Duben 2015

39.kapitola

29. dubna 2015 v 6:46 ♥ Tajemství noční zahrady II.

Obdarovaný

Nebylo třeba čekat na doktorku, venku byla ještě skoro tma, krátce předtím, než začalo svírat do nového srpnového dne, mohlo být tak kolem půl třetí ráno, ho vzbudil šťouchanec do žeber, po té ucítil pod sebou mokro...a těžký dech Kelly...procitl a viděl, jak sedí na kraji postele a rozdýchává bolesti. "Kelly, děje se něco?" Vstal a v rychlosti hodnotil situaci a hledal svoje oblečení.
"Miku, děje se to, že jsem začala právě rodit, praskla mi voda a mám pravidelné kontrakce, budeš muset dojít pro doktorku." Vyběhl, celý rozcuchaný na chodbu a cestou zapínal ještě košili, kterou cpal do kalhot, které se snažil následně zapnout. Za chvilku tu byla sestřička s pojízdným křeslem, na které usadili Kelly a jelo se na porodní sál.
"Doktorko Higginsová, Christel, nerad vás ruším, ale mohla byste, prosím, Kelly začala rodit." Vtrhl udýchaný Michael jak velká voda do lékařského pokoje, kde našel doktorku Higginsovou nad složkami papíru, které studovala a něco do nich zapisovala. Vlídně se usmála nad tím, jak byl roztržitý, nervózní. Zaklapla jednu z těch složek, vstala prudce od stolu a zamčela kancelář a spěchala za Michaelem, který uháněl nemocniční chodbou tryskem.

"Kelly, klidně dýchejte, všechno je, jak má, vše je v naprostém pořádku!" …sledovala monitor a měřila kontrakce, které přicházely a v pravidelném intervalu se vracely. Michaela zatím navlékly do zeleného pláště.

Překvapilo ho, že na porodním sále bylo příjemné přítmí, žádné hrůzostrašné přístroje jako na sále operačním. "Michaeli, Kelly by docela bodla vlažná osvěžující sprcha nebo vana, nejen, že se jí uleví, ale zmírní bolesti v první době porodní." ...Michael na doktorku vyvalil vyplašeně oči. "Proboha, Christel, kolik jich ještě bude?" …musela se usmát nad tím, jak je netrpělivý, ale to už se Kelly chystala sama do vany a volala na něj. "Tak co, budeš se vykecávat ještě dlouho nebo mi pomůžeš?" …skřípala zubama Kelly, která zaklekla za jeho pomoci do vany, ale to už jí Michael poslušně sprchoval vlažnou vodou, i když sám by taky potřeboval sprchu, takhle se nepotí ani na podiu."Kelly, není moc studená?" …neustále se ptal na teplotu vody, ale nevypadala, že by si chtěla povídat… jen křečovitě v bolestech drtila kraj vany, chvílemi měl dojem, že ho rozkouše, když přišly další kontrakce, chtěla pomoc, ale nevěděl jak?! Obdivoval ji, sám byl na omdlení, ale z úzkosti a strachu o všechny tři.
"Miku…Michaeli?!" …snažila se mu něco říct, když ji sprchoval, uklidňoval a neustále něco povídal…marně se snažila. "Sakra chlape, už dost, přestaň!" …zavrčela výhružně! Okamžitě přestal a podával jí osušku.

Přišla porodní asistentka, aby ji kontrolovala, ale to už byla doktorka nachystaná a instruovala Michaela. "Tak, druhá doba porodní je tady."
Kelly už byla připravená na porod a Michael jí otíral čelo, dával po malých doušcích napít, vždy mezi kontrakcemi, které byly stále silnější a bolestnější. Tiskla mu křečovitě ruku a těžce vydýchávala bolest.

"Kelly, vydrž, dýchej!"…otřel jí pot na čele i krku. Šeptal jí do ucha "Představ si třeba… že se koupeš v našem jezírku, ze kterého jsem tě vylovil, nevzpírej se, nech se unášet šuměním vody, vodní klidnou hladinou!" To by nebyla ona, aby zase neprotestovala, neodmlouvala ani v této chvíli.
"Já z té koupele dostala zápal plic, copak si nepamatuješ, takže jdi k čertu i s jezírkem a jeho klidnou hladinou!" …vydechla s námahou při dalším stahu. Ale to už doktorka hlásila, že vidí hlavičku, ramínko…a za krátko se ozval dětský pláč. Michael chvějící se rukou přestřihl pupeční šňůru, když položili jeho prvorozeného syna Kelly na hruď, k prsům… zaplavila je těžko popsatelná euforie štěstí, dlouho očekávané radosti, kdy se všem hrnou do očí slzy a nejdou zastavit. Sotva na maličkého začala Kelly i Michael mluvit, uklidnil se, přestal plakat, vnímal tlukot matčina srdce. Michael otíral malého plenkou od krve i mázku...líbal svoji ženu na čelo, plakal a děkoval.

"Krásné narozeniny Michaeli!" …usmála se na něj unaveně a malý Michael Samuel si jen zívnul a na malou chvíli otevřel svoje hnědé oči, které zase unaveně zavřel, nechápal, kde se ocitl, ale věděl, že pokud tu budou ti dva, nic mu nehrozí, budou ho milovat po celý život. Porodní asistentka ho vzala na ošetření a zvážení. Nevnímali čas, který stejně nebyl důležitý, přišly další stahy, další námaha , už z posledních sil se ozval další dětský pláč a hlas jejich doktorky Christel... "Kelly, Michaeli, gratuluji, máte nádhernou dcerušku." Dojetí jejich rodičů nebralo konce, malá plakala, přesně jako její bratr, jako by už teď chtěla mít poslední slovo.

"Holčička??"…vypískl nadšeně Michael, celou dobu ho totiž Kelly připravovala na chlapečky.

Kelly, jak jí budeme říkat? Zatajilas mě, že to bude holčička, měli jsme jméno pro chlapce?" "Chtěla jsem, abys měl nějaké překvapení, netušila jsem, že se narodí na tvoje narozeniny." ..."
Miláčku, je jedno, jaké jsi jí vybrala jméno... chci, aby se jmenovala po tvé mamince." Řekl Michael, hladil a líbal maličkou na hlavičku bujnými vlásky. "Neplakej, Kelly." Utíral slzy své ženy, která byla zmožena únavou i štěstím, ale i dojetím, při vzpomínce na svoji matku. "Budeme jí říkat Julie Katherine Jackson! Ponese jméno těch, které nám dali život. Souhlasíš?" …jen dojatě přikývl a políbil Kelly ruku, sledoval, jak na okamžik, nezbytný pro ošetření, odnášejí i Julii, aby se jim co nejdříve mohly obě děti vrátit zpět do náručí.


38.kapitola

24. dubna 2015 v 6:00 ♥ Tajemství noční zahrady II.

Víš přece, že nesmíme!

Nemocniční pokoj o čtyři týdny později...

Michael vešel do prázdného pokoje, ve kterém jeho drahá polovička čeká na porod už další měsíc. Byl rád, že proklouzl nepozorovaně, protože tlak a hon novinářů neustává. Chce dopřát své ženě klid i svým dosud nenarozeným dětem, které by měli přijít na svět co nevidět.

Posadil se do malého křesla vedle gauče, na kterém tady v nemocnici přespává, když chce, zůstal s Kelly, aby jí ukrátil to nesnesitelné čekání… navíc to horko, pokročilé srpnové sluníčko, dokázalo vyhnat teploty vysoko nad třicet stupňů… i když je už skoro večer, ale tady kupodivu je celkem příjemně, oddychl si, sotva si vzpomněl na nekonečnou kolonu, ve které uvízl snad tři hodiny a byl rád za klimatizaci, protože rozpálené ulice, asfalt, výpary z benzínu a smog, mu dělali jen alergické potíže. Podíval se na otevřené dveře balkonu, ke kterému se před časem bál přiblížit, protože dole byl houf novinářů i fanoušků. Sice je miluje, ale nyní by se klidně obešel bez jejich hulákání, nejen kvůli sobě, ale ostatním pacientkám na gynekologicko-porodním oddělení, která tu pro sebe i pro svoje miminka potřebují klid.

Trochu se zasnil, jaká budou ta jeho? Naše? Očima přelétl pokoj, vše bylo úhledně srovnáno, ustlaná postel svědčila o tom, že byla čerstvě povlečená, ale… kde je Kelly? Váhal, jestli má zajít na oddělení neonatologie, podívat se na maličká nedonošená miminka, kterým přispěl na přístroje a inkubátory tak, aby zvládly svojí nízkou porodní váhu a vybojovali si dar největší - život, ale zavrhl to, je příliš pozdě a navíc se po třech dnech odloučení, kdy nebyl s Kelly, na ni neskutečně těšil. Možná jen díky vděčnosti vedení nemocnice za tak štědrý dar, mu umožnili obývat pokoj a tolerovat i jistý mediální rozruch kolem, snad už to brzy skončí a budou moci být všichni doma v Neverlandu, kde budou mít klid. Nedokončil ani myšlenku, když tu se otevřely dveře a sestra, která doprovázela Kelly, nejspíš z vyšetření, jí pomohla usadit se na postel, poté se s úsměvem i rozpaky omluvila
.
"Ahoj, Kelly." Objal svoji ženu Michael a přisedl si k ní na postel. "Tak, jak to zvládáš, jak se jim daří?" Pohladil její břicho.

"Ahoj, Miku, jim se daří nespíš skvěle, nějak se jim ode mě nechce… zvládám jen s velkým vypětím, je to únavné, ale paní doktorka říkala, že bys už nikam neměl chodit, pokud u toho chceš být! Nevím, jak jsi to zařídil, ale pod balkonem davy zmizely, nikdo nevykřikuje tvoje jméno, jak jsi to, prosím tě, udělal?". Michael se jen šibalsky usmál: "Tak, Kelly, to proto, že jsem já, i vy odletěli rodit pryč z L.A.!" Nechápavě se na něj podívala... "Jak to?" …říkal jsem si, že nedají pokoj, tak jsme použili dvojníka, Cassanova je fakt skvělej a celej já...takže teď honí jeho a doufají, že najdou tebe nebo naše mimča!" …chichotal se, nejspíš při té představě.

"Tak, to je fajn, aspoň budeme mít klid!" …řekla s úlevou, ale i s námahou si opírala ruce za záda, aby ulevila zádům, ale po tom zákroku byla celá bolavá.

" O to přesně šlo! Ale raděj mi řekni, co vyšetření? Už to bude…?"
"Michaeli, bolelo to, ale už se to chystá, trošku nám pomohli!!! Doktorka říkala, že je tak akorát čas, že čím déle, děti by byly velké, už tak se jim nechce…první termín je dávno pryč, prý pro dvojčata docela výkon. Provedla mi Hamiltonův hmat, takže do dvou dnů bych měla porodit, už se nemůže asi na mě koukat, jak tu hekám, trpím."

"Zůstanu s tebou, nehnu se od vás na krok! Nechceš něco přinést, podat, nemáš na něco chuť? Dal jsem ti do ledničky tvojí oblíbenou zmrzlinu. V tom horku, by ti mohla přijít k chuti." Vstal a sundal si sako a rozepnul košili, pod kterou neměl ani svůj nátělník. Sledovala každý jeho pohyb i to, jak knoflíček po knoflíčku rozepíná košili, kterou vykasal z kalhot... "A víš, že jo? Pojď ke mně!"…zakňourala. Přistoupil k ní, seděla na posteli a nohama se opírala o zem...přitáhla si ho k sobě a položila si hlavu na jeho nahé tělo a rukama objala kolem pasu. Vnímal ji, hladil po vlasech a dopřával sobě i jí, tento malý tělesný kontakt. V okamžiku, když ho políbila a on ucítil její rty, jak ho líbají kolem pupíku, zachvěl se, když si uvědomil, že se mu snaží stáhnut košili s ramen, jako by procitl.

"Kelly, zadrž, víš přece, že nesmíme!"...vypískl vyděšeně, že by snad …?? "Vím, ale na to jsem ani nepomyslela, ale promiň, jestli jsem tě nějak "rozrušila"…" …usmála se unaveně. "Jen, strašně mě uklidňuje, když vnímám tvůj dech, tvoje tělo, tvoji kůži na té své, prostě dodáváš mi klid, bezpečí, jak by ze mě spadl strach a obavy..." …řekla téměř, jako by se mu omlouvala. Pohladil ji po tváři, chápal jí, chápal její strach i obavy, které na něj doléhají vždycky, když vkročí do nemocniční budovy, strach o život její i těch maličkých.

"Mile rád ti vyhovím!" Stáhnul ze sebe košili a odhodil ji do křesla, po té rozepnul pásek kalhot, které se blesku rychle svezly k zemi a zůstal jen ve spodním prádle... "A teď ty." Pomohl jí sundat noční košilku a jen tak ve spodním prádle se spolu schoulili do postele a přikryli prostěradlem. Dotýkal se jí něžně, hladil ji po ramenou, zádech, bocích, bříšku a ona jeho po pažích... Cítil, jak se uvolňuje a spokojeně vrní a víčka se jí zavírají únavou...Už téměř v polospánku mu řekla:

"K ránu si obleč pyžamo, přijde mě zkontrolovat doktorka, tak ať mi zase nezávidí manžela, stejně se tu o ničem a o nikom jiném nemluví... "

DEN ZEMĚ

22. dubna 2015 v 5:00 | Marta |  ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..

LIDÉ, VRAŤME SE KE SVÝM KOŘENŮM…

Nejprve laskavý Bůh stvořil zemi, na ni rozmístil promyšleně faunu a flóru s oceány, moři, řekami a potoky…jako mávnutím kouzelného proutku se Adam s Evou začali množit a vzniklo potomstvo naší planety.

Tak skvěle vytvořené zázemí pro všechny… tak útulný, hřejivý prostor k vytváření krásné budoucnosti lidstva…možnosti pro každého jednotlivce. Vše bylo stvořeno pro soulad a bylo jen na lidech, jak si budou umět poradit, používat své myšlenky, nápady, talent a zručnost svých rukou. Po staletí planeta snesla mnoho válek, zla, zabíjení…ale lidé se neponaučili…neodradily je od masakrování sebe navzájem ani první a druhá světová válka. Rychle zapomněli na holocaust, na šílenosti, které někteří lidé i přežili v koncentračních táborech, ale většina nevinných zaplatila svou cenou nejvyšší - životem. Jen druhá světová válka vzala život osmi milionům lidí…
Proč se neponaučíme z těchto zvěrstev? Na co jsou války? Na co je zabíjení lidí a dětí? Proč ničit to, co člověk vybudoval? Proč ničit historické památky, které tu jsou po staletí? Proč zamořovat podnebí, půdu? Proč jíst potraviny ze samých chemikálií a pak léčit lidi na vzniklou rakovinu?

Proč už neodhodíme tu zlověstnou masku přetvářky jednou provždy a nepodíváme se pravdě do očí?
Proč mají na jednom konci světa trpět lidé a děti hladomorem, nedostatkem pitné vody? Na druhé straně se předhánějí bohatí v nejnovějších značkách aut, světových značkách ošacení, vyhazují kvanta jídla do popelnic a druhý si obouvá místo bot plastové láhve a omotává si je šňůrou kolem svých nohou, aby měl v čem chodit…

Opravdu platí slova Matky Terezy, která jednou řekla: dokud nenakrmíme bohaté, hlad ze světa nezmizí!!! Kam chtějí bohatí ještě dojít? Kolik musí ještě lidí na světě zemřít hladem, žízní, podvýživou a nedostatkem?

Ničíme pralesy, devastujeme vše dobré, co sloužilo po staletí, otrávili jsme oceány, moře, řeky, potoky…podobně se to děje s plodinami, které zpracováváme a pak jíme…vlastně, ani nevíme, kolik chemie se dostává do stravy, kterou požijeme a platíme za ni tolik peněz. Nedovolme, aby planeta trpěla více…ona je nemocná a kdo umí poslouchat, slyší její pláč a volání o pomoc…
Dříve byly louky zelené, čistý vzduch, řeky byly plné raků a zdravých ryb…z mléka byla skvělá smetana, maso mělo svoji chuť, máslo vonělo máslem…

Dnes k upečení jednoho rohlíku je třeba 21 chemických ingrediencí…velmi smutné…PROČ?
Vraťme se ke svým dávným kořenům…chovejme se k naší přírodě kladně…do lesa na procházku nebo na houby choďme beze strachu, že nám někdo ublíží… zkusme se chovat jako civilizovaní lidé, odhoďme ty kruté masky netečnosti…pomáhejme si navzájem, buďme ohleduplní jeden k druhému…zapomeňme na lhostejnost…tvrdě trestejme i malé prohřešky…snažme se k sobě, fauně a flóře být ohleduplní co nejvíce…vrátí se nám to tisíckrát…neničme okolí a važme si toho mála, co nám ještě zbylo a buďme vděční za přízeň naší planety, která tolik trpí…

JEN CELOSVĚTOVÝ MÍR A LÁSKA NÁS ZACHRÁNÍ!!!

37.kapitola

19. dubna 2015 v 17:38 ♥ Tajemství noční zahrady II.

Ber to jako slib!

Ordinace doktorky Higginsové

"Kelly, výsledky testů i krve jsou v pořádku, jsem spokojená, jen podle vyšetření se začínáte otevírat… zatím je to jen o centimetr, takže doporučuji hospitalizaci! Není dobré, abyste jezdila každý týden na kontrolu takovou dálku a zase zpět... prostě si vás i vaše miminka raději pohlídám přímo tady v nemocnici. Každý týden co vydržíte, budou jen ku prospěchu těm maličkým, kvůli porodní váze, lépe vše zvládnou a vy s nimi. Věřte mi, bude to tak lepší. Šetřící režim, klid na lůžku, maximálně se projít po pokoji a zase klid, žádnou větší námahu a žádný sex!" Podívala se zpoza brýlí na Kelly i na Michaela, který rudnul jak malina...

"Paní doktorko, sex už jsme neměli pět, šest týdnů, protože byl bolestivý,víte, podnikala jsem vycházky po Neverlandu, což jsem zvládla, nemohla jsem to nějak uspíšit?" …řekla provinile... "Kelly, klid, procházky nevadí, trochu uleví bolestí zad, ale teď jdeme do finále…měla byste se šetřit a shromažďovat sílu na porod a nebojte se ničeho…těhotenství s dvojčaty je náročnější, ten tlak dělohy dělá svoje. To, že se otevíráte, nutně ještě neznamená, že rodíte. Termín máte až za pět týdnů, tak, když se podaří tři, čtyři ještě vydržet, bude to dobré, věřte mi, rodila jsem i čtyřčata." Snažila se odlehčit situaci, když viděla v jejich tvářích obavy.

"Tak, vypíšu papíry na příjem, ano? A vy, pane Jacksone, přivezte paní pár věcí, co bude potřebovat, tady je seznam." Sáhla do přihrádky pro lísteček a podala mu ho, mlčky ho přijal a strčil do náprsní kapsy saka.

Seděla v nemocničním pokoji, který byl celkem útulný, nevědět, kde se nachází. Měl vlastní koupelnu i malý balkon s výhledem do parku, kde příjemný stín v červencovém dni skýtaly borovice, které voněly smolou, jehličím a plnily tou vůní pokoj.
Neboj se, Kelly, všechno ti dovezu, zařídím, klidně mi ještě připiš, co budeš potřebovat." …řekl Michael, když se uvelebil v malém křesle hned vedle gauče, sloužícího jako přistýlka. "Mluvil jsem ještě s doktorkou, říkala, že není problém, abych tu s tebou zůstal přes noc a ten gauč je celkem pohodlný." Poposedl, aby si vyzkoušel, na čem stráví následují noc i případné další.

"Díky." …řekla zkroušeně...vytušil, že z toho, že musí až do porodu zůstat v nemocnici, nemá žádnou radost. Vstal a sedl se vedle ní na polohovací lůžko a nebýt toho madla zavěšeného nad ním, nevypadalo by to jako v nemocnici. Pokoj byl v jemně meruňkové barvě, s obrázky na stěnách, převážně přírody a hrajících a smějících se dětí. Zadíval se do její tváře, která bloumala pohledem po okolí a jemně ji pohladil hřbetem ruky po tváři.

"Kelly, proč jsi mi neřekla, že to naše poslední milování bylo pro tebe bolestivé? Nemuseli jsme přece..."

"Michaeli, klid, nebylo to zas tak zlé, jen spíš nepohodlné, to ty rozbouřené hormony, vážně, nedělej si s tím starosti, poslední měsíce si připadám bolavá celá, není to záležitost tělesná, spíš psychická. A teď už raději jeď pro ty věci, pokud tu chceš se mnou zůstat přes noc, i když zvládla bych to tady, není to zas tak hrozné, navíc je tu fajn výhled, připadám si jako doma v Neverlandu, stromy, park, spousta dětského smíchu."
"Kelly, nikam nepojedu! Zůstanu s tebou, seznam věcí prostě nadiktuju Marii po telefonu, zabalí to a někdo to sem doveze, stejně to máš všechno vzorně nachystané." Propletl svoje prsty s jejími a políbil ji ruku…

"Michaeli, nemusíš tu být se mnou zavřený, máš svoje povinnosti a..." …dal jí prst na ústa... "Pšššt! Nemusím, ale chci. Moje největší povinnost je momentálně vůči tobě i jim, takže tu budu, jak nejvíc to půjde. A teď si udělej pohodlí, odpočiň si...víš, co říkala doktorka." Jen protočila panenky... "Jo, vím, co říkala, ale připadám si, jak vězeň." "Tak se nepokoušej utéct nebo nedej Bože, přelézat nemocniční zdi, vím, že jsi na to expertka!" …zavtipkoval.

"Tak, to buď v klidu! Tohle břicho bych přes zeď nevytáhla." Zaprotestovala.
"Fajn, jsem rád, že jsi rozumná holka!" …políbil ji na spánek. Teď si lehni nebo cokoliv, sedni si na balkon, je tam příjemný stín. Na chvilku tě opustím, abych všechno zařídil. Pak se mě nezbavíš, alespoň do zítřejšího dopoledne."

Vstal a zmizel za dveřmi. Povzdechla si a vzala z hromádky prozatímní nemocniční košili a zamířila do sprchy a po té si šla na chvilku natáhnout.
Probudila se a venku už se stmívalo. Sotva otevřela oči, nevěděla, kde je...bylo to tu jiné. Květiny, nové lůžkoviny, jejich povlečení, v přihrádkách, bylo vzorně vyrovnané její oblečení, kosmetika, vážně jí sem nechal přivést tolik věcí, aby se tu cítila co nejlépe.

"A už jsi vzhůru." Ozval se Michaelův hlas z balkonu, který se přibližoval.
"Jo, to jsem a nestačím se divit, úplně se to tu změnilo, je to tu útulné, jak jsi to v tak rekordním čase zvládnul, prosím tě?" Byla kouzelná, když byla rozespalá, růžolící, trošku s pomačkanou tváří, ale svěží. "Nebylo to tak těžké, všechno přivezli, vybalit mi pomohla ta příjemná a milá sestřička od paní doktorky… věřila bys, že má dneska noční službu na oddělení? No a zbytek jsem nechal dokoupit, dokonce jsem vyzkoušel i sprchu a za chvilku dorazí večeře.

"Se nezdáš, teda! Tak milá a příjemná… sestřička, má noční službu, hmm, ale běda jí, jestli se ti bude nějak vlísávat, natřásat se před tebou, vyškrábu ji oči a budu dost nepříjemná!"

"Ale drahá, snad bys nežárlila." …řekl s chichotáním Michael. "Ne, vůbec ne, nežárlím, ale ber to jako slib!"

Michael a dítě s potížemi na kolotoči :-)

18. dubna 2015 v 19:24 Zážitky s Michaelem

Pamatuji si, že MJ použil svůj klobouk, když to ubohé dítě chtělo zvracet na jízdě v Neverlandu.

Odhadnul, že ten chlapec bude každou chvíli zvracet a rychle si sundal svůj klobouk a nechal toho kluka vyzvracet se do jeho zbrusunového klobouku. MJ poté řekl "Myslím si, že měl příliš mnoho sladkostí a vzrušení!" Michael se smál. Myslel si, že je to vtipné, ale bylo mu dítěte líto.
Janet Jackson


Tak to by nedokázal kde kdo, ale náš Mike, ANO!! Smějící se

36.kapitola

15. dubna 2015 v 19:44 ♥ Tajemství noční zahrady II.

Stejně za to můžeš ty!

Bolela ji záda, vlastně všechno v těle, včetně hlavy. Otékaly nohy, byla nevyspalá, podrážděná. Přála si už mít své drobečky v náručí. Od rána hledala Michaela, ale nikde nebyl k sehnání…bloumala po domě, kolem domu, odpočívala...a tak pořád dokolečka.

"Miku, Kde jsi, ozvi se!" …volala na chodbě...a poslouchala, odkud se jí ozve... v pracovně nebyl, ani u svého klavíru, ani ve své zkušebně. "Kde se ten chlap zašívá?" …láteřila.

"No, tak fajn, jedu rodit bez tebe!!" …křikla, aniž by to myslela vážně, snad to zabere...a zabralo! Michael vykoukl ze dveří a vykulil nevěřícně oči a rozběhl se k ní … "Cože, už??? Vždyť ještě jeden a půl měsíce, Kelly? Proboha!! " …byl vyděšený.

"Miku, kecala jsem, ale nemohla jsem tě nikde najít, hledáme tě už věčnost" …složila ruce na břiše. "Navíc, asi před hodinou volala doktorka Higginsová, pozítří se jí uvolnil odpolední termín, mám přijet na kontrolu a ty se mnou!"
Vzal ji jednou rukou kolem pasu a druhou uchopil její dlaň a ustaraně se jí podíval do očí. "Děje se něco s tebou nebo s nimi?" …v jeho pohledu byl strach, obavy.

"Ne, prostě, jen teď budou kontroly častější, to je celé. Prostě od teď každý týden, ale řeknu ti, už bych to břicho nejraději vypustila, jsem jako sud, ve kterým žbluňká, všechno mě bolí, spát nemůžu, nemám jak, překáží mi to, brání v pohybu, připadám si jak velká neforemná, neohrabaná bečka, jen vyjít schody je přímo olympijský výkon."

"Ale Kelly, no tak, jsi nádherná, nesmíš se tak přepínat, včera jsi mi zase utekla do zahrady, Wayen mi hlásil, že jsi pochodovala venku víc, jak dvě hodiny, pak se nediv, že ti otékají nohy". Domlouval jí, ale bez výsledku. "Jo, jo... Wayen, je zas nějak chytrej! Jestli nebudu pohyblivá, budou otíkat daleko víc a navíc ty dva prcky ani neporodím, rozhodně bych nerada, aby mi rozřezali břicho." "Neboj se, všechno bude, jak má, jsi přece moje bojovnice, statečná žena!" Zastavili se před dveřmi a Michael se významně postavil mezi futra…
"Tak, už tě můžu vzít dál, tady jsem se víc, jak týden zašíval, když to chceš vědět! Budoucí pokoj našich dětí, škoda jen, že jsi mi neprozradila pohlaví, nechápu, jak to můžeš vydržet. Madam, jste připravena vstoupit?" usmál se...

Jen přikývla…a on otevřel dveře. To, co uviděla, jí vzalo dech. Slunný pokoj, zařízeny v barvách bílé a smetanové. Nádherné postýlky s baldachýnem, spousta hraček, plyšáků, široký přebalovací pult a vedle vyrovnané plenky, krémy, pudry olejíčky... prostě všechno, skříňky s výbavičkou, jako když čeká rovnou fotbalový tým...nezapomněl na nic!
Přistoupila k postýlkám a zlehka se dotýkala peřinek a krajek na nich, stejně tak každé drobnosti, chrastítek, hraček...byla dojatá a začala usedavě plakat.

"No ták, drahoušku, myslel jsem, že ti udělám radost, neplakej prosím!" …vzal ji za paži a donutil se posadit na sedačku vedle okna.
"Vždyť já mám radost a toho, že furt brečím, si nevšímej, to jsou ty pomatený hormony, únava a všechno dohromady!" Znovu se rozhlédla, to, co viděla, bylo fantastické...

"Děkuju!" …špitla v pláči a opřela si hlavu o Michaelovo rameno. "To já děkuju tobě!" …pohladil jí bříško. "Vím, jak je to náročné nosit pod svým srdcem hned dva nové životy...políbil ji do vlasů. "Víš prd!" …zaprotestovala vzpurně a trucovitě. Ve své podstatě se nezměnila! Zasmál se nad její poznámkou, věděl, že v jistých chvílích potřebuje mít poslední slovo. "Dobře, tak tedy tuším, jaké to je, když vidím, jak ti dávají zabrat."…taky se usmála. "A to ještě netušíš, že tam uvnitř právě teď pořádají hru, kdo udělá větší kotrmelec!" …ošila sebou a poposedla si. "Sice to nechápu, kam se vejdou, vždyť tam musí mít tak málo místa, někdy mám pocit, že mi prokopnou břicho, ze vnitř i zvenku!" …vydechla, když tlak v jejím břiše ustal.

"Můžu?" …zeptal se nesměle, jak nějaký klučík. "Proč bys nemohl? Stejně za to můžeš ty!" …začala se smát...a on s ní...když vykasával její šaty nahoru… a obnažil tak její napnutou kůži na břiše. Jak málo dělilo nenarozené životy jeho dětí s okolním světem. Viděl, jak na jejím břiše je otisk nožičky jeho dítěte, zcela zřetelný a jasný obrys prstíků, chodidla...sklonil se a zahrnoval drobnými polibky celé její bříško i ten zázrak, které je právě svědkem, políbil nožičku svého dítěte, které mu jednou bude říkat tati. Pohladila ho po vlasech, viděla moc dobře dojetí v jeho očích tu něhu, lásku, kterou je všechny zahrnoval..

"Kde je? Najednou sebou cukl a zklamaně se podíval na Kelly, když nožička zmizela...jen se na něj usmála a se vší vážností pronesla... "Bude po tobě, protože bude stejně lechtivý, jako jsi ty!"

Pět let, uteklo jako voda v řece, ani věřit se to nechce!

14. dubna 2015 v 5:00 | Zuzy |  ◘ Různé
Moji milí čtenáři, dnes je to přesně pět let, co jsem založila blog! Vůbec jsem netušila ze začátku nejen, co s ním Usmívající se, ale i to, že to bude místo, kam se vracím ráda, protože tu mám ty, které mám ráda a především Michaela, který nás spojuje.

To, jak jsem psala loni, že se na blogu mnohé změnilo, tak to je sice pravda, ale zůstávají ti, co to dělají srdcem, jako Hanička , jejíž blog je o něco málo starší, než ten můj. Pak ráda zajdu ke Starlight, Bramborce, Simonce, Christine a i když mnozí odpadají, o čemž svědčí opuštěné blogy v mých oblíbených, nějak nemám sílu je zatím odstranit z nabídky, protože to, jak jsme začínaly, to se prostě zapomenout nedá! A když mě přepadne nostalgie, zajdu tam a ráda si připomenu.

Monča , u které vím, že je vytížená rodinou, ale nezanevřela nejen na nás, ani na Mika a že, jak to jen půjde, zase bude na svůj blog psát nebo mi písne mejlíkaUsmívající se P.S: uvažuj o další povídce, jsou návykové!! :-)

Pevně doufám, že se k nám v létě vrátí Jeana,která slibuje návrat a Laneeyka může klidně i hned, Smějící se protože tu si hlídám, je má srdcovka, která mě k psaní inspirovala a načež jsem si založila toto místo.

Jsem moc ráda, že se přidávají další, jako Domi, která to neskutečně krásně rozjela svojí úžasnou povídkou a prací na překladu knihy, tobě také VELKÝ a upřímný dík!

No a pak je tu Anička! Vím, že to nemáš jednoduché, ale moc si přeji, abys věděla, že my tu jsme pro tebe a čekáme, až se mezi nás vrátíš, protože tvoje místo je mez námi nezastupitelné, protože bez tebe to není ono a já vím, že Michael je pro tebe stále stejně důležitý, jako pro nás.

Také moc děkuji Martě/Mucsles za její příspěvky a práci pro blog, také za dodávání inspirace, článků, přátelství a oddanost Michaelovi! Díky!

No a pak je tu Lenička s notičkama:-) , která, ač blog nemá, chodí sem ke mně od začátku, celých pět let a čte povídky a píše nádherné a milé komentáře. U tebe se, Leni, můžu vždycky spolehnout, že i když se na čas odmlčíš, pak pokračuješ přesně tam, kde jsi přestala s neuvěřitelnou pečlivostí a oddaností. Díky i Tobě za tvoji věrnost.

Dále děkuji Vám všem, kteří chodíte, čtete, případně se dotazujete na Asku, protože i pro vás píšu ráda a těší mě, že Vás něco zaujme a třeba čtete nějakou starší povídku nebo články, prostě cokoliv, až kolikrát žasnu nad tím, že se k tomu někdo vrací nebo to znovu "objevil". Klidně se "odtajněte" nejen, že mě to potěší, ale můžeme si o Mikovi "povídat" jako kámošky u kafe. Jsem si jistá, kdyby došlo na téma gold pants, (nebo podobné Usmívající se), že bychom dospěly k převratným "objevům" a tajům, které bychom objevily, samozřejmě, dalším tématům se nebráním, ani je nevylučuji, NAOPAK! Vítám je! Stejně jako každého z Vás, kteří přicházíte s láskou v srdci k Mikovi nebo se zasnít, zastavit se v uspěchané době, zrelaxovat a snad se i něco dozvědět, protože jen díky Vám, mohu oslavit páté výročí. UPŘÍMNÉ DÍKY VÁM VŠEM!!!

Mám Vás moc ráda!!! Vaše Zuzy

35.kapitola

11. dubna 2015 v 16:27 ♥ Tajemství noční zahrady II.

Protestuji!

Vstala ze svého místa a nechala Josepha tam, kde byl, zdálo se, že ho bojovnost a kuráž, se kterou přišel, přešla a nyní je ponořen sám do sebe a svých myšlenek. Když prošla kolem něho, chytil ji za ruku a pevně stiskl a přiškrceným hlasem řekl:"Odpusť mi to!" ... nedokázal se jí podívat do očí, věděla a cítila, že lituje a snad došel k ponaučení…nápravě. Pevně stiskla jeho ruku a odpověděla: "Já vám odpustila za sebe dávno, ale ještě je tu váš syn!"

Odcházela směrem ke kuchyni, kde už musel být Michael polomrtvý strachy, nervózní…naštvaný, jí zrazený.

Setkala se s ním přede dveřmi, stál tam jak vysochaný z mramoru, nehybný a bledý. Hleděla mlčky do jeho tváře, kterou polaskala dlaní, ale jeho černé, uplakané oči hleděly upřeně před sebe, kde zády k němu seděl jeho otec. Díval se skrz ni, aniž by jí věnoval jediný pohled. Marně hledala náznak čeho vlastně? Odpuštění, pochopení, díků…? Bolelo ji to!

A taky jí ho bylo neskutečně líto, věděla o jeho vnitřním boji, cítila jeho smutek a tak, jak byla před Josephem statečná, nyní to vše na ni dolehlo, tváří v tvář muži, který ji miloval a ona jeho a proto se rozhodla tak, jak se rozhodla, věděla, že tak je to správně, i když on to vnímá jako podpásovku od ní, člověka, kterému věřil, zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí draly do očí… marně, nebylo možné je uhlídat. Chvatně je setřela ze tváře a podívala se do té jeho a přiškrceným, roztřeseným hlasem mu řekla. "Promluvte si spolu, prosím! Miluju tě a vždycky budu na tvé straně, i když to teď tak možná nevypadá..." Pohladila ho znovu po tváři a nechala volně sklouznout svoji ruku na jeho hruď, ve které byl neklid, tíseň, bolest.

Odešla do jejich ložnice, najednou se cítila strašně unavená, navíc to horko, které panuje venku. Ulehla do lenošky pod oknem, kterým vnikal svěží vzduch dovnitř, nasycený vůní květin i čerstvě posekané trávy, jen z dálky k ní doléhaly zvuky zvířat ze zoo a nebo ptačí zpěv, šumění vody v jakuzzi.

A ještě jeden, který ji zneklidnil a rozrušil natolik, že jí srdce bilo jako o překot...Slyšela Michaela, jak strašně řve na Josepha a obráceně, bylo to, jako by se ti dva porvali. Když se rozlétly dveře pokoje, stál v nich Michael s potrhanou košilí, rozcuchanými vlasy a z koutka úst mu tekla krev z natrženého rtu, tak že zanechala svoje rudé stopy na jeho bradě, krvavou stezku i na jeho košili, kde byl udýchaný, pomlácený, když ho něčí ruka neurvale čapla ze zadu za vlasy a začala ho vláčet po zemi, byl to Joseph, který se jí díval do očí a řval: "Tak, takhle dopadlo to tvoje usmiřování, dívej se dobře, co s ním udělám... "Bože, dost! Přestaňte! Nechte ho být!!! " …plakala a snažila se pomoct Mikovi, ale obrovská bolest v jejím břiše signalizovala něco zlého... "NE! Proboha, jen to ne!" …plakala a dál se snažila ty dva roztrhnout.
"Kelly! No tak, uklidni se!" …nabádal ji sametový hlas ..."Je to dobré, všechno už bude dobré!" …cítila dotek čísi dlaně na svém těle, které se otřásalo ve vzlykání. Pomalu otevřela uplakané oči a viděla ustaraného Michaela, jak ji drží za ruku a hladí ji. Nejspíš odhalil původ jejího děsivého snu, nebylo to tak těžké odhadnout.

"Usnula jsi! Něco se ti nejspíš zlého zdálo." Promluvil konejšivým hlasem. A ona se plaše rozhlédla kolem sebe...a zjistila, že není tam, kde si lehla, ale v jejich posteli...nechápala! "Co se stalo? Jak to, že jsem tady? Jak dlouho jsem vlastně spala? " Odnesl jsem tě, abys měla pohodlí, strašně jsi sebou ze spaní házela, nechtěl jsem, abys spadla nebo se ti něco stalo!" …pohladil její bříško a ona ho za tu jeho ruku chytila...objala ho a vzlykala na jeho těle… "Bylo to děsivé Michaeli...!"…konejšil ji, hladil po zádech, dokud se nezačala pomalu uklidňovat a pravidelně dýchat.

Zadívala se zpříma do jeho očí, ale byl to pohled, který se dívá dál, než do očí, ale skrz ně do srdce, věděl, na co se zeptá:
"Zlobíš se?"... "Ach, Kelly, jestli se zlobím? Možná nejdřív, když jsem slyšel jeho hlas a tvůj i to, jak mě Wayen držel, pral se se mnou, nechtěl mě za vámi pustit, domlouval mi…ano, zlobil jsem se, ale ne na tebe, spíš na sebe, že to muselo dojít tak dalo, že jsem nebyl schopný uvést vše na pravou míru, i když jsi mě o to tolikrát prosila, připadal jsem si jako ten největší neschopný ničema na světě, kterému hrdost a vzpurnost i nenávist zatemnila mozek. Vždyť kolikrát jsi mě prosila, kolikrát mě upozorňovala, že to uděláš...a já nebyl schopen..." …hlas mu selhával, ale ona se přivinula k jeho tělu a oplácela mu uklidňujicím pohlazením, dávala polibky do vlasů...

"Taky jsem tě strašně moc obdivoval, jak jsi byla klidná, rázná, skoro bych se nedivil, kdybys mu nějakou vrazila!" Zasmál se zjihlýma očima... "Kdybych musela, můj drahý, neváhala bych! Jen si vzpomeň, kolik jsi jich schytal ty." Smáli se a jako by z nich spadlo všechno, co je trápilo...

"Ale nejvíc jsi mě zasáhla tím svým odpuštěním, co jsi mu dala, bylo velkorysé, tak že by se musel stydět i ten největší lotr." Řekl po chvilce... "A on se styděl, dokonce se mi omluvil a mám i jeho omluvu vyřídit za to, jak se k tobě choval, prý nechtěl, abych naletěl první ženský, kterou potkám, neznal tě! " Řekl netečně...Pohladila ho po tváři a dala mu polibek...
"Tak vidíš, že tě má rád, i když to dal najevo dost nešťastným způsobem, ale nějak k němu patří, jsem ráda, že jste si to vyříkali."
"Ano, já taky, jako by ze mě spadla obrovská tíha, zátěž, strach a teď se můžeme jen těšit na ty naše dva malý broučky!" …pokrýval drobnými polibky jej bříško...

"Možná bychom mohli vybrat nějaká jména, co říkáš? Když to bude kluk, mohl by to být Hugo!" pronesl...a ona se začala smát tak, že myslela, že se počůrá... "Ne, když to budou oba kluci, tak to bude Joseph a druhý Michael!" …řekla a mrskla po něm polštář... "S tím Michaelem souhlasím, ale Joseph? NE, protestuji, zásadně protestuji!!! Já chci Huga!!" :-))

34.kapitola

7. dubna 2015 v 20:01 ♥ Tajemství noční zahrady II.

Tváří v tvář.

Nic netušící Michael, se nacpával v kuchyni svými palačinkami s ovocem a o něčem živě diskutoval s Wayenem. Byli jako malí kluci, když se chystají na nějakou válečnou výpravu nebo provést pořádnou klukovinu, kdyby tak věděl, povzdechla si a postavila na stůl chůvičku s tím, aby se na to Wayne podíval, že v tom nějak chrčí. Michael přehlédl jejich spiklenecký pohled a dál se věnoval svému oblíbenému jídlu.

Kelly byla přichystaná ve vstupní hale, na stole chůvička, nejméně nápadný odposlech pro tuto chvíli, kdy má každou chvíli vstoupit Joseph. Volali už, že projel branou, aniž by o tom někdo další kromě ní a Wayna věděl. Seděla vypodložená polštáři a v rukou držela knihu a předstírala její četbu, ale pohledem visela na dveřích, které byly dokořán, protože červnové slunce pěkně pálilo a do domu se tak dostávalo teplo, i když uvnitř bylo příjemně.

Sotva zahlédla ve dveřích stín, zapnula chůvičku, aby Michael mohl slyšet, všechno na Waynovi bude udržet ho v kuchyni, aniž by ztropil nějakou scénu, která by jejímu záměru nepomohla, ba přímo naopak!

Když se objevil Joseph ve dveřích, připadal jí nějak víc shrbený, než když ho viděla posledně, zvláštní, že necítila nic, ani zlobu, nenávist, nic...Vstala neohrabaně ze svého místa a přidržovala si břicho, které jí překáželo v sebemenším pohybu a šla ho, co slušnost káže, přivítat.

"Dobrý den, pane Jacksone!" …sledovala jeho tvář, která byla nejistá a zvlášť, když uviděl ji i to, že je v požehnaném stavu, hleděl nervózně na její břicho a těkal očima po okolí.

"Kde je?!" … "Kde je kdo??" "No, Michael nééé, s váma se já bavit rozhodně nebudu!" …řekl nasupeně, ale Kelly to z míry rozhodně nevyvedlo, ovládala se, stejně tak, jako se o to snažil marně on. Popošla k němu a zpříma se mu dívala do očí, už to byla výzva neuhnout pohledem, stejně to nevydržel.
"Mýlíte se, pane Jacksone, to já jsem si vás sem pozvala a jen díky mě vás sem Michaelovy bodyguardi vpustili…víte, mají velice přísné instrukce a dalo mi dost práce najít nějaký způsob, jak to obejít. Takže, neposadíte se, ráda bych vám něco řekla, možná i vysvětlila." Řekla klidně, což v něm zažehlo jeho paličatost, neústupnost, nával vzteku, že potřebuje přímluvce u vlastního syna.

" S vámi se já rozhodně nebudu bavit!" …ohnul ret Joseph. "Ale budete, jinou šanci dostat se k Michaelovi nemáte, Joe, já jsem vaše šance!" …řekla klidně a chladně Kelly. "Že nemám?" To bych se na to podíval!" To klidně můžete, ale nemyslím, že byste se dostal přes Wayna a další chlapi z ochranky. Mike vás dá nemilosrdně vyvést, jako mnohokrát, takže zůstáváte nebo odcházíte?" …řekla klidně Kelly a hladila si bříško, ti dva tvorečkové uvnitř jí dávali neskutečnou sílu a nejúžasnější na tom bylo to, že byla klidná, i když tomu nevěřila… v klidu se posadila zpět do křesla a čekala, jestli v sobě potlačí onen hněv. Sednul si naproti ní po chvíli zaváhání. Nespletla se, dokázal uvažovat racionálně a chtě nechtě jí musel v duchu dát za pravdu, i když si to sám sobě nerad připouštěl.

"Kde je ten nevděčník, to se tolik bojí, že se přede mnou schoval za vaši sukni?"
…ušklíbl se. Nevděčník jeden, naiva, posera...!" …ulevoval si vztekle a řádně nahlas svému vzteku.
Kdyby tak věděl, že tohle byl ten okamžik, kdy Wayne zapnul "odposlech" v kuchyni a v Michaelovi by se krve nedořezal a vyleletěl, jako šipka ke dveřím, takže Wayne měl co dělat, aby ho vlastním tělem zadržel.

Kelly se stoickým klidem a předstíranou zlostí a se vztyčeným ukazovákem před jeho očima křikla. "Držte už hubu, Joe!!! Teď budu mluvit já!! Jste tu jen host, z mé milosti trpěný host, tak se podle toho, sakra, chovejte, jinak jste tu dnes ve svém životě naposledy!!!" …tohle od křehké ženy, která je navíc v pokročilém stádiu těhotenství, nečekal a zmkl, spolkl jedovatou slinu a čekal…snad se cítil zahanben, kdo ví?
Michael v kuchyni hypnotizoval tu malou věcičku, ze které se ozval křik jeho ženy na toho tolik nenáviděného tvora a vytřeštil či na Wayna…Musel uznat, že takhle v ráži jí už dlouho neslyšel...seděl za stolem hlavu v dlaních a celý se třásl rozčilením, strachy i z toho, že byl oklamán.

"Možná bych měla začít tím, proč jsem si vás sem pozvala a proč vás Michael tak dlouho od brány svého domu odháněl, nejspíš vám nic neřekl a zatajil to, popravdě se tomu ani nedivím, ví to moc málo lidí a ani mě to nedělá, bůh ví, jak dobře, se k tomu vracet! Ale nepřeju si, nechci, aby se užíral nenávistí, která nás ničí všechny a pevně doufám, věřím, že po té se vyčistí vzduch mezi námi všemi.
Důvod, proč se tak děje, je ten, že vás nenávidí za důsledky vaší poslední návštěvy, kdy jsme tu spolu my dva mluvili a oba dva víme o čem nebo jakým způsobem." Kelly se nadechla při bolestné vzpomínce, stejně tak, jako Joseph, který jí chtěl skočit do řeči.
"Prosím, nepřerušujte mě! Teď mluvím já a ještě dlouho mluvit budu!" …sjednala si okamžitě respekt. "Po vaší návštěvě i návrzích, jsem skončila v nemocnici se silným krvácením a potratila jsem naše dítě a to je to, co vám Michael nedokáže odpustit, vlastně obojí! Co víc, nedokáže o tom ani mluvit! Viděl to na záznamu bezpečnostní kamery!" …řekla přísně a zarývala svůj pohled do tváře člověka před sebou, cítila najednou nad ním silnou převahu, možná i právě proto, že se ho nemá důvod bát.

"Proto vás Michael nenávidí, opovrhuje vámi. Proto vás sem nechtěl pustit, protože si předsevzal, že mě, nás"... ...pohladila si břicho "musí před vámi chránit! Nemusím vám jistě říkat, jak moc se Michael těšil na to být otcem, koneckonců, jste taky otec, měl byste to chápat, zvlášť, když svého syna znáte víc, jak kdokoliv a neříkejte mi tu nic o tom, že je zbabělý, naivní… nebo, že se dokonce schovává za mou sukni. Chce to kus odvahy, postavit se vlastnímu otci s takovým odhodláním, výdrží. Kdyby věděl, k čemu jsem se odhodlala, nikdy by to nedovolil a vy se nic nedozvěděl, ani to, za necelé tři měsíce se vám narodí vnoučata, dvojčátka." Polaskala pohledem své dva drobečky, ukryté pod jejím srdcem a podívala se na Josepha, který se jí zdál najednou malý, shrbený v tom křesle před ní, chvějící rukou si zakrýval oči a jeho rysy ve tváři jako by povadly.

Když viděla i jeho lidskou stránku, snad to byla lítost, co zahlédla v jeho tváři, rozhodla zaútočit na jeho city, byla přesvědčená, že tam někde pod nějakým nánosem suverenity, jistoty, sebevědomí a egoismu někde jsou.

"Víte Josephe, moc bych si přála, aby naše děti měli ve vás milujícího dědečka, který, když se objeví ve dveřích, tak se k němu rozběhnou s rukama roztaženýma radostí a padnou mu kolem krku, do náručí. Koneckonců, budete jejich jediný dědeček, kterého jim můžu nabídnout a kterého budou mít a nechci, aby se vás bály, tak jako já před časem nebo za čas vycítily nenávist, která visí ve vzduchu.
Tím vám chci jen říct, že co se mě týká, odpustila jsem vám vaše chování, aniž byste mě o to žádal nebo Michael, stejně tak i důsledky, o kterých jste neměl ani tušení."

P. S.: Pro dnešek stačilo! Uuf, já absolvovat takové setkání s Josephem, tak jsem zralá na panáka!:-) A kdo ví, jestli bych byla tak velkorysá, jako Kelly…

Co myslíte, zaslouží si Joseph odpuštění i Michaela?

Fotky, fotky, fotečky.

5. dubna 2015 v 5:59 ☺☻ Zajímavé fotky
1. Miku, dávej bacha
2.Není krásnějšího úsměvu
3. Není krásnějšího chlapa.

Všechno nejlepší !

3. dubna 2015 v 11:55 | Marta |  ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
Drahá Paris…

Dnes je Tvůj den…máš krásných sedmnáct let…jsi nádherným pokračováním Tvého úžasného otce, který pro nás, jeho fanoušky, tolik znamená. Všichni si nesete do svých životů jeho geny a rysy, které nám díky Vám všem tlumí naši bolest z jeho fyzické nepřítomnosti.

Důležité je, že jste si všichni tři zachovali to nejlepší v sobě, co Vám otec předal a zanechal a tak dokážete reprezentovat jeho památku, jako by tu s námi všemi byl, když vidím kteréhokoliv z Vás.

Paris, jsi nádherná mladá dáma, která má před sebou celý dlouhý život. Užívej si ho tak, jak Vás učil Váš milovaný otec, protože ten vždy hovořil pravdu a šel tou správnou cestou bezpodmínečné lásky.

Tím největším přáním ode mě je, aby zůstal zachován ranč Neverland pro Vás všechny. Je to první dítě Vašeho otce, které poskytovalo radost nejen Vám třem, ale tisícům potřebných dětí a jejich rodičům. Je to místo lásky, protože z lásky bylo vytvořeno. Vy tam všichni tři patříte. Snad Bůh nedopustí, aby tento ranč šel do cizích rukou.
Milá Paris, dovol mi, abych jako jedna ze skálopevných fanoušků Tvého otce, Ti popřála mnoho zdraví, osobní pohody, úspěchů ve škole a ve všem konání, čeho se Tvá ruka jen dotkne, abys vše převracela ve zlato po vzoru svého tatínka. Přeji Ti také mnoho lásky…velkou horu lásky, kterou si zasloužíš…protože láska je to nejcennější, co v životě člověka existuje…pokud půjdeš cestou lásky, budou se Ti všude otevírat dveře tam, kam se jen tak někdo nedostane.
Buď šťastná a spokojená…přeji Ti krásnou oslavu se svými bratry, babičkou a nejbližšími.

Miluji Tě a Tvé bratry, jako své děti …do konce života budu vždy na Vaší straně tak, jak to dělám doposud.

VŠECHNO NEJLEPŠÍ - KRÁSNÉ NAROZENINY!!!