Květen 2016

29.kapitola

29. května 2016 v 5:55 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Jak dlouho…?

Smývala ze svých rukou Michaelovu krev, dívala se, jak ji odnáší proud tekoucí vody. Ze zrcadla na ni hleděl pár prázdných očí, připadalo jí to, jako zlý sen, ze kterého se brzy probudí, musí!!!

"Abbie, jsi v pořádku?"…doléhal k ní hlas Christel i hlasité klepání na dveře koupelny. "No tak, Abbie...otevři, mám o tebe starost…prosím, pusť mě dovnitř." Vyčkávala a dlouho si v hlavě střádala myšlenky, co udělá, když jí neotevře, až příliš dobře věděla, jak dokáže být tvrdohlavá. Je tam zavřená už víc, jak hodinu. Uslyšela pomalé šourání, cvaknutí klíče v zámku a dveře se zvolna otevřely.
Opírala se o umyvadlo a těžce dýchala a po tváři jí tekly slzy a celá se třásla. Zabalená v županu s mokrými vlasy, špinavé oblečení od krve leželo na zemi u prádelního koše. Chvíli ji mlčky sledovala v zrcadle, byla bílá, jako stěna, pak k ní přistoupila a objala ji kolem ramen. "Pojď, uvařila jsem ti čaj na uklidnění a lepší spánek, ten potřebuješ ze všeho nejvíc...!" Podpírala ji, měla starost, že nevládne ani cestu z koupelny k posteli, nohy se jí chvěly a tak, tak, že neupadla. Posadila se malátně na postel a hleděla do prázdna před sebou. Mlčky přijala doušek čaje, který jí dala Christel napít, protože její ruce by to nejspíš nezvládly.

"Musím za ním!"… pronesla nezúčastněně. Christel bylo jasné, že je stále v šoku. Pevně ji chytila za ruku, kterou hladila, jen, aby se uklidnila. "Abbie, půjdeš, ale ne teď, až zítra. Musíš se trochu vyspat a odpočinout." Podívala se na ni prázdným, uplakaným pohledem a začala vzlykat. "Mám strašný strach, Christel!"…objaly se. Plakala jí v náručí, na jednu stranu byla ráda, že jsou emoce i strach venku, ale na druhou bylo zřejmé, že jí to vyčerpává.

"Já vím, zlatíčko, já vím!" …hladila ji po zádech. "Ale uvidíš, bude dobře, zase budete spolu a šťastní..." Abbie jen nesouhlasně kroutila hlavou... "Zvládne to on a zvládneš to i ty, Michael se uzdraví, neboj se! Vždyť jen díky tobě přijel včas!" Byla jako hadrová panenka v jejím náručí.

"Pojď, lehni si, dám ti prášek na uklidnění, na spaní." Odkryla přikrývku a donutila Abbie, aby si lehla, třásla se, jak když má zimnici. Znovu jí podala hrnek s čajem a nějakou pilulku. Usrkla si čaje, ale tabletu rázně omítla.

"Nechci to! Nechci žádnej oblbovák, nechci, já nemůžu…!"…vzlykala. "Dobře, jak chceš, napij se ještě a spi, zůstanu tu s tebou celou noc, zítra mám volno, budu s tebou, když mě budeš potřebovat! Jen se ničeho neboj a odpočiň si!"…přikryla ji a lehla si vedle ní.
"Děkuju, Christel, děkuju, jsem tak ráda, že tě mám." "Neděkuj, jsem si jistá, že bys taky při mně stála, kdyby bylo potřeba."…pomalu se uklidňovala a milosrdný spánek ji na čas vysvobodil z bolestných vzpomínek, úvah i strachu.

Měla neklidnou noc, stále se zmítala ze strany na stranu, budilo ji houkání sanitek, na které už byla dávno zvyklá, dokonce se staly součástí jejího života.

"Ne, …. Michaeli!"…toto zvolání budilo Christel poměrně často, byla v něm znát bolest a strach, kdo ví, co prožívá Abbie ve snu. Opravdu klidně usnula až nad ránem a ona s ní.
Bylo něco před sedmou ranní, když Christel probudil pohyb na lůžku vedle ní. Abbie. Chvilku vyčkávala, než se vrátí z koupelny. "Abbie??Je ti dobře?... posadila se na posteli a čekala, až se vrátí z koupelny. "Jo, ujde to, v rámci možností!"… ozvala se strohá odpověď. Vstala a postavila vodu na kávu a nachystala snídani a Abbie nikde.

"Abbie, nepotřebuješ něco?"…zaklepala na dveře, ze kterých vycházela už oblečená a učesaná, vlasy stáhnuté do culíku.

"Ne, díky, jsi hodná, už je mi celkem dobře. Mám obrovské štěstí, že tě mám! Děkuju za to, že jsi tu byla se mnou celou noc, asi ses moc nevyspala, co?" …pokusila se o úsměv.

"Ale jo, šlo to, mám dnes volno, můžu jít s tebou, kdybys chtěla?"…švihla po ní okem, nebyla si vůbec jistá tím, že je jí dobře. "Tady náš ranní životabudič!" Postavila před ní hrnek s kávou a pod nos jí podstrčila voňavé tousty se šunkou a sýrem.
Sotva ucítila vůni toustů, udělalo se jí nevolno, žaludek stažený stresem odmítal cokoli a obracel se na ruby. Vystřelila směr koupelna, aby znovu objala záchodovou mísu. "Abbie?"…zněl za ní hlas kamarádky, který až tak nevnímala.

Stála opřená o dveře do koupelny a sledovala, jak je Abbie zle, zkušeným okem zdravotní sestry zkoumala potíže své kamarádky a klíčilo v ní podezření, včerejší odmítnutí sedativ, ranní nevolnost, za kterou až tak nemůže stres...
Založila si ruce na prsou a sledovala, jak si omývá studenou vodou unavenou tvář a pozorovala ji upřeně v zrcadle.

"Jak dlouho jsi v tom?"

28.kapitola

24. května 2016 v 20:31 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Neusínej !!!

"Michaeli, Michaeli, no ták, mluv se mnou, neusínej, snažila se přivést ho k vědomí a na jeho ránu, která krvácela, tiskla vší silou ručník. Byla zoufalá! "Abbie." Vydechl těžce. "Michaeli, neboj…všechno bude dobré, věř mi... snažila se ho uklidnit, ale především sebe. Rána pod klíční kostí krvácela. Mírně ho nadzvedla, aby zjistila, jestli jde-li o průstřel. Sakra, pomyslela si...kulka zůstala… je uvnitř.

"Wayne!!" …zařvala na něj.. "Show musí pokračovat, jasný!!" "Ale, bez … ???" "Musí! Protože, jak se dá ten dav do pohybu, šance se zmenšuje, žádná sanitka se sem nedostane. Musíme ho dostat do špitálu, hned!!!" Bill okamžitě nechal přenést Michaela do jednoho z připravených aut s tmavými skly, Abbie se snažila zastavit krvácení a pohled do Michaelovy bledé tváře jí drtil srdce na kousky... "Vydrž, Michaeli, vydrž! Snažila se zaplašit slzy, které, tak či tak, nešlo zastavit.
Míjeli davy, které vnímala jen okrajově, nejdůležitější byl on. Zdálky slyšela, jak ještě hudba hraje, jen aby udržela Michaelovy fanoušky na místě. Slyšela Wayna za volantem, jak nervózně huláká do vysílačky. "Dostaňte toho bastarda! Stáhněte z něj kůži zaživa!"

"Abbie, jak je na tom? Otočil se k ní z předního sedadla spolujezdce...zatímco ona vzadu s Michaelem v náručí tiskla jeho krvácející ránu. "Nic moc, krvácí a nejde to zastavit! Zavolejte k nám do nemocnice, přímo řediteli Harrisovi." Wayne zařval na šoféra: "Sakra Joshi, šlápni na to!! Musíme to zvládnout, rozumíš!!! " Pohledy Abbie a Wayna se střetly v zrcátku auta.
.....

Dlouhá nekonečná chodba v nemocnici, spěchající personál, rozsvícený nápis nad operačním sálem - Nevstupovat, seděla jak tělo bez duše na jedné židli a slzy bezmoci, strachu jí stékaly po tváři. Už operují přes dvě hodiny, věděla, že operace se může protáhnout do pozdních nočních hodin a že čas na sále nic neznamená, to jen na druhé straně se zdá být nekonečně vleklý a bolestně dlouhý.

"Abbie." Vyrušil ji hlas Wayna, který jí podával kelímek s kávou. Seděla s hlavou zvrácenou a opřenou o zeď, oči zavřené, neochotně je otevřela... "Wayne, děje se něco nebo už jsou hotoví?" ...setřela slzy. "Ne, Abbie, nic z toho, jen trocha kávy by vám mohla udělat dobře". Chtěla si od něj vzít kelímek, ale ruka se třásla tolik, že nebyla schopná ji udržet, proto ji raději Wayne položil na sedadlo vedle. V tom mu zavrčela vysílačka. "Slyším, Bille, dostali jste ho? Tak, to je skvělá zpráva! Nech ho zavřít až zčerná, parchant jeden! Ne, ještě operují, pak se ti ozvu."
Znovu usedl vedle Abbie...a jen zlověstné ticho protkávalo tikání hodin na chodbě, které odměřovaly čas podobající se věčnosti.

"Abbie!"… rozletěly se prudce dveře a v nich stála Christel, která se nejspíš při službě dozvěděla, že přivezli Michaela... "Christel!" …zavzlykala a běžela v slzách obejmout svou kamarádku, která se vyděsila sotva ji viděla. Komplet oblečení od krve, rozcuchaná, oči rudé od pláče, kruhy pod očima, klepala se jí v náručí, byla na pokraji svých sil, nedalo zhroucení. "Abbie, co se stalo, jsi zraněná..." … pohlédla na ni, bylo zřejmé, že je v šoku, že se drží jen silou své vůle, která je za hranicí lidských možností.
"Mika někdo postřelil, operují ho!" … "Bože, to ne!" …vydechla ztěžka a jen ji dál držela v objetí, jako by měla strach, že jí její vlastní nohy neunesou. "Bude to dobré, uvidíš, zvládne to!! Neplač...!" …těšila ji a věřila, že to tak bude.

V tom zhaslo světlo nad operačním sálem a dveře se otevřely, všichni upřeli zrak na lékaře, který z nich právě vycházel se svěšenou hlavou.

"Doktore…" …oslovil ho Wayne…"jak dopadla operace, mám pověření rodiny a musím je spravit o Michaelově stavu." Lékař se pomalu nadechl a každý z přítomných visel na jeho rtech.

"Pana Jacksona jsme úspěšně operovali. Kulka naštěstí minula jen o vlásek tepnu a zastavila se o lopatku, částečně narušila klíční kost. Pacient ztratil velké množství krve, naštěstí kulka minula všechny důležité orgány. Dalších čtyřiadvacet hodin bude kritických, po tu dobu bude v umělém spánku, pak se uvidí, co dál. Pevně věříme, že to pan Jackson zvládne." Unaveně se usmál lékař. "Děkuji vám, pane doktore."

Úleva! Částečná úleva byla znát na všech, zvláště na Abbie, která seděla zhrouceně na židli. Christel ji držela za ruku. "Tak vidíš, zvládne to! Bylo velké štěstí, že jsi tam byla s ním." Držela ji za ruku a Abbie na ni pohlédla nepřítomně, dívala se skrz ni. Rozuměla jí vůbec, vnímá ji?? Stále se chvěla, jako když jí lomcuje zimnice. Rozevřely se dveře a na nemocniční posteli odváželi bledého Michaela se zafixovaným ramenem a hadičky všude kolem. Rozběhla se k němu, ale v půli cesty se prudce zastavila. Viděla jeho bledou tvář, nehybnou tvář. Christel ji vzala kolem ramen a snažila se odvést pryč.

"Abbie, pojď, musíš se dát do pořádku, převléct se a odpočinout, pojď, půjdu s tebou, nenechám tě tu tak! " "Ne, já musím za ním! Slíbila jsem mu, že na něj po koncertě počkám! Musím být u něj…já mu musím říct, že....!"

"Abbie, no ták," ...hladila ji po zádech… " O Michaela bude skvěle postaráno, teď jsi na řadě ty sama, abys tu pak mohla být pro něj v plné síle!" Vzala jí pod paže a odváděla na ubytovnu. Věděla, že tato noc bude dlouhá.

27.kapitola

20. května 2016 v 6:46 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Show začíná

...o měsíc později…

Stála v zákulisí před koncertem a žaludek se jí chvěl nervozitou, ani nevěděla proč a podivná tíseň kolem srdce dotírala čím dál víc.
Celá ta atmosféra, nespočítatelné davy ječících fanoušků vykřikujících Michaelovo jméno, celý jeho ansábl byl na svém místě, pobíhal, zařizoval a ladil vše do posledního detailu, aby výsledek byl perfektní, přesně takový, jaký Michael očekával a především od sebe, pak od těch ostatních. Ten běsnící dav venku jí naháněl hrůzu, ani nevěděla proč.

Vždycky proběhl nějaký člověk s mikrofonem a deskami v ruce a zahlásil, kolik zbývá do začátku vystoupení: "10 minut" ozvalo se. Michael byl připraven, sotva zahlédl Abbie, rozběhl se k ní.

"Abbie, miláčku, promiň, nemohl jsem se utrhnout dřív…" …řekl a omluvně ji políbil na spánek. "Nevadí, klidně se soustřeď na to, na co musíš, budu tady nerušeně poslouchat a sledovat, ani o mě nebudeš vědět." Špitla stísněně... Podíval se na ni zpříma. "Abbie, naopak!! Chci, aby tě všichni z týmu poznali, jsem na tebe hrdý, tak, nač ta skromnost?!" Nechtěla ho rozrušovat svými pocity, které se v ní mísily, jisté je, že Michael davy zvládá, kdežto ona?? Ona se jich děsí, cítila svůj žaludek až někde v krku a vůbec se jí podlamovala kolena, jakoby všechnu tu nervozitu ostatních nasávala a držela sama v sobě.

"Michaeli, vím, že budeš skvělý a nejlepší, jako pokaždé!" …držela ho za ruku, ta jeho byla hřejivá a zatímco ta její jako led. "Abbie, dnes budu věnovat všechny písně, celé toto vystoupení jen tobě! Prosím tě, pak na mě počkej v mé šatně, potřebuju se s tebou na něčem…" "pět minut!" …proběhl kolem zase ten člověk. Potřebuju s tebou o něčem mluvit, na něco se zeptat, Wayne má ode mě instrukci tě tam bezpečně po koncertě dopravit." Pevně ji přivinul do své náruče a zadíval se do jejích nebesky modrých očí, tolik je miloval…
"Fajn, taky bych si s tebou potřebovala o něčem promluvit." Usmála se a pohladila po tváři. Když se za nimi ozval nervózní hlas jakéhosi asistenta…

"Miku, pojď, už je čas, musíš se jít připravit, show nepočká, no tak!!" Jen po něm švihl okem a dál se věnoval Abbie, ještě na malý okamžik, chtěl ucítit její polibek, její dech na své tváři. "Musíš už jít!" "Vím, ale ne bez polibku na rozloučenou." Zajal její rty v polibku, cítil, jak se chvěje. "Miluju tě, Abbie, miluju tě víc, než cokoliv na světě! Miluju tě víc, než vlastní život!" … nerad se od ní vzdaloval, i když to bylo jen na krátko, víc, jak měsíc ji neviděl, tolik jí toho chtěl říct.

"Michaeli, taky tě miluju a vždycky budu...!" Poslala mu vzdušný polibek, neboť ten otravný chlápek čapl Mika za loket a táhl ho pryč.
...
Napětí houstlo, světla se prudce rozsvítila a začal se podiem šířit dým, ze kterého vyjel výtahem na podium Michael… sledovala jeho nehybnost, to, jak stojí jak vytesán ze země, marně hledala náznak jeho dechu a publikum šílelo!

Připadalo jí to jako věčnost, prostě tam jen tak rozkročmo stál, ruce zatnuté v pěst, ta atmosféra byla magická, nepopsatelná. Jako by Michael nasával energii každého svého fanouška, který se tísní v davu a sám tu energii do sebe přijímá, ukládá a dobíjí se jí, jen, aby mohl ze sebe vydat to nejlepší a vrátit ji každému přítomnému člověku v několikanásobném množství.

Ta energie byla přímo hmatatelná, strhující a fascinující, vteřiny, minuty zdánlivého klidu narušil až ohňostroj světel, která dopadala za něj a tvořila vodopád jisker, které zazáří a uhasínají u jeho nohou. Nikoliv tak obdiv a řev fanoušků. A on jen tam tak stál a hleděl zpoza tmavých brýlí do prostoru… cítila jeho pohled i přes ty tmavé brýle. Najednou prudký pohyb hlavou do strany a zase nehybnost zvyšovala a prodlužovala nadšení, očekávání a vzrušení. Přistihla se, že při tom začátku dýchá, jak uřícený dostihový kůň před cílovou rovinkou nebo naopak, její dech byl natolik utlumený, že skoro nedýchala vůbec.

Jakoby ona sama byla součástí toho všeho, pohltilo ji to. Nemohla od něj odrhnout oči, obdivovala klid a pevnost, s jakou stojí před tolika tisíci lidmi. Najednou Michaelův pomalý pohyb rukou, kterými si sundal tmavé brýle, odstartoval velkolepou show. Prudká otočka a výkop nohou a zvuk, jak když vykopne výlohu a sklo řinčí při pádu na zem a první tóny písně Jam. Tohle bylo pro ni nové, nová stránka jejího Michaela, kterou on sám žil a miloval, byla jeho bytím, neodlučitelnou součástí. Jejího? Najednou patřil všem, každému z nich.

Po počáteční nervozitě, obavách i strachu si začala jeho koncert užívat, vlnit se do rytmu Billie Jean, bez ohledu na to, co na to řeknou druzí. Pokaždé, když měl Michael příležitost mrknul na ní šibalsky a ona mu jeho oční kontakt oplácela, připadala si najednou jako jedna z jeho "bláznivých" fanynek, docela ty uječené holky začala chápat. Jeho aura, energie byly nespoutané, nakažlivé, stejně jako jeho písně a adrenalin, který jim vléval do žil, do krevního oběhu, který tepal v mozku, bylo to neskutečné.
Koncert, pokračoval a Michael se zdál být nezničitelný! První tóny písně Bad… kdo by jej neznal, kdo by si s ním nezazpíval ... Abbie dál sledovala ze svého stanoviště v zákulisí jeho vystoupení, musela se pousmát nad tím, jak neplánovaně opustil své místo při tanci, protože hudba ho zavedla někam jinam, než měl být. Najednou vystoupil z řady tanečníků a obešel je, udělal otočku, roztál ruce do široka. Rána, vybuchla nějaká pyrotechnika, ale co to???
Michael zavrávoral, udělal pár kroků a zapotácel se, upadl těsně před bubeníka a držel se za rameno. Gestem naznačoval. "Hrajte dál"...pomohli mu na nohy a odtáhli do zákulisí, kde se k němu Abbie rozběhla, klekla si k němu a snažila se odhalit důvod jeho slabosti.

Omdlel bolestí téměř v jejím náručí. Když ho držela, všimla si, jak krvácí a jeho tričko, které měl pod červenou bundou se rychle barví do ruda. Vytřeštila oči na něj i na Wayna, který byl v okamžiku u ní, stejně tak šéf jeho ochranky Bill.

Roztrhla tričko a všechna barva jí zmizela ze tváře: "Můj Bože, oni ho postřelili!"

26.kapitola

18. května 2016 v 6:20 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Pozvání

Tak u večeře a romantiky ještě pro tentokrát zůstaneme, i když… se mi po všech těch povídkách píše celkem obtížně, neboť mám dojem, že už toho musíte být "přejedení"! Usmívající seHodně vážně jsem se nad sebou zamyslela a … něco s tím od příště udělám ;-) Život není jen sladká romantika.
"Děkuju, večeře byla skvostná." "To jsem rád, tolik jsem se na tebe těšil! Už jsem ti řekl, jak strašně moc ti to sluší?" Vzal ji za ruku, byla v tom přítmí a světle víček nádherná, něžná, žensky křehká, okouzlující. "Vždyť já na tebe taky…"…byla mu oddaná celým svým srdcem. "Jen… něco té tvé kráse chybí."
Vstal…obešel stůl a naklonil se nad ní a připnul jí jemný přívěšek tak, aby přesně vynikla její klíční jamka, bělostná šíje...

"Jako poděkování za dnešní večer, který zdaleka nekončí, jako gratulace ke všem úspěšně zvládnutým zkouškám a jako symbol mé lásky k tobě." Jemně se dotkla šperku na svém krku, vstala a objala ho pevně. "Děkuji ti, ale nemusel jsi mi nic dávat. I tak mi dáváš víc, než bych kdy od života doufala, s tebou se cítím nejen dobře, ale i výjimečně." Políbila ho… "To proto, že ty výjimečná jsi!" …objal ji, cítil, jak se chvěje…přejel jí hřbetem ruky po pažích. "Je ti chladno, viď?"…mírně přikývla, sundal sako a přehodil jí ho přes ramena.

"Nezatancujeme si?"…zašeptal jí do vlasů. "Ale Michaeli, vždyť nehraje žádná hudba." "Ale drahá, hraje v mém nitru, vnímáš ji?" Vzal její ruku a položil na své srdce. Díval se na ni a ona na něj. Tvořili dokonalý pár, který se spojil v pomalém tanci. Jemně jí zpíval zamilovanou melodii, tu, která se ozývala uvnitř jeho, tak, aby ji vnímala všemi smysly.

Noc zahalila svým hávem celé město pod hvězdnou oblohou a blízko ní se loučil zamilovaný pár s místem, kde prožili nádherné chvíle. "Pojď, je už chladno a musíš být unavená." Vzal Michael Abbie kolem pasu a odváděl ji do prezidentského apartmá luxusního hotelu, aby spolu strávili noc, ráno a celý den.
..
"Miláčku, vejš, ještě…! Ano, to je ono, přesně tam, ááách!" …přesně tam mě to svědilo ...( teď se pozná, na co jste myslely?:D) Leželi naproti sobě v obrovské posteli, nazí a schoulení v objetí a Abbie škrábala Michaela na zádech a ten si to vysloveně užíval… předl jako líná, rozmazlená kočka.

"No, kdyby tě tam někdo slyšel!" …začala se Abbie smát a plácla ho rameni... "Třeba nějaká ta tvoje náruživá fanynka, asi by mě vyškrábala oči, co?" …jemně ho kousla do krku, přesně věděla, že tohle ho vyvádí z míry.
"Abbie, jsem si jistý, po tom, co jsi provedla s Vanessou, každá by si to raději rozmyslela." Zabořil hlavu do jejích vlasů a začal se smát, políbil ji na spánek a jen si užíval její blízkost, intimitu jejich těl tisknoucích se k sobě. Okny už dávno slunce zalévalo svými paprsky celý pokoj, ale její vlasy mu mohly konkurovat, tak rád vdechoval jejich vůni, měkkost i nepoddajnou neposlušnost, přesně taková je ona, jeho milovaná Abbie.

"Vážně si myslíš, že bych ti dělala bodyguarda? I když, zamyslela se...možná bych byla drsnější než Wayne a jeho partička chlápků, protože stačil by jeden mlsný pohled některé z nich a měla by problém." "Já vím a nesmírně mi to lichotí." Podíval se na ni vděčně i pobaveně. Přejela prsty po jeho hrudi a její modré oči hleděly do těch jeho tmavých, ze kterých šlehaly plamínky.

"Kdy tě zase uvidím?" "Brzy Abbie, brzy! Vlastně jsem tě chtěl pozvat na koncert, koncem příštího měsíce se uskuteční tady v v Los Angeles, nedaleko odtud, byl bych nevýslovně šťastný, kdybys tam mohla být. Od příštího týdne se začíná se zkouškami a celý ten maraton kolem, budu rád, když se trochu vyspím a odpočinu."

"Tomu říkáš brzy??"…posmutněla. " I když máš pravdu, taky mám ještě nějaké zkoušky a navíc, nemůžu pořád chtít po Christel měnit služby v nemocnici, budeme se na sebe těšit o to víc."

Políbila ho, nejprve jen letmo, něžně..."Ach, Abbie, nic bych si nepřál víc, než být s tebou napořád! Ale teď jsme my dva, ne my dva a máme celý den na to být spolu, milujeme se a najdeme způsob, jak spolu být častěji a po celou dobu odloučení, budeme žít z okamžiků, jakým je tento."


25.kapitola

15. května 2016 v 20:42 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Toužebné očekávání

Týden dovolené Abbie uběhl jako voda. S Michaelem je dělila nejen vzdálenost, ale především pracovní povinnosti. Michael byl v zahraničí, vyjednával nějaký koncert a Abbie život naplňovala práce a učení na další zkoušku na medicíně.
Často usínala únavou nad otevřenými skripty ve svém malém pokojíčku na ubytovně s myšlenkou na Michaela, než ji přemohl spánek. Michael častokrát volal a telefonáty nebraly konce. Scházel jeden druhému.

Vracela se ze služby, bylo už odpoledne, plánovala, těšila se, jak si vleze pod sprchu a dospí deficit, který se jí nastřádal učením a telefonováním. Vždyť zítra má volný den. Mlčky prošla recepcí, div, že sotva zaregistrovala na recepci Franka.
"Slečno Abbie, počkejte, něco tu pro vás mám…" …zašátral pod recepčním stolkem a vytáhl obrovskou kytici zabalenou ve sněhobílém hedvábném papíře. "Nechal to tady pro vás poslíček, snad vám udělají radost…" …řekl laskavě a s otcovským úsměvem jí podal kytici.

"Děkuji vám! Vy víte, kdy mi udělat radost!" Usmála se na onoho postaršího muže a přitiskla obrovskou kytici do svojí náruče. Byly to nádherné růže a nebylo těžké uhodnout od koho. Spěšně otevřela dveře svého bytu a zavřela za sebou. Dala květiny do vázy a rozplývala se nad jejich krásou i vůní. Přejela lehce prsty jejich rudé květy a zaujala ji malá obálka ve středu kytice.

Milovaná Abbie, každá minuta, hodina, den bez tebe je neskutečně dlouhý a prázdný. Přijmi, prosím, dnes pozvání na večeři. Pošlu pro tebe auto v 19 hodin.
Těším se na tebe.

S láskou Michael.

Usmála se, jakoby najednou zapomněla na únavu, kterou před tím cítila, vysprchovala se, zabalila do županu, projela svůj šatník, aby byla náležitě připravená na setkání s Michaelem.
Auto bylo před vchodem přesně v danou hodinu. Čekala něco obyčejného a ne tak nápadného, jako je limuzína, mezi auty, přivážející nemocné na příjem, nebo houkajícími sanitkami působilo dosti provokativně…celý Michael, pomyslela si. Frank ji doprovodil k autu, byl zdvořilý, galantně ji pochválil účes i šaty a sotva se za ní zavřeli dveře limuzíny, přátelsky zamával. Pozdrav mu opětovala, ale díky tmavým sklům ho neviděl.

Projížděli centrem města, pozorovala noční život, spěchající lidi, pouliční umělce, už jen projížďka ji naplňovala a vnitřně rozechvívala. Auto zastavilo u zadního vchodu a z reproduktoru se ozval hlas "Slečno, jsme na místě."
Řidič ji doprovodil k výtahu v luxusním hotelu s restaurací. Nastoupila do něj a v zrcadle letmo upravila účes, šaty a sledovala míhající čísla, která určovala číslo poschodí.

Když výtah zastavil v posledním patře, nadechla se a vykročila. Liduprázdná dlouhá chodba, na níž byl natažený koberec, spousta dveří, které jsou ty jeho? Než se stačila zorientovat, odněkud se vynořil livrejovaný poslíček a s mírnou úklonou ji vedl k zastrčeným dveřím na konci chodby. "Madam, tudy, prosím!" Ukázal rukou, poděkovala, ale spíš by čekala Michaela... Otevřela dveře a před ní se objevilo schodiště a na každém schodu hořela svíce… Pomalu stoupala po schodišti, stejně tak, jak stoupala její zvědavost, napětí. Když stanula před těžkými plechovými dveřmi, do kterých strčila… a ty se s velkým zavrzáním začaly otevírat, nevěřila vlastním očím.

Romanticky prostřený stůl přímo na střeše hotelu, všude nádherná zeleň, květiny, osvětlení. Stála tam a rozhlížela se kolem. Než se stačila vzpamatovat, ucítila jeho přítomnost. Vyšel ze šera, téměř neslyšně, vnímala jeho dech, jeho parfém, který ho vždycky předem prozradí. Stála dál nehybně a dívala se před sebe.

"Zabloudila jste, madam?" …řekl tiše a ona ucítila jeho dech na svém krku. "Nemyslím si, že bych zabloudila! Jen mám tu schůzku s jedním pánem, nepotkal jste ho tu někde, prosím? Nikde ho tu nemohu najít" …vycítila, že se usmál, i když stála zády k němu a byla tma.

"Musí to být šťastný muž, když ho hledá tak nádherná žena, jako vy…chtěl bych být na jeho místě." Zašeptal těsně u jejího ucha. Letmý dotyk jeho vlasů na její kůži vyvolával žádost.

"Máte štěstí, onen muž už nejspíš nedorazí a s vámi je mi příjemně, tak pokud nepohrdnete mojí společností… "
Otočila se tváří k němu, jemně si ji přitáhl na tělo, pohladil její tvář pohledem i dotykem, obojí si užívala naplno a vyhledal její rty. Chvíle odloučení vyvolávaly touhu po přítomnosti, po jeho polibcích, dotecích, objetí.

"Ach, Abbie, tolik jsi mi chyběla." Zašeptal v láskyplném objetí...

24.kapitola

13. května 2016 v 5:55 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Lékařská prohlídka


Tak, při psaní tohoto dílu jsem měla takový lenošný denUsmívající se a řekněte sami, kdo by z vás nechtěl zůstat v posteli…s Mikem? Žádná z vás se nehlásí …a to je dobře!!!:-) Krásný víkend přeji

"Kolik je hodin?" …zamžourala do denního světla. "Hm, je příliš brzy vstávat." Objal ji kolem pasu a přitáhnul zpátky vedle sebe do vyhřáté postele, když ucítil, že by se mu mohla vzdálit.

Mírně se rozhlédla... "Kde jsme se tady vzali?" …usmála se a přejela mu rukou po jeho pevné paži, která ji majetnicky svírala v objetí a znemožňovala jakýkoliv pohyb. "Copak si nepamatuješ? Usmál se blaženě, aniž by otevřel oči. "V noci, spíš nad ránem, jsem tě odnesl k sobě do pokoje, ten byl nejblíž. Ta sedačka byla nepříjemně malá a nepohodlná a taky...vydávala děsný zvuky." Začal se smát a otevřel oči a rychle je zase zavřel, zabořil hlavu do polštáře a s uzarděním zjistil, že ho Abbie sleduje svýma modrýma očima a připadal si, jak nějaký zvrhlík nebo si to o něm nejspíš musela myslet.

"Taky tě to tak štvalo?!" …zeptala se vážně a pohotově, nevinně. "Měl bys volit jiné čalounění, kůže je sice fajn, ale...děsně vrže! " …přepočítal se, špatně ji odhadl. "Jsi skvělá!"…políbil ji. "Hmm"…zavrněla. "Ale spíš hladová, vynechali jsme večeři i snídani"… zašátral pod nočním stolkem a vytáhl ošatku s ovocem. "I na to jsem myslel, drahá." Utrhl kuličku hroznového vína a vložil ji Abbie do úst, stejně tak, oplatila jemu. "Hroznový cukr ti dodá energii." … "Energii k čemu?"…sebrala mu jeho sousto tohoto lahodného ovoce z úst... dělala, že nechápe a přejela mu dlaní bříšky prstů po jeho prsou, klíční kosti... zvážněl…

"Poznalas to..?! Sledovala jeho smutnou reakci, i to, jak jeho oči nedokážou klamat ani sebe, ani jí… Byla přesvědčená, že ho to trápí, snad se za to i stydí.

"Ano, poznala, ale to je jen kosmetická vada, nevadí mi, naopak miluju všechno, co k tobě patří. Stejně tak bych neměla mít ráda svoje pihy, na nose i tam… obojí je vlastně jen pigment, tobě taky neunikla, že ne?!" "Ne neunikla, jak by mohla, miluju ji." Dotkl se jejího levého prsa, které mělo tmavší pigmentovou skvrnku, daleko tmavší, než byla její světlá pleť. Hladil ji jemně, laskal ji ... "Není pro tebe nebezpečná?" …zeptal se vážně a zahleděl se Abbie do tváře, byl si moc dobře vědom, že rozumí jeho otázce...

"Není, je to jen kožní barvivo, ne vystouplé znaménko, nic nedělá, ani mi nijak nevadí při kontaktu s oblečením, nijak mě neomezuje." "Hm, ale raději bych měl jistotu, asi tě budu muset prohlídnout celou, jestli nemáš někde další pihu, nebo nedej bože, znaménko, nerad bych, aby mi něco uniklo! " Zatáhl za přikrývku, kterou byla zakrytá. "Héééj!" ...chytila sjíždějící deku.

"Tak, to teda pozor, kdo je tady zdravotník, hm? Kdo byl přijat ke studiu medicíny? Ty nebo já?!" …zajela rukou pod deku a štípla ho do stehna, vypískl, jak nějaká gumová hračka… "NE, Abbie, to lechtá, to nemůžeš.. ! "…vykasala deku u jeho nohou, kterých se stačilo zlehýnka dotknout a svíjel se smíchy. "Ale můžu! Dokonce musím! Kdo si chtěl hrát na doktory…?...čapla ho za lýtko.
"Jak mi vysvětlíš tuhle jizvu? No, Michaeli Jacksone, jak jsi k ní přišel?" "Auuu Abbie, já už... vážně… nevím..." "Tak nevíš, jo...? Opět se ho snažila polechtat. "Jo, už si docela jasně vzpomínám, švihnul jsem sebou na podiu, to víš, všechny ty šňůry, ostré předměty..." "Dobře…" …popojela o dost výš a hlavu zastrčila pod deku... " A tady?" ... přejela mu rukou po vnitřní straně stehna. Křečovitě zavřel oči a rudnul...
"Abbie, ne, to nemůžeš..." …snažil se zase zakrýt tak, že se přetahovali o deku.

"Jak nemůžu?? Koukej mi odpovědět!" Přejela bříšky prstů zase něco výš...a on začínal být na pokraji sil. "Asi se ti to nebude líbit." Zaúpěl... "Nech to laskavě na mě, jestli bude nebo nebude." Přikázala a její ruka pohladila jeho citlivé místo. Cítil, jak mu hučí krev v hlavě, i když jí jinde bylo nahrnuto víc... ..Usmívající se "To mi udělala jedna divoká a náruživá fanynka!" …vypadlo z něj na jeden výdech...a zabořil hlavu do matrace a rukou překryl oči … "Cože??" …a to mi říkáš jen tak, že tě podrápala skoro až na genitáliích?To se mi, ale vůbec,vůbec nelíbí !" …zamračila se.

"Abbie, no ták...není to až tak...tam… ne?!" Rozpačitě se začal smát … "Ale je, vím, co vidím! Kde máš další? Ven s tím… "

.. "Přestaň už, kdo to má vydržet" …chytil Abbie kolem pasu a překulil ji pod sebe. "Končím hru na doktory a myslím, že budeme rádi, když stihneme oběd." Začal ji divoce líbat.

Před pikolou, za pikolou..

11. května 2016 v 8:46 Videa, která stojí za to vidět! ♣
... aneb schovka v Neverlandu:-) tak, to muselo být nadlouho hrát na schovávanou, takových šikovných míst Miku, kde bychom se mohli schovat, kde by nás nikdo nehledal, nerušil... by se našlo, co ? Smějící se


23.kapitola

9. května 2016 v 9:50 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Melodie dvou srdcí.

"Vážně ti nic neudělala?"…znovu se ujišťoval Michael, když si šla Abbie převléknout roztrhanou halenku. "Ne, nic, je to blbka!" "Neřekneš mi, co se mezi vámi stalo?" …zeptal se opatrně Michael a pátral v její tváři.

" Michaeli, neřeš to, prostě jsme si nepadly do noty kvůli blbostem, jako je móda, kosmetika a tak." Řekla stroze a natáhla na sebe černé tričko. Michael vstal z postele a pevně ji vzal za ramena. "Ale no tak, Abbie, znám tě natolik, že pochybuju, že bys ses kvůli takovým malichernostem nechala vytočit a co víc, že bys jí dala, co proto. I když nepopírám, že jsem ti fandil. Musela ti něčím ublížit." Přejel jí vlídně dlaněmi po pažích.
"Michaeli, prostě asi nebude sama, co si bude o mně myslet, že jsem s tebou z vypočítavosti jako nějaká zlatokopka, která využívá tvého vlivu, slávy nebo hůř - tebe!" …sklopila smutně či a zabodla je do Michaelových prsou.

Měkce ji vzal za bradu a zvedl tak, aby se jí mohl zpříma podívat do očí.

"Abbie, jednou provždy! Povrchní lidé, jako Vanessa, kteří podle sebe soudí ostatní, jsou mi ukradení a lhostejní. Jen my dva víme, jak to je, že naše city nejsou hrané, jsou opravdové stejně, jako láska, která nás činí nerozlučitelnými a je mi naprosto jedno, co se bude říkat, co se bude psát, já znám pravdu a znám tebe a přesně takovou tě miluju! Bojovalas za svou pravdu i za mě a navíc jsi byla u toho děsně sexy!"…usmál se Michael stydlivě a vyhledal její ústa v polibku.

"Abbie, navrhuju malou procházku a pak večeři, jdu si vyřídit nějaký telefon a poprosit Wayna, aby Vanessu vyprovodil, jak nejrychleji a nejdál to bude možné." Mrknul na ni a políbil na spánek.
"Děkuju, Michaeli, ani nevíš, jak moc to, co jsi řekl, pro mě znamená."

Čekala na něj ve svém pokoji, vysprchovala se po tom boji, umyla a rozčesla neposlušné vlasy, které zapletla do rybího copu, ale Michael stále nikde a na Neverland padal večer. Nechtěla ho rušit, jistě musel řešit i nějaké pracovní povinnosti, uchýlila se do knihovny, kde si vybrala naslepo nějakou knihu a začetla se v ní. Otáčela stránky a nevnímala čas, za to Michaelovi poznámky na lístečcích byly zastrkány snad všude nebo připsány rovnou v knize. Další způsob, jak poznat jeho niterné pocity, myšlenky, vlastně i při čtení měla pocit, že je stále s ní, že je její součástí, že jsou jejich pohledy na život a hodnoty v něm, více než podobné, oba ho vnímají, jako nevýslovně velký a křehký dar.
Udiveně vzhlédla na hodiny nad krbem…ukazovaly něco před dvaadvacátou hodinou.

"Bože, už je tolik?"…vyděsila se, když si vzpomněla, co všechno Michael měl v plánu, ale kde je? Vrátila knihu mezi ostatní a šla ho hledat, ani v jídelně, ani ve svém pokoji nebyl.
Šla zamyšleně chodbou, když uslyšela tichou melodii a pak Michaelův tlumený zpěv, který ji přitahoval a dovedl až k jeho pracovně. Opatrně, aby ho nerušila, nakoukla skulinkou dovnitř… seděl zády k ní a jeho prsty rozehrávaly klapky na piánu. Nepozorovaně vklouzla dovnitř a sedla si do koutka na zem a nohy pokrčila a pevně je objala rukama a poslouchala. Michael hrál, zpíval a bez not. Jako by onu melodii právě složil, hrál ji znova a znova a přidával text. Byla svědkem toho, jak vznikají písně hudebního génia...skoro nedýchala. Něco si zapsal, zapnul diktafon a vše se opakovalo. Bála se na sebe upozornit už jen proto, jaká to byla píseň, hrdlo se jí stahovalo podivnou tísní a stejně tak cítila, že její srdce je rozechvíváno nejen melodií, Michaelovým procítěným hlasem, ale především textem, smutným, tragickým.

Nadechl se znovu vyslovil Little Susie, (Malá Zuzanka.. text písně - ZDE - )chtělo se jí plakat, zažila v nemocnici tolik dětského trápení a smrt, nikdy nebude netečná nebo dostatečně profesionální, vše brala citem, stejně, jako Michael. Slyšel jeden verš a další a další a přemáhala se, jak to šlo, spíš nešlo... Hlavu opřenou o kolena, do kterých tiše plakala. V tom ji vyděsilo silné bouchnutí do klavíru, kdy do něj Michael zlostně praštil pěstmi, zavřel přední kryt, sklonil hlavu a usedavě rozplakal. Nejspíš byla svědkem něčeho, čemu se říká odvrácená tvář slávy.

Chvatně setřela slzy z očí a postavila se a neslyšně přistoupila k plačícímu Michaelovi…položila mu ruku na rameno a druhou se dotkla jeho vlasů… vylekal se, ale nepohnul, zřejmě se styděl za své slzy, kterými smáčel klavír a vzlykal.

"Michaeli??"… "Abbie, promiň! Zapomněl jsem na čas...!" "To je v pořádku." Přejela mu chlácholivě po zádech, zachvěl se. "Ty promiň, nechtěla jsem tě rušit, ale nemohla jsem si pomoct neposlouchat, ta píseň je tak smutná a tragická, že mě mrazí..." Pomalu se zvedl a uplakanýma očima se otočil na sedátku čelem k Abbie a chvějícím hlasem řekl.

"Je pravdivá, bolestně pravdivá v každém svém detailu." Přitáhl se k Abbie, objal ji a položil hlavu na její tělo. Pevně ho sevřela v náručí...věděla, že slzy částečně odplaví smutek, bolest, ale zapomenout se nedá.

"Bolí to!" …zavzlykal... "Já vím, znám to, jen plač!" …políbila ho do vlasů a nyní věděla, že ty telefonáty měly toto smutné poselství. "Nechci tě tím zatěžovat, určitě si myslíš, že jsem slaboch?!" …vzhlédl plaše k ní, jako dítě, které se stydí za své slzy. Klekla si k němu, položila mu ruce na stehna... "Michaeli, nezatěžuješ, jsem ráda, že ses mi s tím svěřil, sama ze své praxe vím, že je dobré mít na bolest spojence. A slaboch nejsi, jsi jen citlivý a proto se tě to tak dotklo, nedokázala bych tě milovat, kdybys byl jiný." Pevně se k němu přitiskla, objala ho a položila si hlavu na jeho tělo. "Tolik tě miluju, Abbie!" …přivoněl si k její vlasům a byl ztracen.
Líbal ji, laskal její tělo se vší vášní i předešlým zoufalstvím. Zvedl ji ve své náruči, položil na koženou sedačku, jemně jí přejel horkou dlaní po těle od klíční kosti přes její prsa, boky a vnitřní stranu stehen. "Jsi dokonalá." Hladila ho na bocích, kdy jeho ruka zajela pod její tričko. S velkou rozkoší se mazlil s jejími ňadry, užíval si jemnou, citlivou pokožku na jejím těle, která reaguje na každý jeho polibek, dotek, nedočkavé bradavky, vzrušený klín.
Rozpustil jí vlasy, jako kontrast jejího běloskvoucího těla a světla, které se v nich odráželo z lampičky na zdi. "Jsi moje bohyně! Zasténal, když ho hladila po holých zádech a cítil její dech na svém krku a její ruce, které stimulovaly jeho mužství z pomalé citlivé a něžné předehry, kdy se jejich těla vzájemně doplňovala, přešli v divoké a vášnivé milování, které nebylo tu noc poslední.

Klavír i melodie dávno ztichly, stejně, jako celý dům, ale rytmus a melodie lásky dvou srdcí naplňovala jejich životy.

22.kapitola

6. května 2016 v 11:21 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Miss vycpané tričko :-)

"Ááá, tady jsou naše hrdličky." Pronesla znuděná Vanessa, která četla nějaký časopis o poslední módě pohodlně uvelebená na lehátku a sotva zahlédla Michaela i s Abbie, jak si jdou užít krásného odpoledne.

"Ona je ještě tady??" …řekli téměř dvojhlasně Michael s Abbie a začali se smát při tom všem, co za posledních pár hodin prožili, nějak jim nepřipadalo nic důležitější, než oni dva. I když toho moc nenaspali po milostných hrádkách, nebyl ani jeden z nich unavený, naopak jako by jeden druhému dobíjeli energii už pouhým faktem své přítomnosti, tiskli se k sobě v objetí, drželi se kolem pasu a nevnímali skoro nic a nikoho.

"Vanesso, ty jsi ještě tady?" …pronesl neochotně Michael. "Jsem, vůbec jsem neměla čas si s tebou promluvit a prohlédnout Neverland. "Tak prohlížej, nebudu tě zdržovat!"…usmál se Mike a políbil Abbie na spánek. "No, ale to bych ráda, nebudeš mi dělat průvodce?" Dva páry ženských očí se mu zabodávaly pod kůži. Věděl, že ty pomněnkově modré nemůže zklamat, zvlášť po tak nádherných chvílích, které spolu prožili a které mají přednost.

"Vanesso, až někdy jindy, jsem po tom večírku stále ještě unavený, nevyspalý " …mrknul spiklenecky na Abbie. "Byl bych špatný průvodce a obávám se, i jako hostitel nestojím za moc, necháme to na jindy, ano? Ale když mě dámy na okamžik omluvíte, donesu nám něco k pití, abych si částečně napravil reputaci hostitele. Zatím si můžete popovídat spolu." Omluvně se na Abbie podíval, věděl, že bude asi obtížné najít nějaké společné téma, protože tyto dvě ženy jsou diametrálně odlišné. Z výrazu Abbie vyčetl, že " jen počkej, to si vypiješ..!" Sledovala, jak odchází a mává na Wayna, který mířil jeho směrem.

"Tak, to jsi ty ta zdravotní sestřička?!" …řekla s podtónem pohrdání, jako by měl Michael navíc. "Jo, už to tak bude, to jsem já." Odpověděla Abbie stejně odměřeně a krev se jí začala vařit, ani sama nevěděla proč, možná ta přepečlivě udržovaná tělesná schránka vypovídala jen o její sobeckosti, povrchnosti, stejně tak, jako její nacvičené úsměvy, perfektní make-up, účes a značkové oblečení.

"Michael o tobě dost často mluví." …přešla do útoku . "Vážně? To bych se dost divila. Neříkala jsi před chvílí, že jsi neměla pořádně s Michaelem čas ani promluvit?!" Napřímila se a její smysly bystřily, byla úskočná a prolhaná, nedokázala udržet přímý pohled, uhýbala, ale co čekat od drahého věšáku na značkové hadry, pomyslela si Abbie. "Mluvila jsem s ním včera při večeři." Hrdě hodila hlavou a prohrábla si vlasy. "Tak, to jedině, mě se však o tobě ani nezmínil, vlastně jo, divil se, že jsi na seznamu hostů." Procedila mezi zuby a vzpomněla si na slova Elizabeth a na to, jak říkala, aby si na ni dávala pozor. Chtěla ze zdvořilosti odvést pozornost od sebe a Michaela.

" A ty, Vanesso, ty jsi miss, je to tak, že ?" "Nadmula se pýchou, jak by byla tou nejkrásnější na celé zemi. "Jo, letošní miss Dakota!" …odpověděla hrdě, div, že jí prsní implantáty nevyletěly ze šatů. "Tak, to ti vážně gratuluju, na to hned tak někdo nemá." Začala si z ní nenápadně utahovat, ovšem to stvoření bylo sebestředné natolik, že to brala jako lichotku.
"Taky mě to stojí nemalé úsilí, péče o pleť, vlasy, fitko, cvičení, hlídání si kalorií, případné další cvičení, manikúra, pedikúra, obíhání butiků a taky solárko, bez solárka by to prostě v mé branži nešlo, chci se věnovat modelingu, tak uznej, že nemůžu vypadat jako albín. Tobě by solárko taky prospělo… a jestli chceš, dám ti adresu svého kadeřníka, přelétla její rozevláté vlasy stažené co culíku.

"Vanesso, zadrž, vždyť solárko je nebezpečné, když se pod ním griluješ moc často, hrozí ti melanom kůže..." …zírala na ni nechápavě, jako na zjevení z jiného světa. "Rakovina kůže, jestli nevíš, co to slovo před tím znamená." Vážně ji začala vytáčet na maximum, držela se zpátky už jen proto, že by se každou chvíli měl objevit Michael, asi ho zdržel Wayne...a jí začala docházet trpělivost.

"To mě nemůže hrozit, používám ty nejluxusnější a drahé kosmetické přípravky na opalování.
"Víš co, Vanesso, dost! Utnula jí Abbie, neuč mě prosím tě, co hrozí a co ne, já pracuju na onkologii, takže fajn, když chceš vypadat jak sušená švestka, budiž! Ale tyhle řeči poslouchat nebudu, ne od někoho, jako jsi ty! Co ty víš o lidském utrpení, nemoci, bídě a bolesti. Asi nic, jinak bys takto nemluvila." Ne, neštvala ji už jen tak trochu, ale hodně, sakra hodně, cítila, jak jí tepe zlost ve spáncích... popošla kousek a Vanessa hned odcupitala za ní na podpatcích, které se bořily do trávníku.

"Víš, jak je těžké prorazit, něco znamenat?? Nevíš, že ne?! Ale tobě se to díky Michaelovi povedlo, že ?"…chytla zlostně Abbie za ruku a ta se zastavila a tupě na ni zírala, jak je rozlícená a jak konečně řekla to, co si opravdu myslela, bez skrývání za všemi těmi slovíčky, úsměvy. "Okamžitě mě pusť nebo…!" Nebo co? Přimhouřila oči, které "zdobily" umělé řasy... "Jsi vážně barbbie, nic jinýho, než obyčejná prostoduchá nanicovatá holka!" "Co jsi to řekla? Začala vyskakovat a být hysterická a hrubě do Abbie strčila, ale ta se nedala, oplatila jí to a Vanessa ji čapla za vlasy... "To mi zaplatíš!"
..
"Takže Wayne, jsme domluvení, jo? Ti i tví chlapci budete zítra ...." Wayne jen přikývl, ale zaujal ho pohyb daleko před ním a jen ukázal prstem před sebe a oba dva se jak na povel rozběhli do míst, kde si Vanessa a Abbie "vyměňovaly názory"! Wayne se zastavil jako první a chtěl je od sebe odtrhnout, ale Abbie seděla obkročmo na Vanesse,držela jí ruce za hlavou, která pištěla,kopala ... mlátila hlavou a vydávala bezcílně energii, ale převahu měla jednoznačně Abbie, jak tu morální, tak fyzickou. "Co se mi povedlo? Zopakuj to nebo budeš potřebovat paruku, ty nádhero umělá...!" Slyšel Michael Abbie...

"Miku, hele, oni se ti tu perou dvě ženský." Zamrkal Wayne a už je chtěl od sebe odtrhnout a konat svou povinnost. Evidentně si ty dvě v zápalu boje nevšimly, že Michael je zpět...ten se jen klidně opřel o kmen stromu a nerušeně, nepozorovaně sledoval "zápas". "Ne, počkej ještě Wayne, ne ještě ne, chci vědět, jak to dopadne a navíc..!"

"Miku, navíc co, sakra, vždyť si ublíží..." "Nech je ještě chvilku, vzrušuje mě to!" Wayne jen protočil oči v sloup. "Můžu teda aspoň vědět, který fandíš? Jestli blonce nebo zrzce?"

"Tak, to je snad jasný, že zrzce, navíc vyhrává... jo,jooo… dej jí…!"…začal Michael polohlasně povzbuzovat Abbie, která vycpávala Vanessin výstřih trávou... a ta řvala, jak tele na porážce. Ale tak, to by snad pro tvé vzrušení stačilo, Michaeli, ta blonďatá má dost." Rozběhl se Wayne k těm dvou bojovnicím" a Michael ho, ač nerad, následoval, kéž by se praly o něho.

"Ale, no tak, dámy, chovejte se jako dámy! Zaburácel Wayne, když odváděl pološílenou miss trávou "vycpané tričko" Smějící se která spustila nářek pro zlomený nehet.

Michael jen vzal Abbie pod paži a přitiskl její chvějící tělo do svého náručí "Abbie, není ti nic?" …pohladil ji po rozčepýřených vlasech a zpozoroval pár škrábanců na jejím krku.

21.kapitola

2. května 2016 v 6:46 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Udělej to!!!

"Neměla bys ponocovat, Vanesso, je už hodně pozdě, běž si odpočinout, neprospívá to pleti, tvůj pokoj je tam na konci chodby." Pronesl Michael jen tak mimoděk, bez výraznějšího zájmu, či pohostinnosti, když ruku v ruce procházel halou s Abbie, sotva vyprovodili hosty.
Abbie zaslechla, jak se snažila něco namítat, ale Michael dal jasně najevo, že tím společný večer i jejich rozhovor končí a on odchází.

" A co my dva? Zeptala se Abbie, sotva ji Michael doprovodil před její pokoj. Stáli naproti sobě, drželi se stále za ruce, bylo jasné, že ani jeden nechce toho druhého opustit. "Půjdeme také, ne?" …pronesl tiše Michael a sledoval její tvář plnou očekávání. "Michaeli, já, ráda bych ti ještě jednou poděkovala za to, že jsi mě zachránil před trapnou ostudou." Usmál se na ni tak, že by roztál i ten nejsilnější led.

"Tak, to vůbec nemusíš, byla to moje rytířská povinnost, hájit čest ženy mého srdce!" …mírně si ji přitáhl za ruce k sobě a pohladil ji po tváři a pak znovu po vlasech, tak rád se jich dotýkal, byly jako sluneční paprsky, které mu protékají mezi prsty.

"Ale poděkovat ti snad smím, ne?"…zeptala se tiše…jen kývnutí hlavou znamenalo souhlas, ucítil její rty na svém krku a po té se spojil v polibku, který byl něžný i smyslný zároveň, jemný i dravý. Cítil neovladatelnou touhu po ženě, kterou bytostně miloval.

"Dost Abbie!" …pronesl najednou přiškrceně, prudce ji chytil za zápěstí a odtáhl se od ní, až ji to polekalo, prudce otevřela nechápavě oči dokořán. "Dobrou noc, Abbie!" Sklopila pokorně hlavu, nechápala. "Posíláš mě pryč?" …řekla a zmateně se na něj podívala. Nervózně přešlápl a polkl, políbil její ruce do dlaní, které stále ještě držel.

"Abbie, pokud se mám i nadále chovat jako gentleman, musím, protože jinak bych se neovládl jako muž a musel tě odnést do své ložnice a pomiloval se s tebou! Celý ten večer byl pro mě víc, než náročný. Ale nechci na tebe naléhat, ani tě do ničeho nutit, abys neměla pocit, že mi něco dlužíš! Miluju tě, Abbie, tak proto půjdu …" Díval se zpříma, vážně a nekompromisně, ještě ho nezažila v takovém rozpoložení, to, co říkal, myslel smrtelně vážně, jeho hruď rychle stoupala a klesala, jak rychle dýchal ve snaze přinutit se k sebekontrole.

"Udělej to, Michaeli! Chci, abys taky něco věděl, chci ti říct, že já tě miluju úplně stejně a nežádám od tebe takové sebeovládání, protože po tobě toužím zrovna tak!" Nevěděl, jestli rozuměl správně, chvíli na ni jen tak zíral, než mu došlo, co právě řekla… Když ucítil, jak se znovu tiskne na jeho tělo, tak, jako při tanci, ale teď to byla ona, které ho hladila po zádech, teď to byla její ruka, která spočinula na jeho zadku, její rty, které si první řekly o polibek s příslibem dalších a odvážnějších, ke kterým ho divoce vybízely. Zadýchaně a chvatně ji vzal do náručí a namířil si s ní do své ložnice, kopnutím do dveří je za sebou prudce zavřel, tak, že ta rána se nesla domem, jako zemětřesení, otočil klíčem a zamířil si to rovnou k posteli, na kterou Abbie položil.
Chvatně mu uvolnila a po té i sundala kravatu, rozepnula knoflíčky na košili a přitáhla si ho za hýždě na sebe, líbala ho na krku, věděla, že ho to vzruší ještě víc, navíc ji samotnou vzrušovalo to, jak na ni reaguje a teplo, které vycházelo z jeho těla, cítila jeho tep na své obnažené kůži, prostor mezi jejich těly, který byl neustále těsnější, cítila na svém těle jeho i své vlastní vzrušení.

"Abbie !" …usmál se zadýchaně mezi polibky. "Co je zas??? Neříkej, že sis to rozmyslel!"…musel se vítězně usmát."Ne nerozmyslel, jen...máme čas, zpomalíme trochu. "Pohladil jí ňadra a jemným stiskem donutil šaty, aby opustily její tělo, obratně je stáhnul a ona před ním ležela jen v černých krajkových kalhotkách. Hladil, zkoumal její alabastrové tělo, které se pod jeho dotykem chvělo, rozehrál v ní všechny smysly, tak že při každém dalším doteku se napnula, jak tětiva…

"To není fér! Jsem skoro nahá, zatímco ty komplet oblečený!" Překulila ho a sedla na něj obkročmo, nikdy by v ní takovou sílu nehledal, sundala mu košili, líbala ho na prsou, břiše, chvěl se vzrušením, které vyvolávaly její polibky, kterými ho zasypávala. Rozepnula pásek u kalhot, samotné kalhoty, které za jeho pomoci stáhla dolů...nic nebránilo naplnění jejich lásky.
Jejich pohyby pohltil rytmus lásky jejich těl, kdy se jeden přizpůsobuje tomu druhému a opačně. Nedokázal myslet na nic, neovládal sám sebe, jako by jeho konání, pohyby řídil někdo jiný, než on sám. Pohyboval se v jejím těle s naprostou jistotou, které je dána těm, kdo toho druhého milují víc, než sami sebe.

Když vykřikla jeho jméno v extázi, její tělo se kolem něj sevřelo a on pocítil uvolnění, naprostou nirvánu, horkost, která ho zaplavila zároveň. Jeho výkřik se dral z jeho duše, srdce i úst... Vykřikl: "Miluju tě, Abbie, tak strašně tě miluju!" Schoulil se vedle ní, objal a prudce vydýchával, stejně tak ona...

Nad Neverlandem začalo svítat, když usínali v mileneckém objetí s planoucím srdcem i tvářemi a něžným spokojeným úsměvem na rtech.