Únor 2014

Piáno

26. února 2014 v 8:37 | Marta |  ♠ Básně a próza od Marty ♠
Hraješ tesklivou píseň měsíci na piáno, šeptem mu vyprávíš svůj smutný příběh…

Tvé krásné dlouhé černé prsty se lehce mazlí s klávesami a nechtějí přestat hrát…

Ve svých myšlenkách jsi osamělý hráč a máš chuť otevřít láhev a zapomenout…přitom stačí tak málo:
Vystoupit ze svých temnot, rozhrnout jednou provždy těžké závěsy samoty pevně zaklíněné ve zlatých sponách na zdi…

Otevři okno! …Vidíš? Venku slunce se prodírá svými paprsky a lechtá Tě na lících…unavený měsíc z Tvého bolu šel už spát…
Pojď, chyť si své slunce…drž ho pevně mezi svými prsty a nepouštěj ho za nic na světě!

Právě tam v trávě čeká na Tebe jedno krásné laskavé srdce, které Tě touží obejmout a rozdělit se o svůj tepot…chce Ti dát kus lásky, která hřeje, objímá, prozáří Tě a učiní z Tebe šťastnou bytost…nebraň se tolik…ukaž své hřejivé světlo v duši a zahraj píseň lásky ženě a naplň ji svým skvostným nektarem, která tam na Tebe tak dlouho čeká…

Andělské oči

23. února 2014 v 19:08 Překlady a články o Michaelovi
"Smrt Michaela Jacksona mě zdrtila. Nemohla jsem přestat plakat. Mé oči se stále plní slzami při myšlence na to, že zemřel. Tím, že jsem se s Michaelem setkala jako s velmi mladým (myslím, že když jsem ho poprvé potkala v Chicagu, bylo mu devět), cítila jsem se s ním spojená i přes to, že od té doby, co jsem ho naposledy viděla zblízka, uběhly už roky. Vzpomínám si, jak jsem se dívala do jeho nevinných očí a že zatímco jsem ho držela za ruce, řekla jsem jeho matce: ´On má tak andělské oči, mohla bych odpřísáhnout, že hledím do očí anděla.´

Kathrine se jen usmála, když si jí Michael lehnul na klín s tím, že je unavený. Byl hodně tichý a prostě rozkošný, a více či méně maminčin klouček, protože na ní v zákulisí tolik lpěl, což bylo v jeho věku pochopitelné.

Michaela a jeho bratry jsem pravidelně vídala v mottownském Hitsville Studiu A v Detroitu, potom na cestě, když byli jako předskokani pro Temptations, a potom znovu v Kalifornii, kam přesídlili. Vzpomínám si, že letěla se svým tehdejším manželem Richardem Streetem a naším synem Rickym (tomu tehdy byly asi dva roky) z Los Angeles do Las Vegas, abychom viděli koncert Jacksons v Grand hotelu MGM. Vybavuju si, že jsem šla s Kathrine Jacksonovou do zelené místnosti (v zákulisí) a celou cestu jsem chválila její rodinu. Řekla jsem jí, že pocházím z veliké rodiny a dobře vím, jaké to je, žít se spoustou lidí. Usmála se a když jsme přicházely dovnitř, mluvily jsme. Když jsme vešly, Michael stál u baru a pil Coca Colu.Usmívající se Přistoupila jsem k němu a zeptala se ho, jestli si na mě pamatuje. Pak jsem mu připomněla, že jsem byla Richardova žena - Richarda z Temptations. Objal mě a řekl, že je hezké mě znovu vidět. Věděla jsem, že si mě zřejmě nepamatuje, ale jsem si jistá, že byl tak zdvořilý a skromný, že to řekl, aby mě upokojil. Protože naposledy jsem se setkali tak před pěti lety.
Temptations hráli s bratry Jacksonovými basketbal v jejich domě v Encinu v Kalifornii. Měla jsem tedy příležitost se s Michaelem setkat a v době jeho dospívání s ním při několika různých příležitostech mluvit. Řeknu vám, že znát Michaela znamená milovat ho. Když jsem mu byla nablízku, měla jsem pocit, že jsem v přítomnosti někoho velkolepého. Vyzařoval mimořádnou auru a byl si dobře vědom toho, že na něj jsou nějakým způsobem upřeny všechny oči. Když vám podal ruku, aby řekl ´Ahoj, těší mě, že tě vidím´nebo ´Je skvělé, že se potkáváme´, poklonil se (jako v asijské kultuře).

Když Michael Jackson zemřel, svět ztratil jednu ze vzácných duší. Nemohu si však pomoct myslet na to, že na naší ztrátě vydělal Bůh. První noc po jeho odchodu jsem se snažila spát a skrz záplavu slz jsem mluvila k Bohu: ´Řekl jsi mu (MJ), ´dobře synu, udělal jsi to, kvůli čemu jsem tě poslal na zemi a teď je čas, aby sis odpočinul a vrátil se domů žít se mnou. Většinu svého života, od svých pěti let, jsi tvrdě pracoval a teď je řada na tobě, aby ses vrátil domů a odpočíval.´´ Nemohla jsem uvěřit tomu, že Michael Jackson zemřel, i když můj mozek si byl vědom toho, že to je realita a že se to opravdu stalo. Brečela jsem pro něho, jeho děti, jeho maminku a celou jeho rodinu. Musela jsem opustit setkání, na kterém jsem právě byla, když mi přišla zpráva od mého syna Rickyho ´Mami, Michael Jackson právě zemřel - ano, opravdu mami. Je mi to líto.´ Ricky věděl, jak moc jsem ho milovala a chápal můj obrovský zármutek.
V den jeho pohřbu jsem si v práci musela vzít volno. Seděla jsem na gauči v našem rodinném pokoji a s krabičkou Kleenexu a sklenicí vína jsem v TV sledovala obřad k jeho odchodu domů.
Strašně moc mě těší vidět, kolik měl Michael lásky pro ostatní a tu nesmírnou lásku, kterou lidé/fanoušci v Americe a po celém světě měli pro něj. Vše, co mohu říci, je - ať žije král popu. Hudba Michaela Jacksona bude pokračovat navždy, do nekonečna."

Call Gill Street, zpěvačka The Velvelettes



Valentýnská romance III.

14. února 2014 v 6:00 •♥•Jednorázové příběhy •♥•
Večeře probíhala uvolněně, povídáním si ovšem možném...a tak se Michael během ní dozvěděl o Hannah vše podstatné, o tom, kde se narodila, kde žila a také, jak se dostala do Hollywoodu, její život mu přišel na tolik blízký a toužil ho spolu s ní sdílet, jen jestli bude chtít sdílet ona jeho? …problesklo mu hlavou, proč se do všeho musí plést rozum.

Když mu vyprávěla o otcově ranči, o jízdě na svém koni, jeho představy jely naplno...možná to dělalo to světlo svíček všude kolem, které se odráželo ve sklenici šampaňského. Všechna její slova nabývala v jeho mysli konkrétní podoby. Představil si ji v sedle, její bezchybné tělo, které se přizpůsobuje cvalu koně, její boky se vlní a nadzvedávají v sedle, její plná ňadra se cvalem vzdouvají, její nádherné vlasy vlají, jako hříva divokého, nespoutaného koně... Dost!!! Stačí!! Okřikl své myšlenky a touhy, které cítil, že na něm jistě musí být i vidět, nejraději by se zchladil přímým skokem do ledového jezera, nechtěl se prozradit, alespoň ne hned. :-)

"Hannah, doleju ti ještě víno, chceš?"…uchopil láhev, ve které zbývalo tak na dně... "Michaeli, díky, ale raději ne, vždycky mi rychle stoupne do hlavy, takhle je mi příjemně. Jen mi, prosím řekni, kde je toaleta?" Potřebovala si opláchnout své tváře, cítila, jak jí horko stoupá do tváří, do hlavy.

"Hannah, celý dům je ti k dispozici...koupelna je tady dole, ale i v patře, tu bych s dovolením navštívil já, tady dole budeš mít větší pohodlí, musím si jít dát lehkou sprchu, ty malé částečky ostříhaných vlasů, které se mi dostaly pod košili a ... začínají být velice nepříjemné, nerad bych se po zbytek večera ošíval a škrábal." Usmál se tím svým nevinným úsměvem a ona mu ho opětovala..."Chápu, jen běž."…řekla pobaveně a sledovala, jak se škrábe za krkem a jeho tvář pokrývá ruměnec...vážně neumí lhát, pomyslela si.

Ach, Hannah, kdybys jen věděla, proč musím krom vlasů do sprchy, řekl si v duchu... ( no, ale vy to jistě uhádnete, proč ? Usmívající se) Oba dva se jak na povel postavili a Michael ji uchopil za ruku a políbil hřbet její ruky.

"Hannah, chovej se tu, prosím, jako doma, vše je ti k dispozici a já...budu spěchat. Co bys říkala malé večerní procházce?" "Děkuji, moc ráda." Vtiskl jí letmé políbení ruky a pohlazení na tvář. Nemohl se nabažit její jemné pleti, věděl, že kdyby jí dal polibek, dotknul se jí, nemohl by přestat, chtěl by víc! Ona si užívala jeho dotek, prodlužovala ho, jak jen to šlo, ale nechtěla být příliš nápadná. Dívala se, jak vystupuje po točitém schodišti do hořejšího patra, až nyní si v klidu prohlédla jeho souměrnou a štíhlou postavu, tancem vypracované svaly na zádech a stehnech, nehledě na ten krásný zadek mezi tím!!! Uvažovala, co bude dělat ona, zatímco se bude sprchovat. Rozhlédla se kolem v krbu pomalu, ale jistě skomíral oheň, přiložila další dvě polena, která byla ohněm přijata s divokým zapraskáním, sledovala, jak vyskočily jiskry a poté se oheň rozhořel naplno. Tak nějak si připadala stejně! Ráno, byla imunní vůči citu i vůči lásce a vztahům vůbec. Dokonce byla přesvědčená, že je to vše nemožné najít a nyní? Stačilo tak málo, aby se v ní rozdmýchal cit, touha, kterou pociťovala k tomuto muži.

Popošla k oknu, aby se podívala ven, byl to krásný pohled...poklidné jezero ztemnělo a padla na něj noc...i když nebylo moc hodin, sotva půl desáté, měsíc i hvězdy se odrážely na jeho hladině. Malé osvětlené loďky rybářů v dálce, které vyjížděli na noční rybolov.

Vysprchovala se, oblékla si dlouhý, hřejivý červený župan a rozčesávala se své dlouhé vlasy před krbem, kde se pohodlně uvelebila na huňatém koberci. Vedle sebe položila misku jahod, která tu byla připravená k láhvi šampaňského... Když uslyšela mírný praskot dřevěných schodů, otočila se a málem se jí zastavil dech.

Scházel po schodech a sledoval ji, jak si češe svoje dlouhé, nádherné vlasy. V tom světle ohně, byla překrásná...ležela na boku, dlouhé štíhlé nohy, způsobně a ladně položené na sobě, její boky, postava... jakoby spatřil krásnou mořskou pannu, litoval jen, že ho nejspíš prozradil zvuk rozeschlých dřevěných schodů, vydržel by se na ni dívat do konce časů…

Otočila se a viděla, jak pomalu sestupuje po schodišti, lehce se přidržuje zábradlí, kterému začínala závidět dotek jeho ruky, která klidně po něm klouzala a nejen to! Měl na sobě upnuté černé rifle, bílou košili, kterou se ani neobtěžoval zapnout a které při každém jeho kroku vlála kolem jeho nádherného těla, připadalo jí to jako věčnost, než sešel těch pár schodů, které je dělily. Přišel k ní a ona cítila nádhernou vůni, nejen čerstvé sprchy, ale i parfém… vůni muže, který si mlčky sedl za ní, vzal ji z ruky hřeben a opojen vůní jejich vlasů, se zeptal... "Smím?" Kdyby teď požádal o cokoliv, dostal by to! Jen pokynula hlavou na znamení souhlasu a sledovala, jak opatrně jí začal rozčesávat vlasy, které se pojily prstýnky, sotvaže je hřeben pustil ze svého dosahu. Odhalil její šíji, jemně se prohnula v zádech, cítil, jak je jí to příjemné a v okamžiku, kdy k němu zaklonila hlavu, kterou si opřela o jeho odhalený hrudník, obnažila svoji skvostnou šíjí v plné kráse, která tepala touhou.

"Ach, Hannah, kdybys jen věděla, že jsem musel stát dlouho pod chladnou vodou, abych v sobě zchladil ten žár, co ve mně vyvoláváš, jsi tak krásná, dokonalá! "…vážně to řekl nahlas??? Vůbec si to neuvědomil, že už to nejsou jen myšlenky, že jeho ústa říkají nahlas, co srdce i mysl cítí...otočila se, zvedla k němu oči...najednou byl tak suverénní, jeho oči potemněly touhou...ta studená sprcha vůbec nezabrala!:-) Nezabral by ani skok do zamrzlého jezera, pomyslel si .. (my to samozřejmě víme dávno!:-)

"Myslíš, že já jsem na tom jinak?" …usmála se a prstem přejela po jeho rtech, které se mírně zachvěly, když se bříška jejích prstů měkce, zabořily do kyprých rtů... Její dotek odhalil to, že je čerstvě oholený...Sklonil se k ní a začal ji líbat, zatímco ona mu vpletla prsty do vlasů a nyní litovala, že ho ostříhala tolik...Začali se dlouze líbat. Nejdříve něžně, jako by se ochutnávali a postupně polibky získávali na intenzitě a délce polibků. Líbali se a hladili, poznávali jeden druhého.


Pokoj osvětlený svícemi a ohněm z hořícího krbu vrhal na stěny magické stíny a jejich zrychlený dech, podtrhl atmosféru milostného očekávání. Rty se dotýkají v polibcích, nedočkavé ruce svlékají zbytečné kousky oděvu.

Pomalu jí rozvázal pásek u županu a nechal ho volně sjet po její sametové pokožce, kde se mu naskytl pohled na sněhobílé krajkové prádlo, které ve spojení s jejím tělem, něžně dokreslovalo ženskou smyslnost i ladnost jejich partií.

Nezahálela! Stáhla mu košili s ramenou a jemně se dotkla jeho krku a hladila jeho ramena, dodávala mu odvahu pokračovat. Cítila jeho paže, jak jí měkce pokládají na vyhřátý koberec před krbem, jeho ústa putující směrem k jejímu dekoltu, jeho ruka vklouzla pod lem podprsenky. Jejich těla zaznamenala elektrizující tření a jemné hlazení i to, jak si hbitými prsty poradil s jejím horním dílem prádla. Klekla si před něj, přejela mu rukou po hrudi a zastavila se u jeho pasu, jejich pohledy se setkaly, bylo jasné, po čem oba dva touží... obratně rozepnula knoflík u jeho jeansů a opatrně rozepínala jejich zip, k jejímu velkém překvapení, on se se spodním prádlem neobtěžoval. Jemně je stáhla a líbala ho na hrudi a pokračovala stále níž, oplácela mu něžnost za něžnost, ani jeden z nich nechtěl zůstat tomu druhému nic dlužen.

Tlakem těla jí donutil lehnout si do původní polohy, bez váhání jí stáhl kalhotky. Pokryl polibky její lýtka i stehna, ale nezadržitelně se blížil k jejímu upravenému klínu, který hladil, smyslně hýčkal svými polibky, doteky. Tiché steny, které vycházely Hannah z hrdla, její ruce, pevně sevřely jeho zátylek… bylo pro něj znamení, že je nanejvýš připravená pozvat ho dál. A on přijal, pomalu a procítěně se do ní nořil, rytmus jejich těl nabíral na intenzitě...Sténali do polibků a dlouhé, pomalé milování se měnilo v dravé, nespoutané. Slastné pocity stoupající k vrcholu na obou stranách.

Cítila, jak jí srdce tluče až v hrdle, ve spáncích jí tepalo, až se jí točila hlava z toho přívalu rozkoše, vášeň velela, zrychlit, byla na rychlé cestě k orgasmu a stále hlasitěji ze sebe vyrážela vzdechy, které nedokázala kontrolovat, natož ovládat, ta síla toho citu ji naprosto šokovala.

Poslední, nejhlubší pohyb, sten deroucí se z jejího hrdla a stahy, které cítil v místě jejich spojení, bylo neklamným znamením, že za okamžik překročil práh orgasmu i on. Byl to zážitek, který si tak dlouho odpíral a vlastně, zažil ho někdy v takové míře, v takovém rozsahu? Hladil její boky, prsa, která pokrýval polibky a pomalu nechal doznít jejich orgasmy. Leželi v těsném objetí a on jí odhrnoval stále ještě vlhké vlasy z tváře, na které se rozlil blažený výraz - stejný měl o n sám.

"Hannah, bylo to překrásné, ještě nikdy jsem nic podobného nezažil, děkuji." Políbil jí na spánek a ona si položila hlavu na jeho rameno.

"Nevěřím ti!"…řekla se smíchem... "Nevěříš mi?" …zpozorněl Michael "Hannah, mluvím vážně, možná se ti to bude zdát divné, ale je to tak!" …pozvedl se na lokti a zapřel si hlavu, aby viděl do její tváře... "Nevím, jestli mohu věřit muži, který mi slíbí procházku při měsíčku a zatím...?"…mlsně se olízla a sjela ho pohledem, laškovala a on jí na to skočil… "Vynahradíme si to ráno, východ slunce, je stejně krásný...ale ne krásnější, než ty" …lehce přejel prstem kontury její tváře…a ona mu čechrala zpocené vlasy, které teď trčely na všechny strany.

"Ostříhala jsem tě moc! Budeš si v té Brazílii muset natřít krk, aby tě sluníčko nespálilo, vlasy by to dozajista zachránily... Kdy musíš odjet? Řekla a na jejím hlase bylo znát, že posmutněla...

"Koncem příštího týdne, všimla sis, že …?"… sledoval její pohlazení na hrudi se zastavilo a jak si prohlíží jeho skvrny... "Všimla, ale vůbec mi to nevadí, naopak je to sexy! Zavrněla jako kočka a přitiskla se k němu ještě blíž a líbala jeho citlivou pokožku. "Vážně? Sledoval jí pobaveně... "Tak to slyším úplně poprvé... Hannah, já byl bych moc rád, kdybys jela do té Brazílie se mnou, co ty na to?" …políbil jí na krk, snažil se jí usnadnit v rozhodování...

"Michaeli, já nevím. Jako, co bych tam jela, jako tvoje stylistka, kadeřnice?..." řekla smířeně... Prudce se vymanil z jejího objetí a chytil ji za ruku a důrazně se jí podíval do tváře... "Ne, tak ne! Jela bys se mnou, jako moje dívka, partnerka a přestaň si už myslet, že jsi můj nějaký úlet. Zamiloval jsem se do tebe a chci, abychom byli spolu co nejvíc. A vůbec, kdy se musíš vrátit ty?"

"Michaeli, musím si to všechno ještě rozmyslet a případně zařídit. Myslíš to opravdu vážně?" "Hannah, klidně se ti podepíšu svou vlastí krví, když na tom budeš trvat" Viděla v jeho tváři, cítila z jeho hlasu odhodlání, že by to klidně udělal, kdyby o to požádala. "Dobře tedy, tvoje argumenty jsou víc, než přesvědčivé." To už její tělo znovu pokrývaly jeho horké, smyslné polibky...

"Domluvím se s Kessi a vracet se nemusím, až v pondělí, to jdu do práce, dnes je přece pátek a začíná víkend." Nadšeně ji přerušil a zašeptal do ucha: "Takže máme další dva dny, kdy můžeme být spolu." ... přikývla. "Už to tak vypadá!" Maličko se od ní odtáhl, aby podal misku s jahodami, která ležela vedle krbu. Uchopil tu největší za její stopku a jemně jí obkroužil její ústa a čekal, až jí její rty přijmou jeho hru. V okamžiku, kdy se tak stalo, vyzývavě čekala, že si tu sladkou dobrotu vezme z jejích úst...stalo se tak!

"Lásko, brzy bude půlnoc a já ti ještě nepopřál krásného Valentýna." "Děkuji, asi vezmu tento svátek na milost, ale jen kvůli tobě, můj drahý!"

A zase ty něžné ruce a jemné, smyslné polibky, které si navzájem vyměňovali. Ten čas, který strávili spolu, stihli opakovaný západ slunce, stejně tak jeho velkolepý východ nad klidným jezerem o klidu, jejich zamilovaných těl i srdcí nemůže být řeč. Oddávali se lásce v té nejkrásnější podobě, darováním se tomu druhému.

………o osm měsíců později …………..

"Ahoj, Kessi!" Vstoupila Hannah do salonu, ve kterém dřív pracovala se svojí kamarádkou...

"No, ahoj Hannnah, ty se mi snad jen zdáš, ráda tě vidím, ale čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu? Od mé svatby ses neukázala" …posadily se naproti sobě do křesel, ve kterých lidé mění svůj vzhled, ale moc málo sami sebe… Hannah vzala za obě ruce svoji kamarádku, které se na prsteníčku třpytil snubní prsten, který jí před několika měsíci navlékl Steven, který ji právě na svatého Valentýna požádal o ruku.

"Ach, Kessi, jdu ti vlastně poděkovat, nebýt toho, že jsi mi vyměnila tehdy na svatého Valentýna službu, tak bych nebyla nyní, tak šťastná a také tak trošku těhotná!" …přejela si rukou po bříšku. Viděla, jak se mění výraz ve tváři její kamarádky... "Bože, Hannah, neříkej, že ty a Michael, že ... Proboha a já se všechno dozvím jako poslední, beztak je už toho plný Hollywood!" … "Ne, Kessi, uklidni se, nikdo to neví, ty jsi vlastně první, komu jsem to řekla.. a prosím tě, aby to ještě chvilku zůstalo mezi námi a navíc, Michael o tom ještě neví, je to poměrně čerstvé, chci ho překvapit, jen co se zítra vrátí z natáčení. Vlastně jsem tě přišla o něco poprosit."

"No tak, Hannah, mluv, víc mě už snad překvapit nemůžeš!" Vlastně potřebuji učesat...na svatbu, svoji svatbu...a také, půjdeš mi za svědka… ty a Steven?"


Valentýnská romance II.

11. února 2014 v 6:00 •♥•Jednorázové příběhy •♥•
Miláčci mojí, jestli jste čekali akci "kulový blesk"- ó, jak jste se spletli!!! A já s vámiUsmívající se … Už mě znáte, nedokáži být stručná a navíc, jde-li o Michaela, ani náhodou. A za další, zjistila jsem, že neumím psát…. jednorázovkySmějící se !

Prostě, nechci to nějak zbytečně natahovat, ale zase také ne hrrr na věc a hotovo… to by byla nejen škoda, ale také nedůstojně laciné, takhle si snad všechny vychutnáme (téměř na vlastní kůži) to, co bychom chtěly, ne? Jsem zvědavá, které z vás se to povede, kromě mě!


Uklidila, zamkla dveře podniku, ve kterém pracovala a ruku v ruce ho následovala do přistavené limuzíny. Připadala si zvláštně, hodně zvláštně. Prokazoval jí nebývalou galantnost, pozornost na to, že je jen obyčejná kadeřnice. Zdálo se jí to snad...? Ale ruka, která pevně tiskne tu její v jeho dlani, není sen, je opravdová! Může to být začátek něčeho trvalého, něco, co opravdu chce? Hlavou se jí honilo tisíce otázek, snad i pochybností. Už dávno vyrostla z pohádek, nečekala prince na bílém koni.

Citová vyprahlost, hledání opravdového a upřímného vztahu, je to to, co opravdu chci? Pomyslela si... Nehledám žádné krátkodobé dobrodružství, zmocňoval se jí stále ten samý a vtíravý pocit, který nemohla umlčet sama v sobě, ve svém rozumu, který se právě teď vzpíral rodícímu se citu v jejím srdci. Mlčky sledovala život za okny jedoucí limuzíny.

"Hannah, děje se něco"...vyrušil ji jeho podmanivý hlas z přemýšlení, jistě si všimnul mých rozpaků, zaváhání, cítila, jak hladí její ruku a čte ve tváři nebo přímo v jejích myšlenkách?

"Michaeli, víš, nechci, aby sis o mně myslel, že tohle "...odmlčela se, jako by cítila potřebu se obhájit za něco, co ještě neudělala... "dělám běžně, ale už dlouho jsem se s nikým necítila tak uvolněně a obyčejně lidsky dobře, normálně v tomhle nenormálním městě." Hledala v jeho tváři pochopení, ale našla mnohem víc.

"Hannah, můžeš být klidná, nikdy si nemyslím o nikom nic špatného, nepodezírám tě z čehokoliv! Prostě cítím se ve tvé společnosti úplně stejně krásně a svobodný, jako ještě nikdy s nikým. Chybí mi ta spontánnost, lidskost bez přetvářky, prostě moje srdce ti řeklo ano. Co na tom, že se známe jen pár hodin, co na tom, kdo jsme...Mám pocit, že jsem tě hledal tak strašně dlouho, nechci tě nechat jít, jedině… kdybys to tak ty sama chtěla."

Poslední slova řekl bázlivě s nádechem bolesti v hlase, jako by se bál, že o ni přijde a jeho oči zjihly. Ne, ty oči nemohou lhát, pomyslela si, právě jí odhalil kus svojí zranitelné duše.

"Věřím ti a děkuji, za to, co jsi řekl." Jejich srdce si byla stále blíž, stejně tak, jako jejich rty, které přitahovaly neviditelné magnety a které se našly v jejich prvním polibku. Jejím tělem projel nával horka, jako náboj elektrického proudu.Jejich rozpálené rty, měkké, jako to nejsametovější pohlazení pod přívalem magického očekávání, všechny otazníky života náhle mizí a zůstává pouze to, co je opravdu podstatné - oni dva a jejich po lásce toužící srdce.

Opřela si hlavu o jeho rameno a on ji něžně objímal kolem ramen...a hladil po jejich dlouhých vlasech. Tváře planoucí od polibku a pocit bezpečí v náručí toho druhého.

"Pojedeme ještě dlouho?" …zavadila pohledem na míjející se krajinu, byli dávno pryč z města.
"Ne, za chvilku tam už budeme, bude se ti tam určitě líbit, je tam klid, mám to tam moc rád, vždycky si tam odpočinu a budu rád, když to místo budeš sdílet spolu se mnou, ještě nikdy jsem tam nikoho nevzal."

"Těším se, i když vlastně nevím, na co." Zavrněla a položila si hlavu na jeho prsa.

"Dovol, abych ti dopřál malou ochutnávku..." Vzal ji za bradu a palcem přejížděl po jejích rtech, které byly rudé a naběhlé ještě z předchozího polibku, cítil, jak ho uvnitř spaluje touha, ale úcta k ní mu nedovoluje postupovat příliš rychle.

Zahleděni jeden do druhého si ani nevšimli, že auto zastavilo. První se vzpamatoval Michael.


"Hannah, jsme na místě. Moc bych si přál, aby ses tu cítila dobře, nevím, jak ty, ale mě vždycky i malý pobyt mimo civilizaci a zvlášť v přírodě udělá moc dobře."

Pomohl jí vystoupit z auta a jí se naskytl překrásný pohled na jezero s pár domky kolem, v pozadí majestátné hory, které, jakoby střežily onu harmonii, jeden z domků byl na druhé straně břehu, stál odděleně od ostatních. Vedla k němu písčitá pláž a široké molo, které zasahovalo hluboko do poklidné vody jezera, na němž lehký vánek dělal pravidelné vlnky, které na břehu omývaly oblázky... Ten klid, ta sytá vůně vody, vzrostlých borovic kolem ní, ji naplňovala klidem. Na okamžik si vybavila ranč svého otce, na kterém vyrostla - dětství, kdy si hrála u podobného jezera a chytala do dlaní pstruhy, kteří se schovávali pod kameny a vydávali třpytivou duhu, kterou obdivovala. Téměř ani nezpozorovala, že Michael něco domlouval s řidičem a se svým bodyguardem, který se zdá být pro něj i přítelem a auto, ve kterém přijeli, se tiše vzdalovalo.

Otočila se zpět k výhledu na jezero a nastavovala svoji tvář tomu svěžímu vánku, který jí cuchal její dlouhé neposlušné vlasy. Michael se postavil tiše za ni a pár jejích pramenů ho polechtalo na tváři... I když se snažila jim domluvit, zastrčit za ucho, byly tu další, které neposlouchaly a on byl rád, znovu cítil její vůni, která se mu vrývala do mozku, do každé buňky jeho smyslů... Tiše, aby nerušil celý okamžik, se zeptal?

"Líbí se ti tady?" …a spolu s ní sledoval harmonii, kterou potřeboval načerpat... "Ano, je tu moc krásně! Je tu božský klid. Trochu mi tu připomíná okolí otcova ranče, na kterém jsem vyrostla, připomíná mi to tu domov, mé dětství."… "To jsem moc rád. Ale pojď, už na nás čekají, budeš mi o tom všem vyprávět u večeře." Podíval se na ni, usmál a ona mu úsměv opětovala. Vzal ji za ruku a jejich prsty se propletly, jako milenci ve svém objetí. Pomalým krokem sestupovali do údolí po oblázcích, které pod jejich nohama, vydávaly zvonivý zvuk. Nijak nespěchali, do soumraku zbývala dlouhá doba a oni si užívali té chvíle souznění, i když šli mlčky.

Když vešli na verandu domku, z toho, který stál hned na druhé straně, se objevil postarší muž...a hned za ním usměvavá žena a Michael jim zamával na pozdrav.

"To je Antonny, žije tu se svojí manželkou Carol, moc milí, skromní lidé, on je rybář a ona mu prostě pomáhá se vším, co je třeba. Jsou manželé, jak dlouho, co je znám a funguje jim to skvěle, až jim to tiše závidím." …povzdechl si. "Byla to právě Carol, co to tady pro nás vše nachystala."

Otevřel dveře domku, ze kterého se linulo teplo a praskání dřeva v krbu odhalilo jeho zdroj... stejně tak, jako před ním prostřený stůl pro dva. Kromě jídla, ovoce, šampaňského, které se chladilo ve kbelíku s ledem...nechybělo snad nic, vše bylo dokonalé.

"Jak věděla, že nebudeš sám?" …řekla najednou tak sklesle, jako by jí někdo odčerpal vzduch z plic a jemu bylo jasné, co se jí asi rodí v hlavě a neměl jí to za zlé, že si sem vozí svoje dámské návštěvy a nejlépe pokaždé jinou. Vzal ji za ruku a vedl dál, protože se zastavila a strnule se dívala před sebe.

"Nevěděla to! Volal jsem jí, když jsi uklízela salon, po té, co jsi souhlasila s mojí nabídkou, až po té nachystala večeři pro nás dva, bylo domluveno, že přijedu sám tak, jako vždycky. Jinak by tu bylo prostřeno jen pro jednoho! " Stáli uprostřed místnosti a on si ji lehce přitáhl za pas na svoje tělo, opřel svoje čelo o to její a konejšivým hlasem jí zašeptal do ucha:
"Nikdy bych ti nelhal! Nic jsem neplánoval, ani před tebou s žádnou jinou nebo s tebou. Nikdy bych si nebyl schopen zahrávat s city druhého člověka." …vzal její tváře do dlaní a při poslední větě se jí díval zhluboka do očí, viděl v těch jejích dojetí.

"Promiň! Nechtěla jsem se tě dotknout!" …pevně ho objala, hladila po zádech a bylo jí téměř do pláče...vnímala jeho objetí jako vysvobození z vlastních pochyb o sobě, o něm… o nich!

"Pšš, jávím!" zavřel oči a vískal a hladil ji ve vlasech… "Je to pochopitelné, žijeme v podivném světě. Pojď, nevím, jak ty, ale já už mám docela hlad a také nevím, jak bych to všechno zvládnul ohřát:" Na jeho tváři se rozlil ten upřímný úsměv a z té její zmizel poslední stín nejistoty.

Odsunul ji židli, na které se pohodlně usadila a on se posadil naproti ní, ke společné večeři.



Valentýnská romance I.

7. února 2014 v 6:00 •♥•Jednorázové příběhy •♥•
Slavíte Valentýna ? Usmívající se Já ne, nějak jsem tomuto svátku na chuť nepřišla a vnímám ho jako "vetřelce", který přišel ze západu. Říkat někomu, že ho mám ráda, mohu… měla bych při každé příležitosti a nečekat, až mě k tomu komerce a konzumní společnost donutí… ALE? Pro tentokrát a kvůli jednomu krásnému sexošovi udělám výjimku… co vy?

Valentýnská romance o třech dějstvích. Nějak se mi to jedný nevešlo Usmívající se! A taky blog.cz má nějaký limit znaků, který jsem značně přeročila.. takže nic jiného nezbyde ...( i tak jsou kapitolky, víc jak dlouhé.. ) Tak, se připravte, to nej.. přijde 14.2. tedy v den tohoto svátku zamilovaných a s tím i závěr povídky, která měla být jednorázová Smějící se


Amerika, země neomezených možností! Hollywood, místo, kde se plní sny.


"Co budeš dělat zítra na Valentýna??"…vyrušil mě hlas mé kolegyně z vlasového studia, kde obě pracujeme skoro pět let a známe se jednou tak dlouho. Obě jsme začínaly prakticky od nuly a to nás spojilo v pevné přátelství.
"Kessi, víš přeci, že Valentýna neslavím! Přijde mi to povrchní, kýčovité, všechna ta přeslazená přáníčka, bonboniéry a snaha trumfnout se, kdo dá zajímavější dárek svému protějšku." Řekla jsem téměř znechuceně a dál listovala v časopisu o trendy účesech pro letošní sezónu, o kosmetice nemluvě. Kessi mě pobaveně sledovala v protějším zrcadle, které neúnavně čistila snad půl hodiny.
"A není to tak, že prostě nemáš jen s kým slavit?" …řekla pobaveně a mrkla na mně... "Možná jo, ale kde sehnat pořádného chlapa? Nechceš mi poradit? Já takovou kliku nemám… jeden z mých posledních, s kým jsem si vyšla, měl víc rád auta, než cokoliv, než mě a ten poslední…škoda mluvit! Z toho se vyklubal gay, jak poleno! Takže nic nehrotím, o žádné náhody se nestarám, nechávám všemu volný průběh…vždyť jsem holka krev a mlíko! No, ne? " …usmála jsem se na ni v zrcadle a odhodila časopis. Letecky jsem zhodnotila svůj vzhled v zrcadle a upravila svoji dlouhou neposednou hřívu, do které jsem vetřela trochu kondicionéru. Nikdo mi stejně nevěří, že moje kadeře jsou přírodní, možná právě proto, že tady je všechno "umělé", nucené, ne jako na venkově a otcově ranči, kde jsem vyrostla.

Byla jsem se svým vzhledem spokojená, jednoduše jsem stáhla vlasy do culíku a pár pramenů nechala vlně splývat, nemohu si ve své profesi dovolit vypadat jako jeskyňka a navíc do půl hodiny je hlášená další zákaznice.

"To víš, Kessi, každý nemá takové štěstí, jako ty, když jsi klofla Stevena!" Vypadáš šťastně, takže, klape vám to?" "Ach, Hannah, jsem opravdu šťastná, jak už dlouho ne. Steven je báječný, pozorný, má mě rád a já jeho, jsem zvědavá, čím mě zítra překvapí? Abych nezapomněla, chtěla jsem tě o něco poprosit, ale klidně mi dej košem, když se ti to nebude hodit!" … "Kessi, ven s tím, chodíš kolem toho, jako okolo horké kaše!" Podívala jsem se do tváře své kamarádky, která nedočkavostí jen zářila...

"Víš, zítra mám jen jednoho VIP zákazníka, někdo slavný, volal jeho asistent ... a víš já...vlastně Steven, naplánoval menší výlet, někam, kde je klid a budeme mít svoje soukromí, chtěla jsem tě poprosit, jestli bys to nevzala zítra za mě? Oplatím ti to hned, jak budeš potřebovat!"

"Ale jasně, že vezmu, spolehni se, aspoň se nebudu nudit a dívat se na tu sladkou Valentýnskou výzdobu všude kolem!" Kessi mě nadšeně objala... "Jsi zlatá, strašně moc bych ti přála najít někoho, s kým ti bude fajn! A Hannah … moc děkuji!"

Druhý den jsem čekala na onoho zákazníka, byla jsem v našem kadeřnickém salonu sama. Vybalila jsem novou zásilku kosmetiky a vlasových přípravků, aby mi to čekání nějak rychleji uběhlo. Popravdě jsem už to celé chtěla mít za sebou, viděla jsem se doma ve svém útulném bytě s mojí oblíbenou knížkou nebo filmem. Nějak jsem neměla v oblibě tyhle slavné zhýčkané filmové hvězdy, které se mnohdy jak "hvězdy" tváří, ale lidsky jsou "zaostalí"! Než jsem stačila dokončit myšlenku, zastavila před vchodem limuzína. Povzdechla jsem si, že můj odhad byl nejspíš správný.

Z auta vystoupil postarší muž s bujným knírem, rozhlédl se kolem a zapnul sako, upravil vysílačku v uchu. Přistoupil k zadním dveřím, které otevřel a z nich vystoupil muž v klobouku a s tmavými brýlemi. Nebylo třeba dlouho přemýšlet, kdo je ten VIP zákazník, jen mě překvapilo, že nemá svoje lidi na to, aby pečovali o jeho vlasy … o něj.
V okamžiku, kdy onen muž vstoupil do dveří na recepci, limuzína se rozjela i s jeho ochrankou.

"Dobrý den!" …pozdravil, sundal si brýle a plaše se rozhlédl po místnosti. Zanechala jsem vybalování a šla ho přivítat, mohla by to být skvělá reklama, když tak slavný muž o sebe nechá pečovat v našem salonu.
"Dobrý den, pane Jacksone, vítám vás, řekla jsem prostě, tak, jako by sem chodil každý den. "Dobrý den Kessi, včera sem volal můj asistent a dohodl mi schůzku."

"Ach, ano, jen, promiňte, já nejsem Kessi, ale Hannah ! Kessi musela odjet a poprosila mě, abych vzala službu za ni. Tak, pokud vám to nějak nevadí, že tu není ona?" "Ne, ne, to je v pořádku... Jen bych vás poprosil, jsem Michael. Nepotrpím si na nějaké oslovení."
Podívala jsem se zblízka do jeho očí, byly vlídné, skromné a zdály se i upřímné na to, že patří nejslavnějšímu muži planety...ráda jsem přijala jeho ruku a stiskla v přátelském pozdravu, byl pevný a jistý a přesto vlídný, měkký a příjemný.
Tak, Michaeli…prosím, posaďte se a řekněte mi, co byste si přál?" Usadil se do křesla a sledoval mě v zrcadle a já se dívala na jeho vlnité a divoké vlasy, které, ač v culíku, padaly mezi lopatky.

"Hannah, přál bych si prostě jen ostříhat! Zdá se mi, že moje vlasy to víc, jak potřebují. Mrknul na mě do zrcadla...a já se usmála... Jo, proto sem lidi chodí, aby se ostříhali a je jedno, na čí hlavě ty vlasy rostou...Ach Kessi, kdybys jen věděla, do čeho jsi mě dostala... pomyslela jsem si...

"Jistě, tak se na to podíváme... Jen bych vás poprosila, víte, ono to asi nepůjde!" …řekla jsem s úsměvem nad jeho nejistotou, jako by seděl v zubařském křesle... "A proč by to nešlo, Hannah, prosím vás?" …zvážněl a otočil se i s křeslem a zkoumal moje rysy tváře, které mě cukaly v úsměvu.
"Víte, Michaeli, má to háček, já neumím střihat lidi v klobouku!" :-) opřela jsem ruce do kraje křesla a mírně s ním otočila tak, aby se na sebe podíval v zrcadle...

"Ach, ano...! Klobouk!!" To, co přišlo pak, nás oba pobavilo...podívali jsme na sebe v zrcadle a on chytil neutuchající smích, kterým mě nakazil…byl tak bezprostřední, veselý, rozpustilý.

Odložil klobouk vedle na zrcadlo a já mu uvolnila gumičku, rozpustila mu vlasy, které by snesly i větší zásah, než jen konečky…pomyslela jsem si... Pár jeho tmavých očí mě nepřestával sledovat v zrcadle. Jsem na pohledy svých zákazníků zvyklá, ale tento byl jiný... většinou zákazníci přesvědčují mě, co je pro ně dobré, vhodné.. co jim sluší, ale on se zeptal..
"Hannah, co navrhujete?" ...myslel to vážně?? Chce poradit ode mě, kterou nezná, vždyť je znát, že o sebe nechá pečovat, vážně chce znát můj názor…? "Nebojte se, klidně mi to řekněte, rád si vás poslechnu, opravdu!"
"Dobře tedy!" …přejela jsem mu hřebenem po jeho vlasech, které voněly...Voněly jinak, než znám z používané kosmetiky...už samotný kontakt, dotek s jeho vlasy byl příjemný.
"Takže bych vám navrhla mírné zkrácení, asi tak 3-4 centimetry, aby se vlasům odlehčilo a udělá je to zdravější, pevnější a vytvoří to dojem plnějšího obsahu nejen nahoře u temene hlavy,kde bych vlasy trochu naopak ztenčila, prostříhala, ale po celé jejich délce tak, aby byl jednotný a ucelený vzhled"...čekala jsem, že mě s mým návrhem pošle do háje.

"To je báječné, to se výtečně hodí, třeba už nebudu potřebovat klobouk, abych svoji bujnou kštici trochu zkrotil. Vždyť mě už i moje kuchařka vyhrožovala, že vezme nůžky a ostříhá mě sama, že se na to nemůže dívat, že se mě vždycky po ránu lekne! Klidně mě můžete ostříhat nakrátko!!" … prohrábl si vlasy a jeho tvář se rozlila do toho odzbrojujícího úsměvu...dělá si ze mě ten chlap srandu??? Nakrátko!!?? Nechci mít na krku nějakou žalobu, že jsem mu pokazila image...byla jsem zmatená a zaskočená, dobře si toho všimnul…

"Hannah, já nežertuji, věřte mi!" ... Promiňte, přiznávám, zaskočil jste mě, ale smím se zeptat, jistě máte svého stylistu přes účesy…tak, proč jste si vybral právě nás?" ... mezitím jsem ho zavedla k umývací míse, kde jsem mu jeho vlasy umyla, tím, jak se namočily, byli ještě delší, než se zdálo…

"Adelmo, můj vlasový stylista, je u mě dost dlouho, ale měl nějaké potíže v rodině, musel odjet na delší čas a já koncem příštího týdne odjíždím natáčet nový klip do Brazílie a tak snesu lehčí sestřih a když, jak říkáte, mi to prospěje, není co řešit, bude tam jistě horko… a také mohu odložit svůj klobouk. Hannah a na vaši druhou otázku, doporučila mi vás kamarádka Elizabeth, prý je tady klid a jsou tu jen profesionální a šikovná děvčata a nemýlila se! Já děkuji vám za upřímnost, je to vzácná vlastnost…"

Přesunuli jsme se opět k velkým zrcadlům, vzala jsem do ruky hřeben a nůžky... "Tak Michaeli, vážně jste si to nerozmyslel, nebude vám toho pak líto...přeci jen je to dost radikální změna...a zvyk je zvyk! Já bych si na krátké vlasy jen těžko zvykala…"
"Hannah, do toho, střihejte... máte nádherné vlasy, přirozeně krásné!" "Děkuji, ale někdy je s nimi celkem potíž, těžko je zkrotit! Tak, délka bude takhle stačit?" ... "Klidně kratší."
"Michaeli, jak chcete, ale já vás varovala...

Zajela jsem hřebenem do jeho vlasů a zbytek nechala svým nůžkám, ještě nikdy mi nebylo líto vlasů zákazníka, když se svezou po pláštěnce dolů a zem...ale náš zákazník, náš pán…

"Hannah, smím se vás na něco zeptat?"…upnul na mě svoje oči a já měla znovu kolem žaludku takový rozechvělý pocit, že čte moje myšlenky... "Ale jistě, jen ptejte se"…vyzvala jsem ho optimisticky v domnění, že chce nějakou další radu ohledně vlasů... a dál pokračovala v práci.

"Jak to, že tak krásná žena, jako vy, je v práci i na svatého Valentýna a ne někde s někým, s kým by jí bylo dobře?" Díval se na mě upřeně do zrcadla a já na něj... tuhle otázku jsem tedy nečekala! Jako bych slyšela Kessi! Pousmála jsem se nad jeho slovy, vždyť mě vlastně dobře je...tady s ním...!

"Je to velice prosté. Nejen, že tento svátek neslavím, nemyslím si, že by si měli zamilovaní dávat najevo, že se mají rádi, jen na nějaký svátek, když je k tomu vyzve kalendář a také, mám-li být upřímná, já stále svůj protějšek nenašla, tedy takový, který by nebyl povrchní! Partnerské vztahy jsou těžká věc a musí být na ně dva ...

Odpověděla jsem prostě podle pravdy… a neodvažovala se na to samé zeptat jeho, nechci být dotěrná, nemám to ve zvyku…klienti se tu musí cítit dobře, uvolněně a ne, jako u výslechu a je na nich, co na sebe prozradí, zvlášť, jde-li o tak slavnou osobnost.

"To máte pravdu, je to složité, já sám bych o tom mohl vyprávět a věřte mi, nebylo by to vždycky veselé povídání." Posmutněl a já vycítila smutek, přesně takový, jaký mě čas od času přepadne také.
"Tak a je hotovo!" …oprášila jsem mu zbylé vlasy z krku a rozepnula pláštěnku po té, co jsem nanesla regeneraci na jeho ostříhané vlasy.

"Jste kouzelnice , Hannah! Báječné...!" …shlížel se v zrcadle, přijde mi, že jsem tu nechal nejen svoje vlasy, ale také spoustu svých starostí... "díval se na mě a já byla v rozpacích, najednou stál tak blízko a hrál si s konečky mých vlasů.. "A také jste tu nechal svůj klobouk!" Vrátila jsem se mu pro něj...a on mi podával šek.

"To ne, Michaeli, to je strašně moc! To si od vás nemohu vzít!" …snažila jsem se mu ho vrátit při pohledu na pětimístnou sumu se mi zatočila hlava... "To je jen malé dýško pro tak šikovné ruce a upřímné srdce, i když to se penězi ohodnotit prostě nedá!" … Než jsem se vzpamatovala, držel moji ruku a políbil ji...a pak si ji položil na svou hruď, jako by se bál, že ucuknu.

Díval se zblízka do mé tváře, stejně, jako já do jeho... "Bylo mi tu s tebou moc dobře, Hannah, nechci, aby to ještě skončilo, nechci být sám. Pokud na tebe nikdo nečeká, stejně jako na mě, rád bych tě pozval na večeři...prosím, neodmítej!" …jeho druhá ruka se dotkla mé tváře, zatímco ta druhá svírala tu mou na jeho prsou, kde divoce bilo jeho srdce.

Stačil pouhý dotek jeho dlaně na mé tváři, pohled do jeho najednou divokých očí, které mě uvnitř spalovaly, na to, abych souhlasila.



Sexy a náš !:-)

6. února 2014 v 7:23 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Další rozpalovačka, pro nevlídný zimní den...


SVÁDÍŠ MĚ TAK MOC…

4. února 2014 v 6:41 | Marta |  ♠ Básně a próza od Marty ♠

Ty moje sladká, šťavnatá lahůdko,
asi Ti budu říkat, Ty moje jahůdko!
To, co máš v náruči, zahřej a hlaď,
toužím po Tobě, mám prostě na Tebe hlad...
Jsi můj chléb i voda,
co sklenici mi podá,
když jsem tak lačná a tolik moc vláčná…
Chci se Tě nasytit,
krásné okamžiky zachytit,
věčnou lásku mi dej
a Tvou ruku mi podej,
a to Tvoje zlatý nádobíčko,
chválím jako nebíčko,
protože nikde není takový ráj,
i kdybychom vešli v háj...
lásko moje jediná...

Příběh jedné fotky

1. února 2014 v 11:12 Překlady a články o Michaelovi
Tak, tento příběh je zajímavý, musím říci, že se vždycky ráda něco nového dozvím a ještě raději se podělím. Usmívající se

Znáte to vnitřní rozpoložení, když se zapojíte do nějaké debaty, která se změní ve spor o něco. Vy na základě domněnky tvrdíte, že je to tak a vaši oponenti jsou jiného názoru. A protože vás zajímá, jak to teda je (samozřejmě byste strašně rádi měli pravdu vy), začnete se předmětem sporu zabývat hlouběji.

Začnete hledat na netu. Žádný jasný důkaz se vám ale nedaří najít, stále jde jen o domněnku. Tím se dostanete do fáze, kdy zkrátka chcete zjistit jak to je a je vám už jedno, jestli máte pravdu vy nebo váš oponent. A pak se vám skrz několik webů poštěstí pravdu najít. A nejen to. Poštěstí se vám objevit i skrytý příběh, který je s předmětem sporu spojený. Víceméně to se teď přihodilo mně.
Předmětem jisté debaty na Facebooku byl tento (asi dost raritní) snímek Michaela Jacksona.
Spor byl o to, zda je to fotografie nebo obraz. Spor to byl samozřejmě banální, dalo by se říct, že otravný. Ale jen díky tomu, že vznikl, jsem se rozhodl po původu snímku pátrat a samotného mě překvapilo, kam až jsem se dostal. Až k jeho samotnému autorovi a spolu s ním až do listopadu roku 1995.

Autorem snímku je americký fotograf Robert Deutsch. Našel jsem si na něj kontakt a napsal jsem mu. K mému milému překvapení mi odepsal. Nejprve jen stručně, pár vět. Říkal jsem si - dobrý. Co jsi hledal, jsi zjistil, vyřešeno. Jenže má zvědavost byla příliš silná na to, abych to nechal být. Napsal jsem mu ještě jednou a poprosil o nějaké další detaily. Říkám si, no co, při nejhorším už neodepíše. Ale on odepsal a pár věcí ze spolupráce s Michaelem skutečně prozradil:

Tento snímek je opravdu fotografie. Jedna z těch, které jsme fotili pro USA Today. Byly pořízené na jeden z úplně prvních digitálních fotoaparátů. Fotili jsme to 8. 11. 1995, na titulní stránce USA Today vyšly u článku 9.11.1995.
Téma článku bylo zásadní: Michael si velice přál vyvrátit všechny ty bulvární výmysly, které o něm v té době kolovaly a které měly velmi negativní vliv na jeho zdravotní stav. Při focení však působil zcela uvolněně a vesele.
Focení se uskutečnilo v jeho apartmá ve Four Season v New York City. (Mimochodem, myslím, že fotky se nám velmi povedly.)
Michael byl velice slušný a vstřícný. Pracovat s ním bylo moc příjemné, protože souhlasil prakticky s každým nápadem, který jsem mu nabídl. Dbal jen na to, aby na snímcích dobře vypadal.

Jak už jsem zmínil, fotil jsem na jeden z úplně prvních digitálních fotoaparátů a to Michaela velice zaujalo. Ukazoval jsem mu, co všechno ten foťák umí a vůbec jsme se celý den hodně bavili o moderní foto technice. Zajímalo ho v podstatě všechno.
Velkou novinkou pro něj a svým způsobem vlastně i pro mě bylo, že hned jak jsme ty snímky nafotili, okamžitě jsme se na ně mohli podívat v mém notebooku a říct, jestli se povedly nebo je potřeba něco přefotit a pak jsem je ihned poslal do redakce, abych stihnul uzávěrku. Vzpomínám si, že tahle část procesu ho bavila snad nejvíc. Aby ne, vždyť to bylo v roce 1995 - tehdy to byla novinka.

To je v kostce asi tak všechno.
Zkusil jsem to konkrétní vydání USA Today najít v jejich archivu, ale samozřejmě tam není. Na poněkud naivní dotaz, zda by se dalo nějak sehnat třeba PDF, mi Robert odepsal stručně:
"I have no way that I know of to get a pdf of the paper from 1995.. maybe a library?"
Takže smůla. Neboť abych se šel do knihovny v Praze zeptat na výtisk USA Today z roku 1995, zas tak naivní nejsem. :-)

Musím ještě uvést ZDROJ, kde jsem to našla, neb mi článek neříká pane.