Srpen 2012

42.kapitola

6. srpna 2012 v 12:32 ♥ Povídka - Hlas srdce
Ahojky broučci, musím se vám strášně moc omluvit za neaktivitu na vašich blogíscích, v pátek mi kleknul PC a malou chvilku mi ho technik odvezl, vypadá to na přeinstalování celého počítače, takže vůbec netuším, jak moc mu to zabere, ale jedno vím jistě - chybíte mi, hrozně moc!♥ Tak se mi tu opatrujte, já se vrátím ... pa vaše Zuzy

Přesvědčovací metoda


"Janet, prosím, mohla bych…" Odmlčela jsem se…a jí bylo jasné, že chci s Michaelem zůstat na chvilku o samotě…"Jasně, Natali, jdu ještě něco vyřídit s doktory a zajdu si na kafe, nechceš taky?"…. "Ne, díky, jsi hodná…!"

Sotva se za Janet zaklaply dveře pokoje…sedla jsem si blíž Michaelova lůžka…Ruce mu bezvládně ležely podél těla, když jsem tu jeho vzala do té své, byla studená…Na okamžik jsem se přenesla v myšlenkách zpět…když mě jeho horké ruce objímaly, laskaly po mém těle…tehdy jeho dotek pálil, hřál…zatímco teď??? Snad nevědomky jsem se jeho rukou dotkla své tváře a políbila jí…s nadějí vzhlédla k jeho tváři, jako bych čekala, že se probudí… Jeho tvář vypadala ztrhaně, jakoby za těch sedm týdnů zestárnul o sedm let. Na jeho hrudi byly napojené diody, které monitorovaly jeho životní funkce a vydávaly podivné pípání… nešlo si nevšimnout, jak vitiligo pokročilo…Nebýt toho osudného rána, kdy jsem ho našla v posteli s jinou…tak…?? Pohladila jsem ho ruce…

"Michaeli, vím, že mě neslyšíš…a možná je to i dobře…protože jinak bych se ti neodvážila říct… Ano, moc jsi mi ublížil, ani netušíš, jak! Milovala jsem tě, jako nikdy nikoho…a takové lásky už nebudu k žádnému muži schopná…protože navzdory všemu se mi nepodařilo a nepodaří zapomenout, za celou tu dobu jsem si přála otupět vůči bolesti, přesvědčit rozumem své srdce, aby tě přestalo milovat, dávala jsem mu to rozkazem…a až do teď jsem si myslela, že mě poslouchá, ale zmýlila jsem se, Michaeli…lhala jsem sama sobě, jsi v něm příliš hluboko, nejde tě z něho vyrvat…i když musím…musím se naučit žít bez tebe…naše světy jsou neslučitelné. Přeji ti v životě jen to dobré…a abys dokázal být šťastný. Miluji tě Michaeli… sbohem…"

Pomalu jsem vstala, pohladila se slzami očích nehybnou Michaelovu tvář…a neuhlídala své slzy, které zkrápěly jeho obličej, které jsem setřela rukou…Políbila jsem ho na čelo a na ústa, která mě líbávala a zasypávala něžnými slovy vyznání…nyní nehnutě mlčí…Odcházela jsem, mezi dveřmi jsem se otočila a dívala se, jak jeho mělký dech hlídá nějaký přístroj… Jak graf na monitoru zaznamenává jeho životní funkce…zatočila se mi z toho náhlého emočního vypětí hlava, až jsem zavrávorala…a jen tak, tak se chytla zárubní dveří…Toužila jsem rychle odejít a přesto zůstat…

Otevřela jsem zprudka dveře a myslela jsem, že mě porazí…Divný hluk, zmatek…povědomí, pisklavý hlas, hádka…než jsem se stačila v tom zmatku zorientovat…už na mě kdosi ječel… no, kdo asi…byla tam…Wayen se snažil zabránit té blonďaté fúrii Taře vstupu do pokoje… ale to už na mě zblízka a hystericky ječela…

" Jak se opovažuješ sem lézt, když tě nikdo nezval, ty jedna…couro! To kvůli tobě Michael dopadl tak, jak dopadl…netuším, čím jsi ho tak pobláznila, zachtělo se ti být slavná po jeho boku, zachtělo se ti jeho peněz, co? Jsi jen obyčejná zlatokopka…a…to kvůli tobě Michael zrušil naše zasnoubení…!" …Řvala na mě spršku urážek, všichni se otáčeli směrem k nám… Wayen čekal, co na to řeknu, co udělám…

Nezúčastněně, rozrušená z toho, v jaké stavu jsem našla Michaela…A s ledovým klidem, jenž překvapil mně samotnou, jsem se zeptala: "Je to všechno, cos mi chtěla říct?"… "Ne, to teda není…jsi hnusná děvka, nic víc…!"…prskala mi zblízka do tváře…a já si teprve teď všimla jejích zlých a lstivých očí…Můj klid ji vytáčel do nepříčetnosti…Otočila se, že odejde…Ale já ji čapla za ruku tak, že sykla…

"Tak, tys mi řekla, cos chtěla, teď je řada na mě! Už dlouho ti chci říct…"…hledala jsem ta správná slova, ale byla jsem v takovém rozpoložení… že…že…jsi mi naprosto ukradená, ty Barbbie!" …a ani nevím, jak se to stalo, moje ruka vystřelila tak prudce a takovou silou, kterou jsem neměla pod kontrolou…a zastavila se na tváři Tarry tak, že si rozkousla ret a tekla jí krev…

Všechno kolem ztichlo…jako by někdo zmrazil čas…Než to té "nádheře" došlo… co se stalo, držela si tvář a utírala z poraněného rtu krev, o níž si zprvu myslela, že je to jen rozmazaná rtěnka…a pak…pak propukla v hysterický řev…. "To si šeredně odskáčeš, ty mrcho…Mám na to svědky… zažaluji tě za brutální napadení…Wayen je mým svědkem…! Obrátila se na Mikova bodyguarda domáhajíc se zastání…nebo aspoň svědectví…Ten se jen pod svůj knír ušklíbl a mrknul na mě…

"Slečno Tarro, to musí být omyl, já nic neviděl, asi jsem se díval jiným směrem, než tím vaším, ale pokud by se slečna Gordonová rozhodla vás zažalovat za nactiutrhání, potupení, pamatuji si každé vaše slovo, nadávku!" Otočila se v záchvatu sebelítostného pláče a na vysokých podpatcích, na kterých se jí vyvracela noha, div, že neupadla…

Ve dveřích málem vrazila do Janet, která vycházela z lékařovy kanceláře…a okamžitě nasála dusnou atmosféru…Tarra se na ni podívala, hodila faldem a vyběhla ven…

"Natali??? Co tady dělala zrovna tahle?!" …ruka mě bolela jako čert, až začala natékat… "Janet, co tu dělala? Přišla nejspíš navštívit Michaela, ale spoustu věcí jsme si vyříkaly! Musím říct, že se mi s ní nepovídá vůbec hezky … že, Wayene?" …Mrkla jsem na něj… a ten se rozesmál…


"Natali, pokud změníte někdy profesi, chci vás mít za parťáka! Máte vysoce efektivní přesvědčovací metody"… Usmívající se

41.kapitola

2. srpna 2012 v 20:22 ♥ Povídka - Hlas srdce

Kolaps


"Natali, okamžitě přijeď do nemocnice, prosím…!"…zvedla jsem mobil z druhého konce a jsem slyšela vyděšený hlas Janet…
"Janet, uklidni se, přijedu…co se ti stalo… ?"..."Natali, já se moc bojím, omlouvám se, že volám právě tebe, ale nevěděla jsem, komu jinému mám zavolat, rodinu nechci zatím znepokojovat, zvlášť matku, sama není v poslední době po zdravotní stránce v pořádku a Josephovi volat nechci…přijeď, prosím kvůli mně…On totiž…Michael…" začala vzlykat… …ztuhla jsem po celém těle, když jsem slyšela, jméno Michaela…Najednou jsem se začala bát také…. I když mě zradil, ranil svým chováním, tak, že jsem nebyla schopná celé dny, týdny fungovat, jen brečet…utápěla jsem se v bolesti a depresi… snažila se obrnit srdce lhostejností, vybudovat citovou bariéru… zvlášť pro něho, ale Janet…byla kamarádka, přítelkyně…nemohla, nechtěla jsem jí v tom nechat…než bych si cokoliv rozumově vysvětlila…z mých vyšla opačná odpověď…

"Janet, vydrž, do půl hodinky jsem tam, sedám na taxi a jedu za tebou! Klid, bude to dobré!"…

Celou cestu do nemocnice jsem sama sobě spílala: "Jak můžeš někoho uklidňovat, když sama nejsi klidná, jak víš, že to bude dobré…nevíš, přece, co se stalo, zvlášť jemu…vždyť si ho mockrát poslala k čertu…měla bys mít radost, že teď trpí taky on, copak jsi vytrpěla kvůli němu málo?! Odešla z práce, protože si neustále žádal tvoji profesní pomoc, pod záminkou tě dostat zpět na Neverland, ať už to byl projekt zimní zahrada nebo japonský park…jeho ustavičné telefonáty přesto, žes chtěla mít pokoj od toho místa od něho…a teď? Sakra… nejezdi tam…!"

Proběhla jsem vstupním vestibulem, Janet pro mě poslala Wayena, aby mě doprovodil, protože všude se tísnily velké davy lidí…Ten mě chytil za paži a rázně dělal cestu středem ječících fanoušků…kteří volali: "Milujeme tě, Michaeli!"…

"Janet!...co se, proboha, stalo? Ničemu nerozumím, v telefonu jsi zněla zoufale…." Jen samotný pohled na Janet mě bolel. Nevyspalá, kruhy pod očima…uplakaná, vrhla se mi kolem krku a plakala…objímaly jsme se jako sestry, přesto, že já žádnou na rozdíl od ní neměla…když se trochu uklidnila, posadily jsme se na lavičku ve studené nemocniční chodbě…Počkala jsem, až byla Janet schopná mezi vzlyky vyprávět…

"Ach, Natali s Michaelem to jde z kopce, vlastně od té chvíle, co jsi odešla z Neverlendu… od něj!"…znovu mě píchlo u srdce… "Tvrdošíjně odmítal, stejně jako ty, mi říct, co se vlastně mezi vámi stalo…pak nám zemřela babička…a Mikův kamarád Ryan…a pak také Sammy….To já jsem ho nabádala, že musí mezi lidi, že musí najít znovu smysl života…třeba v práci…a ten jeho nemožný workholismus…a ctižádostivost, touha po dokonalosti…mezek jeden tvrdohlavá!

"Natali, on zkolaboval, jak tělesně…tak psychicky…nejedl, nespal, jen pracoval…Jen aby zapomněl, je v těsném ohrožení života! Někteří lékaři se domnívají, že prodělal srdeční záchvat, celkový kolaps organismu, je zesláblý tak, že zkolaboval přímo v tanečním sále… odkud prakticky nevycházel…a nebýt Wayena…mohlo být na všechno pozdě!! Natali, mohl umřít…"… byla jsem v šoku, vidět vždy veselou usměvavou Janet, sedět zhroucenou, chvějící se na lavičce…a plakat…Držela jsem ji za ruku, měla ji studenou, jako led….

"Janet, neboj se…je v těch nejlepších rukou…"…hlas mi selhával, slzy se mi koulely po tváři…nevěděla jsem, co říct, jak ji utěšit…když z jeho pokoje vyšel lékař…Obě, jak na povel, jsme se vymrštily ze svých míst…

"Doktore…řekněte, jak je mému bratrovi?"…Dva páry uplakaných očí se upínaly k lékaři…

"Slečno Jacksonová, váš bratr byl dehydrovaný, jeho organismus zesláblý vyčerpáním, jak tělesným, tak stresem, kriticky nízké hodnoty vitamínů, minerálů…tekutin, vlastně všechny jeho hodnoty jsou na pováženou, ale dobrá zpráva je, že srdeční infarkt můžeme vyloučit… byla to jen celková slabost v důsledku selhání organismu…A také je tu ještě jiná věc…jeho toxikologický rozbor neukazuje příliš lichotivé zprávy, ale…To pak probereme u mě v kanceláři… stavte se pak za mnou, prosím…"

"Děkuji, pane doktore, můžeme za ním?"…

Michael inspirací pro básníky.

1. srpna 2012 v 20:11 Překlady a články o Michaelovi
Oblíbený turecký básník Aziz Dogdu obhajoval Michaela v rozhovoru pro Kanat Literature Magazine. Aziz Dogdu je první turecký umělec, který byl uveden do Americké společnosti básníků. (Pozn. článek je z roku 2002)

Otázka: Který váš idol vás inspiroval nejvíce?

Aziz: Pro mě existuje jen jediný idol. Je to Michael Jackson. Jeho postoj, vize života, nevinnost a umělecká kvalita mi poskytuje inspiraci. Snažím se být jako on. Přál bych si mít tak skvělé fanoušky.

Otázka: Michael může být králem popu, ale jeho éra už nejspíš skončila.
Aziz: Pro mě bude navždy ten nejtalentovanější umělec a jeho éra neskončí nikdy. Jeho nové album Invincible mě hodně inspirovalo. Hlavně píseň "Speechless", je to pravděpodobně ta nejúžasnější věc, kterou kdy natočil.

Otázka: Michael má teď problémy se svou kariérou. Myslíte, že dokáže vydat album, které se opět dotkne vesmíru?
Aziz: Myslím. Je tak talentovaný. I když vyrobí album, které ohromí vesmír, novináři nebudou nikdy spokojení. Prezentují ho jako blázna. Kdybych byl Michael, nic bych si z toho nedělal. Jeho fanoušci ví, jaký doopravdy je. Nevím, jaká je teď jeho situace, ale plně ho podporuji.