Prosinec 2012

10. kapitola

29. prosince 2012 v 8:15 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Zatoulaný míč


Já vím, já vím… ! Už desátá kapitola a Mike furt nikde, ale už přihořívá, vydržte! MrkajícíSice je to delší kapitola, ale nemůžu jinak…Smějící se

Vybalila své věci do šatníku, uschovala na jeho dno notebook, dala si lehkou sprchu, stáhla své vlasy do culíku a dívala se sama na sebe do zrcadla, připadala si cizí sama sobě, jiné příjmení, tmavší barva vlasů, které si změnila den před odjezdem. Bylo krásné babí léto a Neverland lákal k prohlídce. Natáhla si modré jeansy, červené bavlněné tričko s mírným výstřihem a vyšla ze svého pokoje a hledala cestu do jídelny…
Po mírném bloudění domem se jí to nakonec podařilo. Stanula v kuchyni, kde hospodyně nebo kuchařka připravila sendviče… kdyby si jen zapamatovala její jméno.

"Dobré odpoledne, mohla bych vás o něco poprosit?" … Silnější žena se otočila a vlídně se usmála… "Ale jistě, jen se neostýchejte říct!" Alex se snažila nenápadně přečíst ze jmenovky její jméno… "Martho, mohla bych vás poprosit o šálek kávy?" … "Ale jistě, hned to bude paní Smithová." Usmála se mile…

"Děkuji, jste hodná, jak si nedám kávu, tak mám celé odpoledne pocit, že mi něco chybí" řekla zvesela, pozorovala pracovité ruce ženy, která vykoná hned nějaké přání… bylo jí hloupé si sednout a pozorovat dost starší ženu, jak jí obskakuje.

"Martho, mohla bych mít ještě jednu prosbu, jsem Alex, paní Smithová zůstala doma!" spiklenecky, s úsměvem mrkla na ženu… "Dobře, když si přejete, Alex, dáte si mléko, smetanu, cukr?" … "Smetanu i cukr! Díky!" … Martha se na ní mile usmála… to je dobře, že nepatříte k těm, co pijí kávu bez kofeinu, bez cukru i smetany, víte, takovým lidem je těžké se zavděčit!" řekla upřímně… "Tak, to se mnou nebudete mít velké starosti, sním všechno, nejsem vybíravá v jídle. Ale dovolte, abych vám pomohla s přípravou, co to vlastně chystáte?"
"Sendviče, na svačinu pro děti, nějaký ovocný salát a tak…" "Pro děti?" zeptala se opatrně… Ano, pro děti, víte Neverland bývá plný dětí, které sem přijíždějí, ať nemocné, tak zdravé, tady jsme zvyklí se postarat o každého, koho Michael… pan Jackson… pozve a že jich tu někdy je… i padesát najednou, dovede si představit, co ti malí nezbedníci vyvádějí a jak je tu živo?"…

"Ach, ano, myslím, že si to dokážu velice živě představit, ale tohle množství svačinky nebude asi pro padesát lidí, že ne..?" "Ne, to rozhodně ne!" zasmála se srdečně… tohle je svačina pro Michaelovy děti, Prince a Paris. Jsou to hodné děti…" Alex vzala svůj hrnek kávy, který si osladila, nalila smetanu a spokojeně se posadila i s Marthou ke stolu… "A kolik jim je? Zvedla oči od šálku kávy a opatrně se napila…"Princovi je pět let a naší Paris jsou čtyři!" Když Alex zaslechla jejich věk, výrazně znejistěla, až zacinkal šálek o talířek pod ním… je ve stejném věku, jako by byla její dcera, při tom pomyšlení jí bodlo u srdce. Snažila se nedat na sobě znát svoje rozrušení… přesto to Marthě neuniklo. "Máte ráda děti, Alex?"… Musela se nadechnout, přemoci své emoce a pevným hlasem říci: "Ano, jistě mám a moc! Děti jsou obrovský ničím nevyčíslitelný dar !" Aby se vyhnula dalším otázkám, rychle dopila kávu a s díky vrátila šálek s tím, že se jde projít po Neverlandu.

Procházela se podél jezírka, vnímala krásné hřejivé paprsky podzimního sluníčka, nastavovala mu tvář, cítila se dobře… usedla na lavičku poblíž a s přimhouřenýma očima sledovala Neverland, jeho obrovskou rozlohu, kam oko nedohlédne, majestátní hory, jako by toto místo chránily...vše tady je jak z nějaké pohádky.. ze Zoo sem tlumeně doléhal křik papoušků, troubení slonů… to vše, když zavřela oči, působilo najednou jako balzám na její duši… Čas přestal existovat, nevěděla, jak dlouho už tam sedí… oči zavřené, vnímala jen to všechno a až moc rychle si na toto místo začala zvykat… Když tu najednou zaslechla dětský pláč, který ji okamžitě uvedl do stavu bdělosti… Rozhlížela se, odkud přichází, ale marně! Rychle se zvedla a šla zatím pláčem, který sílil, což znamenalo jediné, je blízko!!

Běžela po cestičce, až odhalila toho, kdo pláče… Seděl tam u cesty malý blonďatý chlapeček s nudlí u nosu a s hlasitým pláčem za ním vyběhla dívenka, krásná, modrooká téměř v princezničkovských šatech a těšila ho…

"Neboj se, Princi najdeme ho!" … celkem udýchaná, doběhla Alex na dosah obou dětí, zastavila, nadýchla a automaticky, aniž by si to uvědomila, se ozvaly její mateřské pudy… přiklekla k onomu chlapci a podávala mu kapesník… !Neplakej maličký, najdeme ho ! Tobě se ztratil tatínek ?" Princ vzhlédl k té neznámé ženě, neměl vůbec strach a jen mezi vzlyky řekl: "Mě se ale neztratil tatínek!" zavzlykal. "Že neztratil? Ale proč potom pláčeš?" … snažila se vyzvědět příčinu dětských slz… a hladila ho po blonďaté hlavičce… v tom se ozvala ta malá holčička, na které Alex mohla oči nechat… "On, bráška brečí kvůli tomu, že někam kopl míč a nemůže ho najít, víš! Pomůžeš nám ho najít, prosííím!" Dva páry nevinných dětských očí na ní hleděly, jak na toho nejodvážnějšího zachránce, který může všechno, protože je dospělý!

"Ale jistě, že ano! Pojď a ukaž mi, kde jsi ho měl naposledy...každé z dětí jí automaticky vzalo z každé strany za ruku a vedlo ji pod ten velký strom. Znovu ucítila ty drobné dětské ruce, které ji s nadějí svíraly její dlaň, stejně tak, jako to dělala její Carol, která by byla ve stejném věku jako tihle dva!

"Tady se ztratil!"ukazoval prstem… Alex se rozhlédla kolem... pečlivě posekaný trávník, vyloučeno tady, aby se ukryl někde v trávě… podívala se vzhůru a ejhle seděl ve větvích stromu! Obě děti na ni pohlédly, cožpak šlo odolat tomu pohledu? NE! "Dobře, děti, slibte mi, že mi budete držet palečky, jdu pro něj!" řekla odhodlaně, ale ve skutečnosti netušila, jak se na takový strom leze, ještě nikdy to nedělala…
Hlavně nezklamat ty dva, řekla si a chytila se spodní větve a nohama se zapřela o kmen stromu a vyšvihla se jako zázrakem na spodní silnou větev... odtud na další. Vší silou zaklepala větví, na které seděl zatoulaný míč a zatřásla s ní a přála si, aby spadl dolů on a ne ona! Viděla ty dva, jak stojí a naklánějí hlavu na stranu a kopírují se zájmem pohybem hlavy to, jak se přemísťovala z větve na větev… Ani nezaregistrovala, že už jí nesledují jen dva páry dětských očí, ale tři!… Z toho čerstvě příchozí z nich sundal tmavé brýle a nakláněl hlavu, stejně jako ty děti… jako by zaslechla: "hlavně, aby nespadla, co ?!

Uff, ještě kousek, kousíček, říkala si, malý krůček… už nahlas a mám tě!" Najednou uslyšela praskání a v duchu se modlila, aby to byli jen její jeansy a ne větev, kterou špatně odhadla, opak byl pravdou, bylo to obojí!

P. S. Sorry, Mike až příště! Fakt!:-) Jinak megakapitola Usmívající se

Něco pro hezčí večer ...

28. prosince 2012 v 19:47 Videa, která stojí za to vidět! ♣
... člověk by z toho až touhou brečel! ... Posuďte, dámy milé, zažijete horké chvíle... Smějící se


9.kapitola

26. prosince 2012 v 8:03 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Welcome Neverland !


O tři dny později

"Alex, opatruj se! Ani nevím proč, ale mám o tebe obavy." … dávala rady Donna své kamarádce… "Neboj se o mě, Donno, budeme si pravidelně volat, myslím, že mi nic nehrozí a navíc… přežila jsem horší věci, než je "práce volavky!" Navíc platí to, jak jsme se smluvily, budu ti posílat články na e-mail, jako zálohu, kdyby mě chtěl Matt nebo někdo jiný z redakce jím pověřený, podtrhnout, vím že na tebe jedinou se mohu stoprocentně spolehnout!!

Celou cestu na Neverland si spílala, do čeho se to nechala vtáhnout! Našla si všechno o tom místě, kam má právě teď její taxík namířeno, v kabelce měla připravená doporučení i s falešným příjmením, na které si musela teprve zvyknout. Za ty tři dny si nastudovala dost! Dost o člověku, kterého má špehovat a slídit po jeho domě, příčilo se jí takové šťourání v soukromí a ještě k tomu inkognito, jako by neměla svých starostí a bolesti dost! Nejraději by Matta roztrhla vejpůl!

Cesta na Neverland jí rychle ubíhala, chvílemi se pustila do čtení jakého si časopisu pro ženy, móda, líčení, kosmetika, ale po chvilce ji začal nudit, odložila ho a jen se dívala na ubíhající krajinu… měla pocit, že je to jako v životě… něco ji zaujme a v zápětí je to pryč a něco nového se objeví. Co čeká na ni? Tak to, proč tam jede, zvládne, začala mít podivné chvění kolem žaludku.
Když na obzoru uviděla hornatou krajinu, která lemuje Neverland, cíl její cesty na dlouhou dobu i místo, kde bude žít, ale kterému nemůže říkat domov. Tohle slovo pro ni ztratilo význam od doby, co… zavřela oči a potlačila slzy… ale to už se před ní objevila velká kovová brána se zlatým nápisem Welcome Neverland, která se pozvolna otevírala. Když se nahlásila u hlavní brány, muž do vysílačky ohlásil její příjezd a po krátkém pípnutí se brána začala otevírat.

Sledovala to s dětským úžasem v očích, netušila, že to bude takové… silné i přesto, že znala obrázky, fotky, tohle byla realita, skutečnost… Musela se obdivovat tomu, co viděla před sebou a vše dokonale opečované, trávníky, cestičky… všude přítomné sochy hrajících se dětí, parčíky, záhonky, byla, jak vtažená do snu, do dětství, kdy s dětskou nervozitou a nadšením vítala příjezd kolotočů a atrakcí do města, ve kterém s rodiči žila, na ten čas i zapomněla…i na svoje trápení.
Když taxík stanul před hlavním domem, žasla ještě víc… nádherné hodiny s živých květin a keřů…na schodech seřazený personál, nechala jejich počínání, ale v zápětí jí to došlo… Než stačila zaplatit, přistoupil livrejovaný komorník a otevřel dveře u auta a podal jí ruku, na které měl bílé rukavičky…Přijala s rozpaky jeho pomoc při vystupování a jen pomalu jí docházelo, že celý ceremoniál je ti kvůli ní!!! Co tady chce proboha majitel toho všeho organizovat, vždyť to tady šlape, jak hodinky, personál a služebnictvo je ukázkové, za které by se nemusela stydět ani anglická královna!

"Vítám vás v Neverlandu, madam!" řekl s mírnou úklonou starší, na skráních prošedivělý muž. Pan Jackson se velice omlouvá, že nemůže být přítomen vašemu příjezdu, proto mi svěřil, abych se o vás postaral. Jmenuji se Jacob a jsem k vašim službám, madam. " Myslela si, že se jí to jen zdá! S takovou galantností a úslužností se nikdy nesetkala, co teprve, když přicházela od staršího muže, bylo jí to až trapné, přijímat takovou poctu, cítila se nesvá, v rozpacích…

"Děkuji vám, Jakobe, ale tohle všechno není nutné! Moc mě těší, jmenuji se Alex L… málem by se prozradila hned při příjezdu… Smithová, ale pro přátele jen Alex, nikoliv madam, prosím!" … Dovolte, madam , tedy Alex, řekl Jakob, abych vám nechal odnést zavazadla do vašeho pokoje" ... než stačila namítnout, že ty dva kufry zvládne sama, zavelel ten muž… Johne, Simone!" dva mladíci vystoupili ze špalíru a hnali se k autu vybrat zavazadla… Jakob jen úslužně pronesl:

"Prosím, dovolte, abych vám představil část personálu z hlavního domu, s ostatními vás seznámím později…" Pomyslela si, no, když to musí být… pomalu stoupala po schodech a potřásla si s úsměvem s každou pokojskou, hlavní kuchařkou i jejími pomocnicemi, zahradníkem, všechno milí a usměvaví lidé... cítila se zvláštně, jako když královna přijímá audienci, na tohle si prostě nezvyknu, pomyslela si, ale pokračovala v představování, ještě, že mají všichni jmenovku, jinak by si nezapamatovala kromě Jakoba jedno jediné jméno…

Jakob ji uvedl do pokoje, za který by se nemusela stydět ona zmiňovaná královna, nádherná postel s nebesy, starobylý sekretář, nádherné dřevěné obložení, všechno harmonicky sladěno s moderní dobou. John, Simon položil kufry a odcházeli. Zůstal jen Jakob a Alex.
"Jakobe, dovolte mi otázku, kdy přijede pan Jackson, ráda bych měla jasno ve svých povinnostech, ale nepřijde mi, že tady něco vázne, co do organizace personálu…"

"Madam, pan Jackson se vrátí zítra, máme ho čekat k obědu, na který vás srdečně zve. Prozatím se pohodlně ubytujte a v jídelně na vás čeká občerstvení a večeře se podává v šest hodin, druhá v půl osmé. Do té doby odpočívejte nebo dělejte, co uznáte za vhodné, celý Neverland i personál je vám k dispozici." S mírnou úklonou odcházel z Alexina pokoje.

"No, bezvadný" pomyslela si a to máme teprve jednu odpoledne, co tady bude proboha tak dlouho dělat? Přijela přece proto, aby pracovala, ne, aby se rekreovala, i když se jí vlastně skýtá čas, který by mohla využít k prohlídce a třeba objeví něco, proč doopravdy přijela na Neverland.

VSTUP, ANDĚLI MŮJ DRAHÝ, JSI VÍTÁN…

24. prosince 2012 v 6:55 | Marta/Muscles |  ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
Moje milé čtenářky a čtenáři,

dnes je Štědrý den a čeká nás večer splněných přání...když nebudete celý den zlobit, budete hodní, můžete si rozbalit jeden překrásný dárek převázaný velkou zlatou mašlí, který naleznete pod Vašim rozsvíceným vánočním stromečkem...
V malém městečku Gary se narodil malý andělíček…bez křídel, ale s andělskýma velkýma očima a překrásným úsměvem.
Tomuto malému chlapci nadělily tři sudičky do vínku toho opravdu hodně.

První sudička ho obdarovala nepěknými dary: velmi tvrdou práci od útlého věku, kruté dětství a potýkání a velký boj se zlem, záští a závistí po celou dobu jeho života. Další sudička mu přiřkla lepší proroctví: obdařila ho obrovským talentem zpěvu, skládáním překrásné hudby a textů, tvořením, jako je snový tanec a spoustou dalších talentů geniálního muže a perfekcionisty. Poslední sudička dala tomuto dítěti překrásné velkorysé srdce plné bezpodmínečné lásky a spanilou duši podobnou Ježíši, která se jen tak na světě hned nevidí …k tomu přidala postavu tanečního mága s krásnou něžnou tváří anděla.

Kdo jsou vlastně andělé? Jsou to čisté bytosti božského světla…jsou to dary od Boha pro nás lidi na zemi…jsou posly světla, nejbližší průvodci a ochránci nás všech. Pomáhají nám plnit sny a naše touhy.

Andělé jsou člověku nejbližší, proto mohou působit na něj tak, jako působil na nás anděl Michael za svého života. Nyní nám náš anděl pomáhá se vším, je naší součástí, denním chlebem i vodou, naším kořením života. I když je na nebesích a na nejkrásnějším místě, pečlivě nás sleduje a chrání naše konání. Dohlíží na všechny děti světa tak, jak to dělal, když na zemi osmkrát projel svět křížem krážem. Rozdává své úžasné úsměvy všem dětem naší planety, ale i všem lidem, ať jsou mladí, středního věku nebo staří…černí, či bílí nebo žlutí. Nikdy v tomto nedělal rozdíly a choval se vždy pokorně a stejně ke každému bez rozdílu.
Dodává komukoliv světlo do jeho duše, učí nás chápat potřeby lidí, nenásilnou formou nám předává lásku ze svého laskavého srdíčka do našich srdcí…snaží se nám osvětlit, abychom duchovně nespali, ale rozvíjeli naše duše vědomě, aby lidstvo dospělo svobodně k rozhodování, abychom bytostně rostli a nezakrněli.

Má snahu, aby každý člověk viděl ve druhém člověku skryté božství. Viděl to v sobě samém, že se v něm zjevuje něco, co přichází z podstaty světa a to se projevuje skrze jeho tělo, krev a duši.

Vezměme si příklad z našeho milovaného anděla Michaela, který, kdo si to bude přát, za námi dnes přiletí. Roztáhne svá bělostná obří křídla, která obdržel při vstupu u nebeské brány a bude s námi tak dlouho, jak si to jen budeme přát. Tento překrásný snový anděl nás hladí po vlasech, i když to nevidíme…chrání nás, když chceme vstoupit tam, kam bychom neměli…objímá nás a choulí do svých něžných perutí ty, kteří jsou smutní a zpívá jim v náručí své nebeské chorály do ucha…nechte se unést naším skvostným andělem do svých tajných snů…bude Vám vše splněno, protože dnes náš anděl Michael obdaruje každého a velmi štědře, tak, jak to dělal po celý svůj život, jako Ježíš…

Zapalme na jeho počest a památku krásnou svíci, projevme mu lásku, kterou si od nás zaslouží…děkujme, že máme tak skvělého ochránce našich životů…tiše…otevřete své okno dokořán…ANDĚL MICHAEL UŽ PŘILÉTÁ K VÁM…

Už zase vánoce ? :-)

22. prosince 2012 v 14:55 ◘ Různé

Ano, ano… další rok utekl, jak voda. Někdy mám pocit, že se ohlédnu a uvidím ten předešlý. Co Vám mám popřát, abych se neopakovala? Přece jen jsou to třetí vánoce na mém blogu.

Za tu dobu existence našich blogů o Michaelovi se dost změnilo, dost lidiček odešlo nebo je blogování nebo snad i Michael přestal bavit…netroufám si tvrdit s určitostí, ani nikomu sahat do svědomí, je to čistě srdeční záležitost, určení si priorit. Přesto na ty všechny vzpomínám, možná si přeji jejich návrat, ale především jsem ráda za ty další, kteří se objevili. Znamená to jediné…Michael má další a další nové fans a dál zůstává s námi, pro nás a my pro něj. Všem, kteří to cítí podobně, opravdu VELKÉ DÍKY!

Co bych vám k letošním vánocům z celého svého ♥ přála, abyste vždycky a nejen o vánocích, měli na sebe čas, vlídné slovo, skutek lásky a tím budou vánoce celoročně. Další životní zkušenosti mě nutí opakovat, že je nutné říkat, že se máte rádi, že jeden druhému na sobě záleží, že nikdy nevíte, zda budete mít příležitost a čas to tomu druhému říct. Vánoce se posunuly na shon, stres, honění se za něčím, co je pomíjivé, při tom se k nim hodí rozjímání nad sebou, nad těmi, které máte vedle sebe, nad životem a nad tím, co je opravdu důležité.

Přeji vám, abyste tohle všechno dokázali od sebe odlišit, věnovat svoji sílu, energii jenom tomu a těm, kteří si vaši lásku, pozornost, myšlenky a starost zaslouží a váží si hodnot, jako jsou pravé přátelství, důvěra, rodinné zázemí. Ty opravdové cenné dárky nenajdete pod stromečkem, ale ve svém srdci a v srdci lidí, jejichž teplo a přátelské stisknutí dlaně pocítíte, když jej budete potřebovat ze všeho nejvíc. Pohlazení, objetí, náruč milované osoby jsou hodnoty nejen trvalé, ale NEPRODEJNÉ! Na ně nikde na světě žádná reklama neběží a je to škoda…

Ale pro nás je tou reklamou, učitelem na pravé lidství, čistou a upřímnou lásku, úctu jeden k druhému, ke všemu živému a ty pravé hodnoty nádherný člověk …Michael Jackson.

KRÁSNÉ VÁNOCE VŠEM PRAVIDELNÝM I NÁHODNÝM NÁVŠTĚVNÍKŮM BLOGU …
přeje Zuzy, která vás má moc ráda.♥

Prosba o spolupráci.

19. prosince 2012 v 20:36 | Marta/Muscles |  ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
Moje milá MJJ rodinko,

obracím se na Vás s prosbou, zda někdo z Vás přímo nebo z Vašich přátel by nebyl ochoten překládat videa, která vytvořil bojovník za spravedlnost MJJ pan William Wagener. Chce vytvořit velký film o skutečné pravdě MJJ a tak definitivně očistit tímto jeho památku.
Právě jazyková bariéra je velkým problémem, nejraději by byl, pokud by se našel rodilý mluvčí jako Rus, Maďar, Polák atd…mám rozběhnuté některé kontakty, ale těžko člověk narazí přímo na fanouška MJJ nebo alespoň na jedince, který poslouchá MJJ hudbu a měl by pochopení pro závažnost dané věci.

Pokud si myslíte, že o někom takovém víte nebo z Vašich přátel někdo někoho takového zná, pomozte, prosím, dobré věci…děláme to vše pro Michaela z lásky a ze srdce…Vždycky píši, že mu máme moc vracet, proto se obracím s prosbou na

Vás, na lidi, kteří nikdy nezklamali a MJJ nosí stále ve svém krásném srdci. Tak, porozmýšlejte , prosím a nechte vzkaz u Zuzy, pokud o někom takovém víte, že existuje ve Vaší blízkosti.
Děkuji mockrát. Vaše Marta/Muscles


8.kapitola

18. prosince 2012 v 5:41 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Cože???

Přimhouřil oči a z úst vypustil další obláček štiplavého kouře a čekal na moji reakci, vlastně se mi snažil číst v mé tváři.

"Matte ? Co je to za otázky, jasně, že vím, kdo je Michael Jackson, asi jako každej v téhle zemi!" řekla rázně a naštvaně, aby ho odradila od dalšího vyptávání a taky si nebyla jistá, čím vlastně, jestli o jejím setkání s ním ví ještě někdo další,ale ne… to je nemyslitelné, jen ji zkouší nebo má něco za lubem…

Prudce vstal ze svého křesla a postavil se zády k ní a koukal z okna desátého poschodí budovy, ve které se nacházeli…"Ale ty nejsi každej, Alex! Jsi ten nejlepší člověk, kterého tady mám!" řekl odměřeně i smířlivé zároveň.

"Matte, na co nejlepší?! Ty tvoje hádanky a náznaky fakt nemám ráda, vymáčni se konečně!"

"Dobře, pojedeš do Neverlandu! Zjistíš, jak to je s tím jeho údajným obtěžováním a neobtěžováním dětí, co na tom, že soud ho prohlásil za nevinného. Za peníze si můžeš koupit všechno i nevinu, ne?" Nevěřícně na něj zírala, tak tohle byla ta velká věc, tohle mělo být to, pro co ji tady potřeboval? ...Naštvaně se vymrštila z křesla, ve kterém seděla a začala pochodovat sem a tam, on se jen dál v klidu a s cigaretou díval z okna.

" Cože??? Tak to ne, Mate, to NE!" rozhodila ruce… s tím nemůžu a nechci souhlasit, nebudu nikde dělat žádnýho špiona nebo volavku, prostě na tohle nemám volty, rozumíš? Myslíš si, že za peníze si koupíš opravdu všechno?? BLÁZNE!! Věř mi, že bych ti mohla vyprávět, že jsou situace, kdy jsou ti prachy k ničemu!! Na to zapomeň, jasně, slyšela jsem o tom obtěžování, údajném zneužívání, ale nemyslíš si, že ten člověk si vytrpěl svoje?!" ...

"Ale, ale, Alex, ty nemáš být jeho advokátka, nemáš ho hájit! Tvoje práce je zjistit pravdu, objektivní pravdu !!" Nechal ji vyvztekat, věděl, že je to pro ni příliš velká výzva, aby se jí vzdala…

"Matte, ty nechceš slyšet pravdu! Ty hledáš senzaci, napakovat se, ano… o to jde, že jo? Proč jinak bys mě tam posílal, soudy rozhodly jasně, rozsudek zněl taky jasně… tak čemu, sakra, nerozumíš?! Nevrátila jsem se proto, abych ti tu dělala poskoka!"

"No tak, Alex, uklidni se, já přece tady po tobě nechci nic jiného, než abys tam chvilku žila, podala objektivní reportáž z toho, jak to tam za branami toho údajně pohádkového světa chodí, zda se tam děti mají skutečně jako v pohádce nebo je to spíš pro ně noční můra, doživotní trauma, copak bys dopustila, aby se ubližovalo dětem?!" Dál hleděl z okna, možná proto, aby se nemusel dívat do Alexiny ztrápené tváře, věděl, jak ji přitlačit, byla také matka a dál jí ve svém srdci je! Otočil se a začal chlácholivým tónem:

"Alex, vážně v tom nehledej víc, než ti tu říkám, prostě chci najít pravdu stejně jako ty! Je to koneckonců tvoje práce i poslání zároveň, ještě před chvilkou jsi měla plnu pusu zásad, bylas rozhodnutá hájit pravdu, tak by to neměl být problém, ne?" Popravdě byla zaskočená, použil její vlastní zbraně proti ní… byla to i pro ni výzva, ne proto, aby zjistila, zda ten muž je vinnen, či nikoliv, ve svém srdci věděla, že to, co se kolem něj rozpoutalo, byl jen mediální hon, hon za penězy ve snaze uštvat ho… v duchu si vzpomněla na jeho slova tam na útesu:

"Nemohl bych skončit svůj život, i kdybych trpěl sebevíc!! Nemohl bych dopustit, aby kvůli mému klidu, trpěly moje dvě děti, rodina. Moje vyšší cíle?" Udělat druhé lidi šťastnější, než jsem mnohdy já sám, mám na mysli všechny lidi, ne jen ty, které počítám do své rodiny, mezi své přátelé, leží mi na srdci blaho všech lidí, především dětí na celém světě, pokud bych z tohoto světa odešel, kdo se o ně postará? Kdo jim pomůže? Každý člověk může něco změnit, ale musí začít sám v sobě a u sebe!

Na tato slova nikdy nezapomene, možná kdyby přijela, mohla by mu poděkovat za to, že jí prakticky rozmluvil její vlastní sebevraždu.
"Matte, to nejde, jak bych tam mohla přijít a říct, jmenuji, se Alexandra Lewisová a jsem novinářka a přišla jsem proto, abych zjistila, jak to tady chodí a zda tu dochází k něčemu, z čeho vás obviňovali? Nestihla bych hodit ani zpátečku!!!"

"Dobře, Alex, je vidět, že začínáš uvažovat reálně a profesionálně a tak to mám rád! Dozvěděl jsem se, že pan Jackson potřebuje ve svém domě někoho, kdo by zvládl organizaci celého chodu Neverlandu, hlavně zaměstnanců apod… takový správce, ten jeho je dlouhodobě nemocný a kdo ví, jestli se vrátí Alex, ty jsi v organizování ta nejlepší, vždyť mezinárodní kongres novinářů jsi před rokem zvládla excelentně, tak tohle je pro tebe hračka."
Nedal jí možnost odmítnout, byla přesně tam, kde ji chtěl mít, viděl na ní, že jí ztráta rodiny poznamenala, že je výbušnější a přecitlivělá, když je zmínka o dětech, možná i proto bude chtít zjistit pravdu, bude kritičtější k tomu, co se tam na tom podivném ranči s ještě podivnějším majitelem a s dětmi dělo - děje!

"Matte, nechci vědět, jak dlouho si tohle plánoval, ani jaké máš kontakty, když víš, co pan Jackson v Neverlandu potřebuje, vím, že jsi tuhle informaci nezískal právě čestně, je mi jedno, koho jsi podplatil, ale jedno si vyhrazuji, pokud pojedu, chci, aby to bylo objektivní, pravdivé a že se s tím, co tam zjistím nejen smíříš, ale také nebudeš nijak upravovat ani překrucovat, slib mi to !"

"Alex, slibuji, vždyť nám jde o stejnou věc a náš deník je serózní čtivo, neposunul bych ho na nízkou úroveň laciného bulváru, který si vymýšlí, právě proto jedeš do Neverlandu, tak si sbal kufry! " … podívala se na něj a věděla, že je spokojený s tím, jak ji umluvil, ale pleteš se chlape, pomyslela si, nebudeš dostávat to, po čem toužíš, žádné senzace, na to vezmi jed…

"Nepotřebuji si balit kufry, ještě jsem je pořádně ani nevybalila!" … "Fajn! Odjíždíš za tři dny!"

Tak co, jakou ji měl ? :-)

17. prosince 2012 v 20:30 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Tu košili, aby bylo jasno ?Smějící se Ale je to dobře udělaný.. někdo si vyhrál..

7.kapitola

15. prosince 2012 v 6:32 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Pracovní nasazení

Trvalo pár dní, než si Alex zařídila svůj skromný příbytek, kterému bude říkat domov, i když se tam tak necítila, bylo to spíš jako někde na ubytovně. Musela si znovu zvykat, žít sama. Rozhodla se zase začít pracovat, vrhnout se do novinařiny tak, aby zapomněla…

Měla strach, jak budou na ni kolegové reagovat po víc jak čtvrt roce, jediné, co nejméně potřebovala, byla lítost, soucitné pohledy…
Procházela kancelářemi až do té své, musela minout několik pracovišť, stolů, za kterými seděli známí i neznání lidé. Moc dobře zaregistrovala, jak hovor ustal, když vešla, jak si šuškají, povídají si o ní… a o tom, co se jí přihodilo. Snažila se to ignorovat, ty zvědavé pohledy, které jí byli víc jak nepříjemné. Cesta do té její byla nekonečná, vyčerpávající. Konečně stanula před kanceláří Donny…která sousedila s tou její. Nadechla se a v duchu sbírala odvahu, přistihla se, jak zaváhala, jak stáhla ruku z kliky dveří, ale provoz na chodbě a pracovní ruch jí nedal jinou možnost, než rázně zaklepat, chtěla zmizet z dosahu všech zvědavých očí.

Sotva vešla, zabouchla za sebou s poznatelnou úlevou dveře… Donna vystřelila od stolu, vstříc své kamarádce, kterou měla upřímně ráda.

"Alex, vítej, tak ráda tě vidím!" objala ji… "A myslím, že nejsem sama, kteří se na tebe doopravdy těší, Matt je totiž děsnej šéf, už nám tady všem leze pěkně na nervy, těším se, až to tady zase pošéfuješ ty!" … řekla zvesela tak, aby Alex dokázala, že se na její návrat skutečně těšila celá její redakce.

"Děkuju, Donno, za všechno! Ještě jsem neměla příležitost ti poděkovat i za byt, opravdu jsi vybrala dobře a nejen to, za tolik věcí ti dlužím, třeba stěhování, o přátelství ani nemluvě." Ale no tak, Alex , to je samozřejmé, že přátelé si pomáhají, nemusím říkat, že kdybys cokoliv potřebovala, stačí říct!" … obě ženy seděly za stolkem a Donna nalila své kamarádce šálek silné kávy…

"Alex, tak povídej, jak se má teta Mary, jak ses měla? Jak ti je? Pokud se chceš o tom bavit?"...
Donna se snažila být co nejvíc taktní, příliš svými otázkami nezranit, bylo jí jasné, že tohle téma nebude chtít otevírat, ale mlčky je přejít a tvářit se, jako by se nic nestalo, bylo ještě horší, vždyť Josh a zvlášť Carol byla pro ni jako její vlastní neteř, byla jí za kmotru, milovala ji, jako by byla i její, po tom, co se dozvěděla, že ona mít děti nebude, trpěla tím a o to víc se na Alexinu dcerku upnula…

"Ach, Donno, co ti budu povídat, vůbec se mi nazpět nechtělo, Irsko je nádherná země, ta jeho zeleň má blahodárný účinek na pocuchané nervy a sesypaný život. Mary je úžasná, chvílemi jsem v ní viděla svoji matku, ke které mohu přijít vždycky s čímkoliv". Cítila, jak jí vlhnou oči i stisk Donniny ruky… "Ani nevím, jak mi je, zakázala jsem si sama nad sebou lamentovat a litovat se… měla jsem možnost si utřídit myšlenky, hledat smysl života a jen život ukáže, do jaké míry jsem to zvládla, musím se snažit vyplnit to prázdno, které tady po nich zbylo a stále trvající bolest nad tím vším…Jedno vím ale jistě, nezvládla bych to všechno bez svých přátel, jako jsi ty i tvůj manžel Jack a ještě jednoho člověka, který mi v Irsku strašně moc pomohl, i když jsem s ním mluvila jen chvíli, byl to právě ten okamžik, který mě prakticky zachránil a víš ty, kdo to byl.. ?.." Než stačila cokoliv říct, rozlétly se dveře a v nich stál šéf Alex a nepříjemný chlap, podlý člověk Matt McCain.
"Ahoj Alex, tak jsi dorazila?!" změřil si ji přísným pohledem… Jak vidíš, jsem tu, nedal sis moc na vybranou!" řekla stejně odměřeně. " Tak fajn, do mé kanceláře a ty Donno po své práci, na kávové dýchánky se domluvíte na jindy a mimo pracovní dobu!"

Alex se pomalu zvedla, podívala se na Donnu, která naštvaně svraštila rty a přimhouřila oko, jako by říkala : "ty hulváte jeden, to ti nedaruju!" sotva se však otočil nazpět do své kanceláře, vztyčila prostředníček, až se Alex musela zasmát. Ano, smát po tak dlouhé době, pomalu už zapomínala, jaké to je.

Nablýskaná vizitka na jeho dveřích značila, že své zvyky nezměnil, každé ráno před vstupem do kanceláře vyleštil cedulku se svým jménem, dobře si pamatovala, jak si z něj s Donnou a ostatními utahovali.
Sotva se Matt uvelebil svého vysokého koženého křesla, které pod jeho vahou zapraskalo a žalostně zanaříkalo, pokynul, aby si Alex sedla do křesla proti jeho pracovnímu stolu. Zapálil si to své smradlavé viržinko, které páchlo, jako jeho týden nemyté nohy.
"Tak, Alex, nechci, aby sis myslela, že jsem necitlivý člověk, je mi líto, co tě potkalo ..." ještě ani nestihnul doříct a Alex ho rázně zarazila.

"Prosím, Matte, nechci o tom mluvit a promiň s kýmkoliv a ani ne s tebou!" blýskla po něm přísně okem a její pohled byl v tu chvíli tvrdý a nemilosrdný a Matt moc dobře věděl, že dokáže být paličatá a neústupná, když něco nechce, nepřesvědčí ji, nedokáže to nikdo a nic, ani on ne! …

"Tak mluv, co bylo tak naléhavé, že mě tady tolik potřebuješ, vzkazoval jsi po Donně, že máš pro mě něco snad i velkého, ale ráda bych tě upozornila, že ač se v mém životě změnilo mnohé, vlastně všechno se přetočilo o 360°, tak moje profesní zásady a objektivnost jsou pořád stejné a nezměněné, nebudu ti shánět nějaký drby bulvárního rázu, jasný!"
"No, koukám, že jsi se nezměnila, stejně zásadová jako vždy", zasmál se a odklepl si popel do popelníku a s radostí přijal tuto její řeč, protože byla ve své profesi skutečně nejlepší a neoblomná, dravá… taková, jaká má být zapálená novinářka, výborně, to se hodí!

"Alex, nevím do jaké míry jsi za toho čtvrt roku sledovala dění ve společnosti, média, tisk, ale co ti říká jméno Michael Jackson ??? "

6.kapitola

12. prosince 2012 v 6:44 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Čas

Tak, v tomto díle se nic moc zásadního, až na pár maličkostí, nestane… je to spojovací díl, než život Alex nabere spád a můžeme se co nejdřív začít těšit opět na Michaela.

Od osudného setkání na útesu uplynuly už dva měsíce. Alex už nikdy za celý pobyt u tety Mary toho muže nepotkala, avšak jeho slova jí zněla v uších stále, stejně jako jeho hlas pokaždé, když pohlédla na krajinu před sebe, viděla svůj život jako by nebyl ani její vlastní.

Za tu dobu, co je tady, pořád hledala smysl sebe sama, svého života. Naučila se vidět krásu srdcem, které si dřív nevšímala, protože prostě v uspěchaném životě nebyl čas…! Čas, to slovo říkávala často, zavolám, až budu mít čas, nebo se zastavím, až budu mít čas…tohle má ještě dost času! Nebo prostě nestíhám, nemám čas…Věděla, že nikdo neví, kolik má vlastně času, na to, aby vykonal to, co právě přislíbil nebo to, co by toužil udělat nebo by prostě měl! Věděla to z vlastní bolestné zkušenosti.
Ještě k jednomu poznání dospěla při svých toulkách zelenou krajinou, že čas je jen relativní pojem, že rány nezahojí, tak magickou sílu nemá, jenom" obrousí den po dni bolest, kterou život způsobil, čas slouží k tomu, aby dál člověk hledal znova našel smysl svého vlastního bytí. Jaký je ten její, zatím netušila.
Zůstala ještě další měsíc jako host u své tety, zvykla si tu, dokázala by tady žít, ale přesto všechno, co ji potkalo, bylo její místo jinde. Ne nadarmo se říká, že nejlepší terapie je práce, vrátí se tedy ke své práci šéfredaktorky dřív, než o ni přijde, něco už jí patrně naznačila i po telefonu Donna. Tak, tedy vrací se, rozhodnuto.
Loučení s drahou, jejímu srdci blízkou ženou, bylo těžké, ale věděla, že muselo přijít, sbalená stála na prahu jejího domu. Rozhlédla se kolem, strávila tady tři měsíce, tři dlouhé měsíce, kdy její vlastní smutek jí dělá společnost, ale také čas, který ji měl zotavit, posilnit, aby se mohla zvednout a jít dál.

"Mary, děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělala, nikdy ti nepřestanu být dost vděčná… nabídla jsi mi svůj dům, rozdělila svoje srdce, poskytlas mi svoji náruč, trpělivě snášela moje slzy, nářky. Bylas tu pro mě, mám tě moc ráda jako vlastní matku, byla přesně také taková jako ty, svoji sestru v tobě nikdy nezapřela." Objala ji… cítila její ruku, jak ji hladí po vlasech, po zádech… přesně tak, jako to dělala její matka.
"Alex, ty víš, že tě mám ráda jako svoji vlastní, i když jsem nikdy žádné děti neměla, ty jsi mi to svojí láskou vynahrazovala, vlastně i teď… dávej na sebe pozor, holčičko, uchovej si v paměti i v srdci jen hezké chvíle, zasloužíš si to nejen ty, ale i oni. Našlas zase sebe samu a to je to nejdůležitější! Pamatuj si, že život se většinou chová krutě k těm, co si to nejméně zaslouží, ale taky věř na kompenzaci, jistě ti to nějak vynahradí! Mám tě ráda a jsem tu pro tebe, na to nezapomeň!" … Opustila jsem její náruč i místo, které bylo mému srdci tak blízké.
Poslední zamávání ze zadního okénka taxíku, který směřoval na letiště. Bála se návratu, bála se, že ty tři měsíce v prostředí, ve kterém tak trpěla, jako by nebyly. Věděla, že střet s minulostí přijde, stejně tak, jako další slzy. Ještě, že tu byla Donna, která jí pronajala útulný byt, co udělá s domem, ve kterém žila i se svojí rodinou, zatím nevěděla nebo spíš odsouvala tu myšlenku žít jinde a nevzpomenout si… nemyslitelné… a naopak žít v tom domě je jako by znovu čekala, až se její dcerka i manžel vrátí z práce a nikdy nekončící kruh bolesti nad jejich ztrátou.

Když unavená po dlouhém letu vybírala ze schránky klíče od svého bytu, kterému by měla říkat domov, připadala si jako cizinec ve vlastním těle. Mezi čtyřmi téměř holými stěnami. Rozhlédla se v předsíni, viděla krabice sbalených osobních věcí, které ji tu přichystala Donna a to nejzákladnější vybavení tak, aby mohla začít … znovu.

5.kapitola

9. prosince 2012 v 6:25 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Hlas svědomí, hlas života.


Tak, v dnešním díle už se konečně na chvilku dočkáte toho, kterého jsem vám v úvodu povídky slibovala Sice se jen maličko mihne, ale nebojte, vrátí se v plné síle a už zůstane!Mrkající Krásnou druhou advetní neděli, vám přeji!


Dny ubíhaly, Alex se snažila pomáhat své tetě na zahrádce tak, jako kdysi, jen, aby zahnala zlé myšlenky, noční můry, které od smrti Joshe, Carol i jejího nenarozeného dítěte mívá… Vidí, jak se na jejich auto řítí ve vysoké rychlosti kamion, skřípání brzd, křik, zvuk tříštícího se skla ji většinou probudí velmi časně a ona se pak bojí usnout, nechce si domýšlet, vidět byť jen ve snu, jak ty, co milovala, umírají… Nebylo tomu jinak ani tentokrát, probudila se před čtvrtou hodinou ranní. Snažila se zaměstnat své myšlenky jinak, četbou, šla do kuchyně, aby si uvařila kávu…Vstávající slunce nad obzorem jí vylákalo ven. Přehodila přes sebe kašmírový svetr a pomalým krokem vyšla ven z domu, šla, ani nepřemýšlela nad tím, kam…

Vítr jí cuchal vlasy, které neposlušně padaly do tváře, snažila se svoje dlouhé prameny vlasů zastrčit za ucho, bez velkého úspěchu, proto je stočila do uzlu a podstrčila je pod svetr.

Majestátnost skalních masívů, věčně zelené pláně, slunce, které vstává nad obzor, to byla podívaná, která byla úchvatná a kterou si mnohdy pro starosti neměla čas ani vychutnat, natož uvědomit to, že vyjde slunce, brala jako samozřejmost až do chvíle, kdy to moje ve mně zhaslo…

Ani si neuvědomila, že stojí nad strmým srázem, pod nímž se vzdouvá pod návaly větru moře. Přivřela jen bolestně oči a pomyslela si: "Stačil by jeden jediný "chybný" krok a byla bych s nimi! Napořád, navždy…! Jaké by to bylo, uvažovala jen, padat a čekat až… Z podivných myšlenek jí vylekal hlas, který se nesl po větru, byl stejně tak klidný, jako dnešní ráno. Lekla jsem se tak, jako by někdo četl moje myšlenky a přesně věděl, co se mi honí hlavou nebo, co by bylo možné udělat…

"Život je krásný dar od Boha a nikdo nemá právo s ním hazardovat, vystavovat ho nebezpečí, nebo si ho brát… jistě na vás někdo čeká, komu byste chyběla, kdo by pro vás nesmírně trpěl…

Byl to hlas reálný, přesto to bylo, jako by k ní mluvilo její vlastní svědomí cizími ústy. Jak ve zpomaleném filmu se otočila za tím hlasem, pod skalním převisem seděl muž v tmavém klobouku a se skicákem v ruce a díval se na obzor a přenášel obraz na papír, ani se na ni nepodíval. Jak to, že si ho nevšimla, bylo vyloučeno, aby přišel, zatím co ona stála na kraji útesu… Podívala se na něj, přišel jí nějak povědomý, snad ho i díky své profesi poznala, ale bylo jí to jedno, kdo je, bylo jí jedno, kdo je ona… Znovu se zadívala do dálky, slunce se vyhouplo nad obzor a rozlilo svoje nazlátlé světlo všude kolem.


"A co když se ten život nedá snést, co když v něm trpím? Možná by se to tím vyřešilo a našla bych vytoužený klid? Co když je pro mě život horší, než smrt?" pomalu odložil skicák, zavřel desky a dál se jen díval před sebe. Měl v sobě moudrost učených mudrců, kteří diskutují nad věcmi mezi nebem a zemí a snaží se pochopit to, co je mezi tím, to, co člověka dělá člověkem, to, co zušlechťuje jeho duši a činí pevným v životních zkouškách a rozhodnutích.

"Každý člověk někdy trpí, ale i trápení, bolest je dar od Boha a má nás posunout k vyšším cílům. Je na každém, jaký cíl si zvolí. Odpovězte si sama v sobě, vím, že se rozhodnete správně. Možná to ani nevíte, ale třeba jste pro někoho důležitá nebo teprve budete, ale to nezjistíte, když teď skočíte dolů. Pokud vás to uklidní, také jsem před časem stál tam, kde nyní vy a napadalo mě totéž." Slané slzy jí stékaly po tváři a s prázdným, vyhaslým pohledem se jen zeptala: "A proč jste to neudělal vy ? Jaké jsou ty vaše vyšší cíle?"

Chvílemi si připadala, že to zažívání není reálné, jen další sen o poznání lepší, než její noční můry… Onen muž se postavil, vzal své desky a postavil se vedle ní… a hleděl stejným směrem na obzor…

"Nemohl bych, i kdybych trpěl sebevíc!! Nemohl bych dopustit, aby kvůli mému klidu, trpěli moje dvě děti, rodina. Moje vyšší cíle?" Zhluboka se nadechl, z jeho hlasu bylo znát vnitřní přesvědčení, jistota, pevnost v jeho hlase prozrazovala hluboké vnitřní přesvědčení.

"Udělat druhé lidi šťastnější, než jsem mnohdy já sám, mám na mysli všechny lidi, ne jen ty, které počítám do své rodiny, mezi své přátelé, leží mi na srdci blaho všech lidí, především dětí na celém světě, pokud bych z tohoto světa odešel, kdo se o ně postará? Kdo jim pomůže? Každý člověk může něco změnit, ale musí začít sám v sobě a u sebe! Mít pevnou vůli, nevzdat to a klidně začínat do omrzení znovu a znovu!"

Pomalu se otočil k odchodu, měl možnost nahlédnout do její tváře, její jemné rysy a smutek se mu vryly do paměti, stála tam jak vysochaná ze země… Lehce položil svoji ruku na její rameno a mírně stisknul… "Vím, že vy to dokážete, věřím vám!" Ani se neohlédla, cítila jeho dech za svými zády, jak téměř neslyšně odchází, jen řekla: "Děkuji za vaše slova!" To, co slyšela, jí vlilo nesmírnou sílu do její raněné duše, klid, který tak zoufale hledala, stejně jako budoucí smysl svého žití. Než si to stačila uvědomit, byl pryč. Ohlédla se a nebyl nikde, to, že se jí to jen nezdálo, dosvědčoval pouze obrázek, který byl zatěžkán oblázkem, připomínající tvar srdce. Na obrázku byla krajina, na kterou se právě dívá, skály, moře i útes a vycházející slunce a anděl, který se snáší v tom světle na zem a pod obrázkem slova: I Love You! MJJ !

Malý bonus od Mika:
"Krásný západ slunce ve mně budí obdiv. Když vidím něco naprosto velkolepého, modlím se. Jako třeba tehdy, když jsem viděl mraky nad horami a zapadající slunce, což na obloze tvořilo krásnou linii s oranžovou barvou vespod. Jak se na to můžeš dívat a neříct: "Wow". Řekl jsem si, Bože, svět je tak nádherný. Podívej se na ty mraky. Díky za to, že děláš věci tak krásné. Mraky jsou důležité - dávají nám vlhkost, kyslík. Nemusely by být krásné. Nemusely by být inspirující. Je to něco trochu navíc."

Michael Jackson

4.kapitola

7. prosince 2012 v 19:30 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

V zelené krajině..


Let trval dlouho, nevnímala lidi kolem sebe, s díky odmítala nabízený drink v letadle i občerstvení, přála si jen jedno, najít kousek klidného místa, kde by mohla truchlit za svými nejdražšími, kde by mohla zase najít sebe samu. Dívala se z okénka letadla do mraků, skrz prosvítalo slunce, pohled, který jí uklidňoval a zaplavoval emocemi, vzpomínkami.

Cestou z letiště vnímala krásu majestátných hor a zelených strání, na kterých se volně popásala stáda ovcí, vše tu plynulo svým vlastním klidem, kolikrát si s Johsem slibovali, že si udělají společnou dovolenou, že vymění ruch velkoměsta za klid irského venkova. Znovu se jí slzy draly do očí, které bylo marné hlídat, hrdlo stažené v potlačovaném pláči… až si toho taxikář ve zpětném zrcátku všimnul, byla mu vděčná, že se na nic nevyptával.

"Madam, jsme na místě, řekl plaše, když zastavil a nedočkal se žádné reakce… Dívala se kolem sebe a to, co viděla, bylo jako přenést se v čase… v době, kdy byla malá holka, co jezdila ke své tetě na prázdniny, měla pocit, že se tu nic nezměnilo, jen ona sama. Po té, co jí taxikář vyndal zavazadla z kufru auta a ona zaplatila požadovanou sumu...zahleděla se do dálky a nechala voňavý sytý vítr, který vál od moře, čechrat její vlasy, hladit utrápenou tvář…

"Alex???!" Zaslechla za sebou hlas, přicházející ze zahrady, v němž neomylně poznala svoji tetu, která se vůbec nezměnila…v slaměném kloboučku opečovávala a stříhala svoje růžové keře...které nádherně kvetly. Obě ženy se jako na povel k sobě rozběhly a padly si do náručí…

"Teto Mary!" …"Alex, holčičko, tak ráda tě vidím!"…jejich objetí i slzy dojetí nad shledáním, nad tím vším nebraly konce, každá z nich se snažila být statečná už kvůli té druhé. Moudrá žena, naučená životem, poznala, že její neteř trpí, chtěla ji ušetřit bolestného povídání. Vzala ji mlčky za ruku a odváděla do domu, dala jí prostor pro to, až bude chtít promluvit si o své bolesti, dávala jí najevo svoji lásku a pochopení i beze slov.

"Pojď, dáme si horký čaj na terase a něco k tomu, musíš být po cestě unavená. Nachystala jsem tvůj pokojík, vše v něm zůstalo tak, jako když jsi byla malá, máš tam svoje věci, které jsi mívala ráda, snad se ti u mě bude líbit a nemusím ti jistě říkat, že moje nabídka, abys zůstala natrvalo stále platí, záleží jen na tobě!"

"Děkuji, Mary, vždycky jsi byla obětavá se srdcem na dlani, je to tady přesně takové, jako si pamatuji ve svých nejkrásnějších vzpomínkách." Lehce přejela rukou po voňavém povlečení na své posteli s nebesy, ve které si vždycky připadala jako princezna na nějakém hradě, ani nepostřehla, že se Mary vzdálila a nechala ji vzpomínkám…Její skříňka s nasbíranými mušlemi… o každé si přesně vybavila, kde je našla, když nastal odliv v zátoce a ona se neskutečně smáčela, až byla celá mokrá, čekala, že ji bude teta hubovat, ale ona místo toho, vzala ty mušle, omyla je ve vodě…dala uschnout, stejně tak, jako jí uvařila báječný bylinkový čaj s medem, který byl proti nachlazení. Nebo její památníček, když jej otevřela, našla v něm vylisovanou růži, kterou utrhl kluk od sousedů v Maryině zahrádce a daroval jí jako důkaz své nehynoucí lásky, bylo jí deset let… a Áronovi dvanáct, jeho zrzavou, hustou hřívu vidí před sebou ještě dnes, když jí vlepil pusu na tvář a stydlivě utekl pryč. Lehký úsměv jí přejel po tváři, tak by si přála vrátit se v čase, do dnů, kdy její srdce bylo nevinné, dětské a hlavně bezstarostné.

Téměř bezmyšlenkovitě si vyndávala obsah zavazadel do přihrádek ve skříni a těšila se na horký čaj a výtečný rebarborový koláč, který milovala.

P.S. Michael bude příště, slibuju!!! Usmívající se

Koncert obrazem

6. prosince 2012 v 20:50 | Marta/Muscles |  ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
SLÍBENÉ FOTKY Z KONCERTU MJ IMMORTAL TOUR CIRQUE DU SOLEIL VE VÍDNI...



Osobní svědectví, naší Marty /Muscles

5. prosince 2012 v 21:21 | Marta/Muscles |  ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
Mojí milí čtenáři a čtenářky,

dovolte mi, abych se s Vámi podělila o své dojmy a zážitky z koncertu MJ IMMORTAL TOUR BY CIRQUE DU SOLEIL, na který jsem byla pozvána jako host do Stadthalle ve Vídni v sobotu dne 1. 12. 2012. Pozvání jsem přijala od skvělého člověka, paní Martiny Kainz z Mistelbachu, která je nejen úžasná malířka, ale především žena s velkým srdcem, která pro našeho Krále Michaela již vykonala tolik, že se to nedá ani popsat. V Mistelbachu stojí památník s bronzovou bustou od letošního června a již v květnu příštího roku se můžeme těšit na sochu MJJ v nadživotní velikosti, kterou vytvořila naše sochařka Daniela Kartáková z Prahy. Doufám, že se tam setkáme v hojném počtu i s Vámi. Do zásluh paní Martiny nesmím opomenout zmínit se o celkem už čtyřech knihách o Michaelovi, se kterými jsem Vás seznámila na našem blogu postupně, jak vycházely za sebou od roku 2010, které byly vytvořeny od nás, fanoušků z celého světa a dány do brožované vazby.

Velmi jsem se těšila do Vídně na koncert, kde konečně naživo uvidím dlouholeté spolupracovníky a přátele našeho Michaela...vždyť jsou to přece lidé, co byli tak blízko našemu zlatíčku Michaelovi...tak dlouho s ním někteří pracovali, i přes třicet let...věděla jsem, že to bude krásný zážitek. Jako jedinou negativní věc bych mohla určit zákaz focení a natáčení při programu koncertu, což samozřejmě chápu, ale bylo mi to moc líto. Přece jenom se někomu podařilo nějaké fotografie udělat na památku, se kterými se s Vámi ráda podělím.
Představení začalo něco po 20h., jakmile se naplnila hala s obecenstvem. Přivítala nás opona, na které byl promítnut strom a pod ním znak "MJ".

Prvně nám předvedli své umění členové tanečního souboru. Choreografie byla na té nejvyšší úrovni, kostýmy byly lesklé a v zářivých barvách s použitými světelnými efekty všitými do kostýmů a při různých tanečních kreacích byli zavěšeni několik metrů nad zemí a prováděli neuvěřitelné kousky se svými těly... Tanečníci bych mohla říct, že byli snad gumoví. Chci Vám přiblížit pódium a celé jeviště, jak to na mě působilo.

3.kapitola

3. prosince 2012 v 6:09 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Proč ?


Tak tyhle díly, bych nejradši nepsala, to mi věřte, však jsem se také na nich zasekla pěkně dlouho, proto to není moc dlouhé.Snad na povídku nezanevřete, ale věřte, bude líp..

Po pár dnech hospitalizace Alex propustili z nemocnice domů. Domov, co dělá domov domovem, rodina, o kterou v jednom okamžiku přišla, neskutečná prázdnota a bolest, krvácející srdce, jako když se tisíc střepin zasáhne vaše nitro a působí bolest při každém nadechnutí, zarývá se stále hlouběji, do každé buňky těla.
..
Když jsem vstoupila do domu, který býval mým domovem, bylo to, jak z nějakého hororu, čas… jako by se zastavil… vše tak, jak jsem opustila bezprostředně poté, co jsem se dozvěděla že… křečovitě jsem stiskla Donně ruku a byla ráda, že ji mám vedle sebe, že stojí při mě… Vlastně jsem si přišla jen pro pár věcí svých milovaných… Joshe a Carol na jejich poslední cestu…otupěle jsem přes slzy zírala kolem, tam kde bývalo před pár dny veselo a živo, na mě dýchalo prázdnem, chladem, který sem vnesla smrt.

"Vážně to chceš Alex udělat? Jestli chceš, půjdu a vyberu šaty sama." Vím, myslela to dobře, chtěla mě uchránit dalších slz, nervového vypětí, ale zarazila jsem ji prudkým pohybem ruky…

"Ne, Donno, musím já sama, dlužím jim to! Jsi hodná, ale musím já…! " Soucitně se na mě podívala a pustila moji ruku, mlčky jsem vyšla po schodišti do naší ložnice, dlouho jsem se odhodlávala otevřít dveře, křečovitě jsem svírala kliku a bála se otevřít. Zavřela jsem oči, ze kterých se svévolně kutálely slzy, přála jsem si, aby to byl jen dlouhý děsný sen, ze kterého se musím už konečně probudit, toužila jsem najít Joshe v posteli i s naší dcerkou, jak klidně spí… Jenže vědomí, které bylo proklatě vzhůru a bolest na prsou, mi neustále připomínaly, že spánek, kterým usnuli, je věčný.

Když jsem otevřela skříň, lehce jsem se dotkla všech věcí, které tam měl můj manžel i dcerka, dala jsem do kufru a z nočního stolku jsem vzala naše společné fotky, na kterých se zastavilo naše štěstí, které mě teď bolelo mnohem víc, tiskla jsem je k svému srdci a propukla v další záchvat pláče. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, jen jsem vnímala Donnu, která vešla, vzala kufr s věcmi, i ten, který mi zabalila s mými věcmi a uložila do něj fotografie, které mi opatrně vzala z rukou. Opřela jsem se o ní, zdrcená, zrazená osudem, zoufale nešťastná. Děkovala jsem své drahé přítelkyni, za to, že mi nabídla azyl u sebe a s vděčností jsem přijala i pomoc ohledně zařizování pohřbu.
Pohřeb proběhl v těsném okruhu rodiny, přátel, jen pár kolegů z redakce Alex se přišli rozloučit s jejími drahými. Donna s manželem podpírali Alex z každé strany. Těžko popsat pocity toho, kdo se loučí a kdo zůstává v životě, který pro něj zešednul, ztratil smysl, obrátil se v nejhoršího nepřítele a všechna obviňování a proč? Proč, nejeli jinou cestou. Proč, řidič kamionu nestačil včas zareagovat? Proč jen sedal za volant v opilosti…? Proč, oni? Stála nad jejich hrobem a její slzy se vpíjely do země, která má navždy pohřbít její sny a naděje.

Citové vyčerpání, stres, kolaps organismu, zraněné mateřské srdce, vnitřní rozervanost, tělesná slabost, to všechno zapříčinilo i to, že znovu osud krutě zasáhl do života Alex… týden po pohřbu, Alex přišla i to poslední, co ji spojovalo s její rodinou, manželem i dcerou… a to, co pro ni mělo po tom všem nesmírnou cenu, její nenarozené dítě, o kterém nestihla ani Joshovi říct. Teď jsou všichni tři spolu a ona je odsouzena žít! Jinde a jinak.

"Ne, Donno, děkuji, vím, že ty i Jack jste šlechetní lidé, ale dál musím já sama! Sama!" … hlas jí selhal při těch slovech, věděla až příliš dobře, co znamenají… objala svoji kolegyni a přítelkyni, kterou měla ráda jako vlastní sestru… "Co budeš dělat, Alex? Kam se chystáš? Přelétla pohledem sbalené kufry…

"Donno, Matt mi v práci nabídl, až se vrátím z dovolené, tak že se můžu vrátit zpět do redakce na své místo šéfredaktorky, tak mi to tam zatím ohlídej, jeho mi ohlídej, víš, jaký dokáže být, jak dokáže manipulovat s lidmi, pravdou i články, jen aby měl sólokapra! Docela už se těším, prý pro mě něco má…? Nejlepší terapie byla, je a bude práce a v té hodlám pokračovat, jen co se dám trochu do kupy…pokusila se o letmý úsměv na adresu Donny… Jsem domluvená s mojí tetou, byla mi při křtu za kmotru, žije v Irsku, změním prostředí i klima… a snad se mi podaří se vzpamatovat v rámci možností. Doktor mi napsal nějaké léky na nervy, ale já se snažím to zvládat bez nich, co to jen jde… Příroda a klid mi udělá dobře, uvidíš!"

Uklidňovala svoji přítelkyni, která si o ni dělala upřímné starosti, nebo možná se snažila zároveň uklidnit sama sebe, něco v ní po tom toužilo a zároveň jí říkalo, že to není možné, po tom, co…

"Alex, jak dlouho budeš pryč?"… Donno, nevím přesně, dva, tři měsíce… sice mi teta Mary nabízela, že se k ní mohu nastěhovat natrvalo, ale to by nebyl můj život, ať je to, jak chce, patřím sem, nechávám zde kus sebe. Prosím tě o jedno, zajdi občas na hřbitov a vyměň květiny, ano?""Alex, spolehni se, udělám vše, jak si přeješ, budu ti pravidelně volat a neboj, nikomu v práci neprozradím, kde jsi… a hlavně ne Mattovi!"

"Tak, mějte se tu s Jackem dobře, letadlo nepočká… a vyřiď mu, prosím, že děkuji za vše, co jste v poslední době pro mě udělali, bez vás bych dozajista nezvládla!" před domem se ozval klakson taxíku, který měl Alex odvést na letiště, pryč od místa, kde si zažila tolik bolesti a utrpení, doufala, že čas jí pomůže zmírnit bolest, že najde smíření sama v sobě. Lze to vůbec?