Únor 2016

9.kapitola

24. února 2016 v 10:30 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

To, co je skryto za zraky = zázraky!

"Neruším?!"…ozval se znenadání mužský hlas za jejich zády. Abbie jen otočila oči v sloup. A Christel pohotově odpověděla, dřív, než se stačila Abbie k čemukoliv nadechnout...a mrkla na ni."Vůbec ne, Michaeli, nerušíte!" …opatrně odsunul další křeslo, do kterého se posadil.
"Chtěl jsem se jen zeptat, zda vám nebo dětem nic nechybí a zda jsou všechny v pořádku, přece jenom, byl to náročný den..." "Ano, to byl, ale díky, děti jsou v naprosté pohodě, šťastné, žádné zdravotní komplikace, nic takového...a nám rozhodně také nic nechybí, viď, Abbie?" …podívala se na svoji kamarádku, která mlčela.

"Ne, nechybí, děkujeme. Byl to skvělý výlet, děti toho za jeden zažily víc, než za celý svůj život." Pokusila se o zdvořilý úsměv...ale, co to??? Christel se najednou zvedla ze židle.

"Prosím, omluvte mě, jdu se podívat na děti, zda řádně vykonaly osobní hygienu a dohlédnu na to, aby vám nezbořily dům!" ... ještě, než odešla a když procházela kolem Michaela sedícího zády k ní, na ni udělala spiklenecký výraz , jako: "Jdi do něj!" Zrádkyně jedna, to ti nedaruju!... spílala v duchu Abbie na Christel.
Po chvíli trapného ticha Michael promluvil… "Jsem moc rád, že to všechno tady může být k dispozici dětem a snad jim pomoct v jejich uzdravování, i když bych strašně rád udělal víc!" povzdechl si...

"Děláte Michaeli víc, než musíte!" řekla. "Vlastně víc, než kdokoliv a nemyslím tím jen ošetřovatele, lékař, ale někdy i samotné rodiče, bohužel". Představila si právě Samuela.

"Ach, ano, myslíte toho chlapce, že? Já, nechtíc jsem vyslechl včera váš rozhovor, když jsem vás hledal. Je strašné, jak ten hoch musí trpět!" Přivřel oči nad psychickou bolestí a utrpením, které musí snášet.
"Víte, marně se od včerejška snažím přijít na to, jak mu pomoct, ale možnosti zdravotní sestry jsou dost omezené." Podívala se do jeho tváře, byla vážná, bez známky jakékoliv radosti nebo manýrů slávy, které by mohl mít… vlastně stával se pro ni jednou velkou záhadou.

"Abbie, když by to šlo, rád bych mu nějak pomohl...a s tím souvisí ještě něco, co cítím delší čas, jako... překážku!"…na sucho polkl a jeho pohled se stal upřeným na její tváři, až se cítila obnažená do morku kostí. "Díky, ale co myslíte tou překážkou?" …nechápala.
"Co? Vlastně je tu od našeho prvního setkání v nemocnici, špatně jsem vás odhadl. Víte, myslel jsem, že jste na toho kluka Samuela příliš přísná i s tím, jak jste se sama polila, aby, jste mu "ušetřila práci". Já mám pocit, že z našeho prvního setkání i tady přetrvají jakési "třecí plochy", které bych rád odstranil." Intuitivně vycítila, co tím myslí, to, jak na něj byla ve špitále nepříjemná, hubatá...a jak mu dala sežrat to, kým je a jak se do něj navážela.

"Michaeli, prosím...zapomeňte na to!" …řekla sklesle, když si všechno zpětně vybavila..

"Zapomenout ano, ale rád bych vám vysvětlil... "Ale mě nemusíte opravdu nic vysvětlovat… " Nenechal jí domluvit...věděl, že to z něj musí ven.
"Abbie, já doufal, že tím, že si vás tady vyžádám, coby doprovod dětí, změní vaše smyšlení o mě a o tom, že těm dětem chci opravdu pomáhat, jak to jen půjde, že nejde jen o nějaký rozmar nebo podobně! Vůbec si nechci nic dokazovat a už vůbec ne to, jak jsem dobrej a ušlechtilej nebo hoden obdivu!" …řekl klidně, avšak se skleslým hlasem, když prakticky přesně zopakoval její slova v nemocnici.

K sakru, pomyslela si, slyšel mě! Nezapomněl! Raději by se v ten moment viděla sto sáhů pod zemí, zastyděla se sama nad sebou, jak mu nadávala prakticky kvůli všemu. Teď vidí člověka, který se snažil jen doopravdy pomoct.

"Tam u vás v nemocnici, vůbec jsem se nebál infekce nebo čehokoliv jiného... roušku nosím, protože jsem alergický na smog, mám vitiligo, možná to pro někoho může být známka podivínství, ale nechci, aby mě někdo fotil nebo jinak dokumentoval, když jsem na návštěvě u dětí, nepřeji si to, proto jsem nechtěl nikoho z mých lidí mít u sebe. " Zatnul křečovitě prsty do křesla a nervózně poposedl, až to zapraskalo... bylo jí najednou tak trapně za sebe i své chování, evidentně mluvit o tom bylo pro něho nepříjemné. Zabodla svůj pohled do jeho očí a zpříma mu odpověděla.

"Michaeli, upřímnost za upřímnost! Já, omlouvám se za to, jaká jsem byla nesnesitelná v nemocnici, nyní už vím, špatně jsem vás odhadla, ale neměla jsem dobrou zkušenost s celebritou, která přišla k nám na oddělení, tak proto a hlavně, měla jsem po noční službě, která byla pro mě velice náročná emočně i fyzicky! Tu noc před tím, než jste nás navštívil, mi na oddělení zemřel malý pětiletý chlapeček na akutní leukémii a já to nezvládla, bylo to poprvé, co…mi zemřel tak malý pacient! Co… " …hlas se jí zachvěl a uhnula pohledem, bála se emocí ještě teď. "Co ... jsem se podívala smrti tak zblízka do tváře, vlastně bojuju s tím každý den, když přiděluji léky dětem v každé tabletce, ampuli, kterou ji vpravím do žíly."

Těžce vydechla, aby se před ním nerozbrečela a snažila se dostat do plic trochu vzduchu a odvést pozornost jinam, když on taktně mlčel.

"Ale tady, je to jiné! Tady u vás v Neverlandu, jako by žádná nemoc neexistovala i přes to, že děti mohou všechno, jako ty zdravé, je s podivem, že se nedostavila sebemenší známka jejich oslabení imunity. Můžete být na to, co jste tady vytvořil, hrdý, už jen proto, že je to nejen váš domov, ale místo, kde se dějí opravdové a viditelné zázraky, které vidím na každém dítěti, kterému se tady vrací zdravá barva do tváří, radost!"
Jejich pohledy se střetly, byly stejné a přesto jiné...Oni byli stejní a přesto jiní - pochopili se navzájem.

"Abbie, děkuji vám za vaše slova, ani nevíte, jak moc pro mě znamenají!


P.S. No vidíte, jak si to v klidu vyříkali a to jsem měla původně v plánu ostrou hádku, no, Zuzy míní, Michael mění...a to mě baví!! ;-) Nikdy přesně nevím, co bude dál. Usmívající se)

Rare foto...

20. února 2016 v 16:52 ☺☻ Zajímavé fotky
Mike v natáčkách, no toto ? :-)

A tady tuhle fotku asi znáte,ale jen se záběrem na Mika. Působí dosti opuštěně.
Jééé, on na mě mrknul :-)

8.kapitola

17. února 2016 v 5:55 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Holčičí povídání


Seděla po náročném dni, který byl naplněn prohlídkou Neverlandu nebo spíš její části, na terase a usrkávala nealkoholické Mochito brčkem a dívala se kolem a vzpomínala spolu se svojí kamarádkou na reakce dětí při jízdě vláčkem, návštěvou místní zoo a smála se tomu, jak děti reagovaly na obrovského žlutého hada, jak se bály a ona snad nejvíc k pobavení všech a nejvíc Michaela, který se jí snažil vysvětlit, že není milejšího a přítulnějšího tvora na zemi. Nepomáhaly její námitky na jeho adresu, že to byl právě had, který svedl Evu ke hříchu, za který pak následoval trest - vyhnání z ráje.

Dívala se před sebe na zlatavý západ slunce, které uléhá ke spánku tam za horami, které se zdají být blízko, ale ve skutečnosti to tak rozhodně není. Zamyslela se, kdy naposledy sledovala západ slunce...a zamyšleně míchala brčkem ve svojí sklenici, až kostky ledu vydávaly hlasitý, křišťálový zvuk...

Probral jí ze zamyšlení až hlas Christel... "Nadbíhá ti, všimla sis?" …ustala v míchání a vyvalila na ni oči... "Jako...kdo?? Ty myslíš… jeho!Nééé !" …vzhlédla k ní a překvapeně zamrkala...a pak se začala smát, něco tak absurdního už dlouho neslyšela. "A koho jinýho! A nedělej, že sis toho nevšimla?"

Christel se opřela o ratanové opěradlo křesla, ve kterém spokojeně seděla...a sledovala Abbie, jak jí na okamžik zmizela barva z tváří. "Tak, to jsem si teda nevšimla!"…odsekla. "Ale no ták, Abbie, je z tebe úplně vedle!" …zasmála se.
"Včera, jak jsi šla hledat Sama, pořád se díval ke dveřím, když jsi odešla a pak vystartoval za tebou tě hledat, ani přemlouvání dětí nepomohlo! Dnes od rána jen vyhledává příležitost, aby tě měl na očích, neustálé přesedání ve vláčku, pak při svačině, obědě a co potom ta provokace s hadem, kterého tě nutil hladit...a zbavit tě strachu z něj, jen aby ti mohl být nablízku. Prostě vyhledává i ten nejmenší kontakt s tebou a říkej si, co chceš, já věřím tomu, co vidím! Prostě kamarádko, je to tak a věř mému instinktu, ještě mě nezklamal!"

"Tak, to jsi pěkně vedle, stejně jako tvůj instinkt!" …řekla nasupeně. "Ty moc dobře víš, že se mi sem nechtělo a nebýt toho, že jsem to dostala rozkazem, bych tu o své vůli nebyla! A nějaký Jackson je mi pěkně ukradenej, vytáčí mě, tou svojí vlídností, slušností a ani nevím, čím dalším mě dráždí, kdybych tu nebyla host, tak ho místy pošlu do...háje, stejně jako v nemocnici. Znáš mě, že pro to nejdu daleko". "Jo, jo, Abbie, možná to je právě proto, že se mu podvědomě bráníš! A co se škádlívá…to napětí mezi vámi začíná pěkně jiskřit, ať už o tom víš nebo ne nebo nechceš vědět! "
"Christel, prosím tě, známe se už dost dlouho na to, abychom o sobě věděly, jaký typ chlapa se nám líbí a tento rozhodně není ten můj… takže má smůlu a nehraj si na psycholožku, ano?! A nepodsouvej mi něco, co je na hony vzdáleno pravdě. " Dloubla jí se smíchem loktem...a usrkla ze své skleničky.

"Abbie, no a proč by to nemohla být pravda, jsi hezká holka a on je evidentně na zrzky! Jo a taky jsem zapomněla na jednu nejdůležitější z předností, které má!? Řekla zcela vážně, až Abbie napjatě čekala, co z ní vypadne… "Má, sakra, pěknej zadek!! "Smějící se …smály se, jak dvě puberťačky, ani nevěděly čemu. Neustále se pošťuchovaly, dobíraly jedna druhou … "A co když je na brunetky, hmm.. ??"…pokoušela se Abbie obrátit vše proti Christel. " Jsi přece jeho fanynka, ne? Tak máte tedy jistě něco společného, aspoň hudbu a co já vím, třeba se najde i něco dalšího. "Co třeba jako?" …nedala se Christel. "No, co třeba? …řekla spiklenecky Abbie. "Třeba lásku k plazům nebo cokoliv z toho jeho zvěřince a neboj, na něco dalšího jistě přijdeme! Jen by to chtělo ostřejší pití!"

Začaly se jak na povel opět smát...Jsi hrozná, víš to?!" …zaprotestovala Christel. "Ne, to ty! Ale stejně bych si lepší kamarádku nemohla přát…" "Nápodobně! Ale dokážeš si představit toho obrovskýho hada, co měl dneska kolem krku, jaké by z něj byly bezva doplňky, kabelka, botičky…a šly by mi k těm žlutým letním šatům!" …vysrkla zbytek tekutiny ze skleničky brčkem, až to zachrčelo... "Jsi děsná!"…a další salvy smíchu...

"Vím a co? Říkal přece, je tak krásný, hebký, elegantní, ne??" Usmívající se (děvčata, stále je řeč o hadovi, jako o tom plazu :-))…obě se přespříliš dobře bavily, aby si všimly, že se neslyšnými kroky blíží jejich hostitel.

Opět nádherné fotky

15. února 2016 v 13:18 ☺ Na VELIKOSTI záleží !☻
1.Upocený , sexy a NÁŠ!!!

2. Ach ty přezky, dělají mě hezky !:-)
3. Tak děvčata, moje náruč je vám k dispozici, která bude první ???

7.kapitola

10. února 2016 v 6:38 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Překvapení, alá Thriller!

První noc strávená v Neverlandu, v zemi, kde je možné skoro všechno, myslela si, že jsou to jen hloupé povídačky, legenda, která byla uměle vytvořena proto, aby podtrhla jistou tajuplnost jejího majitele, který se sám stal legendou. Bránila se tomu podlehnout, ale včera krátce po příjezdu se právě tady odhalilo jedno velké proč...a byla ráda za Samuela a přemýšlela, jak mu dál pomoci.

Bylo časné ráno, byla zvyklá vstávat brzy, probudila se odpočatá, přes to, že nespala ve své posteli. Pohled z okna jejího pokoje ji uchvátil, majestátné hory v pozadí, ze kterých právě vstávalo slunce a vše se probouzelo do nového dne. Otevřela okno a cítila ten svěží čistý vzduch a vůni letního rána. Nepamatovala si, kdy naposledy se probudila v tak krásné přírodě, daleko od ruchu velkoměsta, kde se ozývá troubení aut, houkání sanitek, směřující na urgentní příjem v nemocnici, u které je její ubytovna.
Rychle se oblékla, učesala svoje neposedné vlasy, které sepnula sponou a vydala se na obhlídku za dětmi.

V pokoji, kde spali chlapci, byl klid, všichni spokojeně oddechovali, byl to krásný pohled na spokojené děti, kterým se zdá bezesporu krásný sen, který vyvolává na jejích tvářích úsměv. Kolikrát ty děti viděla spící v nemocnici, jejich tvářičky byly bledé, unavené, zatímco teď se jim vrací barva do líček. Potichu, aby nevzbudila, zavřela dveře a vydala se k ložnicím děvčat, tam už takový klid nebyl.

Sotva otevřela dveře, dostala ránu mezi oči, zřejmě se připletla do polštářové bitvy. Všechny holky zpozorněly a ztichly, když Abbie chytila polštář a čekaly na hubování.

"Tak, vy tak !?" …hodila polštář a vzápětí schytala další pecku, holky pištěly, vřískaly a ona s nimi…připadala si svobodně bezstarostná… až do chvíle , kdy se z jednoho polštáře začala snášet k zemi sněhobílá peříčka. Malá Erika vypískla: "Páni, máme průšvih!" a boj ustal. Abbie vzala natržený polštář a uklidňovala naráz vystrašené tváře holčiček. "Ale ne, rána není hluboká, vše nacpeme zpátky a já to pak zašiju, nikdo nic nepozná, nebojte.. !" …usmála se "A teď honem umýt, vyčistit zoubky a jde se na snídani, pomáhala děvčatům s hygienou a oblékáním, zatímco Christel s chlapci už seděla v jídelně u horkého kakaa a voňavého pečiva.

"Dobré ráno všem!"…pozdravil zvonivým hlasem pán tohoto domu a s úsměvem přejel po všech přítomných dětech i jejich ošetřovatelkách a zvlášť po té, jejíž vlasy mu připomínají žár slunce.

"Dobrýýý ráno, Michaeli!! Hlaholily děti a shlukly se kolem něho tak, že měl co dělat, aby uhlídal svůj šálek horké kávy. "Tak, jak jste se vyspinkaly? Zdálo se vám něco krásného?" Nevinná otázka a tolik různorodých odpovědí, ve kterých se děti překřikovaly a štěbetaly, které víc a snažily se vyprávět svoje sny a zážitky. Abbie a Christel dál poklidně snídaly a Christel zapisovala teplotu dětí do tabulek a s podivem, žádné z nich nejevilo známky nějaké akutní změny.

Najednou všechno ztichlo a díval se na Abbie, která seděla zády k obrovskému prosklenému oknu...a tucet párů dětských očí a jeden zvlášť podmanivý, uhrančivý se díval jejím směrem...a přímo na ni. "Co?? Co je???" …zeptala se nevrle a snažila se s předstíraným klidem napít ze svého šálku, jako by vycítila něco, co děti nechtějí pojmenovat...a pohled na ně a Michaela, který se podivně uculoval a zakrýval si rukou pusu, aby zakryl úsměv jí rozhodně klidu nepřidalo. "Abbie, asi by ses teď neměla otáčet!"…řekla Mia. "Je tam…. Bože, ta je obrovská… " …řekla malá Emma a ukazovala prstem tam někde za ní a její pohled směřoval kamsi vzhůru.
Abbie jako by vycítila jistý druh nebezpečí a vylekaně, jako ve zpomaleném filmu se otáčela...přesně tím směrem, kterým malá holčička ukazovala prstem…

Když se Abbie otočila, leknutím jí málem vyskočilo srdce z hrudi...hned za ní obrovsky dlouhý krk žirafy, která nahlížela do prostorné jídelny s klidem, jako, že ona sem přece taky patří. Lekla se tak, že si polila blůzku...a bleskově položila hrníček s nedopitou kávou, které většina ulpěla na její světlé halence...a děti se začaly smát. Musela vypadat směšně, vyděšená a politá...a největší radost z toho měl samozřejmě Samuel a ten začal pokřikovat. "To já ne, to si udělala tentokrát sama!!" …a všichni se začaly smát a Abbie musela taky. Čekala by cokoliv, ale to, že strčí žirafa hlavu do jídelny, to se pravdu může stát jen tady.
"Jdu se převlíknout!" …cítila se dost trapně, i když vůbec nemusela, všichni to brali jako roztomilou příhodu s něčím nečekaným. Michael jí zastoupil cestu...
"Já se omlouvám, měl jsem vás upozornit"... Sjel pohledem na její politý dekolt a zase pátral pohledem v její tváři... "To je dobrý, už jsem si zvykla, je to fuk, jestli mě polije Samuel nebo já sama."

"Abbie, chci vzít děti i vás s Christel na projížďku vláčkem po Neverlandu, přidáte se? Rádi na vás počkáme, až...se převléknete."

"Jo, díky, ráda se připojím!" Tak, to jsem rád! A Abbie...ještě jsem se vás nezeptal, jakou jste měla noc?" Proč mě ten chlap tak zdržuje pitomýma otázkama? Pomyslela si…už by se raději nacházela v čistém oblečení. Takhle protahovat už tak trapnou situaci...snažila se ho odbýt. "Díky, dobrou, vyspala jsem se jako nemluvně!" …najednou zase ten jeho poťouchlý úsměv, ten chlap mě už začíná pěkně štvát! Ne, vlastně mě štvát ještě nepřestal.

"Tak, to mě těší, já jen, že to vypadá, že jste měla náročnou noc!" …uculil se. "Jak to, sakra, myslíte??" …řekla dotčeně. Najednou jeho pohled směřoval k její hlavě, vlasům a jeho ruka se zlehka dotkla temena její hlavy a opatrně něco vyplétala z vlasů, bylo to bílé peříčko z ranní polštářové bitvy s dětmi.

"Jo, tohle?! Vzala peříčko do ruky a zatočila s ním mezi prsty... "Ach, ano! To je z té bílé labutě u jezírka, kterou jsem se marně snažila přesvědčit, aby mi zazpívala večerní serenádu. Ale byl to spíš Thriller!! A teď mě omluvte, jdu se konečně převléct!"

P.S. Už vidím Mika, jak sprintuje k jezírku zkontrolovat labuť, zda neutrpěla újmu na kráse nebo hůř…na životě! :-))

Nevěříte, že na velikosti záleží ?!:-)

6. února 2016 v 21:12 ☺ Na VELIKOSTI záleží !☻
1. Miku, klidně jdu s tebou na hlídku, ve dne a hlavně v noci :-)
2. Tak, vyrážíme na výlet, kdo jede s námi ????
P.S. počet míst omezen.Jejda, vlastně je místo jen vedle řidiče a to je moje.. sorrySmějící se až příště .
3. K této fotce snad ani není nutný komentář, jen.. magická krása.

6.kapitola

3. února 2016 v 8:00 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Skvělý terapeut

"Abbie, potřebujete ještě něco?"…zeptal se, když položil tašku na zem v jejím pokoji. " Děkuji, pane Jacksone, pro sebe nic, jen, potřebovala bych dát léky a injekce do lednice." Řekla prostě. "Je na chodbě za rohem a celá k dispozici. Včetně toho, co v ní najdete pro sebe i děti"… "Děkuji!" hlesla...a rozepnula tašku a začala vybalovat v domnění, že odejde. A skutečně… dal se na ústup a na okamžik v duchu zajásala. Ale najednou udělal dva dlouhé kroky zpět a ocitl se těsně před ní.

"Abbie, smím vás poprosit, necítím se tady být panem Jacksonem, zvlášť ve svém domově, stačí prostě jen Michael, jinak bych musel používat i pro vás oslovení slečno Bakerová a to se mi nezdá přátelské, nemyslíte? " Zdvihnul šibalsky obočí a roztál úsměv do široka.

"Pokusím se, ale nic neslibuju!"…pokusila se o úsměv, ale moc jí to nešlo. "Jedno se vám nedá upřít"...odmlčela se a zavrtala svůj pohled do jeho očí… "A to...?"…vyzval ji v domnění, že bude chválit jeho domov, jeho Zemi Nezemi nebo cokoliv, co ji zaujalo..

"Vaše paměť na jména pane, Michaeli! Všimla jsem si, že jste nezapomněl ani jména dětí.
"Díky, ale kdo by zapomněl na tak sladké děti, jejich oči a tak rozkošné tváře!" …zblízka pohledem zkoumavě přelétl tu její, takže cítila jeho tichý dech na své tváři. "Abbie, ubytujte se v klidu, odpočiňte si a přijďte, prosím, dolů do jídelny na občerstvení."

Otočil se a odcházel, dívala se, jak se za ním zavřely dveře, zůstala sama ve "svém" pokoji, který sice byl velice vkusně a jednoduše zařízený, ale nějak se tady cítila nesvá. Zvolila rychlou sprchu, uklidila léky, vybalila věci a šla najít Christel i děti.

Seděli už téměř všichni kolem jídelního stolu a živě si vyprávěli, smáli se a malá Emma nepouštěla hostitelův klín, na kterém se uvelebila a namotávala jeho prameny na prst a po té i na malé papírky, co by natáčky a všichni se tomu smály a Michael trpělivě držel a ještě dělal různé obličeje, což děti bavilo ještě víc.

Rozhlédla se po dětech, jestli jsou všechny...byly, kromě Samuela, zase. Povzdechla si a bylo jisté, že ten hoch bude zase dělat potíže. "Jdu najít Samuela." Pošeptala Christel a byla snad i ráda, že má pádný důvod k odchodu. "Abbi, pojď se najíst, půjdu já." Nabídla se její kolegyně a kamarádka.

"Ne, Christel díky, ale musím najít k tomu chlapci cestu, není to jen dětská vzpurnost, a tady mám možnost přijít na to, proč se tak chová. Jen, prosím tě, rozdej ostatním medikaci, já si vezmu na starosti Samuela."

Usmála se a odcházela, myslela si, že nepozorovaně, ale opak byl pravdou. Všiml si, jak vstala od stolu a její postava, kterou obepínaly tmavé kalhoty a bílá košile s cípy svázanými do uzlu a její krásné, vlnité, rusé vlasy mizely z dohledu.
Zamířila do ložnice chlapců, volala na něj, ale nic. Dívala se snad všude, pod postel, do skříně, do koupelny, proběhla chodbou do sousedního pokoje, kde měla pokoj Christel... její hledání bylo bezvýsledné. Copak se ten kluk vypařil, tady se nic neztratí, natož třináctiletý kluk!

Vyběhla z domu a zamířila si to, ani nevěděla kam, všechno je tady tak velké, mohl si najít nějakou schovávačku a než ho najde, bude to trvat věčnost, když pomine fakt, že zanedlouho bude čas na jeho léky. "Samueli, Same…!" Volala a běžela...až doběhla ke stromu se širokým kmenem a vedle byl nějaký keř, z poza kterého se ozvalo. "Pššt, Abbie, tady jsem...!" "Samueli! Proč…nám tohle děláš?" Zazněla její výčitka…ale zarazila se. Samuel seděl na zemi a podával větvičky nějakému zvířeti, které je s povděkem žvýkalo…a nechalo se hladit… "Páni, není to…lama"…řekli najednou.

Najednou Abbie vycítila, že se v tom klukovi něco zlomilo, sledovala, jak ji hladí, prohlíží si ji… ani náznak po tom, že by utekl schválně. "Má strašně krásný oči!"…řekl a hladil ji po hlavě a lama do něho přátelsky drcla a dožadovala se, aby v hlazení nepřestával.

" Je krásná." Přitakala a hladila ji a podávala jí lístky z keře, stejně jako před tím Samuel. "Same, měl bys jít něco sníst a odpočinout si."…řekla vlídně, bez výčitek a dál hladila to krásné chundelaté zvíře, které spokojeně přežvýkovalo a střihalo ušima. "Nejsem unavený, ani hladový…" "Já vím, ale budeš si muset vzít léky a ... "Jo, vím, Abbie, já vím..." řekl sklesle. " To je dobře, protože bych nerada prudila a kazila náš výlet neustálým domlouváním, jsi šikovný kluk a se zvířaty to evidentně umíš! Jen mi, Same, řekni, proč ses v nemocnici tak bránil brát léky a dělal možné i nemožné, jen abys je nemusel polknout, vždyť každý se rád uzdraví a ještě raději jde domů, no ne? " Podala mu další větvičku a Samuel ji nabídl lamě, která spokojeně ukusovala lístečky.

"Já ne! Vím, že jsem tě polil tolikrát, ale nebylo to nic proti tobě, tebe mám fakt rád!" …řekl, aniž by projevil emoce. "Vážně ?!" …zpozorněla. "Vážně, protože jsi jiná, než naši..." …zavzlykal a setřel rychle slzy. Naši se jen hádali, byl jsem malý, ale tohle si pamatuju, táta mámu v opilosti zbil tak, že upadla a poranila si hlavu a pak umřela...a já nechtěl jsem se uzdravit, chtěl jsem za ní, nechtěl jsem k němu, nechci ani teď!! Nikdy, co jsem v nemocnici, za mnou nepřišel, myslel jsem, že když nebudu polykat léky, že to nějak urychlím… "

Abbie bylo do pláče! Proč se musí léčit v prvé řadě jen to, co je vidět, co objeví testy v laboratoři, ale zraněná dětská duše mnohdy trpí dál. Vzala ho za ruku a objala. "Musíš se uzdravit, rozumíš? Kvůli sobě, maminka by to jistě tak chtěla… a pokud se nechceš vrátit domů k otci, něco vymyslíme, pomůžu ti! A ber to jako slib…ruku na to!!" Vzala ho za ruku a chtěla odejít.

"Abbie, počkej, co bude s ní?" To nevím, ale ona je tady doma, když přišla sem, jistě ví, kam má jít."
Vyrušil je až podivný šramot za keřem. "Tak, tady jste, už vás všichni postrádáme. A jak tak koukám, tak zase jsi utekl, co, ty jeden tuláku!! Má strašně rád společnost a hlavně to, když ho někdo hladí... " Vzal Michael lamu za uzdu a podrbal za uchem. "Je krásná, řekla Abbie a snad poprvé měl Michael možnost zahlédnout bezstarostný uvolněný úsměv, který ho zahřál u srdce. Jejich ruce se lehce dotkly na chlupatém krku lamy a jejich oči střetly, ani jeden z nich neucukl a věnoval tomu druhému "obyčejný" lidský hřejivý úsměv.
"No, je to vlastně kluk, Louis, zachránil jsem ho z jednoho cirkusu, kde se k němu nechovali dobře, viď, kluku, je to můj mazlíček!" Hladil ho mezi ušima a Louis jen souhlasně zahýkal...

Abbie se usmála na Samuela a pak i na Michaela nebo si to aspoň myslel…její blankytně modré oči byly nádherně čisté a bezstarostné, její tvář uvolněná, věděl, že právě našla cestu k tomuto nemocnému chlapci, vlastně, vše slyšel a o to víc v něm rostl vnitřní obdiv k této ženě.

"Ten váš mazlíček je vlastně skvělý terapeut! Moc nám pomohl… " …ještě pohladila Louise a spiklenecky mrkla na Samuela a odešla za ostatními, zatímco Michael odváděl svého zvířecího mazlíčka.