Srpen 2012

50. kapitola

30. srpna 2012 v 5:15 ♥ Povídka - Hlas srdce

Vzpomínky, co pálí, jako plamínky a budoucnost, co hřeje…

Tak, další díleček, ale je trochu kratší, protože bych z toho měla megakapitolu, rozdělila jsem ji na dvě…;-)

Můj čas se pomaličku naplňoval…tašku do porodnice jsem měla zabalenou už aspoň dva týdny… poslední kontrola a sono ukázalo, že miminko se chystá na svět. Co ho jen asi čeká?

S pomocí matky nemohu počítat, prostě snažila jsem se s ní vyjít po dobrém, ale narazila jsem, jako mnohokrát před tím! Ani fakt, že bude babičkou, jí nijak nezlomil…jen další kázání, předsudky...a…odsouzení, že k dítěti nemám otce… Jako kdybych já toho svého znala, bývala bych vděčná i za každou milosrdnou lež… když na školních besídkách tatínkové a maminky čekali na své děti, aby je objali a pochválili…a řekli, že jsou na ně pyšné. Jen já jsem tam stála a mnohdy marně vyhlížela svoji mámu…Ostatní děti se tlačily, aby mohly být u svých rodičů co nejdřív, div mě nepovalily a já…stála a dívala se ke dveřím i tehdy, když byli téměř všichni pryč. Až ruka mojí milované učitelky mě vzala a já vnímala její horkou pevnou dlaň, jako jistý bod ve svém životě. To ona mi jistým způsobem nahrazovala mámu, třeba jen tím, že mě vzala na šálek kakaa a zákusek do cukrárny za odměnu, za to, že jsem svoji roli ve školním představení zvládla, to ona mě chválila za to, jak jsem šikovná, jak jsem se snažila…To ona měla být moje máma! Tehdy jsem se zařekla, až já budu mít miminko, budu jako paní učitelka, budu své dítě milovat a chválit!

Vzpomínky, co se stále vrací, aniž bych o ně stála, byly zasunuté kdesi hluboko uvnitř mě a nyní se vynořily jako přízrak rány, které znovu ožívají, krvácí! Byla jsem emočně a vlivem hormonů úplně na dně…

Ten telefonát s ní mě natolik rozrušil, že se v podbřišku ozvala prudká bolest, která na okamžik odezněla a pak se vracela v pravidelných intervalech…Nebylo na co čekat, vytočila jsem číslo taxi, vzala tašku a odjela do porodnice. Tak zoufale jsem chtěla někomu zavolat, mít u sebe… Ale musela jsem zase všechno, jako tolikrát před tím, zvládnout sama. Útěchou mi bylo, že já a mé dítě, které se hlásí na svět, budeme spolu, budu mít nový smysl života…budu mít koho milovat!

Cestu na sál jsem téměř nevnímala, stejně jako bolest, vše bylo tak rychlé…Vnímala jsem jen pokyny porodní asistentky: "Maminko, zatlačte, pořádně a naposled…!" …a pak jen drobné plácnutí a pláč, ten nejkrásnější pláč na světě! Pláč mého dítěte…syna!
"Tak, maminko, je to krásný, zdravý chlapeček, jakpak mu budeme říkat?" … položila ten malý chvějící se, plačící uzlíček na má prsa…A já viděla ten zázrak, který mi Bůh poslal, aby mě odměnil, za všechno, čím vším jsem si doteď prošla. Byla jsem nevýslovně šťastná, měl tolik černých vlásků, přesně takové, jaké má jeho otec… malinké ručičky sevřené v pěst, přesně, jako má Michael, když se zlobí… Proudy slz štěstí tekly po mé tváři, prolila jsem jich tolik, ale tyhle byly ty nejkrásnější, snad ani nebyly slané.
Vzali mi ho, aby ho zvážili a změřili…zatímco jiná sestřička, která mě celou dobu otírala čelo, držela za ruku, mě znovu vlídně vyzvala při doplňování údajů do karty…

"Jaké bude mít jméno tenhle malý fešák?"…měla jsem vybrané jméno dávno před tím, než se narodil…měl to být Alec, ale ze rtů jako odpověď mi vyšlo:

"Princ Michael".

Koncem srpna, začalo něco velkého

29. srpna 2012 v 5:05 | Zuzy |  Michaelova výročí: úmrtí, narozeniny
Datum dvacátýdevátý srpen je pro nás významný a nemusím jistě říkat proč? Lámala jsem si hlavu nad tím, co k tomuto datu napsat… ano, to, že ses, Michaeli, narodil…

Napadá mě možná i otřepaný citát, o kterém už ani nevím, kdo ho vymyslel, ale tak nějak to vystihuje:
Když ses narodil, všichni se smáli, jen ty jsi plakal. Žij tak, aby všichni plakali, až opustíš tento svět!...
A to tobě, Michaeli Josephe Jacksone, se podařilo na tisíc procent…ano, plakat uvnitř sebe a pro tebe nepřestaneme, ale dnes se chceme radovat, protože se zrodila legenda hudby, tance i člověčenství a především LÁSKY! DÍKY ZA VŠE, MICHAELI !♥



Když se dívám ke hvězdám,
prosbu svoji k nim vysílám…
Zda-li by možné bylo,
aby se nebe smilovalo..
a vrátilo tebe zase zpět na tento svět.

Vím, možné to vážně není,
pak zbývá jenom snění...
o tom, že žiješ s námi dál,
nebo, že jsi nám nablízku, či aspoň opodál.





MICHAEL - NEJVZÁCNĚJŠÍ DAR SVĚTU - MOJE INSPIRACE

28. srpna 2012 v 5:49 | Marta/Muscles |  ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
Moji milí,

dovolte mi, abych se připojila svým malým příspěvkem k oslavám zítřejšího výročí 54.narozenin našeho milovaného KRÁLE POPU MICHAELA JOSEPHA JACKSONA. Neustále si musíme připomínat tuto výjimečnou lidskou osobnost plnou talentů, aby naše další generace stále měly na paměti, kdo a kým byl, je a bude tento nezapomenutelný král. Ano, tak skvělý umělec, který nám zpříjemňuje naše chvilky života. Díky jeho fantastické hudbě, filmům, krátkým filmům, knihám...proniknutím do dalších oborů, jako je například móda, kterou inspiroval mnoho módních světových návrhářů, dále ochranu a starosti o planetu zemi, boj o zastavení nesmyslných válek a uzdravování světa pomocí písní a lásky.

Nikdy nesmíme zapomenout na jeho nezištnou lásku k dětem celého světa, pro které udělal maximum a i když s námi fyzicky zde není, odvádí stále 20% svých zisků na pomoc potřebným dětem celé planety.

Tak se, prosím, na chvíli zastavte...posaďte se a zamyslete se společně se mnou, jak krásným člověkem Michael je, kterého zde oslavujeme...

MICHAEL - OBROVSKÝ DAR SVĚTU A MOJE VĚČNÁ INSPIRACE ( pusťte si toto video, je skvostné)

Z lůna matčina vyklouzl malý kudrnatý chlapec s velkýma očima, který začal pozorovat svět. Michaeli, Tvá matka Tě s láskou přijala a vychovala z Tebe toho nejskvělejšího člověka - osobnost, která učarovala celý svět, okouzlila miliony dívek, žen a spousty lidí na celé planetě.

Přišel jsi za námi jako bílá čistá holubice, co mává svými křídly tak jemně, že slyšíme jen šelest jejího bělostného peří. Tvé matce Katherine patří vzdát ten nejvyšší hold za dar, který nám dala...v podobě Tebe, Michaeli...

Už tehdy Tvá něžná duše věděla, že dokud člověk není vlastníkem krásy vnitřní, krásu kolem sebe nevidí...Ty jsi však poctivě ale hledal v tichosti a nevšední krása si Tě našla...naučila jsem se píseň Tvého srdce a snažím se ji uvádět denně do praxe.
To nejkrásnější a nejdůležitější na světě je to neviditelné a nehmotné...to, co cítíme srdcem...to jsi mě také naučil, lásko moje sametová...
Do vlastního nitra jsi vstoupil bez klepání a vyzvání...protože nejkrásnější hudbou je přece tlukot srdce...i když se Tvé velkorysé srdce již zastavilo, pro mě tluče nejen ve Tvé písni, ale napořád slyším ten vzácný tlukot i Tvůj dech...Naučil jsi mě, že láska je jako vítr...nevidíš ji, ale cítíš ji celým svým srdcem...a to je moc dobře.

Někdy se můžeš dívat po celém obzoru třeba dalekohledem a nic zvláštního nevidíš...nic, co by Tě tak zaujalo. Ale Tys mě naučil, že se stačí někdy podívat druhému do očí a spatříš v nich najednou všechny kontinenty, všechna moře s oceány...celý svět jako na dlani...tak, jako můj pohled skončil ve Tvých překrásných smyslných mandlových očích a právě tam jsem Tě při tom pohledu celého pochopila.

Vždy jsi jednal s lidmi na zemi tak, aby ten dotyčný oslovený Tebou se cítil krásný a jedinečný...to jsi uměl jen Ty, králi můj spanilý...jen Ty...Ty jsi klekal s obrovskou pokorou před svými fanoušky...Ty jsi poklekl před dětmi, aby jsi byl v jejich úrovni růstu...Ty...ač král...jsi viděl nedostatky tam, kde je jiní neviděli a nebo nechtěli vidět... a právě tam jsi potají neustále podával pomocnou ruku...nepřál sis publicitu...

Ano, tak zlaté srdce vlastníš, lásko moje nejdražší...

Michaeli, jsi moje denní radost, když mám smutek na duši...jsi pohlazením a hřejivou přikrývkou na můj žal...jsi mým požehnáním a stimulem v mém dalším konání...jsi výzvou a mým učitelem...jsi mou nejvzácnější ikonou, které zcela věřím…jsi pravdou, správným charakterem muže, smyslností a vášní...jsi mým denním chlebem a solí...jsi mým kořením života...jsi krví, která divoce protéká mým tělem...jsi mými plícemi k překonávání překážek a vysokých cílů...díky Tobě volně dýchám a s přehledem zdolávám strmé kopce, které jinak bych těžko překonala.

Otevřel jsi statisícům lidí na světě dveře tam, kde by je měli bez Tvé pomoci zavřeny natrvalo...i mě...i já jsem Ti vděčná a nepřestanu Ti nikdy děkovat...díky Tvé lásce k životu jako takovému, lásce k dětem, lidem celého světa a planetě zemi...mohla jsem uchopit do svých rukou pomyslné klepadlo na dveřích a po vyzvání vstoupit tam, kam bych se bez Tvé pomoci nikdy nedostala. Poznala jsem díky Tobě, lásko moje nádherná...skvělé lidi...z některých se stali moji báječní přátelé...za to všechno vděčím jen a jen Tobě...

Vždy jsem milovala svoji mateřštinu...český jazyk...je to velmi krásný jazyk s nesmírnou škálou synonym. Právě díky jeho barevnosti slov mi dovoluje Tě jím objímat a halit do slůvek vzniklých z těch nejjemnějších a něžných písmenek...alespoň tak slovně Tě mohu do nich zahalit ve svých povídkách, básních, prózách, fejetonech...

Slzy jsou jedním z produktů věčné lásky...nemohu se ubránit, když si uvědomím, že s námi již fyzicky nejsi...ale z toho vyplývá, že pokud o Tebe budu plakat, stále v mém srdci je místo pro Tebe, lásko moje kouzelná...

Jsem vděčná životu, že jsem Tě poznala, s Tebou v mé mysli jde všechno snáz...lépe se mi žije...mám přece anděla strážného...toho nejkrásnějšího, nejněžnějšího, pravdomluvného, obětavého, ochraňujícího anděla, který je stále se mnou...chrání mou osobu, mé děti tak, jako chráním já Tebe, lásko a Tvé děti...tak jsi to přece vždycky chtěl, abychom všichni byli jedna rodina...a tak to je...vše jsem pochopila...má to tak být...kéž by to pochopili i všichni lidé na světě.

Kdyby mé srdce umělo mluvit, vyprávělo by všem jenom o Tobě. lásko...kdyby mé srdce umělo chodit, jeho kroky by směřovaly jen za Tebou...ale ono umí jen tlouci a proto bije jen pro Tebe, má lásko nejsladší...miluji Tě víc...Michaeli...


49. kapitola

26. srpna 2012 v 5:49 ♥ Povídka - Hlas srdce

Sklenička s přítelem!


Tak se omlouvám, nějak jsem se rozepsala, je to moc dlouhý a prakticky o ničem… :-) Tedy o všem co už víte vy, jen se všechno Mikey dozví…Snad se vám to bude chtít číst…
. . .

Volal jsem Janet snad každý den přes půl světa, měla své turné a já zase své, chtěl jsem vědět, jestli je v kontaktu s Natali, která mi chybí snad čím dál víc…

Od doby, kdy jsem ji viděl naposledy, uběhlo víc, jak půl roku! Krutý čas rámovaný úspěchy v mé kariéře, vykoupené bojem s bulvárem, pomluvami…kde jen berou ty polopravdy, poměrně důvěrné informace, nechápal jsem to a co víc, nezabýval se tím…bere mi to energii, unavuje mě to!

Stál jsem ve svém hotelovém pokoji a díval se ven na noční město plné světel. Moje myšlenky brouzdaly v Neverlandu před víc, jak půlrokem…kdy jsem tam byl opravdu šťastný…s ní, mojí Natali…jak se asi má? Zanedlouho by se přiblížila doba, kdy bych se stal otcem…a zatím? Sám v hotelovém pokoji, někde uprostřed Japonska…Když se nakláním nad postýlkami nemocných dětí, neubráním se tomu, aniž bych si představil, že pečuji o své vlastní dítě, které ke mně natahuje ruce a já je mohu vzít, pochovat…!

Dost, tohle týrání sebe sama jsem si tolikrát zakázal…tolikrát, že to ani nespočítám…Jedno, mě ale těší, že jsem se na dobro zbavil Tarry…volala, pronásledovala mě, i po tom, co mě propustili z nemocnice. Dostala vyhazov i ze souboru, slibovala, že se mi pomstí, že mě oškube, jak kuře…ale je mi to fuk…víc už mi ublížit nemůže, to, že mě rozdělila s Natali… to jí nikdy neodpustím, nikdy!!!! Nová vlna hněvu mnou otřásla…když se na dveře pokoje ozvalo zaťukání Wayena, které poznám podle toho, jak vyťukává, něco jako signál…

"Pojď dál, Wayene, jsi vítán…dáme si skleničku!" …"Ahoj, Miku, ty víš, že ve službě nepiji, ale pokud mi to můj šéf poručí, poslechnu!" Podíval se na mě a na moji zatnutou ruku v pěst….

"Děje se něco? Normálně nepiješ, od toho večera… kdy… " Odmlčel se…a začal se omlouvat…"Ne, Wayene, neomlouvej se…máš pravdu, nepiji, ale dneska to na mě zase všechno padlo, tohle je jen na umrtvení vzpomínek! Jsem rád, že jsi tu, zaklepal jsi v pravou chvíli…jinak bych se nejspíš opil…Jsi jediný, komu se mohu bez obav vypovídat, aniž by toho zneužil! Viděl jsi mě tolikrát na dně, až se za to před tebou stydím!"

"Miku, ale no tak…přátelé jsou od toho, aby si pomáhali, ne? Jen si vzpomeň, kolikrát ty jsi pomohl mě! Stále se trápíš kvůli…Natali, že je to tak?" …Je to tak" Nemohu a vlastně, ani se s tím nechci smířit. Prý prosila Janet, abychom se o mě a o našem vztahu nebavily…a Janet mi nic nechce říct, dokáže být tvrdohlavá…jako…" Wayen se na mě podíval tím svým pevným pohledem a mě bylo jasně, že jeho kritice neuniknu…

… "Jako Miku, jen si to přiznej…možná, kdybys svojí sestře řekl, jak to tehdy bylo, mohla ji už nějak, jako holka holku, přesvědčit, ale jak tě znám, mlčel jsi? Víš, možná bych ti to neměl říkat, jako tvůj zaměstnanec, ale jako tvůj přítel musím! Nechci tě vidět v takovém zbědovaném stavu…a co víc, už nikdy, rozumíš, nikdy tě nechci najít ležet na podlaze v bezvědomí!"

"Měl pravdu, kdybych to Janet řekl, možná by se všechno vyřešilo dřív nebo úplně… ale co mi neměl říkat?

"Wayene, neměl říkat co? Ven s tím!"… "Miku, příteli, to ti asi Janet neřekla, že tehdy, jak jsi zkolaboval, za tebou Natali přišla, dlouho u tebe seděla v pokoji - sama! Zatímco Janet cosi vyřizovala s doktorem…byl jsem na chodbě před tvým pokojem a ona vyšla ven uplakaná…a.. !"

Vyvalil jsem na Wayena oči? Cože???? Natali byla u mě v nemocnici…? Jak to, že mi to nikdo neřekl dřív? Jak to, že mi to Janet zamlčela?! Jindy, co neví, neřekne… a teď! Proč jsi mi to neřekl dřív ty?!" Lomcoval se mnou hněv a radost zároveň! Hněv, že se dozvídám pro mě tak zásadní věc až po půl roce…a radost nad tím, že tehdy ten sen možná nebyl jen snem a to, že plakala, by znamenalo, že mě má ještě ráda…že!

Vystřelil jsem z křesla k telefonu, že zavolám Janet nebo si najdu soukromého detektiva, aby mi Natali našli, kde je…musím s ní mluvit a budu neoblomný…držel jsem v rukou sluchátko a chystal se vytočit číslo…když Wayen vstal, dolil si skleničku a jen řekl...
"Miku, ale to není všechno, co bys měl vědět!" …překvapeně jsem se díval do jeho tváře s tůtajícím telefonem v ruce…"Že není?! Co ještě nevím, Wayene!" položil jsem sluchátko a začal pochodovat po pokoji…

"Navštívila tě v nemocnici i ta druhá, kvůli které to všechno začalo…" "Myslíš, Tarru??" .. "Jo, přesně tu! Srazila se na chodbě s Natali, zrovna když vycházela ze tvého pokoje a … sakra Miku, kdybych věděl, že je Natali volná…tak se snažím, aby…byla moje! "... "Wayene!!! Co se k čertu stalo, dořekneš mi to nebo tě mám požádat písemně!"…

"No, moc toho už není. Zaslechl jsem, jak Tarra Natali hrubě slovně napadla, urážela…Natali byla úžasná! Vše zvládla s ledovým klidem a pak jí vše vysvětlila ručně stručně! Prostě Miku, ona jí knokautovala takovým způsobem, že by se za tu ránu nemusela stydět žádná akční hrdinka…a ještě odešla jako vítěz…středem! Bral bych ji okamžitě do týmu bodyguardů… Tarra jí sice vyhrožovala žalobou…možná, i proto tě tolik nenávidí víc, jak kdy před tím! Byl jsem pochopitelně na straně Natali…!
"Miku, najdi Natali…Jsem si jistý, že tě nepřestala mít ráda, i kdyby ses doopravdy s Tarrou vyspal, odpustila by ti to!"…musel jsem všechny nové informace rozdýchávat, ale zvedl jsem sluchátko a zavolal…

Najdu Natali, stůj co stůj!

48.kapitola

23. srpna 2012 v 21:48 ♥ Povídka - Hlas srdce

Jasná odpověď

Michaelova návštěva mi neudělala dobře…Dlouho jsem se na sebe samu nemohla kvůli lžím podívat do zrcadla, bylo mě špatně ze mě samé…

Stále jsem cítila jeho pohled, který se mi zarýval do zad, jeho vůni, která ve mně vzbuzovala touhu…byť ho jen znovu obejmout a říci mu, že naše láska bude mít za pár měsíců pokračování. Jeho vzlyky, slzy…byla jsem ráda, že jsem se mu při tom všem, co jsem mu řekla, nemusela dívat do očí…Jestliže před tím zkolaboval, nedokážu si představit, jak se musí trápit, po tom, co právě slyšel…Snad najde útěchu v náručí jiné ženy, nemá nouzi o příležitosti…dokonce si může vybírat ! Už jen ta představa mě ničila.

Stála jsem před umyvadlem a omývala ubrečený obličej studenou vodou, nevím, co mě víc sžíralo, jestli představa, že se mu nabízí jedna žena po druhé nebo to, že jsem mu lhala tím nejkrutějším způsobem a vzala mu šanci být otcem…Bože, co jednou řeknu našemu dítěti, až se zeptá, kde má tatínka? Tak, jako jsem se já ptala své matky a nedostala žádnou uspokojivou odpověď…tolik mi scházela náruč otce, ať už by byl jakýkoliv…jen vědět a poznat druhou polovinu svého já…Po celou dobu jsem si umiňovala, že budu mít lásky pro své dítě za oba dva, že tomu drobečkovi, až se narodí, budu nejen matkou, ale také otcem…

Z nemocnice mě propustili po pár dnech, docházela jsem jen na pravidelné kontroly… S postupně rostoucím bříškem, jsem hledala výmluvy, proč se nesetkat s Janet…ať to byla nová práce, služební cesta, která mě má pomoct zapomenout na to, co mě údajně potkalo, další lži, které mě braly tolik energie…"naštěstí" Janet odjela na nějaké své turné a my si telefonovaly sice pravidelně, ale méně než před tím…

Michael prý také odjel na nějakou dobu ke svým přátelům do Dubaje, daleko odtud… Říká se, co oči nevidí, srdce nebolí, ale stačilo projít kolem novinového stánku a obraz Michaela mě doslova pronásledoval, stejně jako moje špatné svědomí! Jednou titulek hlásal, že je Michael závislý na lécích, drogách, pak, že se nechává bělit, pak ho nazývali Wacko - Jacko! Nejhorší byly ty lži o tom, že zneužívá děti… proto odjel, proto změnil podnebí, soudy ho vyčerpaly na tolik, že se nervově sesypal…a nebo absurdní lež, že je gay!!
Kdyby tak věděli, že… Pro vlastní klid, jsem se novinám a stánkům s nimi vyhýbala, moje těhotenství přes drobné obtíže pokračovalo a já se těšila na toho drobečka, až ho budu moct sevřít v náručí jako ten největší poklad!

Byl krásný den, slunce svítilo…seděla jsem na terase svého domku, kam jsem se přestěhovala…Občas vypomáhám jedné firmě s projekty, jak nedávno na dětské hřiště, park… umožnilo mi to nové vnímání, toho, co děti potřebují, jako nastávající matce vždy leží na srdci bezpečnost dětí…Seděla jsem natažená v proutěném křesle, nohy, které měly tendenci natékat…jsem měla natažené na protější židli…v ruce skicák, tužku a ty moje náčrty, se kterými nikdy nejsem spokojená…
Tužka se zastavila na papíře v okamžiku, když jsem slyšela z rádia jméno Michael Jackson, zpozorněla jsem…
Michael Jackson vyhrál žalobu na bulvárním plátkem, který hlásal, že nejslavnější megastar světa má vlivem plastických operací díru v nose! :-(

Ubožáci!!! Pomyslela jsem si…nenechají mu nikde klid A pak se stalo ještě něco…další výčitka mého svědomí…Z reproduktorů rádia se ozvala Michalova nová píseň Childhood, poslouchala jsem a slzy mi stékaly po tváři tak, že se mi celý nákres rozpil. Emočně jsem tu píseň nezvládla…další vlna lítosti, smutku sevřela mé srdce v pevném zajetí! …

Seděla jsem a byla schopná jen plakat…Dokázala jsem si představit, jak mu bylo, když tohle skládal…jeho vyprávění o jeho těžkém dětství…o tom, jak ho otec bil…Jsem tou změnou hormonů totálně rozhozená…

Pohladila jsem své kulaté bříško a dostala jasnou, první odpověď… Poprvé jsem ucítila kopnutí, pohyb toho malého…bylo to, jakoby motýlí křídla kmitala uvnitř mě, naplnila mě radost, štěstí i směsice různých nálad…vlastním rozhodnutím jsem upřela tento pocit i tomu, který tohle všechno chtěl sdílet se mnou… s námi.

Michael a Matka Tereza

23. srpna 2012 v 6:26 Překlady a články o Michaelovi

Psala mi mnoho dlouhých dopisů a žádala mě, abych přijel udělat koncert do Kalkaty, ale nemohl jsem. Je těžké vysvětlit jí, proč to nejde. Říkala, že jsem dar od Boha, anděl, děkovala mi za práci, kterou dělám pro děti a jak tě (myslí sebe) tam děti milují. "Prosím, najdi způsob, jak sem přijet a udělat koncert."

A myslela to velice vážně. Kvůli míře Dianiny popularity Diana Matku Terezu zastínila, ale ona udělala mnohem víc práce než Diana, mnohem většího rozsahu.
Diana měla srdce na správném místě, ale když Matka Tereza zemřela, nebylo to tak velké, jaké to mělo být. (Diana zemřela den před Matkou Terezou a smrt princezny kompletně zastínila smrt žijící svaté.) Mezinárodní poklad byl ztracen, ale lidé víc hovořili o Dianě.


47.kapitola

21. srpna 2012 v 6:27 ♥ Povídka - Hlas srdce

Zoufalá lež !

Tak snad mě po této kapitole nezačnete nenávidět, jsem hnusná za to, co jim udělám, hlavně Mikovi, až mě to vážně samotnou bolí a věřte mi, nepsalo se mi to vůbec lehce, až z toho mám do budoucích dílů výčitky svědomí. Když jsem upozorňovala na to, že se situace do budoucna vyhrotí, tak ... je to tu! Ale nebojte se, za nějaký čas bude lépe.
* * *
Ještě menší rekapitulace:…Michael, stále neví, jak to tehdy s Tarrou bylo, jen tuší …i když lékař v nemocnici mu potvrdil, že mu někdo dával oblbováky do pití…Natali, ta si stále myslí, že to bylo tak, jak to viděla, tedy Michaela a Tarru v posteli, proto se jí nesmíte divit, co v zoufalství nad tím vším, udělá... holka jedna nešťastná!
* * *

Tolik jsem toužil ji znovu vidět…. Když jsem stál před jejím pokojem, nohy se mi klepaly, jak před nějakou těžkou zkouškou…hlas srdce mě k ní vábil, přitahoval…jak hlas mořské Sirény, která láká svým zpěvem.

Ležela na posteli, byla bledá…na čele zalepený šrám, nejspíš po tom pádu…Snažil jsem se z doktora vymámit, co se mé přítelkyni stalo? I když mám vůbec ještě nárok jí tak nazývat ? ... Nejprve si mě prohlížel, usmíval se…pak mi gratuloval, k čemu netuším…jen, že nás spolu s Natali čekají báječné chvíle… radostného očekávání, jako kdyby…? Můj bože…že by…byla Natali... těhotná? Vzpomínal jsem na šťastné chvíle, kdy jsme se milovali, kdy jsme byli opravdu šťastní…Než nám to lidská zloba, závist překazila…Co jí jen řeknu?

Pomalu jsem se blížil k jejímu lůžku a byl vděčný tomuto zařízení, které se jmenuje nemocnice, protože pravděpodobně bych neměl tu možnost sejít se s Natali, ženou mého života…Janet, když mě viděla přicházet, zvedla se a ještě zvedla palec, jako, že mi přeje štěstí…ano, to budu potřebovat!

"Ahoj, Natali." Sklonil jsem se nad jejím lůžkem…Bytostně jsem toužil políbit její ústa tak, že mě to fyzicky bolelo…neodpověděla, nereagovala…jen se ke mně otočila zády, schoulila se do klubíčka a křečovitě svírala cíp přikrývky…"Co tu děláš? Jdi pryč, nechci tě vidět, nikdy víc, rozumíš?…Běž si za ní…a mě nech na pokoji!"

Snažil jsem zůstat v klidu…a toto téma odsunout na jindy, abych Natali příliš nerozrušil…nevěděl jsem, co říct…vidět ji takhle, mě bolelo na těle i na duši.. Kéž bych mohl trpět za ní!

"Natali, měl jsem o tebe strašný strach, po tom, co jsem se dozvěděl od Janet, co se ti stalo. Chci, abys věděla, že… kdybys cokoliv potřebovala, stačí říct… Ale lehký otřes mozku, není naštěstí nic vážného… doktor mi gratuloval, moc jsem nechápal k čemu, mluvil o radostném očekávání, vyznělo to tak, jako bys ... jako bychom čekali miminko…Natali, je to tak, řekni? Protože, jestli je, tak ti chci se vším pomáhat, nést s tebou všechno…být u toho…a …"

"Michaeli, bylo to tak! BYLO! Ale už není!… Rozumíš? Žádné miminko není a nebude… doktor, cos jsi s ním mluvil, nastoupil právě službu, neví, že… že, jsem potratila…Žádné miminko není a nebude, takže nemáš vůči mně žádnou povinnost, ani zodpovědnost a teď odejdi! Chci být sama…!

"Natali …ne, prosím, nevyháněj mě, neodháněj mě od sebe…já, netušil, že …" seděl jsem na židli a plakal, nechtěl jsem před Natali, ale nešlo to zastavit …naše dítě se nenarodí a to jen "díky" mě, jsem ničema…měl jsem Natali najít už dřív…nemuselo by to tak skončit, zajít daleko! Byla chladná, nepřístupná, zahořklá... jiná…Tehdy v Neverlandu se dokázala vcítit do mé duše a nyní…je tvrdá…Možná je i ráda, že žádné dítě se mnou mít nebude…

"Nemohl jsi nic tušit, ani já to nevěděla…A teď odejdi, prosím a zapomeň, stejně jako to udělám já!" … Mlčky jsem se zvedl ze židle a odcházel, ani se neotočila, doufal jsem, že mě zastaví, doufal jsem v zázrak, ale nepřišel…ohlédl jsem se uslzenýma očima mezi dveřmi…"Sbohem, Natali! Nikdy tě nepřestanu milovat!"...

"Dosedl jsem ztěžka na lavici na chodbě a rozplakal se naplno…Janet přiběhla, objímal jsem ji a plakal…ztratil jsem lásku svého života, i dítě, po kterém jsem vždycky toužil… Sny, mít velkou rodinu, se rozplynuly a já nevěděl, co dál…? Zlomilo mě to… klepal jsem se tak, že mi lékař, když mě viděl, musel dát injekci na uklidněnou.

Odešel jsem v slzách z nemocnice…Odešel jsem z Natalina života a snažil se udělat za vším tlustou čáru, ale to však neznamená, že bych na ni zapomněl, to se mi nikdy nepodaří !


Dokument, který si rozhodně nenechte ujít !

19. srpna 2012 v 15:53 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Ještě jsem to celé neviděla, ale myslím, že bude nač se dívat, nad čím přemýšlet ! Možná si raději rozklikněte na celou obrazovku kvůli titulkům, nezobrazují se celé. Docela by mě pak zajímal váš názor po shlédnutí, já jdu na to .


46.kapitola

19. srpna 2012 v 6:02 ♥ Povídka - Hlas srdce

Dvě zprávy

Probrala jsem se a děsně mě bolela hlava. Když jsem se rozhlédla kolem, vypadalo to jako nemocnice…Na sobě jsem měla podivný nemocniční úbor a nemohla se hnout, z ruky mi trčely nějaké hadičky napojené na kapačku!
Co se to jen stalo? Ano, vzpomínám si, byla jsem s Janet nakupovat a pak...na kávě…když mě přišlo nevolno a na toaletě jsem se objímala s mísou a nejspíš omdlela…

"Dobrý den, slečno Gordonová, tak, jak se daří ?"…vešel postarší lékař s prošedivělými skráněmi, který si přisedl na mé nemocniční lůžko…

"Děkuji, celkem to ujde, až na bolest hlavy, jak…jak sem se sem dostala?"…"Omdlela jste na toaletě v nákupním centru a ta slečna Janet, co vás sem nechala přivést, říkala, že vám nebylo moc dobře od žaludku a pak jste omdlela."…."Ano, už vím, chudák Janet, musí si dělat starost, kde je teď?"… "Natali, smím vám tak říkat?"…"Jistě!"…"Tak, Natali, vaše přítelkyně říkala, že si zajde něco vyřídit a vrátí se za vámi. Jistě chcete vědět, co vám schází…tak, mám pro vás dvě zprávy!" Dívala jsem se nechápavě na doktora…jistě mi chce říct nějakou jobovku… Většinou tak začíná sdělení o něčem hodně vážném, začala jsem se bát a on to z mých reakcí poznal…vzal mini baterku a posvítil mi do očí a kouknul na monitor za mnou…

"Ne, nebojte se, není to nic vážného! Jen slabý otřes mozku z toho pádu, musela jste se udeřit o stěnu nebo o roh umyvadla. Asi jste měla poslední dobou velký stres, nepravidelnou stravu, málo spánku a to se tomu maličkému moc nelíbilo…tak vám to dal pěkně najevo! Musíte se ve vašem stavu hlídat!"…Doktor mě přátelsky poplácal po ruce, v tu chvíli byla studená, jako led…a mě jen ztěží docházelo to, co právě řekl…ano, stres a to další, to tu všechno bylo… ale maličkému by se to nelíbilo? Ve vašem stavu se musíte hlídat…o čem to, do háje, mluví ?

"Doktore, chcete říct, že…že jsem těhotná?????" …"Ano, přesně tak, už skoro třetí měsíc, copak vy jste to nevěděla… ?" "Ne, nevěděla!"…tak proto ty nevolnosti, zvracení…Já, budu mít dítě…Michaelovo dítě! Byla jsem v šoku…něco takového by mě ani ve snu nenapadlo, natož, abych s tou možností počítala…Bože, to ne!

"Děkuji, doktore, jak ještě dlouho si mě tady necháte?"…. "Natali, pár dní, až si budeme jistí, že se všechny hodnoty srovnaly. Zatím vás dám převézt na normální pokoj, asi budete chtít informovat rodinu nebo nastávajícího tatínka!" Když jsem si připustila tuhle možnost, že by se Michael dozvěděl…že ?! "Pane doktore, slibte mi, že o mém stavu, jakémkoliv, nikomu nic neřeknete! Prosííím!"…musela jsem vypadat, jak štvané zvíře nahnané do kouta…"Ale jistěže neřeknu, existuje přece důvěrný vztah lékař - pacient, chápu, že takovou novinku chcete rodině a nastávajícímu otci sdělit sama! "Děkuji, jste laskav!"…sotva lékař odešel z pokoje, tak jsem se rozplakala…ani nevím, nad čím, nad sebou, nad tím, že moje dítě nikdy svého otce nepozná…stejně tak, jako já, když jsem byla dítě. Opakuji přesně chyby své matky…jen s tím rozdílem, že já své dítě budu milovat tak, jako kdysi jeho otce…

Nemůžu a ani nechci, aby se to Michael dozvěděl… nesmí! Nedokázala bych bojovat s tím, že mě otec mého dítěte podvádí při nejbližší příležitosti…a my si pak dítě přehazujeme jako horký brambor…ano, říká se tomu střídavá péče, které dítě uvrhne ve zmatek…proč lidi, kteří jsou jeho rodiči, nejsou spolu…Ale copak můžu být s někým, kdo mě podvádí?…Ani nevím, jak dlouho jsem plakala, vysílením nejspíš usnula… až mě na chodbě probral ruch… slyšela jsem Janet, jak se ptá na to, kde mě najde…Budu muset lhát? Kéž bych jí mohla obejmout a říci, budeš teta? Ona neví, co se mezi námi s Michaelem stalo…ode mě ne…a podle toho, co mi říkala, si to Michael nechal taky pro sebe, jasně, nemá se s čím chlubit, protože je mu nejspíš jedno, s kým vleze do postele…snažila jsem se nemyslet na něj… snažila jsem si ho zošklivit, proto, jak se ke mně zachoval…znovu a znovu se mi promítaly dny v Neverlandu, dny štěstí…a i ono osudné ráno, kdy jsem ho našla s Tarrou v posteli… viděla jsem i to, co se mu před pár dny přihodilo, jak byl slabý, nemocný…na nemocničním lůžku…měla jsem sama v sobě takový zmatek…

"Ahoj, Natali!"…vyrušil mě hlas Janet, která opatrně přisedla na židličku vedle postele… "Ahoj, Janet!" řekla jsem chladně a tupě zírala do stropu…A slzy mi svévolně tekly po tváři …

"Jak je ti? Doktor mi nechtěl nic říct, ale byl velmi optimistický, říkal, že všechno je v pořádku a ještě mnohem víc…! Víš, Natali, napadla mě i ta možnost…tvé nevolnosti, že bys…mohla být… ?!

"Ne, Janet, to ne…je to jenom slabý otřes mozku…a jestli myslíš těhotná? Tak, to se pleteš, jako jsem se spletla já!" …Nedokázala jsem se jí podívat do očí… nemohla jsem!

"Natali, prosím, nerozruš se…já, chápu tě, i když nerozumím! Nebudu tě příliš dlouho unavovat, vidím, že potřebuješ spát…jen, venku je ještě jedna návštěva, která tě chce pozdravit!" …


...Než jsem chtěla namítnout, že nechci nikoho vidět…stál tam!"

Budíčeeeek! Aneb rozcvička bez trička !

18. srpna 2012 v 6:14 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Na 1.17 to hošan pěkně rozjede.. tak, která se přidáte ? Nebo rovnou přisednete na motorku, já bych do toho šla, ale Miku, přifoukni gumy... jinak jedem po ráfku, ti nedám pokoj, si piš!:-)


45.kapitola

16. srpna 2012 v 6:08 ♥ Povídka - Hlas srdce

Víc, než si myslíš !

Konečně mě dnes po vizitě propustí ze špitálu do domácího ošetřování, poslední noc byla krušná…měl jsem divný pocit kolem žaludku, divný strach, jen nevím z čeho, před čím… Ale i přes to jsem byl jsem rozhodnutý, že najdu Natali stůj co stůj a přinutím ji po dobrém nebo po zlém, aby mě konečně vyslechla…je víc, jak jasné, že…

V tom mě vyrušil prudký vpád Janet do pokoje…a zase nezaklepala !!!…Vypadala ustrašeně, zadýchaně, zabouchla za sebou dveře, až se rána nesla nemocniční chodbou…"Janet, jsi jak velká voda, stalo se něco…?

"Miku, já…já vím…že ty moje ataky nesnášíš, ale…"…vzal jsem svoji sestru za ruku a donutil ji, aby se napila vody, posadil jsem se vedle ní a snažil se zjistit, co se to vlastně stalo…

"Janet, uklidni se, vypadáš, jak když běžíš maratón, nadechni se a spusť, to utíkáš před tím "svým" doktůrkem? Nemyslíš, že na večeři je ještě brzy…? " Polkla ztěžka doušek vody a aby mě zarazila ve vtipkování, jen hlesla… Natali!"…vyskočil jsem na nohy, které se mi vzápětí rozklepaly…

"Proboha, co se stalo, co je s ní…? Kde je?" …Najednou jsem se přistihl, jak třesu oběma rukama s Janet… která se pomalu uklidňovala…

"Michaeli, je v nemocnici…ona…před chvilkou jí sem přivezla rychlá záchranka…My byly spolu nakupovat…a v kavárně se jí udělalo špatně a na toaletě zkolabovala…! Vůbec mi nechtějí nic říct…jela jsem s ní, doslova jsem uprosila záchranáře…Byla úplně v pohodě, nic jí při nákupech nebylo…a teď je na JIPce…a nikoho k ní nepustí…nikoho…rozumíš? Je to, jako byste se domluvili, jeden kolabuje po druhém…možná jste spolu propojeni víc, než si myslíš!"

Nemohl jsem se uklidnit, obrovský strach svíral moje útroby…pochodoval jsem od okna ke dveřím stále dokola… náhle se otevřely dveře a vešel doktor.

"Doktore, musím okamžitě odsud!" …spustil jsem na doktora, který zvedl oči od desek a jen se usmál na Janet…"Dobrý den, pane Jacksone!" … byl jsem nezdvořilý, ale strachem…

"Omlouvám se, doktore, dobrý den, to já jen, že se zoufale potřebuji dostat odtud, z tohoto pokoje, z téhle nemocnice…! Víte, moji přítelkyni sem před půlhodinkou přivezla záchranka a tady Janet říká, že Natali Gordonová zkolabovala a leží na JIPce…nemůžete mi zjistit, co se stalo nebo jestli mohu za ní? Prosím, velice bych vaši pomoc uvítal a věřte, že se vám a nemocnici budu revanžovat…!"

Doktor se po nás po obou podíval a profesionálním klidem… "Och, ano, slečna Jacksonová nás zásobuje rodinnými pacienty, jen co je pravda! Ale vy se, Michaeli, nesmíte rozrušovat, nechcete, aby se váš zdravotní stav zhoršil, že ne? No tak, buďte v klidu…JIPka je jen dočasné řešení., než proběhne vyšetření pacienta…v tomto případě pacientky…jak jste říkal, že se jmenuje…?"…dvojhlasně jsme s Janet odpověděli: "Natali Gordonová!" …doktor si to napsal do desek a jen se pousmál…dobře, zjistím, co se dá…." "děkuji vám, moc to pro mě znamená, ona pro mě moc znamená, jestli mi rozumíte!"

"Rozumím dokonale!" …chystal se odejít, ale ve dveřích se otočil a jen s úsměvem dodal: "Málem bych zapomněl, proč jsem vlastně přišel….
"Michaeli, s radostí vám oznamuji, že jste propuštěn a z lékařského hlediska jsou vaše hodnoty v normě a váš stav uspokojivý za předpokladu, že budete dodržovat to, co jsem vám nařídil…! …

A propo, není ta Natali ta dívka, co tady s vaší sestrou bděla u vašeho lůžka, když jste byl v bezvědomí, ta stejná, co udělala "pořádek" na chodbě? …No, nic, jdu zjistit co je s vaší přítelkyní, zase se mi přijdete ukázat…kvůli toxikologickým testům, však víte?!" Zmizel ve dveřích a já nechápal o čem nebo o kom to, k sakru, mluvil.. ?

"Janet? Nechceš mi to vysvětlit?"

Já ho chci !!!!

15. srpna 2012 v 11:18 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Není skvělej ? Sice by mi zabral celou koupelnu, ale co na tom, vychování má, smysl pro rytmus taky a pohybové nadání je zjevné, stejně jako výtečný hudební vkus !


44.kapitola

14. srpna 2012 v 6:33 ♥ Povídka - Hlas srdce

Nevolnost z nákupů?

" Ahoj, Natali, volám ti dobrou zprávu, Michaela zítra nebo pozítří propustí z nemocnice. Nezajdeme si někam jenom my dvě…třeba po nákupech…už celou věčnost jsem nebyla nakupovat! Pojď se mnou, prosíííím, užijeme si to…"Její hlas byl tak radostný a přesvědčivý, že jsem nemohla svoji nejlepší kamarádku odmítnout…

"Dobře, Janet, když ti tím udělám radost?" Taky potřebuji pár nových kousků oblečení, obměnit šatník, dlouho jsem ho zanedbávala…tak dneska odpoledne se pro mě zastav, vždyť víš, kde bydlím… Pa a těším se!"

Bylo to fajn. Celé odpoledne jsme s Janet strávily nakupováním, bavily se tím, že vyzkoušíme snad celý butik, než si něco vybereme…Už dlouho jsem neměla tak dobrou náladu…všemu jsme se smály…Janet koketovala s mladými prodavači…takovým, způsobem, že jsem myslela, že z ní nebudu.. jako : "Pošli mi toho vysokého mladíka do kabinky, aby mi zapnul zip u šatů…!" … " já na to…od toho máš tady mě… "Ty si vezmi svého prodavače, ta druhá kabinka je volná!" …měly jsem smůlu, personál byl výhradně ženské a když tak…ten chlápek v růžovoučké košilce nebyl ženám příliš nakloněn…no, co naplat!"

Když už nás z toho pobíhání po obchodech bolely nohy…a břicho od smíchu…dostala Janet nápad zajít na kávu a něco sladkého…což jsem uvítala, protože jsem byla unavená, ušlá…to byste nevěřili, jak nákupy zmůžou!

Seděly jsme v příjemné kavárničce pěkně stranou od lidí a popíjely kávu a minerálku…a čekaly na zákusek, než nám ho přinesou…Janet si mě chvilku po očku prohlížela a pak se na rovinu zeptala…

"Natali, co se stalo mezi tebou a Tarrou v nemocnici? Wayen mi nechtěl nic říct, někdy je diskrétní až běda…nic s ním nepohne, je jako skála…ale tebe má rád, poznám to!"…Byla jsem zaskočená, až jsem se zakuckala douškem kávy a musela se napít vody…

"Nic zvláštního, jen "výměna názorů"… !" …"Aha, ale bylo tam pořádné dusno…to mi nevymluvíš! …Promiň, Natali, vím, že mi stejně nic neřekneš jako Michael nebo nanejvýš to, že se mezi vás nemám plést, ale mám pocit, že ta holka v tom všem, co se mezi vám stalo, hraje nějakou roli…Ale každopádně to, že jste se s Michaelem rozešli, nic nemění na tom, že jsme kamarádky, přítelkyně…ani nevíš, jak jsem za to ráda !"…

"Janet, je to vzájemné, jsem ráda za naše přátelství, našla jsem v tobě sestru, kterou jsem nikdy neměla!"…Bylo mi s Janet moc dobře…byla jsem dokonce vděčná, že mě rozptyluje, poslední dobou jsem se lidem vyhýbala….

Přinesli nám zákusek…na pohled vypadal moc dobře…Janet se na něj vrhla s rozzářenýma očima. Jak to jen dělá? Má bezva figuru, to jen na mě je poslední dobou všechno vidět, každé deko navíc…vzala jsem lžičku, že spořádám svůj díl sladkého potěšení, ale…Ale sotva jsem ucítila nasládlou chuť vanilky,čokolády a šlehačky…přišlo mi zle od žaludku…rychle jsem vystřelila od stolu…a jen tak tak doběhla na toaletu, kde obsah mého žaludku musel ven… To je za poslední tři dny už nejmíň už popáté…

Stála jsem před zrcadlem, z obličeje mi kapala voda, která mě měla probrat a v zrcadle jsem krom své tváře uviděla i Janetinu, která doběhla za krátko po mně…

"Natali, jsi v pořádku??? Jsi celá bledá, stalo se něco?"…"Janet, asi jsem něco snědla, za poslední dny se mi to už párkrát stalo, to bude dobré, neboj…!" shýbla jsem se pro papírový ručník a zamotala se mi hlava a bezvládně jsem klesla na kolena k umyvadlu…tlumeně jsem slyšela Janet, jak do telefonu hlásí, kde jsme…

"Natali, vydrž, volala jsem záchranku, je na cestě…!" …snažila jsem se namítat něco v tom smyslu, že to přejde, chtěla vstát, ale Janet mi to nedovolila…sedla si ke mně a pak jsem jen zaznamenala příchod záchranářů, to, jak mi něco píchli do žíly a pohyb sanitky a hlas Janet…

Právě dnes jsem omdlela ve Tvém náručí

13. srpna 2012 v 11:07 Zážitky s Michaelem

Zkušenost jedné fanynky (Susie (23 let) Švédsko

Tedy, řeknu vám, že je to tak živé vyprávění, že mě mám pocit, že jsem u toho byla! Šťastná to žena, zažít to co ona...

Probudila jsem se, byly 3 hodiny v noci, 15. července 1997.Rozhlídla jsem se po hotelovém pokoji, ospalá a zmrzlá, chtěla jsem zůstat pod dekou.

Moje kamarádky Janet a Annélie se probudily, když začal zvonit budík. Podívaly jsme se jedna na druhou a široce se usmály. Dnes se náš vysněný svět uskutečný po páté v historii! Začali jsme si nanášet make-up a malovat na tváře zlaté slzy. Byly jsme unavené,ještě jsme se docela nevzpamatovaly z předešlého koncertu, ale byly jsme moc št'astné. Nějak jsme se začaly bavit o dívkách, které mají štěstí, že mohou jít za Michaelem na jeviště při You Are Not Alone. Janet řekla, co bychom asi dělaly, kdyby se to stalo jedné z nás?!? Všechny jsme se tomu smály a řekly:" Zemřely,jednoduše bychom zemřely!!" Annelie řekla, abychom si to zkusily představit, obejmout ho, být v jeho náručí. Řekla jsem, že bych ho chtěla políbit.Chtěla bych mu říct, aby se se mnou oženil! Ještě víc jsme se smály a pomalu se odebraly na cestu ke stadionu.

Když jsme si sedly ke vchodu B, byla ukrutná zima, schody byly stejně tvrdé, tak jak jsme si je pamatovaly ze včerejší show. Bylo 11 hodin před otevřením vstupních bran a 15 hodin před začátkem koncertu. Byl nejvyšší čas začít bitvu proti zimě. Když se mě Annelie znovu zeptala kolik je hodin bylo 10:00 a slunce se konečně začalo ukazovat. O dvě hodiny později jsme si přáli, abychom se za slunce nikdy nemodlily. Dole na zemi pod schody sedělo stále víc a víc lidí, ale my všichni tři jsme byly na vrcholu. Zevnitř stadionů jsme slyšely obrovský hluk. Podívaly jsme se jedna na druhou se slzami v očích a musely se držet, abych nevybuchly smíchy. Byly jsme zde znovu, čekajíc s pocitem marnosti , nezáleží jak, v dešti nebo na slunci, ale jaký to byl pocit!!!!! byly jsme hrozně unavené, slunce strašně pálilo a vodu jsme pily každých 5 minut.
Bylo 16:00, stály jsme skoro první v řadě, držíc se za ruce a cítily jsme se, jako bychom měly omdlít. Ženský hlas oznámoval, že za chvíly budou brány otevřeny. Bylo 16:30 a my byly klidné, koncentrované a řekly jsme si: " sejdeme se napravo v rohu!" Pak jsme se pustili.

Náhle jsme běžely do boxů. Začala jsem brečet a křičet na Annelii:" Go!Go!" A ona běžela. Vzali mi vstupenku. Běžela jsme rychleji a rychleji a u 1. bariéry jsem uviděla Annelii. Poslední metr byl opravdu tvrdý, ale běžela jsem a BUM! Kolem celého stadionu diváci začaly tvořit mexické vlny.
Upozornění prosím!!! za 30 minut se stanete součástí HISTORIE!!! Se slzami v očích jsme sledovaly obrazovky, ukazující publikum, které zpívá:" .......Baby....do you love me...Ben..a friend like Ben... like Ben..."
upozornění prosím!! Za 3 minuty se stanete součástí HISTORIE!!!!! Raketa probořila pódium!

Vykopnul dveře a byl tam!! Náš Michael!! Světový Michael Jackson!!! Když se otočil a odhodil helmu, byly jsme šílené, jako poprvé v Praze. Ukázal své černé vlasy a nádherné oči... nic na zemi nás nemůže lépe udržet při životě.Když se otočil mohla jsem se utopit ve vlastních slzách...Annelie křičela, když se jen usmál,nebo podíval směrem k nám, alespoň na chvíli jsme byly středem snu mých myšlenek,které probíhaly mou hlavou.

Při Smooth Criminal nás filmoval kameraman. Michaelův manažér se na mě usmál, já mu úsměv se slzami v očích opětovala. Ukázal na mě jinému muži a řekl něco jako "ONA!!!". Křičela jsem na Annelii a Janet, proč na mě ukazuje. Ten muž odešel pryč a Michael právě nebyl na podiu. Zeptala jsem se Annelie jaký song má následovat." You Are Not Alone", odpověděla.

Přeběhl mi mráz po zádech,třásla sem se a nemohla uvěřit svým myšlenkám. Upravila jsem si vlasy a zkontrovala si nepříjemnou ledvinku na holém břiše. Tichým hlasem jsem řekla Annelii a Janet, že si myslím, že jedna znás by se mohla s Michaelem setkat na podiu, když se znovu objevil, byla jsem přehlučena jejich řevem. Zpívaly jsme a držely se za ruce.

Ooh, bože, byl tak překrásný ve své průsvitné blůze a zlatých kalhotách.Když začala 2. sloka, natáhla jsem se přez zábranu, abych se podívala doleva na "TU DÍVKU". Ale nikdo tam ještě nebyl. Ptala jsem se Janet: "Kde je ta holka?" Moje otázka se stávala hysteričtější až přišla do křiku: "Kde je ta holka??!!" Podívala jsem se doprava a náhle ztuhla. Viděla jsem chlapa s dlouhými vlasy a tetováním, který šel rychle ke mně a brzy jsem ucítila, jak mě drží v náručí.Táhl mě pryč ze snu do skutečnosti! Nemohla jsem se hýbat. byla jsem v naprostém šoku! Annelie brečela jako nikdy předtím. Janet byla vážná - kroutila hlavou a její oči mi říkaly, že toho lituje. Začala jsem křičet a mou hlavou proudila jen jediná slova:" Já jsem ta holka!!??" Běžel se mnou rychle a já za tu chvíli vyplakala moře slz, křičela jsem, že tomu nemůžu uvěřit. Za chvíli jsem viděla jen modrá světla a najednou........... přede mnou stál MICHAEL!!!!!

Mohla jsem se jen smát, ale uvnitř jsem brečela snad jako nikdy předtím. Šla jsem pomalu k němu. I když už jsem stála před ním, stále jsem nemohla uvěřit tomu, že je to opravdu ON. Položila jsem dlaně na jeho ramena a když jsem udělala nejsnadnější krok svého života, BYLA JSEM V JEHO NÁRUČÍ!!!!

Málem jsem omdlela, když jsem mu řekla nějaké věci ( to je osobní) a on se tak nádherně usmál. Byl tak silný,tak vřelý, jeho brada byla tak hebká. Voněl tak nádherně, svěže a lehce, jako cukroví. Chtěla jsem ho políbit, ale jeho paže mě svíraly tak pevně, že moje rty políbily jeho ucho a krk. Myslela jsem, že umřu! Bála jsem se ho držet příliž pevně, vypadal tak křehce, cítila jeho boky...... Všechno, na co jsem mohla myslet bylo jen " I LOVE YOU!!!!!", tak okouzlující a rozkošný byl. Zavřela jsem oči a svojí tvář zabořila do jeho mokrých vlasů. Když mě držel za ruku a točil se mnou, díval se mi hluboce do očí. Byla jsem tak št'astná, že jsem myslela, že vybuchnu.

Nikdy nezapomenu na pohled Michaelových očí, který mě doprovázel z jeviště, když pro mě přišel Wayne. V tu chvíly bych dala cokoliv za to, abych se směla jen na 1 sekundu vrátit do jeho náručí. Ten chlap se mnou běžel z jeviště a já nikdy necítila tolik spalujících slz- stále jsem opakovala, že ho miluji.

Posadil mě a já řekla :" Já tady nejsem, to se mi jen zdálo!" Podíval se na mě, usmál se a řekl :"Tohle je sen každého, jsi št'astná dívka!"

43.kapitola

10. srpna 2012 v 20:05 ♥ Povídka - Hlas srdce

Sestra v akci

"Chci domů, doktore, jsem už úplně v pořádku!" Bože, jak já nesnáším nemocnice, byl jsem tu už desátý den, na můj vkus dost dlouho…

"Pane Jacksone, nespěchejte tolik…zkolaboval jste, byl jste víc, jak tři dny v ohrožení života…Řekněte mi, užíval jste nějaké sedativa?"…Doktor seděl vedle mé postele a díval se na mě, jako by mě rentgenoval pohledem, přesně tak jsem se cítil… " Ne, nebral jsem sedativa, ne…jen něco, abych mohl usnout. Víte, v poslední době se mi spánek vyhýbal, neměl jsem zrovna lehké období…bylo toho nějak moc." …"Rozumím!" řekl uznale doktor a pokýval hlavou, byl to docela sympaťák…

"Pane doktore, teď řekněte vy mě, zcela otevřeně…neptal byste se, kdybyste něco nenašel, že ne?" ...a role se obrátily…

"Ne, máte pravdu…neptal. Tak, bral ano, či ne? " …nenechal se odbýt, ale to já taky ne… "Už jsem řekl, nebral, jen něco na spaní, ale řekněte mi…dá se zjistit z těch vašich testů, zda jsem něco v sobě měl? Abyste mi rozuměl, já, víte, měl jsem…vlastně stále ještě mám jisté podezření, že mi na jednom večírku bylo "něco" dáno do pití…a podle toho, že si nic nepamatuji, že mi bylo děsně špatně, si myslím, že to tak bylo…Nejdřív jsem si myslel, že jsem jen obyčejně trochu přebral, ale já téměř nepiji…tak…"

"Pane Jacksone, skutečně naše testy ukazují a dle rozboru krve a moči a především jaterních testů se tato skutečnost nabízí, ano…právě proto jsem se vás na to ptal. Ale pokud máte podezření, že vám to někdo dal do pití, je to na podání žaloby…stačilo jen o něco větší dávka a nemusel jste se vůbec probrat, protože věda nelže…nebyla to jednorázová dávka, předcházeli tomu pozvolné a téměř nepostřehnutelné dávky, po kterých cítíte pouze únavu, malátnost…"…"Díky, za váš názor."…"Není zač, pokud by jste chtěl podat na toho dotyčného žalobu, tak vám bez váhání vypracuji lékařskou zprávu…" …Ne, díky, to snad nebude potřeba." …"Dobře, ale teď musíte ještě odpočívat a hlavně jíst, aby se vám vrátila forma, glykemické testy nejsou zcela v pořádku…" … Dobře, doktore, vynasnažím se, díky…" V tom se rozrazily dveře a vřítila se jak velká voda Janet, která je tady snad každý den.

"Ahoj, Michaeli!...ahoj, doktore!"… doktor se omluvil s tím, že ho čekají další pacienti…

"Ahoj, Janet, jsi nenapravitelná, víš to? Pořád ses nenaučila klepat.. !" …"Ale bráško, netušila jsem, že tu máš vizitu…Jak se ti daří dneska.. ?" …Janet, daří? Žertuješ? Chci odsud pryč a nejlépe teď hned, ale doktor to nejspíš nedovolí…" …Jen nepospíchej, koukej se dát dohromady, proberu to ještě s doktorem, třeba na mě dá…!" začala se hihňat… " Jak … dá…? Nemyslím, že by on zrovna tebe poslouchal?"…neřekla nic moc, ale já viděl, že má něco za lubem, jen povytáhla obočí… "Myslíš? Probereme to třeba dneska u večeře, na kterou mě pozval…!" …Janet, chceš…chceš říct, žes sbalila mého ošetřujícího doktora?!"… nevěřil jsem vlastním uším…"No a co ? Je to kus! Má v těch bílý gatích hezký zadek…!"…mlsně se olízla…"Ty jsi nenapravitelná!"…smáli jsme se, jak dva puberťáci, jako když jsme bydleli společně u rodičů…až mě z toho smíchu bolely žebra a rozkašlal jsem se…

"Aaauuu, Janet, dost…nech toho…všechno mě bolí!"…"Miku, málem bych zapomněla, mám tě od všech doma pozdravovat a zeptat se, jak se ti daří…?!"…"Dost, že sis vzpomněla! "Díky, už lépe…víš, že nesnáším nemocnice, ale po dlouhé době jsem se vyspal…a víš co? Měl jsem znovu krásný sen, zdálo se mi o Natali!"…zarazila se, zvážněla…"A co se ti zdálo?"…Zdálo se mi, že tu byla celou dobu se mnou, seděla u mě, hladila mě a říkala, že mě pořád miluje, že všechno bude dobré…tak, jako dřív…!"

"Aha, tak proto ta dobrá nálada! Miku, jsem moc ráda, že jsi na tom právě tahle, nahnal si nám velký strach, bráško…Nechceš mi konečně říct, co se mezi vámi s Natali stalo? A neříkej zas, že o tom nechceš mluvit, víš přece, že je to má nejlepší kamarádka a jen díky tobě, třeba bych vám mohla pomoct!" Vzal jsem svojí skvělou sestru za ruku a řekl! "Děkuji, Janet, ale zatím si to nechám pro sebe…potvrdila se mi jedna domněnka, teď už bude třeba líp…!" Vtiskl jsem polibek na čelo své sestry a s tím, ať jde uprosit doktora, aby mě pustil, že jim klidně tu večeři zaplatím…na půl roku dopředu.

Za tu dobu, co jsem tady v nemocnici, mám čas, čas přemýšlet, přehrávat si znova a znova, všechno, co se stalo…zdálo se mi to. Nebo už jsem se z toho pobytu tady doslova pomátl… zmínka o snu s Natali Janet nijak nepřekvapila…