Březen 2016

15.kapitola

29. března 2016 v 19:30 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Neviditelný.

Dny a pobyt v Neverlandu se neúprosně chýlil ke svému závěru. Cítily to jak děti, tak jejich ošetřovatelky, Christel s Abbie a nejvíce to dolehlo na samotného Michaela, který si nedokázal představit, že za pouhé dva dny Abbie odjede.

Cítil vnitřní sklíčenost z toho, že mu bude chybět, podivný smutek i přesto, že ji měl zatím nadosah. Byl zmatený! Ještě nikdy nezažíval vlnu takových emocí, kdy se střídal smutek s radostí se záblesky štěstí, pokud tomu tak jde říkat. Zavřel oči a představil si včerejší večer, krátký intenzivní polibek, zoufalý smutek, kdy si myslel, že ji ztratil úplně i vlnu štěstí, která zaplavila jeho nitro, když mu naznačila náklonnost. Stále ještě cítil hebkost její pokožky, když jí mazal spálená záda, vůni jejích vlasů i tělesnou blízkost, kterou na okamžik zakusil a které se rozhodně nechtěl vzdát. Zavřel notes a strčil si ho za košili a díval se na svět kolem sebe, na krajinu jemu tolik milou.

Tady v koruně svého oblíbeného a milovaného stromu, přijímal vše, co bylo mezi nebem i zemí a hledal odpověď na všechno, co mu proudilo myslí, srdcem. Momentálně to byly tóny hudby a obraz té, kterou zdobily dlouhé, vlnité rusé vlasy a její alabastrová pleť i pihy na nose, její úsměv i dotek, když ho včera pohladila po vlasech, po té, co ochutnal její rty. Už pouhá vzpomínka v něm vyvolávala touhu zažít to znovu. Přehrával si scény z večera znovu a znovu, zapomněl na čas i prostor.

"Abbie, vážně se musíme už pozítří vrátit?" … "Bohužel Samueli, musíme!" …odpověděla Abbie a usedla pod košatý strom a Samuel vedle ní… "Je tu nádherně, nechce se mi vrátit do… nemocnice." Posmutněl a ona s ním... věděla, co se chlapci honí hlavou a dobře vycítila důvod jeho sklíčenosti, který se na něm podepisoval, zůstával stranou po celý dnešní den.
Cítila se podobně, nechtěla zpět do sterilního prostředí, do nemocnice, kde budou děti svým způsobem po tom, co prožily tady, nešťastné. I jí bude smutno, po tom všem tady a po něm. Zvláštní, jak blízko má nenávist, kterou cítila ze začátku k lásce. Nebo to nebyla nenávist? Nebo to není láska?!

"Co bude, až se vrátíme do nemocnice?" …ptal se ustaraně chlapec. "Ach Same, to, co vždycky, tvůj ošetřující lékař provede testy, prohlídku a pak se uvidí, co dál..." …řekla s povzdechem Abbie, nechtěla mu lhát, ale ani ho příliš děsit. Věděla, že se vlastně bojí se uzdravit, aby nemusel ke svému tyranskému a opilému otci.

"Víš, Abbie, chci se ti omluvit za to, jaký jsem k tobě byl drzý… a..." Ne, Samueli, neomlouvej se, co bylo, to bylo, ani já jsem nevěděla, co tě trápí, ale slibuju, že promluvím s doktorem a pokusím se něco vymyslet, aby ses nemusel vrátit k němu. Jen mi slib, že nebudeš bojkotovat své vlastní uzdravení, chybí ti k němu opravdu málo. Život je přece docela fajn, ne?!" …šťouchla do něj ramenem… "Jo, vlastně jo, zvlášť tady! Je to tu jako v pohádce!" …

"Tak, to máš naprostou pravdu, je tady něco magického, neviditelného, co dokáže v člověku odhalit jen dobré vlastnosti a ty špatné úplně vytěsnit!" …
Tu se z koruny stromů ozvalo jakési podivné zapraskání, šramot, až se žuchnutím a vypísknutím na zemi přistál Michael, jako spadl z nebe nebo přinejmenším ze stromu.

"Michaeli??? Kde ses tu, prosím tě, vzal??? Vykulila na něj Abbie oči a podívala se na něj i strom, do jehož koruny nebylo možné dohlédnout. Evidentně ho to pobavilo, protože zareagoval duchapřítomně
"Byl jsem neviditelný, když chci, dokážu to, jsme přece v pohádce! A ty mívají šťastné konce, ne?"…mrknul na Abbie…jako stylem, princ se oženil s princeznou a žili spolu šťastně až do smrti.
"To ano, ale musí si ten princ princeznu zasloužit!" …odpověděla Abbie.
"Ale teď už pojďte, ať na nás nečekají, máme slíbený film, že jo, Miku?! Hlásil Samuel… "Jo, jo... já bych rád, jen musíte jít trošku napřed."… začal se hihňat a Abbie i Samuel se zaráz na Michaela podívali s otázkou a proč?? …který se ošíval a schovával ruce za zády...a rudnul, jak rak v horké vodě.

"No, já si při té neviditelnosti, viditelně natrhl……..!" Vytřeštili na něj oči, jak na povel a Abbie se začala od srdce smát… "CO?" ...jednu ruku za zády, druhou si zakrýval stydlivě pusu a dusil smích. "Ptám se Michaeli, co sis natrhl, nezapomínej, že jsem zdravotní sestra! Klidně tě ošetřím." …vtipkovala.

"Ukaž, ukaž…!" …dotíral Samuel a Michael si za běhu zakrýval půlku svého pozadí, které se pyšnilo, pořádnou natrženou skobou, pronásledován Samuelem utíkal k hlavnímu domu.
"Samueli, ne...ne…NE! Nedívej se! Abbie pomoc...!"…prosil. "To ti mám zakrýt vlastní dlaní holou řiť nebo co?!" …volala se smíchem. "Néééé !" Převléknu se… přijdu za vámi, jo a Abbie, drž mi vedle sebe místo!"

Omlouvám se za spojovací dílek, je celkem o ničem. Pokusím se příště vynahradit ;-)

14.kapitola

25. března 2016 v 16:04 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Věřím ti!

Na malý okamžik spolupracovala, ale pak se snažila z jeho sevření vymanit, až ho prudce a rázně od sebe odstrčila.

"Pro tohle jsi přišel?" …stáli oba zadýchaní, rozpačití. "Ne, já…!" …nervózně si prohrábl vlasy, těkal očima!.. "Sakra, buď chlap a neomlouvej se zase!" …vyštěkla po něm.

"Abbie, věř mi, že jsem rozhodně neměl v úmyslu, omlouvat se...a co se polibku týká, nemělo se to stát! Ne takhle...! I když, ne, že by mě to nenapadlo snad stokrát už před tím! Mívám nad vším, co dělám kontrolu, ale tohle je snad poprvé, co jsem ji sám nad sebou ztratil!! Copak sis nevšimla, jak jsem moc rád ve tvé společnosti… ani to, že se mi líbíš, že mi na tobě strašně záleží? Dnes jsem zrušil, co se dalo, abych tu mohl být s vámi a především s tebou. A pokud se mám za něco omluvit, není to za polibek, ale způsob, jakým k němu došlo! Vlastně už jsem toužil tě políbit v noci při tom pečení, ale právě proto, že tě respektuji, jsem to neudělal!"…tiše poslouchala. Vypadal najednou tak nešťastně.

"A pokud si to budeš přát, nikdy se o to už nepokusím, i když budu hrozně trpět! Navíc, ani nevím, jestli někoho máš a jestli je tvé srdce volné...a nebo, jestli vůbec by bylo ochotno přijmout mě, vzít mě na milost!" …podíval se jí do očí a ty jeho se začaly lesknout, přemáhal se… letmo ji pohladil po tváři...tak, jako by to mělo být naposledy.

"To je vše, co jsem ti chtěl a teď už opravdu jdu!" …otočil se a odcházel, ještě nikdy necítil takový tlak, tíseň kolem srdce, marně se snažil pravidelně dýchat. Styděl se sám před sebou za své momentální citové rozpoložení, které byl donucen sám sebou vyznat, za slzy, které měl na krajíčku, za to, že nedodržel slib, který dal sám sobě, že ji bude postupně dobývat, za své mužské selhání, ze ztráty sebekontroly.
Ona jen pozorovala, jak mlčky odchází, dávala si do souvislosti všechno, co jí řekl, co udělal a najednou ji ho bylo nejen líto, ale pochopila, že jak v noci u sušenek, tak nyní, to bylo vyznání, které nabralo jejich polibkem divočejší směr i spád, nepochybovala o pravdivosti jeho slov. Měl jen v sobě zmatek, stejně jako ona sama, vždyť má-li být k sobě upřímná, to, jak je viděla spolu s Christel, ozvala se v ní obyčejná žárlivost.

"Počkej ještě, prosím!"…řekla rozhodně. Zastavil se a otočil se sklopeným zrakem a čekal další smršť v podobě kázání, že si dovolil víc než dost.

"Věřím ti! A chci ti říct, že ani za ten způsob se nemusíš omlouvat nebo si vyčítat…náhodou, byl dost přesvědčivý!" Usmála se na něj a z jeho srdce, jako by spadl obrovský balvan v podobě nejistoty, že ani, on jí není lhostejný tak, jak to zprvu vypadalo.
Posadila se na postel, jednou rukou stále jistila osušku, která jí halila...a druhou poklepala na místo vedle sebe.

Sklesle se posadil na kraj postele a ...čekal, přisunula se k němu blíž, jak ještě nikdy, jejich stehna se dotýkala, dívala se do jeho tváře a pak ho něžně pohladila po vlasech a podala mu tubičku s krémem do ruky...
"Mohl bys mě, prosím, namazat krk a záda, nedosáhnu si tam…" Natočila se k němu zády a stáhla vlasy na stranu. Vzal do ruky tubu s mastí a jako by se chtěl ujistit, že slyší, chápe dobře…

"Abbie, nezlobíš se tedy?"… znovu se k němu otočila. "Michaeli, kdybych se zlobila, věř mi, že bys to poznal! Mám jen jednu podmínku." … na sucho polkl, bál se toho, co uslyší.

"Jakou?" "Klidně to můžeš za čas zkusit znovu, moje srdce nemá k nikomu žádné závazky." Usmáli se na sebe a oba věděli, že se právě vyřešilo dost otazníků, které je svazovali.
Opatrně vytlačil mast z tuby a nanášel ji na její ramena a krk, který si odkryla a na který padaly její dlouhé vlnité kadeře. Dotýkal se jí bříšky prstů, jemně něžně, jako se dotýkal motýlích křídel. Muselo ji to dost bolet, protože její kůže byla rudá a horká, ale nevydala ze sebe ani hlásku. "Nebolí?" zeptal se…

"Ne, nebolí, máš jemné ruce a hojivý dotek!"

P.S. tak, krom té facky, vlastně Abbie na Mika aplikovala všechno, že jo? :-) V anketě jste nejdřív chtěli Mika zfackovat, pak s mím hupsnout do postele, pak aby spolupracovala a nakonec mazání čehokoliv :-)

13.kapitola

21. března 2016 v 17:49 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Důkaz (ne)respektu!

Všichni unavení po náročném slunném dni se sešli u večeře… až na Abbie.

Děti šveholily a vzpomínaly válečnou vodní bitvu, kterou svedli kluci proti holkám, o tom, kdo vlastně vyhrál, o vystrašené Abbie, naštěstí mokrého Michaela už nezaregistrovali a on se s tím jistě nepochlubil.

Michael seděl v družném hovoru s Christel v jídelně po té, co šly děti do svých pokojů, smáli se a živě povídali u kávy. Abbie si šla jen do kuchyně pro nějakou balenou, ale hlavně vychlazenou vodu, která by ji zchladila, když zahlédla Christel a Michaela, rozhodla se nerušit, stejně neměla na nic chuť, byla unavená a evidentně by tu byla jaksi na víc! Rozhodně nechtěla dělat těm dvěma křena, třeba si ji přestane Christel konečně dobírat. Prošla, co nejrychleji mohla a když šla kolem, zaslechla útržky jejich hovoru.

"Tak, to ses musel dost bát, ne?" …slyšela hlas Christel. "Vůbec ne, jen si nemysli, bylo to celkem fajn! Naopak, užil jsem si to, můžeme to někdy zkusit spolu, když budeš chtít!... "
Svírala v ruce láhev s chladnou vodou, potřebovala doplnit tekutiny a navíc spánek na sluníčku se jí zdá se nevyplatil, pálila ji ramena a připadala si jak v ohni…

"Tak, oni si už tykají? Evidentně si rozumí, pomyslela si a začala se cítit zmateně, nevěděla proč, možná známky úpalu, spokojený smích jich obou jako ji pronásledoval až do jejího pokoje, co víc, stále se vracel v její hlavě a rušil ji, nedal pokoj. Zavřela za sebou dveře a šla se osprchovat chladnou vodou a cítila obrovskou úlevu na těle, její srdce bylo zmatené.

Pohled do zrcadla napověděl, že jí nejen naskákaly pihy, ale i velké červené skvrny od sluníčka…zabalila se do osušky, zatočila mokré vlasy do ručníku a vyšla z koupelny s tím, že se rychle převlékne a půjde rozdat dětem léky, jako každý večer, když ráno to dělá Christel a při té příležitosti si vezme z kufříku něco na ty spáleniny od slunce.

Hrabala ve skříni a hledala nějaké vhodné a hlavně pohodlné oblečení, když se ozvalo zaklepání, to už budou asi děti, pomyslela si. "Dále!" … dveře se nesměle otevřely a stejně tak v nich postával Michael s plným tácem jídla, byl rozpačitý.

" Abbie, smím…? Já jen, že jste nepřišla na večeři…dělalo mi to starost, zda jste v pořádku?" …položil tác na stolek. To určitě! Pomyslela si, ani sis nevšiml, že tam nejsem, koneckonců ses bavil dost dobře, tak co mi budeš povídat.

"Za večeři díky, ale nemám hlad a v pořádku jsem nebo budu!" Zněla strohá odpověď. Moc dobře z tónu hlasu vycítil, že se stále ještě zlobí. Popošel k ní blíž, stáli proti sobě, byla zahalena do bílého turbanu a osušky, vynikala její úchvatná štíhlá šíje, měl chuť pohladit ji…
"Abbie, vy se na mě zlobíte, že je to tak?!" …zabodl svůj pohled neúprosně do jejích očí, takže bylo nemožné uhnout pohledem.
"Mýlíte se, nezlobím se!" …tvrdohlavá, nepřístupná, jako ledová královna se spálenými rameny dekoltem, pomyslel si. Pokud měl dojem, že ji štve, tak teď to bylo obráceně.

"Ale, ano zlobíte a lhát se nemá!" …zvednul výstražně prst a i svůj hlas… " Michaeli a vy si myslíte, že musíte mít pravdu za každou cenu, že jo? Tak, to jste pěkně mimo, prosím, odejděte, ráda bych se oblékla a jsem dost unavená, takže...!" …pokynula pohledem i rukou - směr dveře a odchod.

"Nikam nejdu!" …strčil si ruce do kapes, jako na truc, provokativně sledoval její další reakci.
"Fajn!!! Zvedla taky hlas…! Pokud se chcete dívat, jak se převlékám, pak tedy zůstaňte, jste tu koneckonců pan domácí a ten může přece všechno, že?" …položila ruce na prsa, kde měla zastrčený cíp osušky, který držel celý tento její primitivní "oděv".
Michael si rychle položil ruku na oči a odvrátil hlavu... "Ne, Abbie, ne!" …bránil se a jeho tváře hořely, hůř, jak její spálená ramena.
"Tak, co??"...rozhodila rukama. "Vlastně já nevím, přišel jsem se vám prakticky omluvit, ale zase, mé omluvy vás dráždí, tak já už nevím …CO???" …podíval se na ni, stála tam, jak vysochaná sfinga, aspoň, že poslouchá.

" Říkala jste mi přece, že se nemám za všechno omlouvat, ne? Ale myslím, že za tohle bych měl. Abbie, pokorně a hluboce se omlouvám!" …řekl s nádechem ironie. "Nebylo mým úmyslem vás vylekat a už vůbec ne naštvat!"…zmírnil tón hlasu. "Já měl jsem jen starost o vaši pokožku, jste světlý typ a věřte mi, že sluníčko může i dost ublížit a jak vidím, také se tak stalo!" …pohleděl na její rudnoucí kůži. "Taky jsem vám přinesl mast na podrážděnou pokožku, mě teda dost pomáhá…a taky vysvětlit, že jsem se vlastně nechal strhnout dětmi k vodním radovánkám. Když jsem se vrátil, hráli jsme hry, ale chyběla jste nám tak…" …řekl zkroušeně a zkusil jeden ze svých bezelstných štěněcích pohledů a hryzal si při tom provinile ret...evidentně to na ni nezabíralo.
Tak rád by jí řekl pravdu, že chyběla především jemu, proto vyřídil jen nejnutnější pracovní schůzku a zbytek pro tento den zrušil, jen aby mohl být zpět.. v její blízkosti a… Nehodlal se tady ztrapňovat a omlouvat, za něco tak nevinně roztomilého Smějící se jako je vodní bitva. To ona by měla důvod k omluvě, že ho strčila do bazénu.

"Pokud je to všechno, co jste chtěl, omluva se přijímá a teď...už...!" …natáhla ruku ke dveřím… "Tak to ne, Abbie, já se omluvil a teď je řada na vás…!" "Na mě?? Já se nemám za co omlouvat, pro boha, o tu koupel jste si řekl, bránil jste mi v odchodu a absolutně mě nerespektoval!"

"Že nerespektoval? No, to je vrchol…!Lež!! Vždycky respektuji ženu!"… vyjekl na ni. "Tak to určitě NE!!! Už nejméně potřetí vás prosím, abyste odešel a nic, tak jaký je to respekt?! Jste namyšlenej, zlomyslenej, ješitnej chlap!!!" …hádka začala nabírat obrátky a nebylo už argumentů na obou stranách.

Michael se postavil těsně k ní…bylo vidět, jak zrychleně a naštvaně dýchá...a o jejím klidu také nemohla být řeč. Zahleděl se jí do tváře, planula hněvem, byla vzpurná, neústupná a tak hrdá, i když před ním stála polonahá, uštědřovala mu lekce slušného chování, stejně, jako při jejich prvním setkání v nemocnici. Zamotaná osuška na jejích prsou se zvedala v rytmu jejího splašeného dechu, její pokožka voněla, sálalo z teplo a adrenalin, zatemnily se mu smysly…
Prudce ji chytil za boky a přitisknul k sobě, chytil jednou rukou za pas, aby mu nemohla vyklouznout, druhou rukou ji chytil za zátylek, až jí spadl ručník na zem a její vlasy byly volné v celé své délce.

"Abbie, jestli chceš důkaz NErespektování…. Tak, tady je!" …dýchal ji do tváře a přitiskl se dravě na její rty a začal ji lačně, divoce líbat, rozevíral její rty, cítil vzrušení v podbřišku, možná by měl litovat toho, jak se nechal vyprovokovat, ale opak byl pravdou!
No, prosím a Michael mi to udělal zase Usmívající se ne, neděste se ... :-))) prostě taková hádka nebyla v plánu, ale znáte to…a proto mi dovolte malou sondu, v podobě ankety…


Michael Jackson ~ Rozhovor v Encine

18. března 2016 v 19:46 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Škoda, že je kvalita obrazu není moc dobrá,ale i tak krásné video, rozhovor


12.kapitola

14. března 2016 v 5:55 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Kdo je idiot?!

Následující den v Neverlandu plynul stejně poklidným tempem, jako předcházející dny. Jen něco scházelo, spíš někdo!

Po společné snídani, kdy všichni chválili výtečné sušenky, se Michael rozloučil a odjel s příslibem, že se vrátí, jak nejrychleji to půjde.
Christel s Abbie se postaraly o děti, co se zdraví týká a vymýšlely pro ně program, hry, soutěže v čemkoliv. Stříhaly lístečky s úkoly, které postupně schovávaly po okolí tak, aby je děti musely hledat a plnit.

" Ty, Abbie a to jste celou noc vážně jen pekly sušenky??"…popichovala Christel svoji kamarádku, která balila lístečky a lepila je do ruliček.

"No a co bys jako čekala? Že mě učil moonwalk?" …soustředila se na zabalení dalšího papírku s úkolem. "No, to zrovna ne, ale třeba jste se mohli posunout někam dál."
"Kam dál…? Tak, hele, tohle už vážně přeháníš, ne?"…rozčílila se Abbie. "Jako, já nezapomínám, proč jsem tady a ty tvoje analýzy mě už začínají lézt na nervy! Nemůžu za to, že jsem nemohla spát a za to, že jsem chtěla být užitečná. Nech už toho laskavě, jo?" …osopila se na svou kamarádku.
"Abbie, klid, nechtěla jsem tě naštvat, ale tak nějak to napětí mezi vámi je víc, než hmatatelné! U snídaně se na tebe Michael culil, jako sjetej, kdo ví, co jsi mu do těch sušenek nasypala!" …řekla se smíchem Christel.

"Ty mi budeš něco povídat, co já... a co Michael...zrovna ty!!! Evidentně ho nespouštíš z očí, líbí se ti, tak si ho klofni a mě s ním neotravuj a pohni s tím, nebo to tady děcka obrátí vzhůru nohama!! Vzala lístečky a šla je poschovávat… a nechala Christel být, nechtěla se s ní hádat. Ale, co jsou tady, jde jí na nervy...když jí neustále předhazuje to, co ona a Michael, dost na tom, že ji spolehlivě dokáže místy vytočit sám, Christel k tomu vážně nepotřebuje, možná už zafungovala ponorka, pomyslela si.
Možná by byla i vděčná, kdyby tady Michael byl, jistě by děti zabavil líp, než ony dvě, bez nějakého velkého úsilí nebo příprav a ona by měla o starost méně. Klidně by vyklidila Christel pole, ale zatím to dělá ona jí, aniž by o to nějak stála.
Zahrály si s dětmi hry, vyplnilo jim to celé dopoledne a po obědě následovala siesta. Bylo vedro k zalnutí, každý si našel svoji zábavu, některé z dětí, především chlapci, se bavili hrami na automatech a děvčata se rozhodla jít se vykoupat a Abbie s nimi. Potřebovala se po probdělé noci trošku probrat, začala na ni doléhat únava.
Dováděla spolu s děvčaty v bazénu, potápěla se...skákala jí na záda, když plavala. Podívala se, jak si spokojeně na dece ve stínu pod košatým stromem, čtou knihu nebo hrají karty.

Užívala si příjemného tepla a osvěžující vody. Co na tom, že jí zase vyskáčou na nose pihy...? Pohodlně se uvelebila na lehátku, natřela opalovacím krémem a začala odpočívat, sluneční teplo, klid, šumění vody ji začaly kolébat a ona podřimovat, zvlášť po tom, co v noci vůbec nespala, dostavila se únava, které podlehla.
Netušila, jak dlouho pospávala, když přimhouřeným okem pohlédla ve sluníčku na děti, hrály si s míčem opodál a Christel s nimi, tak se dál věnovala lenošení, když viděla, že ji nepotřebují. Neprobudil ji ani dětský výskot, který k ní doléhal a který přičítala hrám, které hrají.

"Pštt, ať jí nevzbudíme…!" No, tak, Samueli...ne tak rychle, musíš pomalu a tiše…děvčata, nechechtejte se…pššš!!" …nabádal mužský tlumený hlas… "Útok!!!"

Vypískl Michael… v tu ránu se na Abbiino obnažené tělo snesla sprcha vody z vodních balonků a pistolek naplněných vodou. Neměla šanci proti takové přesile. Lekla se tak, že nebyla schopná myslet, byla dezorientovaná a srdce jí dělalo přemety, div jí nevyskočilo z krku..nejdřív rozdýchávala leknutí a snažila se mžourat do sluníčka a marně zaostřit na toho, kdo se opovážil... "Kterej … idiot??!" …zařvala naštvaně…a rychle se postavila, chlapci nečekali na nic a vzali nohy na ramena a děvčata se smála a zlomyslně posmívala. "Christel?? To ty…? Ta se smála a vzala holky za ruku a odváděla pryč a dušovala se …

"Abbie, já ne, věř mi, opravdu! Nebylo to z mé hlavy, fakticky!! Věř mi!" …když se houf dětí rozprchnul, zbyl tam jenom…
"Abbie, ten idiot budu nejspíš já!!" …schoval Michael prázdnou vodní pistolku za záda a stál před ní jak na hanbě a čekal ortel, nadávky a trest! I když místy zvedl oči a sledoval její pružné tělo oděné pouze do dvojdílných plavek, styděl se, ne za to, co provedl, vždyť je to nepsaný zákon Neverlandu, ale za svoje myšlenky a žádosti, které v něm vyvolávala.
Abbie se podívala, jak děti mizí v nedohlednu a zůstal tam jen ten, ten… idiot! Usmívající se

Zle po něm švihla okem, vzala osušku, do které se mlčky zabalila a chtěla odejít, ale zastoupil ji cestu... "Abbie, vy se na mě zlobíte? To bych nerad… já…." …byl v rozpacích.

Hlavně, ať se zase neomlouvá... pomyslela si, jinak ji naštve dvojnásob ! .. "Proč bych měla??! A prosím, uhněte mi…jdu se převléknout!" …chvatně sbírala z lehátka své svršky. "Abbie…!" …chytil ji zoufale za ruku…

"Pusťte!" nařídila mu.. "Co když nechci?!" …řekl tvrdohlavě!" Podívala se rázně a bojovně a bylo vidět, že ji zlost nepřešla, tepe jí ve spáncích…

"Tak, to je mi vás opravdu líto, pane Jacksone!" …vyškubla se a prudce se dlaní opřela o jeho hruď a shodila ho do bazénu. Využila momentu překvapení, když se ozvalo mohutné šplouchnutí… se škodolibým úsměvem se ohlédla a když viděla, jak se hrabe ven a prská vodu… řekla:

"Jsme si kvit!" …a rozběhla se do domu.

11.kapitola

8. března 2016 v 17:59 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Sladká odměna

Tak, pokud nejste proti, u pečení ještě zůstaneme, co říkáte? Vždyť, která z nás by nechtěla péct...s Michaelem? Usmívající se

Leknutím málem upustila sklenici, co…málem. Jen "díky" jeho pohotové reakci neskončila rozbitá na zemi, jako by to předvídal nebo hůř, plánoval.

"Máte velký štěstí, že leknutím nekřičím, jinak by nejspíš naběhla vaše ochranka a odvedla mě v klepetech!" …sprdla ho na jeden nádech a sebrala mu sklenici medu, kterou před tím "upustila". Otočila se k němu laxně zády a šla se věnovat pečení.

Po pravdě…čekal výkřik z leknutí, ale tahle nepředvídatelnost ho na ni bavila, bavilo ho, ji takto drobně pokoušet, neúmyslně testovat, ale právě teď dostal ledovou sprchu a i ta se mu líbila.

Šel pokorně za ní, ale musel přemáhat smích, protože si představil chlapy z ochranky, jak ho jdou ve dvě ráno zachraňovat do jeho vlastní kuchyně, další "záchvat" fantazie už rázně odmítl.

"Já, …omlouvám se, že jsem vás vylekal, ale nemohl jsem spát a jak tak koukám, vy také ne!" …ukázal na hromadu těsta a vedle upečených sušenek.
"Sakra, chlape, přestaňte se pořád za všechno omlouvat a raději vyndejte plech z trouby, jinak se nám to připálí!" …hodila po něm utěrku. "Pokud to teda zvládnete!"…Možná začal chápat, čím ji tak štve, vytáčí, ale neomlouvá se přece za všechno, že ne? :-) Ale moc ho potěšila ta myšlenka NÁM...se to připálí, počítá s ním!!!

Další bod pro ni, pomyslel si…vzal utěrku a vykonal, co mu bylo poručeno. Skoro byl na sebe pyšný, že se nepopálil, nerozsypal ty voňavé dobroty, které ji daly takovou práci. Mlčky mu podala další plech.

"Tak a teď tam dejte péct další plech!" …zavelela…opět vykonal, co nařídila... A sledoval, jak obratně vykrajuje tvary sušenek.

"Můžu ještě nějak pomoct???" "Když chcete!"…podala mu další vykrajovátko.

"Abbie? … "No?" … "Smím se zeptat, proč nespíte?" …pohlédl na ni. "Nějak jsem se nemohla přesvědčit ke spánku a navíc mám pocuchaný biorytmus "díky" službám v nemocnici. Když zůstanu v posteli, jsem pak ráno ještě unavenější, než, když mám nějakou činnost." … "Musím říct, že tahle činnost mě začíná bavit!" ...uštípl si kousek těsta, přesně tak, jak to dělal, když byl malý a pekla jeho maminka… "Je výborné!" …pochvaloval si a už se těšil, až ochutná upečené.

"Já vím, usmála se nad tím, jak uždibuje. Je to rodinný recept, který mám po mamince a nejlepší na tom je, že základ je stejný a pak se tam dá zapracovat všechno, co má kdo rád.. !" …Zpozorněl.

"Vážně? Všechno?!" …rozsvítily se mu oči, jako dítěti před vánočním stromečkem... "Třeba čokoládu??? Povytáhl obočí… "Třeba! Ta je snad nejlepší" …usmála se znova nad tím samým. "Ale, tu jsem tu nikde nenašla a nechtěla jsem tady šmejdit víc, než je slušné." Otočil se k poslední zásuvce v kuchyňské lince a oddělal nějakou další přihrádku.

"Mám tu totiž svojí tajnou zásobu, skrýš! O které neví nikdo, až teď vy!" …vytáhl vítězně celou čokoládu a podal ji Abbie. "Bezva, jen doufám, že mě nebudete muset zabít, abych neprozradila, že si Michael Jackson chodí tajně dobíjet energii čokoládou, ulitou v tajné přihrádce, zásuvce ve své vlastní kuchyni!" Podívali se na sebe a začali se smát jako dvě rozpustilé děti. Cítil se s ní tak uvolněně, bylo fajn být sám sebou.

"A co vy?" …zeptala se při strouhání čokolády. "Co, co já?" …zamrkal překvapeně nad tou otázkou… "No, proč nespíte vy?"... "Ach tak …mívám se spánkem problémy, někdy se mi vyhýbá i několik dní v kuse, mysl jede na plno a nedovolí mi usnout." Vycítila jistou sklíčenost a bezradnost.
"Doufám, že jsem vás nějak neprobudila tou svojí aktivitou v kuchyni, snažila jsem se nedělat hluk ..."
"Ne, Abbie, opravdu neprobudila, trpím chronickou nespavostí"…

Sáhl ve stejný moment po stejném vykrajovátku ve tvaru srdce jako ona. Dech obou i čas se zastavil při tom letmém doteku. Pozoroval její jemnou tvář, konturu jejich plných rtů...nad tím, kterým ulpěl kousíček čokolády, která se vlivem tepla rozpustila. Měl chuť ochutnat svoji oblíbenou čokoládu z jejích rtů, ale byl si vědom, že by se mu zatím vzepřela, nechce zatvrdit její srdce. Byl si vědom, že žena, která před ním stojí, se musí dobývat.

" … i když byl bych moc rád a šťastný, kdybyste právě vy byla důvodem mé nespavosti, mého bdění." Řekl zastřeným hlasem a hnalo se mu horko do tváří, stejně jako jí a nebylo jen pečením, jejich tělesná blízkost byla najednou tak intenzivní, opojná.

Její nebesky modré oči sledovaly každý jeho pohyb v obličeji a po té, co jí palcem setřel čmouhu od čokolády z jejího rtu, pocítila nával horka a své vlastní nejistoty, zatímco on byl jistý sám sebou, věděl přesně, co dělá!
Zachvěla se... a očima pátrala v jeho tváři, kde hledala odpověď, cítila ten krátký dotek jeho ruky a divila se sama sobě, že nezareagovala ucuknutím, jako by její smysly ovládal, to, co řekl, bylo dostatečným signálem.

Z ataku myšlenek, zběsilých pocitů ji vysvobodilo zapípání trouby, která se dožadovala vyndání plechu. Uhnula nejen pohledem, ale celým tělem a šla vyndat sušenky.

"Hotovo!" poslední plech... "Díky, Michaeli, za pomoc!"

10.kapitola

2. března 2016 v 6:41 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Moment překvapení…

Nemohl spát, od chvíle, kdy se s Abbie rozloučil a popřál jí dobrou noc, přemýšlel nejen o ní, ale také o náročnosti její práce - poslání. Ještě, než zašel do svého pokoje, viděl, že obešla pokoje dětí, aby se ujistila, že je všechno, jak má být, i když to před tím jistě udělala i její kolegyně a kamarádka.

Seděl mlčky na terase a pozoroval noční Neverland a přemýšlel, vlastně si znovu ve své hlavě přehrával jejich první setkání v nemocnici i to, jak jednala, chovala se a pod tíhou nových informací jí stále více obdivoval! Tu křehkou rusovlásku, která vyniká obrovskou vnitřní silou a odhodláním, pomáhat v uzdravení těm, kteří si nezaslouží být vůbec nemocní - dětem!
Možná už i nyní chápal její počáteční nedůvěru k němu, protože ona má dennodenně ty děti na starost a vidí jejich cestu k uzdravení nebo….?! Bolestně zavřel oči.
Nemohl spát! Nepomohla ani horká sprcha, bloumal po pokoji, snažil uspat sám sebe četbou nějaké knihy, marně!
Probudila se asi po hodinovém spánku a nemohla znovu usnout, tak, jako před tím, převalovala se v té velké posteli a zaposlouchala se nočního ticha. Tady je ticho tak posvátné, pomyslela si při představě, ruchu, který zažívá v nemocnici.


Oknem pokoje vnikalo tlumené světlo nočního Neverlandu, který už jde také spát. Koukla se na hodinky, ukazovaly něco po druhé hodině ranní. Její spánek je mělký, tak, jak je zvyklá ze služeb v nemocnici, jako by očekávala zazvonění zvonku nějakého pacienta, který potřebuje její pomoc, ale ne ticho. Jen pootevřeným oknem letní noci vnikal jemný zvuk cvrčků a šumění větví stromů v nočním vánku. Posadila se na posteli, nalila si sklenici vody a zvažovala, zda-li má jít zkontrolovat děti, ale pak si řekla, že ty tvrdě spí. Natáhla se na stolek pro kartáč, aby rozčesala a usměrnila svoji hustou, nepoddajnou hřívu. Česání jí vždycky navozovalo pocit blaženého klidu, zvlášť, když ji, jako malou, česala maminka, tolik jí chybí. Právě po ní má takové vlasy i barvu, kterou podědila a v jejích žilách koluje irská krev.

Stáhla vlasy do drdolu a byla rozhodnutá, nebude tady bloumat, je pak ještě hůř unavená, než kdyby něco dělala…natáhla si na sebe plátěné kalhoty a svoji oblíbenou vytahanou košili, jejíž cípy svázala na uzel a vydala se do kuchyně. Rozhodla se, že dětem upeče sušenky na snídani a možná zvládne i nějaký koláč, na který třeba najde suroviny.
Neslyšně vkročila do kuchyně a byla ráda, že cestou na nikoho nenarazila… v tuhle noční hodinu jistě všichni spí a je to tak dobře. Nachystala si všechno, z čeho se dá něco upéct. Místní zásoby byly opravdu víc než bohaté, vše srovnáno dle druhu surovin v přihrádkách.

Zadělala si tři dávky těsta, ale pak si vzpomněla, že dvě z dětí jsou alergické na ořechy, bude to chtít nejméně další dvě dávky. Vytáhla voňavý plech z trouby a vložila do něj další. Zapomněla na čas a těšilo ji, že může děti překvapit i tady, kde je to doména domácího pána a navíc…pečení ji bavilo. Usmála se v duchu, že bude nejspíš taky překvapen tím, že snídaně bude hotová. Tak, ještě tuhle dávku s ovesnými vločkami a medem, který zahlédla v lednici. Utřela si ruce a šla pro něj.

Co však Abbie netušila, že ani Michael nespí...a co víc, přivábila ho líbezná vůně sladkého pečiva, která se nese domem a vzbuzuje nejen chuť, ale i zvědavost. Natáhl na sebe župan a vykročil směr kuchyň, jisté je, že dnešní noc stejně neusne.

Stál nehybně opřený ramenem o futra dveří, za rohem obrovské lednice a pobaveně sledoval tu, která může nejen za tu nádhernou vůni, ale tak to s jakou energií, elánem a radostí pobíhá po kuchyni v tuhle brzkou ranní dobu a navíc bosky. Připomínala mu nějakou dobrou, krásnou vílu, která se potají stará.

"Tak, kde pak jsi??" …řekla si, když otevřela lednici a hledala onu sladkou ingredienci mezi spousty dalšího, až jí zrak přecházel.

"Tady, ha, mám tě!" …řekla spokojeně a zabouchla obrovské dveře lednice v ruce držíc sklenici zlatavého medu. Krve by se v ní nedořezal, když se dveře zavřely, pár tmavých očí ji sledoval, kdo ví, jak dlouho?

"Našla jste, co jste potřebovala?" …promluvil tiše a s rošťáckým výrazem si užíval její i svůj moment překvapení.