dlouho do noci ve studiu, abych dohnal resty… ale když byla chvilku pauza, musel jsem se v myšlenkách vracet k naší vodní bitvě, ze které jsem vyšel jako vítěz i poražený. Přistoupil jsem k oknu a díval se, jak vše nabírá svoji konkrétní podobu, bylo krásné skoro odpoledne… slunce prosvítalo korunami stromů a jeho paprsky dopadaly na posekaný trávník… když můj podhled zaujal pohyb…

Přicházela s pevným, rázným krokem, avšak s lehkostí vánku, který si pohrává s listy v korunách stromů… byla krásná, měla ledabyle sčesané vlasy do drdolu, volnou letní halenku, která obnažovala její úžasné křivky. Díval jsem se, jak se shýbla k záhonu frézií a jednu si utrhla, přivřela oči, přivoněla, vpletla si ji do vlasů…byla jako pohádková víla, která, čeho se dotkne, rozkvétá… stejně jako celý Neverland a mě … na ní záleží čím dál víc…

Ouuu, do háje… všimla si mě, jak na ní koukám v pyžamu… zamával jsem jí a věnoval rozpačitý úsměv… zamávala mi, usmála se a zase volným krokem odcházela…

Potkal jsem se s ní až při večeři…. A byl jsem za to rád.

"Natali, smím si přisednout?" … ani jsem nečekal na souhlas, stačil mi její úsměv… "Ale jistě, nerada jím sama! Michaeli, potřebuji s tebou něco probrat ohledně místa pro tenisové kurty a pro.."
Přerušil jsem ji s obavou, že všechno bude moc brzy hotovo a Natali odejde… už jen ta představa ve mně budila smutek a sklíčenost. …to se nesmí stát! " Natali, tohle všechno má čas, jedeš, jak o závod, Neverland se mi mění před očima, nechceš si udělat malou přestávku?" pokukoval jsem po ní jedním okem a vidličkou ukrojil Sofiin výtečný višňový koláč….
"Michaeli, přestávku? Jak to myslíš… jako zastavit práce v Neverlandu?" překvapeně zamrkala…nechci, aby si myslela, že jsem třeba nespokojený s její prací…

"Natali, ne, to nemyslím, zastavit úplně, ale jsi tady zapřažená od rána do večera a byl bych moc rád, kdyby sis mohla trochu oddechnout. Chci se zeptat ještě na něco. Máš ráda společnost?" Evidentně byla z mých hádanek dosti v rozpacích, proto šla přímo k věci, což mě dělá značné problémy… než se vymáčknu a také mě to přišlo dost hloupé, odvážné nebo troufalé chtít to po ní…
"Michaeli, o co jde, buď konkrétní, prosím, jinak se vážně nedozvím to, co se ti honí v hlavě, ale jak tě tak pozoruji, máš všechno vymyšleno, tak ven s tím, jen to říct nahlas!"

"Natali, já byl bych moc rád, byl bych poctěn a moc by to pro mě znamenalo, kdybych …kdybys.. " lezlo to ze mě, jak z chlupaté deky…bál jsem se její reakce, odpovědi… připadal jsem si, jak nahý v trní, žádat jí o tohle, mě to už ani nepřijde, ale ona s tím nejspíš nemá žádné zkušenosti.. trýznily mě obavy… a po celou tu dobu mě Natali sledovala, jak se nervózně rýpu v koláči..

"Michaeli, Miku!! Jseš hroznej, víš to… ?" ."Jo, vím! Promiň… " "No, tak mluv, chlape…!"

"Dobře, Natali, tak tedy…čeká mě jedna celkem důležitá akce na American Music Awards a byl bych strašně moc rád, kdybys mě mohla doprovodit. Vím, že žádám příliš, že nejspíš nebudeš chtít , nebo budeš mít strach z velkého množství lidí, kamer, dotěrných očí, kterým nic neunikne… a hlavně my dva, budeš středem zájmu, ale… Natali, já, no, budu upřímný… nemám s kým jít a tahle akce si vyžaduje doprovod… Byl bych rád ve společnosti tak krásné ženy, jako jsi ty… protože, jakmile se objevím sám, tak zase budou kolovat o mě nechutné lži a budou mě podezírat z bůhví čeho… "Jacko - Wacko" a podobně… Ale především, proč tě tam moc chci a vlastně už i potřebuji, je to, že s tebou se cítím moc dobře, jsi jiná, bereš mě takového, jaký jsem…a já … no… chybíš mi každou chvilku, kterou s tebou nejsem…

Ale pochopím to, když odmítneš…


15.kapitola

17. května 2012 v 6:16 ♥ Povídka - Hlas srdce

Kde pravidla (ne)existují


Celý den jsem byla jakási nesoustředěná, když se objevilo na cestě nějaké auto, ať to byla dodávka, která přivezla materiál nebo jakýkoliv zvuk motoru mě donutil zvednout oči v domnění, že je to… Michael.

Přistihla jsem se, že moje myšlenky se upírají k dnešnímu ránu, kdy jsme si nejen potykali, ale ten polibek? Jak to, že jsem tak reagovala, tak samozřejmě? Mívám nad sebou a ve všem kontrolu, ale tohle se mi nejspíš vymklo.. ..

Nechala jsem se unést jeho osobním kouzlem nebo jsem byla dojatá nad jeho osudem a "vztahem", který má s otcem? Jedno vím jistě, nebyla to lítost, ale náklonnost k člověku, se kterým se život nemazlí a přesto neztratil sám sebe, nepřizpůsobil se krutému světu, je laskavý, milý…

Ano, přitahuje mě to k němu, v tom polibku bylo něco, zvláštního, touha.. kterou mě oslovil jako muž… stále vidím jeho rty u těch svých, které byly bezmocné se vzepřít, jeho chřípí v nose, které se pohybovalo tak rychle, jak dýchal..

"Slečno Gordonová..? ..Natali…? Kam přijde tenhle materiál.. ?" Vytrhl mě hlas, který mě vrátil do reality. Ponořila jsem se znovu do své práce, plánků… Neverland dostával svoji konečnou podobu, kousek po kousku, celé dva měsíce uběhly, jako voda a stále je co dotvářet..

Když jsem se rozhlédla kolem po Neverlandu nebo, když jsem jím projížděla v autě, bylo mi, jako bych se sama vracela do míst, která jsem si vysnila, přestože nikdy neexistovala. Nyní jsou skutečná a já je pomáhám dotvářet, snad nikdy mě moje práce netěšila a nenaplňovala, jako právě teď.
Když se v pozdním odpoledni přiřítil Michael v obležení spousty dětí, které s otevřenou pusou, s očima jiskřícíma nadšením, nevěděly, co dřív, jestli vláček nebo kolotoče, stánek se sladkostmi, zvířata v ZOO… a Michael se nechal honit, tahat za ruce, místy jsem měla dojem, že ti malý nezbedníci Michaela rozcupují na kousíčky… dál jsem se věnovala svým nákresům a zaškrtávala, co bylo v dnešním plánu udělat a zda je vše splněno, tak, jak má..

"Natali, nepřidáš se???" musel si všimnout, jak je pozoruji…. A usmívám se nad tou dětskou radostí, která je nakažlivá, smála jsem se nahlas jejich vylomeninám a skotačení.. …

"Michaeli, raději ne, vidím, že ty děti dokonale zvládáš…Nebo oni tebe! " Padnul na trávník a oddechoval po honičce, ve které vyhrál. Sice dětí bylo víc, jak dvacet, ale ještě jsem nikdy neviděla někoho kličkovat, jako zajíce mezi tolika dětmi a být v cíli první…

"No tak, Natali, nechci tě nutit, ale měla bys respektovat nejnovější pravidlo Neverlandu, které jsem ustanovil".. podíval se na mě a nadzvednul se na lokti i v obočí.. úsměv se mu roztáhl přes celý obličej, neposlušné vlasy opouštěly culík… a klobouk byl z té honičky a mačkanice poněkud pomačkán.. Díval se na mně, jako by čekal, že se zeptám: "Jaké je to nejnovější pravidlo?"

"Natali, je sice nepsané, ale každý účastník Neverlandu se zavazuje k vodním bitvám, ať chtěně nebo nechtěně… tak utíkej, Wayen se už řítí s balónky s vodou…

Zahodila jsem bez čekání pero, papíry i s deskami a běžela, co mi síly stačily, Michael jen za mnou křičel a hvízdal na prsty, že takový start z nuly na sto kilometrů v hodině ještě neviděl…

Kdyby vás zajímalo, jak celá vodní bitva skončila ?… Tak výsledek byl: celý trávník posetý prasklými balónky, Wayen měl na zádech přímo exklusivní zásah přímo uprostřed, mručel pod knír, ze kterého mu kapala voda, (doufám, že to byla voda Smějící se ) že mu vyzkratuje vysílačka… dále polosuché vysmáté děti, mokrá Natali a nestydatě, ba přímo odporně suchý Michael!!!! Zase kličkoval, až vykličkoval..

Sebrala jsem mu jeho klobouk, to byla jediná trofej, která mu při běhu spadla z hlavy, snažila jsem se vyhlásit mír, asi byl spokojen s tím, jak si dobře vede a snažil se dostat nazpět to, co mu patří, jeho oblíbený nepromokavý klobouk!

Jenže bude nepromokavý i v bazénu? Přesně tam Michael skončil, já ho tam nalákala a děti se postaraly o zbytek a Wayen do vysílačky zahlásil.. "Akce je skončena!"

Holky, zajdeme na skleničku?? :-))

16. května 2012 v 8:24 ☺☻ Zajímavé fotky
Tak, to bych se té láhvi podívala na dno!!! Jenže... sklo, myslím ještě zvětšuje? Tak to bych oslepla dvojnásob... a) z pití a b) z toho, co bych viděla!!! Smějící se
P.S .. Taky to mohli udělat tak, že dotyčného, než smontovali, oholili pod paží, skoro bych se teď bála vyžahnout do dna!!!!


14.kapitola

14. května 2012 v 5:46 ♥ Povídka - Hlas srdce

Nejkrásnější ze všech dní je ráno s Natali..

Cítil jsem takovou touhu jí políbit, že bych byl ochotný pro jediný polibek udělat cokoli. Ano, v její přítomnosti je mi skvěle, dokáže mě vyslechnout, povzbudit a zároveň pohladit milým humorem.. a nejen to, je to krásná žena, má kouzlo, šarm, i když "jenom" sází květiny… jde z ní síla i něha, vše dokonale vyvážené…

Než jsem si stačil cokoliv uvědomit, tak jsme se k sobě přibližovali a naše rty si byli tak blízko, cítil jsem její dech na své tváři, vůni jejího parfému a toužil jsem jen po jediném, splynout s jejími rty..


Ani nevím, jak se to stalo nebo, jak jsem se o to zasloužil, ale naše rty se dotkly, cítil jsem, jak jsou kypré, pružné a horké .. stále vonící kávou. Letmý polibek? Lačně jsem sevřel její pootevřené rty v mých, oči jsem měl přivřené touhou, ale i přes to jsem viděl, jak se jí zachvěly řasy, ona sama. Když jsme se od sebe neochotně odtáhli, podívali se jeden druhému do očí, měla zorničky rozšířené, zachvěla se a já… ? Já… začínal být vzrušený, chemie zapracovala dokonale, nikdy jsem nic podobného necítil, i když se mi dívky vrhaly kolem krku, tiskly se na mě nebo ze mě rvaly ošacení, zatínaly nehty do mých zad a já měl hluboké škrábance nejen po tváři… tohle bylo jiné, šlo to z mého nitra… ze srdce. Bylo těžké přestat…!!

"Natali, děkuji ti za všechno! Za azyl, pochopení, podporu,..když mi bylo tak smutno …ač nerad, musím jít po svých povinnostech. Bylo mi s tebou velice příjemně, ještě jednou ti děkuji." Měl jsem nutkání ji pohladit po tváři, ale musel jsem se ovládat, držet zpátky, abych to znovu neudělal…

"Michaeli, není za co, to je mezi přáteli běžné, že si pomáhají….Není třeba děkovat, za něco, co je samozřejmé. Taky musím jít, čeká mě spousta práce, lidí a zařizování, přeji ti příjemný den!"
Rozloučili jsme se, jen neochotně jsem se loudal do domu, pod sprchu, abych srovnal tělo i myšlenky. Odcházel jsem večer zdrcený výstupem s Josephem a nyní … nyní, jako by mi někdo napumpoval novou energii do žil. Někdo?? Natali?!

Sotva jsem vešel do domu, hned mezi dveřmi se ozvala má kuchařka Sofie… která je mi stejně drahá, jako moje matka. Absolvovala se mnou nejedno turné, dohlížela na vyváženost stravy, nešetřila vlídným slovem, ale umí mě celkem s přehledem setřít, jak malého kluka, když se tak někdy chovám, nebo odmítám jíst její pokrmy, které s pečlivostí jí vlastní a s láskou připravila.

"Michaeli, kampak? Bez snídaně…?" Prohlížela si mě a já cítil být přistižen, jako když se vracím z nočního flámu.. "Ou, dobré ráno Sofie, já.. no, byl jsem se projít po ránu, jak by tě mohlo napadnout, že bych si nechal ujít tvé skvostné lívance s ovocem?".. snažil jsem se odvrátit podezření.. marně..

"Miku, nelži mi, neumíš to, já jsem vzhůru už od pěti hodin a neslyšela jsem, že bys vyšel z domu!" .. prohlížela si mě se zájmem… a oku zkušené ženy neuniklo, že… "Michaeli, vypadáš nějak "použitě", zanedbaně.. jako bys celou noc trávil někde na kolotoči.. a spal si vůbec? Vždyť máš to stejné oblečení jako včera? Drahoušku, mě neoblafneš…!"
"Sofie, ano, to vidím, ano, byl jsem celou noc mimo dům, ale vážně nic mi nechybí…" objal jsem jí kolem ramen a vlepil pusu na tvář, tahle starostlivá žena to vždycky se mnou myslí dobře.

"Tak, to je dobře, tak si sedni a jez, uvařím ti k těm lívancům kávu!" .. skoro hystericky jsem zaječel.. né, kávu nééé, tu už jsem dneska.. " po očku mě sledovala a neušel mi její shovívavý úsměv…

"Tak, pomerančový džus, když už jsi kávu měl!" .. dodala se smíchem.. Neptala se dál, viděla moje rozpaky i to, že nechci lhát, s kým jsem si ranní šálek kávy vypil. Kdyby tak věděla…

"Michaeli, před dobrou půlhodinou tě sháněl Wayen, prý už meškáš s odjezdem do studia…"

"Sofie, oni počkají, co jim taky zbude, že? Nemůžu přece opustit tvoje skvostné ovocné lívanečky!" řekl jsem a mrknul s úsměvem na svojí hospodyni a s chutí ukrojil vidličkou další kus této výtečné pochoutky, až se mi dělaly boule za ušima.

Chci býti upírem...

12. května 2012 v 19:33 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Celé video je mňam, ale 0.36-047.... mě normálně nehorázně dráždí a vybízí k nakousnutí. Bože, není nic krásnějšího, než upocená Mikova krkavice... Pohled na 1.18 taky není k zahozeníLíbající


13.kapitola

11. května 2012 v 8:30 ♥ Povídka - Hlas srdce

Ahoj lidičky, právě mě dali skoro po týdnu do provozu počítač, tak jsem šťastná jako bleška, ani nevíte jak moc jste mě chyběli!! Tak a už se mě nezbavíte!Smějící se

Jak se budí King of Pop?! :-)

Celou dobu, co jsem připravovala bylinky na čaj, do toho jsem vyřizovala ještě nějaký telefon, ohledně dalších prací… jsem přemýšlela o Michaelově otci a o něm, jak to musel mít v dětství těžké.. ještě víc, jak já se svojí matkou.

"Michaeli váš čaj.".. .. žádná odezva… "Michaeli?" Spal, schoulený v lenošce, postavila jsem horký čaj na stolek a rozmýšlela, vzbudit nebo ne… ale při pohledu do jeho tváře jsem neměla to srdce to udělat. Zažil si dnes perný den, od ranní ledové sprchy po další od otce, která ho opět ranila a byla daleko horší, protože nezasáhla jen jeho kůži, ale jeho srdce a city… Spal, klid se odrážel v jeho tváři, která byla jemná, krásná… a já se neubránila takovému tomu pocitu ho chránit a nejen jeho spánek.

Možná, že až příliš dobře vím, jaké to je usínat s bolestí v srdci, která se zase ozve, jen co bude příležitost. Kolikrát já po hádce s matkou usínala vysílená pláčem, vzlykáním, bolestí, která hlodá uvnitř a spaluje vaše nitro. Věděla jsem, že milosrdný spánek posiluje a dává zapomenout, aspoň na nějakou chvíli…Šla jsem pro deku a opatrně jsem ho zakryla, sundala mu mokasíny, aniž by se probudil, jen zavrněl a spal dál..

Ulehla jsem do své postele a stále se dívala, jak klidně spí, pravidelně oddechuje… udělám totéž, byl to náročný den a já byla také unavená..

Ráno tady bylo opravdu brzy, už jen proto, že jsem usnula velmi tvrdě… ale první, kam zabloudily moje oči hned po probuzení, byla lenoška, na které stále spal Michael., navzdory slunečním paprskům, které pronikaly do okna. Šla jsem se vysprchovat, převléci a uvařit kávu, abych se probrala, … abych ji mohl nabídnout i jemu, bude dozajista rozlámaný, až se vzbudí.
Postavila jsem šálek kávy na stolek vedle.. a doufala jsem, že vůně čerstvé silné kávy ho uvede do bdělého stavu.. Posadila jsem se opatrně u jeho nohou. Ač nerada, měla bych ho vzbudit, přece jen, není vhodné, kdyby nás z personálu někdo našel, často sem za mnou chodí na poradu některý z vedoucích řemeslníků ve snaze ujistit se, zda pochopil plány na zbudování bazénů nebo čehokoliv správně.

Opatrně jsem položila ruku na jeho paži, přejela lehce, jen zavrněl, otočil se na druhý bok a ve spánku pokračoval. Selhal i druhý pokus, ke kterému jsem se uchýlila po tom prvním nezdařeném. Přidala jsem maličko na síle a přejela po jeho stehně, ucítila jsem jeho pevné, vypracované svaly, které se však ani nepohnuly… Při pohledu na hodiny, které letěly neuvěřitelnou rychlostí, se mi honilo hlavou všelicos, například to, že Michaelova ochranka už vyhlásila pátrání, jenže jak probudit spáče? S úsměvem jsme vzpomněla na Janet a kbelík studené vody v její ruce, ale to mu nemůžu a nechci udělat.

Bezradnějsem chodila kolem jeho provizorního lůžka a znova usedla u jeho nohou, když jsem si všimla, že mu z pod deky čouhá noha, respektive chodilo v bílé ponožce. Ano, bez dlouhého rozmýšlení jsem ho pošimrala, prvně jen lehce, ale pak jsem přidala na intenzitě… a podařilo se !

Zaškubal sebou a prudce se posadil… "Co, kde.. to jsem, co se děje…. ? Natali???" Co tu děláte? Co tu dělám já?..

"Michaeli, omlouvám se za to vzbuzení, ale spal jste, jak batole, sice mě bylo líto vás budit, ale za chvíli by mohla být po vás nepříjemná sháňka. Taky jsem vám uvařila kávu, ta vás trošku vzpamatuje." …


.. "Ouuu, Natali, já tu večer usnul, že jo? Už si vzpomínám, šla jste vařit čaj. Měla jste mě vzbudit a poslat domů.." kouknul na hrníček, který stál ještě na stole.. "Ale Michaeli, vy doma přece jste, žádný problém, jen musíte být děsně rozlámaný… no, neměla jsem to srdce vás budit, stejně by se mi to asi nepovedlo.." řekla jsem s úsměvem a ten jeho nakažlivý se rozlehl po pokoji, měl pomačkanou tvář, které to neubíralo na kráse, naopak ! Ale jeho ruměnec mi neušel, tváře mu hořely, jak o závod.

Podala jsem mu šálek s kávou, vděčně jí přijal, já vzala ten svůj a popíjeli jsme mlčky a po sobě pokukovali. To podivné mlčení prolomila až jeho slova, při kterých si kousal ret: ..

"Natali?? Měl bych jednu prosbu. Když už jsme spolu "strávili" noc, nemohli bychom si tykat?" řekl a usrkl ze svého šálku a stydlivě po mě těkal očima.. cítím se moc dobře a vůbec nejsem rozlámaný, byl jsem ve vaší společnosti moc rád, dlouho už mi nebylo tak hezky…

"Michaeli, proč ne, vždyť to jsou k tykání pádné argumenty, tak tedy TY…! Pozvedla jsem šálek kávy a jím si přiťukla..

Hypnotizoval mě pohledem, stejně tak, já nemohla odtrhnout ten svůj od něho a jeho rtů, ale pak…

12.kapitola

6. května 2012 v 5:55 ♥ Povídka - Hlas srdce

Upřímnost za upřímnost.

Byl už večer, máma i Joseph odjeli, odjela i Janet, zůstal jsem sám v tomto velkém domě. Cítil jsem se hrozně unavený z hádky… proč mi to, proboha, dělá? Dělá to znovu a znovu, ubližuje tak, jako to dělal vždycky!!!
Nemohl jsem vydržet sám se sebou ve svém pokoji, šel jsem se projít, již poklidným večerním Neverlandem. Procházel jsem se a cítil hrozný smutek, proč se Joseph nedokáže radovat z mého nového domova? Spousta otázek pro jednu unavenou hlavu a bolavé srdce.

Šel jsem, ani nevnímal, když tu moji pozornost zaujalo světlo, vycházející ze zahradního domku, z míst, kde bývá Natali… váhal jsem, zda zaklepat, chodil jsem pod okny, potřeboval jsem s někým mluvit, tížila mě samota a strašná hanba za to, co tady předvedl Joseph.. a taky…

"Michaeli, ach, to jste vy? Myslela jsem, že zase utekl Bubles?" … dveře se prudce otevřely dřív, než bych stačil odejít, musela si všimnout, že tady někdo obchází domek..

"Ano, Natali, jsem to já. Vím, že je už pozdě, ale směl bych na okamžik dál, směl bych s vámi na malou chvilku mluvit?"... tajně jsem doufal, že neodmítne, i když musela být z toho dnešního dne strašně unavená…

"Ale jistě, jen pojďte!" podržela mi dveře a já vešel. Když jsem jí míjel, voněla po čerstvé sprše, její kůže voněla po slunci, květinách, její vlasy byly ještě vlhké a splývající po její šíji… slastně jsem přivřel víčka, ta vůně se mi zarývala do mozku, vzbuzovala ve mně potlačované touhy.. ano, toužil jsem, znovu se dotknout její tváře, okusit hebkost jejích vlasů…
"Posaďte se." vyzvala mě a já se sklopenou hlavou usedl.. začal jsem dosti neohrabaně… "Natali, já… já chtěl bych se vám moc omluvit za ten výstup, kterého jste musela být svědkem, za ta neurvalá slova, která Joseph poslal na vaši adresu, nemá tušení, kdo jste, že nejste.." stáhlo se mi hrdlo při pomyšlení na jeho řev.. Natali mě nenechala dál trápit, když viděla, jak se mi lesknou oči, slova drhnou v hrdle.. seděla klidně naproti mně…

"Michaeli, to je v pořádku, neomlouvejte se, vy nemáte v nejmenším za co! Smím být upřímná ?" zeptala se a její modré či byly pevné v pohledu…. jakoby se snažila číst mě… "Ale jistě, ano!"..

"Michaeli, nechci být dotěrná, ale ten člověk není dobrý člověk, má zlý pohled, měl byste si na něj dávat pozor. Jak se může takhle k vám chovat, vždyť to bylo nedůstojné člověka! Pokud nebudete chtít o něm mluvit, pochopím to, už vůbec nechci vyzvídat, co to bylo zač? Bylo mi vás hrozně líto, vás i té paní, co přišla s ním. Měl byste se mu vyhýbat, šel z něj strach!"

"Natali, máte vytříbený cit pro lidi, máte pravdu, je to tvrdý člověk, bez emocí, bez citu… a ano, strach jsem z něj míval část, vlastně jsem ve strachu vyrůstal, ve strachu a bití… víte, Natali, neříká se mi to lehce, ale asi byste to měla vědět, můžete tu na něj narazit často, přichází neohlášen, kdy se mu zlíbí a také se podle toho tak chová, ale zabránit jeho návštěvě nemůžu, spíš na to nemám sílu, pokouším se s ním nějak vyjít. Ten muž je můj otec a ta žena s ním, byla má matka!" stisknul jsem víčka k sobě, co to jen šlo a neuhlídal jsem slzy, které si našly cestu ven…

Doufal jsem, že si toho Natali nevšimne, nechtěl jsem vypadat jako slaboch, co se ve třiceti letech bojí postavit vlastnímu otci..
Všimla si, vstala ze svého místa, přisedla si vedle mě, stiskla moje ruce, které jsem měl křečovitě sepnuté na klíně, vlastně celý jsem byl jako v křeči..

"Michaeli, odpusťte… neměla jsem tušení, že… že to byl váš otec, říkal jste mu jménem, tak jsem celou situaci špatně vyhodnotila, omlouvám se!" stiskla mi ruce a já ty její.. byl jsem rád, že tu se mnu někdo je, že je tu se mnou ona!

"Natali, řekla jste jen pravdu a za tu není se třeba omlouvat. Sice náš vztah není vtahem syna a otce, tak, jak by to mělo být, ale zvládnu to i díky vám! Moc se mi ulevilo, že jsem vám to mohl říct!" pokusil jsem se o úsměv a viděl jsem, že pochopila. Usmála se …až šibalsky pronesla:

"Takže nevadí ta sprcha, kterou dostal".. povytáhla obočí.. a začala se smát. "Když on je Bubles tak .. tak učenlivý žák, že jsem mu to nemusela dlouho vysvětlovat!".. čekala, co já na to.. utřel jsem slzy a dostal nekontrolovatelný záchvat smíchu…

"Natali, nejenže nevadí, naopak, zasloužil si to, ale chcete říct, že jste to byla vy, která to vymyslela, uskutečnila ??" přiznám se, že jsem nestačil žasnout nad tou originalitou.

"No, já, učím se rychle, ale tahle situace k tomu přímo vybízela, tak Bubbles byla moje prodloužená ruka a navíc, mám vzor ve vaší sestře!" … mrkla na mě, usmála se a ze mě jakoby všechen ten nastřádaný stres spadnul…

"Michaeli, smím vám nabídnout bylinkový čaj, je uklidňující .. jistě by vám udělal dobře?" souhlasil jsem a moc rád a uvelebil se do lenošky, na které před chvilkou seděla Natali a bylo mi hezky, jak už dlouho ne.

11.kapitola

2. května 2012 v 8:44 ♥ Povídka - Hlas srdce

Bubbles zasahuje!

"Tak, tady jsi, ty jeden nevděčníku! Klidně si tady sázíš kytky místo toho, aby nás šel přivítat…" Moji pozornost upoutali dva lidé, muž a žena, kteří se k nám přibližovali a pozorovali vše kolem..

Prudce jsem sebou trhla, Michael stáhl svoji ruku z mé tváře a jako opařený a bledý se díval tím směrem, ze kterého k nám doléhal hlas muže, který se tvářil velice tvrdě a nepříjemně… podívala jsem se na Michaela, jak se rychle zvedá a jde jim naproti…

Sice stáli ode mě hodný kus, ale gestikulace toho muže byla zlostná, stejně jako zabarvení jeho hlasu, který se měnil v křik… paní, se ho snažila uklidňovat, táhla ho za ruku. Nechtěla jsem je pozorovat, natož poslouchat… ale nedalo se to přeslechnout..
"Michaeli, potřebuji peníze, hodně peněz, víš, jaké jsem měl kvůli tobě ztráty… !!" … Michael vždy jen popošel a z mírného tónu a vlídného slova se také jeho hlas měnil na hlasitý… "Ne!!! Už žádné peníze, dostals jich ode mě tolik, Josephe, že by s tím normální smrtelník vydržel celý svůj život a byl by, jak ve vatě!" …

"Michaeli, normální možná, ale já nejsem jen tak někdo, rozumíš!!! Nechtěj, abych ti znovu vyjmenoval vše, co jsem pro tebe udělal!!! ..
Bylo to vážně nepříjemné… dál jsem se věnovala dokončování své práce. Květiny byly na svém místě, když zpoza stromu se ozvalo podivné pištění. Šla jsem se podívat, co to je, aspoň jsem měla záminku vzdálit se… od toho pro Michaela ponižující hádky, ten chlap byl hrubý a neurvalý a paní, co přišla s ním, plakala.. a Michael se jí snažil těšit, ale zdá se… moc to nezabíralo..
Ono pištění vydával opičák Bubbles, asi se bál, protože si držel hlavu a místy se do ní mlátil, bylo to ve skutečnosti malé ustrašené zvířátko, které, když nenašlo páníčka, bálo se…

"Bubblesi, pojď, pojď sem, vždyť už se známe, no tak, neboj se !" .. vzala jsem ho za jeho ruku a byla ráda, že šel… jeho zájem zaujala malá lopatka, se kterou ještě před chvilkou Michael sázel begonie a začal si s ní hrát.. ti tři tam stále stáli, jen ta paní se rozhodla vzdálit a usednout na lavičku.

Měla jsem hotovo, poklidila jsem všechno nářadí… a natáhla hadici, abych záhon zalila… vím, že tato práce mi ve skutečnosti nepřísluší, že jsou na to lidi, ale mám ráda kontakt s přírodou, květinami obzvlášť, ve skutečnosti je to pro mě relax… odpočinek od kancelářské práce, když se hrbím nad projekty, baví mě je převádět ve skutečnost.

Pomalu jsem točila zahradní kohout a hadice se začala pod tlakem vody vlnit po trávníku jako had.. evidentně to Bubblese zaujalo natolik, že běhal a pozoroval, jak se voda tlačí z kohoutku ven… než začala stříkat, byl z toho dětsky nadšený, otvíral ústa a nechal vodu, která se začala jemně rozprašovat, téct na hlavu..
( za pistolku se omlouvám s hadicí jsem nenašlaSmějící se)

"Josephe, pojď, půjdeme do domu, nemusíme tady dělat ostudu před lidmi.." slyšela jsem Michaela, který se snaží předejít schylující se ke scéně!... "Ne, to se vyřeší hned a tady, co je mi do nějaké zahradnice!" .. rozpřáhl se a ukázal na mě. Necítila jsem se uražená, jen Michaela mi bylo stále víc líto, bože, co je to jen za člověka, který je tak hrubý a vulgární..?

Michael smutně sklopil oči a podíval se na mě, naše oči se na okamžik střetly a já vycítila prosbu o pomoc, ale jak mu mám pomoci?... sakra, nic mě nenapadlo… náhle záblesk…asi shůry…

"Bubblesi, pojď, něco ti ukážu, vidíš, tohle je hadice s vodičkou, chceš si zkusit, jak to funguje?.. Byl vnímavý, to už jsem poznala při našem prvním setkání, vzal si hadici, chvílemi si s ní stříkal do pusy.. a pak na záhon, vždycky tak odevzdaně kouknul, co já na to.. a když jsem mu zatleskala… tak našpulil pusu a smál se! Nevěříte, umí to !

"Bubblesi, no a teď pojď sem, vidíš tamhle toho pána, co řve na tvého páníčka, nelíbí se nám to, že ne?.. zdálo se, že chápal… tak, já teď půjdu ke kohoutku a trošku přidám a ty ho trochu zchladíš, ano.?

Šla jsem, jakmile nastal větší tlak v hadici, Bubbles se zřejmě lekl a možná i "nechtíc" namířil na toho hrozného chlapa, jehož křiku se bál… … ! Ten začal nadávat,řvát.. hromy lítaly vzduchem, že mu to ohavné zvíře zničilo drahý oblek a že: "To mi, Michaeli, zaplatíš!" … co pořád má s těmi penězi… vždyť je to jen voda? No, ne ? Smějící se

Podařilo se!! Hádka ustala, Michael se rozesmál, co víc, rozesmála se i ta paní, která seděla na lavičce a zřejmě nechtěla být přítomná hádky obou mužů…

Rychle jsem přiskočila ke kohoutku a vypnula vodu.. Ona paní se na mě usmála a zamávala mi, já i Bubbles jsme její pozdrav opětovali.

Vzala jsem Bubblese za ruku a odcházela pryč, ještě jsem se ohlédla a opravdu ten chlap vypadal, jak zmoklá slépka nebo nějaká předpotopní příšera..


A je to tu zas, máj, lásky čas !

1. května 2012 v 6:06 | Marta |  ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..

MILOVÁNÍ POD TŘEŠNÍ

Co se to děje se mnou? Co se to děje?
Srdce i hlas se mi najednou chvěje...
Motýlci z celé planety mi lítají v břiše,
nesmírnou lehkostí bytí z upité číše.

To není mámení, to je cit silný,
láskou ho nazývám, je neomylný...

Ptáci na stromech zpívají hymnu svou,
já však zrak svůj upírám za hvězdou mou...

Jako by někdo lákavou píseň hrál,
Ne, nemýlím se, JE TO MŮJ KRÁL!!!

Už vím, proč mě to k Tobě táhne...JE TO LÁSKA!!!

Mé srdce touží tlouci stejný rytmus tělem,
Jako je ten Tvůj, MICHAELI, chci být Tvým přítelem.
Toužím být Tvojí matkou, sestrou i milenkou...
Podívej, lístky třešně padají mi do klína,
matička Země nám ustlala -
kolem nás samá tráva a hlína.

Polož mě do své náruče lásky plné,
roztáhni své něžné ruce -
nedočkavostí velký cit se hrne.
Chci Tě líbat a objímat neustále,
napít se z Tebe a pustit Tě do sebe stále
a pořád bez přestání...

Jsi moje láska obrovská a neskutečná,
Jsi moje štěstí, co létá vzduchem do nekonečna.
Jsi moje zářivá hvězda, co je na obloze,
Jsi moje všechno, to nezní stroze...
KRÁLI, můj sladký, miluj mě dlouze,
chci jen a jen Tebe pouze.
Nikdo jiný nemá povolen vstup do srdce mého,
jen Tvoje něžná osobnost zamilovaného.

Miluj mě, LÁSKO, pod tímto stromem,
až to otřese velkým hromem.
Chci, aby to slyšel celý svět,
jak dokážeš milovat, jak rozkvetlý květ.

Jsi velmi mužný, své celé já do toho dej...:-)))
ÁÁÁÁCH... MICHAELI, ještě, ještě a přidej...:-)))
Jsem tak náročná a Ty to víš,
že se mnou nic nespravíš.
Jen mi stále dokazuj, že jsi muž tak, jak má,
nebudeš litovat, jsi přece LÁSKA má.

Oddám se Ti do posledního místečka na těle,
lásku v Tobě probudím, to ví i andělé.
Rybník pod námi zaplaví naši travnatou postýlku,
však Ty mě zachráníš a v romantickém hotýlku
budeme se milovat celou další noc...
protože, MŮJ KRÁLI, MILUJI TĚ TAK MOC...