Červen 2014

8.kapitola

28. června 2014 v 5:15 ♥POVÍDKA:Tajemství noční zahrady

Voayer a žbluňk!

Onen zmáčený muž se už neobjevil, bylo k poledni, podle toho, jak slunce stojí vysoko, odhadovala...

Ocitla se v klidném zákoutí, které jí připomínalo nějakou japonskou zahradu... pečlivě zastříhané keře, stromky...v duchu litovala Josepha, protože práce to musela být titěrná, náročná a vysoce profesiální...

Bylo jí horko a zákoutí s jakuzzi skýtalo příjemné osvěžení, už jen šumění chladné vody bylo uklidňující. Sedla si zády ke stromu a naslouchala, všude byl klid, dětský smích ustal, asi polední siesta, nikde ani noha, řekla si...a přistoupila na kraj jezírka, kde rukou rozčeřila krásně chladnou a osvěžující vodu, která si svým tempem poskakovala z kamene na kámen a mísila se v malém proudu, který pod skalnatým převisem vytvářel malý vodopád.

To horko bylo k nesnesení, v noci se jeansy snesou, ale ve dne a v takovém horku? Ani omylem...váhala, ale co, pomyslela si… odložila svůj notes... rozhlédla se znova po poklidné zahradě, v níž nebylo ani živáčka a byla rozhodnutá.. v mžiku ze sebe shodila triko, jeansy a ve spodním prádle vlezla do chladivé a skotačící vody.

Byla to slast,rozkoš, to vedro bylo k zalknutí… udělala dvě tři tempa…a zjistila jak důmyslně je jezírko postavené, pomalu se svažovalo, místy bylo hlubší tak, že člověk sotva dosáhl nohou na zem a jinde byla voda sotva po kolena…do chladnější, až po příjemně vyhřátou od sluníčka...

Užívala si toho osvěžení přesně v místech, kde byla vytvořená umělá kaskáda, maličký vodopád, pod který se ukryla, nastavovala proudu vody svoje tělo, vlasy, které jí splývaly do tváře a které s pohozením hřívy zaťala prsty do vlasů tak, aby je vrátila na svá záda, chtěla je stáhnout na stranu a trochu vysušit a s tím, než vyleze z vody...

Krve by se v ní nedořezal, když rozlepila svoje mokrá víčka, řasy...a zamžourala do sluníčka, stál tam o strom opřený muž, jehož havraní vlasy nezbedně vykukovaly z pod klobouku a tmavé brýle bránily pohledu zpříma do očí, kterého by stejně nebyla schopna! Vylekala se na tolik, že se přikrčila po krk do vody,zkřížila ruce na prsou a jako naschvál jí začínalo být už chladno...
"Člověče, na co tu tak civíte?? Nezdvořáku jeden! Pozorovat lidi, když se koupou, je neslušné!"… zvolila taktiku, že nejlepší obrana je útok, ve skrytu duše byla vystrašená, jako malé kotě, které se vydrápalo na strom a bojí se spadnout dolů a vysílá zoufalé volání.

Michael to všechno ještě mlčky pozoroval, snad si i užíval její nejistoty, v duchu se usmíval nad její drzostí, prostořekostí a přímostí, její spontánní reakce, začal mít víc, než rád.
Asi na ni nezareagoval slovně dost rychle a proto pokračovala... "Otočte se, člověče, ať můžu ven!"

"Dobrý den, i vám" …řekl, jak nejvážněji svedl a náznakem přísnosti...a vyčkával to, co udělá. "Dobrej! Budete mě vyslýchat hned nebo, počkáte, až vylezu?"

"Zásadně nevyslýchám zbloudilé mořské panny!" …pomalu, sakra pomalu si sundal brýle a povytáhl obočí a šibalský úsměv se mu rozlil po tváři. Připadala si jako nahá v trní, zlatý Josephovi růže, proletělo jí hlavou… tenhle šmírák to jen tak nevzdá!!!
"Že ne! Počkáte, až umrznu, že jo?! Sobče! " …řekla naštvaně a plácla rukou do vody tak, že pár kapek promočilo jeho košili...
"Jste otužilá, připlavala jste z daleka?!" …zasmál se a dál se bezostyšně díval přes ty svoje tmavé brýle...

"Nějakej vtipnej, že jo? Kdybyste mi raději podal moje svršky!" ..."Rád, jen co mi odpovíte, stejně jste v té vodě vydržela víc, jak dlouho, je to pramen z tamtěch hor a dost studený!" … To jí nemusí přece hlásit, to cítí sama, už jí pomalu začaly drkotat zuby…rozhodla se svoje utrpení nenatahovat...

"Jo, zdaleka a vůbec nejsem otužilá, rozhodně o nic víc, jak vy, zvědavej!" Sehnul se pro její tričko a jeansy a podával jí ho, když viděl, že začíná být prokřehlá, začal si dělat i obavy...
Připlavala s bradou pod vodou a natáhla ruku po svém oblečení tak, aby neviděl její prádlo...

A to je zatím vše, přáteléé!Smějící se

Neverland 25.6.2014

26. června 2014 v 17:30 ...→ aktuálně z Neverlandu(fotky)
Takto to včera vypadalo v Neverlandu.

KLENOT KLENOTŮ

25. června 2014 v 5:30 | Marta |  ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
Milí přátelé,

dovolte mi, abych v dnešní smutný a tak bolestný den pro nás, věrné fanoušky krále popu, vzpomněla na páté výročí odchodu našeho milovaného Michaela do nového domova - nebeského ráje...

Každý ji máme doma...malá, rodinná památka, schránka na věci, kterých si vážíme a většinou máme zděděné po svých předcích.
Ano...je řeč o šperkovnici...ukládáme do ní drahokamy a věci nám tak drahé...nikým a ničím nenahraditelné...
O jednom nenahraditelném klenotu Vám chci dnes napsat...otevírám malovanou, ornamenty zdobenou šperkovnici se zlatými malými nožkami...pomalu ji otevírám a v ten okamžik se rozléhají první tóny hymny fanoušků EARTH SONGU... malý černý chlapec tam tančí a zpívá...neuvěřitelně do rytmu se otáčí s takovou precizností podle vzoru Jamese Browna a Freda Astaira...stal se vězněm hudby a tance... bylo mu odřeknuto a zakázáno dětství, které má skoro každý na světě...stal se továrnou na peníze a při tom všem utrpení zůstal tím nejmilejším, nejvelkorysejším a nejkrásnějším dítětem, později dospívajícím chlapcem a pak překrásným mladým mužem černé sametové pleti s pečlivě upraveným afrem...neskutečné úspěchy a ocenění získával postupně celého svého života za jeho jedinečná hudební díla...tento zpěvák a tanečník tisíciletí si skládal hudbu sám, psal neuvěřitelné humánní texty, které chytají za srdce všechny jeho fanoušky a nutí k přemýšlení o jeho lidském cítění a překrásném srdci plném lásky...to není jen obyčejné větné spojení - srdce plné lásky - je to o bezpodmínečné lásce, kterou musí jedinec pochopit tak, že ji má ve své mysli, cítí ji, prochází mu celým jeho tělem, nutí ho konat dobro, rozdává úsměvy, jak to jde, pomáhá tam, kde je to potřebné, vše bere jako výzvu a snaží se ukázat nenásilně slabému svoji silnou stránku...a to vše koná ZDARMA - NEZIŠTNĚ...Z LÁSKY - Z BEZPODMÍNEČNÉ LÁSKY K BLIŽNÍMU, PROTOŽE MILUJE.

Tam, kde láska nekončí...

25. června 2014 v 5:20 | Zuzy |  Michaelova výročí: úmrtí, narozeniny
Drahý Michaeli,

v den pro nás tolik smutný si dovolím malé zamyšlení nad tvým citátem, který bys našel na mnoha blozích, které jsou o tobě a pro tebe!♥ Tento tvůj citát je i v záhlaví mého blogu. A není to žádnou náhodou. Nezlob se, prosím, když ne své všechny myšlenky postřehnu, pochytím nebo vysvětlím. Ty jediný opravdu víš ...

Láska je podivná, chceme-li ji popsat...možná ano, ale když dovolíš, já to přece jen zkusím, není to nic filozofického, ani učeného, jen pár mých myšlenek, které se mi táhnou hlavou a srdcem, když čtu tvůj citát, když otevřu blog svůj i dalších.
Jak se píše v knize Malý princ, správně vidíme jen srdcem a dovolím si říct za sebe i za ostatní: To my děláme, když čteme, přemýšlíme, díváme se na tvoje fotky, videa o TOBĚ! Vidíme opravdovou, nefalšovanou a čistou lásku.

Držet lásku silou není správné, opravdu to nejde, bývá pak jednostranná a druhý se trápí, není svobodný, ani šťastný. Ty jsi však dokázal to, co žádný jiný člověk na této planetě. Držet lásku v nás a k tobě pevně, nenuceně, spontánně, svobodně, zcela dobrovolně a radostně bez jakýchkoliv "donucovacích" prostředků. Vlastně ano, měl jsi a máš jeden "donucovací" prostředek - lásku, vždy jsi miloval jako první! Taková láska se nemusí držet, trvá a nic a nikdo to nezmění.

Stejně jako tebe, vedla láska k umělecké, charitativní činnosti, stejnou láskou jsi vychovával svoje děti, stejnou láskou jsi miloval své fanoušky, pomáhal nemocným a opuštěným dětem, držel jsi svoji ochrannou ruku nad celým světem. Pomáhal jsi a pomáháš stejně tak dál, jako by neuteklo ani pět dlouhých let. Dlouhých? Pro nás žádné číslo nebude dostatečné dlouhé, aby naše láska zmizela, vyprchala. Naše láska nemá mantinely.

Pokud je láska v našich srdcích, láska k tobě, pak je všude a nejen to. Nakažme svět láskou! Začněme každý u sebe, ve svém okolí, přesně tak, jak jsi nás to učil. Potom čas nehraje roli. Láska neumírá, láska se JEN rodí, láska zůstává. Láska je věčná, nesmrtelná.

Láska mění svět. Tvoje láska, Michaeli - změnila i nás.

Díky, že jsi nás naučil milovat! Díky, že nás miluješ i dál!

7.kapitola

22. června 2014 v 21:49 ♥POVÍDKA:Tajemství noční zahrady

V slunečném dni

Nad Neverlandem stálo slunce poměrně vysoko, když Kelly otevřela oči v čistě povlečené posteli, útulném prostém pokojíku, který sousedil s malou kuchyňkou a koupelnou.

Přistoupila k oknu, vůbec poprvé v denním světle viděla místo, kam její kroky směřovaly pouze v noci. Majestátní hory, v dálce... pečlivě upravené cesty... posekané trávníky zahrad...nádherné vzrostlé stromy...otevřela okno a vůně letního dne jí naprosto pohltila. Z povzdálí slyšela šumění vody a doléhající dětský smích... Její oči hltaly klid, harmonii.

Vzpomněla si na Josepha, dokonce ho i litovala...bude horký den, pracovat v takovém vedru musí být úmorná práce. Otočila se směrem do kuchyňky a tam viděla tác plný jídla…koláče, slané i sladké, ovoce...uzenina…a cedulka.

"Užij si krásný den! Spoustu tvůrčích nápadů...přeje J."

"Kdy to stihl?"…pomyslela si… musel vstávat hodně brzy...S chutí posnídala, zvědavost v ní pomalu zaháněla ostych "nehlášené návštěvnice". Joseph přece říkal, že tu bude rušno, plno dětí…snad se jí podaří být nenápadná, najít si nějaké místečko, odkud bude moci v klidu pozorovat běžný den v Neverlandu.
Vydala se váhavým krokem z úkrytu, který jí skýtal malý dřevěný domek. Zašla k místu, které znala pouze ze svých nočních návštěv. Popínavé růže byly minulostí a ještě v trávě našla dva vysezené dolíčky, které po sobě zanechala s Josephem. Připadala si zvláštně, měla by mít strach nebo přinejmenším obavy, co by vetřelec, ale toto místo jí znovu naplnilo klidem. V noci to bylo, je jiné, ale den? Vzpomínala na slova, která jí řekl Joseph...

...Den má své kouzlo stejně, jako magická noc. Den má kouzlo poznání, to, co v noci jen tušíš, předvídáš, ve dne barevně ožívá, nabývá tvaru, své podoby. Den má svoji jistotu."

Měl pravdu! Ano, poznání všeho ve slunečním světle nabralo svoji pevnou podobu a to, co v noci jen tušila, se stalo realitou…která se jí líbila víc a víc.
Do svého notesu si udělala pár poznámek…a čím déle byla venku, tím získávala větší odvahu pokračovat v samozvané prohlídce.

Z bezpečného povzdálí viděla houf smějících se dětí u stánku se zmrzlinou, stejně tak, jako usměvavého zmrzlináře, který vyhazoval kopečky zmrzliny do vzduchu a chytal je do kornoutku, který podával dětem, jež ho s obdivem sledovaly. Nebo děti tlačící se u kolotočů, atrakcí. Připadalo jí, že život v Neverlandu určují právě ty děti, které si tady hrají všude kolem a jejich obdivný a radostný smích se ozývá všude kolem...

Rozhlédla se, jestli nezašla příliš blízko dění a také, jestli náhodou nezahlédne Josepha, docela by jí zajímalo, jak vypadá. Vzpomínala na dvě noci, ve kterých byla schopná rozeznat jeho štíhlou postavu a klidný hlas a mohla přemýšlet o tom, jaký je i povahově, bylo tu ale něco, co ji k němu nepasovalo a co...
Náhle ji z přemýšlení vyrušil hlouček ječících dětí, které s naplněnými balonky vodou proháněly nějakého muže v klobouku, černých brýlích a rozevláté rudé košili a černých kalhotách … "Do háje! Pak, aby ji tu našli a jako nějakou zlodějku odtud odvedli...

Zvedla se, chtěla se přikrčit u zídky porostlé břečťanem a to neměla dělat. Toho muže zaujal pohyb a ohlédl se přesně v okamžiku, kdy se zvedla a jejich pohledy se potkaly. Ještě, že je tak daleko…pomyslela si... Ale on se zastavil a rukou na ni kynul, aby šla blíž… začala propadat panice. Nemůže přece k nim, to by byl trestuhodný risk! Pokusila se o úsměv a zamávala, aby nepůsobila vyplašeně a tedy nápadně, ale cítila srdce, jak jí tepe až v krku...

Bylo to nejspíš její vinou, že do té doby neprůstřelný a hlavně suchý bojovník s vodními balonky byl zmáčen až na kost , kdy na jeho tělo dopadlo snad deset balónků s vodou a on se čvachtáním v botách a se strašným jekotem zmizel...

Řekla si: "Nejlepší příležitost, jak zmizet taky"...

P.S. Tak co myslíte, načape ji někde Mike? Nebo bude dál hrát svojí hru a Josepha? Usmívající se

Rozhovor s Mollym Meldrumem

21. června 2014 v 5:59 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Tak, našla jsem další přeložené video, které mi udělalo radost, snad udělá radost i vám. Michaelovi to tam strašně sluší, ach ten jeho pohled plaché laně, ten mě dostane vždycky.


6.kapitola

18. června 2014 v 8:30 ♥POVÍDKA:Tajemství noční zahrady

Noc se mění v ráno

"Josephe, tak to je hodně ujetý, ne? Co by na to řekl Jackson, kdyby mě tu načapal? Nejen, že mu tu v noci přelézám zdi na jeho pozemku a teď bych tu měla i přespávat, taky tajně...?" …. "Hm, věděl jsem, že se budeš bát!" …řekl provokativně ve snaze jí vyhecovat...
"Já se nebojím a Jacksona už vůbec ne! Ale mám strach, že by tě to mohlo stát při nejmenším místo, říkal jsi přece, že nemáš kam jinam jít..."

"Kelly, jsem rád, že bereš ohled na mě, ale můžu tě uklidnit, Jackson je dobrej zaměstnavatel...i člověk, co vím, nevyhodil by mě jen proto, že mi přišla návštěva."

"Myslíš, že to projde?" ..."Kelly, kdybych si to nemyslel, nenabízel bych ti to... a navíc, můžeš se nechat inspirovat dnem ke psaní veršů, co ty na to?" Rozepl zip u mikiny a podával jí její ztracený blog." "Děkuju!" …natáhla pro něj svoji ruku a jejich prsty se lehce dotkly.

"Máš jemné ruce na zahradníka." Cítil její pohled, dělalo mu stále větší potíže dál jí uchovávat ve lži… "Nosím při práci rukavice nebo aspoň jednu rukavici." Nelžeš zas tolik! Obhajovalo ho jeho druhé já, ale v něm se odehrával boj. Boj pravdy se lží dělí jen tenká hranice…
"Tak, jak ses rozhodla, Kelly? Zůstaneš? Pokud ano, je nejvyšší čas jít " ... Díval se, jak křečovitě, nervózně svírá svůj notes, dlouho nic nenapsala... "Opravdu tu nebudu zavazet nebo nebudeš mít kvůli mně potíže?"… na jejím hlase byla znát nejistota...

"Opravdu, věř mi! Nikdo se nebude divit, že jsi tu, je tu hodně lidí, navíc zítra tu mají být nějaké děti a akce pro ně, takže tu bude rušno, pokud nebudeš ty sama chtít, s nikým se nemusíš bavit nebo nikdo tě tu nebude hledat, divit se, co tu děláš…" "Vážně, to je tak jednoduché?" …lákalo ji to zůstat, ale...? "Josephe a kde budeš ty?"

"Ráno mám práci na druhé straně Neverlandu poblíž hlavního domu, takže tady budeš mít naprostý klid a soukromí nebo můžeš jít, kam chceš a nikomu to nepřijde divné...jestli myslíš tohle"...Prudce vstala. "Tak jdeme, jinak si to rozmyslím nebo ještě hůř, dostanu strach!" ...

"Nemusíš mít strach! Jsem tu s tebou, znám tu každý kámen…" V té tmě, vyhledal její ruku a pevně, ochranitelsky ji stisknul, aby ji vedl. Opatrně volil každý krok, když vycítil z toho její nejistotu...
"Kelly, uvidíš, že den má své kouzlo stejně, jako magická noc. Den má kouzlo poznání, to, co v noci jen tušíš, předvídáš, ve dne barevně ožívá, nabývá tvaru, své podoby. Den má svojí jistotu. "

"Josephe" … špitla ... "Nechceš psát taky básničky, máš potenciál?" …musel se zasmát, kdybys jen věděla, pomyslel si…ale jí se to nějak dotklo.."Jsem ti k smíchu, že jo?!"…zastavili se, byli už před malým domkem pro zaměstnance.. "Ne, to rozhodně nejsi!" " Tak, proč jsi se smál??"

"Víš, Kelly, abych byl upřímný, taky to někdy zkouším, ale nejde mi to tak dobře, jako tobě!" … škoda, že neviděl v té noční tmě její pohled... "Opravdu, tak to mi dáš zase ty něco přečíst. Josephe, docela se těším, až tě uvidím v denním světle, musíš být zajímavý člověk." V duchu si představovala, jak asi vypadá, začínal být pro ní stále větší záhadou…

"Tak Kelly, jsem na místě...tedy ty jsi na místě. Uvnitř najdeš, co potřebuješ. Klidně se vyspi, ráno ti donesu snídani a něco, abys přes den nestrádala... " Povzbudivě jí stiskl ruku a ona mu stisk opětovala.

"Děkuju ti! Nevím, čím to je, ale jsi po dlouhé době člověk, se kterým se mi dobře povídá, se kterým se cítím, já nevím…dobře, uvolněně...a to jsme se prakticky neviděli!" Pokusila se o usměv. "Víš, bývám vůči lidem nedůvěřivá a zvlášť v mužském provedení! "

"Dobrou noc, Kelly, krásné sny, ať se ti zdají první noc, pak se jistě splní. Slibuju, brzy se uvidíme!" rozloučili se...ještě dlouho se za ní díval, jak vchází dovnitř do domku, silueta její štíhlé postavy, která pomalu mizela uvnitř domku. Dá se jí zítra poznat? Nebo vše nechá zahaleno tmou...? Bude zklamaná nebo naštvaná" Bude s ním chtít ještě vůbec mluvit ??

Jaké bude asi to zítra??

Miku, vážně jen málem??

16. června 2014 v 21:23 Zážitky s Michaelem

Brooke Shields patřila mezi největší lásky mého života. Hodně jsme randili. Měl jsem její fotky po celém pokoji. Byl jsem s Dianou Ross na Oscarech a ona za mnou přišla a povídá: "Ahoj, jsem Brooke Shields. Půjdeš na párty?" "Jasně," odpověděl jsem a úplně roztál. Bylo mi asi 23, někdy v době alba Off the Wall. Napadlo mě: "Ví, že mám její fotky po celým pokoji?" Šel jsem na párty a ona povídá: "Zatancuješ si se mnou?" A vyrazili jsme na parket. Vyměnili jsme si telefonní čísla a já jsem byl vzhůru celou noc. Skákal jsem po pokoji, byl jsem tak šťastný. Měla styl. Jednou jsme se spolu málem vyspali, ale já jsem zbaběle vycouval, a to jsem neměl.


Michaeli, ty neviňátko jedno a to ti jako máme věřit, že jsi vycouval? Smějící se Ať se hlásí, kdo mu to věří ? Jé, žádná ruka ?

No, ale každopádně představa, jak si lepí Mike její obrázky po pokoji, je zamilovanej, šťastnej a tom dalším, ani nemluvě.

5.kapitola

15. června 2014 v 5:58 ♥POVÍDKA:Tajemství noční zahrady

Wendy a Peter Pan

Tak se mně zdá, že nám to nějak nabírá "pohádkové" tempo :-) Ale nebojte se, sice sním, ale kontakt s realitou neztrácím ;-)

"Josephe?...Jsi tu?" Srdce mu poskočilo radostí, přišla a tajně začal doufat, že nejen proto, co tady ztratila...

"Jsem! Tady u stromu"...Slyšel, jak přelezla a posadila se vedle něj. Byla tak blízko, cítil její jemný květinový parfém s nádechem citrusových plodů, podmanivý, svěží...Vyčkával, ani se jí neodvažoval v tom měsíčním svitu pohledět do tváře, bál se vlastního prozrazení. Seděl s nohama pokrčenýma a rukama objímal kolena s hlavou mírně svěšenou.

"Bál jsem se, že už nepřijdeš nebo, že tě chytnou." Řekl a podíval se plaše jejím směrem. Viděl siluetu dívky s dlouhými vlasy a jen matně rozpoznával její obličej.
"Přišla jsem! Včera jsem tady něco ztratila, nenašel jsi ho? Jo a díky za ty růže, nečekala jsem, že to uděláš nebo, že ti to vůbec dovolí." Podívala se na něj...

"Kelly, jestli myslíš tvůj poznámkový blog, ano, našel jsem ho, byl mezi trny růží, říkal jsem si, že ho budeš chtít zpět. Já se neptal, jestli mi někdo dovolí, prostě jsem je přesadil a basta! Chtěl jsem, abys měla volnou cestu bez překážek, růže jsou sice krásné, ale vadu na kráse mohou svými trny způsobit. Tady jsem pro tebe jednu zachránil. " Sáhl vedle sebe a podal jí planou růži zbavenou trnů.

"Děkuju!" přivoněla si ke květině " Ale nebudeš mít kvůli tomu nějaký průšvih? To bych vážně nerada…" řekla starostlivě...! Pochybuju, že by Jackson vyváděl kvůli nějakým růžím nebo, že by si toho vůbec všiml!" …odmlčel se, hodil vějičku a hořel nedočkavostí, jestli se na jeho poznámku, sám o sobě chytí...

"Josephe, prosím, vrať mi ho!"…přisedla si o něco blíž, až ho to vyplašilo, co když ho pozná? Ne… vyloučeno, je noc, tma i když měsíc a jeho studené světlo by ho mohlo prozradit...

"Jistě, že vrátím, Kelly, jen mi řekni...ty básně, všechny vznikly tady?? Všechny jsi psala ty?" Prudce sebou trhla a nervózně si stáhla vlasy na jednu stranu...a kárajícím hlasem řekla: "Tys je četl, že jo?!" … kajícně přiznal: "Jo, četl, sice ne všechny, ale ty, co jsem si přečetl, moc se mi líbily, působí na mě tak… tak...?" …hledal vhodné slovo a ona jen přísně, až naštvaně zopakovala "Tak..? Jak!" ... "Tajemně i něžně zároveň, navíc jsem nabyl dojmu, že ti někdo ublížil, Kelly! Ale řekni mi, proč ze všech míst chodíš právě sem, riskuješ, že bych si mohl myslet, kdo ví co, sem chodíš dělat a ty zatím píšeš poezii?"

"Josephe, sice ti do toho vůbec nic není, dokonce jsi mě pořádně naštval, že jsi je četl, je to jakoby jsi se hrabal v mých dopisech, soukromí, ale nic s tím nenadělám a musím ti být vděčná, nejen za ty růže, ale hlavně za to, že jsi mě nikomu neprozradil, takže, ano vznikly! Nevím, čím to je, ale nikde se mi nedaří soustředit, tady je klid, ne jako ve městě, tam i ty hvězdy na obloze vypadají jinak, než tady!"

Podívala se vzhůru a její pleť, pravidelné kontury tváře, plné rty v tom měsíčním světle působily na něj magicky, napadlo ho jedno jméno… "Wendy a on Petr Pan, pro tuto chvíli, pro tento okamžik.
"A jestli mi někdo ublížil, tak to fakt promiň, do toho je ti kulový!" Náhle se její zasněný hlas změnil opět v ten rebelský, vzpupný, který ho přitahoval, jak světlo nočního motýla.
"Promiň! Nechtěl jsem vyzvídat, byl to jen dojem z veršů, které ve mně zanechali!" … "Josephe, jseš fakt divnej zahradník!" … "Proč??! Vyjekl, že ho snad... "No, zajímá tě poezie, klidně vykopeš záhon růží kvůli někomu, koho neznáš a ani jsi ho pořádně neviděl, navíc, kdo se vkrádá v noci potají, nemyslíš si, že je to divný?"

"Divnej?"… povzdechl si, při pomyšlení jaké přezdívky dostává ..."Možná, ale co na tom, když obyčejný chlap, který rozumí kytkám, si taky občas něco pěknýho přečte." Slyšela smutek v jeho hlase...
"Promiň, nechtěla jsem být tak útočná, já jen, že jsem nikdy nikoho takového, citlivého nepotkala a chlapa už vůbec ne! " ..."Tak, to tě omlouvá, Kelly." Řekl o poznání smířlivěji...

"Víš, jak jsem si dneska ráno připadal? Jako ten princ s pohádky o Popelce, když jsem našel tvůj blog s básněmi, říkal jsem si, těšil jsem se, že zase budeš mít důvod přijít, pro něj... Ale teď mě mrzí, že budeš chodit jenom kvůli své inspiraci, při tom, moc hezky se mi s tebou povídá...tady moc příležitosti nemám seznámit se s..."Popelkou" ...všichni jsou tu fajn, je to krásné místo, jen to není ono. Občas pociťuji jistou izolaci. Tak mě napadá Kelly, nechtěla bys tu zůstat nebo přijít ve dne? Mohl bych ti to zařídit, bývá tu tolik lidí zvenčí, že nebudeš vůbec nápadná a navíc, mám jednoho kámoše u ochranky" ...Koutky mu začaly cukat, když si vzpomněl na Wayena a jeho ranní výstup s ním...

Nebo bych tě mohl ubytovat v malém domku pro zaměstnance, je tam jeden úplně prázdný, navíc ta dálka, kterou musíš každý večer a noc překonat. Co ty na to?"

4.kapitola

12. června 2014 v 6:19 ♥POVÍDKA:Tajemství noční zahrady

Tajemství ukryto ve verších

Pomalu se ubíral zpět do domu, v podpaží svíral diář a bojoval s pokušením otevřít jej a zjistit o noční návštěvnici víc, než mu ona sama prozradila.

Bylo to silnější, než jeho vrozená slušnost a respekt k soukromí druhého, navíc chtěl a potřeboval zjistit, proč přichází v noci, proč riskuje své vlastní nebezpečí z odhalení nebo už jen z toho, že váží tak dalekou cestu z města do Neverlandu. Odpověď byla na dosah, jen otevřít a číst…

Posadil se u jezírka, kde měl klid, soukromí, které skýtaly mohutné koruny stromů, které se proplétaly tak, že byl v bezpečí i před prudkým letním sluncem, které by mu mohlo způsobit nemalé zdravotní potíže.
Rukou lehce přejel po koženkových deskách a v duchu si řekl: "Odpusť, Kelly!" a otevřel pln očekávání tvrdé desky a otočil na první stránku...

Mámivá noci!
Mámivá noci, naplněná sněním!
Chci stát tu a nyní bez pomoci
a ráno pak usnout s odpuštěním.

Čarovná noci, proklínaná bděním!
Mám hvězdy snad počítat v bezmoci
a lásku svou pohřbít s kuropěním?

Úkladná noci, provázená hřměním!
Chci snít tu a slibovat s půlnocí,
že lásku v hněv nikdy neproměním.

Začetl se, zasnil na řádky básní, kterými byl popsán blog, zhruba do jeho poloviny...ze všech básní bylo zjevné hledání cesty, směru života, snad i hořkost, zklamání životem, někým. Ano, kolikrát on sám se ze svých pocitů, bolesti, potřeboval vypsat a přiřadit jim melodii, která hřměla v jeho srdci...

Opatrně a s úctou zavřel ta překrásná vyznání, pro které měl nejen obrovské pochopení, ale i obdiv. Přemýšlel, jaká ve skutečnosti Kelly je? Zavřel oči a vybavoval si její hlas, pevný, beze strachu, její vzdor, paličatost, ale ze všech těch veršů, které si přečetl, na něj působily, že jejich pisatelka je křehká bytost, která suverenitou a jistou dávkou drzosti maskuje své zranitelné místo, jádro... možná zklamání, rány osudu, kterým doteď musela čelit. Všiml si, že u každé básně je datum, kdy vznikla...a poslední byl hojně datován do doby, kdy byl na tour...

Tak proto tedy chodí potají, přes zeď... aby našla inspiraci. Přistihl se, že jí začal obdivovat za to, co všechno je ochotná podstoupit, pro inspiraci…

Musí si dobře promyslet a zvolit správný přístup tak, aby ji nevyplašil, získal její důvěru. Snad se dnešní noci dozví víc...
Když se přiblížil večer, začal být lehce nervózní, přece jen, vědomě ji klame, ale snad bude mít příležitost jí vše vysvětlit, přiznat se, uvést vše na pravou míru, pokud mu to ona sama dovolí. Navíc se ho zmocňoval divný pocit, že proti němu něco má, ale snad to co nevidět zjistí.

Nasadil si kšiltovku, pod kterou zastrkal vlasy, a přes ni natáhl kapuci, připadal si jak nějaký vagabund, potkat někde sám sebe, dozajista by se vylekal.

Byla už tma a celý Neverland se uložil ke spánku, jen měsíc dnes svítil o něco jasněji. Vyrazil rázným krokem do místa, kde ještě včera rostly popínavé růže a na svých prsou pevně svíral modrý diář vázaný v kožence.

Posadil se tam, co včera a čekal...

3.kapitola

7. června 2014 v 18:37 ♥POVÍDKA:Tajemství noční zahrady

Popínavé růže

Domů se dostal nad ránem! Plný dojmů z nočního setkání, plný očekávání, zda dotyčná přijde i další den, vlastně noc...připadal si, jako v pohádce o Popelce.

Co se vlastně dozvěděl? Celkem nic! Jmenuje se Kelly, je jí pětadvacet, chodí sem potají, ale za to pravidelně. Zvědavost hlodala jako červ, úplně ho spalovala, užírala zevnitř tak, že nebyl schopen myslet na nic a nikoho jiného. Představoval si k tomu hlasu i tvář, ale jak dlouho dokáže tajit, kdo vlastně je? A proč ta dívka přichází v noci, odkud?
Po rychlé sprše zamířil do jídelny, kde z tácku s pečivem sebral višňový koláč a uháněl ven z domu na místo nočního setkání s rozpustilým výrazem ve tváři.
"Michaeli, no tak...Miku, slyšíš mě?" …neslyšel…hnala ho zvědavost, nedočkavost. Neochotně se otočil a zavrčel: "Co???" …byl to Wayne... "Co se děje, kam zase utíkáš?" …snažím se tě dohnat už od jídelny...ani sis mě nevšiml... "Znám tě, ne? Tak, proč bych si tě měl všímat, nechodíme spolu!" …začal se hihňat a strčil si do pusy poslední kousek koláče a olízl si prsty a vybavil si slova, která mu řekla v noci Kelly: "Možná, že hlídají, ale blbě, pitomci!" …což mu na vážnosti rozhodně nepřidalo J chytil jeden ze svých záchvatů smíchu a nebyl k utišení.

Díval se na Waynea, který ho propaloval pohledem podezíravě a už i rozčileně, protože se mu ježil knírek pod nosem... to dělá vždycky, pomyslel si Michael, když chce mluvit vážně, pak se mu zrychlí tep i dech, ten pocuchá knír, ale opravdu se snažil být vážný… "Tak, co je?" …zeptal se ho nevrle... "Co je? To se ptáš ty mě? Co je?? Rozhodil rukama, v jedné z nich bzučící vysílačku… "Už před půl hodinou jsme měli jet na tu tvojí schůzku s manažery!" … jen se usmál a suše ohlásil.

"No, tak nepojedeme, zruš to třeba s tím, že mám chřipku! Nikam se mi nechce a navíc, jdu na procházku, takže nemám čas!" Chtěl zmizet, ale Wayen se jen tak nedal… "Miku, chřipku, teď v létě? Prosím tě, neříkej mi, žes celou noc nespal?" …zvážněl.
"Ne, nespal! Nemohl jsem, bylo mi vedro! Ještě něco?" …protočil oči v sloup, jako kárané dítě... "Tak, tobě byl vedro? Vzal sis něco, že jsi tak rozjetý a k nezastavení?" … "Vzal!" Jeho bodyguard zvážněl a už prosebným hlasem se zeptal... "Co sis vzal?!"…dlouhé pohledy jeden na druhého, houstnoucí atmosféra… a pak nečekaná odpověď.

"Wayne, ty víš, že tě mám rád, ne jako zaměstnance, ale především jako přítele, tak ti to teda prozradím, jinak bys mi stejně nedal pokoj!"

Wayne se k němu naklonil a očekával, důvěrnou informaci. "Tak, tedy vzal, máš pravdu! Vzal jsem si višňový koláč!! Smějící se A jestli ty ne, rozhodně jsi udělal chybu, cukr je dobrý na nervovou soustavu! Schůzku odvolej s tím, že se jim ozvu, až budu moct. A teď už mě, prosím, nezdržuj, jdu na tu procházku! Jo a pošli za mnou zahradníka, tak do hodiny!" …zavolal a nechal nic nechápajícího Waynea daleko za sebou.

Procházel se v místech, kde ho překvapila jeho noční návštěva a vážně to byly růže, co ji zřejmě poškrábaly, musí se přesadit...sice tvoří živý plot, ale mají ostré trny, které by mohly ošklivě zranit "Šípkovou Růženku", pomyslel si při vzpomínce na její vzdor, když tu jeho pohled upoutalo něco, co tu v noci nejspíš ztratila. Notes…vázaný v modré kožence s přezkou a perem.

Plný očekávání ho opatrně zvednul ze spleti trnů, které si tato pyšná královna květin chrání svojí krásu.

2.kapitola

3. června 2014 v 21:00 ♥POVÍDKA:Tajemství noční zahrady
Miláčci, díky za krásné přijetí nové povídky, vůbec jsem v to nedoufala a protože první díl byl opravdu krátký, možná právě i z toho důvodu, zkusím to napravit dílem dalším, který tu máte o něco dříve, než bylo v plánu.

Noční dobrodružství

Dál seděl nehnutě, ale rozhodl se zjistit, kdo je ten noční vetřelec. Mírně se pootočil a uviděl jakousi siluetu postavy, která se přikrčila, sotva promluvil. Snažil se o co nejtišší hlas, aby nevyplašil nočního návštěvníka, ale s pevností a rozhodností v hlase odpověděl:
"Ten blbec, budu nejspíš já!" …šramot ustal a on dál seděl zády a nevěděl co čekat? Ránu, křik...mýlil se!
"No bezva, to se ti teda povedlo!! Pěkně jsem se poškrábala! A vůbec… sakra… co tu jako děláš v tuhle nekřesťanskou hodinu?" Slyšel prostořeký, drzý dívčí hlas a rozhodl se zjistit víc.

"Sorry, musel jsem, poručili mi to! Kdybys vlezla o kus dál, tam už popínavé růže nejsou. Poškrábala ses moc?" "Ále, nestojí to za to za řeč, neumřu pro pár škrábanců, ani nejsem Šípková Růženka!"
Byl rád, že je taková tma, že dotyčná návštěvnice neodhalila jeho totožnost a zároveň litoval toho, že on sám jí nemohl pohlédnout do tváře. Zněla mu rozhodně, nebojácně...měla každopádně pro strach uděláno, zatím co on? Musel se sám pro sebe usmát tomu, co všechno ho napadlo a taky měl chuť si trošku pohrát a také hnán zvědavostí se rozhodl neříct pravdu, ne hned!!

"Nejsi Šípková Růženka, tak kdo tedy jsi?? Většina návštěv chodí ve dne a hlavní bránou a ne přes zeď a v hluboké noci?"… řekl klidně, aniž by se otočil, i když mu zvědavost velela, aby to udělal. Dotyčná se posadila kus za ním, evidentně si užívala svojí výhody.
"Jseš nějak moc chytrej, ne? A taky zvědavej? Taky se tě neptám, co tady zevluješ takhle v noci, navíc jsem tě tu nikdy nepotkala, víš, jak jsi mě vyděsil?"

"Vážně jsem tě vyděsil? Nevím, kdo koho víc!" …chtělo se mu smát, ale užíval si toho, že může mluvit "inkognito" s někým, koho sice nezval, ale kdo tu je…a kdo podle všeho chodí pravidelně.

"Trochu, nepočítala jsem s tím, že tu někoho potkám!" ...řekla vzdorovitě...
"Vážně? Nemáš strach, že tě chytnou? Víš, hlídají to tu!" ... "Možná, že hlídají, ale blbě, pitomci! Zatím mě nechytili a pokud mě neprozradíš, tak mě ani nechytnout!" řekla smířlivě...
"Neprozradím, když prozradíš ty mě, jak se jmenuješ?" … koutky mu cukaly do úsměvu při pomyšlení, jak jeho bodyguard Wayne honí nějakou holku po Neverlandu a ještě je nazýván pitomcem a peskuje ho, že nemá chodit tak daleko, přes to, že je vlastně doma.
"A proč bych ti to jako měla prozradit? Také nevím, kdo jsi!" … řekla úsečně. "Ale vždyť to víš, jsem ten blbec, co tu zasadil ty růže, o které ses poškrábala."

"Hmm, takže jsi zahradník?" zeptala se… "Taky!" …na krátko se odmlčel. "Dělám tu, co je potřeba, co mi řeknou! " "Tak to tě teda lituju! Není to jen nějakej záhonek macešek."
"To není! Ale, nemusíš mě litovat, jsem tu celkem rád a navíc nemám moc na výběr, nemám, kam jinam bych šel!" …snažil se v dotyčné vzbudit důvěru i když zvědavost v něm narůstala geometrickou řadou, nejraději by chtěl o ní vědět všechno a hned, ale bylo mu jasné, že musí být trpělivý, navíc se mu ta hra začínala líbit.
" Já, jmenuju se … Joseph! A ty Šípková Růženko?" … "Žádná Růženka, mě říkají Kelly!" "Tak tedy Kelly, těší mě! "Nápodobně!" …zněla strohá odpověď...

"Co tu vlastně děláš, Josephe?" … "No, zahradníka přece!" ...bavil se…"Vím, to jsi říkal, ale co děláš tady v noci?" …ptala se zcela vážně . "Nemohl jsem spát i přesto, že jsem za celý den pořádně unavený!" …povzdechl si nad svou nespavostí…

"A co ty, proč jsi tady ty v noci, nemáš o sebe strach? Přece jen jsi dívka..." Jako by jí zmínka o tom, že je žena, pobouřila... "No a? Třeba taky nemůzuu spát." "Né, nic! Já jen, jestli se o tebe někdo nebojí." …řekl vážně. "Nikdo neví, že jsem tu a kdybys mohl spát, ani ty bys to nevěděl! Pro dnešek už to nemá cenu, půjdu.

"Počkej přece, co nemá cenu?"…vymrštil se po té, co ona sama se zvedla... neodpověděla..."To už je jedno! Spíš mi řekni, podle hlasu jsi mladý chlap...tak proč to usedlé jméno Joseph, nějak mi k tobě nesedí...?" "To jméno jsem dostal po otci!" … hlesl, jako by s ním nechtěl v tuto chvíli nic mít... "Aha! Já jen, že mi k tvému hlasu nějak nepasuje..." …byl najednou zaskočený.

"Co už nadělám... a jinak mi bylo třicet, zas tak mladý nejsem!" ... "Kelly, vím, že se to nesluší, ale kolik je tobě? V té tmě to neodhadnu". "Mě o pět méně, ale Josephe, promiň, musím už jít! Brzy začne svítat, nechci, aby mě chytli nebo hůř, aby mě tu načapal sám Jackson...!" …trochu sebou cuknul, takové opovržení v hlase, proč? Copak je netvor?… než se vzpamatoval, byla nejspíš pryč. Do tmy ještě zavolal.

"Kelly, přijdeš zase? Slibuju, že ty růže přesadím hned zítra!"

Tajemství noční zahrady - 1. kapitola

1. června 2014 v 5:30 ♥POVÍDKA:Tajemství noční zahrady
Tak jsem vám tak seděla a měla chuť něco psát, podotýkám, nic, co má hodně dílů jsem psát nechtěla. Mám ráda ten pocit, když mlátím do klávesnice a píšu a pod písmenky se rodí příběh.

Nejprve jsem myslela, že to bude jednorázovka, nejmíň o třech kapitolách (jako tomu bylo u Valentýnské romance), ale když jsem napsala třetí kapitolu a vlastně nic nebylo vyřešeno, ukončeno, řekla jsem si: "Zuzy, asi bude psát dál, jo, jo, už je to tak"… Smějící se Kolik toho napíši, nevím, (ale sto dílů rozhodně ne!) ani, jak se to bude vyvíjet, jen netuším, jak rychlý to bude mít spád nebo konec, ale jedno vím, budu ráda, když se zasníte a bude vás to aspoň trošičku bavit.

Zpěv slavíka

Byla letní noc. Nemohl zase po dlouhé době spát, turné ho unavilo víc, než kdykoli před tím.

Oblékl se, vyšel do jasné noci ven, ve své ložnici se dusil, bylo mu horko, hledal osvěžení a kde jinde ho nalézt, než v zahradě v Neverlandu.
Šel pomalu, nechal se ovívat nočním chladným vánkem, který přicházel z hor lemující jeho domov. Jeho Země Nezemě…povzdechl si, přesto, že tu má všechno, něco mu zde schází … nebo je to snad někdo? Přes den je tu rušno, plno dětského smíchu, radosti, ale když všichni odejdou, samota se začne vkrádat do jeho srdce, jenž zoufale postrádá svoji druhou polovinu. Zahloubán sám do sebe, do svých úvah o svém životě, životě jako takovém, šel vytrvale dál a co na tom, že jeho dům zůstal daleko za ním, dokonce už ani neviděl jeho osvětlení. Jen hvězdy nad jeho hlavou mu dělaly společnost a myšlenky, jejichž tok nebyl schopen zastavit.

Naslouchal nočním zvukům přírody, voda z kaskád u jezírka pravidelně šuměla, stejně tak, jako koncert cikád a cvrčků působil harmonicky tak, jako hojivý obklad na bolestivou ránu. Vlahý větřík mu chladil tvář, pohrával si s jeho vlasy, měsíční světlo osvětlovalo stezky z oblázků, po které zamyšleně kráčel dál a dál.

Došel až na nejzazší kout Neverlandu, posadil se do vysoké trávy a přel o vzrostlý strom, který se nacházel před nízkou zídkou, ohraničující jeho pozemek. Opřel si hlavu a zaposlouchal se do noční písně, kterou pěl slavík do letní noci. Malý ptáček a tak líbezné tóny, které vycházejí z jeho hrdla, dávaly vzniknout jiným tónům hudby, jež se mísila v jeho hlavě a jenž si začal v duchu přehrávat, přidávat k nim další a další tak, že dávala melodii a pojila se v jinou píseň. Možná, že snad na chvilku opojen tou vůní noci a líbezných tónů usnul... na jak dlouho, netušil. Našel vytoužený klid a odpočinek.

Probudilo ho až mírné zapraskání, kdesi za ním, za zahradní zídkou... Instinktivně se přikrčil za strom a očekával, co se bude dít...ani ve snu by ho nenapadlo to, co se stane za pár okamžiků a čeho bude svědkem... Slyšel jakési škrábání, tlumený, avšak jasný hlas...

"Auuu! Sakra, kterej blbec sem nasázel ty růže nebo co to je…?!!"

Přitiskl se pevně zády ke stromu a čekal...na co, nevěděl, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že…?

Seděl nehnutě a cítil podivné šimrání v podbřišku, jako by on sám páchal něco nesprávného, zakázaného. V hlavě se mu rojily myšlenky jako tisíce včel, které mohou bodnout. "Co když je to zloděj? Nebo někdo, kdo tu přišel škodit nebo snad otravní paparazzi? Ale to hned zavrhl, je noc není vidět na krok...a navíc by se neodvážili nelegálně vstoupit na jeho pozemek…

Zpěv Slavíka


P. S. Tak se mi zdá, že je ten ptáček slavíček celkem přeceňován Usmívající se