Prosinec 2015

1. kapitola

29. prosince 2015 v 13:13 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik
Tak, vážení a milí čtenáři, vůbec jsem tohle neměla v plánu, úmyslu, ale… znáte to?! Usmívající sePsaní mi začalo chybět, v něm i Michael a fantazie s ním spojená. Myšlenky začaly neodbytně dotírat a já je začala chytat a kupodivu jsem zjistila, že by z toho mohla vzejít i povídečka, předestírám, že v tuto chvíli netuším, jak dlouhá...

Nerada se opakuji, ale nejspíš malinko ze začátku budu, protože vše začne v nemocničním prostředí, stejně jako u povídky...moment, musím se jít mrknout :-)) , protože už si vážně nepamatuju,(odpusťte stařence :D), přece "jenom"… deset povídek...no jasně, už vím, jak jinak - Láska léčí a uzdravuje.

Tato povídka nebude až tak idylická, ale znáte mě, možný je u mě všechno, i když v té poslední se mi zalíbila hrdinka "drsňačka"…tak uvidíme, jedno vím jistě, budou chvilky vážné i humorné, smutné i dojemné, snad zažijete i trochu napětí, zápletku... za sebe můžu slíbit, že se o to pokusím.


Těžká směna


Seděla na židli vedle nemocničního lůžka v prázdném pokoji a upřeně se dívala na čistě povlečenou postel ve sterilním pokoji na odpojené přístroje, které již nevydávají žádný zvuk, žádné pípnutí, jako loutka bez duše, zírala na monitor hned vedle postele…byl odpojený, jednoduše proto, že ho nebylo třeba.

Slzy se jí draly do očí, protože se její duše zmítala v slzách, její nitro se bouřilo nad bezmocí, lidskou slabostí. Za hodinu jí skončí noční služba a ona musí jít ještě dětem v druhém patře onkologického oddělení rozdat léky. Neměla sílu jít a dívat se těm malým dětem do očí a přitom vědět, že některé svůj boj prostě nemůžou zvládnout, stejně, jako před pár desítkami minut malý Jimmy, ke kterému zvlášť přilnula.
Vyrušilo ji až tiché cvaknutí kliky a příchod její kolegyně a kamarádky Christel, která měla službu spolu s ní.

"Abbie, tady jsi, všude tě hledám!" …řekla s úlevou a sedla si k ní na bobek, aby zjistila, jak na tom její kamarádka je po psychické stránce, moc dobře věděla, jak! Nerada prohrává a zvlášť, když obětí rakoviny je malé šestileté dítě, sama tou bezmocí prošla před časem, když nastoupila na dětskou onkologii, vlastně pokaždé když...pevně sevřela její ledovou dlaň v té své.
"Já vím, musím jít, za chvilku začne vizita," …řekla tiše, jako by duchem nepřítomně. "Nikdy se s tímhle nesmířím, Christel, rozumíš? NIKDY!" …řekla naštvaně a setřela další slzu.
"Já vím, Abbie, je to těžké, ale jsou tady další děti, které tě potřebují a čekají na tvůj úsměv." Pohladila ji po ruce. "Navíc, za krátko ti skončí služba, vyspíš se, odpočineš si..." …mluvila k ní a dobře věděla, že tyhle rozumné argumenty pramálo v takové chvíli zabírají, ani s příslibem potřebného spánku, který se v takové situaci prostě nedostaví.
Obě zdravotní sestry vyšly ze dveří, Abbie se ohlédla a smutně se zavzlykáním za sebou zavřela dveře a zase se z ní stala profesionálka, která je tady od toho, aby pomáhala malým pacientům, ta citlivá a raněná Abbie, zůstala tam za těmi dveřmi, tam u toho prázdného lůžka.

Spěchala na sesternu nachystat léky dle chorobopisů pacientů a už předem věděla, co ji čeká, další boj se vzpupným Samuelem, který ji vždycky polije džusem, který má na zapití léků a zase se s ním bude dohadovat, vlídně mu domlouvat, i když je chlapci třináct let, chová se jak malé rozmazlené děcko, na které po dnešní náročné noci nemá vůbec náladu a sílu mu vůbec cokoliv domlouvat, přesvědčovat ho, protože to dělá schválně a hecuje s ostatními chlapci. Povzdechla si a narovnala kelímky s léky na tác, stejně pití na vozík. Nevnímala kolem sebe shluk podivných lidí, podivný ruch, který vládl na chodbě, stejně tak jeden intenzivní pohled člověka, který na sobě cítila. Vlastně by málem zapomněla, byla tady hned z rána hlášená nějaká návštěva někoho slavného.

Neměla ty celebrity, které se přijdou vyfotit s nemocnými dětmi vůbec ráda, bylo jí to proti srsti, nesnášela je! Naposledy ta herečka, která se bála sáhnout na nemocné dítě, aby od něj něco nechytila a která s přetvářkou pózovala pro fotografa a brala si ty nejmenší děti do náručí jen proto, aby nějak vypadala, vynikla její "krása" vedle dítěte s holou hlavičkou po chemoterapiích byla její hříva výsměchem a když jí dítě poblinkalo, vyváděla, jak šílená, že jí zničilo drahé hadry, bestie jedna bezcitná!

Sotva si na to vzpomněla, o to víc přidala do kroku, aby se tomu všemu vyhnula, její přání bylo, co nejrychleji splnit svoji povinnost a vypadnout z nemocnice, zalézt si někam do kouta a pořádně se vybrečet nad ztrátou Jimmyho. Rychlým krokem před sebou tlačila vozík a směřovala k výtahu, který se snažila rychle přivolat. Sotva se jeho dveře začaly otevírat, snažila se zatlačit vozík dovnitř.
Když sahala po tlačítku s udáním příslušného patra, ozval se za ní hlas, který nejen nečekala, ale patřil onomu slavnému muži, celebritě!

"Smím, prosím s vámi?" Ohlédla se a uviděla ten pohled, který na ní civěl zpoza lemu tmavého klobouku.
V duchu si pro sebe řekla: "Kašpare jeden nafrněnej, co se ptáš, když už jseš tady!!"
Výtah se pomalu zavíral a chlapi z vysílačkami zůstali bezmocně před ním a sdělovali si něco.
Švihla po něm nepřátelsky okem. "Když už jste tu, tak je vaše otázka zbytečná!" Napřímila se a snažila si nevšímat toho jeho pohledu, sledovala poblikávající světlo, které ukazovalo, kde právě se výtah nachází, jejím zbožným přáním bylo vypadnout, nevnímat ho, ale copak to jde, když si připadá jak pod rentgenem?

Hlavně, že se k němu má zdravotnický personál chovat s úctou, jak říkal na poradě ředitel, k čertu s nimi oběma! Pomyslela si a prudce se nadechla tak, že to spolucestujícímu neuniklo a div, že jí nevystřelil knoflíček na uniformě. Co tenhle ví o tom, jak zde děti trpí, jak trpí lékaři, sestry, když se pro některé děti snaží marně!

Další vlna vzteku zaplavila její nitro, ale to už se k jejímu vysvobození výtah zastavil a dveře se pozvolna začaly otevírat…

Překrásné fotky ...

27. prosince 2015 v 20:32 Videa, která stojí za to vidět! ♣
... překrásného Michaela !


Vole, zbláznil ses?!

23. prosince 2015 v 6:00 ◘ Různé

Co je na vánocích nejdůležitější...

Kdysi dávno svolala zvířata sněm.

Liška se zeptala veverky: "Co pro tebe znamenají vánoce?"
Veverka odpověděla: "Pro mne vánoce znamenají krásný stromeček ozdobený spoustou svíček a cukrovím, které mám tak ráda."
Liška se připojila se svojí představou: "Pro mne samozřejmě nesmí chybět voňavá pečená husička. Bez pečínky by to opravdové vánoce nebyly."
Do řeči se jim vložil medvěd: "Vánočka! O vánocích musím mít obrovskou sladkou vánočku!"
Slyšet se dala také straka: "Podle mne jsou o vánocích nejdůležitější krásné a zářící šperky. O vánocích se má všechno jen třpytit."
Pozadu nechtěl zůstat ani vůl: "Vánoce dělá vánocemi teprve šampaňské. Já bych ho vypil klidně dvě láhve!"
A osel, který to už nevydržel, se rychle zmocnil slova: "Vole, zbláznil ses? Vždyť na vánocích je nejdůležitější Ježíšek. Copak jsi na to zapomněl?"
Vůl se zarazil, sklopil velkou hlavu a zabučel: "A vědí to vůbec lidé?


Letošní přání k vánocům, milí blogoví čtenáři, začínám touto povídkou, bajkou, která mě v té dnešní uspěchané době oslovila.

Stále víc s každým dalším rokem se přesvědčuji, že mnozí lidé jsou jako ta zvířátka v tomto příběhu… honí se za vším pomíjivým, materiálním a když se jich pak někdo zeptá: "Jaké byly vánoce?" … jen mávnou znuděně rukou, k obědu, ke Štědrovečerní večeři je vždycky to samé, možná i pod stromečkem :-) a tedy vánoce už je nemají čím překvapit, ledaže by pro změnu zaskočila nějaká ta rybí kostička.
Snažím se nepodléhat reklamám, masivní masáži na to, či ono zboží nebo mít vánoce už koncem října. Věřte mi, jde to!

Osel, který je považován za hloupé zvíře (dodnes nevím, proč? Copak by si Bůh vybral hloupé zvíře, aby zahřívalo svým dechem jeho Syna? Říká se, že šedá barva je barva pokoje, míru, možná i proto byl oslík u jesliček) ten odhalil podstatu vánoc. Nejdůležitější je přece Ježíšek!!! Malé dítě, které bylo příslibem štěstí pro všechny lidi dobré vůle - Boží Syn, který se sám stal darem pro ostatní. Proto si každý rok připomínáme jeho příchod a narození. Jen někteří lidé tu "hru" na Ježíška špatně pochopili.

Proto bych vám ráda, moji milí, přála, abyste tím největším darem pro lidi kolem vás, byli Vy sami a nejen v čase, kde nám to "přikazuje" kalendář, ale abyste to poznali, měli možnost dokázat druhému, kdykoliv se spolu sejdete, abyste nezapomněli, co je skutečně důležité, aby vám to pokaždé připomnělo Vaše srdce, protože to bylo stvořeno milovat. Nepřidělávejte mu tedy starosti, nezabírejte si v něm moc místa pro věci, které nejsou tak důležité, protože po čase si už na ně ani nevzpomenete.


Ale, co zůstane? RADOST! Když ji zahlédnete v očích, které se na vás právě teď dívají, dejte DAR největší, svůj ČAS, svoje naslouchání, ztišení se, které k vánocům patří, vnímejte srdcem, oči na to sami nestačí. Užívejte si všeho, co považujete za vánoční a nesdílejte vánoce na FB a dalších sociálních sítích, ale především v osobním nenahraditelném setkání.

Děkuji vám všem za to, že můj blog navštěvujete, že jste Michaelovi věrní srdcem… (…když to někdy povinnosti nedovolí jinak)


Děkuji za Vaši přízeň a podporu, díky za to, že jste! Víte, uvědomila jsem si, že můj blog ztrácí tím, když prostě "není čas", ale vynasnažím se, aby se to změnilo. Proto se zase zastavte, uvidíte, že jsem Snít o Michaelovi nepřestala, že se tu objeví brzy další povídka. Ty chvíle, kdy to tu vázlo, byla nutná pauza, abych mohla nastřádat sny, nechala uzrát myšlenky a dát jim nějakou formu. Formu, která je blízká mému srdci.


Tak, ať jsou pro Vás tyto vánoce nezapomenutelné, klidné a plné radosti z radosti druhých… přeje Vaše Zuzy

P.S. : Každý rok si říkám: "Zuzy, buď stručná!!! :-) ale ne, zase to nevyšlo, tak snad za rok!!!...:-)

Michael na exkursi :-) aneb...

13. prosince 2015 v 17:24 Videa, která stojí za to vidět! ♣
vzácný porcelán - Michael . Některé záběry jsou známé, jiné ne.