Září 2013

VÍRA V LÁSKU, VÍRA V MICHAELA…

29. září 2013 v 5:30 ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..

Přeji krásný den všem, přátelé...

dnes je v kalendáři jméno Michael, tak začínám krásou...obrovskou krásou muže, za kterou chci poděkovat Bohu, jež vytvořil a předal nám dar ve formě velkorysé lidské bytosti, vdechl mu tu nejjemnější duši plnou citu a lásky, obdařil ho mnoha talenty, které nám za svého krátkého života předvedl a zanechal pak v jeho odkazech náš velkolepý král popu Michael Joseph Jackson...

Krásný a pohodový víkend...ctěme jeden druhého, mějme k sobě úctu s laskavostí a milujme se navzájem...

Nikdy nevěřím tomu, co slyším…nevěřím tomu, co vidím…ale věřím tomu, co cítím svým srdcem…to se nikdy nemýlí…
Cítím velikou bolest, že tu nejsi, Michaeli…je tu prázdné nezaplněné místo, které nelze ničím vyplnit…propast moravské Macochy není tak velká, jako prázdnota, kterou jsi zde po sobě zanechal.
Miluji Tě, i když tu nejsi…miluji Tě, čím dál víc, Michaeli…ta moje láska se nedá ničím změřit…není ji možno ani zvážit…jen je tu se mnou a Ty jsi zde naštěstí s ní…protkal jsi svojí bezpodmínečnou láskou celé moje tělo…voní Tebou, má lásko nejsladší…a já vděčím tomu, že ta Tvoje vůně je čím dál silnější a silnější…

Buď mojí vášnivou nocí plnou lásky a nadějí…buď mým rozbřeskem zlatistvého slunce, které se probouzí v ranním úsvitu…buď mým nejkrásnějším ránem a prostřeným stolem s paprsky slunce, které tolik hřejí za chladivé rosy…buď mým nádherným večerem…probuď ve mně naději, že jsem opět milována…ukonči moji samotu dotekem svých obrovských něžných rukou jako lehkým šelestem motýlích křídel…ujisti mě o své lásce, že tu budeš se mnou v bolesti i radosti…lásko moje nejdražší…
Bez Tebe můj život nemá pevnou hodnotu…jen s Tebou už nebudu přežívat…toužím si vychutnat konečně život pravosti…ukončit život bez smyslu a nadějí a sním ve svých snech o tom, začít opravdu žít…nechci paláce, drahá auta a poslední módu na sobě…toužím po lásce…skutečné opravdové lásce…žít s ní a napořád…

Naplň mě v mých snech svým nektarem, ať jsem ho plná…chci se z Tebe napít, lásko moje čarovná… Jsi vzorem mužství…Ty jsi mužem, bez kterého žena nemůže být…

Bez Tebe to nejsem já…proto Tě nosím navždy ve svém srdci…budu o Tobě denně snít a doufat, že přijdeš za mnou do mých snů a budeme spolu opět ve vášnivém objetí…

89.kapitola

26. září 2013 v 6:56 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Vím!

Doprovodil ji pozdě večer přede dveře jejího pokoje, přesně tak, jaksi přála! Respektoval její přání, i když se už teď cítil bez ní osamocen, byť by to bylo jednu jedinou noc!

"Alex, miláčku, krásně se na ten zítřek vyspi, odpočiňte si oba…" …pohladil ji po tváři a druhou rukou po bříšku. "Dobrou noc, lásky moje!" …přitáhl si ji k sobě a vpil se do jejích rtů, tolik chtěl pokračovat, znovu a znovu dokazovat svoji lásku té, které patří jeho srdce...

"Dobrou noc a díky za tvůj nádherný svatební dar!" …přejela rukou po jemné sametové kazetě… "Není za co!" …usmál se a pohrával si s jejími vlasy, kterými ji šimral po tváři, opřený o její čelo tím svým… "Ale je, pane Jacksone!" …usmála se, stejně jako on… "Asi bych vás měla upozornit, že mě zítra čeká náročný den a je tedy na čase se rozloučit, pokud nechcete riskovat, že budete čekat u oltáře, musím si ještě něco na zítra připravit!"... "Ano a co ? Směl bych vám nastávající paní Jacksonová být nějak nápomocný?" …prodlužoval každou chvilku, protože ji nechtěl pustit ze své blízkosti...

"Ne, myslím, že ne! To, co si chci nachystat, má být překvapení pro mého nastávajícího manžela!" …podívala se na něj provokativně, bavilo ji ho tak škádlit, vzbuzovat v něm zvědavost, užívala si ty jiskřičky v očích, které jí zkoumaly pohledem...

"Tak překvapení? Musí to být šťastný muž, ten váš nastávající!"...pohladil ji po tváři, hřbetem ruky...až na okamžik zalitovala svého rozhodnutí, protože ten jeho dotek byl elektrizující... "Ano, myslím, že ano, zeptám se, až bude příležitost!" ... "Dobře tedy, budu to muset nějak vydržet! Ale s tímhle se mi to nějak podaří, budu se snažit rozluštit hádanku, zda chlapeček, nebo holčička!"…poplácal si po kapsičce u košile, ve které měl zastrčenou fotku z ultrazvuku…
"Tak tedy, dobrou noc!" " Dobrou noc!" …políbil ji na čelo… a ona vešla do svého pokoje. A on se volným krokem vzdaloval.

Vešla do svého pokoje, kde měla vše nachystané… svatební šaty, které byly navlečené na figuríně, benátský krajkový šál od Mary, modrý podvazek od Marthy, které slíbila, že si ho navlékne…

Posadila se na postel, na kterou položila kazetu, kterou dostala od Michaela a otevřela ji… vzala do ruky náhrdelník, byl decentní, něžný a vkusný… všimla si zlatého loga na bílým saténem vystlané krabičce...nejluxusnější klenotnictví široko daleko, usmála se nad tím, že odhalila důvod Michaelovy nepřítomnosti před pár týdny, kdy tu byl Clark, kvůli knize a pak tu nešťastnou hádku… odložila zpět do krabičky náhrdelník, věděla, že stejně jako Mariina krajka i on bude mít za čas svůj příběh.
Přistoupila ke skříni a otevřela ji, měla v ní ono překvapení, které před chvílí slibovala Michaelovi… svoji knihu, pro kterou měla připravenou bílou krabičku se stejně sněhobílou saténovou stuhou…

Když ji brala ze skříně, stejně tak krabičku, aby ji mohla zabalit, všimla si, že pod jejím oblečením je položená fotka v rámečku, vytáhla ji a spolu s tím vším položila na postel…

Byla to fotka její zesnulé dcery i prvního manžela… dívala se na tu fotku a všechno jí to připadalo tak dávno, přesto jako by to včera bylo. Popošla s ní k otevřenému oknu, za kterým byla jasná noc, plná hvězd. Nadechla svěží noční vzduch a podívala se vzhůru k nebi...a potom na fotografii, kterou měla ve svých rukách a kterou hladila pohledem i dotekem…

"Vím, že tam nahoře jste, všichni tři! Vím, že nechcete, abych byla už kvůli vám smutná a také vím, že to štěstí, které prožívám, jste mi poslali a k němu dopomohli. Vy zase musíte vědět, že vás nepřestanu milovat a vážit si každé chvíle, kterou jsme spolu prožili i přesto, že mám novou rodinu. Vím, že na vás po zbytek svého života nezapomenu, že vás budu milovat. Vím také, že můj život jde dál, že jej budu žít i za vás, protože jste navždy v mém srdci."

Postavila fotku na parapet a vzhlédla k nebi, jako by hledala odpověď.

A…ano… přišla, nad Neverlandem spadla hvězda, která rozzářila noční oblohu, stejně jako stíny v její duši, mysli i srdci, které nyní začalo žít nový život.

88.kapitola

23. září 2013 v 5:47 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Láska, co už neměla přijít

"Hmm, je to tak příjemné, ale mohl bys trochu výš a přitlačit! Anoo, to je ono!" …seděli s Michaelem v knihovně, kde spokojeně praskal krb a kde Alex jen v košilce s úzkými ramínky si nechávala masírovat ztuhlý krk a předla pod doteky jeho rukou.

"Klidně v tom můžeme dál pokračovat v naší ložnici! …opáčil šibalsky Michael a políbil ji na obnaženou šíji, jen se lehce zachvěla pod dotekem jeho rtů...kdy mezi polibky jí naznačoval příslib daleko příjemnější činnosti. "Děti už dávno spí,stejně jako celý dům… Martha s Mary to hned zkraje večera přepískly s tím svým likérem, takže už také nejspíš tvrdě spí…" naklonil se k ní, aby jí stáhl ramínko od košilky, přijala jeho horké rty, které byly něžné a smyslné.

"Michaeli, neměli bychom si to nechat na zítra?" …maličko se od něj odtáhla, narovnala zpět ramínko…"Na zítra, Alex? Ale vždyť… co můžeš udělat dnes...?!" …pronesl se zastřeným hlasem a chystal se ji znovu dál líbat...

"Michaeli, myslím to vážně, až zítra je svatební den i noc. Takže, abys věděl, dneska spím ve svém pokoji!" …nevěřícně se na ni podíval... "Ale, Alex… miláčku…tvůj pokoj je přece můj pokoj, náš!" …vzal ji za ruku a políbil… "Michaeli, já vím, ale respektuj svatební tradice a navíc to tak chci!" …přitiskla se k němu a složila mu svoji hlavu na jeho hruď, ten klid, který z něj vyzařoval, dýchal, byl pro ni balzámem na její nervozitu, mlčela dlouho...

"Alex, na co myslíš??" …pohladil ji po vlasech...a vtiskl jí polibek, miloval vůni jejich vlasů… "Michaeli, na co myslím, ani nevím...je toho tolik, co se v mém životě stalo, už jen pouhý fakt, že tu sedím s tebou v předvečer naší svatby, že pod mým srdcem roste naše dítě, že jsem našla svojí lásku, o které jsem byla přesvědčená, že už na ni nemám právo, která už nepřijde, mi přijde jako zázrak…"

"Alex, ano, je to zázrak, já byl na tom podobně, také jsem si myslel, že láska už není pro mě a vidíš, máme jeden druhého a to naše malé štěstí, které je zatím u tebe a které se za pouhé tři měsíce stane naším velkým štěstím. Slibuji, že ho ochráním, vás všechny! I kdybych neměl to, co mám a měl vás, tebe a naše děti, bude ze mě obrovsky šťastný a bohatý člověk."

"Děkuji!" …řekla dojatým hlasem ..."Nikomu jinému bych to po zkušenostech, které mám nevěřila, ale tobě... tobě ano!" …její oči se pomalu začaly lesknout.. "Alex, slib mi něco? Slib mi, že se nebudeš bát o to, co přijde? Protože na to už budeme vždycky dva!" … "Slibuji, protože ti věřím!" … "Alex to, já vím, také ti věřím a vždycky za každých okolností svému slibu dostojím!" …vzal ji ruku a přiložil na své srdce…

"Slyšíš! Bije jen pro tebe!" …podívala se na jeho ruku i na tu svoji, přiloženou na jeho hrudi, o té vyhledala jeho oči, měl tam vepsanou oddanost a pravdivost svých slov…pohladila ho a vzala jeho ruku a položila na svoje bříško… "A to naše, zase bije pro tebe!" …natáhla se na stolek, na které ležela obálka...

"To je pro tebe! Otevři to!" …mlčky udělal, co řekla a když vybalil snímek z ultrazvuku, byl dojatý… "Alex, to je nádhera, děkuji." "Je ti podobné." …usmála se Alex, také nedokáže být chvilku v klidu." …Držel ve svých rukách fotku svého nenarozeného dítěte a přejížděl prstem po liniích miminka… "Už víš, co to bude?"

"Vím! Ale neřeknu, pro tebe to musí zůstat překvapení"… "Vážně neřekneš?" …začal ji vášnivě líbat... "Ne! A neopovažuj se používat donucovacích prostředků, neprozradím ti to!" … "Alex!?!" ... "Ne! A ty tvoje psí oči na mě neplatí!" řekla pevně…
"Dobře, tak, když jsi mluvila o překvapení , také tu pro tebe nějaké mám!" …sáhl pod sedačku, kde měl pod polštářem ukrytou sametovou kazetu...

"Alex, mám tu pro tebe svůj svatební dar, i když je to malé nic ve srovnání, co jsem našel v tobě!" …Pomalu otevřela kazetu a v ní se třpytila překrásná sada náhrdelníku, náušnic, prstenu i náramku z těch nejčistších diamantů... Jen vydechla překvapením…

"Bože, to je nádhera! Nikdy jsem nic krásnějšího neviděla!Děkuji ti, Michaeli!" …políbila ho... "Klidně si něco na zítřejší den z toho vyber, pokud se ti bude hodit, jsem si jistý, že nic, žádný šperk, ani klenot, se tvé kráse nevyrovná!"

87.kapitola

19. září 2013 v 6:47 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Svatební krajka

"Mary, nemyslíš, že bílé svatební šaty v mém případě jsou přinejmenším nevhodné?" …stála před zrcadlem a dívala se, jak kolem ní její milovaná teta krouží s jehelníčkem plným špendlíků na zápěstí a zkouší jí šaty, které tu a tam musí kvůli zvětšujícímu se bříšku stále povolovat.

"Alex, nesmysl! Proč by měly být nevhodné, jsou krásné, sluší ti !" ... "Ano, to jsou, ale jestli jsou vhodné...pro těhotnou a vdovu k tomu?!" …řekla a jejich pohledy se střetly v zrcadle. Životem zkušená žena se podívala do tváře své neteře a tušila, co ji trápí…

"Ale no tak, Alex! Proč by neměly být vhodné?… Jak nová láska, tak dítě, které se ti má narodit, je obrovským požehnáním, důvodem k radosti, ke štěstí, tak proč řešit takové malichernosti, jako je barva svatebních šatů… Vidělas v poslední době nevinnou nevěstu - pannu, já teda ne!" …obě dvě se zasmály…!

"No, když se na to díváš takhle!... Jsem tak ráda, že jsi přijela, že tě tu mám!" ..."Ale, holčičko, myslíš, že bych propásla svatbu své jediné a milované neteře? Nikdy! Však Michael naléhal, volal ob den, dokonce byl ochotný pro mě poslat soukromé letadlo! Jak jsem stará, tak jsem si připadala děsně důležitě!"

"Jo, to on umí, někdy mi jde ta jeho starostlivost až na nervy!" Mary vytušila nervozitu… jemně vzala Alex za loket a otočila ji od zrcadla čelem k sobě… "Alex, vybrala sis skvěle! Michael je citlivý muž, člověk, který tě miluje a neváhal by nasadit vlastní krk jen, abys byla šťastná. Zasloužíte si být šťastní oba, celá vaše rozrůstající rodina. Už jen to, co tady všechno kolem vytvořil, svědčí o tom, že je mimořádně laskavý, vnímavý, milující a taky světem nedoceněný. Jen ten, kdo miluje, tohle všechno dokáže pochopit, tak jako ty.

Jsem si jistá, že už nic a nikdo vaše štěstí nepokazí!" .. "Ach, Mary, jak víš, že jsem myslela právě na tohle?" …objaly se pevně a Mary ji hladila po zádech, když cítila, jak se jí tlačí do očí slzy, protože si vzpomněla na ty, které milovala...

"To, protože tě znám!" Ve chvílích, jako je tato, přemýšlí každá žena ne rozumem, ale srdcem a to tvoje toho má za sebou víc, než dost! Musíš být šťastná a nepřipouštět si žádné obavy, čeká tě nový život po boku člověka, který je oddán nejen tobě, ale své rodině, vašim dětem i těm, které teprve přijdou!"
"Tak dost, nebudeme přece brečet, jak malý holky…" …zavelela Mary a odtáhla se od svojí neteře… dívaly se jedna druhé do očí a jen ony dvě věděly, co si ta druhá myslí…

"Děkuji, Mary, za všechno! Udělalas toho v mém životě tolik, že ti dokonce života budu věčná!"… "Alex, neudělala sem nic tak hrdinného, ale počkej….?" …odmlčela se, odběhla do skříně, kde vytáhla svůj cestovní kufr a něco složitě vybalovala z několika vrstev, papírů…

Jemně vzala do ruky nádherný krajkový šál, který se pyšnil svým jemným vzorem a slabounce béžově - smetanovou barvou... posadila se s ní na postel, přes kterou ji roztáhla… a Alex si přisedla ke své tetě na protější stranu…
"Bože, ta je nádherná!" …vydechla Alex… "Nikdy sem nic podobného neviděla, vzala ji opatrně do ruky…

"Ruční práce z italských Benátek. Mám ji už strašně dlouho!" …zasněně se podívala na ten překrásný kus krajky a pohladila rukou i očima… a Alex tušila, že ta krajka má příběh, viděla to vepsané ve tváři své tety, která začala vyprávět…
"Koupil mi ji Thomas k našim zásnubám, byli jsme zrovna v Benátkách, měla jsem ji mít na svoji svatbu…"
… "Mary, nevěděla jsem, že jsi byla zasnoubená..." …řekla jemně Alex… "Nikdo to nevěděl, ani tvé matce a vlastní sestře jsem to neřekla! Chtěli jsme se vzít, jenže...?" povzdechla si … "Co se stalo?"

"Povolávací rozkaz a válka v Koreji, byli jsme tak mladí, plni života a ideálů, které zemřely spolu s ním, půl roku po našich zásnubách. Ten zásnubní prstýnek, co nosím, jsem pak už nikdy nesundala…" …zatlačila slzu a Alex docházelo, jak moc velká musela být jejich láska, která jí nedovolila se pak vdát, i když měla příležitostí dost.

"Je mi to líto, Mary." Dotkla se její ruky, která byla volně položená na krajce… " Mě také! Ale je to pryč… tolik jsem si přála, aby mi po Thomasovi zbyl víc, než zásnubní prstýnek a tahle krajka. Benátky byly tehdy nádherné, voněly jarem a my se milovali každou noc, tolik jsem si přála, aby mi osud vložil do náručí jeho, naše dítě... ale nestalo se tak… tak ráda bych měla dceru, kterou jsem nakonec našla v tobě."

Alex byla dojatá jejími slovy i jejím životním příběhem... "Mary, jsi mi stejně tak drahá, jako moje matka, která odešla příliš brzy, vlastně jsi mi byla matkou od malička.

"Alex, tys našla milujícího muže, novou lásku, jsem moc ráda, že jsi nezahořkla, jako tehdy já nad svým životem. Začalas opět žít i milovat a to je moc dobře!" …opatrně vzala do rukou krajku a vložila ji Alex kolem ramen, takže krásně vynikly její bílé šaty... "To, kdyby se ti šaty zdály moc bílé… Alex, přijmi tu krajku, jako dar od srdce, třeba ji budeš moct dát jednou své dceři nebo nastávající snaše.

"Mary, děkuji ti, za tak vzácný dar! Budu ji opatrovat se stejnou láskou, jako po celá léta ty ji!

TANEC DIVOKÝCH ŠELEM

17. září 2013 v 5:40 | Marta/Muscles |  ♠ Básně a próza od Marty ♠
Těžký rubínový závěs jsem od okna odhrnula…
světla Tvého taxíku probleskla mým pokojem.
Kytice rudých růží proklouzla pootevřenými dveřmi,
pak Tvé obrovské ruce objaly mou šíji
a Tvé plné rty mi uštědřily dlouhý vášnivý polibek.
Naleštěnou botou jsi uzavřel naše místečko lásky,
abychom nebyli nikým rušeni.

Proběhla vzájemná symbióza našich vůní…
Thierry Mugler Angel s Armanim se společně protínaly.
Naše těla byla tak žádoucí…tak horká…tak podmanivá…
důkazem byla poseta chodba až po lůžko našimi strhanými svršky…

Nádherný boj dvou řvoucích šelem…
…od něžných doteků přes nenasytnou opakující se touhu,
až po výbuch s přirovnáním ke všem nejlepším světovým ohňostrojům…
…ano…tak chutná láska…

Ráno čechrám Tvůj polštář a mám před očima,
jak zavíráš oči, když Ti dávám polibek…
a nyní se dívám na Tebe, jak snídáš…
Už teď se mi po Tobě stýská, když vím, že musíš odejít...
chvíli si nebudu mýt ruce, chci cítit vůni Tvé kůže…
jsi mojí nádhernou skládankou z kouzelných chvil.
Sílu mi dodává Tvůj slib, že opět večer budeme tančit náš tanec divokých šelem…

86.kapitola

15. září 2013 v 6:39 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Síla lásky a odpuštění

"Alex, otevři prosím!" …žadonil zoufalý Michael za dveřmi Alexiina pokoje, slyšel její pláč, který mu drtil srdce. Udělal by cokoliv, jen aby jí vysvětlil, že to, co se stalo, nebylo z nedůvěry k ní, ale ze strachu a touhy ochránit to, co je mu nade vše drahé…

"Michaeli, jdi pryč, nech mě být, prosím! Nemám sílu se s tebou přít!" …ozval se její hlas, který vzlykal... "Alex prosím, chci se ti omluvit!" …stál s hlavou opřenou o dveře a s rukou na klice...

"Mělas pravdu, jsem osel, jsem žárlivý, ale to jen proto, že tě tolik miluji a záleží mi na tobě, na nás! Chtěl jsem jen ochránit naše štěstí a také jsem se bál, že bych tě mohl zase ztratit"... měl problémy kvůli pláči doříct poslední větu …

Ale nedočkal se odpovědi a dveře jejího pokoje zůstaly zavřené! Posadil se před ně, odhodlaný vyčkat doby, kdy Alex vychladne! Přemýšlel, kdy naposledy spala ve svém pokoji, ano, bylo to ještě tehdy, než odtud odešla…bolestná vzpomínka. Vzpomněl si ještě na něco, dalo by se do jejího pokoje dostat po římse, jako to už jednou udělal, ale tuto myšlenku zavrhl, za prvé nechtěl Alex rozčílit ještě víc, než doteď a za druhé jí chtěl dopřát klid pro sebe i jejich dítě, o které ho žádala.

Plakala! Možná je víc, jak kdy jindy přecitlivělá. Ale, jak ho jen mohlo napadnout, že by ho mohla nebo plánovala už dopředu podvést, sotva vytáhne paty z domu? Copak jí tak málo věří? Myšlenky se chrlily jedna za druhou, nemohlo ji nenapadnout, že si třeba myslí, že když ho svým mlčením obelhala tehdy, že by to mohla udělat zase…? Ale vždyť si přece slíbili, že si budou říkat všechno, co se jich samotných týká, copak na to zapomněl? …byla vyčerpaná, nevyspáním z minulých nocí, kdy dokončovala korekturu knihy, které se už nejspíš tiskne a o které mu nesmí říct, aby to bylo opravdu překvapení, musela a musí tedy riskovat jistý druh podezření, který si uvědomovala... A navíc…ta hádka jí sebrala více sil, než probdělé noci před ní…
Seděla na posteli a vytahovala z krabice jeden papírový kapesníček za druhým, kterým osoušela slzy, nos… únava se stupňovala, bolela ji hlava a především srdce...

Věděla, že to Michael jen tak nevzdá, slyšela z jeho hlasu za dveřmi lítost, strach, ale byla v tento moment příliš slabá a moc hrdá na to, aby otevřela dveře a promluvila si s ním… Dost! Zakázala si a hodila všechny posmrkané kapesníčky do koše… a vzala si ze skříně župan s tím, že se půjde vysprchovat a odpočinout si…

Opatrně se přiblížila ke dveřím a poslouchala, jestli tam ještě je ... buďto v tichu odešel nebo tam sedí a bojí se nadechnout, aby se neprozradil, musí být už hodně vysílený tím čekáním...vzdorovitě si pomyslela: "Tak, ať!" …a odešla pod sprchu, která jí udělala dobře, příjemně ji unavila tak, že se zachumlala do deky v pohodlné posteli a usnula vyčerpáním.
Vzbudila se, bylo před devátou, ranní slunce ji proudilo do pokoje a s ním i blahodárné teplo. Vzhledem k tomu, co prožila včera, se cítila příjemně odpočinutá, dokonce ani miminko ji nekopalo, jako předešlou noc...možná toho bylo na něj také dost, pomyslela si…dala si rychlou sprchu a spěšně přes sebe přehodila župan a vydala se ke dveřím… pomaloučku je otevírala a rozhlédla se, jako by ji neměl nikdo zahlédnout, zdá se, že vzduch je čistý, jako po každé bouřce... už, už chtěla vykročit kupředu, neboť hlad jí poháněl, ale rychle stáhla svoji nohu zpět…

Ležel tam na zemi schoulený do klubíčka jen v lehké košili…Michael. Znamenalo to, že tu spal celou noc nebo spíš hlídal. Jako nějaký věrný pes se nehnul od dveří své paní. Obešla ho, tiše si k němu klekla, sklonila se nad ním… bylo na něm znát vyčerpání, byl bledý, kruhy od očima, které byly napuchlé od pláče… znala ho příliš dobře na to, aby věděla, že ho to, co se stalo včera, nesmírně trápí a mrzí. Zlehka se dotkla jeho ramene, jen sebou mírně škubnul, ale oči neotevřel a zamumlal ze spaní... "Je mi to strašně líto, nechtěl jsem!" …zavzlykal tak, že nemohl popadnout dech. Dojalo ji to, měla slzy na krajíčku. Síla jejího pohlazení byla intenzivnější, než před tím, chtěla ho probudit teplem svých dlaní… "Miku, vstávej! Já vím, také jsem nechtěla!" …pomalu otevíral oči a když ji viděl před sebou, usmál se… pevně ho vzala za loket a pomohla mu vstát, byl úplně ztuhlý zimou… mlčky ho objala kolem pasu, podepřela a vrátila se s ním do pokoje...

"Děkuji, Alex!" ...políbil ji na spánek... Není za co!" ... "Ale je, drahá, měla jsi právo mě tam nechat, po tom, jak jsem se včera k tobě choval!" …řekl a jeho oči plnily slzy… postavila se před něj a pohladila ho po tváři...

"Michaeli, nemohla jsem tě tam nechat! Vzpomínáš, tys mě tehdy taky zvednul ze země, když mi bylo zle, tehdy jsi byl se mnou, celou noc, teď byla řada na mě! To, co bylo včera, je minulost…zapomenutá minulost!"…jemně ho objala kolem krku a políbila ho. Dala do polibku všechno, co mu chtěla a nestihla říct: odpuštění, soucit, pochopení a velkorysost, která pramení z její lásky k němu...Přijímal vděčně každý její dotek, splynutí jejich rtů polibku.

"Michaeli, měl by ses jít osprchovat horkou vodou, nechci, abys mi místo svatby stonal!Jsi úplně prokřehlý! " …řekla něžně… a když se na ni podíval, jeho pohled mluvil, oči se mu rozzářily jako slunce, které svítilo venku...a šibalské jiskřičky, jako by rozehrály celý jeho výraz včetně úsměvu. Proto ho předběhla s odpovědí na jeho nevyřčenou otázku...

"NE, půjdeš do sprchy sám, já už jsem byla!"

Já bych chtěla mít tvé foto... :-) Ale raději originál !

14. září 2013 v 20:22 ☺ Na VELIKOSTI záleží !☻
Elegance spojená s krásou těla i ducha, vychutnejte si!♥

85.kapitola

11. září 2013 v 21:17 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Nevěra nebo nedůvěra?

Ohlížela se, zda-li auto, ve kterém seděl Clark, je v dostatečné vzdálenosti… Nebyla si jistá, zda Michael viděl, slyšel…? Má to být přece překvapení!
"Ahoj, Alex!" …řekl přísně… "Ano, už jsem tady, přijel jsem před necelou půlhodinou, ale zdá se, že sem ti vůbec nechyběl, nebo dokonce přijel nevhod!"…podíval se jí zpříma do očí a jeho pohled vyčítal…
"Ale Miku, jistě, že jsi mi scházel a moc! Nedostanu na přivítanou polibek?"…přišla k němu blíž, byla na ní znát únava, raději nechtěl vědět z čeho…

"Alex, polibek? Myslím, že sis ho vybrala tam od toho pána, co právě odjel!" …stála, jak opařená, strašně zbledla, snad si nemyslí, že ona a Clark…?? Absurdní!!
Měl strach, že se jí každou chvilku podlomí kolena, rozhodně nechtěl, aby se rozrušovala, natož vyvolávat žárlivou scénu… podle jejích reakcí jí muselo být jasné, co všechno viděl…
"Michaeli, to byl jen spolužák ze studií, strašně dlouho jsme se neviděli a také…" "Alex, nechci nic slyšet, nemusíš mi nic vysvětlovat, vím, že tu byl víc, než často, dokonce sis to před mým odjezdem s ním domluvila. To, co jsem viděl, mi stačí, abych si udělal představu, jaký to byl "spolužák!" Nevěděla, jestli se má smát nad jeho domýšlivou podezíravostí a svojí bezmocí cokoliv vysvětlit nebo plakat nad tím, že jí nevěří...snažila se o smířlivý tón. Těkala očima a když uviděla za jeho zády růže, zeptala se...
"Ty jsou pro mě? Jsou krásné!" …pokusila se vyloudit úsměv, ale marně… "No, původně byly, ale třeba je dostáváš od "spolužáka"!!" … řekl ublíženě. To už bylo i na ni moc, netušila, že bude tak tvrdohlavý a paličatě žárlivý… neoblomný! Popadl ji vztek…

"Fajn!" …řekla ostře" …klidně si ty kytky nech! Strč si je třeba za ten svůj klobouk! Nechci je! Stejně bych ti je omlátila o hlavu, ty žárlivý osle!" Jestli chceš něco vědět, byl to spolužák… JEN spolužák a je mi jedno, co si o mě nebo o něm myslíš! Tys byl tři dny pryč a vyptávám se tě kde nebo s kým jsi byl?! NE! Stačil mi fakt, že sis potřeboval něco zařídit! Nepodezírám tě, že sis třeba užíval na hotelu s nějakou fanynkou, prostě ti věřím a basta! Totéž chci po tobě, ale vidím, že i to je hodně! Teď mě omluv, jsem strašně unavená, protože tvoje dítě mi dává docela zabrat, v noci jsem skoro nespala!" … měla se k odchodu, ale vrátila se, bojovně se postavila před něj, rukou si přidržovala bříško... "Jo a ještě něco, byla jsem v naší ložnici sama! Úplně SAMA, kdybys mě snad chtěl obvinit ještě z něčeho!"

Tak, takhle podrážděnou a nebezpečně ostrou jí nikdy nezažil! Vlastně, pořádnou hádku s ní ještě nezažil. To, co slyšel, bylo jako ledová sprcha, ťala do živého… ano, nevěřil jí, to bylo to, co nedokázal pojmenovat sám v sobě, dokonce se začal cítit provinile, když ji viděl tak nervově vypjatou, jak si chrání bříško, ale bylo pozdě vzít to zpět… obešla ho obloukem a šla do svého pokoje, kde se zamkla. Co když celou situaci špatně odhadl...? Měla by mít klid a on ji právě zasadil ránu do srdce, tím, že nevěřil svému a jejímu srdci, pod kterým nosí jeho dítě, jejich dítě!

Svým způsobem ji obdivoval, za její kuráž, temperament, se kterým se mu postavila, hájit svoji pravdu, sebe sama… Musel uznat, že viděno z jejího pohledu, to tak bylo. Ano, nesvěřil se jí s tím, proč odjíždí, vždyť chystá překvapení a ona to pochopila, proč by za ní nemohl přijet spolužák, byl z toho návratu zdrcený, z toho, jak to podělal svojí žárlivostí. Zlobil se sám na sebe.

Šel, jako v pohřebním průvodu s obrovskou kyticí, zamlkle, když z kuchyně vykoukla Martha...
"Jé, ahoj, Miku, ty už jsi doma? Kdybych věděla, že tu budeš už dneska, nachystala bych ti něco na zub, třeba ty vanilkové vafle …co... máš rád.... " …řekla zvesela... ale zarazila se, když viděla jeho skleslou náladu, byl bledý jako stěna…

"Ahoj, Martho, jo, malou chvilku jsem přijel, nedělej si se mnou žádnou starost, nemám hlad, a vůbec na nic chuť … tady něco máš!" …podal jí kytici rudých růží, které přijala nechápavě a stála tam, jako solný sloup...nerozuměla ničemu. Dívala se na ty krásné květiny a na to, jak pomalu zničeně stoupá po chodech nahoru se svěšenou hlavou mezi rameny… takhle ho naposledy viděla, když od něj Alex odešla… "Co se tady jen stalo?" …vzala kytici a šla jim napustit vodu...po té, co je začala upravovat ve váze, jí vypadl lísteček… ve tvaru srdíčka...


"Miluji tě!" …bylo jasné, pro koho jsou nebo byly? Že by se pohádali...?

84.kapitola

8. září 2013 v 19:47 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Nedůvěra

Vyřídil a zařídil vše, co chtěl na jejich svatbu, nakoupil spoustu dárků, jak pro svoji nastávající, tak pro děti. Návštěva v luxusním klenotnictví, kde měl domluvenou schůzku s jedním klenotníkem měsíc dopředu, aby si osobně vybral z návrhů na šperky pro Alex, jako svatební dar, byl spokojený s tím, jak rychle vše vyřídil, stejně jako s výsledkem jeho práce, který si odváží v sametové kazetě.

Ušetřil tak celý den, těšil se, až pět bude moci sevřít Alex v náručí. Každé byť sebemenší odloučení se mu zdálo bytostně dlouhé…Váhal, jestli to má večer, až bude Alex volat říct, nebo ji překvapit, že bude hned ráno, nanejvýš dopoledne doma, ale nakonec zvolil druhou možnost, i když utajit plánované překvapení bylo snad horší, než ho uskutečnit. Těšil se, až se k němu děti rozběhnou, jak překvapí Alex obrovskou kyticí růží, kterou už má na ráno zamluvenou...

Další den v Neverlandu
Michaelovo auto přijíždělo do Neverlandu, domů...Hned, jak se otevřela brána, se těšil jako malé dítě na svou sladkou odměnu...Před domem zahlédl jakési auto, které nepatřilo nikomu z jeho známých...první, co ho napadlo, bylo, že přijela Donna s rodinou, aby malá Caroline poznala svoji tetu...rychle vystoupil, popadl malý kufřík, který ukrýval klenoty pro jeho nastávající, popadl kytici rudých růží a bral schody po dvou, jen, aby mohl sevřít v náručí ty, které miloval! Dům se mu zdál poněkud pustý, ale co také čekal, když se rozhodl překvapit…

"Princi, Paris?!"…našel své děti, jak si hrají ve svém pokoji… "Tatííííí!" …nechali všeho a vběhli otci do náručí "Ahoj zlatíčka! Tak, jak jste se tu měli?"… rozhlédl se kolem sebe a když nikde neviděl Alex, zeptal se…"a kde pak máme maminku? Mám tu pro ni něco… pohlédl na kytici, kterou odložil na stolek, stejně jako dárkové tašky s drobnostmi pro děti…

Paris se držela svého otce jako klíště kolem krku… "Maminka je s tím pánem!!" …pošeptala mu do ucha…a on se jen usmál..."Vážně, máme návštěvu a kde?" ...Děti se předháněly v referování a mapování celé doby, co jejich otec nebyl doma... "Princi, musím ti poděkovat, skvěle ses postaral o všechno, na stolku máš nějaké dárky, za to vzorné hlídání!" …mrknul na něj, když se hnal pro autíčko, které bylo v balíčku…

"Děkuji, tati! Já i Paris jsme maminku vůbec nezlobili." Vždyť to říkám, že jste moje zlatíčka… Ale kde je maminka s tím pánem?" ..."V altánu, jako vždycky!"…štěbetala Paris… Michael ji pomalu pustil na zem a jen zopakoval... "Jako vždycky? Copak on tu byl víckrát?" ... Jo, to byl a včera šel s námi i s maminkou na procházku! Ale není s ním žádná legrace, bál se jít s námi na kolotoče!"...dodal spěšně Princ... a Michael poněkud znervózněl.

"On chodil s maminkou na procházku? A co ještě ?...vzal do ruky kytici a čechral jí… a Paris doplňovala bratra..."Hodně si povídali, smáli se…" ... A také… skočil jí do řeči Princ... ten pán ji pusinkoval, jako ty maminku!" …zbledl a zaťal ruku v pěst. A s předstíraným klidem řekl svým dětem... "tak, to abych maminku překvapil, jako vás dva! Tak klidně si dál hrajte, já už si maminku najdu a za chvilku vám ji přivedu a přidáme se k nějaké hře!" Odešel, když viděl, jak děti pokračují dál ve hraní...dlouhými kroky seběhl schodiště a rozhodl se projít zimní zahradou tak , aby na sebe neupoutal přílišnou pozornost...to, co mu celou cestu běželo hlavou, byla nejistota, podivné chování už před jeho odjezdem, neustálé vyptávání , kdy se vrátí, byl zmatený tím, co cítí…ano žárlil na ni!

Uviděl ji stát před altánem, jak ho vyprovází, drží za ruku, jak se s ním loučí těsně před tím, než nastoupil do svého černého BMW… o něčem živě diskutovali, smáli se, pak se objali! Viděl, jak ho pohladila po paži a přitiskla se k němu, aby mu dala polibek… v tu ránu mu klesla ruka i s kyticí, stejně jako radost na bod mrazu, otočil se…se zavřenýma očima, aby potlačil hněv, slzy a zklamání…cítil se být zrazený…

"Jeho milovaná Alex? A ten chlap ve skvěle padnoucím obleku, drahém autě ??? Děti vůbec nepřeháněly… cítil, jak v něm roste napětí, vůbec nevěděl, co má dělat, jak reagovat? Jestli předstírat, že nic neviděl? Nebo se rovnou zeptat a riskovat milosrdnou lež? Vždyť si přece slíbili, že si budou věřit…

Bylo pozdě cokoliv vymyslet… černé auto odjíždělo a Alex ho zahlédla a radostně mu zamávala a rázným krokem šla přímo k němu...

"Ty už jsi tady Michaeli...?!Kdy jsi přijel?"

83.kapitola

5. září 2013 v 12:51 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

To není žádná hra!

"Clarku, myslíš, že to stihneme? Svatba je už za čtrnáct dní!" …podívala se Alex, plná obav do tváře svého přítele ze studií a majitele nakladatelství, ve kterém chce vydat svoji knihu o Neverlandu, žádnému jinému by ji nesvěřila bez obav, jenom jemu! Knihu, kterou chystá Michaelovi jako svatební dar a překvapení. Seděli v altánku, popíjeli citronádu, kterou jim nachystala Martha.

"Alex, neboj se, sám na to osobně dohlédnu, případně je popoženu, předal jsem už všechny podklady pro tisk a teď už zbývá jen počkat, až se kniha vytiskne a sváže. Zítra se zastavím ještě pro podpis souhlasu kvůli autorským právům a bude všechno v nejlepším pořádku. Musím ti složit k nohám můj obdiv, protože jsem ji přečetl jedním dechem. I když byla jen v počítači, co teprve, až ji budeš moct vzít do ruky. Opravdu jsi nepřeháněla ani trochu, tohle místo je kouzelné!" …Upil ze svojí sklenice a rozhlédl se kolem, byl tak uvolněný, jak ještě nikdy, možná protože jeho pracovní vytížení mu neskýtalo mnoho volného času rozptýlení. Podíval se do tváře té, kterou znal tak dlouho, věděl, co se jí přihodilo a byl upřímně rád, že našla sama sebe, nový smysl života, domov a rodinu, která se brzy rozroste…zjihlým pohledem se podíval na její bříško...

"Díky, víš, chtěla bych to stihnout, protože pak už nebude čas!" …pohladila si bříško a poposedla v křesle a upravila polštář za zády. "Tak, to chápu!" …řekl uznale Clark… "A kdy se ti má to maličké narodit?"… "Brzy, na to, co všechno chci a musím ještě stihnout, včetně svatby...termín mám za tři měsíce!" …poposedl i on, vzal ji za ruce a obdivně řekl. "Jsi statečná obdivuhodná žena, proč jsme to vlastně my dva nikdy nedali dohromady?..." zasmál se. Plácla ho po koleni "Ale no tak, Clarku, copak si nevzpomínáš? Každý týden jsi měl novou lásku, mě sis nejspíš ani nevšiml! Pokud vím, byl jsi ženatý, máš syna, kolik mu už je?"

"Ach, ano, správně jsi řekla...byl! Jsou to už tři roky, co jsme se s Emmou rozešli. Markovi bylo deset a staráme se o něj, jak nejlépe svedeme, říká se tomu střídavá péče." … Posmutněl, když si vzpomněl na svého synka… a Alex to neuniklo. "Ale no tak, on jistě ví, že ho máš rád! Víš co, klidně ho vezmi a přijeďte sem spolu nebo můžeš vzít sebou i Emmu, tady se dějí zázraky, třeba se dáte zase dohromady!"…stiskla jeho ruku a pohladila po tváři, cítila jeho vnitřní smutek. Věděla, jak si zakládal na harmonické rodině a zatím? Pohladila ho po tváři, aby zahnala jeho smutek, který měl v očích.

Cítila jeho pronikavý pohled, ale ještě někoho… to Princ s Paris pokukovali na ně opodál, ale ostýchali se přijít blíž…zavolala na ně...Přiběhli, svorně ruku v ruce a Paris se trochu styděla… Když Clark uviděl obě děti, rozzářily se mu oči, byl rád, že unikl vlastnímu tématu, které stále bolelo…
"Ahoj!" … pozdravil jako první… "Ahoj!" …ozvalo se dvojhlasně, stydlivě… "Tak, to jsou naše děti, Princ a Paris... a tohle je můj dobrý kamarád Clark!" …představila je Alex… Princ se nedůvěřivě díval po tom člověku, který držel Alex za ruku a ona ho hladila. Jeho dětská dušička byla tak trochu zmatená. Věděl, že mu tatínek nařídil, aby dával na maminku pozor a to také dělal…
"Tak, na co si to se sestřičkou hrajete? Na schovávanou, že jsi koukal tam za tím keříkem?..." snažil se Clark navázat přátelství ...

"Nehrajeme žádnou hru! Tatínek mi dal úkol, abych dával pozor na maminku, aby byla na sebe i miminko opatrná, tak to dělám!"… zakabonil své dětské čílko a utřel prstem nos… Paris se přitiskla k tělu Alex a prohlížela si toho jejího kamaráda s nedůvěrou…
"Tak, to je moc dobře, Princi, že dáváš na maminku pozor, už jsi velký kluk! Také mám takového synka, jen je o málo starší, než jsi ty, takže vím, jak důležitý úkol ti tatínek svěřil! Ten můj také dává pozor na svoji maminku, když nejsem s nimi já" …"Já také dávám pozor!" zakuňkala Paris a chytla se Alex kolem krku.

"Jste šikovné děti. Tatínek i maminka z vás musí mít radost!" …usmál se a pohladil ty dva malé uličníky po jejich hlavičkách...

"Tak Alex, myslím, že jsme domluveni! Stavím se tu zase zítra a domluvíme zbytek!..." postavil se k odchodu… Alex se s námahou postavila také, Paris jí nepouštěla ruku, držela se jí jako klíště…
"Děkuji za všechno, Clarku! Moc to pro mě znamená, nedokážu ti být víc vděčná!" …přátelsky se objali... "Alex, rád jsem ti pomohl a navíc je to pro mě pocta, sama nastávají paní Jacksonová, mě žádá o pomoc…tomu říkám terno!" …zasmál se s mrknutím oka...

"Tak, nepůjdeme se trochu projít?"…nastavil své rámě, do kterého se Alex zavěsila... "Můžeme ti to tady s dětmi ukázat, třeba by tě mohli vzít na nějakou atrakci, co říkáš?..." nabídla mu Alex… "Díky, rád se projdu po tak skvostném místě, ale atrakce... ?…podíval se na obrovské ruské kolo… Myslím, že toho se rád vzdám, leda by sis našla nového vydavatele! "

Další porce fotek..

4. září 2013 v 18:11 ☺ Na VELIKOSTI záleží !☻
Magie v té nejkrásnější podobě ! Svléká očima co ? :-) Tak dámy, jeden knoflíček, je vám vedro.. další knoflíček.. Smějící se


82.kapitola

1. září 2013 v 6:00 ♥ POVÍDKA - Láska, která už neměla přijít

Tajnosti

"Alex, zvoní ti mobil!"…podával Michael telefon, aby se nemusela namáhat, běhat.. "Děkuji.! Vzala ho prostě a odešla do vedlejší místnosti a zavřela za sebou dveře.

Michaelovi se poslední dobou její podivné chování přestávalo líbit. Dlouhé hovory, na displeji utajený volající nebo nějaký Clark Colins. Když se jí zeptal, o co jde? Jen řekla: nic, toho si nevšímej, nikdo důležitý…to samé pokaždé, když seděla dlouho, mnohdy do noci u svého notebooku. Pokaždé na ni čekal v posteli, až si půjde lehnout, záda ji bolela, protože o tom svědčilo spousta polštářů, kterými se obkládala… Dělal si o ni starost, ponocovala a pak byla celé dopoledne unavená a tak to šlo, den za dnem…

Když se jí opakovaně ptal, pokaždé odpověděla vyhýbavě, většinou si prý po večerech píše s Donnou, která jí posílá fotky své dcerky Caroline… Snad tisíckrát jí navrhoval, aby Donna s rodinou přijeli do Neverlandu, marně, buď se to nehodilo Donně nebo byla malá po očkování nemocná, nebo byl její manžel pryč atd... měl z toho rozporuplné pocity, přišlo mu to jako výmluva. Mohl by zavolat Donně a přesvědčit se, ale nechtěl Alex v jejím stavu rozrušovat nebo podezírat, ale z čeho vlastně? Dělalo mu to starosti, navíc musí odjet na pár dní, aby zařídil něco kolem jejich svatby…kdyby alespoň plánovala, organizovala jejich svatbu spolu s ním?

Snažil se předstírat klid, ale uvnitř ho to sžíralo, jeho myšlenky, smyšlenky... pokaždé, když viděl na displeji mobilu nebo oslovení, které Alex řekla, sotva přijala hovor : "Ahoj Clarku, jsem ráda, že voláš…" …přece nebude špehovat a slídit. Pokaždé sledoval, jak se rozzáří a spokojeně usměje, když volá…
"Sakra, co to se mnou je? Že bych žárlil? Proč mu to jednoduše nevysvětlí?" …v hlavě mu hučelo jako v úle…

"Miláčku, vážně musíš odjet?" … objímala ho kolem pasu, když se podívala na sbalený kufr přede dveřmi… "Vážně musím, lásko, ale neboj, za pár dní budu zpět!" …políbil ji na čelo, pohladil po tváři.
"Vážně a za kolik přesně? Já jen,abych věděla… " …sledovala napjatě, co odpoví... "Ale copak, copak? Proč to potřebuješ vědět přesně?! Sám nevím, uvidím, jak se schůzky povlečou nebo naopak, ale slibuji, budu se snažit co nejdřív, abych byl doma s vámi…"..."Michaeli, jen si vše v klidu vyřiď, co potřebuješ, vůbec domů nechvátej, zvládneme to tady bez tebe na jedničku, uvidíš!" …zastrčila mu svoje ruce do kapes kalhot na jeho zadku…

"Alex, kdybych tě neznal, skoro bych řekl, že čekáš, až vytáhnu paty z domu, aby sis tady udělala párty nebo si sem za mě vzala " náhradníka!" ... "Co tě to napadá, já? divila se… "Copak by mě někdo chtěl, se podívej, jak "kynu"… jako těsto...!"…podívala se na svoje bříško…a náhradníky opravdu nepotřebuji, jsem ráda za tebe a na párty nemám náladu!"

"Jen, abys mi nenasadila parohy!" …políbil ji s úsměvem, byla tak rozkošná, když byla nesvá …

"Parohy? Michaeli, ses dočista zbláznil, dalšího takového divocha, jako jsi ty, bych nezvládla!" …kousla ho dravě do rtu, až ho zabrněl… "Au, za co to bylo?"…zeptal se s vytaženým obočím… "Za tu nedůvěru, přece!" ... "Ale já ti přece věřím!" … "Tak, to jsem ráda, protože já tobě také! Nechceš, abych si myslela, že jedeš za nějakou svou "fanynkou" na zálety?!"

"Alex, věřím ti a dost o tom, tvoji hru nálad přičítám k tvým zmateným hormonům! Nikdy bych tě neopustil a už vůbec ne s fanynkou nebo jakoukoliv jinou… Jsi pro mě ta jediná!"... "Dobře, zavolej, až dorazíš nebo až se budeš vracet! Milujeme tě!" …políbila ho tak, že se mu najednou nechtělo nikam odjíždět, vzala jeho ruku a přiložila si ji na břicho… a jeho pochyby byly rázem tytam… Vzal kufr a odnášel ho do auta, když přiběhly děti, aby se rozloučily...
"Tatí, kdy se vrátíš?"…zeptala se Paris… "Za pár dní, kočičko, jen si něco zařídím. Princi?"... Vzal za rameno svého synka... "Spoléhám na tebe, že se tady o děvčata postaráš, jako jediný chlap v domě, když nepočítám Jákoba. Dávejte mi pozor na maminku, ano? Aby jedla, spala, odpočívala, nezvedala a nenosila nic těžkého"… jen přikývly… " A tati, přivezeš nám něco ?"

"Ale to víte, zlatíčka, že přivezu, všem něco přivezu, musíte být na svatbě krásní, úplně stejně jako my s maminkou."
Políbil své ratolesti i Alex, která mu přišla zamávat na rozloučenou… jak nerad odjížděl a divná předtucha s ním.