Červenec 2012

40.kapitola

31. července 2012 v 6:01 ♥ Povídka - Hlas srdce

Sesterská rada


Zkoušel jsem to snad stokrát…a pokaždé mi típla hovor nebo ho nepřijala. S každým takovým hovorem se moje beznaděje prohlubovala…a zmocňovalo se mě zoufalství.

Snad po tisící jsem vyťukával Natalino číslo, tohle musí vyjít…volal jsem z čísla, která Natali nezná…srdce mi bušilo až v krku…jako pokaždé jsem si nervózně předříkával, co jí řeknu, až to zvedne.. těšil jsem se na to, až znovu uslyším její hlas, i když jsem se bál odmítnutí..

…."Prosím, Natalie Gordonová, co si přejete?" … "Natali!" … špitl jsem s hrdlem sevřeným do sluchátka…

"Natali, prosím nezavěšuj, chci ti říct…že…Natali, musíme se sejít, musím ti všechno vysvětlit… není to tak… jak…"rázně mě přerušila, cítil jsem bolest v jejím hlase …

"Michaeli, nechci se sejít, nechci tě už nikdy vidět! Jednou provždy, zapomeň na mě, zapomeň, že existuju, nevolej, je to zbytečné!" …telefon ztichnul, … její slova, prohlubovala moji ránu… nemohl jsem se jí divit, ale chtěl jsem, doufal jsem v příležitost, že bych ji to mohl vysvětlit… i když… uvěřila by? Uvěřila by tomu, že to, co viděla… bylo ve skutečnosti jinak… pochyboval jsem o sobě, o celém tom večírku a zoufale se snažil přijít na to, jak to vlastně bylo…Odpustila by mi Natali nevěru, že jsem ji zradil s jinou ženou? Nebo by uvěřila, že jsem byl stejně jako ona podveden, oklamán? Každopádně jsem nechtěl, aby obojí vyznělo jako výmluva… Sám vlastně nevím, jak to bylo!

Zhroutil jsem se v slzách na postel, odmítal opustit pokoj…Ani nevím, jak dlouho jsem tu byl zavřený…Tupě jsem zíral z okna, všechno venku kvetlo, zelenalo se, jen já pomalu uvadal! Porušil jsem snad všechny pravidla životosprávy…nejedl jsem, tedy tak, jak bych měl… nemohl jsem spát…a trápily mě noční můry…já a Tarra….plačící Natali, opouštějící Neverland…


Nemohl jsem být zavřený ve svém pokoji, který mi neustále vyčítal, připomínal osudné ráno... nemohl jsem v něm dýchat, vzal jsem si jiný pokoj za svůj…většinu času jsem se zavíral v domku pro hosty, kde bydlela Natali…marně se mi všichni snažili pomáhat, ale marně… lék na mé deprese je Natali… moci tak s ní mluvit… vidět jí…Venku dnes celý den pršelo, kapky deště bubnovaly na parapet…sledoval jsem, jak mizí, jak se malé kapky spojují s dalšími a tvoří malé provázky, potůčky… přesně tak, jako moje slzy…seděl jsem na posteli a tupě se díval ven… než se ozvalo prudké bušení na dveře…

"Michaeli, otevři!! Jinak to tady rozbiju, slyšíš…udělám ti z toho kůlničku na dříví! … a taky…už jsem úplně mokrá…tak nedělej fórky a prosím, otevři!" To Janet přijela…Miluji svoji sestru, ale teď jsem se nechtěl s ní bavit, je mi jasné, kam se náš hovor stočí, lépe řečeno ke komu…
"Miku! …posadila se vedle mě. Děláš mi velkou starost a nejen mě! Vím, že se strašně trápíš… nechceš mi říct, co se stalo mezi tebou a Natali…? Vždycky, když si voláme, odmítá se se mnou o tobě bavit… nechce o tobě ani slyšet… No ták, bráško, svěř se mi, třeba bych ti…vám mohla nějak pomoct!"…vzala mě za ruku, byl jsem vděčný za její zájem, ale neměl jsem ani sílu o tom znovu s kýmkoliv mluvit…

"Janet, děkuji, ale vážně nechci s tebou o tom mluvit… je to jen moje záležitost, rozumíš, jen moje…moje soukromí!"… "Dobře Michaeli, respektuji to, ale koukej něco dělat, nemůžeš se tady zavírat, stranit se ostatním, zanevřít na celý svět… na lidi." Snažila se mě povzbuzovat, rozptylovat, jak jen to šlo, vím, že měla pravdu, že bych měl sebrat a zaměstnat myšlenky i svoji chátrající tělesnou schránku.

Minulo pár dní…pár týdnů…a já naplno pracoval ve studiu…hudba a tanec… to jediné mě naplňovalo…neznal jsem únavu, tančil jsem, jen tak jsem dokázal potlačit vzpomínky na Natali…ale ani tak se mi nepodařilo zapomenout…trávil jsem tady veškerý čas… zavřený v tanečním sále…nevěděl jsem, jestli je venku noc nebo den… a bylo mi to jedno!

Práce mě začala znovu pohlcovat, takže nezbyl čas na nic jiného…byl jsem unavený, moc unavený… ale odpočívat by znamenalo přemýšlet… a to jsem nechtěl… nemohl… kvůli Natali…

Ještě jednou si zopakuji tyhle kroky… a ještě jednou…a znova, není to dokonalé!

Náhle jsem ztratil rovnováhu a padal jsem… všude kolem byla tma… a já z dálky slyšel tlumené hlasy.

39.kapitola

28. července 2012 v 6:01 ♥ Povídka - Hlas srdce

Jen si vzpomenout!


Když jsem vtrnul do domku pro hosty, tak byl prázdný…v zoufalství a slzách jsem se zhroutil na postel, v níž ještě nedávno spala Natali…vzal jsem do náručí polštář, abych tlumil svůj pláč, bolestné výkřiky…voněl jejím jemným parfémem, ve kterém se mísila svěžest, hravost, spontánnost…který jsem na ní miloval, který ji dokonale seděl, připomínal…Bože, ten minulý čas…mě zničí…

Nevím, jak jsem tam byl dlouho…nechtělo se mi žít bez ní…Musí mě nenávidět, stejně tak, jako já teď sebe…

"Miku!!! Jsi tam?!!" …ozvaly se prudké rány na zamknuté dveře a lomcování klikou… Wayen.

"Nech mě být!!! Odejdi! Nechci nikoho vidět…!" …Křičel jsem tak, že mě samotného překvapilo, že dokážu být takový, ale co se divím… když jsem se dokázal vyspat s Tarrou, tak tohle je proti tomu úplný kulový!

"Miku, otevři nebo vyrazím dveře, rozumíš… co se tady, k sakru, děje? Brzy ráno uplakaná Natali a teď… ty se tady zavřeš… a …" .. řekl Natali … rychle jsem vyskočil na nohy a točil klíčem v zámku… a otočil se zády k Wayenovi, který nejistě vešel…Mlčky a tupým výrazem jsem si sedl na kraj postele a Wayen mlčky udělal totéž… posadil se vedle.. a skoumavě si mě prohlížel…


"Miku, promiň, že to říkám, ale vypadáš hrozně!"… "To proto, Wayene, že se taky tak cítím!" Jsem padouch, zloduch a horší sukničkář, než Joseph… jestli máš u sebe služební zbraň, rovnou mě zastřel, nic jiného si nezasloužím!" Ale Miku, však víš, že služební zbraň nenosím, nepřál sis to, tak pro tentokrát vyvázneš!" …snažil se o humor, ale do smíchu mu nebylo, ani náhodou…

"Tys viděl Natali plakat?" …zeptal jsem se nehnutě a přivřel oči, bál jsem se toho, co uslyším…"Jo viděl, dnes časně ráno odjela odsud taxíkem, vy jste si něco udělali?" podíval se na mě a svojí velkou ruku položil na mé rameno, které přátelsky stiskl, vybízel k odpovědi.. "Miku, nechceš mi říct, co se děje nebo, co se stalo.. ?"… zaklepal se mnou…

"Wayene, jsem zločinec… já… já se vyspal s Tarrou a nejhorší je, že si nic nepamatuji…no a Tarra mi říkala, že nás Natali viděla spolu v posteli…Ona se vrátí a najde mě v posteli s jinou, Wayene, chápeš to… já… já…chtěl jsem Natali na tom večírku požádat o ruku, měl jsem připravený pro ní prstýnek…a zatím ho má na prstě Tarra…prý jsem se na ní vrhnul jako zvíře a roztrhal jí oblečení a vyspal se s ní….! Bože…co jsem to za člověka…? Já… no, pil jsem na tom večírku…věděl jsem, že bych neměl…Kdybych si tak mohl vzpomenout…? " Wayen poslouchal pozorně…

"Miku, hele, já tě viděl na tom večírku… co viděl, pomáhal jsem Taře tě naložit do auta… a nepřijde mi, že bys byl schopen… no, však víš, čeho…vytuhnul jsi, sotva se zavřely dveře auta… Pochybuji, že bys Tarru o …"

"Wayne, prosíííím, nemuč mě… raděj mě řekni, co bylo, když jsme přijeli na Neverland… ?"
"Miku, co bylo, ty si to vážně nepamatuješ?"… jen jsem mlčky zavrtěl hlavou, že ne… "Tak tedy pomohl jsem ti z auta… podpírali jsme tě s Tarrou každý z jedné strany, Miku, byl jsi pod obraz…tak jsme tě dotáhli do pokoje…a pak mě Tarra vyhodila s tím, že se o tebe postará!"

"Hmm, ale Wayne, myslíš, že bych byl schopen se v takovém stavu, v jakém jsem byl a co mi tady popisuješ, že bych…. Byl…. schopný se s ní vyspat? ..Já…štítím se sám sebe…je mi zle, jen když si představím, že já s Tarrou…Bože!! …"

"Tak hele, Miku, pokud stojíš o můj názor, myslím si, že ne…nebyl! Vždyť si sám nevyšel ani schody, nesl jsem tě…byls úplně mimo… spal jsi! Tak na nějaké postelové radovánky bys potřeboval nějakého svého dvojníka! Hele, Miku, kolik jsi toho vlastně vypil…?" řekl tázavě a já si snažil stůj, co stůj vzpomenout…
"Wayene, vzpomínám si, že jsem pil džus…a pak dvě sklenky sektu…a pak už nic, jen zase džus!"

"Miku, si dělej srandu z někoho jiného…i moje osmdesátiletá babička zvládne láhev šampaňského bez větší újmy a klidně by mohla tančit kankán na stole…a tys měl jen dvě skleničky, ale vypadals nejmíň na láhev tvrdého alkoholu…při tom, co sneseš, je to divný… moc divný! ….

"Miku, zkoušel jsi zavolat Natali?"

LÉTO S KOVBOJEM...

27. července 2012 v 8:04 Videa, která stojí za to vidět! ♣
TAK, PŘIZNEJTE SE, KTERÁ BY SI S NÍM ŠLA SKOČIT REJDOVÁKA? :-)


38.kapitola

25. července 2012 v 6:00 ♥ Povídka - Hlas srdce

To byl jen sen…?


Měl jsem nádherný sen, zdálo se mi, že tančím se svojí Natali pod rozkvetlým stromem v letním ránu v Neverlandu, drobné, růžové kvítky opadávaly, když si s nimi větřík pohrával… zachycovaly se v jejích dlouhých vlnitých vlasech, její smích zněl jako zvonkohra… držel jsem jí v náručí a točil se s ní… smáli jsme se a byli šťastní…

Slunce začínalo svítit a hřát…musel jsem mhouřit oči, z toho prudkého slunce mě bolela hlava… pomalu a neochotně jsem otevíral oči, slunce pronikalo okny mého pokoje… "Natali…? Kdy ses vrátila?" …nahmatal jsem její ruku obtočenou kolem mého pasu…a snažil se ji opatrně, abych ji nevzbudil, nadzvednout…měl jsem pořádnou kocovinu, při každém prudkém pohybu mě všechno bolelo, nejvíc hlava… a měl jsem nesnesitelnou žízeň… chtěl jsem se natáhnout pro sklenici vody, ale počkat… tady něco nehraje…

"Myšáčku, co je? Proč ještě nespíš?" …"Myšáčku".. ???????" .. podíval jsem se vedle sebe a byl bdělý v ten samý okamžik!... "Tarro, co tu, k sakru, děláš… ?? Podíval jsem se a nevěřil vlastním očím… byla úplně nahá!!!
Chtěl jsem vstát, ale… nadzvedl jsem přikrývku a podíval se pod ní…můj bože…to, snad… NE!!!! Boxerky jsem měl na půl žerdi, jinak nic na sobě…zatmělo se mi před očima, hlava bolela k prasknutí… co se to včera stalo, vypadá to, jako bych s Tarrou spal…ale to ne…to není možné, to bych přece neudělal…a kde je Natali.. ? Byl jsem dezorientovaný, vyděšený…

"Tarro, obleč se a vypadni z mé postele… rozumíš!! Vypadni odsud !" … jen se převrátila na bok a dívala se klidně, jakoby vzniklá situace byla víc, než běžná… "Miku, jak…vypadni?! Včera jsi mi tvrdil opak, dokonce jsi mě sám přemlouval, zatáhl sem a teď mám vypadnout? Užil sis a teď mám jít?! Tak to ne… nejsem na jedno použití… Myšáčku… to se moc pleteš, večer i celou noc jsi mi říkal, jak mě miluješ, dokonce jsi mě požádal i o ruku, vidíš…!" …ukazovala mi prsteníček a na něm prsten, který jsem měl pro… Natali! Píchlo mě u srdce, rozhlédl jsem se kolem…všude poházené věci, nedopité skleničky ,,.. na jedné z nichž je otisk Tařiny rtěnky...

"Tarro, tady přestává legrace…řekni, že se mi něco zdá, …že to není pravda?" …!Ale je, Miku, JE…na večírku ses tedy odvázal, jen co je pravda…a pak jsi v tom tady se mnou pěkně pokračoval… roztrhal jsi na mě, co se dalo… ty divochu!!" … řekla a mlsně si olízla rty… a poklepala rukou vedle sebe, abych se k ní do postele vrátil..

"Tarro, pro smilování boží… to nemůže být pravda, já přece bych se s tebou nevyspal, když mám vztah s Natali…to nikdy!" … "Myšáčku, nikdy neříkej nikdy… myslím, že už žádný vztah není… pokud někdy byl… !" … "Jak, jak to k čertu myslíš…….. ?" byl jsem zmatený čím dál víc… a čím dál víc se mi dělalo samotnému ze sebe špatně…hodil jsem na sebe župan, který byl pohozený vedle mě na zemi…
"Myslím to tak, že ta nevychovaná zahradnice, ta … Natali, řekla ironicky a uštěpačně se ani nedivila, když nás tu tak ráno našla…asi ti šla uklidit nebo co?" "Ona nás tady spolu takhle viděla????" "Jo, viděla, no a co! Přece se nemáme za co stydět!"… pomalu se ke mně blížila, chtěla… je mi jedno, co chtěla….musím za Natali, hned… ! Co jí jen řeknu, jak jí vysvětlím… když si sám nic nepamatuji…vstal jsem tak prudce, že jsem se zapotácel a ostrá bolest projela mou hrudí, při pohledu na Tarru se mi chtělo zvracet…. zvracet z toho, co jsem udělal… jen tak tak jsem doběhl do koupelny a objal záchodovou mísu…

Podvedl jsem Natali, zradil naši lásku…s touhle koketou…to nemůže být pravda! Stál jsem před zrcadlem a tupě zíral na člověka, ze kterého se mi dělalo zle…v hlavě jsem měl vymeteno… nic si nepamatuji, jen tanec s nějakými děvčaty, přípitek a pak už vůbec nic….

Pustil jsem z kohoutku studenou vodu v naději, že mi přinese úlevu a rozjasnění mysli, nic se však nestalo…ač se snažím sebevíc, vzpomenout si, marně…

O tohle se s Vámi MUSÍM podělit!

24. července 2012 v 11:36 ◘ Různé
Před časem jsem dostala tip na výborný dokument. Sice nemá s Mikem zdánlivě nic společného, ale kdo chce, souvislosti si najde.♥ Pokud jste ho neviděli, vřele doporučuji. V průběhu zjistíte, že znalosti jazyka a titulků není třeba. Milé a poučné.
Koukám, vkládat nelze, tak si klikněte SEM ♥




37.kapitola

22. července 2012 v 6:00 ♥ Povídka - Hlas srdce

Nad Neverlandem svítá…

"Bože, nestihnu to… silnice ucpané, dopravní nehoda zablokovala provoz a já trčím v taxíku, který uvízl v koloně…nešlo to ani vystoupit a odejít na nějakou náhradní dopravu… Co teď? Už je skoro půlnoc…Volala jsem Michaelovi, ale měl nedostupný mobil…Wayen nebral ten svůj služební, byla jsem už zoufalá…

Přes operátora jsem zjistila telefonní číslo podniku, kde se večírek konal a tam mi řekli, že většina hostů už odešla a pan Jackson byl mezi prvními…že by večer skončil tak brzy? .. Budu ráda, když se dostanu na Neverland brzy ráno…Mrzelo, mě, že zklamu Michaela, který na mě čekal, spoléhal… těšil se, stejně jako já…

Po dvou hodinách zaseknutá v koloně se auto dalo do pohybu, nad ránem bych mohla být u Mika, třeba ještě nebude spát, vím, jaké s tím má potíže…

Bylo něco kolem čtvrté hodiny ranní, když jsem se dostala na Neverland, celý dům byl potemnělý…jen světla kolem vchodu svítila. Zaplatila jsem řidiči za to, že měl takovou trpělivost. Potichu se směsicemi různých pocitů jsem si to nejdřív ze všeho namířila do hlavního domu, do Mikova pokoje…Představovala jsem si, že ho najdu buď vzhůru nebo si k němu vlezu do postele a omluvím se mu snad tisíckrát po sobě tím nejlepším způsobem jakým svedu.. že ho zahrnu polibky na usmířenou…
Měla jsem štěstí, dveře jeho pokoje byly pootevřené…šero pokoje roztínala jen malá lampička na nočním stolku…

Po pár krocích jsem o něco zakopla…shýbla se a zvedla Michaelovu košili, touha být s ním mě nutila přivonět si, cítit znovu jeho vůni, po níž se mi bytostně stýskalo…. Další krok, další jeho svršek, tentokrát kalhoty…je to ale bordelář, konstatovala jsem v duchu se shovívavým úsměvem, který mi po tom, co jsem uviděla, zamrzl….

Stála jsem, jak opařená, kdyby mě sežehlo tisíc voltů na místě, bylo by mi to milejší… všude poházené svršky, které nepatřili jen Michaelovi…rozpité šampaňské, rudé růže všude kolem…a v posteli….můj bože, Michael s Tarrou…stála jsem, jak přikovaná, nebyla jsem schopná ničeho… spal, usmíval se ze spaní a objímal její nahé tělo, blonďatá hříva byla všude…pokrývaly Michaelovu holou hruď…Ten pohled se mi vryl do mozku, do srdce, stejně jako bolest, která následovala v zápětí…stála jsem tam v náručí jeho posbírané oblečení...a šeptala jsem s hrdlem staženým zradou, zklamáním…v bolestné křeči… "Michaeli, to nééé…jaksi jen mohl…proč?" V hlavě i v srdci se odehrávala bouře…slyšela jsem všechna jeho slova, kterými mě ujišťoval:
"Slib mi, že už nikdy nebudeš o sobě pochybovat, … o nás…? ….. Protože tě nikdy nepřestanu milovat, nikdy!! …
Mezi mnou a Tarrou nikdy nic nebylo a nikdy nic nebude!!! To ti můžu odpřísáhnout! Natali, miluji tě, jsi mojí součástí, nedokážu být bez tebe!"

Stála jsem tam a vzlykala…srdce mi krvácelo… probral mě až pohyb v posteli… když se Tarra probrala, netvářila se ani udiveně, že tam stojím…a jen si mě opovržlivě prohlédla a řekla"

… " Jsi hodná, že nám jdeš uklidit, ale nemyslíš, že je ještě brzy na úklid, pokud myslíš vůbec.. ?" … sjela mě pohledem a když viděla v mém náručí posbírané oblečení… "Nech nás s Mikem spát, měli jsme náročný večer i celou noc, kdo si myslíš, že jsi, že nás můžeš rušit nebo vtrhnout do Mikova pokoje, kdy se ti zachce, ty jedna…!" …nečekala jsem na další urážky, mrštila jsem oblečením zmuchlaným do klubka směrem do středu postele…a s pláčem vyběhla ven…ještě jednou, naposledy jsem se ohlédla…Spal, se sladkým úsměvem na tváři…který mě v tuto chvíli nesnesitelně bolel, bylo to, jako když spousta ostrých střepin vybuchne v mé duši a nenávratně ji poraní a srdce krvácí.

Ani nevím jak, ale vyvrávorala jsem se v pláči do domku, který byl doposud mým domovem… v rychlosti jsem si zavolala taxi, sbalila a jak jen to šlo, opustila co nejrychleji Neverland…To kouzelné místo, které mi nejen přirostlo k srdci, ale které jsem Michaelovi pomohla utvářet…připadala jsem si, jak vyhnána z ráje…ignorovala jsem v slzách otázky Wayena u brány…zda se něco nestalo, když mě viděl v záchvatu pláče, že jsem se s ním ani nemohla rozloučit…

Tupě jsem zírala z auta a nevnímala východ slunce nad Neverlandem, které pomaličku vystupovalo za horami a ranní opar se vznášel nad probouzející Zemí Nezemí…byla jsem tak naivní a houpá, že jsem uvěřila slovům o snech, pohádkám…o Petru Panovi, že jsem uvěřila v sílu lásky, která překoná všechno, přináší jen bolest, hořkost a zklamání…

To je mé sbohem tomuto místu, dalo mi hodně, ale vzalo ještě víc…část mého srdce tu zemřela, stejně tak iluze, ve které jsem tady žila.

36.kapitola

19. července 2012 v 19:19 ♥ Povídka - Hlas srdce

Večírek a "neškodné" šampaňské

Nemohl jsem tomu uvěřit…chystal jsem se sám na večírek. Natali odjížděla již odpoledne, jen, aby byla co nejdřív zpět a stihla ho aspoň z části… Tarra konečně odjela také už dopoledne za kamarádkami a aby se na večer nachystala, jak ji znám, tak vymete od kadeřníka, přes solárium, manikúru a pedikúru snad úplně všechno…ale byl jsem rád, že je tu takový božský klid bez jejího neustálého pronásledování., štěbetání o ničem! Třeba ji napadne spásná myšlenka a po večírku odjede s některou ze svých stejně založených kamarádek…

"Natali, nikam tě nepustím…!" Loučil jsem se s Natali, stáli jsme před domem, objímali jsme se…nejraděj bych jel s ní, ale to by toho asi moc nevyřídila…
"Ale Miku, než se naděješ, jsem tam za tebou… a pak už se mě nezbavíš."
Polibek na rozloučenou nebral konce, přesto jsem se těšil, až pět budu držet a tisknout svoji Natali v náručí, chtěl jsem ji překvapit a proto jsem jí koupil prstýnek s bílým diamantem, bude-li chtít, může to být zásnubní….moc bych si to přál… proto jsem na večer, až se vrátíme, naplánoval menší oslavu, růže, šampaňské…Měl jsem se co hlídat, abych v návalu radosti Natali všechno nepověděl…otevřel jsem jí dveře auta, zamával a díval se, jak odjíždí z Neverlandu…

Na večírek jsem pro jistotu dorazil o něco později, jednak jsem doufal, že Natali to nějakým zázrakem stihne… Byli tady už všichni! Přivítal jsem se s novými tvářemi…některé jsem opravdu rád viděl…byl tu Jeff, se kterým jsem se usadil u barového pultíku…a objednal si pomerančový džus…

"Miku ty ses vážně nezměnil… ! řekl s úsměvem... "Jeffe, to ty taky ne! Poplácal jsem svého přítele po ramenou, když jsem viděl, že dál jeho oblíbený nápoj je whisky!... "Tak, Miku, jak jde život…? zeptal se…"Báječně!"… "Ale, ale… Miku, ty celý záříš, vypadáš… já nevím, jako bys dokázal rozsvítit celou elektrárnu, že ty ses nám zamiloval…?" …Jak to, že mě tak rychle odhalil, copak jsem tak průhledný?

…"Jeffe, to je tak poznat?"…No, jasně, že je, Miku… to víš, brácho, lásku a kašel neutajíš!...A kdo je ta šťastná, je tady někde, kde ji schováváš? Rád bych ji poznal, protože to musí být nejen parádní kousek, jak znám tvůj vkus, tak taky něžné stvoření…!"…Jeffe, vydrž, vždyť víš, že krásné a nejkrásnější dívky chodí před půlnocí a do té ještě zbývají skoro dvě hodiny…tak vydrž, budeš první, komu Natali představím, slibuji!" …"Tak Natali, hmm…. Tak, to se těším dvojnásob, má krásné jméno!"…

Přiťukli jsme si každý svojí skleničkou a dál se skvěle bavili… když tu se ve dveřích ozval mě dost dobře známý smích…na který jsem byl poslední dobou dost alergický… dorazila Tarra v doprovodu dalších dvou dívek…a než jsem se stačil vzpamatovat, tak už seděly každá z jedné strany…

"Ahoj Mišáčku, co tak sám? Jdeme tě rozptýlit…znáš se už s Amandou a Jessikou? Jsou to nové posily do tanečního souboru...!" Podíval jsem se na ty dívky a snažil se usmívat, ve skutečnosti jsem si přál, aby tu už se mnou byla Natali…zvlášť, když Tarra pusu nezavřela a pořád něco vyprávěla a neustále mě hladila po stehně a zajížděla nepříjemně vysoko…a děvčata se jen smála… Jeff jednu z těch dívek vyzval k tanci… a kupodivu Tarra ani nechtěla jít tančit, "nechala" mě své kamarádce Amandě…a jen nás od barového pultíku pozorovala nad skleničkou sektu ve své ruce…Musím říct, že Amanda je celkem fajn děvče… pohybově nadaná a bude pro náš tým posilou…jakmile hudba dozněla, šel jsem jí doprovodit na místo, ale to už mi Tarra podávala skleničku se šampaňským…

"Miku, tak nepřipiješ si s námi na zdar dalšího vystoupení v nové sestavě, že jo, děvčata?" všechny dívky měly skleničku a já si řekl, že jednu skleničku zvládnu, vždyť z kvalitního vína mi nehrozí žádná kocovina, natož opilost…jenže první skleničku vystřídala další a Natali stále nikde…Tarra se skvěle bavila, stejně jako ostatní, dokonce Heft začal flirtovat s Jessikou, se kterou pak odešel…

Posadil jsem se nějak podivně zmožen k barovému pultu, rozhodnutý, že nevstanu dřív, než dorazí Natali…ale bylo mi nějak divně, hodně divně, že bych se opil po dvou sklenkách vína? Bylo mi špatně od žaludku, všechno se se mnou motalo, viděl jsem Tarru, která seděla vedle mě, jakoby v mlze a rozmazanou, nedokázal jsem zaostřit zrak, hlava mě bolela, ve spáncích tepalo…cítil jsem, jak se mě Tarra dotýká, přesto se mi vzdalovala… ale nebyl jsem schopen se bránit nebo jí cokoliv říct…jazyk mi ztěžknul, stejně tak nohy, chtělo se mi spát...dvě sklenky vína, pomerančový džus, ale s podivným zákalem na dně…k mým uším, jakoby vzdáleně doléhal Tařin smích…hlasy se nesnesitelně mísily v mé hlavě…vyvolávalo to ostrou bolest.
Cítil jsem její ruce, jak mě podpírají, stejně tak, jako jsem vnímal Wayenovu přítomnost, jeho silné paže mi pomáhaly do auta, pak jízda autem a pak už nic… nebyl jsem schopen logicky uvažovat, chtělo se mi strašně spát, jak ještě nikdy před tím, i když jsem byl po vystoupení unavený, nešlo to, zatímco teď…?

Ano, tušíte správně…Tarra …přimíchala Mikovi sedativa do džusu i vína… Já jen, abyste později neměli zmatek při čtení dalších dílků… Mika nečeká vůbec pěkné střízlivění, tak mu držte palce… a mě taky, páč se musím přemáhat mu ubližovat !

35.kapitola

16. července 2012 v 6:00 ♥ Povídka - Hlas srdce

Výměna slibů


Tak tento díleček je docela o ničem, jen spojka, než šlápneme trošku na plyn, tak snad to přežijete a bude se vám chtít číst!

Leželi jsme zadýcháni vedle sebe a vydýchávali právě prožitou explozi hněvu, citů, vášně … Všechen ten vztek na Michaela mě opustil, ještě nikdy jsem ho neviděla tak… tak naštvaného, překvapilo mě i to, jakou má sílu, ač vypadá křehce.

"Michaeli, jsi vážně nebezpečný, když se naštveš!"… přitulila jsem se k němu a hladila ho po rameni … Michael se na mě otočil s povytáhnutým obočím a jen pronesl… "Taky jsem byl naštvaný, Natali… ! Slib mi, že už nikdy nebudeš o sobě pochybovat, … o nás…? Protože tě nikdy nepřestanu milovat, nikdy!!!"…podepřel si hlavu loktem, do očí mu padaly jeho nádherné pramínky vlasů a jeho či se dívaly vlídně, měkce a přesto přísně, jako by se bál, co mu odpovím…

"Miku, jestli můžeš odpusť mi, nechtěla jsem udělat žárlivou scénu, protože já nesnáším hysterii… žárlivost, hádky…ale prostě to ve mě všechno vřelo už dlouho a prostě mě bouchnul kotel… jen ty víš, jak moc tě miluji a že to nikdy nic a nikdo nezmění… !!!" .. stále se díval tím svým pohledem a já viděla, jak se jeho oči lesknou.. pak vzal moji ruku a políbil ji se slovy : "Natali DĚKUJI, za všechno jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo … prostě už se nehodlám se svou láskou k tobě skrývat, stejně už to tady každý v Neverlandu ví, ví o nás část mé rodiny a Janet je nadšená, že tě má za kamarádku a moje matka tuší, že my dva… Natali, rád bych tě oficiálně představil zbytku své rodiny…"
"Michaeli, dobře, ale prosím tě, řekni mi to s mírným předstihem, ano…? Dobře, to ti rád splním. Natali, je tu ještě jedna věc, kterou jsem ti včera večer nestihl říct, ani dnešní ráno mi k tomu nedalo příležitost…budu mít se svými spolupracovníky večírek, jako předzvěst toho, abychom se znovu sešli, než začneme pracovat na dalším vystoupení…spíš takové přátelské setkání, bude tam, jak stávající tým, tak noví lidé a já rád bych, kdybys tam byla se mnou."

"Miku a kdy by to mělo být a neříkej, že dneska!" …úsměv se rozlil po jeho tváři… !Ne, až pátek večer… !

"Miku, v pátek večer, ale to je za dva dny… ! Já to tvoje až začínám pomalu nesnášet, máš na všechno tolik času, ale…Počkej v pátek…bože, to né, musím do kanceláře a ještě mám nějaké zařizování ohledně dodavatelů materiálu, ten poslední se neosvědčil, všechno se "díky" jemu zpozdilo…"Michael se rychle vymrštil do sedu, jako bych mu chtěla utéct hned teď… "Natali, chceš říct, že mě opustíš.. .že mi odjedeš… ? Já tu bez tebe nepřežiju ani minutu…"

"Ale Miku, přežiješ, věř mi, budu spěchat, abych byla u tebe co nejdřív, stejně bych si tě ráda zkontrolovala, jestli tam někde netancuješ hříšné tance s nějakou chtivicí proradnou!"…řekla jsem vážně a s předstíranou přísností, až Michael zůstal koukat… "Natali, bože, to jsou výrazy…" ."No, jen se moc nesměj… můj milý, jestli tam bude i Tarra, tak mám o tebe sakra strach a je to i v mém zájmu, abych si tě ohlídala… nemyslíš?" …škádlila jsem ho, užívala si té jeho náhlé nejistoty….
"Natali, myslím, že je to dobrý nápad, moc dobrý…budu hypnotizovat dveře, jen aby se otevřely a tys byla tam…" "Tak dobře, ale Michaeli, ještě se domluvíme, ale teď bychom asi měli vylézt z postele… a jít si po svých povinnostech…a taky nevím, jak ty, ale já mám hrozný hlad… nějak mi tu s tebou vytrávilo…"

"Natali, taky mám hlad a pořádný, ano, povinnosti čekají, jen se obávám, že to nebude možné!" … Proč by to, prosím tě, nebylo možné?... Sjel si mě mlsně pohledem, motýlími polibky pokrýval můj krk, zajel rukou pod deku, kterou přetáhl přes nás… a jen zavrněl:

"Protože nevím, kam jsem zahodil klíč! … Ale jestli máš tak velký hlad, mám v šuplíku nočního stolku sušenky…" …Miku, ty se nezdáš, …sušenky ještě počkají…

34.kapitola

13. července 2012 v 5:43 ♥ Povídka - Hlas srdce
Tak, zlatíčka moje, zítra odjíždím na týden s dětičkama na tábor, takže na vašich blogískách moje komentíky nenajdete. Dílky(2) povídky vám přednastavím, aby vám to čekání rychle uběhlo a mě, abych se mohla těšit na komentíky a hlavně NA VÁS !♥ Tato kapitola je sama o sobě dost "výživná" Mrkající
OPATRUJTE SE MI TU, PAMATUJTE NA ZLATÉ VYCHOVÁNÍ A ZUZY SE JISTĚ BRZY VRÁTÍ! ( Pokud jí děti neumoří ! :-)

Slova, která srdce bolí… a které jenom láska zhojí!

Seděla pod stromem a plakala, srdce mi krvácelo jen při tom pomyšlení, co se jí musí honit hlavou…a v duchu jsem si přehrával celou situaci.

"Natali…??? …ani se nepohnula, neotočila, bez hnutí se dívala před sebe…přisedl jsem si vedle ní, hledal jsem ta správná slova…abych jí vysvětlil, že Tarra je nejen nevítaný host, ale i žena, která je mi naprosto lhostejná… než jsem se odhodlal… Natali mě předběhla…

"Michaeli, bude nejlepší, když urychleně dokončím to, proč jsem sem přišla a … odejdu odsud! Nevím, co jsem si to namlouvala, ale my dva... každý z nás žije v rozdílném světě…které jsou společně neslučitelné!"…Nemohl jsem uvěřit slovům, které vycházejí z jejích úst… nemohl jsem jen na okamžik připustit možnost, že by odešla… ?!!

"Natali, to nemůžeš myslet vážně? … hlesl jsem, hrdlo se mi svíralo stejně, jako by mi někdo drtil srdce … Jestli je to kvůli mně nebo tomu dnešnímu ránu… tak.. tam mi musíš věřit, že já naší lásku nezradil.. a už vůbec ne s Tarrou!"

"Michaeli, o Tarru ani nejde, buďto ona nebo za čas přijde nějaká jiná, sebevědomá, co se vyzná a má ostré lokty… a já nedokážu používat stejné intriky jen proto, abych si tě udržela… to nemá s láskou nic společného! Ber to tak, že jsme si spolu užili krásné chvíle, že nám při nich oběma bylo dobře… že jsme si užili skvělý sex… že!..." … byl jsem zmatenější čím dál víc… a teď jsem to byl já, kdo byl naštvaný, sakra, jako by mě neposlouchala, co jí tady říkám, že miluji jenom ji, že žádná Tarra, ani žádná jiná a ona mi tu vykládá, že nám bylo spolu dobře, že jsme měli skvělý sex…??

"Natali! Proboha… co mi to říkáš?!...Myslíš, že bych s tebou spal jen pro sex ??? Pro mě je láska sex a sex bez lásky prostě neuznávám, je to nízké…a vůbec… já se nepotřebuji obhajovat, já se ničeho nedopustil… !" Byl jsem vytočený, jako klíště… ve spáncích mi bušilo….hněv se mnou lomcoval…

Teprve, až Natali vstala a zase chtěla odejít… "Natali, nechoď pryč! Nesmíš teď odejít… musíme to dořešit, protože já se tě nevzdám, já tě miluji!"… "Že nesmím? To mi ještě chceš rozkazovat? Takový King zase nejsi!" …Dělala, že neslyší, byl jsem zoufalý, cítil jsem, že když ji teď nechám odejít, ztratím ji! Zoufalí lidé dělají zoufalé činy…Popadl jsem ji do náruče, ač se vzpírala, jak se dalo a zamířil jsem si to do svého pokoje…Vztekala se, ale já nepovolil…snažil jsem se ji políbit… odvrátit další křik… hádku, ale kousla mě do rtu…sotva jsem za sebou s velkou ránou, která se ozvala po celém domě zabouchl dveře pokoje, otočil jsem klíčem a zamkl je… snažila se otevřít, ale klíč jsem vytáhl a zahodil, bylo mi všechno jedno!

"Natali, jak ti mám vysvětlit, že to, co ti říkám, je pravda…,MILUJI TĚ! Budu ti to klidně i hláskovat...! Vím, že to cítíš stejně… "Michaeli, víš prd! … pusť mě!"…bušila pěstmi do mého ramene… "Nepustím!" svíral jsem ji pevně v náručí, mezi slovy jsem se jí snažil ukrást polibky, nejdřív na jejím dekoltu, šíji…divoce jsem se zmocnil jejích rtů, pod kterými se pomalu, ale jistě poddávala, zatímco já se ji snažil dostrkat k posteli…

Pokládal jsem ji pod sebe, vzdychala, vyčerpaná bojem, vysílená pláčem… a zbyla jen oboustranná a hmatatelná touha. Její ňadra reagovala na každý můj dotek a já věděl, že to, co k sobě cítíme, není jenom tělesná přitažlivost…když mi její ruce rozepínaly košili, její ústa a jazyk bloudily po nahé pokožce, stále níž….sténal jsem bolestnou touhou, patřit jenom jí!...stát se její součástí…"Natali… já, už dlouho nevydržím, prosím… mučíš mě…" hladila a laskala mé mužství tak, že jsem zatínal ruce v pěst, až mi praskali klouby a chvěl jsem se jako osika… Položil jsem se na ni a naplnil její zvlhlé, vláčné tělo po okraj…a začal pomalu přirážet a nabírat na intenzitě…její ruce pevně svíraly můj zadek, nehty se zatínala do mých zad… slyšel jsem její zastřený hlas, jak vyslovuje moje jméno v extázi, což byl povel k tomu, abych nepolevoval… když tu se za dveřmi ozvalo hlasité…

"Mikůůů, jsi tam…? a někdo lomcoval s klikou…Na okamžik, jako by někdo naše pohyby zmrazil, ale jen na setinu sekundy…

Podívala se na mě a mě bylo jasné, kdo je ten… respektive ta… za dveřmi. Natali sebou škubla, ale pevně jsem chytil její ruce a zvedl jí je nad hlavu, přitiskl k posteli a v žádném případě nepřestal, neukončil naše milování… i když velmi zadýchaně, přece jen jsem byl schopen komunikovat…

"Tarro, nemám náladu,…teď NE!!! Zmizni… a nech… "Ouuu…. Natali, to je… je to skvělé… mě být !"…. na okamžik bylo ticho, ale pak znova zběsilé lomcování s klikou… "Jsi tam s ní, že jo?..." …. Natali se jen tak nedala, i když jsem jí svíral co nejpevněji, nevzdala to.. vlnila se pode mnou, její pohyby byly divoké, jako ona sama… a já se ocitl na samém vrcholu.. a gejzír lásky opustil moje tělo a její naplnil….
Slyšel jsem jen kopnutí do dveří z druhé strany pokoje a klapot Tařiných bot, které nasupěně klapaly chodbou!
Sem si teda naběhla na vidle, to vám řeknu, popisovat milovaní ze strany chlapa… a naštvaného Mika k tomu , uff, teda, toto zase vyšlo! Smějící se

33.kapitola

10. července 2012 v 6:03 ♥ Povídka - Hlas srdce

Dotěrné myšlenky

Čekala jsem na Michaela dlouho… nachystala jsem nám večeři, zapálila svíčky… a čekala, když ve smluvenou dobu nepřišel, sfoukla jsem je a natáhla se do lenošky…a hypnotizovala dveře, až se otevřou - marně! Od samého čekání jsem usnula…

Probrala jsem se až pozdě v noci, když mě jeho ruce pokládaly do postele. "Miku, čekala jsem na tebe", řekla jsem rozespale… "Vím, lásko, omlouvám se, zdržel jsem se ve studiu dlouho, mixovali jsme ještě jednu písničku a nějak se nám nevedlo… úplně jsem ztratil pojem o čase, pospíchal za tebou tak rychle, jak jen to šlo...! Omlouvám se.

"Hmm, musíš mít hlad? Být unavený…Nechceš něco….. ?…." Chci ! polibek…!" dostal ho a ne jeden. Bylo krásné vnímat jeho horké, voňavé tělo, už jen jako skutečnost, že tu se mnou je…mi stačila ke štěstí. Starostlivě mě zakryl dekou, sám se přitulil a já spokojeně na jeho hrudi pokračovala ve spánku. Vnímala jsem jeho horkou dlaň na své ruce…

Ráno jsem se probudila první, Michael spokojeně spal, vlasy měl rozčepýřené … jednu ruku obtočenou kolem mého pasu, jako by se bál, že mu někam uteču…Bála jsem se pohnout, abych ho nevzbudila… přišel v noci pozdě, unavený…. Jen, ať si pospí.

Vstávali jsme dlouho, dokud nás nevytáhlo slunce z postele a také hlad… Po krátké ranní procházce jsme šli na úžasnou Sofiinu snídani.

Sotva jsme se usadili v jídelně nad čerstvou voňavou kávou, vaflemi s ovocem, které oba milujeme… Michael mě začal pokoušet, olizovali jsme šlehačku, jak malé děti, které se navzájem krmí, poštuchují se…

Avšak mi zhořklo sousto na jazyku, když se za našimi zády ozvalo… "Á, Mourku, tady jsi…." Od rána tě hledám. Její podbízivý hlas ve mně vyvolával vlnu vzteku, ani jsem se nemusela na ni podívat a ani jsem po tom nijak netoužila..

"Dobré ráno, Tarro! Řekl Michael zdvořile a podíval se na mě pohledem, jako "tak a idylka skončila" … a opravdu! Klidně si přisedla bez vyzvání k nám.. dokonce před mýma očima flirtovala s Michaelem, který byl evidentně v rozpacích.. ujídala z jeho talíře… a když jsem pod stolem ucítila šťouchanec její špičkou boty, bylo mi jasný, co se pod stolem odehrává a na to já nemám žaludek!

"Mišáčku?? Mohl bys jít se mnou do tvého pokoje? Včera v noci jsem si tam zapomněla kabelku a opravdu nutně ji potřebuji, bude nejspíš na tvém toaletním stolku!" To, co jsem právě slyšela z úst Tarry, mě zabolelo, jakoby mým srdce projela ostrá dýka… seděla jsem naproti nim, jako opařená, kdyby mnou projel blesk z čistého nebe, nepřekvapilo by mě to tolik… jako… Vždyť mi Michael říkal, že pozdě do noci pracoval, že byl v nahrávacím studiu… s producenty.. a já zatím chystám romantickou večeři, čekám na něj, bojím se o něj… a on zatím s touhle "lacinou fuchtlí" ve svém pokoji…

Tázavě jsem se podívala na Michaela… a na Tarru, která se dál snažila o Mikovu pozornost a nestydatě s ním koketovala, snažila se o tělesný kontakt, pokládala mu ruku na stehno, kterou sice neustále oddělával, protože atmosféra byla víc, než napjatá..

Prudce jsem vstala, až jsem převrhla svůj šálek kávy na stůl.. nejraději bych ji byla vylila té fúrii do výstřihu a nebo Mikovi na hlavu…. Tohle už je moc, nenechám se tak ponižovat… otočila jsem se k odchodu, ale Michael mě chytil za ruku…. "Natali, počkej, snad si nemyslíš…že..?" Vyškubla jsem se mu…

"Michaeli, myslet si můžu, co chci… ! Přešla mě chuť na snídani, promiň!" obešla jsem ho obloukem…a sotva jsem vyšla z jídelny, rozběhla jsem se...běžela jsem, nepřemýšlela kam…opřela jsem se o nejbližší strom a sesunula jsem se s pláčem k zemi…s rukama kolem kolen jsem propukla v hlasitý pláč!

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, bolest přicházela a zase odcházela a za ní přišla další a další… všechno se to ve mě pralo… za Michaela i proti němu! Proč musí být život tak složitý? Proč láska tolik bolí?..

Zabraná do přemýšlení jsem se podívala před sebe…jezírko opodál si žilo svým životem, stejně tak, jako všechno tady v Neverlandu…nikdy sem nebudu patřit, co jsem si to namlouvala, že vztah s Michaelem všechno změní? Omyl…

…. Náhle jsem ucítila silný stisk na svém rameni… "Natali…???"

Prdlajs stydlín, neviňátko..

9. července 2012 v 20:10 ◘ Různé
Kdo by neznal Mikovu píseň Superfly sister, když si ji pustíte a zároveň budete číst text, tak budete rudé, až mezi půlkama !:D Bude vám vedro, úúúplně všude, čím to asi bude? Nejspíš tím, že Mike čerpal ze svých vlastních zkušeností. Asi bych měla dát varování, že pokud vám není osmnáct, máte smůlu.. Smějící se ALE, NE! To vám neudělám.. Tak co, už je vám teplo děvčata???



Chrochněte si taky... ! :-))

8. července 2012 v 18:56 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Tak, už jsem dlouho nepřidala žádné rozpalovací video.. ( nejsem si jistá, jestli už tu nebylo podobné, ale to, co tu bylo, stáhli, prý je nemravné! !! Smějící se, chápete to ? Tak, tu ho máte, já musela na déšť se zchladit a jen to syklo!Smějící se Tak, tlačte oči zpět do důlku, kontrolujte tep a funkce... tou jeho jsem si na 1000% jistá....... !!!! CHROCHT !


SEDMÝ ČERVENEC 2009

7. července 2012 v 16:56 ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
Dnešní den...je zvláštní smutnou vzpomínkou na Tebe, má lásko…

Tolik natěšených fanoušků a Tvých příznivců bylo šokováno, když se svět dozvěděl tu tragickou zprávu o Tvém odchodu na věčnost. Tvá rodina rozhodla, že se s Tebou a Tvými dětmi, rodinou, přáteli a fanoušky rozloučí v tento den ve Staples Centru v LA…

Bylo to pro mě kruté…pořád tehdy padalo na mysl tolik nevysvětlených otázek…jen stále jsem měla na mysli, že to nebyl Tvůj dobrovolný odchod nebo selhání Tvého těla…byla to chamtivost po Tvých majetcích, závist po slávě a úspěchu, přání vrahů mít užitek z nežijícího Krále popu…jsi pro ně tak užitečnější, i když mě strašně bolí to takto napsat. Jsou to všechno vlastně děsní slaboši…použili úplatného tzv. "doktora smrti" Conrada Roberta Murraye, aby vykonal jejich veliké přání…aby dokonal dílo…vzal Ti život …a okradl tak Tvé milované krásné a nevinné děti o toho nejlaskavějšího a nejlepšího otce, kdy svět vůbec takového poznal…dětem, které vyrůstají bez matky a nyní už tři dlouhé roky bez svého jediného otce. Tohle takové zrůdy, které jsou schopny pro peníze ukončit život někomu… jako Tobě, lásko moje kouzelná…jim se nehodícího a jejich plány vyvracejícího…vůbec nechápou a nejsou schopny pochopit, co vlastně udělali, co způsobili za zkázu v lidských životech…

32.kapitola

7. července 2012 v 6:43 ♥ Povídka - Hlas srdce

Běda muži, kterému vládnou ženy…

Jestli něco neudělám, zblázním se! Zblázním ve svém vlastním domě, tahle situace už přestává být únosná…

Tarra, po té exkurzi po Neverlandu zvažuje trestní oznámení na Wayena Usmívající se, že jí zapomněl na kolotoči, ten správně tvrdí, že měla kliku, že se ruské kolo zaseklo někde nahoře… a prý má být ráda, že se netočilo zběsilou rychlostí. Pak jsem musel Taře zavolat svého lékaře, který zprvu nechápal, ale když jsem mu naznačil… tak jí doporučil klid na lůžku, jenže… Jenže slečinka by potřebovala pečovatele a nejlépe, kdybych to byl já!

Každou volnou chvilku, kdy jsem nemusel do studia, na pracovní schůzku s producenty, vydavateli… tak jsem chtěl být s Natali, ale Tarra, má tu "úžasnou" vlastnost, že mi vždycky zkříží cestu, sotva jí otrnulo, tak ji mám za zadkem, kam se hnu, absolutně nerespektuje moje soukromí… chová se, jako kdyby jí to tu patřilo… Přišel jsem pozdě večer, víc, než jsem měl v plánu, doufal jsem, že stihnu Natali ještě vzhůru… šel jsem se rychle vysprchovat, samou nedočkavostí jsem se sebe strhával svršky po cestě do sprchy, jen, abych mohl za ní…neobtěžoval jsem se oblékáním županu… jen jsem v rychlosti natáhl ve sprše boxerky s tím, že se obléknu v pokoji… sotva jsem vyletěl z koupelny… vešla Tarra..


"Tarro, probůh, neučili tě klepat!!!"…popadl jsem první, co mi přišlo pod ruku, čapnul jsem polštář, který jsem si přidržoval před sebou… rudý, jak naštvaný krocan… a taky jsem byl!

"Ale no ták, ty naděláš, myslíš, že jsem neviděla nahého chlapa? Slyšela jsem tě přijít, jsem tu celou dobu tak sama, zanedbáváš mě, Mourku!.." blížila se ke mně ve snaze… já nevím, co... ale natahovala se mě obejmout…stál jsem tam přidržujíc si polštář a druhou rukou nataženou před sebou.. "Stop, stůj…. Tarro, ani krok! Já, já…děsně spěchám…víš, vynahradím ti to jindy…mohla bys, prosím tě…jít … já, potřebuji.. se obléct…. ! … "Se klidně oblíkni, ale já se odsud nehnu, celý den tady nemám ani s kým promluvit!" sedla si do křesla, hodila svoji kosmetickou taštičku, kterou prakticky neodkládala na stolek a začala si pilovat nehty… Chtěj nechtěj, jsem se musel dostrkat s polštářem před skříň, ze které jsem vytáhl první kalhoty, které byly po ruce…

"Tarro, nemusíš tu být sama!"...chtěl jsem říct, nemusíš tu být vůbec… ale slušnost k hostu nedovolila… "Tak, co tu mám celý den dělat? Nudím se…!"… "Já nevím, tak si pusť nějaký film, nebo víš, co ? Můžeš pomoct Sofii v kuchyni, mají přijet děti, bude mít plné ruce práce… jedny navíc by se jí hodily..!" … "Čumáčku, zbláznil ses? Já v kuchyni, to si polámu nehty…. !" podívala se na ně, jestli náhodou ve své manikúře udělala všechno pro svoji malichernou spokojenost! …v rychlosti jsem natáhl tričko.. ještě košili…

Jen po mě švihla okem, natáčela si provokativně na prst pramen vlasů… "To pospícháš za ní, viď??? Jen si nemysli, moc dobře jsem si všimla, že spolu něco máte!" řekla tónem boha pomsty…až jsem vyjeveně vykoukl, z poza skříně…"Jestli myslíš Natali, tak, ano… pospíchám za ní, nepotřebuji ničí svolení a už vůbec ne to tvoje, navíc, když už jsi začala, chodíme spolu, máme nádherný vztah, takže já odcházím !"…. v rychlosti jsem na sebe hodil košili a pokynul rukou směr dveře, aby se laskavě zvedla… což neochotně udělala, ještě před tím, než opustila můj pokoj, jsem zaslechl, jak nenávistně pronesla…

"Jistě! Mé svolení nepotřebuješ, ale kdo ví, jak spolu budete chodit dlouho, ale pamatuj, já tady budu pro tebe, kdyby tě náhodou zradila, opustila !" …

Nebral jsem její slova vážně, nepřikládal jim váhu, těšil jsem se, až ve svém náručí budu svírat milovanou Natali…nakonec jsem rád, že neopustila domek pro hosty, kde můžeme mít klid na naši lásku. Připadal jsem si, jak pronásledovaný ve svém vlastním domě…

31.kapitola

4. července 2012 v 5:43 ♥ Povídka - Hlas srdce

Jako na ruském kole, jednou nahoře, jednou dole…

Nechtěla jsem přihlížet tomu, čeho jsem byla právě svědkem! Nepatřím mezi žárlivky, ale cítila jsem se nějak přebytečná…navíc…bylo zřejmé, že slečna, co přijela, přijela za Michaelem, její důvěrnosti o lecčems vypovídaly. Možná mezi nimi kdysi něco bylo.. .nebo, že by snad stále….? Ale to snad ne, to by mi Michael neudělal…přece by si se mnou nezačal něco na ukrácení dlouhé chvíle, za branami svého domova…?

Zamyšleně jsem kráčela k domku… myšlenky a přiznám se i smyšlenky na mě útočily ze všech stran… napomínala jsem sebe samu : "Natali, věř mu přece! " Sama víš, jak to v téhle branži není jednoduché. Mé druhé já mi říkalo a pralo se s rozumem, se srdcem ? "Ano, víš, ... ale víš opravdu všechno?! Vždyť, než jsi poznala samotného Michaela Jacksona, jsi neměla o showbusinesu ani páru, natož, jak to v něm chodí a ta .. ta "blonďatá kočička," co přijela, se krutě vyzná…má ostré lokty, nakonec dostane, co chce !"
Tak dost! Snažila jsem se to vtíravé já umlčet… protože jsem stále ještě cítila na svém těle jeho intimní doteky, polibky, něhu, kterou jsem s ním zažívala v poslední době víc, než pravidelně…

Snažila jsem se všechno s chladnou hlavou vstřebat…a zahánět to od sebe…práce mi vždycky pomohla…stejně jsem ji poslední dobou moc nedala, vlastně od onoho společenského večera, kdy Michael přebral cenu od Eddieho…

Rozbalila jsem svoje plány a dala se do práce. Nezklamala! Brzy jsem se do ní ponořila tak, že jsem přestala vnímat a ruka s tužkou mi běhala po papíře sama a zakreslovala poslední detaily, které bude možné převést v realitu..

"Natali..?! Natali!" … zněl Michaelův hlas v mé těsné blízkosti, ani jsem nezaslechla, že se ke mně přiblížil…

"Ou, Miku, vyděsil jsi mě! Nečekala bych, že…." Odmlčela jsem se, nechtěla jsem mu nic vyčítat, natož ho z něčeho podezřívat… "Natali, už dobrou hodinku tě hledám, byl jsem v domku, nebylas tam, měl jsem vědět, že altán je tvé oblíbené místo ...a jak tak koukám na práci." Řekl a smutně díval se na horu papírů přede mnou…

"Michaeli, mám tady klid na práci a spoustu věcí na dokončení. Za poslední dny šla práce stranou, tak…." možná jsem to řekla až příliš odměřeně, chladně a Michael přesně vycítil, proč to tak je…

"Natali, já ji nezval, ji samotnou ne! Ano, pozval jsem všechny své spolupracovníky, stejně jako spoustu dalších lidí, ale neměl jsem ani ponětí o tom, že se Tarra sebere a přijede bez ostatních. Nemám z jejího příjezdu vůbec žádnou radost, abys mi rozuměla… tak, mezi námi… nic…"

"Ale Michaeli, mě nemusíš nic vysvětlovat, natož, koho si pozveš do svého vlastního domova!" ,,vstala jsem a začala chvatně sbírat papíry, protože moje soustředěnost byla s příchodem Michaela ta tam!
Nečekala jsem tak prudkou Michaelovu reakci,vymrštil se z proutěného křesla… ve snaze mě zadržet na odchodu, chytil mě za pas a přitáhl s velkou vervou, silou na své tělo… když jsem cítila, že se naše těla dotkla, jak mě na sebe tiskne… po chvíli bránění se jsem to vzdala…

"Natali, ale já ti chci vysvětlit a říct ti všechno… rozumíš, nechci ti nic tajit. Mezi mnou a Tarrou nikdy nic nebylo a nikdy nic nebude!! To ti můžu odpřísáhnout! Je prostě rozmazlená, zhýčkaná slečinka, která musí mít pocit, že ona je tím středem pozornosti… je sobecká, nedokáže mít opravdově ráda."

"Michaeli, nemusíš mi o ní nic vyprávět, ani nevím, jestli to chci slyšet…nechci se jí zabývat!"…

"To máš pravdu, budeme se zabývat něčím příjemnějším…. O něčem bych věděl…" podíval se na mě a jiskřičky mu šlehaly z očí… "Vážně?! …Vážně!" …zajel svou rukou do mých vlasů, zatímco tou druhou mě stále svíral ve své náručí. V dlouhém polibku mi dal odpověď na tolik nevyřčených pochybností, že se mi podlamovala kolena. Byl to "jen" polibek, ale neexistuje nic tak smyslnějšího, jako jsou Mikovy kypré rty, mrštný jazyk, který zažehne neuhasitelný oheň, který dokáže zchladit zase jen on sám… Dech nás obou se podobal dechu štvané zvěře, která svůj boj prohrává!

"Miku?.... malinko jsem se odtáhla… "Hmmm", zamručel Michael… "Ještě mi řekni, cos s ní udělal, kde je Tarra teď..?" Začal se škrábat na bradě…smát se… "Yeach, no ona… já ji…vlastně "svěřil" Wayenovi…a dal jsem mu snad první rozkaz v životě!!!" ..,a to už se smál na celé kolo… překvapeně a vyděšeně jsem se na něj dívala… "Jaký rozkaz? Miku…?

"Natali, nejsem vůbec na sebe hrdý, ba co víc, stydím se, ale, když jsem chtěl s tebou být sám, tak… tak… "Tak???"…nadechl se a dopověděl.. Tak Wayen měl za úkol posadit Tarru na ruské kolo a "trochu" ji povozit…!" … Miku, jsi hrozný, neříkals náhodou, žes mě hledal celou hodinku?"… Jo, jo, říkal… čas s tebou, Natali, děsně letí…"

"No, to letí, ale chvilku ještě počká… Byla jsem to já, která tentokrát zajala Mikova ústa v dlouhém polibku.