Červenec 2016

43.kapitola

29. července 2016 v 5:55 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Rozpaky

Cesta se mu zdála být nekonečná…jako věčnost, jako jejich dlouholeté odloučení s Abbie.
Jeli už patnáct minut. Christel vedle na sedadle a Melanie si s ní povídala, ptala se na maminku nebo s nosem na skle komentovala, co vidí venku za sklem. Zatímco jemu se neobtěžovala věnovat jediný pohled, natož slůvko. Christel to neuniklo a snažila se Michaela povzbudit, viděla jeho kruhy pod očima od nevyspání, pláče Melanieina ignorování.

"Musíš být trpělivý, některé děti to tak mají, trvá jim déle, než si k někomu najdou cestu, zvyknou si, zvlášť ona. "…jen si mlčky povzdechl… "k někomu?" …vždyť já jsem její otec, chtělo se mu křičet, ale místo toho jen upravil kytici bílých růží, bílých na znamení toho, že přichází v míru nebo, že se "vzdává"?

Melanie se v nemocnici pohybovala s naprostou suverenitou, zdravila a znala křestním jménem sestry, lékaře...a oni ji. Byl tak trochu nesvůj, když zůstal před Abbieiným pokojem s Melanií, která chtěla vpadnout dovnitř, ale Christel ji zadržela. Zaklepala a vyčkala a pustila Melanii, která se zasekla mezi dveřmi, když viděla svoji matku na polohovací posteli s nohou na dlaze, ze které čouhaly roztodivné dráty a hadičky. Ruce měla odřené, stejně tak jednu stranu obličeje, na čele ránu, které byla slepená mašličkami.

"Mamí, maminko!" …a ani si nevšimla mladého sympatického doktora, až po chvíli. "Ahoj, strejdo!" …běžela ho obejmout. Michael stál hned za Melanií a sledoval reakce dcery, matky a lékaře, kterého jeho dcera oslovila strejdo a jak ho objala, jako někoho, ke komu má citovou vazbu?!? Intuitivně se pokusil skrýt kytici za záda. Když Abbie uviděla svoji dceru, bolestně se usmála. "Melanie, zlatíčko moje, ahoj" … a pak si všimla i Michaela. "Ahoj, Michaeli." Vydechla a s námahou se pokoušela nadzvednout na lůžku. Tu se ten mladý, sympatický doktor zvedl a pohladil Abbie po ruce.

"Tak Abbie, odpočívej, přijdu si tě zkontrolovat, žádné dlouhé návštěvy, žádnou únavu, až se dostaví, pošli Mel za mnou, něco podnikneme, ano?" Přikývla a on se nahnul nad jejím lůžkem a lehce ji políbil na čelo a pohladil po zdravé tváři a ona jen přivřela oči a vydechla. "Děkuju, Anthony, za všecko!" Když míjel Michaela, ten si ho změřil pohledem, bylo jasné, že ti dva nejsou jen kolegové, když mu jeho dcera říká strejdo a když on si může k ní dovolit, to … Věděl, znal Abbie, že kdyby mezi nimi nic nebylo, mohla by být potlučená, jak by chtěla, nenechala by se od něj hladit a…líbat.

Počkal, až za sebou zavře dveře a posadil se na židli vedle lůžka, zatímco Melanie na druhé straně. Mlčel, byl v rozpacích, plaše klopil zrak, jako by sám sobě vyčítal, v jakém stavu Abbie je, ale zase dozvěděl by se, že má s Abbie dítě, šestiletou dceru? Ach, tyhle jeho pochybnosti ho ničily od chvíle, kdy ji ztratil a znovu našel.

"Tak, jak jste to zvládli spolu?"…zeptala se nejistě Abbie, těkala očima z jednoho na druhého. Melanie se k ní tulila, nechtěla se od ní hnout. "Abbie", …promluvil Michael tiše. "Zvládli, vlastně mě Melanie k ničemu nepotřebuje, je soběstačná a šikovná!" …usmál se na svou dceru, která zatím netuší, kdo je ten muž, ví jen jedno, rozdělil ji s maminkou, to kvůli němu stůně.

"Tak, to jsem ráda, budeš to beze mě Melanie ještě nějaký čas vydržet." Obrátila se ke své dceři... "Jak dlouho to budeš mít na noze?" …zajímala se Melanie. Pohladila ji po hlavě. "Broučku, dlouho…šest týdnů a pak se uvidí." Povzdechla si Abbie, nebyla zvyklá na roli pacientky, natož být upoutaná na lůžko. Cítila obrovské napětí mezi nimi, mezi ní i Michaelem, nevěděla, co se stalo...přece znala a věděla, jak děti na Michaela reagují, byla toho mnohokrát svědkem v Neverlandu, v nemocnici, dokonce, když Melanii Michael pomáhal včera s uprchlým balónkem, rozuměli si, smáli se…a zatímco teď je mezi nimi propast. Melanie se na něj vůbec nepodívá a on je skleslý z toho, že ho vůbec nepotřebuje. "Zlatíčko, mohla bys pro mě něco důležitého udělat?" …zeptala se Abbie Melanie, které zahořela očka nedočkavostí. "Jasně, mami, řekni, co?" Abbie se podívala na kytici růží, které ležely na posteli.
"Michaeli, pokud jsou ty květiny pro mě, mohla bys Melanie, prosím, najít tetu a poprosit ji o nějakou vázu? Byla by škoda, kdyby uschly, jen proto, že si jich nevšímáme." Snažila se odlehčit, už tak napjatou situaci. "Promiň, Abbie, jasně, že jsou pro tebe…" …zadíval se do jejích modrých čí, po tak dlouhé době bez vnitřní zlosti, křivdy. Ne, že by ji stále necítil, ale monetálně byla přednější Abbie a jejich dcera. "Děkuju!" …usmála se plaše... a Melanie slezla z postele a šla udělat to, oč ji prosila její matka.

"Jo a Melanie, nespěchej, dej si klidně svačinu s tetou v bufetu, musím si tady promluvit s tvým…" odmlčela se a rychle se opravila…" S Michaelem!" Nebyla si jistá, jestli neřekl Melanii, kdo ve skutečnosti je.

42.kapitola

25. července 2016 v 5:55 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Sušenky a vzpomínky

Musel tvrdě usnout, probudil ho až ranní zpěv ptáků za okny a světlo. Prudce otevřel oči a ano, nebyl to sen. Spal v Abbieině ložnici…v posteli, vedle něho stále položená její fotka s Melanií, jejich dcerou. Bože, má dceru…jako by tomu nemohl stále uvěřit, ani tomu, co se včera stalo.

Posadil se na posteli a stáhnul rozcuchané vlasy do culíku a zvažoval, co dělat. Potichu šel do dětského pokoje, kde stále ještě spala jeho dcera. Byla tak nádherná, vlasy jako záplava zlatavého světla rozprostřená na polštáři, dlouhé řasy…viděl jasně Abbieiny rysy i kus sebe, jak jen jí řekne, že… je její táta, když ho nenávidí za to, co se Abbie stalo? Bezradně si povzdechl. Když se podíval sám na sebe a na ten výstup v nemocnici, musel dát Melanii za pravdu, opravdu byl zlý…Snad tisíckrát si to, než usnul, přehrával ve své hlavě a není divu, že to tak Melanie vnímá, když viděla matku zraněnou po nehodě.

Zamyšleně odcházel do kuchyně, aby připravil snídani, i když sám neměl na nic ani pomyšlení. Automaticky otevřel ledničku a vyndal džus, který si nalil do skleničky a zamyšleně si sedl za stůl, vše tu bylo spořádané, praktické a ani mu nedalo příliš práce zorientovat se. Připadal si tady, jako by tu už byl.

Zaujala ho na kuchyňské lince velká plechová krabice s malým medvídkem s červeným šátkem kolem krku. Zvědavě ji otevřel a to, co uviděl, mu vehnalo slzy vzpomínek do očí, byly tam sušenky! Přesně takové, jaké spolu kdysi dávno při Abbieině její první návštěvě Neverlandu pekli v noci, když nemohla spát, stejně jako on. Vybavoval si každý detail…i ten kousek čokolády, na jejím rtu, který tehdy chtěl slíbat svými rty. Seděl tady v časné ranní hodině se sklenicí džusu nad krabicí sušenek a plakal, hlavu složenou na rukách položených na stole. Jak jen si s nimi osud zahrál a jak tato hra jen skončí…?

"Mamííí?!" …probral ho hlas Melanie, která stála se svou panenkou v náručí mezi dveřmi kuchyně a ospale se rozhlížela. Rychle setřel slzy a pohlédl na ni.
"Ahoj Melanie, maminka tu není, je v nemocnici, ale vezmu tě za ní po snídani, neboj se! Brzy jí uvidíš."

"Nebojím! Jen nechci jít s tebou, ale s tetou Christel, co tu děláš ty?" …zamračila se a přitiskla si na svoje tělíčko panenku.

Povzdechl si... "Melanie, pojď, posaď se, naliju ti mléko a všechno ti povím." Odsunul židličku, na kterou se mlčky posadila, podepřela si rukou hlavu a po očku sledovala toho muže, který byl včera v nemocnici a pak u maminky, když ji srazilo auto. Než přišel, bylo všechno v pohodě, zatímco teď tu její maminka není.

"Melanie, jak jistě víš, maminka měla včera před nemocnicí nehodu, ale prosila mě, abych se o tebe postaral, než bude mít v pořádku nohu, kterou jí včera večer, když už jsi spala, museli operovat. Ale neboj se, bude v pořádku a my dva jí v tom uzdravování pomůžeme, ano?" …podíval se zjihlým pohledem do očí své dcery.

"Jo! Budu se o ní starat s tetou!" …řekla a jednoduše odcházela, když řekla svoje argumenty.

"Melanie, kampak jdeš?" …starostlivě se po ní Michael ohlédl. "Obléct se a vyčistit si zuby!" …jen si povzdechl…je tak soběstačná, rozumná a vůbec ho k ničemu nepotřebuje. Čekal slzy, fňukání, že chce jít hned za maminkou nebo podobně, ale tahle dívenka byla nejspíš nucená postarat se sama o sebe, bez žádné známky rozmazlenosti. Sledoval, jak pečlivě si uklízí po sobě oblečení do skříně ve svém pokoji, stele si postel.

Tak rád by to všechno udělal za ni, pro ni, kdyby ho k sobě pustila. Posadila se ke stolečku a vzala kartáč a začala zápasit se svými dlouhými vlásky, které se hned stáčely do prstýnků. "Můžu ti s tím česáním pomoct?" …postavil se za ni a doufal, že mu půjčí svůj kartáč, aby jí rozčesal vlásky...jen přimhouřila oči a rázně se zvedla s kartáčem v ruce.
"Ne, díky, půjdu k tetě, tam mě vždycky češe, když maminka není doma!" …než se stačil vzpamatovat, bouchly dveře od bytu a slyšel zvonek v tom naproti, kde bydlela Christel, která ji radostně přivítala a na něj se usmála, jako, že je to v pořádku.

Jen svěsil ramena a pomyslel si: "Stejně tvrdohlavá a nepřístupná, nedůvěřivá, jako byla kdysi její matka ze začátku." No co, půjdu učesat sám sebe, dát se trošku do kupy a zavolat Wayena a auto, které by je odvezlo do nemocnice.

41.kapitola

21. července 2016 v 20:03 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Proč?

Nedal si říct a počkal, až Abbieina operace skončí. Viděl, jak ji odvážejí v narkóze na pooperační pokoj. Byla příšerně potlučená, nohu měla v sádře a z ní trčely nějaké kovové sponky, všelijaké hadičky, které jí odváděly z rány krev, na čele měla sešitou ránu, oděrky po tváři a i rukách, které ležely po dél jejího těla. Zdála se mu drobnější a křehčí v té záplavě rusých vlasů, které tak miloval. Prudce sevřel víčka, tolik bolesti způsobil ženě, kterou nadevšechno miloval.

Následoval Christel na lékařský pokoj, kde nyní už klidně spala Melanie, jeho dcera, kterou zabalenou do deky odnášel ve svém náručí do auta, které přistavěl Wayne před vchod pro zaměstnance a kde před dvěma hodinami srazilo projíždějící auto Abbie.

"Kam vlastně jedeme?" …zeptal se Wayne Christel, která mu řekla adresu, kterou tlumočil řidiči BMW. Naštěstí to nebylo daleko. Abbiein byt byl v poměrně klidné části. Melanie se za celou cestu neprobudila, byl rád, kdo ví, jak by na něj reagovala. Stoupal po schodech s Melanií v náručí. Christel vytáhla klíče od bytu, na její jmenovce stálo jméno. Mudr. Abbie Sullivanová. Změnila si příjmení, kvůli němu, aby ji nenašel nebo co hůř, je vdaná? Prolétlo mu hlavou. Christel otevřela byt. Byl prostorný a moderně, přesto velice prakticky a vkusně zařízený. Položili Melanii do její postýlky a on ji starostlivě přikryl. Díval se na ni, je tak krásná a je jeho. Kolik času promeškal, neviděl ji jako miminko, neviděl její první krůček, zoubek. Nebyl u ničeho z toho, co dělá rodič.

"Michaeli, jsi v pořádku?" …zeptala se Christel, když viděla jeho rozpoložení… setřel slzu dojetí, přikývl... "Christel?" "Ano?." Řekni mi, kdy se narodila?" …tázavě se na něj podívala. "Pochybuješ snad, že...?" "Ne, proboha, to ne!" vyděsil se. "Znám Abbie na tolik, že vím, že v tomto by mi nelhala."

"Michaeli, narodila se přesně za sedm měsíců po tom tvém zranění. Tenkrát když jsme odešly, byla v sedmém týdnu těhotenství. Jsem si jistá, že brzy se na všechno, zeptáš Abbie, ale dnes je už pozdě, jsem k smrti unavená, jdu si lehnout. Bydlím v bytě naproti. Klidně se tady osprchuj, najez, chovej se tu jako doma. Ráno přijdu a pomůžu ti s Melanií. Dobrou noc." Pevně, povzbudivě stiskla jeho ruku. "Děkuju ti za všechno!"

Nevěděl, jak dlouho stál u postýlky své dcery a díval se, jak pravidelně oddechuje a jak se jí chvějí řasy, byla tak krásná. Za okny už byla dávno tma, do které hleděl a znovu si přehrával dnešní den i jeho dramatický závěr. Byl unavený, strašně unavený. Rozhodl se najít koupelnu a vysprchovat se. Na každém kroku nacházel Abbieiny stopy, kartáč na vlasy, její župan, vzorně v poličkách srovnané osušky, mýdla a kosmetika. Natáhl na sebe rezervní oblečení, košili, kterou měl v autě, kalhoty. Byl si jistý, že se mu i tentokrát spánek bude vyhýbat.

Procházel bytem, pohledem laskal dětské knihy, které měla Melanie v knihovničce. Sáhl po jedné a znovu se rozplakal...Malý Princ a Petr Pan … Abbie přesně věděla, jaké knihy by on sám své dceři nejspíš koupil jako první. "Ach, Abbie!"

S knihou v ruce zabloudil do dalšího pokoje, byla to Abbiina ložnice. Široká postel, povlečená pro dvě osoby, znovu ho píchlo u srdce. Rozhlédl se a na toaletním stolku v rámečku se vyjímala krásná fotografie jí a Melanie, když jí bylo tak o dva roky méně. Smály se, byli šťastné! Bez něj…! Chvějící se rukou přitiskl fotografii na své bolavé srdce a posadil se na kraj postele a něžně se dotýkal rámu, hladil Abbieinu tvář, stejně tak své dcery, tak rád by tam byl s nimi.

Proč jen mu tehdy utekla, proč ho nevyhledala, když věděla, že s ním čeká dítě? Jaký k tomu měla důvod? Znal ji, věděl, jaký má vztah k dětem, natož k tomu svému, které nosila pod srdcem…? Najednou začal uvažovat trochu jinak, ne tak sobecky, proč trpěl on, ale proč ona…?

Tehdy studovala medicínu a dostudovala, stala se z ní lékařka na prestižním specializovaném pracovišti, nedokázal si vůbec představit, jak moc to měla těžké, sama s dítětem. Byla opravdu sama? Vždyť i on nebyl sám...a to nepočítal ty krátkodobé "vztahy", úlety na jednu, na dvě noci a co teprve jeho manželství s Lisou...má právo jí něco vyčítat, zrovna on?

Svalil se na postel, měkký polštář si dal pod hlavu, fotografii položil vedle sebe. Našel pod polštářem pečlivě složenou noční košilku, patřila Abbie, měla stejnou barvu, jako její oči. Pohladil lehký satén a přivoněl si...ano, ta něžná květinová vůně, tak voněla jeho Abbie. Nebyly to jen vzpomínky, které nyní znova oživoval, byla to holá skutečnost!

Nikdy na tu vůni nezapomněl, vryla se mu do každé buňky v těle, tolik mu scházela…zavřel oči, představoval si, jak jeho vzpomínky ožívají, stejně jako cit k té, která mu porodila dceru, nádhernou dceru. Doufal, že až je otevře, až se probudí, bude ležet tady vedle něj.

Naposledy pootevřel víčka a podíval se a fotografii, než ho přece jen milosrdný spánek vysvobodil z jeho úvah.

40.kapitola

17. července 2016 v 7:29 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Život přece nemůže být tak krutý…

Nesnesla ty výčitky, kterými ji zasypával, bolelo to i po tolika letech, možná o to víc, že uteklo tolik času, který učinil křivdu daleko bolestnější, intenzivnější. Vyřkl nahlas to, proč ji nenáviděl a z čeho ji obviňoval.

Musela pryč, pryč z nemocnice. Pryč od něj! V hlavě měla strašný zmatek, v srdci ukrutnou a nesnesitelnou bolest, kterou cítila, jako Michaelou nenávist k ní. Netušila, že dokáže být až tak silná a vytrvalá, až nyní viděla, jak moc je vnitřně zraněný a jak ji i po tak dlouhé době nenávidí.

Seběhla poslední schod a zamířila k východu. Naštěstí to byl vchod jen pro zaměstnance, potřebovala na vzduch. Neviděla pro slzy na cestu, kterou znala za tu dobu, co tu pracuje nazpaměť. Neviděla přes slzy, jak se v dešti, který vytrvale celé odpoledne padá, blíží dvě dálková světla, která se velkou rychlostí přibližují. Chtěla se pouze zklidnit v zákoutí parku, kam pravidelně chodívala, chtěla být na okamžik sama, jen malý okamžik…
Bylo to nezadržitelné, nevyhnutelné… Skřípění brzd a rána, která ji odhodila, jako hadrovou panenku, jež zůstala nehybně ležet na mokré silnici.

"Pane Bože, Abbie!!! …to co viděl, to, čeho byl součástí, bylo jako děsivý sen, ze kterého se toužil probudit. Viděl, jak ji auto nabralo na kapotu a odhodilo ji stranou. Zpanikařil...klečel u ní, hladil ji po tváři, objímal ji ve svém náručí, snažil se ji přimět k životu. Odhrnul ji vlasy z čela, po kterém stékal pramínek a zanechával po sobě rudou cestičku…měla tržnou ránu na čele.
Jeho slzy se mísily s kapkami deště. "Co jsem to udělal, proboha! To já jsem tím vinen...plakal.

"Abbie, otevři oči, prosím tě! Nemyslel jsem to tak, odpusť mi,Abbie!" …držel ji ve svém náručí a zoufale se snažil přivést ji k vědomí. Na okamžik otevřela oči. "Michaeli?!" "Ano, Abbie, jsem tady, neboj se, všechno bude dobré. …začneme znovu, jestli budeš chtít. Abbie, nemůžu tě ztratit, sotva jsem tě našel, po druhé už ne!!!" Líbal její čelo, rty a prosil Boha i ji za odpuštění.

"Michaeli, postarej se mi o Melanii, prosím, vždyť… je i tvá! Je to naše dcera, Michaeli!" Její víčka se zvolna zavírala, ztratila vědomí.

"Mamí, maminko…uslyšel za sebou dětský žalostný hlásek, který patřil Melanii, za kterou běží vyděšená Christel a další zdravotníci s nosítky. Melanie se nechtěla hnout od své matky. Plakala, stejně tak, jako on! Melanie je jeho dcera??? Jejich dcera! Všechno se seběhlo tak rychle. Setkal se s Abbie, aby zjistil, že má dceru a aby o ní vzápětí přišel, aby se dozvěděl, že její dcera je i jeho?? To nemůže být pravda, život přece nemůže být tak krutý a hrát s jejich životy ruskou ruletu. Sledoval, jak Abbie rychle odvážejí, jak vedle vozíku běží nějaký lékař. Viděl malou rusovlasou holčičku, jak marně volá svoji maminku.
"Melanie, neboj se, maminka bude zase v pořádku!" …vzal ji za ruku, zřejmě byla v šoku…neustále ji volala, i když ji už odváželi dovnitř do nemocnice.

"Je to tvoje vina! Nemám tě ráda!!! To ty jsi zlý a ne maminka! Běž pryč, nechci, abys tu s námi byl!" …vyškubla se mu a běžela za Christel, která ji vzala do náruče.

Útrpně zavřel oči, slyšela ho, když na Abbie řval…všechny svoje výčitky by tak rád vzal zpět! Dokonce ji obvinil, že si založila rodinu s jiným, zatímco Melanie je jeho…dcera! Má dceru?! Má dceru, která ho nyní nenávidí a právem!
Jako ve snách se vracel stejnou cestou po schodišti do nemocnice. Musí zjistit, jak je na tom Abbie. Když vstoupil do chodby, cestu mu zastoupil Wayne.
"Michaeli, co se tu, ksakru, děje? Viděl jsem tě venku, byla tam nějaká nehoda… a jak to vypadáš? Jsi v pořádku?" …sjel ho s obavami pohledem, byl promočený a na jeho košili byly rudé skvrny od krve. Ztěžka se posadil, měl dojem, že už ho jeho nohy dál neunesou…

"Wayne, našel jsem ji!" "Koho jsi našel?" …nechápal nic z toho, co se tu dělo.. "Abbie! Našel jsem Abbie, má asi šestiletou dceru, moji dceru…!" …podíval se na Waynea a znovu se rozplakal…ten se mlčky posadil vedle a snažil se logicky myslet... "Kde je Abbie?" …zeptal se. "Já, já…zavzlykal a dal si ruce na obličej.

"Pohádali jsme se, strašně jsme se pohádali…vlastně to já na ni strašně řval a ona vyběhla ven a srazilo ji auto… je to všechno moje vina, jsem mizera! Hnusnej hulvát!" Než oba stačili zareagovat, blížila se k nim Christel.

"Michaeli?" Dotkla se jeho ramene. Chvatně utřel slzy. "Jak je na tom Abbie...a kde je Melanie?" "O Melanii se neboj, uklidnila jsem ji a ona vyčerpáním a pláčem usnula." "A… Abbie?"…skočil jí do řeči. "Abbie je na operačním sále, ale neboj se, bude to v pořádku, vyloučili vnitřní zranění…má jen pohmožděniny, tržné rány a…tříštivou zlomeninu pravé nohy, museli ji operovat. To je prozatím všechno, co se mi podařilo zjistit, víc se dozvíme až ráno. Operace bude asi ještě hodinu pokračovat, není nutné, abys tu byl." Řekla konejšivě.

"Ne, neodejdu! Musím ji znovu vidět!" …řekl paličatě. "Ale jistě, že uvidíš, ale bude pod narkózou, možné to bude opravdu až zítra." Jen pokýval hlavou, mírně se uklidnil. "Kde je Melanie, chci ji vidět, Abbie mi stihla říct, že je to má dcera a že se mám o ni postarat, dal jsem jí slib! Musím ho splnit!" "Dobře, něco vymyslíme, ale musíme si všichni v klidu odpočinout.

39.kapitola

12. července 2016 v 5:55 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Stůj!

"Melanie???"

Hledala ji a jako vždycky věděla, že bude na některém pokoji dětí. Zná svoji dceru dokonale, aby věděla, že bude tam, kde ji někdo bude potřebovat, její empatie a vrozená citlivost se u ní projevovala od malička, od chvíle, kdy začala vnímat svět, nebylo by těžké uhádnout, po kom to zdědila. Jen si povzdechla a nakoukla do dalšího pokoje.

Viděla postýlku malé pacientky, kterou přivezli dnes v noci s podezřením na zápal plic, naštěstí testy neprokázaly, nic vážnějšího. "Melanie...pojď, půjdeme…?" Vstoupila do pokoje a krve by se v ní nedořezal! Viděla svoji dceru v náručí toho, kterého její srdce milovalo a na kterého nikdy nezapomnělo, viděla svoji dceru v náručí svého otce, který vůbec nemá o její existenci ponětí. Slyšet své jméno po tak dlouhé době z jeho úst byla, jako rána dýkou do srdce! Bylo to, jako tehdy před šesti a půl lety, kdy ho opustila, všechna ta vina, výčitky a bolest, jakoby znovu stály před ní a ona jim musela čelit.

"Melanie?....Michaeli??!"…vydechla těžce…těkala nervózně pohledem z jednoho na druhého. V tom se Melanie k ní rozeběhla.

"Jůůů, mami, vy se znáte???" Zkoumala pohledy své matky a toho muže. "Víš, Michael mi pomohl sundat balonek, který mi uletěl...a taky jsme spolu ošetřovali tu nemocnou holčičku." Hlásila to, co v předešlých chvílích zažila. Cítila jeho přímý pohled, který soudil.
Podíval se na ni příkře, avšak z jeho očí bylo znát překvapení, bolest, výčitky a snad i nenávist.

"Ano, známe, kdysi jsme se znali. Melanie, pojď, přijde teta, končí jí služba, půjdete spolu domů." Vzala svoji dceru za ruku, zatímco on stál proti nim.

"Máš nádhernou dceru, Abbie! Moc krásnou a šikovnou! Gratuluji ti k tak nádhernému dítěti. Musíš být na ni, jako matka, pyšná!" …řekl zkroušeně při představě, že to on si s ní plánoval život, rodinu, kterou ona nyní sdílí s někým jiným. Je krásnější, než si ji pamatoval…její postava se mu zdála pevnější, vyčesané vlasy odhalovaly její bělostnou šíji, ladná křivka jejího těla v něm oživila všechny ty vzpomínky, které zprvu ve zlosti a ublíženosti nenáviděl a které si později sám pěstoval a obnovoval a které byly jeho součástí…součástí jeho bytí, existence, důvodem k životu. Ne, musí se dozvědět proč…proč to tehdy udělala!! Proč dokázala být vůči němu tak krutá a nemilosrdná? Odešla ve chvílích, kdy ji zoufale potřeboval, beze slova, bez rozloučení.

"Děkuji!"…odpověděla stroze a pevně držela Melanii za ruku. Najednou nevěděla, co říct, i když toho bylo tolik, co by říci chtěla nebo měla. " A mamííí, odkud se znáte s Michaelem?" …vyzvídala malá…Jejich pohledy se střetly, stejně, jak jejich myšlenky na to, kdy se potkali poprvé. Mlčel.

"Vlastně taky z nemocnice, kde jsem tehdy pracovala, ještě jako zdravotní sestřička." Letmý úsměv jí přejel po tváři při té vzpomínce, na kterou sedal prach.

"Aha!" …spokojila se Melanie s odpovědí své matky a kterou odváděla ven z pokoje a Michael kráčel mlčky za nimi. Když se malá vytrhla, běžela chodbou naproti té, jejíž tvář také znal. "Ahoj, teto Christel, maminka říkala, že půjdeme domů…" Tmavovlasá žena natáhla k té malé ruku a nejistě se podívala směrem k Abbie a… Michaelovi.

"Ahoj, Christel, rád tě zase vidím." …pronesl formálně. "Ahoj, Michaeli! Taky tě ráda vidím…" …odpověděla zmateně, nechápala co se tady děje nebo se stane…to napětí se dalo krájet. Christel vzala Melanii za ruku a poodešla s ní dál tak, aby byli z dosahu Michaela a Abbie.
Ten se na ni dlouze podíval, zatímco ona sledovala Christel, jak odvádí její dceru. Emoce se v něm vařili stejně, jako krev, která tu tepala ve spáncích a zatemňovala úsudek.

"Doufám, že mi tentokrát zase neutečeš!"… pronesl ironicky "Je tu dost věcí, na které mám právo znát odpověď po těch letech..." …chytil ji pevně za loket, když se snažila odejít.
"Neutíkám, jen mám povinnosti! Ke své dceři, k pacientům!" Snažila se oddálit rozhovor, o kterém bylo jasné, že bude nevyhnutelný!!! Nejraději by mu padla kolem krku a řekla PROMIŇ! Ale je jasné, že pouze jedno slovo omluvy je nedostatečně prázdné.

Christel s obavami hleděla na setkání těch dvou. Věděla, že si musí promluvit, bála se, nechtěla teď odvést Melanii, třeba ji Abbie bude ještě potřebovat tak, jako mnohokrát před tím, byla připravená jí pomáhat.

"Jasně, že máš povinnosti! Já klidně můžu dalších šest, sedm let počkat, že?" …blýskl po ní pohledem, byl najednou tak chladný a vzdálený… věděla, že má právo se zlobit. Co teprve až zjistí, že Melanie, je jeho… dcera!

"Michaeli, promluvíme si, ale ne teď a tady, ano?"…řekla smířlivě. Byl neústupný, odhodlaný zjistit to, co potřeboval. "Ne, Abbie! Už spolu mluvíme a já nechci nic odkládat, chci mít konečně jasno !" Zvýšil hlas, zrychleně dýchal... věděla, že je naštvaný. "Taky nechci nic odkládat, ale pochop, tady jsi v nemocnici, sakra!" …zvedla taky hlas. "NE! To ty pochop..." …vydechl.

"Koukám, že jsi nelenila…hned po našem rozchodu sis založila spokojenou rodinku?"…podíval se na druhou stranu chodby, kde stála Christel s Melanií. Plánoval s ní budoucnost, chtěl se s ní ten večer zasnoubit a ona??? Našla si urychleně za něj náhradu! Jeho pohled soudil a odsuzoval, hleděl jí do očí, které potemnily. Mlčela a polykala neviditelné hořké slzy.
"Ale vlastně to rozchod ani nebyl! Utekla jsi ode mě a já dodnes nevím proč, Abbie??? Proč jsi to, sakra, udělala?!!" …chytil ji za paže a zatřásl s ní. "Copak jsem ti nestál za to, abys počkala, až přijdu k vědomí, abys mi to dokázala říct do očí?! Jsi tak krutá! Tolik jsem se v tobě spletl, jsi, jako všechny ostatní... pokrytecká, sobecká…a zlá!" Najednou se přistihl, jak říká všechny ty uložené osobní křivdy nahlas, bez kouska slitovaní, bez ohledu na všechno a všechny. Co na tom, že je sledují lidi, Christel, které nechce pustit tu malou k její matce, která tu stojí jako odsouzenec.

Nemohla snést tolik hrubých výčitek najednou od člověka, kterého milovala, kdysi stejně jako…. Prudce vydechla zbytek vzduchu z plic a rozplakala se naplno a zamířila k požárnímu schodišti. Měl pravdu, zase utíká. Tentokrát ne před ním, ale před sebou, svou vinou, kterou si myslela, že sama před sebou obhájila, vykoupila narozením dcery, péčí o ni… další děti, pacienty…
"Abbie, počkej…stůj!" …volal za ní, když brala schody po dvou a utíkala pryč z nemocnice. "Abbie, slyšíš?! Nemůžeš pořád jen utíkat!"

Byla rychlá, její zbrklý útěk a pláč ho rozrušil. Byla jiná. Nebyla to ta Abbie, která by ho setřela, seřvala na dvě doby, jako tehdy při prvním setkání. Věděl, že to na ni vybalil příliš rychle a necitlivě, ale to ona byla necitlivá k němu tehdy a dnes, když viděl její dceru, měl dojem, že ho podvedla víc, jak si původně myslel.

"Sakra Abbie, stůj! Promluvíme si v klidu…no ták, Abbie!...

Perlička :-)

8. července 2016 v 5:55 Zážitky s Michaelem

Něco, co o něm "nikdo" neví?

Příběh z Jižní Korey, který není tak ''známý'' Smějící se

Fanoušci zdravili Michaela, když k němu přišly dvě ženy, které vypadaly opravdu dobře. Michael jim něco pošeptal do uší a ony se začaly hystericky smát, když viděly Michaelův úsměv v obličeji. Následně se otočil ke svému manažerovi a řekl: ,,Jen jsem se jich zeptal, jakou mají velikost podprsenky.''

Miku, být po mém, tak ti klidně dovolím osobní kontrolu velikosti tohoto kousku prádla, abys měl komplet údaje!Smějící se A nepřej si, abych já chtěla znát velikost.. tvého ... spodního prádla Smějící se

A ještě jedna historka :-)

"Když jsme jezdili autem po Berlínu, Michael se díval na ženy v minisukních a na vysokých podpatcích.. 'Podívej se na její boky!' A 'Podívej se na její zadek!' řekl. Ale když jsme jí minuli, tak zjistil, že jí je 50. Není třeba říkat, že jsme se tomu hodně nasmáli. Je samosebou, že Michael byl na zadky."
-Bodyguard z Bad Tour
Tak nějak mi s toho plyne, že Mike byl nejen "horňák", ale i "dolňák"! Smějící se

Co ty na to Miku ??
"Mám slabost pro dívky. Rád se na ně dívám. Stačí je sledovat a je to nejlepší důvod k úsměvu. Dívky jsou něčím zvláštní a tak je s nimi také třeba zacházet. To je důvod, proč si vždycky říkám, nedívej se přímo na ně. Začnou se vrtět a přemýšlet, jestli se jim nerozcuchaly vlasy, nebo nerozmazal make-up. Je to jako jít do umělecké galerie a vidět krásné obrazy"

Michael Jackson

....MALÉ SDĚLENÍ....

Zlatíčka moje, zítra na týden odjíždím, takže se nedivte, že nenajdete na svých blozích žádné moje komentáře, nebudu mít přístup k netu. Vše doženu jakmile se vrátím!♥ A protože Vás mám tuze ráda, přednastavila jsem Vám aspoň jeden díl povídky, měl by se tu objevit v úterý 12.7. hned po ránu.

Těším se, až budu zase s vámi. Vaše Zuzy

38.kapitola

7. července 2016 v 5:44 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Město andělů


Tak, opět delší kapitola, ale neměla jsem sílu ji nějak krátit, trhat.Tak, příjemné počtení…

Projížděl už víc, jak hodinu ve svém BMW městem, jen tak…bez cíle. Vyřídil dopolední pracovní schůzky, a i když bylo děsné vedro a ulice Los Angeles rozpálené, nechtělo se mu nazpět do hotelu, ani domů ke svému životu. Jeho auto mu skýtalo příjemnou teplotu díky klimatizaci a tmavá skla zase nerušený výhled, skrytý zvědavým očím kolemjdoucích.

Dlouhý čas tu už nebyl a sledoval, jak se tu mnohé změnilo.

Pozoroval lidi na ulicích tohoto města zábavního průmyslu, herců, modelek a všech těch, kdo lační po slávě, ať už ji samy mohou zažít nebo se s někým takovým setkat, případně ulovit autogram. Měnil by svoji slávu i tu "svoji" hvězdu na chodníku slávy za své soukromí, život, rodinu. Připadal si dnes osamělejší víc, jak kdy jindy. Sledoval páry vedoucí se za ruku, zamilované, jak vyhledávají stín a tisknou se k sobě v objetí…nebo maminky s dětmi, které lížou zmrzlinu u stánku se zahrádkou. Jak obyčejné a přesto fascinující a jemu zapovězené.

Vyjeli z města a pohled na hory, na němž se pyšně nese nápis Hollywood, mu připomínají jeho hory lemující Neverland. Onen nápis, pro který je kdejaký umělec udělat cokoliv a jenž byl určen k vítězství i pádu těch, kdo nezvládli, nezazářili dostatečně v showbyznysu nebo prostě neměli štěstí. Z jeho úvah ho vytrhl blesk, který proťal nebe a vítr, který se začal zvedat, blížila se nejspíš pořádná bouřka z horka. Sledoval, jak se lidé běží schovat do bezpečí a jak na jejich těla dopadají první kapky, stejně tak, jako vyťukávají hlučnou melodii do střechy aut, které zpomalilo.
"Mám pokračovat v jízdě, pane?"…ozval se Michaelův řidič a sledoval jeho reakci ve zpětném zrcátku. "Klidně počkej, Billy, nikam přece nespěcháme, hlavně neriskuj, není vidět na krok." Wayne jen souhlasně pokýval hlavou. Auto zůstalo stát při kraji silnice. Michael zavřel oči, opřel hlavu a jen se zaposlouchal do zvuku, který vydával déšť, bouřka jako taková…měl by mít obavy? Ne! Na něho to fungovalo opačně, klidně by neváhal vyskočit ven a moknout, vnímat tu energii shora. Bouřka po chvíli zvolna ustávala, auto se znovu dalo do pohybu, Michael sroloval okénko, vdechoval svěží vzduch, který voněl. Miloval tu vůni deště! Všiml si podél cesty ukazatele Children's Hospital vzdálené sotva patnáct kilometrů.

"Billy, mohli bychom tam, prosím, zajet?"…pár očí ve zpětném zrcátku jen přikývl, "Jistě, pane." "Ani jsem netušil, že je tu nová nemocnice. Nevíš, jak je to dlouho, co ji postavili" …zajímal se Michael. "Budou to tak dva roky, pane." "Dobře, ať tam někdo zavolá a ohlásí mě a nakoupí hračky pro děti, Wayne, zařídíš to, prosím?" …obrátil se na věrného strážce a manažera sedícího vedle řidiče. "Jistě Michaeli, spolehni se!"

Auto zastavilo u zadního vchodu pro zaměstnance. Byla to moderní nemocnice, komplex na sebe navazujících obrovských budov, kéž by tu každé nemocné dítě našlo svého uzdravení, povzdechl si, když kráčel suterénem k výtahu.

Vůbec mu to tu nepřipadalo jak v nemocnici…veselé barvy, herní koutky pro děti, návštěvní místnosti určené dětem a jejich návštěvám, cítil se tu kupodivu dobře. Nepanovala tu tak striktní nemocniční atmosféra, jako v běžných nemocnicích a on byl za to rád. Vystoupil z výtahu, před kterým ho čekal ředitel, který mu ukázal to nejnutnější a velkoryse ho nechal nahlédnout do specializovaných provozů, pokojů…po té se omluvil, že čeká důležitý hovor kvůli transplantaci a nechal Michaela i s Waynem na lůžkovém oddělení.

Viděl nemocné děti, u některých byli i rodiče, viděl smutek, ale ne beznaděj. Viděl příkladnou péči o malé pacienty, kteří mnohdy ani nevnímají to, že jsou v nemocnici stejně, jako on…nebýt těch přístrojů a zdravotnického personálu. Všichni byli milí a usměvaví, působilo to na něj velice pozitivně, jako by ve svém nitru pookřál. Viděl, jak si ošetřovatelé hrají s dětmi, viděl klauny, postavy z hvězdných válek a jeho milované postavy od Disneyho.

Vstoupil do jednoho pokoje, kde ležel asi desetiletý chlapec a listoval obrázkovou knihou o zvířatech. "Ahoj, jak se ti daří?" …zeptal se. "Dobře! Brzy mě pustí domů, říkala to paní doktorka." "Tak, to je moc dobře." Pohladil chlapce po hlavě, nic neslyšel tak rád. Věnoval mu nějaké své CDéčko s podpisem a stavebnici lega a šel do dalšího pokoje na konci chodby.

Ležela tam v postýlce malá asi čtyřletá holčička, poklidně spala a její medvídek odpočíval věrně vedle ní. U postele byly přivázané barevné balonky a nad postýlkou se skláněla asi šestiletá dívenka, která na něj upřela pomněnkově modré oči, až ho píchlo u srdce. Bože, ty její vlasy, oči…"Ahoj" …pozdravila ho nebojácně.

"Ahoj…" …řekl tiše, tak aby malou nevzbudil. Stál z jedné strany postýlky, zatímco ona z té druhé. "Copak tu maličkou trápí?"…zeptal se starostlivě Michael a pohladil dítě po rozpáleném čele.

"Má vysokou horečku, ale snad už jí brzy zaberou antibiotika v kapačce." Musel se pousmát nad tím, jak odborně se ta malá modrooká holčička vyjadřuje. "Vidím, že se o svoji sestřičku moc dobře staráš. "Není to moje sestřička a stará se tu o ní moje maminka, já tu jen dávám pozor, víš?" " Aha, to je od tebe hezké. A dáváš přesně pozor na co...? "Až se probudí, pak musím zavolat maminku, ona je tady doktorka, musí jí dát nějaký lék. "

"Tak, to jsi moc šikovná a tvoje maminka musí být hrozně šťastná, že má tak šikovnou holčičku, jako jsi ty a navíc zdravotní sestřičku, která je tak zodpovědná!" …podíval se znovu na to překrásné dítě, které ho uchvátilo, ani sám nevěděl proč. Podívala se na něj znovu tím svým pronikavým pohledem.

"Ty máš nějaké děti?"…jeho pohled sklouzl k té nemocné v postýlce a najednou jakoby mu podivná úzkost a bolest mačkala srdce do kuličky, skoro se styděl přiznat pravdu.

"Ne, nemám, zatím ještě ne." …odpověděl smutně a slzy se mu draly do očí, které se snažil přemoci. " Ale pokud je jednou mít budu, moc bych si přál stejně hezkou a šikovnou holčičku, jako jsi ty! Prozradíš mi, jak ti maminka říká, jak se jmenuješ?" …"Hmm, já jsem Melanie a ty?" … " Já Michael, těší mě." Podal jí ruku přes postýlku. "Jsem nešikovná, uletěl mi balonek." Podívala se smutně vzhůru k stropu, kde zůstal stát. "To přece vůbec nevadí, Melanie, spolu ho vrátíme tam, kde byl před tím, to je přece maličkost."

Obešel postýlku a vzal Melanii do náručí tak, aby dosáhla na provázek, který visel z balonku dolů…smáli se, když se jí to na poprvé, ani podruhé nepodařilo, vytahovala ruku a zoufale se snažila chytit neposlušný balonek a přivázat ho zpět k postýlce té nemocné.

"Vidíš, jsi šikovná, dostala jsi ho!"…usmál se na ni a ona na něj, držel ji ve svém náručí a byl šťastný, že pomohl krásné holčičce zachránit něco, co bylo pro ni tak důležité. "Kdybys mi nepomohl, tak to nezvládnu." V tom se otevřely dveře a vešla ona paní doktorka a maminka Melanie. Kdyby do něj udeřil blesk z čistého nebe a spálil by ho na prach, nedivil by se tolik, jako právě teď. Jeho zorničky se rozšířily, zrychlil se mu tep a jen pohledy mezi sebou komunikovaly, podíval se znovu na Melanii a na tu, která stála ve dveřích v lékařském oblečení.

Nyní už věděl, koho mu ta malá připomínala a čí podobu nese. Skoro vůbec se nezměnila.

Postavil Melanii na zem a jen ztěžka vydechl: "Abbie???!!!"

37.kapitola

3. července 2016 v 19:03 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Odsouzen žít!


Vím, vím...asi vám začíná skutečná Abbie chybět. Nevíte, co se s ní děje, co se v ní odehrává, ani, jak se naší těhulce daří, ale věřte mi, třeba brzy přijde čas, kdy vám to sama vysvětlí. Zatím se trochu posuneme v čase,(tedy trochu vícMrkající) tento díleček bude takový spojovací, snad vás jeho délka neodradí od čtení, ale nějak to nešlo jinak.


Cítil se unavený životem, který vedl. Od doby, co se plně zotavil ze svého zranění, uběhlo několik týdnů a měsíců. Jeho "vztahy" na pár dní ho začaly unavovat stejně, jako některé z jeho známostí - milenek. Žádná z nich se v ničem ani zdánlivě nepodobala té, kterou nadevšechno miloval. Připadal si tak strašně osamocený, vyčerpaný.

Snad měl Wayne pravdu, když mu říkal, že tím neubližuje jen svým milenkám, ale především sobě. Byly krásné, pozorné a snad i milé, ale byly rozmazlené, sobecké a nechápaly ho, nevěděly, co je to být slavný. Chtěly jeho slávu sdílet, hřát se na výsluní spolu s ním, zatímco on hledal opak! Sláva a popularita mu přinášely smutek, braly mu možnost jen tak splynout s davem. Jít a dělat si, co chci, co mě baví, na co mám zrovna chuť. Drahé restaurace, večírky, párty dlouho do noci ho nelákaly, ani drahé těžké parfémy, mnohdy laciných a povrchních žen.

Hledal stálost, jistotu, pevný bod ve svém životě. Krom hudby, tance si připadal, že nevlastní ve svém srdci nic opravdového, jen prázdnotu, která tu zbyla po Abbie jako černá díra…samotu, která ho skličuje a trýzní, pohltí veškerou jeho snahu o normální život. Uzavíral se sám do sebe a rozum mu říkal, že tato cesta není a nemůže být správná, že není pro něj.

Byl proto rád, když se v jeho životě objevila z čista jasna Lisa Marie. S ní si měl zase o čem povídat, smát se stejným věcem. Byla krásná, inteligentní a s ní měl možnost souznít i v takových věcech, jako byla odvrácená tvář popularity, jen ona sama dobře věděla a znala, jak krutá k člověku dokáže být i to, jak vysokou daň si může vyžádat.

Ano, tehdy se znovu zamiloval, ale ani ne tak ze srdce, které si obehnal přesvědčením, že už pro lásku nikdy nechce trpět, ale jako spíš z rozumu. Ano, měl ji moc rád, snad i svým způsobem miloval, ale v jeho citech byly jisté rezervy. Nedokázal se plně otevřít, bál se odkrýt své citlivé jádro. Snad proto nikdy Lise o Abbie neřekl, snad i právem by žárlila i po tak dlouhé době, kdy pro něho byla Abbie jen krásná, stále bolestná vzpomínka, kterou si připomínal a svým způsobem hýčkal, aby mu nevybledla, neztratila se, nevzdálila se na tolik, že by na ni nedosáhl.

Oženil se tajně, věřil, že dokáže učinit Lisu šťastnou a snad vzít i část toho štěstí zpět, nebo si ho prostě "jen" přivlastnit. Stále více nabýval dojmu, že jeho manželství byl jen marketingový tah. Zprvu mu stála věrně po boku, koncerty, vystoupení, návštěva sirotčinců, nemocnic, kde viděl tolik bolesti. Při každé návštěvě si nešlo nevzpomenout na rusovlasou zdravotní sestřičku, která se sama polila džusem, která se neostýchala mu na jeden nádech říci, co si o něm vlastně myslí. Lisa byla jiná, ano…když byla s ním u nemocných dětí, litovala je, zajímala se o jejich osud, ale jeho to trápilo i dlouho po té a hledal způsob, jak pomoci a mnohdy tím trpěl, ale ona to neviděla nebo snad nechtěla, kdo ví?

Často mu domlouvala, že nemůže spasit celý svět, vyhrát každou bitvu, které nějaké dítě svádí s nemocí, mnohdy i prohraje a právě v těchto chvílích víc, jak kdy jindy, myslel a vzpomínal na Abbie, takhle ona neuvažovala, v tom si byli podobní! Jak se asi má? Kde vůbec je, že se mu nepodařilo ji najít, i když se o to všemožně snažil. Přistihl se, jak vlastně žárlí i na to, co si sám představoval, že je šťastná s někým jiným, že má svoji harmonickou rodinu - děti.

Lisa jeho odtažitost cítila, často se spolu hádali, po každé takové hádce odjela ke své matce nebo odjel prostě on. Chtěl mít klid, toužil mít rodinu, děti, které mu ona odmítala dát z obavy, že by se o ně jednou nerada soudila. Předem odsoudila jejich manželství k záhubě, ať už to byla předmanželská smlouva, nebo nechuť mít s ním dítě, po kterém tak zoufale toužil.
Znovu se uzavřel sám do sebe a jen díky hudbě, tanci se z toho nezbláznil a každý stres, problém řešil prací dlouho do noci, ve které bylo bdění, vzpomínky s absolutní absencí spánku a odpočinku. Zhroutil se vyčerpáním. Zhroutil se nad tím, že jeho manželství skončilo, i když se snažil, tak strašně moc se snažil! Copak je odsouzen k doživotní samotě a opuštěnosti?
Chodil Neverlandem, přesně jako tenkrát, když ho propustili z nemocnice po tom, co ho postřelili…bylo to jako mílový krok zpět, když se všechna ta bolest i zklamání vrací a přetrvává. Už neměl ani sílu plakat, jen sem tam nějaká ta zapomenutá slza si našla cestu ven, nevnímal ji, necítil…

Dokonce při každé návštěvě nemocnice doufal, že ji někde potká, nestalo se tak a on přestal hledat i doufat, uteklo víc, jak šest a půl let od doby, kdy viděl Abbie naposledy a kdy ji chtěl po koncertě požádat o ruku.

Dodnes si jako vzácnou relikvii uchovává onen prstýnek, kterým to chtěl učinit a kterého se chtěl nenávratně zbavit, ale cítil, že je s ním svázán víc, než si byl zprvu ochoten připustit. Zbavit se ho, by znamenalo definitivně zemřít! Přetrhat a vymazat vše krásné, co zažil s Abbie, se ženou, kterou doopravdy miloval - zapomenout! Zapomenout na lásku a na to, jaké to je - milovat a hlavně být milován…i když…kdyby ho opravdu milovala, neodešla by?!!!

Jeho rány na těle se zacelily, zůstaly jen jizvy. Ty na srdci, ty bolestnější, neviditelné, bolí dál, ty, které s dalším nevydařeným vztahem znovu krvácejí. Snad se s tím již smířil, naučil žít?! Možná je pouze ignoroval, bál se, že ho zcela ovládnou, nesnášel to, být tak slabý!!

Snad přestal hledat nejen tu, kterou miloval, ale lásku vůbec! Možná dostal shůry spoustu rozličných darů, talentů, ale láska mezi nimi není, i když věděl, že by dokázal milovat! Jeho zkušenosti, strach z bolesti a utrpení, byly tak velké, že si ji prostě zakázal.

Poslechne sám sebe???