Říjen 2012

70.kapitola - závěr

31. října 2012 v 6:42 ♥ Povídka - Hlas srdce
Tak a je tu poslední kapitola povídky. Nikdy bych nevěřila, že bude tak dlouhá, je to můj rekord!:-) Vzpomínáte, jak povídka začínala? Ano, vyprávěním Michaela a pokoušením se s Janet...( ZDE)
Tak bude na Michaelovi celou povídku uzavřít a na mě pak, poděkovat vám za přízeň, zájem, se kterým jste povídku četli, za komentáře a za to, ŽE TU JSTE! Díky, mám vás moc ráda…

70. Záhon begónií

Byl to zázrak držet ve svých dlaních právě narozené miminko. Každé narozené dítě je zázrak o to pak větší, že je zdravé. Paris plakala, já také, ale štěstím…Spadnul mi obrovský kámen ze srdce, že obě dvě moje holčičky jsou v pořádku, že nenastaly žádné komplikace…Natali se držela statečně, obdivuji poslání ženy, být nositelkami života.
"Miku? Kde je Natali, už jsme z výletu doma…Princ touží po své mamince…" Janet, teď to nepůjde, bude muset ještě vydržet bez ní…oznamuji ti, že ses před několika málo okamžiky stala tetou malé Paris!"…Vidět svoji sestru, jak stojí jako k zemi přikovaná, se vážně nepodaří tak často…

"Brácho, chceš říct, že, že…" začala překvapením mrkat a koktat zároveň…"Už jo! Šlo to hrozně moc rychle, ani jsem neměl čas ti zavolat!"…."Nevadí, Miku, že jsi to ty, odpouštím ti, zavoláš mě příště O.K?? …Jsou v pořádku?" "V tom nejlepším, to mi věř!" …Stáli jsme před pokojem, kde odpočívala Natali a odkud se ozýval dětský pláč…a objímali se, když se otevřely dveře a vyšla Samantha…

"Samantho, myslíš, že bych mohl ukázat Janet její neteřinku? Můžeme dovnitř?.."Ale jistě, jen opatrně…na chvilku, Natali si musí odpočinout…" opatrně jsem otevřel dveře a vešel s Janet, která se mě držela za ruku jako malá holka, když si byla nejistá nebo se něčeho bála, dělala to tak pořád,ať jako malá, nebo dospělá…Natali ležela na posteli, byla na ní znát únava, ale šťastná únava…a vedle ní v peřince naše nádherná dcerka, která plakala..

"Ahoj Natali, ty sis teda pospíšila, víš, jaké to bylo překvapení, vrátit se z výletu a slyšet takovou úžasnou zprávu…?" Moc vám oběma gratuluji, je nádherná…moc se vám povedla, mohu si ji pochovat ?!"

Natali jen přikývla a já si sedl k jejímu lůžku a sledovali jsme dojetí Janet…Jakmile se ocitla Paris v jejím náručí a Janet na ni začala mluvit, pobroukávat jemnou melodii…Paris přestala plakat a začala si cucat palec…je nádherná opakovala a já své sestře mohu dát jen za pravdu! Je nádherná… po svojí matce! Políbil jsem Natali vděčně ruku…
***
Paris se měla čile k světu, její výtečný apetit způsoboval, že přibývala na váze, byla spokojená a klidná, celou noc spala, jak andílek, žádný pláč…jen pokud potřebovala přebalit nebo měla hlad…to se dokázala ozvat, až mě z jejího hlasového rozsahu zvonilo v uších … celá maminka!:-)
Přišel čas, kdy Samantha opouštěla Neverland…na svoji zaslouženou dovolenou se svými dětmi i manželem…zaplatil jsem jim měsíční dovolenou ve středomoří jako poděkování za to, co pro nás udělala a stejně cítím, že jsem toho neudělal dost…V kočárku spokojeně spala Paris, Princ si hrál s oblázky u cesty a my se s ní loučili…

"Tak, Sam, pěkně si užij dovolenou s rodinou, mějte se všichni u moře moc krásně a nezapomeň na nás…Moc děkujeme, že jsi přivedla na svět Paris i Prince…to je pouto, které nás navždycky bude spojovat!" …"Ale Michaeli, jak bych mohla zapomenout a děkuji já vám…tak štědrý honorář si ani nezasloužím, vždyť jsi všechno zvládnul sám a zbytek Natali…doufám, že navštívíte v brzké době vy nás,ale slibte mi, že to bude dřív, než budete očekávat dalšího potomka…!" Poslední objetí a mávání na rozloučenou se slibem brzkého shledání…stáli jsme u cesty a mávali, dokud nám auto, které odváželo Sam i její rodinu na letiště nezmizelo z očí…
"Natali, co bys řekla krátké procházce, je krásný jarní den…" …"No, proč ne, jen když slíbíš, že nebudu muset zase jezdit na kolotoči!" …"Slibuji! Čestné slovo muže!" …vzal jsem kočárek, kterého se Princ držel jako klíště, má svojí sestřičku rád, dělí se s ní o každou svoji oblíbenou hračku, co na tom, že Paris o tom neví…zatím, jednou z nich budou skvělí sourozenci, zrovna, jako já s Janet…i když se budou pošťuchovat, bude mezi nimi pevné sourozenecké pouto!

Kráčel jsem ruku v ruce se svojí rodinou…a já byl šťastný! Jarní sluníčko prosvítalo skrz koruny stromů, ve kterých koloval život a míza dávala rozkvést všemu kolem…stejnou silou jsem cítil život ve svých žilách, protože důvodem mého štěstí, radosti…je moje rodina…ať přijde cokoliv, jsem tu pro ně a oni zase pro mě…

Zastavil jsem s kočárkem poblíž zahradního domku, ve kterém bydlela dřív Natali jako host, jako člověk, díky kterému má Neverland svoji konečnou podobu. Krásně rozkvetlý záhon begónií, ke kterému mám zvlášť citový vztah…

"Natali, vzpomínáš si ještě, jak jsme spolu sázeli begónie?"…jen se usmála a já věděl, že myslí na to samé…"Ale jistě, jak bych mohla zapomenout na svého šikovného a sličného pomocníka!" …usmála se a nostalgicky se rozhlédla…

"Natali, tehdy svojí blízkostí jsi způsobila to, že jsem toužil být ve tvé blízkosti a nejen fyzické…bylas blízko mému srdci a chci, abys věděla, že se to NIKDY nezmění…Hlas, který se v něm ozval, byla LÁSKA, i když jsem si to zprvu neuvědomoval…protože rozum se zdráhal…odmítal uvěřit tomu nadcházejícímu štěstí. Ale nakonec začal srdci naslouchat a spolupracovat a výsledek…jsme my dva a naše nádherné děti, za které nepřestanu být vděčný tobě i Bohu…políbil jsem svoji ženu, matku svých dětí a věděl jsem, že pokud mi bude bít srdce v hrudi, tak jediné, na čem opravdu záleží je LÁSKA!
*
* *
Malá rada těm, které miluji, závěremPoslouchejte hlas srdce, protože jeho hlas, ani rozum svými pádnými argumenty nepřehluší, jedině tak budete šťastní…i když to tak zprvu nemusí vypadat. Možná budete pro ten hlas i trpět, ale věřte mi, vyplatí se to!!! Já a Natali, vlastně celá moje rodina, jsme toho důkazem!
S láskou váš Michael Jackson
Miluji vás velmi moc!

Jistě se vám bude líbit...

30. října 2012 v 5:42 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Něco kvalitního ke koukání, udělejte si víc jak hodinku čas a kochejte se : Michael Jackson The Immortal World Tour právě začíná !


69.kapitola

27. října 2012 v 7:37 ♥ Povídka - Hlas srdce

Co ultrazvuk neodhalil…

S postupujícím časem a přibývajícím objemem mého břicha, byly zdánlivé maličkosti nepřekonatelnou překážkou, např. zavazování bot, uklizení hraček po Princovi, které nechal na prostředku místnosti a když jsem se nechtěla o tu horu všeho možného zabít, zbývalo je uklidit…

Michael mi jde už vážně na nervy!! Pořád ho mám za zadkem, sotva vezmu něco do ruky, už mi to zase bere…jak šílel, když jsem do šestého měsíce ještě pracovala na jednou návrhu a plánu, miluji svoji práci a chci ji dělat, těhotenství není nemoc…kdybych nesměla ani to, asi bych se unudila k smrti a Michael to ví, rázně jsem mu to vysvětlila, tak, že sklapnul uši a už mi ani moc nenadával. Stejně se od doby, co se dozvěděl, že jsem těhotná, dohadujeme jen o tom, co mohu a co ne, co bych měla…Ten jeho ustavičný dohled mě dráždil víc, než hormony, které se mnou lomcovaly…


Tak si říkám, je to divné, že jsem ho dnes od snídaně ještě neviděla…většinou je někde poblíž a sleduje mě a naivně si myslí, že ho nevidím…a když se podívám jeho směrem, předstírá nějakou činnost.
Janet si vzala na menší výlet Prince, takže s ním není…ve studiu jsem byla, tam taky není…ani v jeho pracovně…kde jen může být???

Pak mi to ale došlo, zmizely všechny knihy o rodičovství, péče o miminko, že on zase upravuje tu naší "porodnu", jak jsem začala té místnosti říkat…Možná je tam lepší vybavení, než mají v nemocnici…vážně už to přehání, ještě, že si to všechno nemá v úmyslu nechat tady…a až to bude za námi, věnuje to Samanthě na oddělení.
V okamžiku, kdy jsem otevřela dveře naší miniporodnice, stál Michael u přebalovacího pultu a zkoušel si přebalování na panence…a Samantha, která nastoupila dovolenou a službu ho spokojeně plácá po zádech.

" Michaeli, mohlo mě napadnout, že budeš tady - zase!"…řekla jsem mírně naštvaně, ale copak se mohu zlobit, když vím, že to dělá z lásky ke mně…to já nechci být v nemocnici…tak on jí zde improvizuje pro mě…

"Natali, Michaelovi to jde vážně skvěle!" řekla nadšeně Sam…"Michaeli, kdybys někdy zpívání pověsil na hřebíček, máš místo u nás v nemocnici jako porodní asistent a můžeš tancovat kolem miminek a taky jim zpívat. Michalovi zazářily oči štěstím a já věděla, že bude všechno jak má…
Dny ubíhaly stále pomaleji…byla jsem už vážně unavená, ale tohle ráno bylo jiné…Probudila jsem se brzy…Michael vedle mě spokojeně oddechoval…Vyhrabala jsem se nemotorně z postele, div, že ho moje namáhavé vstávání neprobudilo…šla jsem se osprchovat a bylo mi hezky…cítila jsem se svěží a odpočatá…přehodila jsem přes sebe župan a šla ke skříni, abych si vzala nějaké oblečení, do kterého se ještě vejdu. V okamžiku, kdy jsem se natáhla do vyšší přihrádky, projela mým podbřiškem velká bolest…až jsem vykřikla…a snažila se jí rozdýchat… Právě mi praskla voda…

"Michaeli! …Miku!" …jen pomalu a neochotně se protáhl a když mě neuviděl vedle sebe, bleskově se posadil na posteli…"Natali?!" …"Miku, běž vzbudit, prosím, Sam, myslím, že najdeš uplatnění pro ten svůj kurz…začínám rodit…Michael vystřelil ze dveří jako šíp…a já počítala kontrakce a divila se, že jde všechno tak rychle…ne jako při narození Prince.
Celou dobu stál při mně, počínal si tak samozřejmě a klidně, mluvil na mě, hladil mě, když bolesti zesílily, zpíval a mě konejšil svým hlasem i náručím, přesně, jako by věděl, co právě potřebuji…Když Sam řekla, že vidí hlavičku, ramínko a když nám s radostí oznámila, že ultrazvuk neodhalil všechno, že to není chlapeček, ale holčička, plakali jsme štěstím všichni… Michael si holčičku přál, vím to…i když to neřekl nahlas…to, že tajně kupoval všechno i v růžové ho usvědčilo. Dokonce našel v sobě tolik odvahy, že sám přestřihnul pupeční šňůru…

Naší dceři jsme dali jméno Paris, protože se narodila přesně za devět měsíců od naší svatby a svatební cesty v Paříži…

Oko není blbec, oko vidí ! :o)

26. října 2012 v 6:43 ☺☻ Zajímavé fotky
Tak a mám tu pro vás další zajímavé fotky...
č.1. Vypnout prsa... zastrčit není co !Usmívající se

č.2. Chlapci, je to vážně nutný! Ano, ano i gatě musí dolů... a zavřete prosím ústa, když se divíte !:-)

č.3 Tak tady nevím, co na toto říct? Snad jen Miku drž si klobouk, než nastoupím já, ten závěs sletí! A holky, kam mu to pořád hledíte ?? Smějící se jak já tohle gifko miluju !


č.4 A nejlepší naposled! Této přezce ( kamarádce), říkám pracovně ..MULTIFUNKČNÍ PŘEZKA NADHAZOVAČKA !RozpačitýSmějící se
že uhádnete proč?


68.kapitola

24. října 2012 v 5:52 ♥ Povídka - Hlas srdce

Kurz pro nastávající tatínky…

To, co jsem slyšel z úst mé milované Natali, mě ohromilo…čekáme děťátko a já budu u toho! … nemohl jsem tomu uvěřit…brečel jsem, jako malý kluk, ovšem radostí nad očekávaným přírůstkem do rodiny…

Umiňoval jsem si, že Natali budu hýčkat, starat se o ni…a spolu s ní se těšit společného štěstí… ano, vlastně poprvé, když už mi osud nedopřál být u toho, když se narodil můj prvorozený syn!

Samantha se naštěstí zdržela pár dní a spolu s Natali mi svým vyprávěním zaplnily bílá místa i okolnosti narození Prince. Neskutečně jsem obdivoval Natali, jak to tehdy vše zvládla, celá ta situace s komplikacemi, které Princ měl i to, jak to měla těžké a jak na všechno byla sama, mě nutilo k tomu obdivovat stále víc a víc svoji ženu a stejně tak ji milovat a ctít!

Docházeli jsme na pravidelné kontroly, myslím, že Natali má tu nej lékařku a přítelkyni v jednom…všechno probíhalo, jak má a my si po první kontrole z ultrazvuku odnášeli první snímek, na který jsem byl patřičně hrdý! Prý to bude zase kluk!

Natali, když ležela na lehátku a Samantha jí jezdila ultrazvukem po břiše, nemohl jsem odtrhnout zrak od monitoru, na kterém se náš drobeček ukázal...prý Samantha ještě nepoznala zvědavějšího a nejnetrpělivějšího otce, než jsem já…Natali se tomu musela smát…ale mě smích v zápětí přešel…co přešel, přímo zamrzl na tváři…když se Natali zeptala…

"Sam, řekni mi, je nutné, abych rodila v nemocnici? Pokud bude všechno, jak má? Víš přece, jak nemocnice nesnáším a jak mě stresuje, jen sem přijít…?" …ani jsem nedal Sam prostor pro odpověď a skočil Natali do řeči…


"Natali, miláčku, já…ti nevím, je to moudré? Přece jen, kdyby něco, tak tady ti dokáží poskytnout tu nejlepší péči…pomoc a miminku také!" Mluvil ze mě strach, nejistota…ještě, že tu byla Sam, tajně jsem doufal a prosil pohledem, aby to mé ženě rozmluvila nebo mi rovnou dala za pravdu a tím tuto možnost vůbec nepřipustila k jakýmkoliv úvahám…jenže, jak moc jsem se mýlil, ženská solidarita je silnější, než pádné mužské argumenty.

"Natali, Michaeli…nemusíte se obávat, pokud bude všechno tak, jak má, domácí porody nejsou už ničím neobvyklým…Vždyť dřív se rodily děti výhradně doma a je tak přirozené a pokud se na něj dobře, v předstihu připravíme, tak slibuji…budu u toho…vlastně všichni…bez Natali by to nešlo a Michaeli bez tebe také ne…budeš se připravovat na porod s námi…něco jako domácí kurz, co vy na to..? Stejně se chystám na nějakou delší dovolenou, tak si ji udělám u vás v Neverlandu ještě před termínem, abych si vás, rodinko, pěkně ohlídala!"
Natali souhlasila a prosila pohledem, copak jsem mohl odmítnout…? Tak jsem opouštěl ordinaci nejen s obrázkem našeho nenarozeného miminka i instruktážním videem, ale také haldou knih, které mi dala Samantha…a začal pečlivě studovat a sepisovat, co bude potřeba koupit apod.
Užíval jsem si ty přípravy, které se s postupujícím časem blížily…vyhradil jsem jeden pokoj na improvizovanou porodní místnost - sál…

Copak můžu říci Natali, že jsem nervóznější víc, jak ona? Snažil jsem se udržet si klid, i když to bylo těžké a Natali to na mě poznala.

Když erotika, tak erotika ! :-)

23. října 2012 v 6:19 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Tak prý má začít zima! Sníh a mráz, vůůůůkol nás... Smějící se Jak já jí nesnáším,prostě a jasně tohle roční období bych zrušila, ale dovolím si proti ní bojovat po svém, tak ať je vám teplo děvčata... Klidně můžete stáhnout topení, tohle vás rozehřeje.. Mrkající


67.kapitola

21. října 2012 v 5:43 ♥ Povídka - Hlas srdce
Tak, řešení z minulého dílku hádanky: Je to Samantha, porodní asistenka, která pomáhala malému Princi na svět a strašně moc Natali pomohla a podpořila ji. Nejblíž byla Laneeyka, Hanylen a Christine, Laidy45 úplně totálně mimo mísu! Smějící se

Přihořívá, HOŘÍ!!!

" Samantho!!! Jsi to ty?!" …Natali?..Natali…Bože, to snad není možný, tak ráda tě vidím! Vypadáš báječně, spokojeně a šťastně…"
Ach, Sam, to protože opravdu šťastná jsem! Pojď, představím ti svoji rodinu: manžela a syna Prince, i když toho už znáš, ale trochu vyrostl od doby, co jsi mu pomáhala na svět. Vždyť to budou skoro dva roky…"
Vzala za ruku své dva chlapečky, já ji vedla do domu, před kterým konsternovaně stál Michael s Princem…

"Samantho, rád tě vidím!" Neuniklo mi, že ti dva se znají víc, jak dobře…objetí i polibek na tvář to prozradil víc, než dokonale…bylo mi nějak divně po těle…že bych snad žárlila? …to snad ne, vrtalo mi hlavou, jak to, že se Michael se Sam zná…a podle všeho dobře!?

"Natali, vidím, že ti našeho milého hosta nemusím představovat, ale, jak to, že se znáte?" upíral ke mně zkoumavý pohled…"Miku, já znám Samathu z nemocnice, když jsem rodila Prince a nebylo s ním všechno, jak má, pomáhala mu na svět a mně pomohla víc, než bys sis mohl myslet!" … "ale, jak se znáte vy dva..?" podivná nervozita mi sevřela žaludek…a Sam to neuniklo…

"Natali, dovol, abych ti to vysvětlila…Michael byl tím dobrodincem pro naše oddělení, ta slavná osobnost, o které jsem ti už tehdy říkala, to jemu vděčíme za spoustu přístrojů a prostředků pro naše nejmenší pacienty i jejich maminky. Poznali jsme se v nemocnici při jeho návštěvě a známe se víc, jak čtyři roky…ještě před tím, než jsem se vdala a měla kluky a nebýt jeho pomoci, přátelství, tak se tady ti dva nejspíš neprohání! Měli nízkou porodní váhu a velké zdravotní komplikace, ale díky Bohu, vše dopadlo dobře…"

Michael nás sledoval s dojetím, i když nerad poslouchá to, jak ho Sam vychvalovala za to, co dobrého udělal. On to pokládá za svoji povinnost a samozřejmost, pomáhat…Proto se šel raději věnovat dětem, sledovat ho bylo, jako se nakazit štěstím…Prožili jsme den plný radosti, dětského smíchu a povídání…se Samanthou jsme vyplnily jako ženy bílá místa v našich životech a vypadá to, že jsem našla další skvělou a nenahraditelnou přítelkyni…a navíc se dozvěděla, že Samantha už není porodní asistentka, ale si dodělala medicínu a je z ní paní doktorka, která působí dál na porodním oddělení a zůstala věrná svému poslání…Byla jsem ráda, že svolila a zůstane i s dětmi pár dní…
Večer jsme s Michaelem uložili do postýlky svoji ratolest a uvelebili se na terase a dívali se na ozářený Neverland, zaposlouchali se do ticha nadcházející noci, šumění vody a koncertu cvrčků…tiskla jsem se k Michaelovi, jako jistému bodu ve svém životě. Děkovala jsem mu za nádherný den, za milé překvapení…s hlavou položenou na jeho hrudi jsem vnímala krásu kolem sebe i jeho vlastní…

"Michaeli?" …"Copak, lásko? Není ti zima?"…"Ne, není, jen tobě bude asi horko, protože teď mám pro tebe překvapení zase já, ráno jsi mi totiž nedal šanci! Ale musíš si ho najít!" …pomalu se ode mě odtáhl, zkoumal pohledem, zvedal obočí a škemral o nápovědu…dělala jsem, že se mě to netýká, i když jsem sebe samu bavila tím, jak je bezradný…sáhl mi na ruku a otevřel dlaň, jen jsem zakroutila hlavou…

"Samá voda!" …to samé udělal u druhé ruky…."Samá voda!" …pak se ke mně naklonil a políbil mě na krku…" No, to už je lepší!" …jeho ruce sjely níž, až na má ňadra…Sledoval každou reakci…"Přihořívá!" …Nechápavě se na mě podíval, ale když jsem jeho ruku položila na své břicho…jen pomaloučku mu docházelo…"Hoří!!!"…

"Natali, chceš říct, že…že…"Ano, Miku, že jsem těhotná!!! Budeš podruhé otcem!" pohladila jsem ho po ruce i po tváři, po které se kutálela jedna slza za druhou…Naše objetí nebralo konce…

"Michaeli, je dobře, že jsi Samanthu pozval, myslím, že v pravou chvíli…za pár měsíců budeme potřebovat její služby…"

66.kapitola

18. října 2012 v 6:16 ♥ Povídka - Hlas srdce

Kdo hledá, ten najde!

"Natali, miláčku, nevíš, kam jsem si schoval tu černou košili s červeným lemováním? Ještě předevčírem jsem ji měl v šatníku a teď tam není". Hledal jsem snad úplně všude…rána bývají hektická, stejně jako všude…Natali se na mě šibalsky usmívala v zrcadle jejího toaletního stolku…

"Sám sis ztratil, sám si hledej! Já ti ji vyžehlenou pověsila na ramínko do skříně. Je to možný, že jsi takový nepořádník? To i tvůj syn je pořádnější!" …dál si v klidu rozčesávala svoje dlouhé vlnité vlasy…a pobaveně mě sledovala, jak mizím v šatníku a mezi futry naší ložnice…"Musím ji najít, víš, lásko, perfektně se hodí k těm černým kalhotám s červenými lampasy…" Vím, že s tím někdy jdu své ženě na nervy… prý tolik hader nemá ani královna ze Sáby, ale když já potřebuji právě tuhletu...košili…zběsile jsem šoupal ramínky, na kterých byly všechny možné…i nemožné…jen ne ta, co hledám…

"Michaeli, tak si vezmi nějakou jinou, vždyť ty ladí všechny…ke všemu! Nechápu, proč si nervózní z nějaké košile? Jakoby na tom záleželo, stejně nikam nejdeš do společnosti, pro mě a za mě se tu proháněj jen v horním díle pyžama!" …a jééé… začíná být popudlivá, raději se podívám do další skříně…a to jsem neměl dělat! Jakmile jsem ji otevřel, vysypaly se na mě všelijaké krabičky s vázankami, manžetovými knoflíčky…a hele můj klobouk, co jsem se ho jen nahledal!"…ani jsem si v tom zápalu hledání nevšiml, že Natali stojí za mnou…

"Miku, prosím tě, co tu nacvičuješ?" rozhlédla se, když viděla tu spoušť, rozházené věci všude kolem…"Natali, ta košile…?"…začala mlčky sbírat to, co jsem pracně vyházel…"Miku, jsi hrozný chlap, víš to ?!" …abych zabránil tomu, že se na mě moje žena naštve, přitáhl jsem si ji na sebe, klidně bych s ní strávil celý den zavřený v šatníku.. :-)

"Vím, ale nevyměnila bys mě, že ne?"…smála se, předstírala, že přemýšlí…"No, když se nad tím tak zamyslím, tak někdy…KLIDNĚ!!" …"No tak…Natali?????" …snažil jsem se jí vlepit polibek, i když se naoko bránila…"Michali, řekneš mi, proč tak vyšiluješ kvůli nějaké košili…? Jinak se snažíš mě líbat marně!"

…"Natali, och, já ti to neřekl? Jsem to ale…no za půl hodinky má přijet návštěva…mohla bys mít z ní radost." …"Miku, prosím tě, už žádná nečekaná překvapení, ano? …A teď mi dej pusu, jinak nedostaneš tu košili." …"Mile rád."…je nebezpečné po ránu líbat vlastní ženu, protože je těžké přestat…"Tak, tady ji máš!" sáhla k sobě do skříně, copak nevíš, že sis jí tam sám dal, aby byla v "bezpečí" a nepomačkala se." Jak jsem jen mohl zapomenout…?
Vzal jsem za ruku Natali a Prince do náručí a šli jsme přivítat návštěvu, která právě přijela do Neverlandu. To jsem ovšem netušil, kolik radosti tím Natali způsobím…Neměl jsem ani tušení, že se ty dvě znají…???

Wayen otevřel dveře auta, z něj vystoupila žena jen něco málo starší, než Natali…chtěl jsem jí jít naproti, přivítat, ale Natali byla rychlejší …Podívala se na mě a na ni, vytrhla se mi a běžela našemu hostu v ústrety.

Nechápal jsem nic z toho, co jsem právě viděl…ty dvě se objímaly, jako by byly kamarádky odjakživa, Natali dojetím popotahovala…a dva rozkošní kloučci, dvojčátka se s pusou dokořán rozhlíželi kolem, sotva vyskákali z auta…

Malá hádanka pro milé čtenáře: Kdo si myslíte, že je ta žena, která právě přijela se svými dětmi do Neverlandu ???
Malá nápověda: Byla tu už o ní řeč, dost Natali v minulosti pomohla, podpořila, i když se naším příběhem jen velmi krátce mihla …Mrkající

I mistr tesař se někdy utne :-)

17. října 2012 v 5:35 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Aneb, co se Mikovi nepovedlo:-) Už jen ta muzika je nářez.. :-))


65.kapitola

15. října 2012 v 5:45 ♥ Povídka - Hlas srdce

Líbánky

Michaelovo překvapení nebralo konce…celá akce se svatební cestou, nejprve jsem se na něj trochu zlobila, že mě postavil před hotovou věc, že se nezeptal, kam bych chtěla na svatební cestu, ale nakonec jsem si let užívala. Ještě tak vědět, kde přistaneme. Celou cestu jsme si povídali, usrkávali šampaňské, choulili se k tomu druhému…ano, byla bych s ním šťastná kdekoliv!

Do tmy, která už vládla venku, jsem mezi záplavou nádherných světel zahlédla ty, která jsou pro toto město charakteristická…osvícená Eiffelova věž - Paříž! Vrtulník přistál na střeše prominentního pařížského hotelu, ve kterém jsme byli ubytováni.

Nemohla jsem přemáhat slzy, můj dávný sen navštívit Paříž …"Miku jak, jak…jsi to věděl, že Paříž je můj nesplněný sen?"…"Věděl, protože tě miluji! Vím, jak jsi jednu nechala otevřený katalog právě na stránkách Paříže…neuniklo mi, že bys sis přála ji navštívit, tak jsme, lásko, tady…Paříž ti leží u nohou, stejně jako já!"
Naše novomanželské apartmá, to byl sen…luxus se snoubil s pohodlím a výhledem na město, jehož je Eiffelova věž dominantou. Stála jsem před oknem a nemohla se toho pohledu nabažit. Michael přistoupil ze zadu ke mně, objal mě a opřel si bradu o mé rameno a ruce nechal omotané kolem mého pasu…

"Michaeli, děkuji za tak nádherný dar, Paříž jsem si vždycky přála navštívit o to víc, že jsi tu se mnou ty." Otočil mě k sobě a začal mě líbat tak, že mi selhávaly všechny smysly. "Natali, mám tu pro tebe ještě něco…natáhl se na toaletní stolek a podával mi červenou sametovou kazetu, když jsem ji pomalu otevřela, byla jsem ohromená. Sada šperků…náhrdelník, náušnice i náramek s diamantovými kamínky…


"Miku, já nevím, co říct? Prosté díky nestačí!"…"Natali, jsem rád, že se ti líbí, bývá zvykem darovat nějaký šperk k narození dítěte a já ti nic nedal, když se Princ narodil…chci ti to všechno vynahradit a …" …položila jsem mu prst na ústa a zvolila jeho vlastní "zbraň", když už mi polibky nestačily, rozepínala jsem mu knoflíčky u košile a jeden druhého jsme zbavovali oblečení. Cítila jsem k tomuto muži tolik vděku, porozumění a lásky, že jsem měla potřebu dát mu všechnu tu směsku citů najevo a nejlépe najednou. Tentokrát jsem to byla já, co převzala iniciativu. Přejížděla jsem polibky jeho holou hruď stále níž, když jsme byli u postele, tlakem svého těla jsem ho donutila, aby si lehl a kročmo se posadila na něj…a pokračovala dál ve svém i společném milostném "mučení" … chraplavým hlasem sténal…

.."Ouu, paní Jacksonová, vy jste mi pěkná, divoká šelma, takhle si mě osedlat!!" …vzhlédla jsem do jeho očí a stejně tak mu odpověděla…"Až po vás, pane Jacksone!" …Naše milostná hra nabrala rychlý spád. Michael, jak už mi mockrát dokázal, má obrovskou sílu, i když na to nevypadá. Zmáčkl mi půlky zadečku, chytil v pase a otočil mě s takovou rychlostí pod sebe, laskal moje ňadra… zavřela jsem oči a cítila, jak ve mně pulzuje naše společná touha a vášeň, která si žádal naplnění !
….
Naše líbánky v Paříži utíkaly, viděla jsem snad všechno v tomto nádherném městě nad Sénou, po boku Michaela jsem se cítila výjimečná a opravdu šťastná. Jsem si jistá, že i Paříž by ztratila svoje kouzlo, nebýt tady s ním. Dneska odlétáme domů do Neverlandu… i přes to, že to byl nezapomenutelný týden v mém životě, těšila jsem se na návrat. Stýskalo se mi po našem synovi, po domově.

Když jsem vystoupila za pomocí Michaela z auta a otevřely se dveře našeho domu, ve kterém stála Janet s Princem v náručí a za ní i Katherine, která nám mateřsky mávala, rozběhla jsem se k nim…Vzala jsem malého do svého náručí a se všemi se vítala. Našla jsem v náruči Michaelovy matky to, po čem moje srdce prahlo, to, po čem celý život strádalo…mateřskou lásku, porozumění. Nesmírně si jí vážím, porodila a vychovala tolik dětí, přesto měla a má pro každého vždy čas a přesně ví, čím se její děti trápí nebo mají radost. V obou případech a v tisících dalších je tu pro ně.

Seděli jsme dlouho nad vyprávěním a zážitky a já snad poprvé v životě okusila, jak vypadá opravdová rodina. S hrdostí v srdci už mohu říci…MOJE!

Bomba zlatá, už k vám chvátá! :o)

13. října 2012 v 16:21 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Milé dívky, sličné paní, tohle vás nenechá v klidu, pryč jde spaní.. Když si Michael poskočí, všechno se mnou zatočí, rázem jiskru v oku mám, pohledem ho vysvlíkám... a neříkejte, že vy ne, beztak už máte dole kombiné!Smějící se Ach Miku , vydám se ti v plen, jen když bude kousek látky odhalen!


64.kapitola

12. října 2012 v 5:25 ♥ Povídka - Hlas srdce

Svatební překvapení…

V Neverlandu o několik týdnů později:

"Natali, proč tě nemůžu vidět?"…klepal jsem neodbytně už dobrých deset minut na dveře, kde se oblékala moje nastávající do svatebního…


"Miku, běž pryč, ty loudile…nebo…nebo si vezmu Wayena a bude to !" Usmívající se …"Natali, miláčku, to bys neudělala, všechno je nachystané, reverend už čeká v altánu, tak aspoň maličko nakouknu… jedním okem a budu se tvářit, že jsem vlastně nic neviděl, O.K?"…škrábal jsem nehty na dveře, jak jezinka u dveří Smolíčka…když v tom se prudce otevřely dveře tak, že budu mít jistě bouli na čele a vyšla Janet.

"Miku, jasně, že nic neuvidíš a přestaň čučet klíčovou dírkou, jinak ti budu muset prstem píchnout do oka…zbláznil ses? Musíš ctít svatební tradice, jinak všechno pokazíš! Víš ty co, běž do altánu a zabav reverenda i hosty třeba nějakou veselou historkou z natáčení, čehokoliv, jinak nebudeme "díky" tvému rozptylování hotovy nikdy! Možná si celou svatbu Natali rozmyslí, chceš to riskovat?!"…Janet byla vážně naštvaná, možná i nervózní, vždycky vycítila moje citové rozpoložení a přebrala na sebe jeho část. Nu což, poslechl jsem, šel jsem zkontrolovat, zda je všechno a všichni na svých místech…našňořený Princ se usmíval v Sofiině náručí…pozdravil jsem reverenda i hosty a netrpělivě vyčkával příchodu mé vyvolené…Jen mě moc mrzelo to, že matka Natali odmítla přijít, i když jsem jí o to prosil. Dost chmurným myšlenkám právě zazněl svatební pochod a s kyticí bílých frézií kráčela po koberci nádherná žena, žena mého srdce…!

Do slov manželského slibu i do prostého slůvka ANO, které jsme si s Natali vyměnili, jsem dal všechno! Všechen vroucí cit, upřímnost a především lásku. Za hlučného potlesku všech přítomných, převážně rodiny, jsem sevřel svoji manželku v náručí a polibkem ztvrdil úctu, lásku a věrnost, dokud nás smrt nerozdělí. Vzal jsem do náručí našeho synka, spolu s Natali se objímali a prožívali neskutečné štěstí…ano, od teď jsme opravdová rodina.

Průběh svatební hostiny se nesl v rodinném duchu, když už byly oslavy v plném proudu, vzal jsem svoji ženu za ruku a pošeptal jí do ucha:
"Natali, miláčku, je na čase, abychom se vytratili, máme nejvyšší čas"…podívala se na mě tak, že bych nejraději celé překvapení zrušil, zavřel se s ní v ložnici a dva dny nevytáhl paty.

"Michaeli, vytratit se samozřejmě můžeme, co na tom, že to bude vypadat všelijak, ale nejvyšší čas na co? Cos mi ještě neřekl?" vzal jsem svoji ženu do náručí a odnášel do domu… "Natali, to je součást překvapení, chceš-li, svatebního dárku, jen si musíme pospíšit a zabalit si věci, něco ti už nachystala Janet a zbytek hravě doladíš…třeba já už mám sbaleno, protože to bychom nevyrazili nikdy!!" :-)
"Michaeli, počkej, chceš říct, že opouštíme Neverland ? Zbláznil ses, pomyslel jsi na to, že máme ani ne ročního syna, který nás potřebuje?" …"Ale lásko, jak bych mohl zapomenout! Neboj, bude o něj těch pár dní dobře postaráno. Janet i Sofiie se na to těší, až budou moci o něj pečovat a také moje máma slíbila, že pomůže, budou, jak tři dobré víly našemu Princi, neboj se nic!"

"Překvapeně zamrkala, nadechla se a já věděl, že bude zase něco namítat. "Michaeli, koukám, že máš všechno dopředu rozhodnuto, promyšleno a zařízeno, tak mě zbývá jen souhlasit, že?"

Vzal jsem její hlavu do svých dlaní, dlouze se jí podíval do očí…"Natali, věřím, že budeš souhlasit ráda. Budeme spolu jen my dva, je to naše svatební cesta a brzy se dozvíš víc, prozatím se musíš spokojit s tím, že nás za necelou hodinku vyzvedne vrtulník, tak si pospěšme! Ale jeden polibek nás zase tak dlouho nezdrží, že ne?"

Musel jsem se ovládat, aby to byl jen jeden polibek! Dobalili jsme si své věci, rozloučili se svatebními hosty, naším synem, což bylo pro nás oba hodně těžké, zvlášť pro Natali, pro kterou to bylo první delší odloučení od našeho syna. Zamávali jsme všem a náš malý vrtulník se vznesl nad jejich hlavami…

Michael a Madonna

11. října 2012 v 5:48 Zážitky s Michaelem
Jak všichni víme, Madonně se Michael líbil a nejen to, sváděla ho, potvora jedna, hovořil o tom, myslím s rabínem a tohle je obdobný rozhovor. Měla bych vás upozornit, že její vyjadřování je hrubé, vulgární, až nechutné, je na vás, zda si rozkliknete.

Můžeme, musíme to změnit !

9. října 2012 v 5:49 | Marta/Muscles |  ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
Naše milá Michaelova rodinko,

obracím se tímto s prosbou na Vás na všechny, kdo sem k nám na blog přicházíte, abyste svým podpisem podpořili petici, která tentokrát je VELMI DŮLEŽITÁ!!!!

Jedná se o TRVALÉ OČIŠTĚNÍ JMÉNA NAŠEHO KRÁLE Michaela Josepha Jacksona jednou provždy a pro celý svět:
Pozvěte, prosím, i své přátele k podpisu!!! Čím nás bude více, tím lépe pro tuto akci… je třeba sehnat 1.000.000 podpisů!!!

Stačí vyplnit pouze odkud jste a Vaše jméno, či nick naskočí sám…pokud chcete napsat pár slov, proč podepisujete tuto petici, je tam kolonka komentářů.

Všichni jistě víte, že dne 13.6.2005 byl MJJ zproštěn ve všech bodech obžaloby a rozsudek zněl :

I N N O C E N T = NEVINNÝ!!!

Jeho jméno bylo po celou dobu jeho kariéry vláčeno médii jako Wacko- Jacko, prohlašován byl jako pedofil… gay… blázen a psychicky narušený člověk…narkoman…podivín… jako člověk žijící v nadpoměrech … lži o jeho dětech, že není jejich biologickým otcem…výmysly , které zesměšnily MJJ před celým světem a bohužel, 100x opakovaným lžím svět uvěřil. Tak byla jeho image navždy poskvrněna a nikdy celkově nebyla očištěna.

MJJ byl zpěvák, tanečník, skladatel, podnikatel, obchodník, vydavatel, spisovatel, básník, režisér, filantrop…
O jeho lásce k dětem víme všichni pravdu a musíme vyzdvihnout fakt, že na charitu věnoval více, jak 350 milionů dolarů a ve své závěti poskytl 20%výši charitativním organizacím ve prospěch všech dětí celého světa.

Měl zájem o budoucnost celé planety, ať se týkala fauny nebo flóry, ovzduší…cítil, že planeta Země je nemocná a máme nejvyšší čas s tím něco dělat, stále ve svých písních nabádal lidstvo a představitele vlád zemí celého světa, aby si uvědomilo, že tak, jak zacházíme s naší matičkou Zemí, nelze dlouho pokračovat, musíme ji uzdravit. Krásné myšlenky popsal v knize Tanec jako sen, kterou my, fanoušci, považujeme s úctou jako svoji bibli.

Na našem blogu je napsána spousta pravdy o této vzácné ušlechtilé legendě, víte moc dobře, že Zuzy a já zde máme mnoho materiálu o tom, jaký to byl skvělý člověk a lidská nádherná duše, proto věřím, že nemusím více se o MJJ rozepisovat a všichni se zapojíte svým podpisem k této důležité petici.

Děkuji Vám všem, že jste si tyto řádky přečetli a zde je ODKAZ NA PETICI PRO OČIŠTĚNÍ JEHO JMÉNA:


Vaše Marta/ Muscles

63.kapitola

8. října 2012 v 5:30 ♥ Povídka - Hlas srdce

Hlas srdce a trocha adrenalinu

Tak, moji milí, trošku delší kapitolka, ale snad nevadí ? Jistě pochopíte, proč jsem ji nemohla useknout! :-)

Bylo to zvláštní, vrátit se. Myslela jsem si, že to bude těžké, přes to všechno, co se stalo a za jakých okolností jsem Neverland opustila, bylo to, jako najít znovu své přesvědčení, víru v toto místo…



Michael zařídil dětský pokoj tak, že mi to vzalo dech…všichni se tu ke mně chovají přátelsky, mám tu rodinné zázemí, muže, kterého miluji po svém boku, Princ je tady šťastný a jak by taky ne, stal se miláčkem všech tady. Večer mu Michael zpívá ukolébavky do té doby, než se mu zavřou víčka a neusne…

"Natali, Princ už usnul, dneska mu to trvalo o něco déle. Ale teď jsme na řadě my dva!" …podíval se na mě tím svým lišáckým pohledem…"Miku, jak na řadě, nemám v úmyslu něco podnikat, je už docela pozdě na cokoliv!" …přitáhl si mě na své tělo, prudce, lačně… "Opravdu na cokoliv?" …začal mě líbat na krku… "No, na všechno zas tak ne…" užívala jsem si jeho horké rty, šimrání jeho vlasů na mé holé kůži…poddávala jsem se každému z těchto opojných okamžiků… když tu Michael náhle přestal…

"Ne, Natali tohle nám neuteče…! To dokončíme potom…" …"Miku, jak neuteče…? Jak po tom, po čem zase?...Dovol, abych ti připomněla, že to tys začal…" …chtěla jsem se od něj odtrhnout, ale znal mě a zachytil dřív, než jsem to stihla udělat…"Dobře, chceš se hádat pro jedno malé slovíčko?"…"Ne, nechci se hádat, ale je to tak!" …"No dobře, ale co bys řekla na malou večerní procházku po Neverlandu ?"…Ale Miku, už je tma a…a nechci tu nechat Prince samotného, co když se vzbudí…a bude plakat…" někdy mi ty jeho klukovské nápady dokázaly, ani nevím proč, namíchnout …"Na to jsem už myslel, Sofie byla tak hodná, že se mi nabídla, že malého pohlídá…stačí jí dát jen chůvičku do kuchyně a je to!" …"Miku a to se mě ptáš a nebo oznamuješ, vidím, že to máš dávno promyšlené dopředu, takže můžu si dovolit nesouhlasit?!" …"NE, Natali, můžeš nesouhlasit, ale asi ti to nebude nic platné." … povytáhl opakovaně obočí…"Jseš hroznej, víš to??!!" …"Vím, ale uznej, dneska jsme na sebe neměli moc času, bylo tu celkem rušno…a navíc, venku je krásná vlahá letní noc, hvězdy svítí jen pro nás, pojď se projít, prosím, uděláš mi tím obrovskou radost!"…"Miku, když to říkáš takhle, moc ráda…" To jsem ještě netušila, s čím vlastně souhlasím…Bože, někdy mám pocit, že mám děti vlastně dvě…
..

"Miku, tak na to zapomeň, na to ruský kolo mě nedostaneš a o to víc v noci! Copak nevíš, že výšky nejsou moje hobby, raděj stojím pevnýma nohama na zemi, žádný adrenalin, to chceš, abych přišla o mléko, co potom chudák naše dítě…!" …"Natali, je to naprosto bezpečné, věř mi, jednu jízdu zvládneš a navíc je všechno osvětlené a pokud máš strach z výšky, nemusíš, budu tady já, abych tě toho strachu zbavil, jen mi věř, nehnu se od tebe ani na milimetr, nepustím Tě ze svého objetí…"

"Michaeli, ale jestli uděláš z našeho dítěte sirotu, tak si mě nepřej, asi tě rovnou "zabiju" !" :-) Pomalu jsme nastoupili do kabinky. Michael, jak slíbil, seděl těsně vedle mě…objímal mě kolem pasu, držel za ruce, které se křečovitě zarývaly do těch jeho…v okamžiku, kdy se celá atrakce dala za praskání do pohybu, by se ve mně krve nedořezal…ještě, že byla tma a v tom umělém a barevném osvětlení na mě nebyla vidět ta bledá barva v mém obličeji…Nicméně, jak se ukázalo, můj strach nebyl správný, dokonce to začalo být příjemné…Neverland byl v noci nádherný…s každým posunem vozíku směrem nahoru, se mi naskytl nádherný pohled na ozářené fontánky, kašny, cesty lemující park. U altánku hořely louče, v jezírku se odráželo noční nebe a v dálce se ozývala jemná hudba…odkud jenom přicházela? …Když jsme se dostali až úplně nahoru, na nejvyšší bod celého téhle atrakce, zastavila se…cukla jsem sebou a rázem si přestala užívat toho nádherného pohledu…

"Miku, jak to, že stojíme? Proboha, zasekli jsme se tu, budeme tu muset zůstat celou noc!" … ano byla jsem vystrašená, ale Michael se jen usmál, pohladil mě po tváři a řekl klidným hlasem:


"Ne, Natali, neboj se, všechno je, jak má být! Opravdu! ...Přiznám se, že to schválně, protože chci využít toho posvátného klidu, okamžiku…kdy jsme blízko nebi, jeden druhému, abych ti řekl to, co chci už dlouho a vím, že mě budeš poslouchat, že mi nikam neutečeš…" Byl najednou tak vážný a přesto všechno klidný, což se o mě říct nedalo…V okamžiku, kdy se zvedl ze svého místa a poklekl přede mnou, vzal mě za obě ruce…zašátral v náprsní kapse svého saka, otevíral malou třpytivou krabičku, ve které zářil, nádherný prsten z bílého zlata se třemi bílými kamínky, jeden větší byl uprostřed, z každé strany pak jeden menší…jen pomalu mi docházelo, co se chystá udělat!

"Natali, dovol, abych ti řekl, že tě neskonale miluji od prvního okamžiku, když jsi vkročila sem do Neverlandu a tím do mého života, stala ses jeho součástí, nutností, posláním i naplněním. Už nikdy nechci zažít ten pocit, že jsi ode mě daleko, protože mé srdce se tě nikdy nevzdá, mluví tím nejsilnějším hlasem, který nelze přehlušit ničím, mluví zřetelně, jasně a srozumitelně, v mém srdci nikdy nepřestane znít hlas lásky, Natali, miluji tě z hloubi celého srdce, z celé své bytosti. Dovol mi, abych požádal o tvou vzácnou ruku, Natali, staneš se mojí ženou?"… Vysoko nad zemí, uprostřed Neverlandu jsem si nechala navléct zásnubní prsten a neubránila se dojetí…

"Michaeli, jestliže tvoje srdce mluví tak jasně, to moje jasně odpovídá stejnou láskou… Miluji tě a ráda se stanu tvojí ženou!" …Michael mi navlékl prsten na prst. Naše rty se spojily v polibku a odteď i naše společné životy…Michael sáhl někam hluboko za sedadla a vytáhl skleničky a láhev šampaňského, kterým jsme si přiťukli a dál se líbali…Michael sundal z hlavy klobouk a odhodil do dolů…nejprve jsem myslela, že od samé radosti, ale jak se později ukázalo, bylo to znamení pro Wayena, aby dal opět celou atrakci do pohybu, takže i to, že zastavila, byla jeho práce.

V okamžiku, kdy se moje noha dotkla pevné země, mě Michael vzal do náručí a odnášel do domu. Wayen se na nás oba přátelsky zubil přes ten svůj knír…prý : "Vy divoši, pěkně jste rozhoupali kabinku, jen co je pravda, už jsem chtěl podniknout záchrannou operaci, protože jsem měl strach, že se vozík s vámi utrhne!"…

Michael oponoval něco ve smyslu, že by si musel hledat novou práci, kdyby nás od čehokoliv vyrušil!