Duben 2016

20.kapitola

26. dubna 2016 v 6:34 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Hvězdný večírek

"Sakra, Michaeli, to jsi to nemohl říct už odpoledne při golfu, že na večer čekáš společnost a k tomu ještě takovou?!" …začala panikařit a přehrabávat skříň. "Nemám vůbec nic vhodného na sebe a ty ještě pořádáš večírek!" …zuřila.

"Abbie, promiň, úplně jsem na to zapomněl, ale bylo to domluvené dávno, s tebou zapomenu rád na vše ostatní." Hodil po ní psí oči v domnění, že ji obměkčí…marně! "Tak, kolik lidí a jací vlastně přijdou?" ...zanořila ruce do skříně a šoupala zlostně ramínky s oblečením, zatímco on seděl nešťastně na posteli a sledoval její počínání.
"No, vlastně jen pár...Elizabeth Taylor, má kamarádka, Eddie Murphy...s manželkou a Chris Tucker s přítelkyní a Vanessa Reeadová, nějaká miss Minessota nebo Dakota…nebo tak něco…ani pořádně nevím, ale ta má kamarádka není, přísahám!" …snažil se vtipkoval. Setkali jsme se při nějaké charitativní akci a ona se pozvala prakticky sama…"Michaeli, no bezvadný, samý lepší a dokonce miss, to jsi mě náramně uklidnil, teda!! Když jsem jela na dovolenou, nepřibalila jsem si nic z toho, co bych mohla použít, takže se mnou nepočítej!" …řekla rezolutně.
"Ale drahoušku, vypadáš úchvatně v čemkoliv, tak, nač ty starosti…?" …když viděl její nasupený výraz, raděj zmlknul.
"Abbie, počkej, něco mě napadlo! Janet si tu nechává spoustu šatů, něco z toho vůbec neměla na sobě...pojď, něco si vybereš…

Neverland 20.00 hodin… o tři hodiny později…

"Vypadáš skvostně!"...vydechl Michael, když viděl, jak si Abbie poradila. Černé šaty bez ramínek, které měly podtón stříbra, na ní nádherně vynikly, obepnuly její překrásné tělo a to, že si vyčesala vlasy do drdolu, jí odhalilo nádhernou, dlouhou alabastrovou šíji, držení těla bylo hodno nějaké princezny. "Děkuju, ale jsem pěkně nervózní, to mi věř!"...znovu přehodnotila svůj improvizovaný společenský oděv, který se snažila v jistých partiích upravit prsními záševky.

"Vážně nemusíš, jsi okouzlující…políbil ji s něžným obdivem na spánek, vzal ji za ruku a šli přivítat hosty.
Večer probíhal v přátelském duchu…nikdy by si nepomyslela, že bude sdílet společný stůl s tolika slavnými lidmi, Eddie byl za každou cenu zábavný, Chris zrovna tak. Začala plně rozumět Michaelovi a jeho "zamilovanosti" do Elizabeth, byla jako jeho matka, kamarádka a sestra v jedné osobě, laskavá, navíc byla za ni moc ráda, měla s kým u kávy povídat, zvlášť, když došlo na nemocné děti a to, jak jim pomáhat…byla empatická stejně, jako Michael. Brzy zapomněla na to, že tito lidé jsou slavní a bavila se s nimi, jako s lidmi, se kterými je jí dobře, až na jednu…Vanessu…ta jen pudrovala nosík, upravovala, pohazovala blonďatou hřívou, hlídala kalorie v moučníku, za to neustále mlsně pokukovala po Michaelovi, až se jí potajmu s Elizabeth smály, jak je "nenápadná" a nikdo si jí pořádně nevšímal, ani partnerky Eddieho a Chrise.

Bylo něco kolem půlnoci…všichni, tedy skoro všichni, se bavili a ona se cítila uvolněně, až se tomu sama divila. Michael se jí věnoval, bránil jí před dotěrnými pohledy a otázkami Eddieho jako typu... "Slečno, kdybyste měla Michaela plný zuby, já jsem k mání"… na to zase oponoval Chris, že tedy to ne, že je jí pro něj škoda, že on by byl vhodnější kandidát. Michael se rozhodl udělat těmto řečem rázný konec, vzal do ruky ovladač a pustil hudbu a ztlumil světla…
"Smím prosit?"…vzal Abbie za ruku, tolik toužil mít jí jen a jen pro sebe, nevnímal plně celý večer nikoho jiného, jen ji, obdivoval ji, že si dokázala poradit s takovou nečekanou situací, jako večírek, celebrity, šaty a ještě excelovat tak, že mu ji všichni přítomní muži záviděli, jediná Elizabeth mu ji ze srdce přála, viděla, zdá se víc, než všichni dohromady.
"Michaeli, tančit s tebou… já nevím?" …znejistěla. "Proč ne se mnou?" …usmál se a rozepnul sako a povolil kravatu. "Proč? …to se ptá ten, od koho se učí svět tance?"

"Ale, no ták, tady to přece neplatí nebo chceš, aby po mě vyjela Vanessa?" …zaprorokoval, když viděl, jak se zvedla ze svého místa. "Tak, té fúrii tě nenechám!"… zasmál se nad její přímočarostí, kterou miloval, miloval ten oheň v ní, o kterém snad ona sama neměla zdání… a už ji objímal v tanci.

Hrála pomalá skladba, všichni, kdo tvořili pár, se spojili v tanci. Michael si užíval té překrásné atmosféry, toho, že ji svíral v náručí, tělesná blízkost v něm začala vyvolávat žádost těla, jako mnohokrát před tím, kdy se z úcty k ní ovládal, jak ještě dlouho vydržím, pomyslel si...

"Michaeli???" Hmmm …zamručel spokojeně..."Prosím tě, uvolni mě trochu, moc mě tiskneš a já nemůžu skoro dýchat, skoro mě to až bolí. Miku, slyšíš?!" "Slyším, drahá, ale nemůžu!"…řekl najednou pevně a stejně tak ji tlačil na sebe, až se mohlo zdát, že násilím! Pevně ji držel za pas a druhou ruku měl položenou na jejích téměř holých zádech.
"Proč bys nemohl, sakra, Miku, pusť!" …sykla mu do ucha. "Abbie, nerad to říkám, nechci tě vystavit trapasu před všemi, ale tvoje šaty…" …podíval se s planoucím pohledem na její prsa a ona jeho pohled následovala. A málem vykřikla hrůzou, hanbou: "Bože!!!!" …vytřeštila na něj oči... její šaty se shrnuly dolů natolik, že měla holá prsa přitisknutá pevně na Michaelovo tělo bez možnosti se nepozorovaně upravit.

"Miku, co mám dělat?? Zatracený, mizerný švy! " …zrudla, opřela si hlavu, ve které tepalo zoufalství o jeho rameno a dál tančila do pomalých tónu hudby. "Nic!" …usmál se, jako by nic… " Neboj, to zvládneme, dokud hraje hudba, nikdo si ničeho nevšimne. Sjel pohledem na svou i její hruď a celá ta situace ho nesmírně vzrušovala už jen pouhý fakt, že cítil její bradavky na svých prsou, její rozrušený bezmocný dech, kdy mu byla vydaná napospas.

Kdybys tak věděla, Abbie, co tomu říkají ty moje švy o něco níž, pomyslel si a doufal, že si toho Abbie nevšimne.

"Abbie, buď klidná, otočím tě zády k nim, budeme sice vypadat jako hodně... nadrž... eee…hm…. zamilovaní, ale spolupracuj, ano? Jakmile ti řeknu, upravíš se." Její modré oči se zabodly do jeho tváře, pohladil tu její, už jen to jí dodalo důvěry a mlčky přikývla. Objal ji tak těsně, jak jen to bylo možné, cítila jeho horkou a pevnou ruku na své lopatce, pohladil ji po vlasech a uvolnil její sponu tak, že se jí vlasy rozprostřely až do půl zad, jemně je shrnul z jejího holého ramene, které políbil a pohladil lačně po zádech až na její hýždě. Vytřeštila na něj oči, když udělal prudkou otočku, myslela si, že ten obrat neustojí, švihne sebou, ale pud sebezáchovy byl silnější. "Teď!"…špitl jí do vlasů, když si položil hlavu na její krk, tak, aby skryl pohyb její ruky z profilu. Vsunula ruku mezi jejich těla, vyhrnula neposlušný vršek šatů tak, aby zakrývaly to, co před tím, krátce na to přestala hrát hudba.

"Děkuju!"…řekla vděčně. "To já děkuju, za...tanec!" …políbil ji.

"Michaeli, byl to skvělý večírek, díky, chlape, musíme to zase někdy zopáknout!" Loučili se hosté... "Jasně kluci, už se těším, můžeme udělat třeba nějaký společný klip nebo tak něco!" …laškoval Michael. "Dobře, kámo, ale běda, jak mě zase vynecháš a všechno to vyžere Eddie!" Vracel mu Chris...

"Elizabeth, vážně musíš?" …objímal svoji spřízněnou duši. "Vážně zlatíčko, ale musím ti říct, že sis vybral moc dobře, moc vám to spolu sluší a to štěstí z tebe úplně sálá, Abbie je skvělá a ne, jako tamta barbbie!" …pokynula hlavou ke stolu, kde si Vanessa upravovala make-up. "Ráda jsem tě poznala, Abbie!" …vzala mateřsky Elizabeth Abbie za ruku a objala ji na rozloučenou.
"Potěšení je na mé straně, Elizabeth, moc si toho vážím, ráda jsem vás poznala. " "Jo a dávej si na tamtu pozor." Pokynula směrem k Vanesse, která se neměla k odchodu. Obě ženy se na sebe usmály. "Dám, to, co je mi drahé, si pečlivě hlídám!" …podívala se Abbie na Michaela "Tak je to správné! Mějte se tu krásně, zlatíčka."

P.S.: Jo, jo mějte se tu zlatíčka… a těšte se na pokračování, ale to až příště! Usmívající se

... JAK Z TISÍCE A JEDNÉ NOCI :-)

23. dubna 2016 v 11:35 ☺ Na VELIKOSTI záleží !☻
1. Jo, tu noc, Miku bychom mohli, co.. ? Stáhni...... baldachýn...
2... a pošli ty lidi pryč, odstrojím si tě!! :-).. a pohádka může začít!

19.kapitola

20. dubna 2016 v 19:35 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Homo erectus, aneb - Člověk vzpřímený

"Abbie, držíš to, jako prase kost!" …volal na ni Michael, když se už snad po sté snažila odpálit golfový míček a už vůbec se nestresovala umístit míček do nějaké jamky na pečlivě upraveném trávníku, důležité bylo pro ni vůbec se trefit. Stála od něj dost daleko, aby ho prostě po něm hodila a stejně tak měl kliku, že je z dosahu její golfové hole, kterou by o něj nejraději přerazila! …

"Povol paže, né tak křečovitě, Abbie s citem, lehce...prudce se rozmáchni a je to! Hlavně se soustřeď!" … doléhal k ní hlas Michaela.

"Se ti to zase kecá, Jacksone, když to umíš!" …zamumlala a zastrčila vlasy za kšiltovku a znovu sevřela křečovitě hůl a předklonila se, aby mohla předvést další ze svých nezdarů. Je tu sice druhý den, ale je to jiné, než když tu byla s dětmi a s Christel. Teprve si zvykala na myšlenku, že ona a on tvoří pár, jejich rodící se vztah nejspíš golfem utrpí vážnou trhlinu, pomyslela si a sklonila se ke svému míčku. Rozpřáhla se a zase se stáhla do předklonu, jak by vyměřovala vzdálenost. Michael jí se smíchem pozoroval, ale mělo to něco do sebe. Její bílé průsvitné tílko se s každým jejím předklonem odhalilo skvostný výhled do jejího dekoltu a její sněhobílá podprsenka, lemovaná krajkou, celý pohled jen umocňovala. Svou radu o soustředění by si měl vzít k srdci nejdřív on sám. Čekal na to, jestli se tentokrát trefí. Obdivoval ji za její houževnatost a výdrž, snahu naučit se.

"Abbie, jsi na řadě, do toho!" …povzbuzoval s holí na rameni, popošel o kousek blíž, nechtěl přijít o tak skvělý výhled, který se mu skýtal.
Předklonila se, soustředila se a pro sebe si znovu postěžovala… "Ty a ty tvý namachrovaný rady už mě pěkně serou…!" … dala do toho odpalu snad všechnu sílu, kterou v sobě našla, soustředění přineslo svůj skvělý výsledek… trefila se, TREFILA!! Až drn odletěl spolu s míčkem, napřímila se, hleděla, kam dopadne, připadala si, jak vítěz.

Ale co to, něco je špatně... zbystřila…Michael sebou prudce škubl, chytil se za břicho a šel do předklonu a z něj padal k zemi. "Sakra! Já ho sejmula!" …pronesla v panice, zahodila golfovou hůl a rozběhla se k němu, když viděla, jak se svíjí na zemi, probudil se v ní ošetřovatelský instinkt.

Vystrašeně k němu padla na kolena, svíjel se na trávníku... "Miku, proboha, co jsem ti udělala?? Miku, mluv... snažila se ho otočit čelem k sobě, byl v obličeji rudý, jak rak, žíly na krku naběhlé a ruce sevřeny mezi stehny... "Michaeli, prosím, dovol mi, abych se... " "Ne, Abbie, ne… to nebude nutné!" …vydechl ztěžka.. "Netrvám na tom, ukaž břicho, jen se podívám, co jsem ti způsobila"!!! Zaprosila ve strachu o jeho zdraví... "NE! Abbie ne, neodneslo to břicho!" zakuckal se,rozdýchával… "Ne...?" NE!! Abbie, věř mi, břicho to opravdu nebylo!" … zatnul ruku v pěst a udeřil jí do trávníku. "Tentokrát ses trefila naprosto přesně, jen o kousek níž!" :-)Zatvářila se bolestně a nakrčila při tom nos a sykla... "Sssss..Auuu! Promiň!" …seděla vedle něj jako hromádka neštěstí… "Neboj, budu O.K… přece mě nerozdrtí... vlastně, chtěl jsem říct, nerozhodí jedna rána." Zasmál se a bylo mu při tom a bylo mu trapně, vlastně byl okamžitě potrestán za své pohledy do Abbeiiny výstřihu a své choutky, které bude muset teď rozchodit.

"Pojď, pomůžu ti vstát." …vzala ho za ruku a pak dál sledovala jeho podivnou chůzi, která se s dalším krokem podobala homo erectus. "Díky, ale na oplátku a taky z pudu sebezáchovy a též zachování rodu, tě budu muset naučit, jak se golf vlastně hraje. "Jseš nějakej domýšlivej, ne? Spustila... "Když si se mnou chtěl hrát, měl jsi mě to nejdřív naučit a nenechat mě, abych se tady tak ztrapňovala a taky…" udělala dramatickou pauzu, zastavila se v chůzi a sjela ho pohledem k jeho rozkroku. "A taky jsi mohl mít ty svoje "míčky" naprosté pohodě, nemyslíš?!" Musel uznat mezi záchvatem smíchu, že měla pravdu, i když to vyjádřila dost svérázně...i když to mohla říct ještě daleko, ehmmm… jinak Usmívající se Miloval, když byla taková přímá, mírně naštvaná. Vždycky jí naběhly rty a oči měly zvláštní světlo, jiskru, jejich pomněnková modř potemnila.

"Myslím, že máš naprostou pravdu, drahoušku." Snažil se o smířlivý tón. Tak pojď, lekce golfu právě začíná. Postav se semhle, ano tak, mírně nohy od sebe, ruce podle těla, uvolni se, na nic nemysli… " Pohladil ji po holých pažích a přitiskl se pevně za její tělo a dýchal jí na krk a dál nakukoval do výstřihu. Ta těsná blízkost jejího těla, tepající adrenalin vyvolával v něm také jistou těsnost, přesně v místech kam se trefil její odpálení míček. Ale mělo to jistou výhodu a to, že úder nezanechal žádné tristní následky a nemá tak negativní vliv…. na zachování rodu !!!

P.S.: Ale, že jste se bály, co o Michaela a jeho "golfové" míčky, co?! Smějící se Skoro se až bojím, jak tahle Abbeiiny dovolená dopadne :-)

P.S.S. Jinak ten latiský název pro člověka vzpřímeného se mi tuze líbí!! V Michalově podání lektora golfu a těsné jeho blízkosti , uvažujeme-li též dvojsmyslně, více než výstižný !!Smějící se


18.kapitola

16. dubna 2016 v 5:53 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Když muž se ženou snídá


"Mluvte, sakra! Nebo vypadněte! " …strčila do něj a v duchu si představovala nejhorší možný scénář.

Pomalu se napřímil, až teď si všimla, jak je vysoký a zpod čepice a roušky na ni hleděl pár tmavých očí, ve kterých se jiskřilo pobavením. Byla zmatená ještě víc, než před tím…Pomalu si sundal čepici, kterou hodil na zem a po té i roušku…

"Mi-cha-eli?" …vydechla překvapením, ale i úlevou. " Abbie!" Usmál se rošťácky…

" Už jsem si myslel, že od tebe nějakou schytám!" Taky by sis jí zasloužil, víš, jak jsi mě vylekal?" … pleskla ho po ruce. Přivinul si ji k sobě a zblízka jí hleděl do tváře. "Zasloužil bych, vím, ale… co takhle polibek?! Mlsně si jí prohlížel... "Ne, až mi řekneš, co tohle šaškárna znamená, co ty hadry, co ten vozík… a jak jsi mě našel, jak sem vůbec...? Nečekal už na svolení, rozhodl se jednat a umlčet nesmyslné otázky. Doba jejich odloučení byla dost dlouhá na to, aby shledání s ní marnil slovy!

"Pšt! Bytostně jsi mi chyběla!" …pevně ji sevřel ve svém náručí a jejich rty se opět vyhledaly v jednom dlouhotrvajícím a hlubokém bodě, kdy přestává existovat prostor i čas.
"Abbie,tohle je pro tebe…" Stáhl prostěradlo z pojízdného stolku, kde bylo plno lákavého ovoce, občerstvení a ve spodní přihrádce šampaňské v kbelíku s ledem a vedle kytice rudých růží, kterou jí vložil do náruče. "Třináct?" …přejela nádherné vonící květy a upřela na něj své pronikavě modré oči.

"Ano, třináct! Za každý den odloučení jedna! Když jste odjeli, připadal jsem si tak strašně sám, tolik jsi mi chyběla, Abbie, tolik, že to nedovedu popsat!" …pohladil ji po tváři a ona si jeho dotek, pohlazení užívala se zavřenýma očima, snad měla znovu pocit, že se jí zdá další krásný sen. Z jejího hrdla se ozval tichý sten, reagovala na něj tak silně a jemu to neušlo, nesmírně ho to těšilo.

"Michaeli, chyběl jsi mi úplně stejně! Ale nemysli si, že mě hned po ránu opiješ!" …podívala se na láhev vína. "Mám za sebou noční službu a další před sebou, takže..." "Takže to máme fůru času." "Času na co?" "Být prostě spolu! Abbie, navíc jsem vyřešil jeden podstatný problém a spojil touhu být teď a tady s tebou, ale pojď, posadíme se, naše snídaně čeká." Odsunul jí židli, na kterou se posadila a sledovala, jak jí servíruje šunku, sýr, pečivo ovoce. Spíš to vypadalo, jak snídaně pro celé dětské oddělení.

"Už nemůžu, vážně!" odsunula talíř… "Ale ještě jsi mi neřekl, cože za problém jsi to vyřešil." "Ano, ten "problém". Když jste odjeli, moc jsem přemýšlel a stačilo pár telefonátů, váš ředitel je vážně frajer!"…zazubil se Michael. Nechápala.

"No, tak jsem zavolal pár lidem včetně vašeho ředitele, kterého potěšil šek pro vaše oddělení... a " "Michaeli, prosím, k věci!" …zabručela Abbie.. "Jo, no…prostě jsem zavolal a zjistil, ohledně Samuela, že se po propuštění z nemocnice, které bude mimochodem koncem příštího týdne, nemusí vrátit k otci, ze kterého má strach a ani sociální pracovnice to nedoporučuje. Samuel má tetu, sestru jeho matky, která ani netušila, že její synovec je nemocný, ani to, že Samuelův otec pije jako duha a chlapce týrá… takže se ho ráda a ochotně ujme. Co pro něj může být lepší, než život na venkově, dům se zahradou a teta, která ho má ráda?"

Byla dojatá, vzal na sebe její starost o Samuela, pomohl, jak jemu, tak jí. Vstala ze židle a zezadu se k němu přitiskla, položila své ruce na jeho prsa a zašeptala dojatě do jeho ucha... "Moc děkuju, za něj i za sebe!" …políbila ho na krku, jeho vůně byla tak podmanivá, jeho parfém, živočišné teplo, které z něj vycházelo tak omamně návykové. Když se její rty dotkly jeho kůže, když cítil její dech na svém těle, její hlas byl něžný, podmanivý, byl šťastný,toužil po ní jako nikdy, ale držel se zpátky...nechtěl, aby k jejich tělesnému sblížení byla "donucena" vděčností.

"Abbie", …vzal ji něžně za ruce a posadil si ji na klín, i když věděl, že takovým gestem riskuje svoji mužskou zdrženlivost… "Není za co, vím, že tě to trápilo a tím zase mě, ten chlapec si zaslouží zažít ve svém mladém životě už jen to dobré a krásné." Vděčně se schoulila do jeho náruče, promlouvali jen jejich polibky.

"Abbie, musíš být strašně unavená, běž si odpočinout, vyspi se trochu." Políbil ji na čelo. " A ty? Co budeš dělat ty?" "Já, shodím ze sebe ten mundůr, vyřídím si nějakou pracovní schůzku a zajdu poděkovat ještě vašemu řediteli a stavím se za dětmi, rád je uvidím, alespoň budu mít příležitost, říci to Samuelovi osobně. A až se probudíš, budu tady, ten Frank z vrátnice je moc fajn chlapík!" usmál se... "Tak to mi mohlo být hned jasný, že jsi ho přesvědčil, aby tě pustil".

"Nebylo to tak dramatické! Abbie a ještě něco, přemýšlej o své dovolené, rád bych, kdybys ji strávila na Neverlandu a pak něco vymyslíme, jestli ovšem budeš chtít trávit ji se mnou?"

Odešel a ona věděla, že od té doby, co se vrátila z Neverlandu, může opět klidně spát. Nyní už si byla skoro jistá, že není "obětí" rozmaru celebrity, toužila být s ním co nejvíc, vlastně, je to tak dávno, kdy měla naposledy dovolenou…

Nevěřila jsem, že se to může někdy stát i mě!!!

14. dubna 2016 v 5:55 ◘ Různé

… a stalo se ! Usmívající se Můj blog je tu s vámi k dnešnímu dni 6.let!


Přijde mi to dost neuvěřitelné a taky, jako by to bylo nedávno, co jsem začala vkládat svoji úplně první povídku a objevovala blogový svět a nervovala se s tím vším, co k provozu blogu patří, nu což, nejsem technický typ!:-) Ale jsem ráda, že jsem to tehdy nevzdala, i když sem tam se pisatelská krize dostaví a pravidelný, vnímavý čtenář ji může zaregistrovat.

Prostě Michael je i nadále můj krásný, něžný, křehký i silou ducha neporazitelný, citlivý i zatraceně sexy ventil a učitel v mnohém… hlavně v lidství! Kolikrát si říkám, kdyby blogu nebylo, tak si večer ani nesednu, nezapnu PC, nemám důvod a padnu jako špalek, urvaná životem, povinnostmi, jako WC šňůra!:-) Michael je můj osobní relax, tělesný, duševní, virtuální, kde nedotírají problémy, starosti. Stává se to, že i v reálném životě se často ptám, co by na to, či ono řekl Michael? Co by udělal? Jak by se zachoval! Co by se mu líbilo a co nikoliv? Jak by asi pomohl? Vím, že to s mnohými z vás máme podobně, ne-li stejně, máme toho nej učitele právě v reálném životě, kde je spousta problémů, křivd a bohužel i zla, stačí zapnout tv, net.

Každý z nás sní o něčem (proto i název mého blogu) a kdo tvrdí opak, tak lže nebo neříká pravdu, chcete-li to sdělit jemněji, aby se snad někdo neurazil, to bych vážně nerada! ♥Vysvětlím….

To, co nemáme a víme, že je pro nás nedosažitelné, tak v nás vzbuzuje prostor pro sny. Mnohdy nás ten sen přiblíží realitě, sen o tom vycestovat někam nebo dosáhnout vzdělání, sportovního výkonu, nebo sen zrekonstruovat dům, domácnost….čehokoliv k čemu má člověk sklony, díky svým zájmům, potřebám nebo zaměření, nelituje vložených sil, aby si sen přiblížil, splnil. Víme, že ne vždy to jde!
Někdy sníme s otevřenýma očima v každodenní životní realitě a přejeme si, aby sen byl skutečnost! Nebo a musím říci, bohužel, skutečnost, "jen" špatným, zlým a zákeřným snem. Třeba, ztratí-li někdo z vašich hodně blízkých zdraví nějakou vážnou, zákeřnou a nebezpečně rychlou nemocí, na kterou není lék, přejete si, z hlouby duše, aby se uzdravil. Sníte o tom, až bude s vámi ten člověk dělat to, co dřív, (tak je tomu i v mém případě) udržujete, tak jeho i sebe v přesvědčení, že to tak skutečně BUDE i když tušíte, víte nebo jste připravováni na to, že….? To tak za nějaký čas NEBUDE! Co víc, když zjistíte,že je ho méně, než by jste si přáli.

Nikdy jsem na blogu neventilovala svůj život, problémy, prostě negativní věci a že jich za těch šest let bylo! Snažila jsem se, abyste to v žádném komentáři u sebe na blogu nepoznali, prostě nerada otravuju svými problémy a raději volím klid a pohodu, legraci, srandu, dvojsmysl :-) ráda se bavím, nebo jsem ráda, když se smějí ostatní tomu samému . Nemám potřebu hlásit do světa svoje problémy, protože každý z vás máte jistě svých starostí dost. Za tu dobu, co mám blog, jsem si s řadou z vás vyměnila dost mejlíků, poznala vás i vaše problémy blíž. Těší mě důvěra, se kterou se mi touto cestou svěříte, i když to třeba pro vás není lehké nebo je to až příliš osobní a za tu důvěru moc děkuji!!!
To, že si o nich píšeme, dostáváme je ze sebe, tím si přece pomáháme a vy mi pomáháte jen svojí existencí, stejným zájmem a za to máte můj VELKÝ DÍK! Jsem ráda, že se tak děje i mimo blog, ne každý, byť zbloudilý čtenář/ka, musí hned dostat dávku emocí, problémů atd..

Vážně se mnohdy musím pousmát (mnohdy i nahlas)nad tím, když na nějakém blogu, který navštívím, najdu např. informaci typu, že: Kočka není pes a včera není dnes a venku hárá pes …(vím, že je to vlastně fena) Smějící se to každý ví… to každý zná… ( tak tohle na stoprocent nesložil a nenazpíval MikeUsmívající se) jen se shovívavě pousměju nad "inteligencí blogera/ky a řeknu si "Jo, takový starosti bych taky brala a na vše ostatní s … radostí kašlala! Tak a zase jsem sklouzla někam jinam, ještě , že ne po něčem jiném ..:-) při mém "štěstí" bych se ani nedivila :-)) …. Ach Zuzy, co to zase meleš za dvoj(ne)smysly?! :-)Laskavý čtenář promine.

TAKŽE MOJI MILÍ, DÍKY, ŽE TU JSTE A JESTLI TU BUDETE I NÁDALE, MÁM I JÁ DŮVOD BÝT TU S VÁMI!!♥

A za každý takový den, týden, měsíc a snad i další rok vám ze děkuji!!!!! A pokud přicházíte číst o Mikovi fakta, která taky jsou a né, že né… o to víc!!!

Anebo jen zastavit, zasnít nad díly nějaké z povídek, děkuji Vám znovu! Je to pro mě znamení, že jsem nepsala jen pro sebe nebo zbytečně a že vás baví číst a někdy si i domýšlet…prostě SNÍT! Moc mě těší, když se i po tak dlouhé době vracíte k dříve vydaným povídkám a čtete je, co víc si jako autor můžu přát?! Jen, aby to tak zůstalo i nadále.

Děkuji i za to, že jste dočetli až sem a pochopili, proč je tu s Vámi Vaše Zuzy

17.kapitola

10. dubna 2016 v 19:27 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Důvěra v sebe


… o víc, jak týden později


"Abbie?? No tak, už se konečně vzbuď!" …vrátil jí hlas Christel a vůně čerstvé horké kávy do reality života, respektive do noční služby v nemocnici.
"Nemůžeš si pořád zvyknout, co? " …nalila horký životabudič do šálků a jeden jí přistrčila pod nos.

"Nemůžu! Příliš jsem si zvykla na klid, teď mi chybí.…" …povzdechla si Abbie a zamíchala kávu. "A to je všechno, jen klid...? Nechybí ti ještě něco, spíš někdo?" …usrkla kávy a potutelně se usmála.

"Chybí… spánek, co jsme se vrátili, nemůžu vůbec spát." Ale, no ták, Abbie, to není únavou, ani návratem do reality, máš všechny abstinenční příznaky zamilovaných. A když jsme u toho spánku, je mi jasný, že jste tu poslední noc s Michaelem příliš nenaspali."
"On ti něco říkal?" …švihla po Christel okem…"Říkal!" …odmlčela se a sledovala, jak barva mizí z tváře její kamarádky... "Co…??? " …sykla nejistě " Prosil mě, abych zkontrolovala děti, že nejspíš v noci nebudeš ve svém pokoji." … "Jo, táák." Oddechla si.
"Prokecali jsme celou noc v altánu" …konstatovala suše.

"Abbie, nevím, ale mám z tebe dojem, že mi moc nevěříš, což mě mrzí, já vám přece s Michaelem fandím. Znám tě už strašně dlouho, jsi jak moje sestra a jak jsem stihla poznat Michaela, tak si myslím, že by vám to mohlo klapat. Rozhodně z tebe nechci páčit detaily vašeho dostaveníčka v altánu, ale jedno vím jistě, máš ho ráda a on tebe, mě neoblafneš… viděla jsem vás dva spolu a to mi stačí. Jen chci, abys věděla, že vám oběma fandím a moc přeju! Zasloužíte si být šťastní - oba!"

Vstala, aby odložila hrnek do dřezu…zatím, co Abbie seděla nad chladnoucí kávou... zničehonic ji chytla za paži...

"Christel, promiň, nechci, aby sis myslela, že ti něco tajím, jen jsem prostě zmatená sama sebou. Odjížděla jsem tam s obrovskou nechutí, záští a vše se změnilo, dokonce i já sama. Zjistila jsem, že lidské soudy o někom jsou příliš unáhlené a tam v Neverlandu byl takový klid, že jsem si všechno uvnitř sebe srovnala a přehodnotila. Vlastně máš pravdu, mám ho ráda a asi jsem se opravdu zamilovala, ale ???" …povzdechla si s náznakem pláče. "Ale co, Abbie? Vzala ji Christel starostlivě za ruku... "Mám strach!" … "Strach?" "Prosím tě, z čeho? Vždyť Michael je ten nejlaskavější člověk a sakra sexy chlap" ...zasmály se obě dvě.

"To sice jo, ale mám strach, že se mi to jen zdálo, že to nemůže být pravda nebo jsem jen další jeho rozmar, třeba mu budu za čas málo, jsem jen obyčejná zdravotní sestra, sakra! A on...??" …rozvzlykala se naplno.

"Abbie, no ták! Tohle nejsi ty!! Jestliže ho máš ráda, jako že máš, tak přestaň s tím, co kdyby, strach svazuje a ty jsi bojovnice, vždycky jsi byla… tak bojuj za to, na čem ti záleží!!! Navíc, kdybys mu byla podle toho, co říkáš "málo," nevodil by tě za nos a užívat by si mohl jinde a s jinýma, ale on si vybral tebe, rozumíš - TEBE! Jsi prostě taková, jaká jsi a takovou tě má rád! Věř sobě a jemu!"
Celou cestu na ubytovnu přemýšlela o tom, co jí řekla Christel. Vlastně jen nahlas řekla to, co cítila ona sama v srdci.

Vešla do vestibulu, pozdravila se s vrátným, milý chlapík, se kterým vždycky prohodí pár slov, když se vrací ze služby nebo do ní odchází, ale dneska byla tak zamyšlená, že si ho téměř nevšimla. "Slečno Bakerová, pošta!" …volal na ni, jen se vrátila a vzala od něj dvě obálky a poděkovala "Těžká služba?" …usmál se přes svůj pečlivě střižený knír. "Ano, tak nějak! Děkuju vám, Franku. " Prohlížela obálky, v níž jedna jistě skrývala to, na co tak dlouho čeká, pozvání ke studiu medicíny, ale neměla nejmenší chuť cokoliv řešit, plánovat, těšila se do postele.
Kráčela chodbou směrem ke svému pokoji, Její pohled upoutal podivný člověk, který vypadal, jak nějaký doktor, co právě zdrhnul z operačního sálu, operační čepicí na hlavě, zeleném plášti, kalhotách a s rouškou na ústech, před sebou tlačil nemocniční vozík, stejný, na jakém rozváží pacientům léky nebo jídlo. Ale rychle zmizel s drnčícím vozíkem za rohem. Vytáhla z kabelky klíče, odemknula svůj pokoj a zamkla za sebou. Byla ráda, že je doma. Rozhlédla se, jestli se dá její pokojík s kuchyňkou, koupelnou a toaletou považovat za domov. Hodila kabelku na stolek i s dopisy a natáhla se na postel a zavřela oči. Po chvilce ji vyrušilo rázné, hlasité zaklepání na dveře. Nejdřív se ho snažila ignorovat, ale ozvalo se zase s větší naléhavostí. Kdo to může otravovat pomyslela si... Christel má službu a nikoho jiného už nečeká. Neochotně vstala a šla otevřít.

Stál tam ten muž v lékařském pracovním oblečení, se skloněnou hlavou, takže viděla jen to, jak mu čepice zakrývá hlavu a jak svírá vozík z velké části zakrytý bílým prostěradlem splývající až k zemi.

"Co si přejete??" Aniž by se jí podíval do očí, zamumlal… " Jste slečna Abbie Barkerová?" "Ano to jsem!" nechápala. "Tak, to mám pro vás jednu zásilku" …vzal vozík a šněroval si to k ní do pokoje, než se vzpamatovala, stál uprostřed něj.

"Zásilku??! Kdo jste?! Vypadáte jak patolog s nebožtíkem, se kterým netrefíte do márnice!" …koukla po dlouhém urousaném prostěradle. " Od koho a jakou zásilku?" …začínala nabírat na obrátkách. "Tak hele, člověče, vypadněte nebo zavolám ochranku, kdo, k čertu, jste?!"

Snažila se mu pohlédnout do tváře, kterou neustále klopil k zemi.

Michael svůdník :-)

7. dubna 2016 v 20:29 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Miku, tvoje pohledy tě prozradili!!!

P.S. Nemůžu, jak sjel pohledem i k zadku OprahSmějící se


16.kapitola

4. dubna 2016 v 20:22 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Co je důležité?

"Michaeli, Mikůůůů, můžeme zase někdy přijet?" šveholily děti na zahradní párty, kterou Michael uspřádal na jejich počest. Nemohl uvěřit, že ten týden jejich pobytu tak rychle utekl.

Malá Erika jako by to vycítila a nechtěla se z Michaelova klína hnout, tak jako ostatně vždycky, když měla příležitost, uvelebila se v jeho náručí a nechala se jím hýčkat, pokoušet, houpat na koleni a rozmazlovat. A Michael… ten vyhověl ve všem, co si ta pětiletá holčička přála… klidně se nechal tahat za vlasy a nechat si od ní dělat stejné culíky, jako měla ona sama i s holčičími sponkami a ještě při tom stihl dělat roztodivné obličeje, tak, že děti soustředily veškerou pozornost na něho, takže se museli všichni smát… Christel a Abbie nevyjímaje.

Jen Michaelův letmý pohled na Abbie byl zakalen smutkem z loučení, které bylo na dosah, viselo ve vzduchu a kazilo mu radost. Zbývalo pouze necelé odpoledne a večer a právě od toho si Michael mnohé sliboval
Abbie se zrovna převlékala na blížící se večeři, když zaslechla podivný šramot za dveřmi. Věděla, že občas děti chystají nějaké překvápko, ale nedokáží být u toho potichu, ale tohle bylo jiné. Hypnotizovala dveře, čekala zaklepání, které nepřicházelo. "Asi se mi něco zdálo"…pomyslela si, když její pohled opustil kliku dveří, ale najednou pod dveřmi proletěla malá obálka… Asi zase nějaká bojová hra, usmála se pro sebe a shýbla se pro obálku a rozdělala ji.

Abbie, po večeři, až uložíš děti, čekám Tě v altánu, přijď, prosím, je to důležité. Michael

"No, vždyť to říkám, že zase nějaká bojovka, ale bez dětí...? Přemýšlela, co to má být, vždyť Michael měl přes den i během párty nejméně sto příležitostí ji to říct sám, tak proč takové tajnosti…?

Čekal víc, jak hodinu, vše nachystané, jen Abbie nikde. Na Neverland se snesla noc...bylo krásně, jedna z těch letních nocí, kdy vánek rozehraje svoje noční dobrodružství a dopřává osvěžení. Sledoval jasné světlo hořících svíček, které dodávaly této noci svoji atmosféru, ale k čemu? Kdo ví, jestli vůbec přijde? Kdo ví, jestli jí na něm aspoň trochu záleží? Otázky ostřejší, než čepel nože protínaly toto posvátné ticho, stejně jako zurčení vody v nedalekém jakuzzi. Uveleben pohodlně do křesla sledoval mihotavý plamen svíčky a hodinky, které ukazovaly za pár minut dvaadvacátou hodinu. Byl sklesle smířen s tím, že Abbie už nedorazí, třeba nenašla jeho vzkaz, možná jí ho měl předat do ruky a ne podstrčit pod dveřmi, jako nějaký uličník. Nalil si sklenku vína a doufal, že se dostaví nějaký nápad, když už ne ona.

"Michaeli, jsi tady???" …přece dorazila, srdce mu radostně poskočilo v hrudi.

"Tady jsem, Abbie!" …vyskočil z křesla a šel jí naproti. "Promiň, nešlo to dřív, Erice jsem naměřila teplotu a nechtěla jsem ji tam nechat." … "Jak je jí? Není to nic vážného, že ne?" …strachoval se Michael o tu malou holčičku, kterou si velice oblíbil a ona jeho.

" Už usnula, dala jsem jí něco na teplotu a zábal a poprosila Christel, aby se na ni zašla podívat. Řekla bych, že je to spíš psychické a spojené s naším zítřejším odjezdem, návratem do nemocnice…některé citlivé děti tak prostě reagují a horečka nemusí mít žádný jiný důvod" … Kdybys tak, Abbie, věděla, že mě taky spaluje horečka a není na ni léku, krom tebe, pomyslel si.

"Tak to jsem rád, že se té maličké nepřitížilo kvůli její nemoci. Neposadíme se?" …ukázal na sedačku a před ní na stolku připravené pohoštění a ve kbelíku s ledem láhev šampaňského. Mlčky usedla a čekala, v chabém osvětlení svící zahlédla v Michaelově tváři rozpaky. "Tak, co je tak důležité, pro co jsi mě sem pozval? Nebo slavíš, že už zítra odjíždíme a budeš mít klid?" …zasmála se, aby odlehčila situaci, ale moc to nepomohlo.

"Bojím se vašeho odjezdu, bude tu po vás velké prázdno, ale vím, že děti se musí vrátit a dokončit svoji léčbu." Řekl smířeně … "Smím ti nalít skleničku?" …přikývla…sledovala, jak perlivé víno plní její sklenku, kterou jí Michael podával. Na malý okamžik se jejich ruce zlehka dotkly. Seděl vedle ní a v jeho tváři byl podivný smutek, který v nekontrolovatelném okamžiku zahlédla už několikrát během dne. Podívala se mu zblízka do očí, její pohled byl pevný, odezírala ne jen z jeho tváře, ale měla dojem, že mu vidí do srdce…ach, kéž by viděla to, co k ní cítí. Pozvedli skleničky…

"Tak, na co?" …zeptala se… "Na to nejdůležitější! Na zdraví nás všech, především dětí a pak na nás dva. To je to, důležité…. proč jsem tě sem pozval, abych zjistil, abych se zeptal, jestli nějaké: MY DVA je nebo bude?" …křišťálový zvuk skleniček a její slova v něm nastolila klid a zažehla touhu po polibku.

"Tak, tedy na zdraví a na nás dva!" …opravdu to řekla? Opravdu existují oni dva???
Byl šťastný, uvnitř jeho těla se hromadila obrovská energie, síla. Připadal si najednou, že dosáhl na něco, co mu bylo před tím zapovězeno. Sledoval její ústa, jak se lehce dotkly okraje sklenky, její rty se svlažily douškem perlivého sektu. I když svého vína měl téměř plnou sklenku, toužil ochutnat jej z jejích rtů...

Usmál se a cítil její dech na své tváři a v té její byl stín očekávání. Minuly snad jen zlomky sekundy, které se i tak zdály být věčností. Položil svoji skleničku a zblízka laskal její tvář pohledem. Pozoroval její zúžené zorničky, které měly z bílého dne barvu letního nebe. Ústa mírně pootevřená, její porcelánová pleť na jejím krku, dekoltu na něj měla v tomto romantickém osvětlení přímo magické účinky. Miloval! Toužil…!
Jednou rukou jí zvedl bradu a druhou ji za pas mírným tlakem přivinul k sobě, hořel nedočkavostí, ale nechtěl nic uspěchat. Když se jejich rty dotkly, nebylo síly, která by zabránila jejich polibkům, které byly hlubší a vášnivější.

Měla v sobě oheň, který příliš dlouho sama v sobě dusila a nyní se rozhořel naplno. Jeho mozek reagoval silně, tak silně, že věděl, že je k této ženě připoután po zbytek života, citem nejsilnějším - láskou!

"Nebudeš to mít se mnou vždycky lehké, "díky" tomu, kdo jsem!" …posmutněl mezi objetími a polibky "I přes to, chceš...?" Při představě, jak je budou média nemilosrdně sledovat, přetřásat jejich rodící se vztah...na sucho polkl a nedořekl, moc dobře věděl, že život s ním má svá úskalí, na němž může vztah lehce ztroskotat.
Nebylo potřeba slov, místo odpovědi mu nabídla znovu své rty, které je spojily v dlouhém vášnivém polibku. Tulili se jeden k druhému, užívali si posledních hodin, které je dělilo do odloučení, kdo ví, jak dlouhé bude?

Když složila svoji hlavu na jeho prsou, připadal si jako ten nejšťastnější muž pod sluncem, které za pár okamžiků bude vstávat, zatímco oni vůbec nešli spát.


Karen Faye ... a

3. dubna 2016 v 21:18 Překlady a články o Michaelovi

Kenny Ortega


Karen Faye, Michaelova maskérka a přítelkyně si založila blog. Kromě poskytování kosmetického poradenství píše o Michaelovi, o tom, jaký byl a jak jí ovlivnil...... ( bohužel, už neexistuje, čerpám, z překladů, několik let starých uloženáých v mých složkách)


Jeden článek věnuje incidentu na koncertě What More Can I Give v Německu, kdy s Michaelem spadla lávka, na které zpíval. Přeložila jsem tady to, co Karen poté napsala do komentářů na otázku, kdo byl za ten technický problém zodpovědný.
Docela síla!
"To je velmi dobrá otázka. Chtěla jsem to řešit, i když ne v mém hlavním článku, protože to je pravdivá a velmi krutá část příběhu.

Kenny Ortega byl producent a režisér té show v Německu a byl skutečně zodpovědný za vše, co se odehrálo na pódiu. Kenny město opustil OKAMŽITĚ, aniž by se zajímal o to, jak Michaelovi je a nebo se omluvil za selhání, když Michaelův most spadl.

Michael Kennymu jeho lhostejnou a ustrašenou reakci nikdy nezapomněl. Jedna z prvních věcí, které mi Michael řekl, když jsem s ním začínala pracovat na This Is It bylo: "Víš co? Kenny konečně trochu řekl, že ho mrzí ten pád v Německu".

Tohle pouze potvrzuje, jak je Kenny Ortega sebestředný a bezohledný. Trvalo mu 11 let, než se omluvil. Michael to měl STÁLE na paměti. Během těch 11 let se mi Michael často zmínil, že: "Kenny se ještě neomluvil". Udělal to, až když mu dal Michael další práci, na TII, teprve tehdy Kenny popřemýšlel o omluvě.

Je moc špatné, že Michael přijal jeho omluvu... Michael mohl být stále naživu, kdyby mu došlo, že Kenny nemá srdce a jde mu jen o jeho práci a peníze." Následně Karen dodává: "Myslím, že chování KO tehdy je významné v souvislosti s chováním poté, co Michael zemřel. Stále ještě NIKDY neřekl, že věděl, že Michael není v pořádku a několik lidí mi to alarmovalo a já jsem neudělala dost pro to, abych mu pomohla.

Viděla jsem Travise Payna a Randyho Phillipse, kterak říkají světu, jak silný Michael byl. Viděla jsem všechny, jak podporují sami sebe a produkujíce lži o filmu, vydělávají miliony a jezdí po světě, aby sami sebe povýšili a ochránili od toho, co věděli, že je pravda. Teď, když tu Michael není, už nikdy nebudou muset říct, že je jim to líto.

Vždycky jsem cítila vinu za to, že jsem neudělala dost, že jsem nevěděla dost.Je to bolest, kterou si s sebou musím nést do konce života. Neměla jsem tušení,že Murray se ho to ráno chystá zabít... Neměla jsem ani za nic kráčet po červeném koberci na premiéře TII. Na NIC z toho, co se stalo, nemůžu být hrdá."

Karen Faye