Červen 2016

36.kapitola

30. června 2016 v 17:58 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Běž pro ni!


…O pět týdnů později…

"Tak, jaká je ta tvá nová roštěnka, Miku a kdy mi ji ukážeš? Děláš s tím nějaký podezřelý tajnosti, že by to bylo tentokrát něco vážnějšího???"…dotíral celou cestu Chris, když se Michael snažil být nečitelný a jen tak si nezúčastněně hověl v měkkém polstrování své luxusní limuzíny a zasmušile se díval ven z okna a pozoroval obyčejný život tam venku.
"Není žádná nová a už vůbec ne žádná navážno!"…odbyl ho jednou větou a švihl po něm okem, jako: "starej se o sebe, Chrisi a o ty tvoje vtípky." "Ale no tak, kámo, neříkej mi, že jsi přišel k tomu cucfleku na krku ve frontě na banány?! A co pak ta rtěnka na tvé košili? Hmm...to jsi zase někde celou noc nějakou resuscitoval, když omdlela ve tvém náručí, že jo?"…zachechtal se škodolibě s povytaženým obočím...museli se už oba zasmát.

Pozoroval ve tváři svého přítele mírný záblesk toho starého rošťáctví, uličnictví. Přesně o tohle mu šlo, vyvést ho ze splínu, trochu ho přivést k životu, pobavit, rozebrat. Měl rád, když spolu dovádí a plkají nesmysly, ale od toho jeho zranění to bylo prakticky nemožné.
"Jo, myslíš ten flek na mém krku, nehoda při holení…nic víc! Karen to blbě zamaskovala." …koutky mu sice cukaly, nebýt toho, že Chris ho tak dobře zná, skoro by mu to i věřil.

"Při holení…to pěkně kecáš! Přisedl si blíž a spiklenecky se k Michaelovi naklonil…a podíval se z okna jedoucího auta… "A má větší prsa, jak támhleta blondýnka?? Jé dívej,dívej...jak spěchá na autobus a jak se jí vlní"…ukázal rukama na velikost i pohyb předností oné krásky tam venku. Když se Michael začal konečně smát nahlas, byl Chris spokojen.

"Héééj, kámo, jestli chceš, klidně vylezu z auta, chytím ji za cokoliv a nacpu ti ji do auta... co? Jo?? Předstíral, že chce vystoupit ven...jen pár řidičových očí sledoval s obavami, jestli to náhodu neudělá.

Wayne vedle jen protočil oči a nasadil si tmavé brýle a strohý, nezúčastněný výraz. Posledních pár týdnů bývá místy až nesnesitelný, stejně, jako jeho instrukce a tajnosti spojené s jeho "dámskými" návštěvami na hotelích i v soukromí, potažmo na zadním sedadle. Samá modelka, začínající zpěvačka, tanečnice a kdo ví co…měl na ně svůj názor i na jejich morálku lehčích mravů. Nesouhlasil s tím, jak jeho přítel nakládá se životem, jak ubližuje především sám sobě. Žádná z jeho "dam" nesahala Abbie ani po kotníky, měl vztek, ale plést se do jeho soukromí nechtěl, ani nemohl! Věděl, že krom platu tělesného strážce, je vázán i mlčenlivostí.

"Chrisi, prosím tě, neblbni a seď nebo vysadím já tebe!"…přátelsky ho okřikl Michael a Chris se jen zeširoka zasmál. " O.k., když ne blondýnku, tak támhle tu…ta výstavní bruneta s dlouhýma nohama a upnuté sukni, blůzičce, co??? Raděj bys tu...? Jooo? Jdu pro ni…?" Michael se podíval směrem, kterým Chris ukazoval a mlsným pohledem hodnotil ženské křivky a musel uznat, že Chrise zaujala právem, oba dva se ještě za ní otáčeli, jak dva puberťáci.
Musel se po dlouhé době od srdce zasmát nad tím, jaký je jeho přítel komediant. Míjeli další čtvrť, ulice, lidi, budovy a výkladní skříně obchodů.

Před jednou spatřil Michael něco, že se mu málem zastavilo srdce v hrudi. Stála tam, krásná dívka v modrých jeanech a bílém svetříku v záplavě bohatých, zlatých vlasů, přesně takových, jaké měla jeho… "Abbie"

"Stop, zastav! Hned!" …zařval na řidiče, který se to bez váhání snažil udělat. Wayne byl ve střehu, rozhlédl se a naštěstí tu byl klid a téměř liduprázdno. Nesnášel tyhle jeho neplánované výstřelky - "akce" měl s tím jen špatné zkušenosti a pak dostat ho do bezpečí byl někdy sakra problém, zvlášť po tom, co ho postřelili, byla pravidla ochrany pro jeho osobu daleko přísnější, o něco málo lepší ji má snad jen prezident Spojených států amerických.

Michael bez varování vystřelil z auta jako neřízená střela ještě před tím, než auto úplně zastavilo. Tak, že než se všichni vzpamatovali, včetně Chrise, Michael už stál u oné dívky, otočené zády k nim, dveře limuzíny dokořán a Wayne před ní v bezpečné diskrétní vzdálenosti, za to s velkými obavami.

Michael se jemně dotkl ramene dívky, která jen v odrazu skla obchodního domu mohla sledovat rozruch za ní...a prudce se otočila. Když ji oslovil tento známý - neznámý muž. "Abbie???!"…otočila se a nevěřila vlastním očím…na její pihovaté tváři byl znatelný údiv a než se dotyčná stihla vzpamatovat, z jeho úst zaznělo jen zklamané. "Slečno, promiňte mi, prosím, s někým jsem si vás spletl!"

Všichni na druhé straně silnice věděli s kým a Michaelovo zklamání tomu odpovídalo.

35.kapitola

27. června 2016 v 6:15 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Poslední slza!!!

Chodil jako tělo bez duše Neverlandem, trvalo to už několik dnů, co ho propustili z nemocnice, ruku zavěšenou na šátku. Už ani bolest necítil, jen tu uvnitř sebe. Cítil se jako zbavený života, jako loutka, co dělá automaticky to, co má, aby přežila nebo, co se od ní vyžaduje. Nedokázal se radovat z tohoto místa, kde byl tolik šťastný, když tu byla ona...jeho Abbie!

Kolikrát jen její jméno volal ze spánku i za bílého dne, nebylo by to možné spočítat. Pokaždé, když se díval na západ slunce, vybavily se mu její vlasy, její pronikavě modré oči, její tvář, alabastrová pleť. Sledoval klidnou vodní jezerní hladinu a hleděl do dálky, slunce už ulehlo ke svému odpočinku, jen jemu se jakákoliv myšlenka na odpočinek vyhýbala, nemohl spát, nemohl odpočívat, nemohl a nechtěl zapomenout.

Proč jen odešla, když byla u něj v nemocnici? Věděl od matky, že byla zdrcená a unavená, když seděla u jeho lůžka. Co se jen změnilo, co se stalo? Proč odešla bez vysvětlení? Čekal odpověď na své otázky, jako by je chtěl vyčíst mezi nebem, zemí nebo nad obzorem Neverlandských hor ve zlatavé záři zapadajícího slunce. Jako pokaždé marně!

Utřel další slzy a již v šeru večera se vracel do domu. Cítil uvnitř sebe takovou prázdnotu, ruka ho bolela, ale snad zabere ta všemocná tabletka proti bolesti, ať už jedna nebo dvě…
"Michaeli?"…slyšel za sebou hlas, sotva se přiblížil ke svému obydlí. "Ach, Wayne, docela jsi mě vyděsil…"…špitl Michael a plaše k němu vzhlédl unaveným pohledem.

"Ale, to ty mě taky, už jsem tě chtěl jít hledat, Lorin si už dělala starost, že jsi neměl ani svačinu, ani večeři! A neříkej, že nemáš hlad, ztrácíš se před očima. Jsi unavený, nevyspalý, vidím to na tobě…"…řekl Wayne s mírným konstatováním… věděl, co přijde a byl připravený čelit jeho náladám, zvlášť, když věděl,co ho trápí. Byl připravený splnit slib, který dal Abbie, tehdy v nemocnici… slib, že mu bude přítelem a že ho ohlídá i před sebou samým!
"Prosím tě, Wayne, nestarej se o mě, ano? Dovol, abych ti připomněl, že nejsi ani můj otec..." …už jen při vzpomínce a vyslovení toho slova se mu bolestně zkřivil úsměv... "a ani nejsi moje chůva, tak se nestarej, kam jdu nebo, kde jsem, kdy se vrátím." Řekl přísně a útočně, chtěl Waynea obejít, aby nemusel poslouchat jeho "rady"!

"Máš naprostou pravdu, nejsem tvůj otec a už vůbec ne chůva, ale přítel a jako takový, mám o tebe obyčejný lidský strach, obavy ...a taky jsem to… slíbil...!" …řekl vyrovnaně Wayne a poslední slova si jen zabručel pod knír, což Michaela zaujalo a vrátil se tak, aby mu viděl do tváře... "Slíbil??? Komu jsi to slíbil...?" Díval se do tváře Waynea tvrdě, i když jeho oči se leskly od slz. Viděl zaváhání v jeho tváří, jeho pohled stranou, znervózněl a zvýšil hlas "Ptám se, komu ?!"… Wayne se postavil a narovnal, jako by situace vyžadovala být ve střehu, působil na něj jako obr...nadechl se a vypadlo z něj jedno slovo… "Abbie!"

"Komu?"…vytřeštil na něj Michael oči a Wayne jen klidně zopakoval. " Jo, slíbil jsem to Abbie! Ale i kdyby ne, stejně bych se staral, protože jsi přítel a protože tě mám rád a nedokážu se dívat, jak se užíráš...a ..." "Dost, Wayne!" …okřikl ho Michael. "Kdy jsi s ní mluvil?!" Nervózně si promnul prsty ruky zavěšené na šátku.

"Ještě v nemocnici! Těsně před tím, než zmizela." Zněla strohá odpověď. Jen přivřel bolestně oči, zatnul ruku v pěst, byl sinalý zlostí... "Takže fajn, ona to předem naplánovala a tebe pověřila, abys mě pak chlácholil. Bože!!" …zlost mu tepala ve spáncích. "Ne, tak to není, Miku, měla o tebe příšerný strach, seděla u tebe dlouhé hodiny, za cenu vlastní vyčerpanosti, křivdíš jí!" "Tak a dost! Tohle nebudu poslouchat!! Obešel Waynea obloukem, třásl se jak osika...

"Nemusíš to poslouchat, stačí, když to přijmeš jako fakt. Odsoudit je lehké, ale co ty víš, jaký k tomu měla důvod, najdi ji, Michaeli. Pomůžu ti... "Volal za ním Wayne, ale dohnat ho bylo prakticky nemožné i s rukou v závěsu byl rychlý a mrštný, jak lasička.

Zamknul se ve svém pokoji, kde propukl v další vlnu hořkého pláče. Připadal si zrazen a hned několikrát. Byl beznadějně vyčerpaný, zoufalý na pokraji sil. Škoda jen, že ten střelec netrefil o kousek níž, měl by nyní pokoj! Ignoroval Wayneovo bouchání na dveře, z platíčka vyloupl dvě tabletky na spaní, snad zaberou. Jeho myšlenka, než se mu zavřely únavou, pláčem zmožená víčka, bylo to, že už nikdy nechce zažít tento pocit zrady a opuštěnosti, zklamání ve vztahu.

Bude si prostě jen nezávazně "užívat" se ženami, bez citu, bez lásky a přijímat to, co mu samy nabízejí se vším všudy!!

Tohle byla poslední slza, kterou prolil za lásku k ženě, k ženě, kterou celým svým životem a bytím miloval.

NEUVĚŘITELNĚ DLOUHÝCH SEDM LET

25. června 2016 v 12:07 | Marta |  ♠ Příspěvky od Marty/Muscles..
Ranní rozbřesk pohladil okolní stromy po zelených listech a jejich korunách…slunce pošimralo zdejší ptactvo po jejich křídlech…otvírám okno, abych i já přivítala nový letní den a nechala se laskat slunečními paprsky po svém těle. Vzájemná komunikace mezi jednotlivými ptačími obydlími je vlastně nádhernou hudbou, kterou bychom si měli vychutnat v tichu, nerušeně, abychom porozuměli jejich jazyku a ptačí řeči.

Krásný nový den se probouzí…blankytně modrá obloha bez mraků slibuje bezchybný letní slunný den.
Na stole mi voní černá káva spolu s čerstvým pečivem a ovocem……ale stále tu něco visí ve vzduchu… pořád tu něco nehraje…
Při pohledu do kalendáře na dnešní datum 25. červen 2016…zapaluji červenou svíci…

…je to den, jako by byl v jednom okamžiku zatažen černým suknem, když vím, jakou bolest nosím ve svém srdci už dlouhých sedm let…


Už sedm let ...

25. června 2016 v 5:55 | Zuzy |  Michaelova výročí: úmrtí, narozeniny
Je to neskutečné, jak ten čas letí. Říká se, že čas zahojí každou ránu, ale není to tak úplně pravda, jizva, prázdnota zůstávají.

Sedm let bez Michaela! Je zvláštní, že když odešel, pamatuji si přesně všechno, co jsem dělala, jak se mi tehdy život otočil. Pamatuji si všechny emoce, myšlenky, pocity a mnohé z nich přetrvávají do dneška. Jediné, co mohu s odstupem sedmi let říct, že čas nezahojil tak úplně, jen obrousil ostré hroty a ještě víc upevnil to, co k Michaelovi cítím, za co jsem mu vděčná, co na něm nepřestanu obdivovat a ctít!♥

Nabízím vám právě v tento den jeho výročí malé zamyšlení nad číslem sedm, které ho provázelo a které pokládal za své šťastné. (viz. níže)

I když některá fakta právě v tomto čísle jsou pro nás bolestná, patří k němu. Číslo sedm je považováno za číslo dokonalosti, plnosti a já věřím, že Michael je toho důkazem, protože oplýval tolika rozmanitými dary, které dál rozdával a činil svět lepším. Tolik darů dal Bůh jedinému člověku - Michaelu Jacksonovi.

Michaeli, je nás tolik, že ani dnes po tolika letech tvého odchodu, se cítíme díky tobě lepšími, bohatšími a neskutečně hrdými na to, že část našich životů se v časové lince setkala.

A i kdyby ne, máš nám stále co říci, stále se máme od tebe co učit, především lidství, stále nám přinášíš radost prostřednictvím nadčasové hudby, tance a my na to s vděčností a láskou vzpomínáme, nezapomínáme a děkujeme ti z celého ♥

Za sebe a všechny, kdo ctí Tebe a Tvé jméno

Zuzy



David Gest vypráví vtipný zážitek s Michaelem

22. června 2016 v 6:40 Zážitky s Michaelem
David Gest vypráví jeden ze zážitků s Michaelem
Michael rád vyvolával lidem. Dělal to, když přišel ke mně domů. Jednoduše zvedl sluchátko a vytočil náhodné číslo.
Osoba na druhém konci zvedla telefon a Michael řekl: "Kdo je to?"
Osoba odpověděla něco jako: "To je Lenore"
Michael na to: "Oh, Lenore, poslouchej, budeme se muset rozvést. Nemohu pokračovat ve vztahu jako je tento."
Ona odpověděla: "Ne, ne, máte špatné..."
Michael ji přerušil a řekl: "Ne Lenore, nezkoušej to na mě. Rozdělíme si majetek a všechno rovnoměrně, ale musí to být."
Pak zavěsil a nechal tu osobu na druhém konci drátu přemýšlet, co se to sakra stalo.
(někdy na začátku 80. let)

34.kapitola

17. června 2016 v 6:29 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Vstříc osudu…

"Nechceš si to ještě rozmyslet?"…podívala se starostlivě Christel na svoji kamarádku Abbie, která byla bílá jako stěna a seděla na zabalených kufrech, obě dvě čekaly na taxíka, který je odveze daleko odsud. Daleko od něj!

"Ne! Už jsem se rozhodla, čím déle tady zůstanu, bude to jen horší pro nás všechny. Ale ty máš taky poslední šanci rozmyslet si, jestli chceš jít taky, nebo...?"…podívala se Abbie na Christel, jako by měla strach, že ona si to rozmyslí.

"Ne, nenechám tě v tom samotnou! Změna je přece život." Snažila se odlehčit situaci, i když s mizivým efektem. Venku se ozval pronikavý zvuk klaksonu - jejich taxi právě dorazilo. Poslední kufr vzala do ruky a ohlédla se po pokoji, kde po studiích strávila několik let, který jí byl zároveň domovem.

"Abbie, ještě než za sebou zavřeme dveře a část života, chci, abys věděla, že se na mě můžeš vždycky spolehnout a taky…" …odmlčela se na okamžik. "Taky tě třeba uklidní to, že Michael se probral z umělého spánku, mluvila jsem s jednou sestřičkou, co mi něco dlužila, můžeš být klidná…bude v pořádku." Prudce zamrkala, aby zahnala slzy, ale marně. Christel pevně objala Abbie, znala ji moc dobře na to, aby věděla, že nyní jedná proti svému srdci.

Abbie i s Christel se vydaly vstříc novému životu. Na recepci už čekal Frank, který nachystané kufry obou dívek odnesl do taxíku, který čekal před vchodem na ubytovnu. Rozloučily se jako opravdoví přátelé. "Budete mě chybět, Franku!"…pokusila se Abbie o úsměv. "To vy mě taky, Abbie, někdy se přijeďte podívat, rád vás i s Christel uvidím, budete mi obě moc chybět."

Mlčky sledovala z okna taxíku míjející domy, ulice a lidi, kteří někam spěchají, kde je cíl jejich cesty a kde nastane ten její, nejen pro tentokrát, ale v životě vůbec?
Taxikář sem tam koukl do zpětného zrcátka na ty dvě pasažérky, které se zdály být zamlklé. Byl zvyklý se nevyptávat, nevyzvídat, zesílil rádio, kde jedna místní stanice právě vysílala zprávy a hlas z reproduktoru oznamoval: Pro všechny fanoušky Michaela Jacksona tu máme jednu skvělou zprávu! Podle nám dosud známých informací se jeho zdravotní stav zlepšuje a snad bude brzy propuštěn do domácího léčení a nyní si zahrajeme jeho snad nejznámější hit, který trhal žebříčky hitparád a taky to možná sám její autor zažil.

Když se z rádia ozval Thriller, Abbie propukla v další vlnu pláče.Řidičovy oči v zrcátku zkoumavě sledovaly obě ženy, jedna tu druhou držela za ruku a hladila ji…

"No tak, Abbie, to přejde uvidíš…" …řekla soucitně Christel, zatímco ona nesouhlasně kývala hlavou. "Mohl byste, prosím, to rádio vypnout, moji kamarádku trápí migréna…"…řidič vykonal, oč ho ta brunetka požádala, náš zákazník - náš pán.

To, co však Abbie netušila, bylo to, že právě v tuto chvíli Michael na nemocničním lůžku, který se probral z umělého spánku, opakovaně snad hodinu v kuse volal její jméno. Vlastně pokaždé, kdy byl vzhůru a při smyslech. Volal ji v bolestech těla a sklíčenosti srdce. Nechápal zradu, nechápal nic z toho, co se mu dělo...a neustále jednoslovná otázka mu tepala ve spáncích… PROČ???

Netušila, že Michael poslal Waynea na ubytovnu, aby ji přivedl k jeho lůžku nebo to, že se na ni i Christel vyptává Franka na recepci.

Dokonale za sebou spálila všechny stopy, nic nenechala náhodě. Věděla, že dřív nebo později ji bude hledat, předvídala to, bolelo ji to, vyčítala si to.

33. kapitola

13. června 2016 v 17:43 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Sbohem!

"Wayne, můžu, prosím, za ním?"…zeptala se Abbie, když přišla znovu navštívit Michaela, který byl stále v umělém spánku. Pohlédla do jeho tváře, nesla známky únavy i vyčerpání.
"Jistě, Abbie, ale ne víc, jak půl hodinky…má přijít lékař, budou ho probouzet… konečně! Konečně nějaký posun." …konstatoval tento muž, který se prakticky nehnul od Michaelova pokoje.

Vešla a viděla ten samý obrázek, co včera. Políbila ho na jeho rty, pohladila pohledem i dotykem jeho tvář, usmála se na jeho tvář s patrným strništěm. Přisedla si k jeho lůžku, vzala jeho ruku do té své a přitiskla ke své tváři.

"Ach, Michaeli! Vím, že mě budeš za to, co udělám, nenávidět, ale já...nemůžu jinak! Miluju tě víc, než vlastní život, ale nyní musím myslet na ten, který se zrodil z naší lásky a ten má přednost před vším ostatním i štěstím nás obou, před mým vlastním. Ochráním ho za nás a pro nás oba. Slibuju ti, že naše dítě vychovám tak, aby z něho byl slušný člověk, milující, citlivý, jako jsi ty. Musím to tak udělat, věř mi a odpusť mi, až toho budeš schopen, jestli někdy vůbec." Zavzlykala do jeho dlaně…

"Jsem srab, že to dělám takhle, ale asi bych se ti nedokázala podívat do očí a říct ti to při plném vědomí nebo čekat, až se uzdravíš. Vím, že bych ti znova podlehla, neodolala ti, jsem příliš vystrašená. Nikdy, Michaeli, nikdy už nebudu nikoho milovat tak, jako tebe a všechnu tu lásku dostane naše dítě."

Vstala, utřela uplakané oči a položila krabičku se zásnubním prstýnkem na noční stolek. Ještě nikdy nemusela učinit tak těžké osudové rozhodnutí, které by drtilo její city, zatímco rozum může být spokojen. Její noční můry jí to jistě nejednou připomenou.

Naposledy políbila jeho nehybné rty, chladné čelo. Znovu hleděla zblízka do jeho tváře, jako by si chtěla zapamatovat každý detail jeho obličeje, jehož obraz má stejně vtisknutý do svého srdce i duše po zbytek života. "Miluju tě navždy, Michaeli, má láska nese tvé jméno!" …zašeptala do jeho ucha, jako by se bála, že mu nyní způsobí ještě větší bolest, než kterou prožívá ona sama.

Rychle se otočila a vydala se ke dveřím nemocničního pokoje, na jehož lůžku ležel její osudový muž, milenec, nejlepší přítel a otec jejího nenarozeného dítěte, její životní láska. "Sbohem Michaeli!!" Jen ztěžka její plíce nabraly vzduch mezi vzlyky a její ruka mechanicky otevřela dveře, poslední pohled, vzdušný polibek a nekonečné výčitky svědomí.

Sesunula se bezmocně na židli na chodbě, kde se snažila vzpamatovat. Viděla, jak dlouhou nemocniční chodbou přichází ošetřující lékař i s primářem oddělení, kteří se hlásí ochrance. Zahlédla Waynea, jak ještě udílí nějaké instrukce svým mužům, kteří odcházejí, aby je vystřídali další.

"Abbie, už odcházíte? Nepočkáte, až… " …zeptal se Wayne Abbie, když viděl, jak se zvedla ze židle a jde pomalým krokem k východu, ale byla bílá jako stěna, ubrečená, kruhy pod očima a její pohled nebyl nebesky jasný, ale kalný.

"Wayne, ach ano, odcházím…!" …polkla na sucho, kdyby tak věděl… "Dobře, tak se uvidíme později." Odpověděl a chtěl odejít... "Wayne, počkejte, prosím." Znělo to jako zoufalé volání. "Ano, Abbie?" …vrátil se. " Já, chtěla jsem vás o něco poprosit, vím, že máte k Mikovi vztah ne pouze, jako jeho zaměstnanec, tělesný strážce, ale především, že jste jeho dobrý přítel, který je mu na blízku a především toho bude Michael moc potřebovat! Buďte mu především dobrým přítelem, který ho neopustí… a nebojte se mu říct všechno, co jako přítel uznáte za vhodné. Můžete mi to, prosím, slíbit?!"…zabodla do něj svůj pronikavý pohled, který prosil, podivně naléhal, moc tomu nerozuměl, snad jen byla příliš přecitlivělá, unavená z posledních hodin u Michaelova lůžka…

"Ale jistě! Ohlídám si ho po všech stránkách, navíc…mám Mika rád, jako bráchu, takže žádný strach!" "Děkuju vám, Wayne, za sebe i za něj!"…byla dojatá a pevně stiskla jeho paži. Přátelsky jí poplácal po ruce a usmál se. "Fajn a teď si jdu konečně orazit a vyspat se aspoň na pár hodin. Abbie a vám by to taky prospělo."

Rozloučili se a jen ona věděla, že to nějakých pár hodin nebude. Zamávala mu, když mizel ve výtahu a ona vytáhla z kapsy zalepenou obálku určenou řediteli nemocnice, která obsahovala její okamžitou výpověď. Chudák ředitel, pomyslela si, dnes už dostane druhou.

P.S.: Bože, jak já nesnáším loučení… Rozpačitý

Nevšední zážitek :-)

12. června 2016 v 19:40 Zážitky s Michaelem
Tak, po dlouhé době, jsem zašátrala ve svých archivních složkách a něco pro vás vylovila:-)

Akon hovoří o tom, jak se seznámil s Michaelem

(10-08-08) V nedávném rozhovoru hovořil rapper/zpěvák Akon o jeho prvním setkání s Králem popu:

On byl ten nejúžasnější, nejhodnější chlap, kterého jsem kdy poznal. Byl to zážitek ..... Když jsme se setkali, bylo to skoro takové, jako bychom se znali už dlouhá léta. Protože po hudební stránce jsme oba úplně na stejné vlně. Co on řekne, na to já těsně předtím taky pomyslel a naopak, nebo on má nějaký nápad, ale já vstanu a řeknu ho dřív než to on stačí vyslovit. Bylo to jako chemie, přenosy energie.
-
Akon se s námi také podělil o podrobnosti ohledně jednoho spontánního výletu do kina, který podnikl s Michaelem a jeho dětmi:

"Michael byl v pyžamu a já jsem čekal, jestli se převlékne. Obul si boty, vzal šátek, omotal si ho kolem hlavy. Popadl děti, popadl šátky a omotal jim je kolem hlavy. Takže jsem si také vzal šátek a omotal jsem si ho kolem hlavy."

... a teď namátkou Mike obrazem :-) Musela to být sranda Usmívající se i když tady dělal nejspíš klauna, pod tím má normální oblečení, bez klobouku a bos.


32.kapitola

8. června 2016 v 5:55 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Nechci, nedovolím!

Další slzy zaplavily její oči, smutek srdce. Nebylo pochyb o tom, že to s ní Michael myslel vážně, tak vážně, jak jen to bylo v lidských silách. To, co by ji jindy těšilo, naplňovalo radostí, neskutečným štěstím, ji najednou svazovalo. Cítila se slabá, až příliš zodpovědná za toho nepatrného tvorečka, kterého nosí pod srdcem, musí být zodpovědná i za Michaela, pro kterého je nyní prvořadé uzdravit se.
Dnes, když viděla bolest Michaelovy matky u jeho lůžka, přísahala si, že ona tohle nikdy nezažije, dost na tom, že to prožívala dnes a denně u svých malých pacientů na dětské onkologii.

Ležela na posteli a tupě zírala do stropu, nevnímala čas. Vyrušilo ji až prudké zaklepání na dveře, pak zase.Vstala a tiše přešla ke dveřím, bála se je odemknout, vzpomněla si znovu na Waynea.. "No tak, Abbie, vím, že tam jsi, otevři!" …ulevilo se jí.

"Christel, promiň, musela jsem asi tvrdě usnout." Otevřela a pustila kamarádku dál a zase za ní zamkla. "Tak usnout, jo? Řekla pochybovačně Christel, když viděla její kruhy pod zarudlýma a oteklýma očima od pláče.

"Od spánku ti nezrudnou oči, ale chápu to, byla jsi za Michalem, povíš mi, co se děje, ale nejdřív si sedni, tady jsem ti přinesla oběd, silný kuřecí vývar a palačinky s ovocem, ty máš přece ráda." Viděla, jak se Abbie nadechla a předběhla ji... " Musíš něco jíst a žádné výmluvy, že nemáš hlad! I kdybych tě měla po lžičce krmit, jako to děláme s dětmi, tak budu! Jinak se mi tady sesypeš, koukám, nemáš k tomu daleko!"

Trpělivě sledovala, jak do sebe souká polévku i palačinku, byla ráda, že jí donutila sníst aspoň něco, hlavně, aby to v ní taky zůstalo, pomyslela si Christel.

"Tak povídej, jak je mu?"… vyzvala ji. A vzala ji za ruku. "Pořád je v umělém spánku, zítra by ho měli začít probouzet." "Tak, to je dobrá zpráva, ne?" …zaradovala se Christel.." Víš, je tu ještě něco, sice chytili toho, co vystřelil, ale byl to nějakej nadopovanej feťák, ale toho, kdo si ho objednal, zatím nemají. Navíc jsem u Michaela potkala jeho maminku. Bože, Christel, mám v sobě takový zmatek, bojím se o něj, trápí mě zlé sny…" …a znovu se rozplakala Christel v náručí.

"Neboj se, zvládnete to, pomůžu ti, se mnou můžeš počítat, doufám, že mi to vaše malý bude říkat teto!" …snažila se ji utišit, povzbudit a pohledem zavadila o krabičku na posteli, která byla dosud otevřená.

"Jasně, že bude!" …utřela slzy. "Abbie a tamto je to, jak to vypadá?" "Jo, myslíš tohle?" …podala jí krabičku. "Jo,dal mi to Wayne, že to našli u Mika v bundě, kterou měl na sobě, je zásnubní..." "Abbie, tak to gratuluju!" "Není k čemu, Christel!" …zaklapla krabičku a položila ji na noční stolek. "Jak to myslíš, že není k čemu? Sice si to Wayne asi těžce odnese, že profláknul Michaelův úmysl požádat tě o ruku dřív, než to stihl on sám, ale, jako by se stalo, ne?" …jen kroutila hlavou na znamení nesouhlasu.

"Ne, ne, já…nemůžu si ho vzít!" …řekla najednou chladně bez emocí, byla, zdá se, pevná ve svém rozhodnutí. "Počkej, jak to myslíš, Abbie? Vždyť čekáte spolu dítě, to chceš na něj být sama?"

"Právě proto, že s ním čekám dítě, si ho nemůžu vzít! Nechci, nedovolím, aby někdo, kdo neváhá vystřelit na Michaela, se nepokusil jednou vystřelit na naše dítě, ať ten samý nebo někdo jiný! Nedovolím, aby moje dítě vyrůstalo ve strachu a já v něm žila taky! Ve strachu o své dítě, o něj i o Michaela! Michael patří showbyznysu, nikdy by nebyl jen můj. Celý svět ho zná a nejsou tu jen tací, co ho milují, uctívají, i když v případě Michaelových fanoušků i přílišná láska mu může taky ublížit, co teprve potom tací, co neváhají zmáčknout spoušť?! Christel, nechci vychovávat své dítě v tomto světě.

Tiše naslouchala své kamarádce, jedna část jí samé, jako by ji chápala, schvalovala, ale ta druhá nesouhlasila.

"Abbie, ještě si to promysli, vždyť je to i jeho dítě, našli byste způsob, jak ...?"
"Ne, Christel, už jsem se rozhodla! Michael se zatím nic nedozví, sama víš, že do třetího měsíce i pak se může stát cokoliv, nechci, aby si dělal zbytečné iluze, nechci, aby to vůbec věděl! Bude to tak lepší. Pomůžeš mi i tak, nebo mě odsoudíš?"…zabodla do Christel svůj nesmlouvavý pronikavý pohled.

"Abbie, ty víš, že ti pomůžu, že budu při tobě, vždyť se známe od studií a jsi jako má sestra, můžeš se mnou počítat, i když se občas spolu asi pro něco pohádáme, respektuji tvé rozhodnutí, nejsem totiž ve tvé kůži, ty sama musíš vědět nejlíp, co a jak, já ti můžu říct jen svůj názor a je na tobě, jak s tím naložíš."

31.kapitola

4. června 2016 v 11:11 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Láska má tvé jméno, Abbie…


"Abbie? Vy musíte být Abbie."...překvapeně zamrkala a setřela slzy. Byla dezorientovaná. Jen pípání přístrojů a Michaelova ruka v té její ji vrátily do reality. Uvnitř se celá chvěla, nemohla se pořádně nadechnout, připadala si, že právě o vlásek unikla smrti.
"Ano, jsem Abbie." Řekla tiše, skoro jako by se bála, že se Michael probudí z posilujícího spánku. Ta žena vypadala velice vlídně a hleděla na ni s mateřskou obavou, vyzařoval z ní klid, který ji do jisté míry uklidňoval.

"Odpusťte, nechtěla jsem vás vyrušit, ale asi se vám něco zlého zdálo, holčičko." Pohladila ji po vlasech. Jen zavzlykala, přikývla, neschopná dalších slov. "Jsem Michaelova matka. Michael, mi o vás moc vyprávěl, vlastně nemluvil nikom jiném, než o vás." Usmála se na Abbie. "Tě… těší mě, paní Jacksonová."…vysoukala ze sebe rozpačitě. "Odpusťte, musela jsem na okamžik usnout." Vstala ze židle, aby jí uvolnila Michaelově matce.

"Posaďte se, nechám vás tu s Michaelem o samotě. Ráda vás poznávám paní, i když je to za těchto podmínek." Pokusila se i Abbie o úsměv. Nyní už věděla, po kom tu vrozenou vlídnost Michael má. Její oči byly laskavé a trpěly stejně, jako ona, i když bolest matky o své dítě je nepředstavitelně veliká. Cítí ji stejně o to své nenarozené, ten sen ji úplně zmátl a totálně rozhodil.

"Děkuji!"…popošla kolébavým krokem a posadila se k Michaelovu lůžku. "Opravdu není zač." "Ale je, Abbie!! Wayne mi říkal, že nebýt vaši profesionální první pomoci, tak...tak mohlo být všechno úplně jinak a my dvě bychom se nejspíš nesešly." Utřela slzu na své tváři a pohleděla s bolestí na svého syna.

"Naštěstí jsme to stihli včas, Michael se uzdraví, vím to, cítím to!"…řekla se staženým hrdlem a snažila se znít přesvědčivě. Kvůli sobě i Michalově matce. Ale uvnitř jí samé tomu bylo jinak. Panické dozvuky živé noční můry znovu dotíraly, stejně jako dnešní noci. Tiše obešla Michaelovo lůžko, pohladila ho po tváři, políbila na čelo a odcházela. U dveří se zastavila a ohlédla se, viděla jeho matku, která prožívá strach, bolest, úzkost.

Vyšla ze dveří, které sotva za sebou zavřela, opřela se o ně a znovu se rozplakala. Dlouhá chodba, na každém úseku pár metrů dva hromotluci s vysílačkou. Wayne stál u okna a cosi naštvaně do ní řval. Zmobilizovala svoje unavené síly a popošla kus dál a posadila se na židli.
"Mě nezajímá, kdo to je, co dělá nebo proč to udělal, ani za kolik! Prostě, dostaňte toho druhého!!! Toho grázla, co to celé vymyslel a najal si toho malýho bastarda, kterýmu bych nejraděj zakroutil krkem!"…to co nechtíc vyslechla, jen prohloubilo její strach a přibarvilo její noční můru..

"Wayne, říkal jste, že jste ho chytili už včera. Toho, co na Mika vystřelil...on, on, nebyl sám…?" …zbledla ještě víc. "Ach, Abbie, já…omlouvám se, tohle jste asi neměla slyšet." …řekl zkroušeně, když viděl, co to s ní udělalo a jak se chvěje. "Naopak, chci to slyšet, chci vědět, kdo mu to udělal! Pro smilování Boží, Wayne, nemučte mě, copak nevidíte, jaký mám o něj strach.!"

"Abbie, měla byste si taky dávat pozor. Ten, co to prakticky celé vymyslel a bohužel zaplatil, běhá někde venku, ten, kdo zmáčkl spoušť, byl jen zdrogovanej, bezvýnamnej feťák. Proto je tu takový pozdvižení, dokonce se už domákli, ve které nemocnici Michael leží a venku jsou davy lidí, dám vám někoho ze svých lidí pro případ, že by vás někdo včera s Michaelem vyfotil." .. "Bože, chcete říct, že si někdo najal na Michaela, aby ho …zabil..?!" …polkla na sucho a dělaly se jí mžitky před očima, zavrávorala, až ji Wayne chytil, aby nespadla ze židle.

"Abbie, v tuto chvíli to nemůžeme vyloučit. Musíme počkat, až co přinese vyšetřování. Běžte si spočinout, vezměte si volno, nikomu, koho neznáte, neotvírejte, na ubytovnu jděte rovnou ze suterénu nemocnice, ven před budovu vůbec nevycházejte. Slibte mi to, asi bych to pak Mikovi, až se probudí a bude se po vás ptát, špatně vysvětloval." Pokusil se o úsměv.

"Přijďte večer nebo ráno, to už snad budeme vědět víc, řeknu chlapům, aby vás kdykoliv pustili k němu do pokoje. Odteď, ten, kdo nebude na seznamu, k němu nesmí! Jo a Abbie…" …zašátral Wayne v náprsní kapse saka a podával Abbie. Tohle mi dal doktor, že to měl Michael v náprsní kapse bundy, ve které vystupoval, asi to je určeno vám." Podal Abbie malou krabičku. Zabzučela mu vysílačka a s omluvou se vzdálil a něco řešil s dalšími lidmi z ochranky. Mlčky vzala krabičku a dala ji do kapsy kalhot, neměla sílu ji otevřít, ne tady a teď.

Vyčerpaná se vracela na ubytovnu. V hlavě jí zněla slova Waynea, to, že útočník běhá někde tam venku, viděla Michaela nehybně ležícího na lůžku, dozvuky toho děsivého snu. Měla v sobě chaos, panickou úzkost, která jí svírala žaludek. Zamkla za sebou dveře svého bytu a zhroutila se v slzách na postel. Ne, tohle nemůže vydržet dlouho, pomyslela si. Zoufalý pláč tišil přitisknutý polštář na ústa...když v tom si uvědomila, že ji v kapse kalhot tlačí ona krabička, kterou jí dal Wayne.. Opatrně ji vytáhla a otevřela. Byl tam zlatý prstýnek s drahým, bílým kamínkem, který ve světle měnil barvy na duhově barevné, čistě křišťálové.

Hleděla na něj a jen pomalu jí docházelo, o čem to mluvil Michael před koncertem, tušila to, na co se jí chtěl zeptat. Tehdy, kdyby se to opravdu tak stalo, by neváhala říci ano. Vzala ho do ruky a četla vyrytý nápis: Láska má, tvé jméno Abbie

30.kapitola

1. června 2016 v 5:55 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Vhodný okamžik

"Christel, prosím tě, nevím o čem to...?" "Ale no ták, Abbie, mě neoblafneš! Perfektně mi to do sebe zapadá, tvoje dovolená s Michaelem, nevolnost, odmítnutí léků, i to tvoje podřeknutí při jeho hospitalizaci ve špitálu, je to právě tohle, co jsi mu chtěla a nestihla říct po koncertě, že jo?"

Prudce se nadechla, byla bledší víc, než před tím, prázdnější pohled u ní ještě nikdy nezažila. "Nevím, kde jsi takovou blbost sebrala, měla jsem přeci prášky, sakra!"…řekla vztekle.

"Takže jsi těhotná! No, víš sama, že se tohle prostě občas stává, že antikoncepce není všemocná! Abbie, budeš mít miminko a to je prostě báječné..."
"Dost, Christel! Co je na tom báječného? To, že bydlím na ubytovně, začala jsem studovat medicínu, kterou ještě dlouho studovat budu... a Michael? Leží v umělém spánku a nikdo neví jestli…?"…rozvzlykala se pod dalším návalem emocí, její vzlykání se měnilo v další vlnu pláče. Christel zvážněla. "Nechceš mi snad říct, že bys to dítě dala pryč, že ne?" …řekla vážně. Dívaly se na sebe a to ticho a mlčení se zdálo být nekonečné. "Abbie???" …vyzvala ji k odpovědi.

"Ne, proboha, nikdy bych nebyla schopná jít na potrat! Víš přece, jak si vážím života a toho dětského zvlášť! Navíc to bude jeho dítě a moje."
Oddechla si jak Christel, že konečně Abbie našla sílu říci jí celou pravdu a oddechla si i Abbie, která se svěřila s tím, co ji sužuje, trápí a čeho se bojí, ulevilo se jí víc, než by kdy řekla.
"Tak a teď to víš, proč celou tuhle situaci nesu hůř, než by se dalo čekat. Jen o jedno tě snažně prosím, Christel, nikomu, nic neříkej! Musím si všechno promyslet. Hlavně, počkat na vhodný okamžik, na to, až bude Michaelovi líp!"

"Abbie, pojď sem." Objala ji... "Neboj se, se vším ti pomůžu, na mě se můžeš spolehnout! Tak a teď pojď pokusit dostat něco do žaludku a vyrazíme zjistit, jak se vede Michaelovi, jsem si jistá, když budeš u něj, bude všechno jen lepší.!"

"Wayne ?"…oslovila Abbie Michaelova bodyguarda a přítele hlídkující na chodbě před Michaelovým pokojem, přece jen zpráva o Michaelově zranění obletěla svět a jeho bezpečnost byla prvořadá, o čem svědčila i přítomnost dalších drsně vyhlížejících chlapů z ochranky.

"Abbie. Zdravím vás, jste v pořádku?"…zahleděl se do její bledé tváře s obavami, které neskrýval. "V rámci možností." Hlesla... "Jak je mu?" ... "Pořád stejně, je v umělém spánku a asi ještě nějaký čas bude, tak další den … doktor říkal, že tak to bude lepší, zaspí aspoň tak tu nejhorší bolest." Pevně, bolestně stiskla víčka k sobě a mlčky přikývla.

"Můžu za ním?"…pohleděla na Waynea prosebným pohledem, její modré oči se plnily slzami a obavami. Zaváhal, ale věděl, že tato křehká žena pro Michaela znamená víc, než jen pouhou krátkodobou známost. "Dobře, že jste to vy." Pokusil se o úsměv a to bylo pro tohoto muže dost netypické. "Děkuju vám, Wayne, jste opravdový přítel." Stiskla mu vděčně ruku.
Pomalu otevírala dveře pokoje, jako kdyby nevěděla, co ji za nimi čeká. V tichosti vklouzla do pokoje a stejně tak za sebou zavřela. To, co uviděla, jí trhalo srdce na kousky.

Ležel na posteli, jeho černé vlasy na polštáři ještě víc podtrhovaly jeho bledou barvu obličeje. Přisedla si k němu na židli. Jeho ruce ležely bezvládně podél jeho nehybného těla, zapojená kapačka, diody monitorující jeho srdeční frekvenci vydávaly na přístroji pravidelné pípání a křivku. Kolikrát jen tohle zažila u svých pacientů, ale tohle bylo až příliš osobní, bolestivé, klidně by nabídla svoje zdraví, sílu, život za ten jeho.

"Michaeli!" …vzala jeho ruku do té své, byla chladná, bezvládná. Položila ji na svojí tvář. "Musíš se uzdravit, rozumíš, kvůli sobě, kvůli nám!"…pohladila ho po ruce a sledovala tu druhou, která byla obvázaná a zavěšená na šátku a jeho rameno i hrudník byl obvázán a z jeho rány byl vyveden dren, který odváděl krev.

"Kéž bych ti stihla říct, že nebudeme jen my dva, ale vlastně tři!" …pohladila ho po tváři, jako by v ní hledala známku radosti nebo emocí. "Vím, že budeš mít radost, až se uzdravíš a ty se uzdravíš, musíš mi to, nám slíbit!" …políbila ho něžně na čelo, na ústa, která mlčela, nereagovala ani na její polibek, na nic. Kolikrát jen jí ty jeho kypré horké rty líbaly a dostávaly do nepopsatelné rozkoše, zatím co nyní...Byl tak krásný, i když byl bezmocný.

Další vlna smutku zaplavila její nitro. " Kdo jen ti tohle mohl udělat, co je to jen za člověka?" Seděla u jeho lůžka, držela jeho ruku v té své, hlavu položenou na jeho lůžku. Cítila se strašně unavená, vyčerpaná, ale byla ráda, že je u něj a její zesláblé tělo přemohl spánek.

Viděla Michaela, jak se usmívá, spokojeně kráčí s ní ruku v ruce a ve svém náručí nese jejich miminko ještě v peřince. Byli šťastní, byli rodina. Fanoušci se tísnili všude kolem, že bodyguardi měli plné ruce práce, udržet je v jejich bezpečné vzdálenosti. Každý mu chtěl blahopřát k narození miminka. Mávali transparenty, květinami...

V tom, jako by jí přejel po těle mráz. Zahlédla v davu divného muže v černé kápi přes hlavu, nemohla mu pohlédnout do tváře, nešlo to, intuitivně vytušila nebezpečí, podívala se na nic netušícího Michaela a jejich dítě v jeho náručí. Muž se prodíral davem a byl stále blíž, nešlo uniknout! Viděla na ně namířenou zbraň, slyšela výstřel i přes jekot fanoušků, snažila se ochránit jejich dítě i Michaela. Vše bylo zpomalené a tak reálné, cítila tu ostrou, ničivou, palčivou bolest, která prošla jejím srdcem a z jejich rtů uniklo Michaelovo jméno. Lekla se, když se jí někdo dotkl. Procitla! Otevřela uplakané oči.

Slzy smáčely Michaelovu ruku. Stála nad ní nějaká žena, která ji něžně držela za rameno.