Leden 2013

19.kapitola

30. ledna 2013 v 10:28 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Předvolání


Uteklo čtrnáct dní od chvíle, kdy Alex rozlepila úřední obálku,kdy se definitivně uzavře, pro soudce jedna kauza a pro ni bolestná etapa života, jehož rány si ponese po zbytek života.

Věděla, že letošní Vánoce pro ni budou obzvlášť bolestné. Jednak nebude tu s ní její manžel a hlavně Carol, její milovaná dceruška, které zářily oči už při zacinkání zvonečkem. Navíc by se pomalu naplnil její čas, kdy by na svět přišlo i to malé, co nosila pod srdcem …i to ztratila! Trochu moc ztrát na jednu ženskou duši.

Opouštěla Neverland podivně sklíčená, tady si připadala v bezpečí, před světem i vlastním utrpením. Žaludek měla sevřený, celých čtrnáct dní byla mimo, všímal si toho i Michael, avšak nedokázal rozluštit příčinu smutku, která jí sužovala, i když se snažil sebevíc. Chtěla jediné… mít to všechno za sebou…

Seděla v soudní síni, po boku své věrné kamarádky Donny a sledovala přelíčení. Pohlédla tváří v tvář muži, který jí vzal úplně všechno, co bylo cenné v jejím životě! Rodinu a sny, plány, které nestihli uskutečnit!

"Obžalovaný Roberte Gorene, proč jste po požití alkoholu sedl za volant, nedodržel jste zákonnou přestávku na odpočinek? Nutil vás někdo pokračovat v jízdě?" zněl hlas soudce, pro kterého to byly jen otázky…nikoliv pro Alex, která zavřela oči a jako by znovu prožívala tragický okamžik, kdy se řítí kamion na auto, ve kterém seděl manžel a vzadu byla jejich dcera.

"Já, no.... začal ze sebe soukat onen muž... "Ne, nikdo mě nenutil! Jel jsem celou noc, byl jsem unavený a tak jsem si dal alkohol na povzbuzenou, abych byl brzy doma. Víte, měl jsem skluz, chtěl jsem být jen doma u své rodiny. Mezi mnou a manželkou to neklapalo, měl jsem anonymní telefon, který mi oznámil, že mě manželka podvádí, byl jsem vzteky bez sebe… dal si pár panáků… a sedl za volant !" řekl a rozplakal se…po chvilce se otočil do sálu, kde seděla stejně uplakaná Alex, kterou Donna držela za ruku a povzbuzovala, i když sama plakala… "Paní, omlouvám se, nechtěl jsem, kéž bych mohl být mrtvý já, stejně můj život nemá pro nikoho cenu, ani pro mě, je mi to líto!"

To už Alex nevydržela, chtělo se jí zvracet, vyběhla na chodbu a Donna za ní… po dlouhé době strávené na toaletě nebyla schopná se tam vrátit, znovu se dívat do tváře vraha svého dítěte a manžela. Neslyšela, že dostal za řízení v opilosti dvojnásobného a neúmyslného zabití čtyři roky, bez možnosti se odvolat a se zákazem řízení na pět let.

"Donno, děkuji ti za to, že tu se mnou jsi, vím, že jsi měla moji rodinu ráda." Řekla už bez emocí a nad kávou v jednom bistru. "Alex, to je samozřejmé, nemohla jsem tě v tom nechat samotnou! Kdybychpro tebe mohla cokoliv udělat, stačí říct!" dívala se na to, jak je její kamarádka zdrcená, úplně stejně, jakoby vše prožívala znovu...

"A víš, Donno, že bys mohla... ?" zamíchala prudce kávu, že jí vytekla na podšálek… " Můžeš mi říct, co Matt, proč Mat zase "okleštil" a totálně překopal můj článek o Michaelovi ?" "Ach, Alex, ano vím, však jsem se s ním kvůli tomu do krve pohádala, čekal na to, až bude před uzávěrkou a do tiskárny místo tvé verze pustil tu, co si "upravil" prý na takové dojáky by se čtenáři neobtěžovali otevřít noviny, natož si je koupit…je mi to líto... přišla jsem na to, až bylo pozdě!" řekla sklesle Donna… "Já vím, je to padouch, ale tohle mu nedaruji a další článek, pokud nějaký bude, si to ohlídám." "Alex, mohu se tě něco zeptat? ... Alex jen pokývla hlavou a Donna se nesměle špitla…

" Opravdu je to v tom jeho Neverlandu takové? Je on opravdu takový, jak jsi to psala? Znělo to strašně krásně, až jsem ti v ten moment záviděla, ale strašně moc ti to přála!"

"Donno, já tě neznat, tak řeknu, že mi nevěříš! Ale skutečnost je daleko krásnější, než je popsáno ve fejetonu, můžeš se těm šťastným dětem podívat do očí, sdílet jejich radost, i přes jejich nemoc jsou šťastné... a jestli se mě ptáš na Michaela, tak je křehký i silný zároveň a už vůbec není takový, jakého ho prezentují média a my! Je zranitelný a je to také jenom člověk! Proto mě to strašně irituje, když se pak dočtu ty bláboly, co vyplodil Matt, ono to chce také zažít z té druhé strany… od psacího stolu je to až příliš jednoduché. Řekni Mattovi, že tohle udělal sice ne poprvé, ale určitě naposledy a klidně mu ještě řekni, že když ho nezažaluje Michael Jackson, udělám to já!"

Další skvělé video s překadem

29. ledna 2013 v 5:44 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Prostě Mike je tady svůj, s nádhermým skoro knírkem.. Smějící seuvolněný...


18.kapitola

26. ledna 2013 v 7:06 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Dopis

Asi o 14 dní později..

"Martho, prosím kávu a hodně silnou!" ... usedla ztěžka v kuchyni, kde kmitala od božího rána hospodyně a zadělávala a pekla vánoční cukroví... Vždy usměvavá, dobře naladěná žena se na ni usmála a nalévala z konvice horkou kávu... "Copak, Alex, těžký den?" "Ano, to ano! Celý svůj pokoj mám plný krabic, hraček, neidentifikovatelných balíčků, role vánočního papíru, do kterých je chci všechny zabalit. Jediné, co mě na tom vánočním shonu těší je to, že až je děti rozškubají, co já pečlivě zabalila, budou mít radost!"

"Ano, to ano… bude tu hodně rušno, ale to je vždycky, když sem přijedou děti, už bych si to tady bez dětského vřískotu nedokázala představit!" …vytáhla další voňavý plech s vanilkovými rohlíčky. "Alex, nedáte si malý vzorek cukroví k té kávě? Je to dobrý stimul na nervy!" usmála se a podstrčila Alex pod nos obrovskou krabici s nazdobeným cukrovím.

"Martho, vy jste úžasná, poklad a moje záchrana, ale mám podmínku, že si na chvilku posadíte a nebudete mě obskakovat, abych si nepřipadala tak hloupě a také si trochu odpočinula a já vám potom pomůžu s tím dalším kopcem těsta támhle na lince." ...souhlasila, nalila si do hrnku také trochu kávy a posadila se k Alex… a po očku a s úsměvem pozorovala, jak její druhy cukroví našly ocenění, až se musela smát.

"Chutná?" ... "Chutná?? To je slabé slovo, je to požitek a obzvlášť tohle…" vytáhla cukroví s marcipánovým zdobením… "Hmm, tak na to samé mi Michael chodí po večerech také, tajně… to se ví! Vždycky vykouzlí ten svůj nevinný kukuč a mohu se pak na něj zlobit, nemohu…" obě ženy se zasmály, panovalo mezi nimi od prvního okamžiku Alexiina příjezdu zvláštní souznění. Martha měla v sobě cosi, co jí dávalo důvěru, jistotu a mateřskou péči, kterou tady zahrnovala každého, kdo prošel kuchyní v Neverlandu.
"Martho, jak tu už vlastně dlouho pracujete? Víte, mám z vás pocit, že jste srostlá s Neverlandem, jeho neodmyslitelnou a hlavní součástí, pečujete tu o každého s takovou láskou... "Alex, díky, to je od vás milé, ano skutečně jsem tu od doby, kdy si Michael pořídil tento dům a Michaela znám ještě déle! Vždycky mi říká, že mám jméno jeho babičky a srdce jeho matky. Takže jsem takové dva v jednom. Větší cti se mi nemůže už po zbytek života dostat! Víte, zažila jsem tady mnohé, krásné i méně příjemné. Viděla jsem Michala zdrceného i šťastného, nejvíc asi, když se mu narodily jeho děti." Při vzpomínce Marthě přejel na její vlídné tváři ten nejkrásnější úsměv.

"Je vidět, že máte mezi sebou pevné a krásné pouto, jste pro něj moc důležitá, vždycky, když o vás mluví, je to znát z každé věty." "Díky, Alex, ale o vás také Michael mluví a s velkým nadšením! Za ty tři měsíce, co jste tady, na něm pozoruji, že se mu z domu ani nechce, pokud vyloženě nemusí. Prý, jak jsme tu mohli žít bez vás? Promiňte mi, Alex, mojí troufalost, ale poznám to na něm, skoro bych řekla, že měl na mysli, jak mohl on žít bez vás?!" její rty se zastavily na půl cesty k poslednímu zbytku kávy na dně hrnečku. To, co slyšela, bylo pro ni, až příliš závazné vůči Michaelovi a oba to sice podvědomě cítili, ale bránila se skutečnosti, že by se mohl Michael do ní…

"…Vážně?! Martho, já beru Michaela jako laskavého člověka, přítele, nechci, aby to vypadalo nějak jinak, než to je..." " Ale, má drahá, mě nemusíte nic vysvětlovat, když vás vidím spolu, tak si myslím to, co Michael!" ... tahle konverzace se začala měnit, bylo to až příliš vážné téma na to, aby Alex lhala, moc dobře věděla, že ten samý dojem to na ni celé dělalo… Když Martha viděla její rozpaky, rozpaky zamilovaných, kteří vlastně ještě sami netuší, že jejich zamilovanost visí ve vzduchu, raději změnila téma…

"Alex, jsem to ale sklerotická ženská, dnes vám přišel dopis, úřední dopis, jako od soudu. Váhala jsem, jestli nejde o omyl, ale… Ale to jméno na obálce Alexandra Lewisová… ne, Smithová!" kdyby sjel vedle Alex blesk z čistého nebe, nepřekvapilo by ji to tak, jako uslyšet svoje pravé příjmení. Snažila se z toho vybruslit, jak jen se dalo…dívala se přímo do jejich očí...uhnula pohledem a podívala se na obálku...a řekla smutně:

"Ach, ano, máte pravdu, Martho! Lewisová, je moje jméno, já se vrátila ke svému dívčímu příjmení, to bude tím!" "Promiňte, Alex, nechtěla a nechci na vás vyzvídat, netušila jsem, že jste byla vdaná." Cítila její upracovanou ruku na té své " Ano, byla! Pět krásných let, ale skončilo to! Odešel!" slzy se jí draly do očí při poslední slůvku. Věděla, co je obsahem oné soudní obsílky, soud s vrahem jejího manžela i dcery! Už je to víc jak půl roku, co odešli…

17.kapitola

23. ledna 2013 v 5:49 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Co jsem to jen udělala?


Klid!:-) Nadpis je trochu zavádějící!

Její pozornost upoutala rudá růže, která ležela na jejím polštáři. Sedla si na postel a vzala jí do rukou a přivoněla si. Všimla si i lístečku, který byl napsán Michaelovou rukou.

Alex, děkuji za včerejší večer. Doufám, že tím naše přátelství neutrpělo. S láskou Michael…

"Ach Michaeli, kdybys tak věděl? Pomyslela si… dala růži do vázy, oblékla se a scházela dolů k snídani. Myslela si, že když si tak přispala, že už tou dobu bude prázdná, přála si to… spletla se! U stolu seděl Michael se svými dětmi, které sotva Alex zahlédly, vyrazily od stolu rychlostí blesku a každé z nich si usurpovalo právo držet se jí za ruku.

"Dobré ráno, zlatíčka, tak, jak jste se vyspaly?" vzala děti za ruku a odváděla ke stolu a k nedojedené snídani. Michael po ní pokukoval, snažila se ten pronikavý pohled ignorovat…

"Dobré ráno, Michaeli!" … jeho široký úsměv znamenalo jediné, nezlobí se! " Krásné ráno i tobě, Alex."... zvedl pomalu oči ve snaze zkontrolovat své ratolesti, přesto pátral očima po té, která mu včera dala košem. Viděl na ní, že toho moc nenaspala, stejně jako on… Celou noc se snažil přijít na to, proč tak reagovala, proč jen se tolik bojí. Nebo, že by se bála jeho…?
"Tatííí, my už si půjdeme hrát, přijdeš za námi?" vyrušil ho z úvah hlas jeho syna… "Ale jistě, utíkejte a nezapomeňte se převléknout z pyžámek, abychom mohli něco podniknout, dobře?" mrknul na své děti, které běžely do svého pokoje vykonat otcovo přání.
Alex nalila do svého šálku vonící kávu a natáhla se pro crossant se sýrem... plaše se podívala do Michaelovy tváře… Michaeli, ještě jednou se za ten včerejšek omlouvám a děkuji za překrásnou růži."

"Alex, neomlouvej se, není za co, stejně jako děkovat… jsem rád, pokud ti ta drobná květina udělala aspoň malou radost!" Ne nadarmo se říká, že nejkratší cestou mezi dvěma lidmi je úsměv a zvlášť, jedná-li se o ten jeho…

Všimla si, že na stole leží noviny, snad z profesionální deformace nebo ze zvyku po nich sáhla. Viděla, že Michael poněkud znejistěl a úsměv z tváře se mu vytratil a záhy zjistila proč??? Na titulní straně byla jeho fotka a hned vedle titulek, který by nepřehlédnul ani slepý… Podivín Michael Jackson

Michael Jackson, nejznámější hudební ikona všech dob, tolik opěvovaná, milovaná svými fanoušky i pohrdaná superstar s hvězdnými manýry, si hraje na spasitele světa, kterým rozhodně není. Na svém ranči zvaném Neverland si zve své dětské "přátele", jedná se o opravdu nezištnou pomoc nebo je v tom jiný druh potěšení ????
Jackson, který byl před časem nařčen z obtěžování dětí z pedofilie, z nečestného jednání, z podplácení dětských svědků a jejich rodičů, kteří dostali údajně zaplaceno za své mlčení, co se za branou Neverlandu opravdu děje? Ví jen Michael Jackson……

"Bože! To ne!!!" neuhlídala svůj hněv a vyslovila to nahlas… "Já ho asi zabiju!!" Matt, udělal jí to zase, zase úplně změnil její článek v tenhle hnusný, urážlivý paskvil, který neměla ani sílu dočíst… Byla úplně bledá zlostí,cítila, jak se jí klepou kolena...

Vzhlédla k člověku naproti sobě, viděla to, co nikdy nechtěla… smutek, raněnou křehkou duši, lidskou bolest… na které se podílela...
"Proč mi to dělají?Vždyť mě neznají, tak proč? … Špitl tiše...

"Michaeli, mrzí mě to, víme, že tohle je jen hnusný blábol, který si někdo vycucal z prstu, mohl bys je zažalovat, tohle je podlé..."

Hlas se jí chvěl, svědomí vyčítalo, už jen to, že se nechala přemluvit k tomu, aby tady byla. Slovo má velkou moc, ví to, ale přesto vidět jeho katastrofální, destruktivní účinky na vlastní oči, dívat se, jak ranilo, ublížilo, na to neměla sílu, vůbec by si nedokázala představit, že by byla na Michaelově místě. To, co tady doposud prožila, čeho byla svědkem, se rovná zázraku, ve který už přestávala věřit… nemocné a smutné děti také nabývají na radosti, září štěstím, uzdravují se... a po dlouhé době i ona sama, jako by jí cizí štěstí činilo spokojenou…
Odhodila noviny a oběma rukama stiskla ty jeho, byly studené jako led… snažila se mu poskytnout podporu, i když by sama teď nějakou potřebovala...

"Michaeli, ignoruj to!!! Ty víš, že to tak není a nikdy nebylo, ty a tvoje rodina, všichni tady v Neverlandu, včetně mě samotné, my všichni víme, jak to ve skutečnosti je, jaké jsou tvé úmysly a pohnutky k tvému konání. Michaeli pamatuj, že nic není tak staré, jako dnešní noviny." Řekla s nádechem optimismu, ke kterému se musela nutit kvůli němu a jeho smutku. Odhodila ten kus papíru, jako by jí pálil v ruce.

"Děkuji, Alex, asi máš pravdu, nestojí mi za to, znovu se vláčet po soudech, zase bych to odnesl jen já… k čertu s tím!" Jdu se raději věnovat něčemu důležitějšímu, než drby v tisku a to jsou mé děti. Kdyby ses chtěla přidat, Alex, budeme rádi, slíbil jsem jim nějaký film nebo pohádku… a sliby se mají plnit, ještě dřív, jak o Vánocích."

Usmál se nad myšlenkou, co ho čeká… vstal od stolu, díval se na ženu, která začínala být pro něj záhadou, byl jí vděčný za její slova, ale i reakce, ne, že by všemu rozuměl, ale cítil, že je to upřímné… sklonil se k ní, když seděla k němu zády a lehce jí políbil do vlasů, aniž by žádal o dovolení, věděl, že to nečeká, proto neucukne. Vnímal vůni jejích vlasů, pokožky... sice to byl okamžik, ale on projevil svoji vděčnost i touhu z předešlého večera.

Sotva ucítila jeho rty ve svých vlasech, otočila se jeho směrem, nezmohla se na protest, snad proto, že jí hryzalo svědomí, snad proto, že jí to bylo příjemné…

"Michaeli, děkuji, za nabídku, snad později, chci si udělat pár poznámek a plánů na ten vánoční večírek s dětmi. Mám ráda náskok!"


Protichřipkové video ! :-)

22. ledna 2013 v 5:56 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Tak tohle je něco !!!Něco, co vám rozproudí krev, způsobí jiskru v srdci i v oku, ale bacha na přezky, dokážou i skřípnout! Smějící se Konečně vím, co bylo příčinou Michaelova ... ÁÁÚÚ!PřekvapenýSmějící se


16.kapitola

18. ledna 2013 v 8:15 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Nejistota


Tak, snad vám nevadí, pomalý, ale opravdu pomalý, postup Michaela a Alex směrem k sobě? Usmívající sea nebo styl psaní, na který jste nebyli zvyklí v minulých povídkách? Nevím proč, ale líp se mi píše jako vypravěč… můžu popsat pocity a myšlenky obou postav zároveň, i když vůbec netuším, kolik tato povídka bude mít kapitol ( asi hodně), ale doufám, že se vám dobře čte a číst snad bude i dál? Děkuji za vaše komentíky a zpětnou vazbu … Vaše Zuzy.



Snažila se skutečnost, vzpomínky, že oni dva se už setkali, oddálit. Přišlo jí, že ještě nenastala vhodná doba na to, aby se přiznala, že žena na útesu, ta, která měla úmysly skončit se svým životem, nyní pracuje pro nejznámějšího muže na světě. Až příliš dobře věděla, že přiznat se, by znamenalo vyprávět svůj životní příběh a na to rozhodně neměla sílu, ne teď!

"Michaeli, to je skvělý nápad s tím vánočním večírkem, hned zítra se do toho pustím! Ale, co se týká tvých dojmů, tak myslím, že já bych si určitě pamatovala setkání se samotným Michaelem Jacksonem! Víš, co běhá po světě žen, jako jsem já? Tucty!"

Vstala se snahou pomoci uklidit se stolu, ale Michael vstal také a chytil ji za ruku, nejprve za jednu a pak i za druhu a mírně si ji přitáhnul k sobě. Stáli tam naproti sobě v těsné blízkosti. Měla pocit, že jeho pohledu nelze uniknout, že má dar číst myšlenky, cítila se, jako obnažená na duši, dokonce měla strach, že z jejích očí vyčte úplně všechno!

"Alex, ale ty nejsi žádná tuctová žena!!! Za těch pár týdnů, co jsi tady v Neverlandu, se po dlouhé době cítím opravdu šťastný a spokojený! Moje děti tě mají strašně moc rády a o nikom jsem je tak dlouho neslyšel nadšeně mluvit, než o tobě, s Alex jsme dělali tohle a tam to.. Alex říkala, Alex nám vyprávěla... Věř mi, že děti dokáží člověka odhadnout lépe, než kdo jiný!" …

… Neodolal! Pomalu uchopil její pramen vlasů, který se uvolnil ze spony a zastrčil jí ho něžně za ucho… Těkala po něm očima, vnímala stále víc to, jak se nad ní naklání, měla příležitost znovu okusit blízkost jeho tváře a uvádělo ji to ve zmatek! Jeho ruka sklouzla až k její tváři, jemně ji pohladil a naklonil se k polibku.

Prudce, vyděšeně sebou trhla, chytla ho za jeho ruku…" Michaeli, ne, tohle ne, prosím! Neměli bychom..." vytrhla se z jeho objetí, aniž si neuvědomila, že jeho ruka ji ze zadu objímá kolem pasu..

"Není na tom nic zlého, já jen... nechal jsem se unést tvojí krásou, způsob, jak ti poděkovat za to, že tu jsi! Ale omlouvám se, jestli jsem tě tím nějak urazil, to jsem rozhodně nechtěl." ... řekl tiše a sklesle… "Michaeli, neomlouvej se, ty za to nemůžeš, to já! Já prostě nemohu, promiň!" … hrdlo se jí stáhlo, najednou… jakoby se nemohla nadechnout, vše jí připadalo tak čerstvé, rychlé, že nad tím neměla kontrolu.

"Chápu !" řekl smutně a sklopil hlavu mezi ramena... " Jsi zadaná ! Ani nevím, proč jsem si bláhově myslel, že tak nádherná žena, jako ty, bude nezadaná nebo sama, jako … já!" otočil se k prosklenému francouzskému oknu a díval se na osvětlený Neverland. V jeho odlesku viděl, jak stojí za ním, rozpačitá a nádherná….

"Ne, nechápeš, ale je to jedno, někdy ti to snad vysvětlím… polkla slzy a snažila se, aby její hlas zůstal pevný…

"Navíc už je strašně pozdě a já, vypila jsem rozhodně víc vína, než jednu skleničku, navíc jsem po dnešku unavená. Když mě omluvíš, půjdu si lehnout. Ještě jednou děkuji za úžasný den a skvělou večeři…" stál otočen k ní zády, viděla ve skle okna jeho smutek, to ona pokazila závěr tak úžasného dne, večera… Bylo jí trapné odejít za takových podmínek, zlehka položila svoji ruku na jeho rameno a pohladila ho po zádech. Zavřel oči, aby ji neviděl odcházet, měl chuť ji držet ve své náruči… a když se přece jen otočil, viděl její vlnící se boky, jak vystupovala po schodech nahoru do svého pokoje, tak zoufale ji chtěl zadržet, dál si s ní jen povídat a nebýt tak sám, když všichni odejdou. Proč jen si vysnil něco, co se nemůže opětovat? Začal na ni myslet jako na ženu, člověka, se kterým mu začalo být dobře, vedle ní se cítil svůj, uvolněný a dokázal se radovat.

Sotva vyšla schody, rozběhla se od svého pokoje, zabouchla za sebou s pláčem se zhroutila do postele. Tak strašně jí chyběla náruč, ve které by se skryla před bolestí, která znovu ovládla její srdce, jen ona věděla, že tohle není a nebylo naposledy! Věděla, že k ní Michael začal cítit náklonnost, stejně, jako ona by ji ráda opětovala, za to jaký je, kvůli jeho nádherným dětem, nejen z vděčnosti, ale především kvůli němu! Bála si přiznat v sobě sama, že opět cítí něco jiného, než bolest nad ztrátou, kterou jí uštědřil krutý osud. Z bolesti v srdci jí vysvobodil až milosrdný spánek z vyčerpání.

Ostré sluneční paprsky jí pronikaly do pokoje. Neochotně se probrala a posadila na posteli v šatech, ve kterých byla večer. Ach, ten večer, znovu viděla Michaelovu tvář před sebou, jeho pokus o sblížení, polibek...

Rychle vstala a šla do koupelny osprchovat se, umýt ze sebe únavu, zchladit studenou vodou od pláče oteklé oči.

Když vyšla ze sprchy zabalená jen do velké bílé froté osušky, čekalo ji v pokoji překvapení…


15.kapitola

15. ledna 2013 v 5:26 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Kde jen jsme se viděli?


Byla si nejistá sama sebou. Dřív sebevědomá, cílevědomá žena, které se zhroutil svět, která pochybovala o všem a hlavně sama o sobě, stála před zrcadlem vysprchovaná, s ručníkem smotaným do turbanu na hlavě a přikládající si na sebe šaty visící na ramínkách, prakticky nemožné si jedny z nich vybrat. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě a svému dobrému pocitu, aby se cítila poněkud sebejistější…jenže? Jenže to nejde, obelhává ho tím, že neví, kdo ve skutečnosti je a proč tady vůbec je.

Nakonec zvolila jednoduše a především prakticky. Černé bavlněné šaty pod kolena s "vodou" místo výstřihu, s upnutými, dlouhými rukávy. Vlasy vyfénovala, rozčesala a stočila do drdolu, které sepnula sponou... "Tak a může se jít." Řekla si pro sebe, celkově spokojená sama se svojí volbou.
Cestou do jídelny nebo její soukromé části, musela projít téměř celým domem, jeho hlavní částí, míjela zavřené pokoje, avšak jeden z nich byl pootevřený a vycházely z něj zvuky, to vzbudilo její zvědavost, zastavila se a poslouchala.

"Tatínku, přečteš nám ještě pohádku na dobrou noc? Tu o tom drakovi a princezně?" žadonil dětský hlásek…

"Ale jistě, zlatíčko, to víš, že přečtu! Ale pěkně si lehni do postýlky a odpočívej, dnes byl náročný den." Alex stála nepozorovaně na chodbě a nahlížela do dětského pokoje Prince a Paris. Tam se mezi postýlkami obou dětí usadil na židli jejich otec a snažil se číst pohádku, jenže děti byly plné dojmů z dnešního dne a chtěly si povídat...

"Tati???" ozval se Princ, proč jsou některé děti nemocné, moc nemocné a jiné zase ne??!"... viděla, jak Michael zaklapnul pohádkovou knihu, povzdechnul si... těžká otázka, moc těžká, pomyslela si Alex, když si vybavila dnešní den a spoustu nemocných handicapovaných dětí… ještě těžší bude najít na ni odpověď. Princ a Paris vysely pohledy na svém otci, kterému momentálně vůbec nezáviděla to dětské a zdánlivě jednoduché PROČ?

"Víš Princi, to je tak, některé děti prostě onemocní, nemůžou za to, nechtějí být nemocné, ale zabránit tomu nemohou, ani oni, ani jejich rodiče. Ale na nás je, abychom jim pomáhaly, co nám budou síly stačit!" pohladil svého synka po blonďaté hlavičce... "Ale, jak jim mohu pomoct, nejsem pan doktor, nerozumím nemocem!" řekl prostě Princ. Sice Michael stál k Alex zády, vzdálen, ale cítila jeho úsměv…

"Princi, nemusíš být pan doktor, abys rozuměl nemocem, stačí, když se budeš snažit rozumět nemocným, mít je rád, pomáhat jim, stačí se jen pořádně dívat, přemýšlet, co potřebují, co mohou dělat, jako běhat, skákat, hrát si…a podobně a co jim nedovolí jejich nemoc, sám nedělat! Vím, že je to složité pochopit, ale jsi hlavička, přijdeš na to, dnes sis vedl ty i tvá sestřička moc dobře, myslím stejně dobře, jako bys byl pan doktor, svým kamarádstvím jsi dnes vyléčil spoustu dětí." … překvapený Princ koukal s otevřenou pusou... "Já??" … "Ano TY! " Jen si vzpomeň na Bena, nemá nožičku, ale jen protézku, která mu ji má nahradit a pomoct chodit a tys mu dnes celý den pomáhal, držel jsi ho za ruku, když zůstal poslední, pomáhal mu nastoupit do vláčku, vystoupit a to je opravdu velká pomoc!" … na tváři Prince se rozlil spokojený úsměv .. když se ozvala Paris… "Tatíííí, ale já jsem taky pomáhala dětem !" .. "To víš, že jsi pomáhala, já to viděl, bylas úžasná!" pohladil svojí dcerku po vlasech a políbil jí… Tak, děti, zavřít očka a spát, pohádku dopovídáme zítra. Zazpívám vám ukolébavku, dobře?" Děti se schoulily pod peřinu a poslouchaly líbezné tóny, které jim zpíval jejich otec, který, když viděl, že spí, pomalu vstal a odcházel... Všiml si za dveřmi Alex, která stála s hlavou opřenou o futra a poslouchala také…

"Alex, pojďme, já … omlouvám se, zdržel jsem se u dětí, špatně jsem odhadl čas, omlouvám se, jestli jsem tě nechal čekat!" pohlédl do její tváře, zdála se mu smutnější víc, jak kdy jindy, viděl, jak má skleněné oči a jak potláčí slzy…

"Alex? Jsi v pořádku? Nejsi unavená...? "Ne Michaeli, to je v pořádku, děti musí mít přednost úplně přede vším. Já se omlouvám tobě, nechtěla jsem poslouchat, ale zaslechla jsem hlasy a… a také mě zajímalo, co odpovíš. Musím říct, že já bych měla problém, ale ty jsi to svým dětem vysvětlil překrásně, myslím, že nato celý život nezapomenou! Mají v tobě velký vzor, vzhlíží k tobě, při tom tě milují! To je ta nejlepší výchova na světě!!!" pomalu scházeli do jídelny v tichém hovoru...

"Alex, děkuji za tvá slova, ale myšlení dětí je prosté a tohle byla prostá odpověď… to je všechno, žádné složité vysvětlování, děti vnímají především srdcem, pak teprve přijde na řadu rozum a než se tak stane, bude těch proč? Moře!! Ale teď se, prosím, posaďme v klidu a povečeříme." Odtáhnul jí masivní vyřezávanou židli, na kterou se posadila a než jim Martha přinesla jídlo, nezapomněl Michael složit Alex kompliment.

"Alex, moc ti to sluší, vypadáš svěže, ani jako bys neabsolvovala tak náročný den. Víš, po dlouhé době jsem se cítil opět šťastný a je to i tvojí zásluhou. Tolik her, soutěží, co jsi naplánovala, bylo to úžasné, vidět všechny ty děti šťastné, bezstarostné, já si ten dnešní den užil možná víc, jak oni!" seděli u stolu a naproti sobě, Alex cítila jeho pohled, připadala si jako pod rentgenem… byla nesvá, snažila se to skrývat...

"Michaeli, děkuji za kompliment, nepopírám, ano, byl to náročný den, ale mám z něj stejně úžasné pocity, jak ty a tvoje děti, vlastně všechny děti. Tvůj ranč je terapií a je jedno, jestli je to dítě, nemocné, zdravé nebo je to dospělý člověk… užila jsem si ho."
Večeře byla výtečná, stejně tak víno, které jiskřilo v jejich sklenicích, které hřálo jako slunce ze svahů jižní Francie, v jehož magické, láskyplné náruči uzrálo do plné vůně, bohaté chuti, příjemně šimralo jejich smyslové buňky…

"Michaeli, mluvil jsi o nějaké další akci pro děti, kdy by sis to představoval? Abych se mohla s předstihem připravit." Michael se podíval na Alex, vyklouzl jí pramen vlasů z její spony sahal až na její obnaženou šíji, rameno, vzbuzovalo to v něm představivost, touhu… seděl naproti ní, se sklenkou v ruce a točil s ní a užíval si opojné vůně vína a společnost krásné ženy, v jejíž přítomnosti mu začalo být víc, než dobře a kterou začal podvědomě vyhledávat.

"Alex, ano… za měsíc jsou Vánoce, říkal jsem si, že bychom mohli udělat nějaký vánoční večírek pro děti, oslavu s dárky nebo tak něco, ale to má čas, tohle počká… Víš, Alex, nemohu se zbavit dojmu, že my dva jsme se už někde setkali, jen si za nic na světě nemůžu vzpomenout, kde?"

14.kapitola

11. ledna 2013 v 5:43 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Plány


"Alex, měl bych na vás jednu prosbu, ale pochopím, když odmítnete!" řekl tiše a cudně sklopil oči o svojí zmrzlině... Alex se pátravě zadívala do jeho tváře. To nezjistíte, když se nezeptáte !" ... evidentně byl v rozpacích...

"Alex, vím, že je to možná ode mě opovážlivé, ale směl bych vás požádat o tykání. Přesto všechno mi to přijde příliš neosobní, vždyť i všechny děti mi tu tykají, ale pochopil bych, kdybyste odmítla." Přišlo jí rozkošné, jak se stydí, on… dospělý muž, když jí žádá o tykání. Usmála se nad tím koutkem úst…

" Michaeli, už jsem se lekla, že budete po mě přinejmenším chtít, abych vykradla nějakou banku, když se tváříte tak tajemně!" sice odlehčila situaci, ale jeho oči se znovu zadívaly do těch jejích… a podivně napnutá atmosféra tu byla mezi nimi zpět …" Michaeli, bude mi velkou ctí, tak tedy TY!" ... hleděli si zpříma do očí a ani jeden nevěděl, co říct nebo udělat. Po malé chvilce se vzpamatoval Michael a na důkaz tykání, pozvedl kornout zmrzliny a lehce jím ťuknul o tu její.. "Tak tedy Ty, Alex !" oba dva se usmáli, Michael se mírně k Alex naklonil, sice jeho počínání sledovala, ale netušila, co chce udělat… bylo to pro ni zvláštní a připadala si až trapně, jako nějaká teenagerka.

Celou situaci zachránila až Paris s dalším děvčátkem, které vedla za ruku. Přistoupila k svému otci a s dětskou nevinností zahlásila. "Tatííííí, lízej rozpouští se ti to !" a opravdu, Michael pohlédl na svůj kornout, ale i svou ruku, ve které ho držel a který nesl stopy po rozpouštějící se sladké dobrotě a úplně stejně na tom byla Alex. Vracející se hlahol dětí, vrátil ty dva zpět do reality.

Kdo ví, kde se toulaly jejich myšlenky?
…..

Michael Jackson, nejznámější hudební ikona všech dob, tolik opěvovaná, milovaná i pohrdaná, člověk, který se stává terčem laciných a hloupých vtipů, pomluv, mnohdy pramenících pouze z lidské závisti a hamižnosti, člověk, který vybudoval svůj ráj na zemi, kterému říká domov - Neverland a který nezištně otevírá všem dětem, které si v těchto místech mohou a mnohdy úplně poprvé, zažít své vlastní dětství, samy na sobě, které v těchto místech mají vše, na co si pomyslí, každý jejich sen, nabývá na skutečnosti a mnohdy předčí jejich přání, ale sny jako takové. Mnohým z nich to neumožňovalo splnit si své dětské sny, ať prostředí, ze kterého pocházejí, tak vážná nemoc, kterou jsou sužovány. Je to ten samý Michael Jackson, který byl před časem nařčen z obtěžování dětí, z pedofilie, z nečestného jednání, z podplácení dětských svědků a jejich rodičů, kteří dostali údajně zaplaceno za své mlčení, co se za branou Neverlandu děje se rozhodně NEZAKLÁDÁ na objektivních základech a už vůbec ne na pravdě ! Michael Jackson otevírá nejen brány svého vlastního domova, ale především brány svého srdce!

Alex dopsala krátký fejeton, aby uspokojila svého dotěrného šéfa a přidala ještě několik vět na jeho adresu i na adresové přítelkyně Dony, které poslala kopii.

"Mette, chtěl jsi objektivní zhodnocení toho, co se děje v místě, kde přebývá Michael Jackson,toho, co se tady děje a jak je zacházeno s dětmi, tak tedy ti ho posílám, jen tě prosím , pokud tu mám ještě nějaký čas vydržet, použij v našich novinách můj pseudonym, přesně tak, jak jsme se domluvili... Díky Alex!"

"Ahoj Donno, poslala jsem Mattovi tento článek, prosím, ulož si ho, víš přece, že mu nevěřím! Toto místo Neverland, ve kterém se nacházím, je skutečně ráj na zemi a balzám na mou raněnou duši a bolavé mateřské srdce, vidět tady všechny ty děti je osvobozující a zraňující pocit pro mě zároveň. Kéž bys tu mohla být se mnou, ale jakmile to půjde a já se budu moci odtud vzdálit, řeknu ti víc ústně. Opatruj se a pozdravuj manžela… Alex!"
"Alex?" ozvalo se klepání na její dveře, rychle zaklapla svůj notebook, schovala jej pod polštář na posteli a sáhla po svém diáři, ve kterém začala listovat... "Dále!"

"Alex, promiň, že tě ruším, vím, že toho bylo s dětmi za celý den moc, ale rád bych tě pozval na večeři, přišlo mi to, že jsme to dnešní tykání nikterak nezpečetili" a zase ten jeho stydlivý ruměnec, ale v jeho očích tančily jiskřičky … "Michaeli a jak by sis to zpečeťování představoval?" řekla s přísným tónem v hlase, avšak klidně... "No, říkal jsem si, že sklenka vína po večeři neuškodí, dnes byl perný den, děti dají člověku zabrat… a hlavně, mám plán, se kterým bys mi mohla pomoct." Podívala se na něj, jako když hledala odpověď v jeho tváři...

"Večeře, pracovní večeře, koneckonců, ano, vždyť od toho jsem tady a je to má práce, pomáhat s plány a organizací. A sklenkou dobrého vína také nepohrdnu." Michael se pomalu přiblížil k Alex, usedl prudce na její postel, až nadskočila, jeho výraz ve tváři se změnil, jak mávnutím kouzelného proutku, uviděla na jeho čele i vrásku, která vystoupila, když svraštil tvář.
"Alex! Ale já nechci, abys to brala jen jako svoji povinnost, pracovní náplň, večeři. Něco, co ještě musíš udělat, abys měla pocit, že ti padla!" řekl smutně a sklíčeně. "Pokud to vyznělo takto, tak si raději odpočiň, nebudu tě rušit a další akci pro děti naplánujeme jindy, třeba zítra!" …jak si rychle sednul, tak ještě rychleji vstal, až měla Alex výčitky svědomí… tohle rozhodně nechtěla udělat, říct... jen měla kolem žaludku podivný pocit, snad strach, nejistotu, začalo to být osobnější, proč jen na to tykání přistoupila!

"Michaeli!" vstala také ve snaze ho zadržet a zabránit mu v odchodu a také v tom, že jí špatně pochopil, byla to ne jakási obranná reakce, až to sama nechápala.

"Michaeli, ne, tak to není… špatně jsi mě pochopil! Ráda s tebou povečeřím, rozhodně nepohrdnu ani vínem, ani tvojí společností, přesně v opačném pořadí! Tak pokud to ještě platí… ?" řekla smířlivě, znovu se na jeho tváři objevil ten jeho vítězný úsměv, co nedovoluje říci mu ne!

"Tak, to jsme moc rád a poctěn, večeře bude v osm, moc se těším! … měl se k odchodu, ale mezi dveřmi se otočil a se šibalským mrknutím oka ještě pronesl: "Alex, diář si s sebou brát nemusíš!"Mrkající

13.kapitola

8. ledna 2013 v 5:38 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Když emoce útočí


Bylo krásné podzimní ráno, slunce probleskovalo mezi barevnými stromy, nebýt krásně zbarveného listí, tak teploty připomínaly léto.

Celý Neverland už byl na nohou od samého rána, Martha v kuchyni dokončovala přípravy na oběd... svačiny pro děti nachystané, cukrovinky po celém Neverlandu také. Pro děti učiněný ráj, na co ukáží prstem, to dostanou. Bylo devět hodin, když se otevřela brána Neverlandu a po příjezdové cestě vjížděl autobus plný dětí... Michael jim vyšel v ústrety, Prince a Paris vedl za ruku… a Alex šla pomalu za nimi.
Jakmile zastavil autobus, otevřely se jeho dveře, vyskákaly z něj děti... jejich rozzářené oči, nadšení nebralo konce. Když uviděly Michaela, zapomněly na všechna lákadla kolem a rozběhly se k němu... "Michael, dívejte, Michael je tu!" běžely mu vstříc s otevřenou náručí, stejně tak byly z jeho strany přijati. Michael je objímal, oni jeho...každého z nich, nebo v celém hloučku, jeho ruce měly neuvěřitelné rozpětí. Jeho děti se automaticky vmísily mezi ostatní, nikdo by nepoznal mezi nimi rozdílu a přece. Po bouřlivém uvítání z autobusu vystupovaly další děti se svými asistenty, kteří rozkládali vozíky, na které děti usadili, byly to nemocné a postižené děti, které nebyly tak rychlé, aby mohly po svých vyskočit a běžet… Alex zahlédla chlapečka o berlích, který měl nožičku nahrazenou protézou, protože jeho vlastní mu chyběla... Michael rázným krokem vykročil za nimi a Alex je po očku sledovala a poslouchala, co si říkají...

"Ahoj Sue, Markusi, Bene... ty jsi ale vyrostl a jak ti to běhá, jsi úžasný, víš to? !! Bože a tohle musí být moje malá Alice!" řekl s nadšením a vzal do náruče malé černé děvčátko s krásnýma velkýma, tmavýma očima,s tím nejzářivějším úsměvem a malými chundelatými copánky na hlavě... a ona ho objala svýma tenkýma a nemocí pokřivenýma rukama.

Jen těžko Alex přemáhala dojetí, protože to, čeho byla svědkem, o tom se nikde nepsalo, nebyla na to emocionálně připravená a tak tam stála a tlačila nazpět svoje slzy. Když tu k ní přišla malá holčička a zatahala ji za rukáv... "Ahoj, já jsem Nora a ty ??"… Alex si k ní sklonila, pohladila ji po hlavě... "Ahoj Norro, já jsem Alex a budu tu s vámi se všemi a s tebou celou tu dobu, co tady budete…tak pojď, za chvilku nám odjíždí vláček a čeká na vás spousta dobrot…!" Vzala malou Noru za ruku a připojila se k dětem i Michaelovi, jako průvodci po Neverlandu, dětském království, kde se i dospělý naučí radovat jak dítě.

Michael byl ve svém živlu, vtipkoval s dětmi, smál se...sdílel štěstí spolu s dětmi. Alex proběhlo hlavou, jak jen můžou tvrdit, že dětem ubližuje, nebo je zneužívá, bože, taková pitomost! Srdce jí napovídalo, že to tak není, avšak novinářská profese se v ní hádala s rozumem i citem… Co když??" Zamyslela se, když seděli ve vláčku a ona tiše pozorovala, jak Michael ukazuje prstem na zoo, na velký kolotoč, vodní skluzavky… Možná se dívala, až moc upřeně a on její pohled vycítil a podíval se na ní spalujícím pohledem...

"Alex, pojďte si přece sednout vedle mě, jinak vám to pak budu muset opakovat nebo poskytnout soukromou prohlídku ve dvou !" povytáhl s úsměvem obočí... Byla vytržena z myšlenek, které se v ní hádaly… ale udělala přesně to, oč jí žádal. Sedla si vedle něj a dívala se na míjející krajinu Neverlandu i v jejích odlehlých částech… Projížďka trvala víc, jak hodinu a jí to přišlo jako malá chvilička, když vláček vjel s mohutným vyzváněním do svého nádraží, kde měly děti nachystány sladkosti, zmrzlinu…

"No tak, děti, opatrně s tím sladkým, naše kuchařka vám nachystala výtečný oběd, nebudete mít v bříšku na něj místo!" řekla to jako pečující maminka, která nedovoluje svým dětem mlsat před obědem... Michael si všiml podivného smutku v jejích očích i v hlase... proto, když se děti rozptýlily po nádraží, kde obdivovaly figuríny filmových postaviček, objevovaly stále nové překvapení… chytil Michael Alex za loket a mírným, ač pevným tlakem ji donutil, aby šla kousek stranou a usadili se na lavičku.. a starostlivě se zeptal...

"Alex, je všechno v pořádku ?"…malé zaváhání i odpověď ho příliš nepřesvědčilo… "Ale jistě, všechno v pořádku v tom nejlepším!" …"Alex, no tak, poznám to, když je někdo smutný a vy jste smutná od chvíle, kdy dorazily děti, nechcete se mi svěřit, co vás trápí ?" lehce ji uchopil za ruku a podíval se do její tváře, ano byl v ní smutek, hleděl do jejich hlubokých očí a snažil se číst.
"No, vidím, že jste nejen skvělý průvodce, ale i pozorovatel!" řekla s předstíraným humorem, avšak její smutek byl opravdový... nejen, že jí chyběla víc, jak kdy jindy její dcerka... ale i tak nemocné děti...

"Michaeli, víte. Je mi líto těch nemocných dětí, vidět je tak zkoušené nemocí, bez nohou, bez vlásků... a přesto přes všechno, jak se dokáží radovat ze života, říkám si, jak je k nim život nespravedlivý."

"Ach, Alex, ano, chápu vaše pohnutky, jste velice citlivá, ale věřte mi, že ty děti, ač jsou mnohé nemocné, tak se s tím naučili žít a bojovat za své uzdravení, proto jsem rád, že tady zapomenou na svá trápení, bolest a na to, co je čeká, až se vrátí do nemocnic nebo do dětského domova! Nekažme jim jejich radost naší lítostí, prostě zapomeňme, že jsme dospělí, že existuje něco takového, jako je nemoc, handicap a buďme jako ty děti. Veselí, rozverní, radostní…" Stisk jeho ruky zesílil... a Alex se měla šanci zblízka podívat Michaelovi do tváře, byla laskavá, vlídná, přesně taková, jakou si ty děti zaslouží... "Ano, máte pravdu, ty děti jsou tady šťastné, nebudu jim to kazit svým smutkem!" ...

"Ale no tak, Alex, nic nekazíte! Vaše reakce je zcela přirozená a logická, srdce ženy vnímá tyto věci citlivěji! A propó, tak mě napadá… smím vás pozvat na zmrzlinu, zrovna tady kousek mají skvělou!" se širokým úsměvem vstal, nepouštěl její ruku z té své a pomohl jí galantně vstát… "Ráda, sladkým nepohrdnu a pak taky je dobré na nervy!" … Vydali se ruku v ruce ke zmrzlinovému stánku a kulaťoučký cukrář v bílém rondonu s vysokou čepicí jim nabral do obrovského kornoutu několik barevných kopečků voňavé zmrzliny, do které se s chutí oba pustili stejně jako děti... až jí měli na nose, čemuž se oba ze srdce zasmáli a jeden druhého se snažil té sladké "ozdoby" zbavit...

… i když jejich pohledy byly stále na sebe upřenější. Každý z nich sledoval zvlhlá ústa od zmrzliny toho druhého, která po sobě zanechávala mírnou stopu a smích ustal a oni se na sebe mlčky a hluboce dívali, jeden druhému do očí. První, kdo se vzpamatoval, byl Michael...

12.kapitola

5. ledna 2013 v 6:22 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Organizace především.


Uplynul týden od seznamování se s životem v Neverlandu a Alex jako by vlastně zapomněla, proč vlastně přijela...Ovšem telefonát od Matta jí to rázně připomněl.

"Alex, sakra, co tam děláš? Máš psát články, posílat mi je! Koukni hejbnout zadkem a trochu víc se snažit, něco o tom chlapovi zjistit, co se tam děje s dětmi... a tak.. !" Byla rozčilená, zavolal jí zrovna, když plánovala menu s kuchařkou na zítřejší příjezd dětí, má jich být kolem třiceti…podrážděně si zvedla mobil a odešla stranou tak, aby byla z doslechu nejen Marthy, ale i ostatních zaměstnanců..

"Matte, sakra, domluvili jsme se, že mi nebudeš volat, počkáš na e-mail, stejně voláš krajně nevhod, ale pokud jsi tak netrpělivý, tak tě klidně nechám čekat další týden, měsíc, je mi to jedno…nezapomínej, že tu mám také jisté povinnosti, že tady pracuji!! Tak mě laskavě nebuzeruj, když to dělám! Nebo se toho tady můžeš zhostit sám, ale pochybuji, že by tě nepředhodili jak hlavní chod tygrům a lvům, co jsou tady v zoo!" ...řekla s posměchem a v duchu si představovala, jak jejího "šéfa" trhají divoké šelmy... a ta představa se jí i zalíbila, stejně to kolikrát chtěla udělat sama!

" Už zítra sem přijedou nějaké děti, tak vyčkej, já se ozvu...už musím.. !" zaklapla zlostně telefon a strčila do kapsy... Všechno v pořádku?" zeptala se starostlivě Martha, které z tónu hlasu pochopila nedorozumění. "V naprostém, tak kde jsme to skončili?... Á, snídaní na další den…Dobře, tak tedy ovoce, kakao, nějaké pečivo, cereálie a ty vaše skvělé, voňavé čokoládové muffiny prosím…" Řekla téměř se zalíbením Alex a podívala se na Marthu, které měla radost, že její recept našel dalšího obdivovatele... "Dobře, domluveno!" ...

"Martho, ještě jedna otázka, potřebovala bych mluvit s Michaelem, nevíte, je u sebe v pracovně?" ... zaklapla svůj diář, ve kterém bylo třeba ještě zaplnit bílá místa a s tím jí mohl pomoci jen on... "Alex, myslím, že nikam neodjel, protože před chvíli šel Wayen od něj, takže s největší pravděpodobností je u sebe. Pokud můžu poprosit a půjdete za ním, ještě dneska nesnídal a to bude za chvilku čas oběda, nevzala byste mu tady ten tác s jídlem?" … prosebný pohled hospodyně se nedal odmítnout a proč taky… strčila svůj diář pod paži a s úsměvem vzala tác s připraveným jídlem. Nějaké tousty, ovocný salát, pomerančový džus, palačinka...když letmo pohlédla na tác, řekla si " Jestli tohle celý zbaští, bude víc, než dobrej!"

Když zaklepala na dveře jeho pracovny, nic se nedělo, zkusila to tedy razantněji... a také nic! Pomalu, jako by nevěděla, co na ni čeká za dveřmi pokoje... je nejistě otevírala, uviděla Michaela, jak sedí zády k ní a něco píše...tedy píše, spíš jeho ruka létala po papíře jak zběsilá… a něco si pobrukoval.
"Michaeli, omlouvám se, jestli ruším, ale potřebovala bych s vámi probrat pár organizačních věcí, jestli je to možné? A tohle je pozdrav od Marthy, prý jste dnes ještě nesnídal! " Jen pomalu zvednul své oči k právě příchozí…"Ach, Alex, já zapomněl!" řekl s úsměvem... Hubovala Martha moc?" … "No tak trochu, spíš jen konstatovala.". .. "A tohle mám všechno sníst, to je pro jednoho člověka nemožné!" Sjel pohledem tác, který mu Alex položila na stůl... všimla si, při čem se Michael zapomněl, jeho nádherné kresby uhlem, byly dokonalé, se zaujetím na ně hleděla... byly to motivy z jeho života, když byl ještě chlapec s afrem, to jak si děti hrály a on je z povzdálí pozoroval, krásné kresby, pomyslela si... a nedalo si nevzpomenout na tu, kterou jí věnoval tam v Irsku na útesu...

"Alex, potřebovala jste něco ?... vyrušil ji jeho hlas z přemýšlení... "Ano! Potřebovala bych s vámi probrat pár maličkostí, od kterých se bude odvíjet další program pro zítřejší návštěvu dětí...Tak tedy první a nejzákladnější věc...můžeme s vámi zítra s dětmi počítat jako s průvodcem? Kdo jiný by se té role měl ujmout, než pán domu... ?" podívala se na něj a on se díval na ni... čekala, co odpoví, aby si mohla zaznamenat do svého diáře... a on se jen usmíval... "Alex, vidím, že jste se do toho organizování obula a to pořádně, přesnější organizační plán má snad jen prezident spojených států... ! Raději mi řekněte, jak jste tady spokojená, nechybí vám nic... a po malé odmlce si nalil džus a nabídl Alex a dodal... a nikdo?! " Sledoval každé její gesto, mimiku tváře a celým svým tělem a postojem dával najevo, že je připraven poslouchat.

"Michaeli, děkuji, mám se tu dobře, měl jste pravdu, že vaši zaměstnanci jsou spíš jako členové rodiny, chápu je také tak ... a nechybí mi tu nic, děkuji! Tak zítra tedy spoléháme na vás, co by na průvodce! Ani já sama jsem si nestihla všechno prohlédnout! "

Na druhou část otázky raděj neodpověděla, zamluvila ji plánováním, protože, kdyby měla říct pravdu, musela by říct: "Ano, chybí mi moje rodina, manžel, především dcera, které by se tady líbilo tak, že by nechtěla odtud, bylo by tu pro ni jako pobyt v pohádce, v krásném snu. Budou jí chybět do konce jejího života, přebolí tohle někdy?

Rozhovor s Barbarou Walters

3. ledna 2013 v 11:16 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Tak, tady to Michaelovi nejen sluší, ale dokáže se pořádně naštvat,( nedivím se mu, takový trapný otázky.. ) dokáže být milej, je něco co on nedokáže? ...Usmívající se a zvlášť na konci neví, jak zatajit Debbiino druhé těhotenství a přitom nelhat, pěkně jí zmátl, babu jednu frididní! Smějící se

A tady, kdyby si chtěl někdo chtěl připomenout další rozhovor s Mikem a Lisou, má možnost >ZDE <


11.kapitola

1. ledna 2013 v 8:33 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít
Tak zlatíčka, přeji VŠE NEJ... DO NOVÉHO ROKU, AŤ JE LEPŠÍ NEŽ TEN PŘEDEŠLÝ!♥ A tady máte ode mě dárek: Michael nastupuje na scénu... Usmívající se

Přitažlivost… zemská aneb, jak ze stromu spadla ženská … Usmívající se

Padala, čekala prudký dopad na tvrdou zem, natlučenou kostrč, ale nestalo se tak! Čísi ruce ji zachytily, až se lekla ještě víc, než kdyby dopadla na zem. Tohle nečekala.

"Páni, kdybych věděl, že tenhle strom je kouzelný a rodí tak kouzelné bytosti, tak tu pod ním chytám pořád!" smál se muž s tmavýma očima, stydlivým úsměvem a ve svém náručí svíral tu, která jeho dětem pomohla najít tak životně důležitou věc, jakou je míč a rozhodně ji nechtěl pustit dřív, než si bude jistý, zda je v pořádku.

"Okamžitě mě pusťte, … jsem strašně těžká! A nic mi není !" snažila se své rozpaky zakrýt suverénním chováním a rukou se snažila vymanit z jeho náruče, ve které ji svíral, odstrkovala se dlaní od jeho tisknoucí se hrudi…Kdyby jen věděla, že už ji delší dobu pozoroval, ještě, když hledala ruku v ruce s jeho dětmi míč… asi by nějakou přinejmenším schytal, bude to vrozený temperament, pomyslel si…

"No, ale to se musím nejdřív přesvědčit, víte… ?" dělal, že neslyšel… začala sebou šít, kopat, že měl opravdu co dělat, aby ji nepustil.. ."A jak to mám asi tak dokázat, když mě nechcete pustit, hmm..?!" blýskla po něm vztekle pohledem a dál se snažila vymanit z jeho stisku… "Co takhle říct… děkuji nebo alespoň své jméno, krásná dámo!"

"Tak tedy DĚKUJI a nejsem krásná dáma, to si vyprošuji! ...a můžete mi říkal Alexandro, nebo Alex, jak si budete přát, ale teď, teď, už mě pusťte dolů…prosím!" zaškemrala… vnímala jeho pevnou náruč, nádhernou vůni, byla jako omámená, ale nechtěla to dát na sobě znát, natož si to přiznat, okamžitě se jí vybavil muž z útesu…

"Dobře, Alex, ale jste v pořádku? Nerad bych, abyste měla úraz a to hned první den vašeho pobytu!" ... "Ano jsem, opravdu!" …vnímala jen, jak ji opatrně staví na zem a vyčkává, zda se jí nepodlomí nohy…

"Já, měla bych se asi nejdřív představit… jsem Alex Smitová, váš nový zaměstnanec!" ... "Och, ano, vím, že jste měla dnes přijet, promiňte, já jsem Michael Jackson!"… podal jí ruku a lehce ji políbil… byla překvapená, tohle chování se už dneska nenosí… pomyslela si, jako by jí projel proud, když se jeho rty dotkly její ruky. Neuniklo mu to, neboť měla tendenci mírně ucuknout…" "Já vím…" usmála se… "Alex, děkuji, že jste mým dětem zachránila jejich oblíbenou hračku a vydala v šanc svoje bezpečí a ještě něco, tady mí zaměstnanci nejsou jen zaměstnáni, ale tvoříme zde navzájem dobrý tým, něco, jako rozšířenou rodinu. Vítejte v našem týmu!" … "Děkuji podruhé, ale pane Jacksone, mám-li být upřímná, k čemu mě tu potřebujete, vždyť tady všechno běží samo...?"… "Tak, Alex, aby bylo jasno, žádné pane…stačí Michael, prosím… ty formality mi začínají jít pěkně na nervy!" Usmál se tak, že by odzbrojil celou armádu… a ta by okamžitě složila své zbraně k jeho nohám.

"Dobře...Michaeli, tak proč jsem tady? Už jsem se seznámila s většinou zaměstnanců a nepřijde mi, že by mě tu bylo třeba." …"Mýlíte se, Alex, je a bude vás tu třeba, bývám často pryč a i po dobu mé nepřítomnosti sem přijíždějí návštěvy, děti i jejich rodiče, potřebuji je všechny nějak zabavit, vymyslet program a také dohlédnout na to, aby jim tu nic nescházelo, od těch nejzákladnějších lidských potřeb po plánování volného času. Zdá se, že jste ta pravá!" šibalsky na Alex mrknul okem… zastavila se ... "A to vy jen tak poznáte pouhým pohledem, jako Superman? Nechcete vidět ani má doporučení? " … nedala se odbýt jen tak... "No, ano, toho pána mám moc rád! Také mu ležela na srdci záchrana světa. Je mi ctí být k němu přirovnán! " smál se nahlas a od srdce ...

"Michaeli, ale já se ptám vážně!" řekla mírně podrážděně nad jeho téměř dětským chováním. .."Promiňte mi ten smích, ale nemůžu si pomoct… dobře, tak tedy Superman nejsem, ale to, co jste udělala pro mé děti, to mi stačí… "Ale prosím vás, neudělala jsem nic moc, prostě ten malý klouček plakal, udělal by to každý, byla to jen malá pomoc k dětskému úsměvu!" ... jeho pohled zjihnul… "Každý ne! Obzvlášť ne ten, kdo byl na stromě poprvé!" … zkousnul ret a povytáhnul šibalsky obočí... a tím jí vehnal horkost do tváří… až se zastyděla. "Musela jsem působit děsně neohrabaně, co?" řekla stydlivě, když si představila sebe samu, jak se drápe na strom... " Bože, jak trapné, máte pravdu, je to tak! " ... tentokrát se rozesmála ona... už dlouho si tak s nikým nenuceně nepovídala a podobně na tom byl on a obzvlášť měl zvláštní pocit, jako by tuto ženu už někdy viděl, jako by se s ní už setkal…

"Vůbec jste nebyla neohrabaná, náhodou vám musím složit hold, na to, že jste lezla na strom poprvé, jste byla obdivuhodná!!! V těhle botech, v tomhle ..."… ukázal na její těsné jeany , které měly jednu velkou trhlinu vzadu na zadku, ze které bylo vidět její černé krajkové prádlo... Docela si užíval, to, jak se dokáže stydět, protože on sám být na jejím místě, je rudý jako krocan v tomatě ! Smějící se