Září 2014

DÉŠŤ OD MÉ LÁSKY…

29. září 2014 v 5:30 | Marta |  ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
Obloha se zatáhla…pomalu, ale jistě končí dny rozmarného léta, které nechce dobrovolně předat své žezlo podzimu… vzdoruje posledními hromy a blesky, aby dalo o sobě vědět, jakou může mít léto ještě sílu.
Pomalu začíná pršet…

Voda se malými proudy spouští z nebes dolů, přidává na intenzitě, až jako obrovská rozložená šedá záclona s krajkami splývá s celou krajinou…sleduji, jak jednotlivé kapky deště se opírají svojí silou do listů stromů a pohrávají si s nimi, jakoby to byly klávesy na piánu a vydávají tu opojnou hudbu, jež tak velmi ráda poslouchám. Přidaly se i hromy, které jsou odezvou blesku… přirovnala bych je ke sboru hudebních vokalistů…V každé kapce vody v jejím odlesku vidím Tvé mandlové oči, drahý Michaeli…věřím, že je to pozdrav a dar pro mě od Tebe…

Někdo se před deštěm ukrývá pod deštníkem, jiný utíká do domu se schovat… ale mě tato sluchová a vizuální nádherná lázeň přímo nutí vyběhnout ven do trávy a nechat si smáčet tou mokrou salvou něžných krůpějí svoje průhledné bílé šaty.

Tato osvěžující vláha mě nesmírně nabíjí a osvobozuje od všech denních starostí. Ukazuje mi, jak obyčejné věci, které nazývám kouzlem, dokážou vytvořit atmosféru romantiky a něžného pocitu naladění pro krásu a dary naší země. Chce se mi tančit…tančit s Tebou a vášnivě promilovat celou noc až do rozbřesku, který jsi tolik vždy obdivoval…chci Tě učinit šťastným a budu s Tebou pokračovat až do klekání dalšího dne a naše noci se tak promění v jedno vášnivé kouzlo lásky, jako déšť, který mi věnuješ ke splnění mého největšího snu…být s Tebou…
Déšť ustává…

Voda sjíždí po mých dlouhých vlnitých vlasech až do pasu… obrysy mého těla mapují mé promáčené bílé šaty a první paprsek slunce po bouřce a vášni je ke mně tak nesmírně vlídný…

Podívám se na oblohu a vidím v mracích Tvoji tvář, jak se dívá na mě laním pohledem, překrásným úsměvem a obrovskou rukou s dlouhými prsty na mě mává shora dolů na zem. Kolem Tvých havraních kudrnatých vlasů se najednou vytvořila oslnivá zlatá záře…ano…jsi na nebesích a v těch nejlepších rukou…jsi v ráji a já mohu jít klidně spát, že už Ti nikdy nikdo neublíží a náš nejlepší otec - Bůh, Tě chrání…protože Tvá excelentní duše génia a úžasného člověka se zabít nedá…

Miluji Tě celým svým srdcem, jak nejvíce umím… a přeji Ti, můj spanilý králi, abys svůj dnešní svátek oslavil se všemi nebeskými bytostmi… a já Ti k tomu ze země posílám to nejněžnější objetí s miliony polibků jen a jen pro Tebe…

27.kapitola

26. září 2014 v 5:30 ♥POVÍDKA:Tajemství noční zahrady

Věřím ti! Pomoz mi…

"Kelly?!"...vydechl dřív, než ho dohnal stud, když si uvědomil, že před ní stojí úplně nahý. Postavila se a dívala se mu zpříma do očí. "Vylekala jsem tě?" …zeptala se tichým hlasem. "Trošku, myslel jsem, že jsem tu v tuhle noční dobu sám. Jak dlouho tu vlastně jsi?"… zeptal se nejistě.

"Dlouho!"…řekla něžně a sledovala jeho rozpaky, jeho rty, které si nervózně navlhčil jazykem… "Takže se ti to zase povedlo mě vidět jen tak, tentokrát nevypadáš na to, že bys spala." Řekl s úsměvem i provokací zároveň. Osušku, kterou mírně sesunul ze své hlavy před sebe. Viděl její úsměv, který doposud na její tváři nezaznamenal, byla jiná a přesto krásně stejná, viděl, jak mu posunky potvrdila jeho slova. "Nemůžeš spát?" ...zeptal se...Upřeně a klidně se na něj dívala.

"Nebyl jsi tam a já…" Hlas jí selhal...přiblížil se k ní na dosah, stáli naproti sobě, blízko sebe nejen tělem, ale jejich srdce slavila své intimní setkání… vlídně ji pohladil a jemně zvedl bradu… "… A ty?…se bojíš bouřky." Další kývnutí na souhlas. Jemně ji pohladil ramena, lehce uchopil za paže, mokrá osuška se těžkým žuchnutím svezla na zem..."Kelly a mě se taky bojíš?"

"Michaeli, je to nejkrásnější NE, jaké jsem kdy komu řekla nahlas." Usmál se a políbil ji na čelo, na rty. "Kelly, jsi připravená na lásku?" …zeptal se tiše a ona si položila hlavu na jeho holá prsa, v jeho hrudi jasně a zřetelně slyšela tlukot jeho srdce, hebkost a vůně jeho pokožky ji konejšila, dodávala důvěru, povzbuzovala i vzrušovala.
"Michaeli, nikdy jsem nebyla schopná milovat, nešlo to, nemohla jsem se rozumem, ani citem donutit. Ve všech mužích jsem viděla potencionální nebezpečí, ale s tebou je to jiné! Věřím ti, cítím se v bezpečí od chvíle, kdy jsem poprvé přelezla zeď. Kdy jsem tě znala pouze jako Josepha. Věřím ti Michaeli a ty zase věř, že jsi první, komu to můžu říct a být přesvědčena o tom celým svým srdcem, myslí i svojí bytostí. Toužím, abys mi pomohl naučit se lásce, opravdové lásce, abys mě naučil milovat." Pohladila ho po mokrých vlasech a její ruka sjela po jeho tváři, na ramena až na jeho lopatky. Přitiskla se k němu s důvěrou, viděla v jeho čích oddanost, dojetí i touhu.

Vzal její hlavu do dlaní a do tváře, do polibků, kterými pokrýval její tvář, víčka, spánky i rty jí šeptal... "Miluji tě, celým svým bytím, miluji tě a neexistuje síla, která by to mohla někdy změnit, Kelly."

Jemně vplétal svoje prsty do jejích vlasů, pokrýval polibky její rty, pleť, doteky jeho rukou léčily její raněnou duši i tělo zároveň. Doteky, které jí poprvé v životě jsou příjemné, které si dokáže užívat a které dokáže i opětovat.
Polibky, kterými zasypával její pokožku, byly omamné, tolik po nich toužil, tolik si je přál. Nedoufal, že by k nim dala svolení, že by odkryla své citlivé a tolik raněné já, právě jemu. Snažil se postupovat něžně, tak, jak toho byl maximálně schopen, pomalu, aby měla možnost volby odmítnutí, chápal by ho, respektoval a zároveň by byl zklamaný sám sebou, že nevycítila z jeho chování opravdovou a čistou lásku, kterou si je jistý, víc než tím, že ráno vyjde slunce! Byl odhodlaný svými polibky, doteky, smazat v jejím podvědomí dosavadní špatné zkušenosti, vymazat a překonat všechny její noční můry, udělat ji opět šťastnou, otevřenou lásce.

Cítil, jak se zachvěla, když hladil její ňadra přes tenkou látku, pohledem do jejích očí konzultoval každý další dotek, pohyb, když ji bral do náruče a pokládal na postel, kdy sunul ruku po jejím stehně nahoru, kdy ji líbal na jejích citlivých místech, na bříšku a kdy jí svlékal noční košilku. Chytila se ho pevně kolem krku a stiskla pevně víčka tak, že jí po tváři stékala slza. Nevěděl, zda udělal něco špatně nebo jen další krutá vzpomínka.
"Kelly, miluju tě, opravdu to tak chceš?" …opřel se čelem o to její...čekal na svolení nebo.
"Michaeli, miluju tě, pokračuj, prosím." Řekla zadýchaně. Její dech, ve kterém byla vášeň, odhodlání i vyznání, se kterým nyní ona jeho líbala, kdy umocňovala už tak velkou touhu, napětí v jeho podbřišku. Položil se na ni a žádostivost jejich těl promluvila.

Vnikl do ní s naprostou jistotou a samozřejmostí, opatrně, avšak zcela vášnivě se jejich pohyby dokázaly sladit s každým dalším pohybem, polibkem si byli blíž, důvěřovali si. Její ruce cítil na svých hýždích, vnímal, jak ho povzbuzuje, určuje tlak i hloubku spojení, při každém dalším vniknutí do ní.
Byla to pro ni zcela nová zkušenost…z jejího hrdla vycházely nekontrolovatelné zvuky rozkoše. Dívala se do tváře muže, kterému věřila, kterého milovala a který jí právě dokázal krásu nepoznaného lidského štěstí. V okamžiku, kdy její nitro roztřásl orgasmus a kdy dál pokračoval, kdy ona cítila, jak i v jeho těle dochází ke stahům, vyšla mu vstříc divoce a tvrdě si ho přitáhla na sebe… a když cítila pulsování, jak ve svém podbřišku, tak v jeho penisu hluboko uvnitř sebe. Dosáhli krátce po sobě svého vrcholu, ale až za dlouho byli ochotni se vzdát těla toho druhého. Leželi v těsném objetí a zadýchaní odpočívali.

Hladil ji po vlasech, líbal její záda, přejížděl bříšky prstů její páteř, snažil se o láskyplnou dohru jejich překrásného milování.

"Děkuji ti, Michaeli!" …zašeptala unavená, ale spokojená usínala, ale ještě před tím, než jí víčka přikryl sen, slyšela z jeho úst "Já tobě víc, lásko!"

Něco pro radost i hříšné myšlenky, možná i sny.

23. září 2014 v 21:04 ☺☻ Zajímavé fotky
1. Není nad to, vzít na tebe Miku scener:-)
2. Na co má ten náš kluk zlatá asi tak chuť? O něčem bych věděla!!
3.Tak nevím, Miku, obejmout tě bych ráda, ale.. vydrží to ta látka ještě ? :D

4.Jo zlatý náš Miku!!! Je to tam! A nemáš to v paži..
Velebím zlatou a elastickou látku, která mě znova a znova vrhá do krásných hříšných myšlenek!!!

26.kapitola

21. září 2014 v 18:28 ♥POVÍDKA:Tajemství noční zahrady

Slzy a déšť

Spala. Její neklidný spánek mu nedal usnout, stejně tak, jako to, co slyšel. Vůbec si nedokázal představit, co to všechno násilí muselo způsobit a ranit vlastně její ještě dětskou a dospívající duši. Nyní už chápal její nedůvěřivost vůči mužům, ke které se přiznala hned první noc tehdy v zahradě, aniž by si to nějak uvědomovala, tehdy to bylo spíš varování pro něj, jako pro Josepha. Zcela zřetelně se mu vybavila její slova : "Víš, bývám vůči lidem nedůvěřivá a zvlášť v mužském provedení."
Pak ta úplňková noc, kdy se ráno probudila v jeho posteli: "Chceš říct, že jsi tu spal se mnou?? Zabiju tě, Josephe, když mi neřekneš, co se stalo a jestli jsme spolu …?" … jestli spolu spali, nebo jak se tam dostala, mohla ho podezřívat z čehokoliv, protože se jí vybavilo... "Ach můj Bože, Kelly, čím sis to musela projít?" …podíval se na ni, spala, sem tam sebou ze spaní trhla, až ho to vylekalo. Opatrně vstal, přikryl ji a posadil se na posteli, venku dál bouře ohýbala stromy a jemu se spánek vyhýbal, protože jeho mysl nedokázala vstřebat, pochopit...
Po tichu vstal a opouštěl její pokoj. Bloumal po domě, nedokázala ho uklidnit ani milovaná hudba nebo hra na klavír. Viděl stále její vyplašené oči, cítil její slzy bolesti, utrpení a ponížení.

Vyšel před dům…na vyprahlou zem dopadaly životodárné kapky teplého letního deště, zem voněla vláhou, vzduch byl svěží, sytý, čistý. Nasál plnými doušky tu vůni do svých plic a dobrovolně kráčel bos po mokré trávě a nechal na sebe dopadat déšť, kterému nastavoval své tělo, svoji tvář a jeho slzy se mísily s kapkami deště.

Měl vztek na toho, kdo Kelly ublížil, jeho srdcem zmítala bolest za to, že se tohle vůbec děje. Seděl na mokré zemi a toužil po tom, aby déšť smyl všechen ten hněv, lítost a bolest zároveň, za něho a především za ni.
Domů se vracel vyčerpaný, promočený do morku kostí. Vstoupil do tichého domu, všichni spali, jak by taky ne, byla hluboká noc. Zamířil si to hned do svého pokoje, aby sundal to promáčené oblečení, které za ním zanechávalo mokrou stopu.

Prohrábl si mokré vlasy a sundal košili, tílko i kalhoty s boxerkami. Stál nahý před oknem, díval se na Neverland, a déšť dál vyťukával svoji monotónní melodii do oken, i když bouřka pomalu odcházela za hory. Popadl mokré svršky a zamířil do koupelny pod sprchu.
Opřel se o chladné kachličky zády a nechal na sebe téci horkou vodu. Nevěděl, jak dlouho tam stojí, nezáleželo mu na tom. Mlčky přijímal vodní masáž, dokud se jeho tělo nezahřálo, neunavilo. O tom, že pod sprchou stál dlouho, nasvědčovala pouze pára, která se srážela na kachličkách, na zrcadle.

Natáhl se pro osušku, kterou si začal vysoušet vlasy a za pochodu mířil do svého pokoje, protože si nevzal sebou do sprchy pyžamo, ani župan, který zůstal přehozený na křesle u jeho toaletního stolku.

V okamžiku, kdy pro něj sáhl téměř s naučenou jistotou, kterou znal nazpaměť, zapnul malou lampičku na zdi, aby se oblékl a rozčesal umyté vlasy. Když se jeho ruka dotkla křesla, jiná mu podala župan...Sundal ručník z hlavy a překvapeně a zblízka se díval do její tváře. V tom tlumeném světle vypadala nádherně, měla na sobě jen dlouhou saténovou košilku meruňkové barvy s bílou krajkou.

"Kelly?!"

25.kapitola

17. září 2014 v 18:00 ♥POVÍDKA:Tajemství noční zahrady

Nezasloužím si lásku

Tak, takový díly bych raději nepsala, to mi věřte, ale co naplat, Kelly to potřebuje dostat ze sebe ven.

Plaše se usmála a zavřela oči, jako by jí pomohly méně se stydět. Chápal to, respektoval, byl odhodlán vyslechnout si její příběh.

Venku za oknem se schylovalo k letní bouřce z tepla, netušil, že bouře se bude odehrávat i v něm samém. Ale po každé bouřce se přece vyčistí vzduch, doufal v to, spoléhal na to.

"Bylo mi dvanáct let, když mi zemřela matka, měla jsem jenom ji. Otce jsem nikdy nepoznala a ani mi do té doby nechyběl, měla jsem svoji mámu a to mi stačilo. V době, kdy onemocněla a byla různě po nemocnicích nebo doma po chemoterapiích, kdy jí bývalo příšerně zle, jsem se snažila o ni starat a o mě zase moje teta, její sestra Megan. Vůbec si nebyly podobné, ani povahou, ani jinak. Vnímala jsem ji jen jako "pečovatelku", která zajistí to, že budu mít co na sebe, co jíst, bez zvláštního citového pouta. "
I přes zavřené oči se jí z nich po lících kanuly slzy, které se snažila rychle setřít, jak by se i za ně styděla. Vyndal svůj kapesník a vtiskl jí ho do dlaně, bylo mu jasné, že bude hůř.

"Maminka zemřela dva týdny po mých dvanáctých narozeninách. Dům na přání mé matky se prodal a peníze z prodeje, matka odkázala mě na pozdější studia a na moji výchovu a tak jsem se přestěhovala k tetě a jejímu příteli."

Osušila si oči a nervózně si pohrávala s cípem kapesníku. Seděl tiše a poslouchal, nedokázal si představit, že dvanáctiletá dívka zůstane bez matky, kterou evidentně milovala.
"Chvíli to bylo i fajn, teta se mi snažila pomáhat, jak to jen šlo, ve škole, jiní spolužáci, příliš mě nebrali mezi sebe, spíš jsem si tam připadala jako vetřelec. Snažila jsem se učit, bavilo mě to, vlastně mi stačilo dávat ve škole pozor, abych proplouvala bez problémů. Jenže všichni mě měli za šprtku, posmívali se mě, ale mně to nevadilo. Teta měla radost, že jí nepřidělávám starosti, že nemusí do školy, aby žehlila moje průšvihy. Tehdy jsem si začala pro své potěšení psát dětské básničky, utíkala jsem z reality. Tento stav trval tři roky, pak se všechno zvrtlo.
Přítel Megan přišel o práci a tak nás teta živila sama, navíc začal pít, tetu mlátit a na mě řvát, když jsem se snažila ji bránit, občas jsem to slízla místo ní nebo za ni! Ale to by nebylo to nejhorší..."

Zachvěla se, celá otřásla, celá zbledla a venku v dálce zazněl hrom, zvedl se vítr, bouřka byla nedaleko.

"Rychle jsem dospěla nejen duševně, ale i fyzicky a to mu neuniklo! Jednou večer, kdy už teta spala, přišel opilý do mého pokoje, bez zaklepání tam vtrhl, zrovna jsem si psala nějakou básničku, sedl si vedle mě na postel a vytrhl mi sešit z ruky...a ušklíbl se, táhl z něj alkohol, kouř, opilecký pot a mě se z něj dělalo zle, nenáviděla jsem ho! Začal mí chlípně jezdit rukou po stehně a zajel mi do klína...dala jsem mu facku, ale to ho vyprovokovalo a začal se po mě sápat, osahávat mě všude, z jeho dechu na mé kůži se mi dělalo mdlo, hnusil se mi i to, co mi udělal pak!"

Byla úplně na dně, klepala se jak osika, plakala. Vzal jí za ruku a byl rád, že jeho dotek snesla, nyní už chápe tolik věcí, reakcí. Objal ji a ona ho pevně tiskla a plakala mu v náručí a přes návaly pláče pokračovala, hladil ji po zádech… ale nejspíš to ani nevnímala.

"Michaeli, znásilnil mě! Nebylo to jednou, dvakrát...bála jsem se ho, hrozil mi, že to na mě řekne ve škole, že to otočí proti mně. Snažila jsem se to říct Megan, ale nevěřila mi, nechtěla nic slyšet…chtěla mít prostě pokoj, klid, vydělávala, byla unavená...říkala, že musím nahradit její místo, že...že...si bydlení, stravu u ní a u něj musím zasloužit, "odpracovat"!.. Nevydržel to, musel plakat spolu s ní, nikdy by ho ani v tom nejhorším snu nenapadlo, čím si prošla.

"Kelly, nemusíš pokračovat, nechci, abys musela znova prožívat muka a... trpět!" …chlácholil ji, hladil po vlasech, obdivoval ji, že to dokázala.

"Musím! Dlužím to sobě, tobě...nikdy jsem to nikomu neřekla, tíží mě to tolik let a je to stále horší. Víš, trvalo to dva roky! V den, kdy mi bylo sedmnáct, jsem se prostě sbalila a odešla do školy, jako vždycky, ale nevrátila se...nějaký čas jsem se schovávala u kamarádky. Hledali mě, ale tetě jsem napsala, že přestupuji na jinou školu v jiném městě a že tím její povinnost ke mně končí. Cítila jsem se najednou volná, svobodná, ale tak strašně špinavá, pošpiněná - moje duše byla pošpiněná, moje tělo cítilo odpor k sobě sama, stačilo se podívat do zrcadla, dělalo se mi špatně ze sebe, že jsem nedokázala odejít dřív. Nakonec přišla malá náplast na to...tak moc jsem ho nenáviděla, jeho i Megan...pak mi napsala, že ho v opilosti srazilo auto. Měla jsem pocit zadostiučinění, prostě jsem se rozhodla zapomenout a žít dál, vytěsnit to všechno ze své paměti, ale vina, tíha a bolest rostly, jen já si to nedokázala připustit, přiznat si.

Možná to byl i důvod, proč jsem našla tvůj Neverland, místo, kde jsem se cítila v noci bezpečně, protože ve dne mám pocit, že moje "špína" jde vidět!"
Zabořila svoji uplakanou tvář do jeho prsou a dál plakala, vzlykala, nebralo to konce. To, co se v něm odehrávalo, byl obrovský vztek na toho, kdo jí tak strašně ranil, ublížil, dokonce mu proběhla hlavou i myšlenka, že má vlastně štěstí, že je po smrti.
"Kelly, je mi to tak líto! Ale chci, abys věděla, že pro mě jsi ta nejčistší bytost na světě, že můj Neverland je i tvým a že tě miluju víc, než vlastní život!" políbil jí do vlasů.

"Michaeli, nemůžeš milovat někoho, jako jsem já! Zasloužíš si někoho lepšího..." hlas jí selhával. Opatrně se od ní odtáhl, vzal ji za bradu a podíval se jí do uslzených očí.

"Kelly, nikoho jiného já nechci! Neodmítej moji lásku, neodmítej být šťastná." Byla úplně vyčerpaná, celá se třásla, hořela...dostal strach, že by se jí mohla vrátit horečka. Opatrně odkryl přikrývku, vzal ji do náruče a položil do postele a přikryl ji. Na rozpálené čelo jí vtiskl polibek.

"Odpočívej, klidně spi." Chtěl odejít, ale chytila ho za ruku. Nechci tu být sama, zůstaň prosím, bojím se bouřky!"

Stále ho držela, i když si chtěl sednout do křesla, nepustila ho. "Mám jít k tobě?" zeptal se nevěřícně, bál se, aby jí nepřipomenul něco z toho, co mu vyprávěla. Jen pokývala hlavou a on se položil vedle ní.
Pomalu usínala, ale jejich ruce s propletenými prsty setrvaly ve vzájemném objetí.

"Fuj, nepsalo se mi to vůbec dobře, co se obsahu týká! Ale bohužel, děje se to :´-( vůbec si nedokážu přestavit duševní rozpoložení, ve kterém se taková žena musí nacházet.

24.kapitola

14. září 2014 v 19:47 ♥POVÍDKA:Tajemství noční zahrady

Vyznání

Hleděla mu do tváře, která ji fascinovala už tehdy, kdy vedle jejího lůžka probděl noc a ona ho tajně sledovala. Nyní však hrubě narušil její osobní prostor, suverénní image nezávislé ženy, její hrdost.

"Dobrý nápad!" …řekla ve vzteku zadýchaná a její ruka ho udeřila do tváře... mírně odklonil hlavu, ale nepustil ji, byl to nejspíš její záměr...Oba dva zadýchaní hleděli na sebe s vyzývavostí "kdo z koho". Náhle ucítila, jak jedna jeho ruka opouští její bok a směruje k jejím zádům, vplétá se jí do vlasů až na šíji, za kterou si ji přitáhl k sobě. Milimetry dělili jejich rty a ty jeho zadýchaně a přerývaně vyslovily.

" Kelly, záleží mi na tobě! Zamiloval jsem se, miluju tě!"…než si stačila uvědomit obsah jeho slov, přisál se na její rty s divokou hladovostí a začal ji líbat a rozevírat svým jazykem její ústa. Přivřela oči, zaplavila ji divoká vášeň, kterou doposud nepoznala, jak lehce se spolupracovalo, jak lehce i divoce vycházela jeho rtům vstříc a zároveň se podrobovala jejich síle, kterou se stejnou měrou vracela, bylo to příliš krásné na to, aby pokračovala.

Cvak!!! Náhle přestřihl rozum to, co cit a vášeň v jejím těle rozehrály. Kousla ho divoce a bolestivě do rtu tak, že polibek ustal. Dívala se na něj a on zas na ni, zorničky rozšířené, rty naběhlé od polibku, ani jeden z nich nechápal…na jeho rtu se objevila krůpěj krve.

"Nemáš právo, Michaeli Josephe Jacksone!" …vysmekla se mu a běžela jako o závod do domu. Utíral si hřbetem ruky krev ze rtu, ale věděl, že to, co se stalo, byl boj pravdy s rozumem. Díval se, jak se mu vzdaluje. Nemůže dopustit, aby se teď zatvrdila ještě víc, než doposud, nemůže dopustit, aby odešla raněná jím. Rozběhl se za ní, slunce nemilosrdně pálilo a v altánu zůstal jak jeho deštník, tak i klobouk.

Běžel po schodech, bral je po dvou, jen aby byl u ní. Dům byl poloprázdný, krom hospodyně a kuchařky nikdo.

Zadýchaný, upocený z vedra venku stanul před jejím pokojem, dveře byly pootevřené. Nesměle je rukou otevřel víc, rozhlédl se kolem. Na posteli ležel její zápisník. Oddechl si, nenechala by ho tady, ale musela tady být, když ho má tady. Pokoj byl prázdný, už chtěl zavřít, když se zaposlouchal a slyšel usedavý pláč…

"Kelly?" nic...vešel dál, pláč se ozýval z koupelny. Váhal, zda má vstoupit, či vyčkat, ale její pláč mu trhal srdce, bylo rozhodnuto, potichu vešel, viděl, jak sedí skrčená pod umyvadlem vedle prádelního koše, rukama objímá skrčené nohy, hlavu svěšenou, vlasy zakrývají obličej. Poklekl před ní, pohladil po zádech, ucukla, zase uhnula. Nepodívala se na něj.

"Nech mě na pokoji, nedotýkej se mě! Jseš otravnej, jak osina v zadku. Odejdi, jinak to udělám já!"…zvedla hlavu, zase hořela, byla uplakaná, bože, ty její oči plné strachu, bolesti a úzkosti, zoufalství.

"Kelly, ty se mě bojíš?"…neodpověděla, jen stiskla rty a svěsila hlavu, znamenalo to souhlas? Nebo snad odpor? Seděl na chladivých kachličkách a doufal, že o tom dokáže mluvit.

"Všichni jste stejní! Nesnáším, když je na mě někdo až moc hodnej, protože tím něco sleduje! Jde ti jen o to jedno, Josephe?!"…blesky jí metaly z očí a jeho domněnka se začala potvrzovat.
"Kelly, ne, to nejsme! Mě na tobě záleží a víc, než si myslíš! Ublížil ti někdo tak, že máš strach z mužů, je to tak, že jo? V horečce jsi prosila, aby tě nechal, neubližoval ti." Vzal ji za ramena a donutil ji, aby se na něj dívala, jen hlasitě zavzlykala a mlčky přikývla, už to si pokládal za úspěch, přiznala to! Bylo mu jí tak líto, seděla tam schoulená do klubíčka, zraněná a vystrašená, celá se chvěla.

"Pojď, Kelly, neseď na té studené zemi, nechci, aby se ti vrátili teploty." Dotknul se její paže, ve snaze jí pomoct vstát. "Nech mě, já sama!" …pokusila se vstát, ale nohy se jí podlomily, takže málem upadla na umyvadlo, zachytil ji, podpíral…

"Posadíme se v pokoji." Vedl ji a mlčeli, sbírala odvahu, poslední zbytky sil, byla vyčerpaná. Posadila se na postel a Michael si chtěl sednout do křesla naproti, ale zarazila ho, vzala za ruku, tak se posadil vedle ní. Že by se něco v ní zlomilo? Začala mu snad důvěřovat?

"Kelly, nechci na tebe tlačit, naléhat, ale pokud to budeš nosit v sobě, nikdy nikomu neotevřeš srdce, při tom, já bych o to tvé tolik stál." Ten konec věty dořekl téměř se staženým hrdlem. Pohlédla na něj, pátrala v jeho rysech ve tváři, jako kdyby se chtěla ujistit, zda to myslí vážně, zda mu může důvěřovat. Její pohled stanul na jeho rtech.
"Bolí to?" … jemně se dotkla jeho rtu, do kterého ho kousla..."Ani ne, nic to není." usmál se..."Promiň, já..." A znovu se rozplakala.

"A proč bych ti měla věřit, svěřovat se? Proč právě tobě?!" … byl to pohled, který zasáhl jeho duši. Nejdřív se pokusil ji pohladit po vlasech, byl rád, že se neodtáhla. Po té vzal její chvějící se studené ruce do těch svých a stiskl je. Díval se jí do očí, toužil svým pohledem pohledět dál, naučit se číst v jejím srdci. Klidným, vyrovnaným, přátelským hlasem ji ujišťoval:
"Kelly, protože já tě nezradil, nezradím, co budu dýchat, protože jsem se do tebe zamiloval a chci, abys mohla být šťastná, opravdu šťastná a taky, protože se ti uleví, trpěla jsi, zdá se, příliš dlouho." Skousla rty a zavzlykala a další proud slz jí stékal po tváři.

"Strašně se stydím!" Jemně ji pohladil po tváři... "To nemusíš! Víš, jak jsem se styděl já, když jsi přišla ke mně do sprchy, to byl přímo tanec svatého Víta!" …snažil se odlehčit situaci a zjevně se mu to povedlo.

23.kapitola

10. září 2014 v 7:34 ♥POVÍDKA:Tajemství noční zahrady

Růže mají trny, lidé zase trápení

Tak snad se při zdržování Kelly v Neverlandu nenudíte, to bych nerada! Ale vlastně, příběh je o tom, i když mám pocit, že je tam už strašně dlouho, vzhledem k tomu, co zažila. Dáme tomu volný průběh, až bude čas jít? Ale zatím to podstatné se ještě nestalo, tak vydržte, rozhodně to není pohádka. Vždyť růže mívají trny tak, jako lidé svá trápení a utajené trny, které bodají.


Byl další parný den, vedra se stupňovala a vybízela k lenošení, než jakékoliv aktivitě nebo procházce, byť by to bylo za přijatelnějších teplotních hodnot příjemné.
Kelly seděla v altánku se svým zápisníkem a snažila se nezahálet, vždycky se zadívala do dálky a udělal si nějaké poznámky. Opustila hlavní dům, tady se cítila být svobodnější, než uvnitř, připadala si jak pod dohledem. Psala a odpočívala, antibiotika opravdu zabrala rychle, ale činila ji unavenou, malátnou...nebo to byla ta vedra, sice je uvnitř pokoje klimatizace, ale vypnula ji vzhledem ke své nemoci.

Když opět zvedla oči a zadívala se na Neverland takový, jaký je, musela uznat, že nejen noc má své kouzlo, ale i den. Všechno tady tvoří jakousi zvláštní harmonii, která pohltí každé nitro člověka, má čas přemýšlet o sobě, o životě. Ten její, prodělal kruté rány, nejen smrt matky, ale i…

"Ahoj, Kelly!" …vytrhl ji Michaelův hlas z přemýšlení a možná je to tak dobře, protože byly chvíle, kdy svůj život nenáviděla, zvlášť, když měla prostor o něm přemýšlet.

Stál před ní v klobouku v rozepnuté bílé košili s dlouhým rukávem, pod ní bílé tílko a černé kalhoty. Zaklapl deštník a položil ho na ratanový stolek a posadil se do křesla naproti.

"Ahoj, Michaeli"…odpověděla. Cítil, že je nějak unavená, skleslá, melancholická. Zadíval se na ni, dnes měla jinak učesané vlasy, odhalovaly její šíji, podtrhly její ženské křivky. Měla jen tílko bez rukávu a pod tím tušil jen lehkou krajku, soudě dle ramínek, která vykukovala ven, zřejmě si všimla jeho pátravého pohledu.

"Co je?" …zeptala se přísně, jakoby se její podvědomí dopředu bránilo, ale čemu?

"Nic, já jen, že máš jiný účes a strašně ti to sluší". Jiná dívka by za takový kompliment poděkovala, pomyslel si, nebo se aspoň usmála, ale Kelly? Ne! A to ho k ní přitahovalo, nebyla jako jiné dívky, které si před ním padnou na zadek nebo rovnou omdlí.

"Meleš blbosti asi z toho vedra. Nemám jiný účes, jen culík sepnutý nahoru, aby mi nebylo vedro." … "Kelly, nechci se hádat, ale není blbost to, že ti to sluší, je to pravda!" …cudně si skousl ret a podíval se, jak se nejistě začepýřila a snad poprvé viděl lehký ruměnec na jejich lících.
"Taky se nechci hádat…" řekla suše. "Raděj mi řekni to, čekáš na bouřku, že chodíš s paraplíčkem?" … podíval se na ni zpříma, jejich oči se hypnotizovaly.

"Ne, i když bych rád, aby to tak bylo" …pokusil se o úsměv, víš, já nemůžu na sluníčko a tak ostré už vůbec ne, moje nemoc to nedovoluje" …řekl klidně, vyrovnaně, ale tón jeho hlasu se změnil, ale to i ten její na přívětivý a starostlivý …"Promiň, netušila jsem, že jsi nemocný, nechtěla jsem se tě dotknout, odpusť!" …připadala si hrozně netaktně a raděj by se neviděla!

"To nic, neomlouvej se, moc lidí to zatím neví, vlastně není to nic, co by bolelo, nebo tak, je to spíš kosmetická, pigmentová vada, vitiligo, zatím to není moc vidět. Zatím!" povzdech si…
"Kelly, raděj mi řekni ty, jak se cítíš, je ti dobře, nemáš teplotu? Připadáš mi nějak smutná" …a zase ten rengenový pohled, před kterým se nedá utéct, pomyslela si.

"Jo, je mi celkem fajn, to jen to příšerné vedro, ale tady je stín, je mi tu dobře. Stejně se to může stát jenom mě, že mám v parném létě, skoro zápal plic" …zvedla se a šla pro skleničku s citronádou k barovému pultu…

"Dáš si taky?" …lehce přikývl a sundal si klobouk. "Jo, díky!" Mlčky sledoval, jak plní ze skleněného džbánu dvě skleničky, zatímco ona pod tíhou jeho pohledu měla pocit, že jí vypadne z rukou. Co to se mnou, sakra, je? …pomyslela si a postavila skleničky na stolek. Místo toho, aby se pro jednu natáhl, zvedl se a sedl si k ní na sedačku a uchopil sklenici, ze které se s chutí napil. A pak přišla otázka, které se vždycky tak bála, bála se pravdy.

"Kelly a co se ti ještě krom toho ještě stalo??" …vycítil to už dávno, ještě tam v noci v zahradě a pak, když prosila v horečce, aby jí neubližoval. Její verše, ve kterých mezi řádky četl zklamání, bolest. Její protiútoky, ve snaze ochránit své nitro, před čím? Před kým? Příliš moc indicií na to, aby pochopil, že něčím stále trpí.

Moc dobře při své inteligenci věděla, kam tím míří, ale snažila se blafovat... "Stalo? Spadla jsem do jezírka s ledovou vodou, to se stalo! Dostala horečky, zkolabovala jsem...je ti to snad málo?" …a zase nabírala obrátky. "Kelly, nespadla jsi do jezírka, nýbrž ses v něm dobrovolně koupala a to je rozdíl, nemluvím o tvém zdraví, o tom, co tě tu potkalo, ale o tom, co tě uvnitř trápí!" …mluvil tiše, klidně. Začala si připadat jako hysterka, ale bavit se na toto téma rozhodně nechtěla, ne s ním.

Vzala svůj zápisník a vystřelila ze sedačky, sedět vedle něj a odpovídat, bylo pro ni jako v ráně sůl.
"Hraješ si na psychologa, či co? Neptej se na něco, do čeho ti je kulový!" Chtěla odejít, ale prudce se vymrštil z místa a chytil ji za pas a přitáhl plnou vahou na sebe, tak, že cítil její dech na své tváři.

"Já si na nic nehraju, Kelly Thomasová, to ty! Proč nesneseš nikdy moji přítomnost? Proč? Je to pravda, čeho se tak bojíš! A pak, že já mám tajemství." Díval se jí zblízka do tváře, pevně ji držel, jako kdyby předvídal, že se mu bude chtít vytrhnout. Jeho dech voněl pomstou, odhodláním dozvědět se víc.

"Pusť mě! Okamžitě mě pusť, nebo…?"

"Nebo co?"… dodal pevně. "Budeš křičet o pomoc? Obávám se, že Wayne by tě zachránit nepřišel a nikdo tady další není! Nebo mi chceš vrazit další facku?"

Tiskl ji vší silou, které byl schopný na své tělo, ale tak, aby necítila bolest, dost na tom, že bojuje s tou, co má hluboko v sobě. Věděl, že jinak ji po dobrém nedonutí vyrovnat s bolestí, která je někde tam uvnitř ní. Nemá co ztratit! Pokud ji nezíská, ztratí ji stejně, tak jako tak!

Sledoval, jak s ním bojovala, snažila se ho odstrčit od sebe, ale nepovolil. Náhlý boj ustal, zmírnil sevření. Pohledy, které pátrají i na nejhlubším dně srdce i duše toho druhého.

P.S Ani se raději nebudu ptát na váš názor, zda Mike nějakou koupí? :-)

22.kapitola

5. září 2014 v 5:30 ♥POVÍDKA:Tajemství noční zahrady

V Neverlandu straší, věřte mi to, na mou duši!



Abyste mi věřili, nejdřív si pusťte:Toto !

Vystartoval okamžitě za ní, musel uznat, že je vážně mrštná, pohotová, že mu to vše dá nejspíš pěkně sežrat.

Sotva vyběhl ze dveří, ozvalo se: "Michaeli, stát!" …jako, když zmrazí jeho běh, udělal to, znělo to naléhavě. Když se otočil, stál za ním Wayne a nechápavě si něco mumlal…

"Co je? Pospíchám, nemám čas na pokec, příteli!" …chtěl pokračovat, ale jeho obrovská ruka dopadla na jeho rameno.

"Měl by sis ho udělat, Miku, vážně!!" ..."fajn, ale vem to rychle, ano, mám pilno!" … Wayn se jen ušklíbl pod knír... " Jo viděl jsem, nejdřív vyletí ona, ve tvém pyžamu, rozvrkočená jak divoženka a pak ty a věř, že nevypadáš o nic líp. Pořádáte tady přespolní pyžamový běh nebo párty v pyžamu?" …řekl se zájmem.

"Wayne, o co jde, vím, že máš proti Kelly pořád něco od první chvíle, co je tady, ale, co dělám ve svém domě nebo svém pokoji, je jen a jen moje věc. Nepotřebuju chůvu s knírkem!:-) šibalsky mrknul na svého osobního strážce a tak mu připomenul hranice, kam může zajít a kam si rozhodně nenechá strkat nos...

Wayne rezignovaně zvedl ruce... "O.K! Michaeli, ale je tu něco, na co mě při střídání noční služby upozornili chlapi z ostrahy. Asi bys měl jít se mnou, jít záběr z kamer".
Najednou zvážněl, že by vyštrachali ty noční návštěvy Kelly přes zeď? Ale proč až tak dlouho? " Je to opravdu tak vážný, aspoň tak, jak se tváříš, Wayne?"

"Kdyby nebylo, nebyl bych tu tak po ránu, Michaeli!" …zase ten jeho šepot, jako když se bojí, že i stěny mají uši... "Miku,v Neverlandu straší!" …řekl vážným tónem. Michael se na něj chvilku nechápavě díval a pak se začal smát…"Přesně to jsem si myslel, že uděláš, že se mi vysměješ, ale je to tak, záznamy kamer z domu jsou jasné!" ... "Tak jasné, povídáš? Fajn, uvidí se, jdu se na to podívat!" ...oba seběhli schodiště, pod kterým byla malá místnost, ve které byly ukryty bezpečnostní kamery, za nimiž seděl jeden z bodyguardů.

"Dobré ráno, pane!" …vyskočil s pozdravem, sotva Michael vešel... "Ahoj, Dilene, tak se chlapci pochlubte, co že jste to našli, že je to tak vážné?" …stavil se, založil ruce na prsou, jak to dělají jeho bodyguardi. Wayne vzal do ruky malou ovládačku a začal posouvat záznam, ozývalo se jen praskání a šum obrazovky.

"Je to z dnešní noci, spíše hodinu po půlnoci." Upřel oči na malou obrazovku… Viděl, jak se ve vedlejším pokoji, kde je Kelly, otevřely ze vnitř dveře a vyletěl kus nějaké jemné látky. Pohlédl na Waynea, co blbne a vydává závěs za strašidlo.

"Ty myslíš, že je to strašidlo?" …zasmál se. "Počkej, to není všechno!" …obrazovka popojela s bzučením...čas v jejím rohu ukazoval pár minut po druhé v noci…Prostornou chodbou směrem k Michaelově pokoji směřovala jaká si pomalu jdoucí postava, u každého okna se zastavila a hleděla směrem z okna, modré světlo, které pronikalo oknem jí učinilo poněkud zářící, škoda, že kamera snímala onu postavu zezadu, která zmizela za rohem, těsně před jeho pokojem.

"Tak co na to říkáš?" …zeptal se Wayne tajemně... "Nic! Všechno je o.k.!"... "Ale!" namítl... "Wayne, měl bys taky občas vypnout a nevidět hned za vším potencionální nebezpečí. Nebo, víš co?" …pevně stisknul Wayneovi rameno "Vezmi si klidně dva, tři týdny dovolenou, vyjeď si někam, odpočiň si..." nechápal...
"Wayne, vidíš, já to strašidlo znám, je to Kelly." Zasmál se, až se za břicho popadal.

"Prostě v noci byl úplněk a citliví lidé na něj reagují, špatně spí, nebo vůbec... trpí somnambulismem - emocionální porucha. Je prostě náměsíčná, spala a bezcílně chodila a nevěděla o tom. Proč si myslíš, že ráno vystřelila z mého pokoje, jak neřízená střela? Zjistila, kde je a vyděsila se a jak na tebe tak koukám, vyděsila i tebe! Ale jestli tě to uklidní, vyděsila i mě a to pořádně, to mi věř!"
Vlastně, teď si vzpomněl, kamže to běžel...a rozhodně se tam hodlá vrátit. Cestou na Waynea ještě stihl zavolat "Wayne, ta nabídka na dovolenou platí i tak si ji zasloužíš!"
Bral schody po dvou jen, aby se vrátil za Kelly. Vzal rychle za kliku a vpadl dovnitř. Stála zrovna v otevřené skříni, něco hledala a když vešel, ani ji to nepřekvapilo.

" To ti to trvalo, než jsi mě doběhnul!" …švihla po něm okem. "Přišel ses ujistit, zda jsem něco viděla, co?" . "A viděla?" …sesunul se do křesla a čekal ortel.

"No, co bys řekl?" "No, že nejspíš neviděla, ne?"..."Přesně!" …vypískl souhlasně, nedala se. "I když?" …zasmáli se oba, ne, já ani nevěděla, že spím, chodím nebo, co to se mnou bylo."

"Hele, já už to pyžamo nechci!" Dál se přehrabovala ve skříni. Kde jsou mé věci? A čí jsou tyhle? Vytáhla červené dámské tričko s výstřihem do véčka, přiložila si je na sebe a podívala se tázavě na Michaela, jako by ho podezřívala, že existuje nějaká jeho...?

"Ty jsou Janet, mé sestry, vždycky si tu něco nechá, jako, že až přijde příště a příště zase doveze nějaké další oblečení, takže tu má už plnou skříň, pokud se ti něco líbí vyber si...Tvoje věci už budou vyprané, zajdu ti pro ně." Zvedl se z křesla a otočil.

"Ale tohle ti bude slušet víc, než Janet!"


Sorry, že jsem se posledně zeptala, i když jsem měla dávno napsáno, ale chtěla jsem si ověřit, zda dokážu předvídat vaše reakce.:-) a tak jsem zvolila kompromis, řekla, ale ne hned, musel být vyděšenej, stydlín jeden! Jo a taky jste se taklekli ?

Michael odpovídá na dotazy fanoušků

4. září 2014 v 20:42 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Miku, asi bych tě svými otázkami zahltilaUsmívající se


21. kapitola

1. září 2014 v 5:30 ♥POVÍDKA:Tajemství noční zahrady

Noc se mění v den, dobré ráno, dobrý den. Aneb, jak se budí princezny


Jasně, že NE jinam, ale do svý! :-)) Nic jinýho jsem od vás ani nečekala, stejně nemám jinou variantu!;-)
. . .
Opatrně si vlezl pod přikrývku na druhé straně postele, podíval se na ni, spala.

Vlasy rozhozené na polštáři a v tom měsíčním světle vypadala nádherně, křehce, jako z křišťálu, zranitelně, měl chuť ji obejmout, cítil lidské teplo, usínat s představou, že je pro někoho důležitý, že ho potřebuje. Ale věděl, že kdyby to udělal a ona se vzbudila, nastal by pravý opak. Povzdechl si, zabořil hlavu do polštáře, schoulil se na své straně postele a díval se ven z okna, na to, jak měsíc putuje svoji noční pouť po nebeské klenbě a jeho víčka přikryl milosrdný spánek.
Už pouhý fakt, že vedle sebe slyšel její pravidelný dech, teplo, které je pod dekou spojovalo, mu dodalo klidně usnout, spát.
.♥.
Jasnou noc vystřídalo svítání. Měsíc vystřídala na nebi Jitřenka, aby ohlásila, že slunce přebírá svoji vládu nad tímto dnem. Co asi přinese?

První se probudil Michael, téměř v takové poloze, v jaké ulehl, svědčilo to o tom, že spal velice tvrdě, ale moment, neusínal přece sám, rychle se přetočil na druhý bok, ležela těsně u něj, ještě spala.

Její spánek nebyl nejspíš příliš klidný, jednu ruku nad hlavou, vlasy zacuchané na polštáři od neustálého převalování, jedním bokem ležela nahoře na přikrývce... ale byla rozkošná! Lehl si na bok čelem k ní a jen tak ji pozoroval, měl nutkavou potřebu jí odhrnout vlasy ze tváře, pomalu se jeho ruka blížila k jejímu obličeji, ale v tom zavrněla, tak ji na poslední moment stáhnul zpět. Musel se usmát nad tím, jak nejistou má ruku. Proto se ji pokusil přikrýt, aby znovu nenastydla, při letmém dotyku nártu jeho nohy a jejího chodidla cítil, že je ledová.
Sotva to udělal, nejspíš ucítila pohyb pod sebou a trhla sebou. Lekl se, ale mlčky ač pobaveně, sledoval, co bude následovat. Leželi proti sobě, nejdřív si olízla rty, a začala neochotně otevírat oči, víčka byla těžká, jak po probdělé noci... zatímco ta jeho odpočatá a plná nedočkavých plamínků, které skotačily v očekávání. Pootevřela oči, které okamžitě zareagovaly na ty jeho! Okamžitě byla bdělá a posadila se rychlostí blesku na posteli. On si jen v pololeže podepřel hlavu a dál pokračoval, bavil se.

"Dobré ráno, drahá! Jak se vyspala?" …povytáhl obočí a usmál a mlsně se olízl, jako líný mlsný kocour se tak, jakoby spolu něco měli.

Srdce jí závratnou rychlostí tepalo v krku, v hlavě, všude! Mozek nechtěl spolupracovat!

"JACKSONE??? Co tady, sakra, děláš? Co děláš v mé posteli!!" … vyváděla, jak smyslů zbavená. Jeho klid, hihňání, pomrkávání ji rozčilovalo do nepříčetnosti!

"Klid, zlatíčko, já tu spal, po dlouhé noci, do té doby, než jsi začala vřískat.

"Pojď, zase si ke mně klidně lehni a pěkně se přikrej, máš děsně ledový nohy! Nebo tě mám zahřát?" …odkryl přikrývku a poplácal na místo vedle sebe… Přísahal by, že jindy tolik výmluvná, tupě zírala na něj, na to gesto, které udělal, trvalo jí, než byla schopná další reakce.

"Chceš říct, že jsi tu spal, se mnou?? Zabiju tě, Josephe, když mi neřekneš, co se stalo a jestli jsme spolu …?" …vyschlo jí v krku od rozčilení, visela na jeho rtech a čekala, ujištění čehokoliv, jen ne…

"Ach, Kelly, to jsem byl tak děsnej, že si radši nechceš nic pamatovat?" Provokoval s vytaženým obočím a záludným úsměvem. Ale ona byla zoufalá, nešťastná, hlavu v dlaních a nervózně si prohrabovala vlasy a mnula spánky, ve kterých jí tepalo neměřitelnou rychlostí a téměř plačtivě a rozčileně …

"Tak sakra, dozvím se to?! Dozvím se, proč si u mě v pokoji?" … zželelo se mu jí, dokázal si představit, jak jí asi je, ta hrozná nejistota a taky dostal strach, že by mu mohla frnknout. Klekl si na posteli před ní a vzal jí ruce do svých a jemně a povzbudivě je tisknul.

"Kelly, nejsi ve svém pokoji, ale v mém, vážně si nic nepamatuješ?" …jen se rozhlédla kolem a se zděšeným výrazem zavrtěla hlavou, kterou svěsila mezi ramena, aby neviděl její slzy... Vytušil její rozpoložení a jemně ji zvedl za bradu, připadala si tak bezmocná a snad i ponížená... Pak zcela vážně a s jistotou v hlase, pohledem, který hladí i propaluje zároveň, jí dal odpověď na její hluchá" místa v paměti.

"Kelly, nestalo se to, co si myslíš, že se stalo!"... "Tak, co se teda stalo, chápu to, jak to, že jsem u tebe v pokoji, nevzpomínám si, že bych tě hledala nebo tvůj pokoj, vůbec se tady v domě nevyznám…

"Buď klidná, já to taky nechápal." Poškrábal se za uchem…
"Co zas??" Zavrčela zlověstně, tohle napínání bytostně nesnášela. "No, víš, přišlas v noci za mnou do mého pokoje, nevadilo by mi, že je to bez pozvání, ale zrovna v takové situaci, že...? Lezlo to z něj, jak z chlupaté deky, protočila panenky a skrz zuby procedila... "V jaký zas situaci, mluv nebo to z tebe vytluču, Jacksone!"

" Dobře, chceš to slyšet celý?" …jen zlostně bouchla rukou do polštáře... "Jo, jo... tak tedy, přišlas ve chvíli, kdy jsem myslel, že se hanbou namístě propadnu, vážně si nevzpomínáš??" …zadíval se do její tváře pátravě, snažil se vyčíst, co se dá, jako kdyby to na něj hrála a viděla ho v rouše Adamově a ještě s mýdlem v očích, prskají vodu a zmateném, stydlivém tanci po sprše, ve stylu hula-hula zamyslel se, strašná představa! Ze vzpomínky na ten trapas ho probralo až mohutné štípnutí do stehna.

"Auu! No zkrátka, stál jsem ve sprše! A jak jistě víš, lidé se nesprchují oblečení." Rudnul, jako krocan, zakrýval si stydlivě ústa a jeho tváře hořely studem.

To, co slyšela, se jí zdálo tak absurdní, že se začala koutkem úst usmívat, při jeho reakci, ještě nikdy neviděla se tak krásně a tak moc stydět někoho. Rozhodla se pro trest, za ten ranní šok a napínání, nejistotu i to, jak si ji užíval.

"Michaeli, ano, to je pravda, lidé bývají při hygieně nazí, ale jsi si jistý, žes tam konal jenom hygienu? A že to bílé, bylo mýdlo? Moc se mi to tedy nezdálo! Byl jsi tam nějak nechutně dlouho!" …dodala s ledovým klidem, který ji stál úsilí jejich tak dost poničených nervů.

"Počkej, Kelly!" …nervózně zamrkal... "Chceš říct, že...že, no tak, moment!!!" …vykřikl a pohrozil ukazováčkem…! Chceš říct, že to bylo schválně, že jsi, vlastně nejsi náměsíčná???"…situace se obrátila, začal panikařit.

"Hm, Michaeli, omluv mě, prosím tě, musím jít do svého pokoje, je čas vzít si svoje léky, jinak mě ten tvůj doktor naordinuje další týden navíc a to bych vážně nerada! Ten pohled byl víc, než pikantní!" …sjela ho pohledem a zabloudila až do míst, kde mají muži svá citlivá místa.

Vyskočila z postele, zatímco on tam stále klečel, bledý jako stěna a prosící...

"NE! Kelly, neodcházej, počkej, tohle mi musíš vysvětlit, rozumíš… jinak si mě nepřej!!" …než se vzpamatoval ze šoku, byla pryč a mohutné bouchnutí dveřmi mu trhalo uši…

Tak a mám tu další otázku na vás? Smějící seCo myslíte, má ho nechat Kelly v nejistotě, že tedy viděla to, co bychom my chtěly taky? Nebo se kajícně přiznat, že je nejspíš opravdu náměsíčná a tedy neviděla vůbec nic?
Sakra, až začínám litovat, že chudák holka přišla o tak sexy večerníčka!:-))