Září 2012

MICHAEL A ZÁŽITEK S JEHO VITILIGEM

30. září 2012 v 17:37 Zážitky s Michaelem
Ahoj všichni,

rád bych se s vámi podělil o příběh, který se odehrál opět v září r. 2002 několik týdnů předtím, než Michael záběr LWMJ.( netuším co je to za zkratku) Byl jsem ve Véplynu, a měl tu čest strávit spoustu času s Michaelem osobně ...

Během jednoho večera Michael šel na největšího Souvenir Store Las Vegas, který je "Bononza", dole Stratosphere ...

Byl to neuvěřitelný večer. Vzpomínám, že jsem držel Michaelovu kabelu, aby mohl dát věci, které si vybral ze skladu, do ní. Bylo to docela v pohodě, nakupovat s ním (udělali jsme to v jiných dnech také v mnoha obchodech), dokonce dával sám sobě věci do košíku, který jsem si myslel, že bych ... :D Byl nadšen výběrem spousty věcí a on řekl…bylo to jako: "Princi se bude líbit a že ..." a on jen házel je do košíku ...

Zabydleli jsme asi hodinu v obchodě, tam bylo několik zákazníků uvnitř a jen dva strážci, ale atmosféra byla tak tichá, bodyguardi nemuseli věnovat pozornost na Michaela, jak se a něj někdo řítí ...

Když Michael šel k pokladně, tam byl policista z Vegas mluví s pokladní a Michael si všiml, že policista měl vitiligo. Policistovy ruce, paže a obličej byly pokryty bílými a černými skvrnami díky vitiligu ...

Michael a policista si trochu popovídali společně, zůstal jsem opodál, abych nerušil jejich soukromí, ale viděl jsem je, jak měl opravdu zájem podělit se o své zkušenosti, aby si vyměnili názory...

Během celého rozhovoru se oba drželi za ruce (je to tak sladké? ) A vzpomínám si, Michael mu řekl, že naprosto chápe, co se děje po ... Bylo to tak emocionální a já jsem mohl mít pocit, že Michaela promluvil jako druh ducha k policistovi ...

Podali si ruce a objali silně ... Byl jsem tak dojatý ... A zapůsobilo to na mě ... myslím, že to není snadné pro Michaela o tom mluvit a bylo to, jako by mohl konečně sdílet s někým, kdo má stejnou nemoc ...a pak jsme všichni odjeli v limuzíně a bavili se celý večer ... :-)


60.kapitola

28. září 2012 v 5:40 ♥ Povídka - Hlas srdce

Opravdové bohatství


Byl jsem jako po tolikáté se svým synem u Natali doma, auto s řidičem i ochrankou jsem poslal pryč, aby nás neprozradilo, bylo to stále těžší…Měl jsem strach, že nějaký paparazzi vyšťourá, že Natali je matkou mého dítěte a bál jsem se toho, co by mohlo pro ně nastat. Neúprosné blesky fotoaparátů, všetečné kamery, tlak médií…Musím si o tom dnes s Natali promluvit, takhle už to dál nepůjde…

Z přemýšlení u Princovi postýlky mě vyrušil z kuchyně hlas Natali…

"Michaeli, jestli chceš, půjdu Prince koupat…ale pokud máš zájem, můžeš mi asistovat nebo to uděláme klidně obráceně…" Sklonila se nad postýlku, aby malého vzala do náruče…měl jsem ji na dosah, cítil její vůni, vnímal jsem každý její pohyb, záhyby jejího těla, každou její křivku, už se mi nechtělo přemáhat, ani to nešlo, bylo stále těžší potlačovat nastřádanou touhu…lásku.

Princ si koupání užíval a my s ním, rozpustile plácal rukama, kopal nohama, až voda stříkala z vaničky…Natali se smála, že má být po kom, čiperný, neposedný…rozpustilý, podívala se na mě tak smyslně, že se mi nahrnula krev do tváří a nejen tam…
Je kouzelné pozorovat děti při tak obyčejných potřebách, jakým je krmení, koupání, s každým jeho smíchem, když ukáže ty svoje zoubky, jsem pookřál na těle i na duchu…Natali Prince oblékla, nakojila, dala mi ho, abych ho uložil do postýlky…choval jsem ho dlouho, zpíval mu, dokud jsem mu nepřivolal ukolébavkou krásný sen, ze kterého se sladce usmíval…opatrně jsem s ním vstal, políbil ho na čelo a dal do postýlky, přikryl jsem ho a nemohl se nabažit pohledu na něj.
Když jsem se zvedl, že odejdu z jeho pokojíčku, stála ve dveřích Natali a ve tváři měla snad ten nejkrásnější úsměv na světě. Došel jsem až k ní a téměř cítil její dech na svém krku, zmocnila se mě touha, touha ji mít ve svém náručí…tak, jako kdysi…


"Michaeli, děkuji ti, že jsi ho uspal"…Jemně jsem ji uchopil za ruku a druhou ji přitáhl na své roztoužené tělo…nebránila se, položil jsem jí prst na ústa: "Natali, neděkuj mi za něco tak samozřejmého, je to přece i moje dítě." Díval jsem se zblízka do jejích očí, hořely v nich plamínky, přesně takové, jaké si pamatuji, její pohled laskal, něco se v něm změnilo…nebyl odměřený tak, jako při našem setkání po tak dlouhé době…
Byli jsme si stále blíž, nechtěl jsem myslet na nic, jen na to, že mám před sebou ženu, kterou celou svojí bytostí miluji tak, že mě to fyzicky bolí…Nejprve jsem jemně spojil svoje rty s jejími, pevně ji objal…nebránila se a poddala se polibku…pomalu jsme se přesunuli do kuchyně nepřestávajíc se líbat. Dech nás obou se prudce zrychlil, polibky nabíraly na síle i rychlosti…

"Michaeli, chtěla jsem tě pozvat na večeři…neměli bychom…"snažila se zaprotestovat, ale její tělo mluvilo jinak, prudce reagovalo na doteky, polibky…chvěla se mi v náručí…

…"Natali, později, mám teď velkou chuť na desert ještě před jídlem!! Tolik toužím být s tebou…Natali" …jemně jsem ji uchopil za bradu a zvedl tak, abychom si hleděli zpříma jeden druhému do očí…

"Nikdy, jsem tě nepřestal milovat, Natali, nikdy jsem na tebe nepřestal myslet, scházela jsi mi každou minutou, dnem, týdnem víc a víc…Víš, Natali, dát někomu kus svého srdce, je cennější, než všechno bohatství světa! Já to své úpěnlivě chránil pro tebe… pro nás."

59.kapitola

25. září 2012 v 5:43 ♥ Povídka - Hlas srdce

O překvapení nouze není…

Přikrčila jsem se za zástěnou v bezpečné vzdálenosti, tak, abych slyšela, co si povídají…nechtěla jsem se s ní znovu sejít, asi by to po tom, co vím, co provedla Michaelovi, jak ho omámila léky, jen aby ho dostala do své "péče" …do postele! Naše setkání by neskončilo pro Tarru šťastně…svědila mě ruka, jako tehdy v nemocnici…a co víc, nechci dělat skandál na veřejnosti…

"Á…Tarra, nemůžu říct, že tě ráda vidím!" …"Janet, vidím, že máš plné ruce práce, že ses nepochlubila, že čekáš mimino!" …koukla s úšklebkem na kočárek, jako by se ho snad štítila…A kdo je ten šťastný otec?" ohrnula ret…"Tarro, to ti může být opravdu jedno, nemíním se zrovna tobě zpovídat, jsi mi tak lhostejná, jak jen to jde!" … neřekla nic…jen změnila téma hovoru…"A co, jak se má tvůj bratr?" …A kterého myslíš? Mám jich hodně!"…"No, však víš, že mě zajímá jen jeden…Michael!" …Nevím proč, ale úplně se mi rozklepaly nohy a já se musela posadit na židličku…a nervózně poslouchala dál …
"To je od tebe opravdu "moc hezké" …řekla ironicky Janet, ale pokud myslíš Mika, tak ty ho nezajímáš vůbec, ale vůbec…a jen slyší tvé jméno, mívá silnou alergickou reakci, nevíš, čím to bude?!"

"Tak, to netuším, milujeme se přece… A já netuším, proč je na mě takový, proč mě vyhodil z Neverlandu, sebral mi zásnubní prsten…odmítá se se mnou bavit …a já ho tolik miluji!" …"Tak dost, zařvala Janet, až se lekla, jestli nevylekala Prince…a odtáhla ji od kočárku dál…jen jsem měla strach, že mě objeví…

"Nelži, Tarro, moc dobře víme, jak to bylo, jak si Michaelovi sypala oblbováky do pití i na tom a po tom večírku, jak si to na něj navlíkla…a zbavila ses konkurence, co? Ale, neboj, Michael má proti tobě dost důkazů, aby tě zničil…jeho toxikologické rozbory z nemocnice to potvrzují a buď ráda, že tě nezažaluje, za ublížení na zdraví…Jsi jen prachsprostá zlatokopka, která mého bráchu ždímá z peněz…musíš si najít jiného zlatého oslíka, který ti bude sypat…Mika nedostaneš, bude se ženit, máš po sponzorovi…!"

Tarra tam stála brunátná od hněvu, ječela, jak požární siréna…hysterický záchvat na sebe nedal dlouho čekat…

"Tak, když už je to venku…Jo, zbavila jsem se konkurentky, ale bylo mi to hovno platný, Mike je impotent a závislák…na tom večírku vytuhnul dřív, než bych potřebovala, na nic se v posteli nezmohl, ubožák jeden, …ale dávky snese pořádný, jen co je pravda! Vážně se bude ženit? No tak, to bude soustíčko, za které mi bulvár OPĚT BUDE vděčný! Je jedno, jestli jsem s Mikem nebo bez něj…stejně mi vydělává, víc než skvěle, ani o tom neví… ubožák jeden naivní !Možná bych dostala speciální prémii, že to, že mladší sestra Michaela Jacksona má dítě neznámo s kým…asi někdo z kapely, co? Jen neříkej, žes byla na turné…pěkně ses někde s tímhle bastardem uklidila, co?"

To už se ve mně krev vařila…a soudě podle toho, jak Janet zmlkla, tak jí taky…sice jsem viděla jen na Tarru, ale i to mě stačilo, jako satisfakce…

"Tarro, pojď blíž, mám tu pro tebe ještě něco, já jen, aby tě někdo v těch placených informacích nepředběhl…!" Tarra se naklonila blíž k Janet…"Pokud prodáváš bulváru, dobře, mám tu pro tebe ještě jednu zaručenou zprávu… za kterou bude odměna!"To blonďaté budižkničemu se přiblížilo k Janet, jako opravdu čekala, že se něco dozví…jinak rozpustilá veselá Janet umí být i drsná a má velkou sílu, o té duševní není sporu!…

"Nikdy o mém dítěti neříkej, že je bastard, ty jedna prodejná děvko!!! Jasný? Nikdy! Ty jsi jen obyčejná, zlá, zamindrákovaná prodejná šlapka, která podrží komukoliv, jen když za to dostane zaplaceno! Štítím se tě jako člověka!!! "

Než se Tarra vzpamatovala, tak jí takovou rychlostí přistála na tváří taková facka přes celou hubu, že si div nesedla na židli…ano, padla by na ni…jen by se musela trefit! Seděla rozpláclá na zemi, ještě hodně dlouho!"

Janet na nic nečekala, vzala kočárek, a když jsi mě všimla, tak se jen zeptala: "Slyšela jsi…?" přikývla jsem…"Ano, slyšela, všechno…! A děkuji Ti Janet, za všechno…i za to, žes neřekla, že je to Michaelovo dítě…"

"Není zač! Pojď, jedeme, moje ochranka už je stejně ve střehu…Ale, že jí sedla, co? Mrkající

58.kapitola

22. září 2012 v 6:47 ♥ Povídka - Hlas srdce

Ta nejlepší přítelkyně a teta na světě!


Janet seděla mlčky nad šálkem horké kávy a dívala se do kočárku na spícího Prince…mlčely jsme, obě dvě…to ledové ticho prolomila až ona…

"Natali, jak jsi mohla něco takového zamlčet…? Vždyť Michael byl na dně…nejdřív z vašeho rozchodu, chápu, nemohla jsi tušit, že s tou "štětkou" nic neměl, že ho sprostě podvedla, omámila sedativy…ale neříct mu, že je otcem nebo mu lhát…Psychicky se zhroutil z údajné ztráty vašeho miminka, plakal, že nikdy mu nebude dopřáno být otcem, ačkoliv po tom tolik toužil…Po Neverlandu chodil s panenkami…Prožíval každé nemocné dítě, které navštívil v nemocnici, plakal nad jejich osudy… " Připadala jsem jsi jako ten největší zločinec pod sluncem, chvěla jsem se jako osika…každé její slovo bolelo na srdci na duši…rozvzlykala jsem se a pláč znovu zalil moje oči…

"Janet, věř mi, že…že jsem potrestala sama sebe, chtěla jsem být nezávislá, pochop, našla jsem toho, kterého celým srdcem, svojí bytostí miluji, v posteli s jinou a vypadal spokojeně…nechtěla jsem žít v nejistotě, v obavách, že když bude někde mimo domov, můžu si domýšlet, s kým je nebo jestli rtěnky na jeho košilích na něm samotném jsou od ní…nebo od nějaké další…a maskuje to objímáním s fanynkami…Nebo, když se objeví ve společnosti nějaké ženy, že jejich vztah není je "pracovní". Nebyla to z mé strany podezíravost, spíš jsem bránila své city před další ránou …a své, naše dítě…nesnesla bych, aby nějaké jiné ženě říkalo mami a mělo dětství na vedlejší koleji…! Brala jsem jako svoji povinnost bránit to, co mi po sobě Michael zanechal…Naše dítě, pokračování nás obou…

Odpusť mi, že jsem nenašla sílu to říct, aspoň tobě…své nejlepší přítelkyni, ale já se tak strašně bála, že…mě musí Bůh potrestat za tu lež tím, že mi mé nenarozené dítě opravdu vezme…" Hlas mi selhal, oči pálily od pláče…Janet mě držela za ruku, objímala a já jí byla vděčná, snad pochopila i ona mne!

"Psst, Natali, už je to pryč! Mohu tě ubezpečit, že Michael o tobě nikdy nepřestal mluvit, že tě vlastně nikdy nepodvedl, že jeho city k tobě jsou silnější, než kdykoliv před tím… A co víc, možná to tak mělo být…třeba už konečně oba pochopíte, že patříte k sobě! A nejen vy dva, ale všichni tři! Neplač, myslím, že potrestaná jsi byla až dost…! Nedokážu si představit, že bych já měla být na dítě sama, jako jsi byla ty, jsi statečná víc, než si myslíš… ale od teď máš nás… a co víc, já jsem teta…tomu malému..." … "Princi Michaelovi". Doplnila jsem jí… Jen se usmála… Princ se pomalu probouzel a mžoural rozespale na svoji úžasnou tetu, tu nejlepší přítelkyni, jakou jsem kdy měla, MÁM!

"Natali, běž se na toaletu opláchnout, jsi celá uplakáná, já tu s Princem na tebe ráda počkám…a už žádné slzy, je to všechno za námi, O.K?"…"Janet, děkuji! Lepší tetu by si Princ nemohl přát…!" Vlepila jsem Janet pusu na tvář a odešla jsem ubrečená, jak želva na toaletu, ale nesmírně svobodná…když jsem se otočila, usměvavá Janet seděla u kočárku a mírně jím pohupovala a podávala malému hračku…smích obou byl tím nejlepším lékem na mou bolavou duši.

Nevím, jak jsem byla na toaletě dlouho… protože slzy bolesti vystřídaly slzy smíření, štěstí, úlevy…odpuštění! Získala jsem zpět přátelství kamarádky, o kterém jsem myslela, že je nadobro pryč…

Když jsem se vracela ke stolu, který byl v útulném koutě oddělen zástěnou a záplavou rostlin…Janet nebyla sama…slyšela jsem hovor, ale krev mi ztuhla v žilách…poznala jsem ten nepříjemný, ječivý hlas…bylo to, jako bodnutí roje sršňů…vrácení myšlenek na to, když jsem ji viděla poprvé v Neverlandu, kdy sotva přijela, změnilo to život můj i Michaela, kterého začala olizovat, strkat mu prsa pod nos… a pak to nešťastné ráno, facka v nemocnici…Tarra!

Dostane i Vás! ...

21. září 2012 v 6:21 Videa, která stojí za to vidět! ♣
... Michaelův smích! Smějící seTak nejen, že na tom začátku je z natáčení mého nej..You Rock My World , ale jak tam pak dovádí s Chrisem ... a ten jejich smích ( především Mikův) se nese nočním městem. 1.56 - 2.27 to už řvou, jak dva puberťáci Smějící se Jinak si vychutnejte zákulisní pohled na natáčení.



57.kapitola

19. září 2012 v 5:51 ♥ Povídka - Hlas srdce

Nákupy s překvapením !

Bylo to víc, jak čtrnáct dní po tom, co mě Michael našel, kdy zjistil, že má syna…od té doby přicházely od něj různé dárky pro malého i pro mě. Nebo je rovnou přivezl. Moje srdce tálo při pohledu na to, jak chová svého syna a snaží se mi všemožně zavděčit.

Moc dobře ze mě cítil odtažitost, byla jsem si ji vědoma i já, ale nedokázala jsem si pomoci, blok v mém srdci tu byl, i když jsem se ho snažila sebevíc potlačit, zapomenout a věřit tomu, co mi Michael říkal o té pro náš vztah osudné noci. Každý jeho pokus o sblížení jsem odmítla, vím, ubližuji tím jemu, ale i sobě...

Princovi potřeby a mé vlastní jsem se rozhodla vyřešit jedním větším nákupem...Bylo krásné počasí a tak jsem malého nakrmila, oblékla a uložila do kočárku a vydala se do nákupního střediska pro pár drobností, jako jsou pleny, přesnídávky a pro mne pár nových kousků oblečení. Nevěřili byste, jak se žena v domácnosti spokojí s vytahaným tričkem a tepláky. Skoro jsem se až styděla za svůj domácí úbor, když mě Michael přepadne v mém vlastním domě...Michael…musela jsem se v duchu usmát...dělám to přece pro sebe a svůj dobrý pocit, tak proč se mi jeho tvář vybaví vždycky a skoro za vším?

Nákupní středisko, tolik lákavých věcí…koupila jsem vše, co jsem chtěla pro Prince, který seděl vzorně v kočárku a smál se na celé kolo…Bylo pro mě krásné, jako pro matku, sledovat, jak je bystrý a vnímavý...

Zašla jsem do dámského oddělení, kde jsem si se zájmem vyzkoušela pár nových věcí a které mi padly, dokonce jsem se dostala na stejnou velikost, jako před porodem...stála jsem u stojanu s letními šaty a prohlížela pár kousků a zvažovala, který je ten pravý...Princ mi moc nepomáhá, usnul únavou, tak jsem zaparkovala kočárek tak, aby nevadil v cestě dalším nakupujícím...Když tu se za mnou ozval hlas: "Dala bych přednost těm světlým, tmavá ti nesluší!" Prudce jsem se otočila, za mě tak dobře známým hlasem, který jsem neslyšela takovou dlouhou dobu...stála jsem tam s ramínkem, na kterých vysely světle fialkové šaty...
"Janet???!"........."Natali!"...Tak ráda, tě vidím, řekly jsem téměř dvojhlasně...Málem jsem ji nepoznala... tmavé brýle, hlavu zabalenou do bílého šátku jako nějaká italská princezna...jen ten její široký úsměv, který mají s Michaelem stejný a nezaměnitelný, který mi tolik chyběl...

"Natali, vypadáš úžasně, jak to děláš, že jsi stále tak hubená? Zkrásněla jsi, víš to, je to věčnost, co jsem se neviděly...jak se máš? Povídej přece, vypadáš, jako bys právě zahlédla ducha…a ne svoji nejlepší kamarádku!"...

"Janet, no, já se mám dobře, vzhledem k mé situaci…! A hubená, ne, nejsem, jen stejná, řekla bych... to víš, starosti…málo času na sebe a tak...! " Nebyla jsem si jistá, jestli jí Michael pověděl, že...mrkla jsem na kočárek stojící opodál...

"Natali, proč ses mi tak dlouho neozvala, snažila jsem se tě dovolat, ještě když jsem byla na turné a pak jsem to zkoušela neúnavně dál, ale změnilas číslo, bydliště ...Ani nevíš, jak mě to trápilo, že jsme na sebe ztratily spojení…Ale hlavní je, že jsme se našly! Natali, nepůjdeme si sednout na kávu, máme si, myslím, co povídat?!"

"Janet, dobře, moc ráda...jen zaplatím ty šaty, když říkáš, že by mi mohly slušet..." Zaplatila jsem a vzala kočárek a šla za Janet, kterou evidentně zaujalo nějaké oblečení ve vedlejší sekci... Jak jsem se přibližovala s kočárkem, ve kterém spal Princ, tak...tak Janet zbystřila smysly...sundala brýle, aby si byla jistá, že to, co vidí, není klam...

"Natali, kdes vzala ten kočárek a to dítě uvnitř, to je...?" ..."Janet, kočárek je můj a to co je v něm, také! Copak…Michael ti neřekl, že...?"...stála tam, jak Lotova žena, přikovaná k zemi...

"Chceš říct, Natali, že je to dítě mého bratra??? Natali!!!!!" Její pohled těkal ze mě na kočárek a tak pořád dokola... stejná reakce jako u Michaela…Dalo se v něm číst překvapení, zmatek…výčitka!

"Janet, pojď, půjdeme na tu kávu, vážně si musíme promluvit!"...

Michael a Princátko :-)

18. září 2012 v 6:09 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Tak toto video se mi tématicky hodí k povídce , je to dojemný sledovat Mika v roli otce, jak si to užívá a je šťastný.. ♥ i když si malej ublinkne..



56.kapitola

16. září 2012 v 5:55 ♥ Povídka - Hlas srdce

Blaho syna především…

Seděl jsem ve svém pokoji v Neverlandu, byl jsem sklíčený, ale i šťastný zároveň! Netušil jsem, že když jsem po tak dlouhé době hledal Natali, že ji najdu s naším synem v náručí. Kdybych to neudělal, dozvěděl bych se vůbec někdy, že jsem otcem ??? Takhle myšlenka mě trápila, snad jsem to měl i Natali za zlé...

Ano, to, že mi krutě lhala v nemocnici o tom, že o naše dítě přišla a zatím mě vědomě klamala...Něco ve mě stále Natali obviňovalo a něco ji zase hájilo…Připadal jsem si jako oběť, jako soudce i odsouzený v jedné osobě, nedalo se to snést...Nejraději bych se rozběhl k Natali a přivedl ji sem i s naším synem i proti její vůli. Chtěl jsem je mít ve svém náručí oba dva, jen tehdy budu šťastný!!!
Bál jsem se, moc se bál, když na ni budu naléhat, vše jen pokazím...a ona se mi vzepře a já pak přijdu o oba…a to byla pro mě další otřesná myšlenka, kterou jsem od sebe zaháněl...Prostě MUSÍM být trpělivý a znovu získat Natali tak, jako dřív...Chci, abychom byli rodina, udělám proto maximum... přesvědčím Natali, že jsem ji nikdy nepřestal milovat...aniž jsem tušil, že se stala matkou mého syna!

"Wayene, mohl bys, prosím tě, na okamžik přijít?...spěchá to!" Položil jsem sluchátko a čekal, až přijde můj bodyguard a především přítel, který nechrání jenom moji fyzickou osobu, ale především, mě samotného i přede mnou mým samotným, vždy mě vyslechne, podpoří!

Ozvalo se prudké zaklepání..."Ahoj Miku, tak, copak máš, co tak spěchá... ?" "Wayene, pojď dál, zavři a poslouchej...Potřebuji naléhavě s něčím pomoci! Vedle mého pokoje je ještě jeden…však víš, ten, kde bývá moje matka, když přijede...potřebuji ho kompletně předělat, vymalovat...na dětský pokoj!" ...řekl jsem to tak rychle, že nejspíš nepostřehl poslední slova...

"Jak si přeješ, stačí zvednout telefon a do hodiny tady máš malíře klidně na celý Neverland!.." řekl s úsměvem a než mu došlo, na cože se bude onen pokoj předělávat, jen překvapením zamrkal a zopakoval…Bude z něho dětský pokoj????? Miku!...ty, budeš mít...potomka?" ...

"Omyl, Wayene, já mám potomka!!! Syna! Už skoro půl roku!" …Vidět Wayena, jak je něčím zaskočený, se nevidí tak často, ale vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tak ještě nikdy jsem neviděl jeho padající čelist i s knírem, až teď! …!Miku a že ses nepochlubil, ty tajnůstkáři!"…a ucítil jsem jeho přátelské poplácání po rameni…

"Nepochlubil, sám to vím teprve pár dní a stále se s tím vším smiřuji, jsem nesmírně rád, ale zároveň cítím obrovskou zodpovědnost a…" "Miku, zadrž, chápu tvé pocity, ale kdo je ta, která tě udělala šťastným, znám ji?"…podíval jsem se na něho tak, že mu muselo být všechno jasné i beze slov…vždyť mě doprovází na každém kroku…

"No, nekecej, ty myslíš…Natali??? Tak proto ta hromada hraček…a tvoje tajnosti a posílání nás pryč, sotva jsi zazvonil u jejich dveří! Moc ti…vám oběma gratuluji, ale říkal jsi, že malému je už půl roku, ale to by znamenalo, že …?" jeho logické uvažování a dávání si do souvislostí opět nezklamalo…

"Ano, to znamená, že jsem to nevěděl, tajila to…a bohužel mi i lhala, tehdy v nemocnici…myslel jsem, že o naše miminko přišla!"…"Ale no tak, Miku, to se vysvětlí, vždyť Natali je rozumná a temperamentní ženská, myslela si, žes jí podvedl…jistě se dáte zase dohromady…Vždyť jsou z vás rodiče…Miku, ví to ještě někdo? Myslím z rodiny, ze tvého okolí…pokud jo, je potřeba, abychom Natali začali chránit, protože víš, jak to chodí, sesypou se na ni novináři nebo "jen" pár desítek tisíc tvých fanoušků, pokud si tě někdo všimne a jede to jako lavina …a bylo by po legraci! S tím by nesvedl nic ani archanděl Michael…natož já…nebo mí lidé!" ...řekl starostlivě…

"Wayene, bez obav, neví to kromě nás dvou a teď tebe zatím nikdo… a právě i proto chci, aby se Natali vrátila sem na Neverland!" …"No brácho, tak to ti bůh pomáhej, znám ženský, když si něco umanou, jsou paličatější, než mezek a Natali…ta tě v paličatosti trumfne…pokud si dobře pamatuji...!"

55.kapitola

13. září 2012 v 5:39 ♥ Povídka - Hlas srdce

Věřit, či nevěřit…? To je tady, oč tu běží.Uvěřit, jde jen stěží?!

Bylo mi hrozně, klepala jsem se jak sulc…To, co jsem právě slyšela z jeho úst…také jsem už nebyla tak naivní se srdcem na dlani…Ta Natali, která je oslněna tímto mužem natolik, že přestane logicky uvažovat, která mu bezmezně důvěřuje…a na kterého se mému srdci nepodařilo zapomenout…Stál přede mnou skutečný, rozzlobený a zároveň, ten nejzranitelnější muž, otec dítěte, které spí vedle v postýlce…Jeho vůně, charisma měla neskutečnou moc, které jsem se podvědomě bránila, bála jsem se svého vlastního selhání…

V okamžiku, kdy si naše rty byly blíž a blíž…jsem si přála utéct, daleko.. …a přesto zůstat! Byla jsem zmatená sebou sama…i kdyby mi teď to, co tady říkal, byla pravda, uvěřila bych?! Ale…zní to příliš krásně, že bych tomu nejspíš uvěřit chtěla…

Naše rty se po dlouhém odloučení opět shledaly v letmém polibku, tolik jsem si přála pokračovat…ale nešlo to…nemohla jsem…

"Ne, Michaeli, dost! Co to děláš…?" …"Natali, řekla jsi, že mám dělat, co chci a já chci tebe!" … zorničky měl rozšířené touhou, odstrčila jsem ho…"Ale to, jestli chci taky já, je ti nejspíš jedno, že?" … podíval se mi zblízka do očí, jeho dech jsem cítila ve tváři…povzdechl si…

"Natali, dobře, co tedy chceš??!..." Jeho odhodlání, rozhodnost.. ve mně vzbuzovalo paniku…já vlastně nevěděla jsem, co chtít…nevěděla jsem, jestli ke mně stále něco cítí nebo jestli ten polibek byl vzpomínkou na "staré" časy…mohla jsem být za tu dobu připravená, ale stejně mě to zasáhlo, jako blesk z čistého nebe…

"Michaeli, já…já…potřebuji čas, abych našla rovnováhu, samu sebe!" …"Natali, čas? Nezapomeň, že to já se mám vyrovnávat s faktem, že jsem se stal otcem a nevím o tom…kdybych se tě nesnažil najít, asi bys mi to nikdy neřekla…takže ten rozzlobený a ublížený jsem tu teď momentálně já!" …

"Michaeli, já nechci se hádat, kdo má větší nebo menší vinu…Jen tě žádám o čas, abych si mohla utřídit myšlenky, prosím, respektuj to! Momentálně je pro mě prvořadý Princ Michael…jeho potřeby, spokojenost a pak to ostatní, nakonec i já sama" …Snažila jsem se hrát o čas, než dojdu k nějakému rozhodnutí, nechci, aby bylo ukvapené…to se mi krutě nevyplatilo…

"Natali, nemusíš být na Princovu výchovu sama, nechci, abys byla sama, nedovolím to! Je to taky moje dítě…a já ti chci pomáhat, chci vám oběma zabezpečit spokojenou, šťastnou budoucnost, rozumíš…vám oběma!!!!"…připadala jsem si hnaná do kouta. Vím, myslí to upřímně, tohle mu věřím…nesnesl by, aby trpělo nedostatkem jakékoliv dítě, natož jeho vlastní…Pláč, který se ozval z vedlejší místnosti v chůvičce mě vysvobodil…

" Michaeli, tak jestli chceš pomáhat, tak…tak se tvůj syn právě vzbudil, můžeš začít, potřebuje přebalit! Plenky najdeš u přebalovacího pultu!

Beze slov vykonal to, co jsem mu "nařídila"…Dívala jsem se, jak odchází do vedlejšího pokoje… bere Prince do svého náručí, jak si ho prohlíží, každý jeho rys tváře, líbá jeho ručičky…po té i čelíčko a já nevěděla, co dělat…dál. Tušila jsem, že bude chtít mít svého syna u sebe a bála jsem se, že se mi zhroutí dosavadní život. Nechci, aby si mě vydržoval, jen proto, že jsem mu porodila syna, o kterém do dnešního rána nevěděl…

Pohled na muže, kterého moje srdce nepřestalo nikdy milovat, jak v náručí chová naše dítě, byl tím nejkrásnějším okamžikem v mém životě.Tlumila jsem svoje vzlykání.. Šok, když se zjevil jako blesk z čistého nebe u dveří… vystřídal pocit úlevy, tíha nastřádané lži ze mě spadla…právě tímto okamžikem, každou slzou, která se mi kutálela po tváři.

Připravila jsem našemu malému láhev s mlékem a mlčky jsem ji podala jeho otci, aby si ho směl nakrmit. Když jsem mu ji podávala, naše ruce se dotkly, div jsem tu láhev neupustila…Naše oči navázaly další intenzivní spojení…ach ty jeho oči, lhaly mi o tom, co se stalo před více než rokem?


Vážně to bylo tak, jak mi Michael tvrdí…? Vážně se chtěl po tom nešťastném večírku se mnou zasnoubit?!"…


54.kapitola

10. září 2012 v 5:40 ♥ Povídka - Hlas srdce

Odpovědi na všechna proč?

Natali má dítě??! Moje…naše dítě! Bože, lhala mi tím nejhorším způsobem v tak závažné věci…tehdy v nemocnici…když řekla…"Michaeli, žádné dítě není, bylo, ale už není, potratila jsem!"… cítím se úplně stejně, jako tehdy v nemocnici, ky mi řekla, že žádné dítě už není..

Teď jsem byl v šoku já…cítil jsem, jak to uvnitř mne vře, jako v kotli před výbuchem, nikdy jsem ještě v sobě necítil to, co právě teď! Obrovskou zlost, nastřádanou bolest... Jestli mi kdy kdo ublížil sebevíc, tomuhle se to nevyrovná!!!

Díval jsem se na nádherné dítě v jejím náručí, kterému se pomalu zavírala víčka a kterého něžně ukládala do postýlky…Byla nádherná, víc, jak kdykoli dřív…i když byla na ní znát únava, nevyspání…

Poodešel jsem do vedlejší místnosti…a zhroutil jsem se do křesla v obýváku…za chvilku přišla, opatrně zavřela dveře a nejistě se posadila na sedačku o kus dál ode mě, čekala na mojí reakci.

"Natali, proč???? Proč jsi mi něco takového zamlčela…Lhala jsi mi, krutě sis zahrála s mými city, vlasně životy nás tří.. jak jsi jen mohla, Natali??? Věděla jsi přece, že jsou pro mě děti posvátným darem z nebes a tys mě o tu možnost chtěla připravit…kdo ti dal právo se takto zachovat?! Kdo ti dal právo rozhodnout za mě!?"…díval jsem se na ni a ona na mě… poprvé, kdy jsme se mohli jeden druhému zahledět do očí…a číst v nich nebo se aspoň o to snažit. Michal byl jiný, něž si pamatuji, ta radost v jeho očích, ta bezstarostnost byla pryč, jako by chlapec dospěl v muže.
..
"Michaeli, já…lhala jsem ti ano, neměla jsem, přiznávám a věř mi, že ta lež mě pronásleduje od chvíle, kdy jsem ji vypustila z úst…Potrestala jsem tím sama sebe, trápím se každý den, každou minutu, když mám svého syna…našeho syna v náručí…tolikrát jsem si přála vzít všechno zpět…ale tehdy v nemocnici bylo to jediné, co mě napadlo, protože to ty jsi zradil mě…vzpomínáš??? To ty jsi mi lhal o své velké lásce ke mně a při nejbližší příležitosti jsi mě vyměnil za jinou a ještě k tomu takovou, ale je to tvoje věc…Nechtěla jsem být ta podváděná, která je obelhávaná…Michaeli…dohnal jsi mě k tomu! Nechtěla jsem vychovávat dítě v domnění, že když nejsi se mnou, jsi s nějakou jinou nebo ji najít ve tvé posteli…! A ještě to považovat za normální, vždyť u slavných lidí je to "běžné" a ty nebudeš žádná vyjímka !..náhle vstala a přešla k oknu, zády ke mně skrývala slzy…

"Proč si mě hledal, proč jsi vlastně přišel? Něco ti v novém vztahu nevyšlo…?"…zlobila se, chvěla se…byla uzlíček nervů…toužil jsem ji obejmout, utišit…ale nemohl jsem…rozdýchat celou tuhle situaci…vstal jsem také a postavil se těsně za ni… dívala se z okna a já ve skle pozoroval, jak se jí kutálí z očí jedna slza za druhou…vidět ji utrápenou, zlomenou, bylo nad mé vlastní síly…Vzal jsem ji za lokty a prudce ji otočil k sobě…I kdybych se zlobil sebevíc, nemohl jsem snést její slzy…

"Natali, vidíš, kvůli tomuhle jsem tě víc, jak rok hledal, abych ti vysvětlil…co se tehdy stalo, neměl jsem možnost ti říct…!" "Michaeli, pusť mě…! Nic nevysvětluj, nemusíš mi nic vysvětlovat,ani mi znovu milosrdně lhát, je to pasé… nejsem tvoje manželka, nejsem tvého vůbec nic…a ty jsi volný, dělej si, co chceš!!! …"

"Tak dost, Natali! Přestaň už !! To je ti málo, že jsi matka mého dítěte? To je ti málo…? Proboha, dej mi šanci konečně ti říct to, o co se snažím tak moc dlouho…a leží to na mě jako balvan! Skoro jsem si ani neuvědomoval, že jí stále držím za lokty a třesu s ní.. Byl jsem naivní, Natali, tak naivní, že slušnost, dobré chování ke každému člověku je nezbytné, správné…ale v některých případech…jako je Tarra, se mi to vymstilo…krutě vymstilo!!! Ona to na mě všechno rafinovaně navlíkla…Na tom večírku mě nasypala něco do pití, stejně jako po malých dávkách už v Neverlandu, když tam byla…byl jsem omámený sedativy…nespali jsme spolu…jen…vedle sebe, rozumíš, ona to měla všechno připravené…To všechno, včetně zásnubního prstenu a květin, Natali… to všechno bylo nachystáno pro tebe…tu noc jsem tě chtěl požádat o ruku! Já nevěděl jsem, co se stalo…dlouho ne…až jsem zkolaboval, zaháněl jsem všechen smutek prací…A při jaterních testech v nemocnici mi to z toxikologického rozboru potvrdil i doktor…Vím, žes tam byla…cítil jsem tvojí přítomnost, i když mi to potvrdili až nedávno, žes tam opravdu za mnou byla…Natali, já ti v ničem nelhal…tehdy, ani teď! To je důvod, proč jsem tě hledal, chtěl jsem, abys věděla…že tě…pořád…že jsem na tebe nezapomněl. To jsem ani netušil, že jsme spolu spojeni víc, jak kdy před tím… "

Byla jsem šokována tím co slyším, co když je to výmluva, jak mě získat zpět i s naším synem, ale co když je to pravda? Pak by toznamenalo, že to utrpení bylo zbytečné....?

"Natali, jak nejmenuje můj syn…? Stáli jsme stále naproti sobě…byla bledá, moc bledá…chvěla se, měl jsem o ni strach, že pod návalem emocí, informací…omdlí…. Pří vyslovení jména Princ Michael, jí po tváři přejel něžný úsměv…a mé srdce zaplesalo...vzal jsem ji za obě ruce a přitáhl ji k sobě, měla je studené jako led…pěvně jsem ji uchopil kolem pasu, aby se mi nevytrhla.. …a zopakoval…Princ Michael, krásnější jméno jsi nemohla vybrat…Natali…"

Naše tváře, rty si byli blíž a blíž, cítil jsem její zrychlený dech, její parfém, který jsem cítil už jen ve svých představách…

53.kapitola

7. září 2012 v 5:39 ♥ Povídka - Hlas srdce

Mateřský instinkt

Celou noc jsem špatně spala, malý Princ se neustále budil, byl nevrlý…rostou mu zoubky, které jsou doprovázeny teplotou…Čekala jsem důležitou poštu, ohledně nějakých plánů…ano, musím si přivydělávat a pracuji doma, abych nám oběma zajistila slušné živobytí, všechny moje úspory padly na domek, ve kterém bydlím.

Sotva se ozval zvonek u dveří, položila jsem Prince do postýlky, leze jako brouček na klíček, tak, aby si neublížil, je jak z hadích ocásků…po kom asi?! Povzdechla jsem si…Přehodila jsem přes sebe svetr a šla otevřít…

Krve by se ve mně nedořezal!!! Pohled na toho, kdo stál přede dveřmi, mě div neporazil, až se mi zatmělo před očima…a srdce se málem zastavilo.. stačil jeden pohled do jeho očí a výčitky byly zpět, stejně tak, jako ta jeho magická vůně, které jsem tolikrát a ráda podlehla… Když jsem slyšela jeho pozdrav, vnímala jeho hlas, který jsem tak důvěrně znala a který mi chyběl, roztřásla se mi kolena..

"Ahoj… Michaeli"… začala jsem rozpačitě koktat…! Kde se tady … jak jsi mě našel…?"…"Natali, já …musím s tebou mluvit, jen chvilku, prosíííím, dalo mě hodně úsilí tě najít…a taky…"

…"Michaeli, my si nemáme co říct…trápení už bylo dost…každý jsem už jinde…a já nemůžu… a nechci." Hlas mi selhal, byla jsem tak ráda, že ho zase vidím, srdce jsem měla až v krku, špatně se mi nejen mluvilo, ale i dýchalo…

"Natali, můžu dál? Nechci, aby také kolem bylo za chvilku plno novinářů…" "Ne, Michaeli, prosím…nejde to…!" vtom se ozval Princ, broukal si…a já…vyděšeně pohleděla do Michaelovy tváře… snažíc se odvrátit katastrofu…

"Chápu, nejsi sama, že?" řekl odměřeně, ironicky a najednou tak chladně, cize, bez emocí….Jako by si myslel, že tam mám nějakého chlapa. "Ne, nechápeš! Ale, to je jedno…není to tak, jak…" než jsem stačila najít nějakou další výmluvu…tak se Princ znovu a hlasitě rozplakal…

"Co to, co to bylo????"… snažila jsem se rychle zareagovat.."Moje…kočka!" … "Natali, nedělej ze mě idiota…to byl dětský pláč…!" zavřela jsem oči…nechtěla jsem ho vpustit dál, moje ruka svírala křečovitě kliku…když tu se Michael dal do pohybu…obešel mě, prudce strčil do dveří, div mi klika nezůstala v ruce…a šel za hlasem, ano… hlasem své krve, srdce…Nemohla jsem dělat nic…jen přihlížet tomu, jak rychle prošel dveřmi přesně do dětského pokoje odkud vycházel pláč…těsně před postýlkou zůstal nehybně stát…a já se loudala v slzách za ním…

"Tak kočka, jo? Natali ?????" podíval se na mě a na malého křiklouna, který seděl uplakaný v postýlce s nudlí u nosu! Obešla jsem ho a zamířila k postýlce svého/našeho syna, kterého jsem vzala do náručí a začala konejšit…mateřský instinkt mi velel, bránit Prince…ani nevím proč, snad nejistota, jak bude Michael reagovat…až zjistí, jak strašně jsem mu lhala.

"Ne, můj syn, Michaeli!" …z hrdla se mi vydralo…"Syn, ty máš dítě??? Ale, vždyť….?" Jeho pohled vyčítal, pálil…jeho oči byly nabité bolestí. A zlověstnými plamínky, které se snažil ovládnout, leskly se v nich slzy, které polykal …a jeho hlas byl tichý, přesto mi křičel v mé hlavě, bodal v srdci…Jeru ruka se zatla v pěst, znamení tho, jak moc se musí musí ovládat..

Nadechl se…a já čekala cokoliv, hněv, křik…a on, on se na mě ani nepodíval, upřeně se díval na dítě před sebou.

"Natali …jak je starý?"… spaloval mě nemilosrdně pohledem…"Nechtěla jsem dál lhát, už to ani nešlo… jak jsem si mohla myslet, že mu ho zatajím…?

"Bylo mu pět měsíců…" Dál jsem se věnovala chlácholení Prince, který se spokojil s dudlíkem na ty svoje zoubky…

"Tak pět měsíců…? Ale to…to…by znamenalo, že je ...MŮJ????!!!...Natali, to by znamenalo, že...???"

Na jeho pohled nezapomenu, vryl se mi do srdce, do mozku, do každé buňky mého těla…zavřel oči…a jeho slzy…si našly cestu ven po jeho tváři…A hlesnul…"Že…jsi mi STRAŠNĚ A KRUTĚ LHALA…!!!!"

Vtipálek Michael :-)

5. září 2012 v 18:32 Zážitky s Michaelem

Vzpomínky Franka Casia

Tak u toho jsem se od ♥ zasmála! Nejlepší na tom všem je, že si dvedu živě ve všech níže popsaných "činnostech" představit, ovšem ty pleny a vlasy, tak to je něco. Přijemnou zábavu s vtípky a Michaelem přeji!

Pokaždé se v New Jersey ukázal s obrovskou tubou žvýkaček Bazooka. Michael neustále žvýkal strašně velké kusy žvýkaček a dělal velikánské bubliny. Mlaskání při žvýkání a praskání bublin bylo u něho naprosto OK, to bylo přijatelné, ale když jsem měl žvýkačku já, říkal vždycky: "Můžeš prosím tě zavřít tu pusu? Vydáváš zvuky jako kráva."Smějící se
Žvýkačky Bazooka byly jeho oblíbené. Vždycky říkal: "Tahle žvýkačka je nejlepší na světě, ale musíš do pusy pořád dávat nové."
*
"Sedět a mluvit s Michaelem bych se mu podívat do očí a viděl jsem na 1.000 kilometrů. Měl tyto nejneuvěřitelnější oči. Přicházejí z dobré na film, ale nic jako osobně. Když jste vlastně seděl naproti tam a díval se na něj. Ty oči byly neuvěřitelné. " ( David Nordahl, malíř)

Michael nám kladl na srdce, abychom knihy opatrovali s láskou. Naučil nás zvyku políbit každý roh nové knihy, jak to dělal on. Když četl něco neuvěřitelného, začal tleskat rukama, smát se a líbal knihu.
"Co jsi četl?" začali jsme se ho vždycky ptát. "Co ses dozvěděl?"
"Nestarejte se", říkával. "Víte co, je po všem. Měli byste si radši dávat pozor. Budu pánem celého světa." Snažili jsme se mu tu knížku vytrhnout z rukou, ale on ji držel tak, abychom na ni nedosáhli a škádlil nás: "Ne, ne, toto čtení ještě není pro vás."
Smějící seSmějící se
Některé ty scény mi připomínaly film "Tři muži a nemluvně": telefon, který neustále zvonil a my dva jsme se potýkali s plenkami, pudr rozsypaný všude možně a blbnuli jsme s plenkami, abychom Prince rozesmáli. Občas když jsem některé z dětí přebaloval, vzal jsem špinavou plenku a mával jsem s ní Michaelovi před obličejem.
"Čichni si," dobíral jsem si ho, "čichni si, co tvoje děti dělají", a on přede mnou vždycky začal prchat pryč, já samozřejmě za ním s tou plenkou.Smějící se

Je strašná legrace si ho (Davida) dobírat a vyvádět s ním. Myslím to vážně. Byli jsme u něho v New Yorku a on donutil každého obout si návleky, než jsme vešli do domu. A on byl pokaždé ve své róbě jako Hugh Hefner. Byl fakt pověrčivý.

Škádlili jsme ho kvůli jeho vlasům: "Davide, vlas číslo 32 není na svém místě. Davide, vlas číslo 54 je na podlaze".Usmívající se Byli jsme v Londýně a já mu říkal: Davide, mám z toho špatný pocit. Myslím, že bys měl přejít ulici a šestkrát se dotknout prstem té značky ". Michael řekl: "Jo, Davide, ta show... něco je špatně. Myslím, že bys to měl udělat". A David utíkal přes ulici a udělal to. A my jsme mu řekli: "Davide, řekni osmkrát děkuji". Michael s ním strašně rád dělal blbosti. Měli spolu dobrý vztah. Byli přátelé, "kšeftovali" spolu s různými upomínkovými věcmi (fotky, autogramy, plakáty, samolepky atd.)…bylo to jako dívat se na dvě děti, co si vyměňují nějaké sběratelské karty…"Já ti dám 2x Shirley Temple za jeden tvůj plakát s Charlie Chaplinem". Byla to legrace, dobře jsme se bavili.

Když Michael nahrával píseň "Monkey Business", postříkal svého šimpanze Bubblese vodou a nahrál ho, jak vříská, což slyšíte na začátku této písně. Tato píseň byla k dispozici pouze na speciálním vydání alba DANGEROUS. Další píseň, kterou jsem miloval, byla "Scared of the Moon", která vyšla na Michael Jackson: The Ultimate Collection. Michael mi říkal, že tuto píseň napsal po večeři s Brooke Shields. Brook mu během té večeře vyprávěla, jak se jedna z jejích nevlastních sester bojí měsíce. Michael říkal: "Dovedeš si to představit? Že se někdo bojí měsíce?"

52.kapitola

4. září 2012 v 6:07 ♥ Povídka - Hlas srdce

Obavy ze setkání…

"Děkuji Vám, pane McClane za skvělé zprávy, hned zítra se stavím ve vaší kanceláři a dojednáme formality, ani nevíte, jak jsem vám vděčný, odvedl jste skvělou práci! Vím, že jste byl diskrétní a respektoval její soukromí, ještě jednou vám děkuji!!" …zaklapl jsem mobil a děkoval Bohu za to, že mi s pomocí soukromého detektiva pomohl najít Natali skoro, jak po roce. Má její adresu a snad i fotku, tak zbývá najít odvahu a zazvonit u jejích dveří.

Mockrát jsem si to představoval, jak mi otevře…a já ji znovu uvidím! Už při té představě se mi rozbušilo srdce závodní rychlostí, těšil jsem se i bál. Čeho? Sám nevím, snad, že nebude sama, že jiný šťastný muž jí může poskytnout náruč a přitom jsem bolestně toužil ji sevřít v té své. Toho večera jsem nemohl usnout, ale spánek se mi vyhýbal, spíš ze samé radosti a očekávání, co přinese další den, nač setkání odkládat.

Stejně mi nejde do hlavy, jak se tak Natali ztratila z dohledu, z toho mého bych pochopil, ale, že ani Janet o ní nic nevěděla, byly přece jen kamarádky, prý jen pár telefonátů od doby, kdy…kdy…přišla o naše dítě…Slzy se mi znovu vehnaly do očí, bylo by mu nebo jí…skoro půl roku. Rok po té, co jsme se rozešli…tentokrát ji nenechám, aby mě od sebe odehnala, alespoň ne, dokud jí vše neřeknu, nevysvětlím…byl jsem obětí lži, podvodu, stejně jako ona! Vím to, cítím to!

Dalo mi moc přemáhání, abych se s tím svěřil své vlastní sestře, co se tehdy stalo, když už tak naléhala …nadala mě, jak malému, že jsem jí to měl říct hned, že s tím mohla něco udělat, přesvědčit Natali jako kamarádka, sice jsem nechápal jak, ale prý už jen to, že by si Tarru vychutnala po svém…je impulsivní. Nemohl jsem jí nic říct, dokud jsem to všechno sám v sobě "nestrávil", ale copak to jde?

Brzy ráno a nedočkavý jsem tiskl lísteček s adresou, na které bydlí Natali…a srdce se mi rozbušilo na poplach, jako zvon v pravé poledne!

Je moc brzy, abych k ní vpadl bez ohlášení…ale nemůžu, utekla by mi, musím počkat…snad desetkrát jsem projel kolem jejího domku, zahradní architektka se nezapře, pomyslel jsem si a musel se usmát, při představě, jak zvelebovala Neverland.
Pečlivě osázené záhonky, upravené okrasné keře…pergola, terasa s proutěnými křesly…
Klidná, útulná čtvrť, všude pečlivě upravené trávníky, hřiště se skluzavkami pro děti, parčík…a božský klid, nikde ani živáčka, jen pár lidí, co si šlo zaběhat nebo vyvenčit své pejsky. Navzájem se zdravili, jako dobří přátelé, na okamžik jsem se přenesl do dětství, do Gary…bylo to stejné… nádherné stromy, jejichž koruny se proplétaly a skrze ně začalo svítit vycházející slunce…ranní opar, rosa se třpytila, jako ty nejdražší perly, které zde poztrácela nějaká víla uplynulé noci, které se roztrhla šňůra, na které byly navlečeny…

Nikdy od doby, kdy jme se odstěhovali z Gary, mě tohle nenapadlo…seděl jsem v odlehlém koutě parčíku a vnímal to ticho, pozoroval jsem ožívající ulice, domy…je čas jít!...
Rozechvěle jsem se blížil k domovním dveřím…Snad stokrát jsem se nadechl a stejně tolikrát stáhnul ruku ze zvonku u dveří…za kterými byl klid, který já v sobě neměl…

No tak, nic to není, vždyť ses na tuhle chvíli připravoval, těšil…je zvláštní, co vyžaduje opravdovou odvahu, ale červ pochybnosti hlodal… a boj se dvěma vnitřními JÁ…ze kterého jedno je PRO a druhé PROTI jsem vybojoval…a rozezvučel zvonek…

Ta doba, kdy se nic nedělo, byla celá věčnost, ve které myšlenky běžely každá svou vlastní cestou…než v zámku zarachotilo cvaknutí a dveře se zvolna otevřely…

Stála tam, v rozpuštěných vlasech, které byly delší, než si je pamatuji, byla snad ještě krásnější… chvilku jsme na sebe jen bez mrknutí a jakékoliv reakce zírali…Šok, ano, šok, jsem zahlédl v jejich očích…a byl nucen, ne, cítil jsem povinnost začít…

"Ahoj Natali"…

V Praze bejvávalo blaze..před 16.lety!

3. září 2012 v 19:54 Zážitky s Michaelem
Michael strávil v Praze 5 dní. Přiletěl soukromým Boeingem 3. září na ruzyňské letiště, odtud odjel do hotelu Intercontinental, kde se ubytoval v prezidentském apartmá. Další dny se Michael prošel Prahou. Navštívil Pražský hrad, Chrám svatého Víta a setkal se s prezidentem Havlem. Zajel také do dětského domu na Zbraslavi, do traumatologického centra v motolské nemocnici a všude rozdával dětem hračky.
♥ ♥ ♥
Videa z Prahy najdete po částech (nešlo to vložit)

č.1 - ZDE ♥ č.2 - ZDE ♥ č.3 - ZDE

Přidám k videím jednu úsměvnou historku z Prahy:

Když Michael s doprovodem potkal u výtahu uklízeče pana Josefa Krále, ptal se ho co má napsáno na cedulce. A ten mu napůl česky, napůl anglicky opdověděl
"Vy - king of pop. Já - king of mop" ! Smějící se