Leden 2016

5.kapitola

27. ledna 2016 v 5:55 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Vnitřní zápas aneb, vítejte v Neverlandu

"Christel, vůbec se mi tam nechce, nesnáším ho!"…posteskla si Abbie své kamarádce. "Tak, to už je docela pozdě, nemyslíš?" Pohlédla z okna jedoucího autobusu, kde se míhala krajina a daleko před nimi hory, které nasvědčovaly tomu, že jejich cíl se blíží.

Abbie se starostlivě rozhlédla po dětech, zda není Emmě zase špatně, ale rázem, jako by děti ožily, žádná nevolnost, ani únava, jen očekávání toho, co přijde.

"Vím, ale nešlo se z toho vykroutit, nic jiného, než přijmout tento ztřeštěný výlet mi prostě nezbylo!" …povzdechla si… "Jo, ale proč ho nesnášíš? Vždyť dal obrovské peníze na děti, dárky a podle všeho se ty děti a o to, jak jim pomoci, opravdu zajímá. Možná bys mu mohla dát šanci..." "Šanci na co? Aby se ještě více zviditelnil? Aby si nás a naši vděčnost koupil, tak to ani náhodou!" …řekla vzpurně. "Už jsem ti řekla, že jsi pěkně tvrdohlavá?!" "Jo řekla a ne jednou! Zasmály se obě ženy, které o sobě věděly, zažily spolu dost na to, aby byly k sobě upřímné a otevřené.
"Abbie, Abbie, dívej, už jsem tady!! Hurááá!" Jásaly děti v autobuse, před kterým se na dohled objevila kovová černozlatá brána. Abbie se zadívala před sebe a jakoby jí někdo přesunul v čase i prostoru, to, co před sebou viděla, se jí zdálo příliš nereálné na to, aby to mohla být pravda. Jen nadšené výkřiky dětí ji utvrzovaly v tom, že je to skutečnost a realita, dokonce i Christel se nechala strhnout.

Po malé zastávce u brány, která, když se otevírala, hrála hudba a jejich minibus se rozjel a záhy opět zastavil u malého domku, kde proběhla jakási kontrola a do knihy hostů. Všichni se zdáli být přátelští, i když z bodyguardů šel na první pohled respekt, ale dětem se líbilo to, jak jim neustále bzučí vysílačky, jak něco sledují na kamerách.

Sotva se dal autobus znovu do pohybu, děti měly přilepené nosy na skle a nadšením volaly: "Houpačky...kolotoče, vláček...vodotrysk, labutě...páv… …Michael!!"

No bezva, pomyslela si, přesně ten okázalý styl celebrity, když se podívala skrz druhé okno, kterým bylo vidět hlavní dům a po schodech sestupoval onen muž, mávající na pozdrav. Bude pro ni těžké předstírat, že ho baští a je z něho úplně paf, jako děti, ředitel a koneckonců i Christel...
Sotva se otevřely dvěře, děti vyskákaly ven a rozběhly se vstříc novým zážitkům a především jemu, Michaelovi.

"Michaeli… Ahóóój!" …křičely a běžely se s ním přivítat. Natáhl krok, aby jim byl co nejdřív nablízku, podřepl si a děti ho začaly objímat, byly šťastné. Abbie se snažila být praktická, jen, aby oddálila setkání a tak začala vykládat tašky, především ty, ve kterých byly léky, injekce pro děti nezbytné pro jejich zdraví.

Švihla okem po Christel, která ještě něco dojednávala s řidičem a pak vystoupila a podala si ruku s hostitelem a jako o překot, stejně, jako ty děti, se rozplývala snad úplně nad vším. Jen v jejím srdci hlodala sklíčenost a po dlouhé době nejistota, kdy musí být s člověkem, který v ní vzbuzuje protichůdné emoce a který ji pěkně štve, aniž by věděla proč!

Hrabala se v taškách a neustále něco kontrolovala a oknem sledovala, jak děti na něm visí a to doslova !Nějak nevěděla, jak ho vlastně oslovit, jak se vlastně chovat po tom, co jejich setkání v nemocnici bylo tak...tak nepřátelské. Ten člověk útočil na její rozum, který zažíval atak pro a proti...i cit, který měla pro děti a to, že si z jedné návštěvy zapamatoval jejich jména i zájmy ji udivovalo, i to, jak starostlivě a něžně se jich dotýká, jak je hladí po hlavě i tvářích, bere malou Emmu do náručí a ta se ho drží kolem krku jako klíště. Přistihla sama sebe, jak tupě zírá z okénka na ten celkem dojemný okamžik, zatímco všichni jsou venku a prostě se baví, ona by se nejraději otočila a jela zpět, vlastně kamkoliv.
Zhluboka se nadechla, přehodila zdravotnickou tašku přes rameno a další vzala do ruky a div se nezabila na schůdkách, když vycházela ven, něčí ruka ji zachytila. Plaše pohlédla před sebe a viděla děti i Christel, jak je personál odvádí do domu a další dva urostlí muži vykládají jejich zavazadla, zatímco ona tady zápasí se dvěma z nich a především sama se sebou. Bože, proč jen jezdila?!!!

"Dovolíte, Abbie, rád vám s tím pomůžu!"…ohlédla se před sebe a dívala se zblízka do jeho očí a cítila se před tím pohledem, jak odhalená do morku kostí. Stejný a pronikavý pohled, jako před nedávnem v nemocnici. Nesnášela, když nad sebou ztrácela kontrolu a ještě víc to, když musela maskovat to, co si opravdu myslí a ještě projevovat patřičnou vděčnost, komunikovat, když se jí ale vůbec nechce.

"Děkuju, ale zvládla bych to!"…řekla. "No jistě, o tom nepochybuji!"…řekl pobaveně, když viděl, jak jí jedna taška drtí rameno a druhou táhne pomalu za sebou.

Vzal ji rázně do ruky a při tom se dotkl její ruky. Měl možnost se zblízka ponořit do jejích pronikavých modrých očí. Jak to, že si tehdy v nemocnici nevšiml jejích krásně vykrojených rtů a symetrické tváře, podél které splývají její dlouhé vlnité rusé vlasy, jako by právě vycházelo slunce nad Neverlandem.

Včera nebo dnes, přináším vám antistres :-)

23. ledna 2016 v 18:59 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Pokud je vám zima, Mike ohřeje nám klima Smějící se

P.S. Věnujte, prosím, pozor červenému kroužku, nebo Mikovým prstíkům a je vám i v závěji vedro..;-)

Toto video věnuju speciálně Moničce k jejímu zítřejšímu dni


4. kapitola

20. ledna 2016 v 8:39 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Zdroj informací


O týden později…

"Slečno Barkerová, můžete jít dál, pan ředitel na vás už čeká!"…položila sluchátko a usmála se vlídně sekretářka na Abbie, která seděla u ní v kanceláři celých dlouhých deset minut. Vnímala nepříjemný tikot hodin a sledovala ručičky, co odbíjeli minutu po minutě a každá z nich se zdála být věčností.

Měla nepříjemný pocit kolem žaludku, že pozvání na kobereček nevěstí nic dobrého. Nebyla si vědoma žádné profesní chyby, žádného selhání, pochybení, ale spíš jen tušila...
Vstala nejistě, šla ke dveřím, na které hlasitě zaklepala a dveře se jmenovkou ředitele Noah Harris a vstoupila dál.

"Dobrý den, pane řediteli, nechal jste si mě zavolat…" …odmlčela se a byla ráda, že konverzaci nemusela začínat ona sama. Muž ve středních letech v perfektně padnoucím saku, pečlivě oholený, upravený, který seděl v koženém křesle, se postavil a podával jí přes stůl ruku.
"Dobrý den, slečno Barkerová, jsem rád, že jste si udělala chvilku čas, prosím, posaďte se." Ukázal na křeslo naproti jeho stolu. "Děkuji, raději postojím." Cítila se nesvá. "Klidně se posaďte, naběháte se na oddělení víc, než dost, prosím." Nebyl nepřátelský, jak si původně představovala, mluvil klidně bez náznaku nějakého nadcházejícího průšvihu. Mlčky přijala nabízené místo.

"Slečno Barkerová, měl bych tu s vámi k projednání pár záležitostí." Natáhl se na kraj pracovního stolu pro nějaký tiskopis. "Tak nejprve tu mám vaši žádost o studium na lékařské fakultě, kterou jste si před časem podala a musím říct, že ji milerád podepíšu." Usmál se, když viděl její stísněnost. "Mnohokrát děkuji." Opětovala úsměv a chtěla se ze svého místa zvednout, ale muž za stolem pokračoval dál…
"Vím, že jste úspěšně složila vstupní testy a splnila tak podmínky pro přijetí ke studiu a já musím říct, že jsem velice rád, protože odvádíte svoji práci zodpovědně, citlivě vůči pacientům a jste u nich oblíbená, stejně jako v kolektivu sester i lékařů, slyším samou chválu." Podal jí vyplněnou žádost a ona znovu poděkovala. "Děkuji, pane řediteli, to bude tím, že mě ta práce baví a naplňuje mě pomáhat především dětem k uzdravení." Jen souhlasně pokynul hlavou. "To je dobře, moc dobře!"…opřel se zády ve svém křesle a zadíval se do tváře rusovlásky ve zdravotnickém stejnokroji.

"Abbie, smím se vás na něco důvěrného zeptat?"…řekl opatrně. Znejistěla i ona, když ji tak důvěrně oslovil křestním jménem, copak si všechno nepřečetl v jejím podrobném životopise...? Běželo jí hlavou... "Ale jistě, ptejte se…" Očekávala by smršť jakýchkoliv otázek, jen to, co přišlo, ne. "Abbie, smím vám tak říkat...?" Jen pokývala hlavou na znamení souhlasu a to natahování jí začalo nedělat dobře...z úředního tónu přešel na důvěrný.
"Tak tedy, Abbie, promiňte mi, že se na to ptám tak vlezle, ale vy se znáte blíže s panem Michaelem Jacksonem?"…sledoval její reakci, strašně zbledla v obličeji…a pomyslela si… "Ten bastard si přece jen šel na mě stěžovat!!! Skoro by na něj i ten incident před nedávnem v návalu dalších povinností zapomněla.

"Pane Harrisi, znám ho asi, jako každý člověk v této zemi, na této planetě. Je to slavný muž, celebrita!" "Ano, to jistě, ale nabyl jsem dojmu, že se znáte blíže nebo jste dokonce dobří přátelé." Zkoumavě, až nevěřícně si ji prohlížel. "Přátelé? Dobří přátelé?! To opravdu ne! Máte zřejmě špatný zdroj informací, …zasmála se ironicky a vstala ze své židle.
"Abbie, prosím, nechtěl jsem vás rozzlobit nebo být indiskrétní. Posaďte se ještě…rád bych vám to vysvětlil." Neochotně si sedla zpět, byla naštvaná, už jen při vzpomínce na toho chlapa s rouškou.

"Víte, pan Jackson nám dal přinejmenším hodně štědrý dar - právě dětské onkologii a další příslib finanční pomoci. Jeho návštěva zde přinesla radost dětským pacientům, protože ho zbožňují, ale díky jeho daru budeme moci pořídit další přístroje právě dětské onkologii. Tím zdrojem informací byl pan Jackson sám!"...překvapeně zamrkala a krve by se v ní nedořezal.

"Jak… jak tomu mám rozumět?" nechápala... "Říkal mi, že když byl navštívit děti, obdivuje, s jakou pečlivostí, láskou a především trpělivostí konkrétně vy, přistupujete k dětským pacientům a speciálně si vás vyžádal na doprovod dětí na Neverland."
"To bude jistě nějaký omyl, pane řediteli! Nemyslím si, že bych plánovala jakýkoliv výlet, kamkoliv, rozpis služeb je daný!"…začala se vymlouvat.

"Ale, slečno Barkerová, Abbie, služby se dají změnit, navíc, tak, jako tak, to bude třeba udělat! Jistě, že nepojedete sama, Christel pojede také a navíc, všechny děti, které jsou té návštěvy po zdravotní stránce schopny, přece pojedou také. Takže odjíždíte koncem týdne "…

"Pane řediteli, ale já nech...nemůžu... já... " hledala vhodný argument, který by ji z toho dostal, zmatkovala při představě, že bude toho namyšleného chlapa vídat a ještě mu být vděčná za to, že tam smí být také. Stejně jako ředitel, když je mu slíbený tučný příspěvek, připadala si, jako by ji prodal.

"Abbie… řekl téměř otcovsky ředitel…dětem to udělá jen dobře a týden není zas tak dlouho… děti přijdou do jiného prostředí, slyšel jsem, že je to pro děti ráj na zemi. Určitě jim to prospěje víc než jakákoliv nemocniční terapie a vy také potřebuje změnu, vaše práce je náročná na psychiku a není dobré myslet jen na nemoc jako takovou, ale taky občas žít, mít důvod k radosti. " Vstal ze svého křesla on, vstala již mlčky i ona, doprovázel ji ke dveřím...

"Tak Abbie, běžte připravit sebe i děti a s tím vše spojené…o souhlas rodičů dětí se postarám a nezapomeňte, že blaho našeho oddělení je převážně ve vašich rukách!"

Podal jí ruku na rozloučenou a než si cokoliv uvědomila, stála před jeho kanceláří s lejstrem v ruce a obrovskou zlostí, že se jí přece jen pomstil za to, co mu při jeho návštěvě řekla.

3. kapitola

13. ledna 2016 v 19:30 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Ne sbohem, ale nashledanou!

"Slečno, prosím vás, počkejte přece!" …snažil se ji dohnat na dlouhé chodbě a povedlo se mu to až na jejím konci. Neochotně zastavila svůj vozík a napřímila se, podvědomě cítila, že se bude muset bránit. Její pohled byl nepřítomný a její modré či zakalené, právě prožitým incidentem. "Co?" …vyhrkla naštvaně a zastavila se.

"Díky, vážně mám co dělat, abych vám stačil!" …usmál se a vydechl, ale s ní to nic neudělalo, nic, žádná známka odlehčení situace.

"Já chtěl …jsem se jen zeptat a promiňte mi, vážně to bylo nutné jednat s tím chlapcem tak…?" Nenechala ho doříct, nadechla se a než cokoliv stačil vysvětlit… snesla se na něj snůška kritiky.

"Tak hele, mě nezajímá váš pohled na věc, ani vám nepotřebuju nic vysvětlovat, proč tak a ne jinak...udělejte si spoustu fotek s těmi nebohými dětmi, abyste měl šanci si dokázat, jak jste dobrej, ušlechtilej, hoden obdivu a klidně se dojímejte sám nad sebou a mě ušetřete jakéhokoliv pseudo - psychologického rozboru, ano?! A teď mě omluvte, musím se jít převléct a navíc, právě mi skončila směna !" Vzala vozík a chtěla se mu vysmeknout, co rozhodně nechtěla, bylo čekat na odpověď! Ale mrštně se jí postavil do cesty a dal nohu pod kolečka vozíku a chytil ho oběma rukama, jako by měl strach, že mu ty nohy přejede, možná by se tomu ani nedivil! Zadíval se jí zpříma a pevně do očí bez možnosti, aby uhnula pohledem, rozhodnut jednat stejně jako ona.

"Nic z toho jsem vážně říct nechtěl, ale vy jste mi aspoň zcela bez obalu a po pravdě a od plic prozradila, co si to o mně vlastně myslíte a tím se v mnohém vaše jednání vysvětlilo, takže už vás déle nebudu obtěžovat svojí přítomností, děkuji vám za vaši upřímnost a nashledanou! Moc mě těšilo, Abbie Bakerová !" …nadzvedl mírně klobouk, pustil vozík a obešel ji a ona měla cestu volnou.

Zažila něco, čemu se říká: "neplánované odhalení", které neměla v plánu, ale nedala to znát, co na tom záleží, co si o ní pomyslí nějakej a raději za ním hlasitě pronesla: "Raději sbohem!" …a pro sebe si řekla: "Idiote!! Vole!" Zajela do výtahu a než se jeho dveře zavřely, dívala se, jak vchází zpět k dětem, neměla šanci vidět jeho reakci, to jak povytáhl obočí i koutek rtu v samolibém úsměvu a odpověď "Ne sbohem, ale nashledanou!"

Celou cestu výtahem si pro sebe nadávala, co si to ten chlap o sobě myslí? Blbec jeden! Možná má peněz jako slupek, chová se jak nějakej baron: "Ano, prosím, smím prosím…blabla…opakovala si v duchu jeho fráze a jeho chování ji vytáčelo, stejně i to, jak se plete do něčeho, čemu vůbec nerozumí.

Byla unavená, psychicky vyčerpaná z dnešní služby, ze všeho, co se událo. Bylo jí neskutečně smutno, především pak z toho, že malý chlapec svůj boj o to nejcennější prohrál. "Ach Jimmy!"

Mlsáte rádi ?

10. ledna 2016 v 18:44 ☺☻ Zajímavé fotky
Krásný cukrátka, až je jich škoda konzumovat.
a nebo lízátko

a taky dortíčky máme :-)


2 .kapitola

6. ledna 2016 v 8:14 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Když to musí být!


"Sestřičko, směl bych, prosím, s vámi…mám tu nějaké dárky pro děti a také bych rád, kdybyste mi o jejich nemoci něco řekla a...také, jak jim mohu…"
Nenechala ho domluvit, byla úsečná. "Když mi budete stačit, pane Jacksone, tak smíte, ale nejsem si jistá, že já jsem ta pravá, která tady smí rozebírat zdravotní stav pacientů, obraťte se na ošetřujícího lékaře. Já jsem jen zdravotní sestra!" …řekla příkře a mrštně tlačila vozík do pokoje na konci chodby. ..... Ááá, tak ví, dokonce kdo jsem a jak se jmenuji, řekl si sám pro sebe.
"Ale, lékař o tom ví a říkal, že nikdo jiný ty děti tak dobře nezná jako vy a jistě tím nemyslel jen jejich zdravotní stav, slečno Abbie Bakerová!" …zavadil pohledem jmenovku připnutou na jejích prsou.
Snažil se o vlídný lichotivý tón, který zdá se, moc nezabíral, na tuto ráznou, nepřístupnou rusovlásku s nebesky modrýma očima.

"Když to musí být!" …pokrčila rezignovaně rameny. "Byl bych vám opravdu moc vděčný!" …plaše k ní vzhlédl a jejich pohledy se nakrátko střetly. Setkal se už se spoustou reakcí na něj, ale s tak ledovým, lhostejným, ostrým - nikdy! Nevěděl proč a rozhodně ho to svádělo přijít tomu na kloub.

"Ale nic moc neuvidíte, pouze rozdám dětem jejich léky a to není žádná senzační podívaná, pro člověka vašeho formátu! A taky, pokud se bojíte infekce, tak zbytečně! Oni by se jí měli bát, mají mnohdy imunitu na nule!" Zadívala se na jeho černou saténovou roušku na jeho krku. A taky je pěkně jedovatá, ironická, všímavá a má postřeh, pomyslel si, ale právě to ho na tak křehké dívce fascinovalo… sledoval každý její rys tváře, pohyb, řeč těla, když zrovna její ústa mlčela.

"Dobré ráno, chlapci, vaše léky jsou tady!" …zaparkovala vozík hned za dveřmi a vzala tác s léky a popsanými kalíšky a nalévala džus ze džbánu na zapití a podávala je do dětských rukou, aby je prázdné zase mohla uložit zpět.
"Malcolme, koukám, že ses vyspal dneska do růžova a to je moc dobře, pozítří tě propustí domů a tady za tebou byla pozdě večer maminka, ale už jsi spal, tohle ti přinesla…" …sáhla do kapsy a vytáhla malou postavičku kominíčka se čtyřlístkem a usmála se na něj a chlapec na ni. "Ale, až tohle spolkneš a zapiješ a malý udělal, přesně to, co po něm tento rusovlasý anděl žádal, jen tiše s dojetím sledoval dětskou radost, se kterým si od ní bral dárek a pak i léky.

Pro každého z dětí měla vlídné slovo, úsměv, pohlazení i na něj se děti sesypaly a povídaly si, smály se...ale snažil se i přes jejich brebentění, udílení autogramů poslouchat rusovlásku, která na něj byla jako břitva. Když rozdala téměř všechny léky, zbyl jí na tácku jeden poslední, hlasitě si povzdechla…

"A Samueli, na tebe taky pochopitelně zbyl, pojď si prosím pro svůj díl léků!" Nalila ze džbánu další sklenku džusu, ale chlapec seděl zády k ní na posteli a dělal, že se ho to netýká, že se ho netýká vlastně nic, ani léky, ani návštěva Michaela Jacksona, seděl s rukama složenýma v trucovité křeči na prsou... Malinko zvedla hlas a zopakovala... "Samueli, prosííím, pojď si pro ty léky!" Nic! Z chlapcovy strany žádná reakce a jen pevněji semknul ruce na svých prsou a rty na důkaz, že je rozhodnutý nic z toho si nevzít. A všichni kolem ustali v hovoru a sledovali tu každodenní "hru" kdo z koho…tak, jako pokaždé, ani dnes ji Samuel nezklamal!

Napjatě sledoval i jeden pár rentgenových tmavých očí, který jí byl tak lhostejný!

"Samueli, nerozuměl jsi mi snad?! Vzala léky a skleničku s džusem a šla k jeho posteli, na které seděl jako sfinga! Zadívala se zpříma do jeho očí, díval se skrz ni...a pak přivřel oči a chtěl jí vytrhnout z ruky skleničku, aby ji zase polil, ale její pohotová reakce mu v tom zabránila. "Nejdřív ty léky!!" …zkřivil pusu a semkl rty k sobě ještě pevněji. "Říkám to nerada, ale pokud je budeš odmítat, bude ti je muset lékař píchnout do žíly a to je zbytečná bolest navíc! Tak, Samueli??!!" Nic...chlapec se od ní odvrátil obličejem, dělal, že nevidí a neslyší...a to už začalo být poněkud trapné, neměla na to dnes nervy, dnes rozhodně NE!
"Tak, ty si nedáš říct, že? Asi vím proč, tak víš co, udělám to za tebe a je mi to fakt jedno! Nejsi střed celého vesmíru!" Kluk po očku sledoval, co udělá, sledoval i Michael a s ním dalších šest párů dětských očí.

"Ukrátíme si čas i vzájemné trápení!" …Abbie se před něj postavila a vychrstla na sebe a svůj oděv obsah celé skleničky s pitím s ledovým klidem tak, jako to dělá on každé ráno. Využila moment překvapení a vrazila mu do ruky léky... "Jen jsem zvědavá, čím je zapiješ, ale to už je tvoje starost!" …řekla chladně, vzala od něj prázdný kelímek a spěchala ke dveřím, celá mokrá a malého trapiče nechala na pospas sama sobě.

Zahlédla jen, že v pohledu chlapce jako by se něco změnilo, protože všichni kolem byli potichu, žádný hec nebo hlasitý obdiv, spíš naopak, dnes jeho "hru" vyhrála v jejich očích Abbie.

"Ale jeden člověk v místnosti si to nejspíš nemyslel…

Ten výraz...

3. ledna 2016 v 6:25 ☺☻ Zajímavé fotky

... to gesto !:-)


Michaeli, jestli tím gestem myslíš to, co já, tak jsi pěkněj sprosťák!!!!Smějící se ♥ Ale vypadá to tak, že jo ?

No a už to udělal zase:-)

Smíšek :-)

1. ledna 2016 v 19:45 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Nedívím se mu, asi bych se taky smála, už jen slyšet tu japonštinu. Působí to jako by mu nadávali :-)
Miluju, když se směje a lumpačí!♥