Srpen 2016

49.kapitola

30. srpna 2016 v 19:49 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Máš, co potřebuješ???

Odjel ještě, než se Neverland probudil, ještě ani nezačalo svítat. Celou noc trávil hledáním informací a sháněním toho nejlepšího fyzioterapeuta a měl dva, tři tipy, které by připadaly v úvahu a které mu byly doporučeny ze známosti a také z vděčnosti, jako protislužba za velice tučný šek. Nelitoval! Modlil se, aby vše klaplo, hlavně, aby Abbie přesvědčil. Má všechny trumfy na své straně!?

Proletěl nemocnicí, spěchal na předem domluvenou schůzku, Abbie musí ještě chviličku počkat! Naštěstí její ošetřující lékař byl starší pán, komunikativní člověk, který ze sebe vyzařuje klid, pozitivní energii a budí ve vás dojem starostlivého otce. Chápal jeho obavy o Abbie a tak se zhruba hodinový rozhovor nesl v přátelském duchu. Odnášel si spoustu cenných rad, teď už zbývá "jen" přesvědčit Abbie.

Šel mlčky za lékařem, který zaklepal na dveře Abbieina pokoje a vešel v těsném závěsu za ním. "Dobré ráno, drahá kolegyně?" Pozdravil. Jak se vám dnes daří? Někoho vám vedu." Ustoupil maličko stranou… "Dobré ráno, Clarku! "Co se děje, měl přijít Anthony…?" …posunula se s námahou na posteli.
Zhrozil se, že za dva týdny, co ji neviděl, viditelně zhubla, byla pobledlá, slabá kruhy pod svýma nádhernýma očima byly víc, jak patrné, sotva uviděla Michaela, strašně se polekala.

"Michaeli, co se stalo? Stalo se něco Melanii, že jo...? Mluv…! Kde je??"…připadala mu jako uzlíček nervů, jako malé ustrašené ptáče, které vypadne z hnízda a zoufale volá o pomoc…
Rychle si k ní přisedl na postel, vzal za ruku. "Ne, neboj se, Abbie! Nic se nestalo, Melanie je v naprostém pořádku, je o ni dobře postaráno!" "Tak, co to má znamenat?"…zmateně se dívala z jednoho na druhého. "Clarku ??"… "Abbie, říkal jsem si, že vám udělá návštěva dobře. Navíc jsme tady s panem Jacksonem přišli na úžasnou věc. Není potřeba, abyste tu ležela a dívala se do stropu celé dlouhé dny, když byste mohla být se svojí dceruškou, copak se vám po ní nestýská?! Vaše léčba může zdárně pokračovat i mimo nemocnici. Ráno jsem konzultoval vaše snímky s ortopedem a říkal, že kost se hojí, srůstá a je pevná, tak už zbývá jen posílit svalstvo a vrátit mu pevnost! Můžeme v pohodě začít s rehabilitací, pomalu zatěžovat obě nohy, ne jen tu nemocnou. Dokonce nebude potřeba ani těžká sádra, stačí jen speciální ortéza. No a zbytek vám prozradí, tady ten sympatický pán. Takže hodně zdaru v rekonvalescenci!"

Než se stačila vzpamatovat, zmizel ve dveřích, bílý plášť za ním vlál a dveře se s cvaknutím zavřely. Kdyby pohledy uměly vraždit, padne na zem mrtvý, pomyslel si Michael, když do něj Abbie zapíchla ten svůj a vyškubla mu ruku, kterou ji stále držel. Přivřel jen víčka a čekal na smršť nadávek, vzpouzení se.

"Co mi máš jako říct o mé rekonvalescenci? Neprosila jsem tě o nic, rozumíš! Navíc, to já jsem tady doktorka a vím, co smím a co ne, takže se seber a jdi! Mám tu všechno, co potřebuju!"

Snažil se mluvit klidně, mírnit její hněv, vědom si toho, že ji postavil před hotovou věc, věděl, že to nesnáší, že si o všem ráda rozhoduje sama a možná i za jiné.
"Skutečně tu máš Abbie, co potřebuješ?" …rozhlédl se po nemocničním pokoji, kde v rohu stál invalidní vozík, až ho píchlo u srdce, ale nedal na sobě nic znát i když uvniř něho se odehrávalo napětí, bolest…vidět ji takhle a strach. "Myslím, že chybí a to dost podstatná věc, pro ženu, jako jsi ty…" …teď to byl on, kdo ji hypnotizoval pohledem, neuhnul ani kousek stranou, až to v ní vzbudilo další vlnu rozčilení, vždycky když přešla do útoku, ve skutečnosti se jím jen bránila.

"Vážně a co ty víš, co já tak potřebuju, ty chytrej! Co ty můžeš vědět!" …zlostně praštila dlaní do pokrývky,aby si "upravila" tak, aby jí byla pohodlná "Vsaď se, že vím!" …usmál se. Pevně stiskla rty k sobě a čekala. "Abbie, neříkej mi, že tě baví jen koukat do stropu, poslouchat zvuky sanitek, jíst nemocniční stravu, žít každý den to stejné a nerozeznat, co je vlastně za den. A nevykládej mi, že ti nechybí naše dcera?!" …poslouchala jeho argumenty a při tom posledním se jí začaly kutálet po tváři slzy a přiškrceným hlasem špitla.

"Jak se má?" …utírala jednu slzu za druhou, které se jí nekontrolovatelně tlačily z očí. "Abbie, co ti má říct! Má se dobře, každý den něco podnikáme, včera celé odpoledne jezdila na ponících, pletla jim barevné stužky do hřívy, moc jsme si to užili, dokonce už se mnou komunikuje. Jen posledních pár dní tajně pláče a není sama, jak tak koukám." Setřel jí z tváře další slzu, až se pod jeho dotekem zachvěla.
"Stýská se jí po mamince, tu nenahradí nikdo! I když se jí všichni věnujeme, pláče tajně a stejně jako ty, nic nepřizná." Pohladil ji znovu chlácholivě po ruce "Abbie, přijel jsem si pro tebe a Melanii pro maminku. Nechceš přece, aby si myslela, že jsem jí lhal, když jsem dal slib, že ne? Všechno ostatní zvládneme, se vším ti pomůžu, v Neverlandu se dáš do pořádku."

Nedokázala mu přiznat, jak moc se jí po Melanii stýskalo i když to nejspíš ví. Nedokázala mu přiznat, jak strašně se bojí vrátit do míst, kde s ním před tolika lety byla šťastná, nedokázala mu říct o svých nočních můrách, které ji zase trápily a měnily se v panický strach, úzkost, sklíčenost. Bojovala s tím, jak se dá, ale síla ji zvolna opouštěla, na nějakou rehabilitaci neměla vůbec náladu.

Cítila, že pokud se vrátí do Neverlandu, bude to bolestná připomínka toho, že kdysi Michaela opustila a nyní musí nést následky. Věděla, že se vrátí, jen kvůli Melanii, její dcera byla nadřazena všemu ostatnímu, všem jejím potřebám, pocitům i osobní spokojenosti. Měla dojem, že žije v jakési neviditelné křeči, ze které se nemá šanci dostat.

"Dobře, ale chci, abys věděl, že to nedělám z nějakého osobního pohodlí, prospěchu, ale jen a pouze kvůli Melanii! Navíc potřebovala bych se stavit doma pro nějaké věci!" …řekla rezignovaně. "Abbie, to nebude potřeba, už jsem tam byl, sbalil ti všechno, co mi Christel po telefonu diktovala a možná dost něco navíc, takže to vypadá, jako tvůj byt někdo vykradl." Usmál se při pomyšlení, že jí prakticky odstěhoval.
….
Cesta byla pro Abbie nejspíš dlouhá a unavená, seděla vzadu s nohou nataženou a vedle ní Michael, který sledoval, jak zatíná zuby, když si myslí, že se nedívá. Moc toho nenamluvili, usnula a celou cestu pospávala. I tak byla krásná v záplavě jejích rudých dlouhých kadeří, s její světlou pokožkou mu připadala, jako Sněhurka, která usnula a čeká na svého prince. Ano, měl chuť líbat její ústa, probudit ji i sebe z toho, co se stalo, jako ve špatném snu. Pohled mu sjel na její podloženou nohu, která byla v ortéze a oteklá.

Složené berle pod sedadlem a vozíkem v kufru auta, nasvědčovaly tomu, že to bude spíš pořádný boj, než pohádka.

Nemusím jistě připomínat, co je dnes za den…

29. srpna 2016 v 5:55 Michaelova výročí: úmrtí, narozeniny

…ano, všichni víme, že by Michael oslavil 58. narozeniny…

Tento den by měl slavit celý svět, neboť skrze tebe je bohatší, co se hudby týká, umění a především by se měl od tebe, drahý Michaeli, učit bezmezné lásce, soucitu, lidskosti, nesobeckosti, porozumění, štědrosti, něhy, té opravdové lásce bez postranních úmyslů.

K tvým narozeninám jsem napsala už mnohé, ale vše stále platí, platilo a platit nepřestane. Můžeš být KRÁL HUDBY A TANCE, UMĚNÍ, GENIALITY, ale pro mě jsi a vždy budeš KRÁLEM LIDSKÝCH SRDCÍ, VČETNĚ TOHO MÉHO.

Připomeňme si překrásný koncert v Buenos Aires, pokochejme se znovu tvým uměním, tvým šarmem, klidně můžeme i závidět oné fanynce, co se stala na okamžik tvou vyvolenou, tvoji náruč, objetí, pohlazení i něžné polibky. Nechme se spolu s ní přivinout na tvé překrásné srdce. Připomeňme si tvůj úsměv, který je nepřekonatelný, stejně jako ty!!!




48.kapitola

25. srpna 2016 v 6:48 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Hodně štěstí, Michaeli !!

Neverland o dva týdny později...

"Už spí?" …zeptala se Christel Michaela, který potichu zaklepal na dveře jejího pokoje, stejné dveře, které propojovaly její pokoj i pokoj Melanie, nikdy je nezavírala a o to víc se divila, když vešel a zavřel za sebou.

"Ano, usnula poměrně brzy, ani jsem nedočetl pohádku, byla děsně unavená, celé odpoledne jsme hráli hry a pak ji jízda na ponících docela vyčerpala." Popošel k ní s rukama v kapsách a evidentně v něm hrála nervozita.

"Je fajn, že si už tak rozumíte, já se budu muset co nevidět vrátit do služby, už to tady spolu nějak zvládnete." Řekla a čekala na jeho reakci. "No, ještě to není stoprocentní, ale udělali jsme dost velký skok kupředu a jsem za to rád, aspoň, až přijede Abbie, budeme se jí moct věnovat oba dva a taky spolu dořešit nějaké záležitosti, máme si dost co vysvětlovat." Pohlédl na ni, jak by čekal, že mu s něčím pomůže ona, marně! Jako vždy, věděla toho tolik, byla s ní celou tu dlouhou dobu, celých šest a půl let. Nabyl dojmu, že mu něco tají… ale co?

Držela v ruce mobil a četla nějaké sms zprávy, neuniklo mu to… "Nějaké zprávy od Abbie?" …zeptal se tiše a posadil se do křesla naproti ní…viditelně znejistěla.

"Já jen, že Melanie se mě na ni neustále vyptává, prostě stýská se jí, dnes ráno plakala, myslela si, že jsem to nezjistil. Christel, prosím tě, co se s Abbie děje? Řekni mi to…mě Abbie telefony nezvedá a tak si pochopitelně dělám starosti. Chtěl jsem za ní vzít i Melanii, posílal jsem jí snad tisíc zpráv, nechal tisíc vzkazů v hlasové schránce, ale nic! Dokonce jsem volal i do nemocnice, ale však to znáš…. Nic mi neřekli. Pochopitelně mám strach a taky nedokážu utěšovat Melanii, když jsem sám strachy bez sebe, vlastně bojím se za nás všechny. Vím, že tobě se Abbie svěří, vždyť jste víc, jak kamarádky, jedna pro druhou byste dýchala, tak, co se děje? Není přece normální, že by se Abbie ani kvůli Melanii neozvala, musí jí strašlivě chybět " promnul si nervózně prsty na rukách, až mu klouby zapraskaly.

"Dobře, Michaeli, řeknu ti to, ale slib mi, že nebudeš vyvádět…?" …zbledl jako stěna…a přikývl a zavřel oči, jako by čekal na svůj ortel.

" O Melanii se zajímá, každý den ji píšu nebo volám, jak se jí daří, jak si zvyká, je moc ráda, že je nejen tady, ale především s tebou. Mluvila jsem taky krom jiného s Antonym…" …hledala slova a Michael se podíval přísně do její tváře, nesnášel ho a teď je tam s ním a sama.
"…říkal mi, že ta její noha se hojí dobře, je to sice měsíc od té nehody, dokonce jí vyndali i ty dráty, které jistili, aby vše srostlo, jak má, aplikovali na ní fokusované rázové vlny, to je, aby se zhojila rychleji a opravdu to funguje, ale …? " …ztěžka se nadechla. "Ale co? Christel…!" …řekl přiškrceně. "Ale ona nemá v nohách cit Michaeli." …vytřeštil na ni oči, které začaly slzet! "Proboha! Chceš mi říct, že … že …. je ochrnutá ???!" Prudce vstal a chytil se za vlasy, jak by si je měl všechny v zoufalství vytrhat…

"Michaeli, klid! Nemusí to nutně znamenat, že je ochrnutá...! Mluvila jsem s jejím ošetřujícím lékařem, říkal mi, že na tom především není dobře psychicky, měla s tím už veliké problémy v minulosti, musí začít tu nohu okamžitě zatěžovat rehabilitovat, jinak se opravdu může stát, že její stav už bude trvalý! Navíc je možné, že otok, který se jí udělal v oblasti páteře, tlačí na nervy. A když leží, nemá, se jak vstřebat, jak známo, všechno souvisí se vším. Chce to především čas a trpělivost!"…byl otočený zády k ní a díval se na usínající Neverland. Teď, když už si myslel, že všechno může být jen lepší, přijde další rána a co víc, může za to on!!! Nebýt něho, nikdy by Abbie nesrazilo, auto...a nebyla by….ochrnutá.. Setřel slzu z tváře. Bylo mu hrozně!

"Christel, nemám ani trpělivost a čas hraje proti nám! Čím dřív, tím líp. Nehodlám tu sedět se založenýma rukama a čekat, jak to dopadne. Nenechám jí tam v takovém stavu! Najdu toho nejlepšího fyzioterapeuta a přivedu ho sem a to stejné s Abbie! Dohlídnu na to, aby se uzdravila, musí se uzdravit, už kvůli Melanii, rozumíš, musí!!" …vzal ji za ramena a mírně s ní zatřásl.Byl zoufalý!

"Hned ráno si pro ni dojedu osobně! Pokud budeš tak hodná a ještě se zdržíš kvůli Melanii, budu ti neskutečně vděčný! A ještě něco! Prosím, zavolej do nemocnice jejímu lékaři, že to s ním zítra časně přijedu probrat a domluvit se, ale jí pro všechno na světě nic neříkej, nechci se vrátit na Neverland sám, nemohl bych se sám sobě podívat do očí, co teprve Melanii, až se mě na ni zeptá. Kde jinde by se měla zotavit, než tady, má tu dceru a bude to mít všechno, co bude potřebovat!"

Chápala ho, rozuměla mu a věděla, že má pravdu, i když porušila slib, který Abbie dala, věřila, že pro její dobro. "Hodně štěstí, Michaeli!"


47.kapitola

21. srpna 2016 v 19:40 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Tam, kde jsi doma…

Blížili se k Neverlandu. Melanie mlčky sledovala dění za okny jedoucího auta. Sem tam se na něco zeptala Christel a když se jí snažil odpovědět na její otázky Michael, jen se zamračila.

"Této, ty jsi tam už někdy byla v tom pohádkovém místě?"…zeptala se Christel, když viděla hory Neverlandu "To víš, že byla a uvidíš, bude se ti tam moc líbit, není to jako z pohádky, ale všechno je opravdové, všechno si můžeš vyzkoušet. Třeba kolotoče, houpačky, skluzavky, krmení zvířátek, budou ti baštit z ruky." Usmála se na Melanii a na zamlklého Michaela. "Že jo, Michaeli? Řekni, máš ještě toho obrovského žlutého hada?" Snažila se Christel seč mohla, zapojit ty dva do hovoru. "Ano, mám…i ten už se moc těší na vaši návštěvu." Odpověděl a čekal zvídavou otázku, jako u jiných dětí, nic…nepřišla.

"Ty jsi tam byla víckrát ?" "Jasně, byla a jsem ráda, že mě tam Michael pozval znova, protože tam se dějí zázraky víš. " … "A této, maminka tam byla taky? Zná to tam??...A jaký zázraky...?"…upřela na ni svoje oči plné očekávání.

"Jistě zlatíčko, že maminka tam byla taky! Pohlédla na Michaela, kterému se leskly oči a díval se z okna, bylo jí ho najednou líto. " A co víc, bude zase! Až jí dají na nohu jenom sádru, přijede za tebou…za námi. A zázraky? Ano, viděla jsem jich docela hodně na vlastní oči. "Pohladila Melanii po vlasech. "A jakých třeba?" …nedala se jen tak odbýt. "No, Melanie, třeba to, že spousta nemocných dětí se díky tomu místu uzdravila, že je tam spousta lásky, mezi všemi lidmi a taky… tě tam třeba čeká nějaké dobrodružství nebo i zázrak, třeba najdeš něco velice, velice vzácného a nesmírně důležitého, jako třeba druhou polovinu svého vlastního já!" …sice tomu malá Melanie úplně nerozuměla, ale Michael byl za její slova vděčný.

"Kéž bys měla pravdu Christel." Dojatě vydechl, ale to byla černo- zlatá brána jeho domova otevřená dokořán a zvolna se za nimi zavírala.

Napjatě sledoval tvář své dcery, sedící naproti němu, když se otevřela brána, rozevřely se jí úžasem oči dokořán! Miloval tuto reakcí dětí, ty bezprostřední okamžiky překvapení, nadšení, okouzlení. Zvlášť, když to krásné dítě, je krev jeho krve a toto by mohl být její domov.

"Melanie, dívej, kdo tě jde přivítat!" …ukázal Michael prstem na žirafu, která nedaleko ukusovala ze stromu lístečky a zvědavě otočila svůj dlouhý krk.
"Ale to je ži.. ra.. fa!" …vydechla v úžasu Melanie…a Michael se jen usmál, nad tou reakci a vzpomněl si, jak kdysi vyděsila Abbie. Když nakukovala do jídelny a ona se polila…Tolik vzpomínek se mu honilo hlavou.

"Ale není tu tak docela sama, mám tu ještě další dvě, z nichž jedno je ještě mládě, pak ti ho ukážu a taky tu mám slona, tygra a jednoho chlupáče, který se ti bude obzvlášť líbit, je to rozpustilý opičák Bubbles." Vykulila na něj oči... "Vážně tu máš i slona a tygra??" …jen s úsměvem přikývl. "Vážně, nelhal bych ti přeci! A neudělá mi nic ten tygr nebo opičák?" … "Neudělá! Tygr sice není na mazlení, ale Bubbles, ano...uvidíš, budete kamarádi…nebo si vybereš jiné zvířátko, o které se ti pomohu starat, když budeš chtít."

"Jůůů, tam jsou kolotoče! Obrovský!!! Tam taky můžu??"…zeptala se svou dětskou čistotou, nadšením. "Ale jistě, že můžeš, zlatíčko, pokud se ti nedělá špatně z výšek, je tam bezva rozhled široko daleko." "Nedělá, fakt ne! Já ráda šplhám ve výškách, i na strom vylezu, i když maminka mě hubuje, že to holčičky nedělají." Honem ubezpečovala o své nebojácnosti a Michael se začal smát a Christel vedle něj také. "Po kom to asi má, co?" …usmála se povzbudivě a dloubla ho loktem do ruky a Michael byl v ten moment nejšťastnější na světě! Nejšťastnější, kdy vůbec tady byl!

"Melanie, věřím ti! Určitě si tu najdeš zábavu a bude se ti tu líbit. Udělám pro to všechno!" Ale to už vůz zastavil na příjezdové cestě před hlavním domem.

Melanie radostně vyskočila a zůstala stát, rozhlížela se kolem, její údiv nebral konce. Zatímco řidič pomáhal vynosit jejich zavazadla, poskakovala kolem auta, v náručí držela svou panenku a prohlížela si obrovský dům, květiny, hýřící svojí pestrostí a vůní, které přivábily stejně barevné a krásné motýly, sochy dětí.Vše bylo pro ni jako z jiného světa, prostě pohádka. Ani si nevšimla, že auto dávno odjelo a Michael se baví s nějakým mužem s tetou Christel. Obdivovala krásné oblázky na cestě. Chtěla se pro jeden, který se jí zvlášť líbil, pro její narůžovělou barvu shýbnout, ale zarazila se v půli pohybu a za sebou uslyšela divný zvuk.
Prudce se otočila a stálo tam divné přežvykující zvíře, které nikdy před tím neviděla, udělala krok vzad a to zvíře v před…a znovu. Pevně ve svém náručí přitiskla svoji panenku a pohyb zopakovala, ale to už bylo to zvíře velice blízko, dostala strach.

Rozběhla se směrem k Michaelovi a schovala se u jeho nohy a pevně se ho chytila za ruku. Pozoroval ji už před tím, ale nechtěl ji nějak lekat, vždyť Louis je starý dobrák, zvědavý miláček, který, jak může, uteče, sotva zaslechne jeho hlas. Pevně svíral ruku svojí dcery, bylo to pro něj natolik emotivní, že si užíval každý zlomek sekundy! Má k němu důvěru, hledala u něj bezpečí, když si nebyla jista a snad se i bála. Schovávala se za něho, když Louis natáhl krk a čekal pohlazení svého páníčka, tak jako vždycky. Cítil, jak se chvěje, ale navenek to nedala najevo a jen prohlásila: "To je moc divná koza, ani nemá rohy!" Musel se smát a všichni ostatní kolem taky.

"Melanie, dovol, abych ti představil svého mazlíčka! Je to Louis a není to koza, ale lama. Kdysi dávno jsem ho koupil od cirkusu, kde se k němu nechovali hezky. Už je starý, ale čeká na pohlazení tak, jako vždycky." Přátelsky ho podrbal za uchem, pohladil po hlavě a zvíře bylo šťastné. Melanie si ho stále nedůvěřivě prohlížela. "Chceš si ho taky pohladit? Třeba budete kamarádi...?" …sledoval její reakci, jen přikývla.. Vzal ji do náruče, tak jako poprvé, kdy se snažili chytit neposlušný balónek a ona nesměle natáhla ruku a pohladila Louisiho po hlavě a ten jen spokojeně zahýkal. Stále ještě jí držel v náručí a nejraděj by ji nepustil, od radosti mu srdce tlouklo na poplach. Byl šťastný za to, že Abbie svolila k tomu, že ji mohl vzít sem - domů… ! Tady k ní najde cestu snadněji a ona k němu, kéž by!

"Melanie, pojď, půjdeme do domu, ukážu ti tvůj pokojíček, který jsem pro tebe nechal připravit." Postavil ji na zem a ona automaticky vyhledala jeho ruku a nechala se odvést. "Ale teta půjde s námi, jo ?!" Nedala se... "Jistě…i pro tetu máme připravený pokoj a víš, co?" …přidřepnul si k ní na bobek…jen zavrtěla hlavou.

"Bude hned vedle toho tvého, to, kdybys něco potřebovala a já tam zrovna nebyl." Pohladil ji po vlasech a byl šťastný, když se na něj usmála, po tak strašně dlouhé době, která se zdála jako věčnost! Konečně ho začala brát vážně. Konečně!!!

Pro potěchu ♡ i jiskru v oku !

20. srpna 2016 v 19:34 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Určitě ten koncert s Bruneie znáte, ale stojí za to vidět znovu, protože Mike je tam, jak to říct slušně..Nevinný no, prostě mrkněte a zjistíte, že to slušně říci nejde !Smějící se


46.kapitola

17. srpna 2016 v 18:56 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Má cenu bojovat?

"Abbie, pochop! Nedokážu najít k Melanii cestu zavřený mezi čtyřmi zdi vašeho bytu, i když je tam doma, nemám moc prostoru ji jakkoliv zabavit tak, aby mě k tomu potřebovala. Je tak soběstačná a tvrdohlavá a mě je jasný, po kom!" Prohrábl si nervózně vlasy a pochodoval po Abbieiném pokoji jako lev v kleci, byl v koncích psychicky i fyzicky. Přesně věděl, že se jí jeho návrh nebude líbit.

"Michaeli, ale ona tam má všechno, co potřebuje, co zná, její domov je její jistota, sakra chápeš, oč mě vlastně žádáš?! Chceš mě o Melanii připravit, vzít mi jí, tak to se ti nepodaří, rozumíš!!" …vyštěkla po něm. Tahle hádka se začala až příliš hrotit, nechtěl se hádat, ale když paličatost Abbie ho dohání k šílenství, stejně tak dnes, jako před tolika lety, stále stejná, zásadová a v mnohém neústupná! Chtěl dosáhnout dohody a zatím ho vytáčí tak, že jedná úplně opačně.

"Ale…Abbie, já tě přece nechci o ni připravit, neberu ti ji a na něco jsi zapomněla, je taky moje, mám na ni stejné právo, jako ty a kdo ví…?? Dovol, abych ti připomněl, že to ty jsi způsobila, že vyrůstala bez otce, tak mi teď laskavě nebraň v rodičovských povinnostech. Kdybych nechtěl, ani bych se tě nemusel ptát...!"…otočil se k ní zády, aby nemusel čelit jejím pohledům a slzám, které přemáhala ve zlosti. Nechtěl to říct takhle neomaleně, tvrdě a zle, ale bylo pozdě vzít to zpět.
"Přestaň sakra vyčítat! Copak to nechápeš…?" …zadrhl se jí hlas. Bude mi strašně chybět, ještě nikdy jsme nebyly od sebe tak dlouho!" …zavzlykala. Přisedl si k ní na kraj postele a ona trucovitě odvrátila hlavu a posunula se na samý kraj postele, co jí její noha dovolila. Snažil se o konejšivý tón v hlase.

"Abbie, no ták, buď rozumná! Nemůžu být s ní zavřený jen v bytě, bez možnosti vyjít s Melanií do parku, kamkoliv a riskovat, že mě někdo pozná, sesypali by se na mě, nemůžu a nechci tím ohrozit Melanii. V Neverlandu bude nejen v bezpečí, ale bude mít vyžití, klid a krásné prázdniny a co víc, až ti vyndají ty dráty, ten…ten...fixátor z nohy, můžeš přece přijet za námi."

Pevně stiskla víčka k sobě, poslouchala ho, její podvědomí i reálné vědomí pracovalo na plné obrátky. Rozum jí říkal, že má pravdu, ale po tak strašně dlouhé době se jí znova vracela její noční můra, ještě z dob, kdy se dozvěděla, že čeká s Michaem dítě, kdy byl postřelený a onen muž bez tváře v černé kápi s nabitou zbraní ji pronásledoval spolu se strachem, téměř každou noc .

Setřel její slzy z tváře… "Abbie, neplač! Vím, že ti bude po Melanii smutno, ale Christel by mohla jet s námi a být pro Melanii tou jistotou. A navíc máme spolu dohodu, ne?" …řekl povzbudivě a usmál se…"Jakou myslíš?" …špitla. "No, přece to, že jí o tom, že jsem její otec, řekneme spolu a taky, že jí na to připravíš ty sama. Rozhodně tě o ni nechci připravit, vzít ti ji, Abbie, copak mě tak málo znáš? Nejsem tvůj nepřítel! Nebo už jsi dočista zapomněla… " …řekl zkroušeně.

"Michaeli, slib mi něco?!" "Cokoliv Abbie…" "Slib mi, že nikdy naše dcera nebude trpět tím, co se mezi námi stalo nebo stane." Přikývl a slíbil! I když nesouhlasil s tím, že nebude trpět, vždyť musela trpět, tím, že nemá otce, od malička, ale věděl, že Abbie by mu nejspíš řekla opak a nechtěl rozdmýchat další hádku. Možná, že až bude Abbie v Neverlandu, až ji tam dostane, budou mít klid na to si promluvit. Nemocniční prostředí na to není nejen vhodné, ale přál by si mít Abbie z dosahu toho hezounka Anthonyho, který má s Abbie kdo ví jaké úmysly. Musí nejdřív zjistit, jaké a jak to je s Abbie a jestli má o ni cenu bojovat.

Jasně, že to má cenu! Okřikl sám sebe, ale prohrát a ztratit ji po druhé, ne, to by nezvládl.

45.kapitola

14. srpna 2016 v 9:30 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Ach ta ... ALE!?


...o dva týdny později Los Angeles, Abbiin byt.

Seděl zamyšleně v kuchyni nad skleničkou vína, zatímco Melanie už víc, jak hodinu, poklidně spala ve svém pokoji.
"Christel, já už tak dál nemůžu!" …povzdechl si Michael a podíval se unaveně na Abbiinu kamarádku, která byla víc, než to a která ho nyní chce vyslechnout, když vidí, jak je nešťastný.

"Nemůžu najít ke své dceři cestu…pokaždé, když se už zdá, že jsme na dobré cestě, tak se zasekne a hotovo! Jako dneska…koukali jsme na pohádkový příběh, smáli se, předvídali další osudy postav, byla uvolněná, radostná a když pohádka skončila, bylo to, jako před tím. Pohádka skončila a já spolu s ní. Nechtěla už ani číst na dobrou noc, raději si došla pro tebe. Vážně jsem tak neschopný?! Tak strašně neschopný najít cestu ke své vlastní dceři?" …ruka i se skleničkou se mu mírně zachvěla, podíval se na tu, která byla pro jeho dceru důležitá a která do jisté míry nahrazovala druhého rodiče.
Chápal to, byla s ní od narození, starala se o ni, když Abbie nemohla, byla jí druhou matkou, ale všechny jeho dosavadní zkušenosti s dětmi a jejich psychické rozpoložení v Melanii selhávaly.

"Michaeli, je ještě příliš brzy na to, aby ti padla kolem krku a vnímala tě jako součást svého života. Věř mi! Melanie je citlivá, strašně citlivá a především fixovaná na Abbie a pokaždé, když s ní přijdeš do nemocnice za Abbie, tak si připomene to, co se jí stalo. Vpadl jsi z ničehož nic do jejího života a ona to neumí vstřebat." …přátelsky mu položila ruku na tu jeho a povzbudivě stiskla.

"Víš, Christel, něco mě napadlo, ale nejspíš budu potřebovat tvoji pomoc." …upil vína a podíval se na Christel jako na člověka, který ho jako jediný může zachránit. "Povídej, když to bude v mé moci…"
"Říkal jsem si, že bych Melanii vzal k sobě do Neverlendu, ale...? Je tu ale... nejsem si jistý, jestli s tím bude Abbie souhlasit, spíš asi ne, bude se o ni bát a úplně ze stejného důvodu, který jsi říkala před chvilkou, jsou na sebe příliš fixované, ale kdybys tam s ní byla ty, bylo by to fajn. Měla by tě tam, jako svoji jistotu. Nabídl bych to i Abbie, jenže ta její noha potřebuje absolutní klid na lůžku, ještě pár týdnů určitě a ani nevím, jestli po tom všem, by se chtěla vrátit nebo být mi na blízku, kvůli své dceři… kdo ví, jestli už mě neodepsala úplně! Ani bych se nedivil, zvládala to beze mě víc, jak šest dlouhých let, nepotřebovala mě, stejně, jako teď Melanie. " …svěsil nešťastně hlavu.

"Michaeli, tak si s ní o tom promluv! Je to skvělý nápad, kde jinde by mělo být šestileté cácorce lépe, než u tebe v Neverlandu, no ne?! To ostatní se časem poddá, uvidíš! " …řekla nadšeně, ale on její nadšení nesdílel.

"Jo, já jsem chtěl už před pár dny, vlastně každý den, kdy ji navštívíme, se odhodlávám, ale pokaždé je u ní ten mladej doktůrek Anthony a mě to bere odvahu se na cokoliv zeptat a tak jen sleduji radost Abbie a Melanie ze shledání a řešíme spíš praktické věci jako, kde je čisté ložní prádlo, kde je co v kuchyni a co z toho uvařit...jo, nesměj se, Christel, já i vařím a taky peru, nějak to tu na mě všechno padá! Nevíš, jak to spolu mají Abbie a Anthony?" …vypadlo z něj z ničehož nic, aniž by vážil slova...prudce stiskl víčka, jako by se bál, co uslyší... Vycítil, že jeho péče není jen kolegiální a jeho doteky jen zdvořilostní projev soucítění, ano žárlil a ne málo!

"Úsměv nad představou, jak Michael vaří nebo dokonce snad pere, zamrzl Christel ve chvíli, kdy začal mluvit o Anthonym.

"Michaeli, ráda ti se vším pomůžu i s tím, že Melanii doprovodím k tobě do Neverlandu. Abbie to vysvětlím, když ty neuspěješ, ale co se týká Anthonyho, promiň, na to se musíš zeptat jedině Abbie! Sdílíme v dost věcech společný život, já, Abbie, naše přátelství, nemocnice, práce...a hlavně…péče a starost o Melanii, ale na tohle a mnoho dalšího ti odpovědět nedokážu." …výrazně zbledla, zvážněla a nyní to byl Michael, kdo jí prudce chytil za chladnou ruku, když se postavila a měla se k odchodu, vlastně mu tím potvrdila, co si myslel.

"Christel, nedokážeš nebo nechceš?!" …podíval se na ni zpříma, věděl, tušil, že je tu něco, někdo, kdo by mu mohl zkřížit plány, které si vysnil, mít Abbie se svou dcerou v Neverlandu, mít fungující rodinu.

"Michaeli, možná obojí! Ale promiň, už je docela pozdě, ráno vstávám do služby. Dobrou noc." …rozloučila se a odcházela do svého bytu.

A on zůstal sám, se svými myšlenkami a s nedopitou skleničkou vína, která mu dělala společnost.

44.kapitola

6. srpna 2016 v 19:05 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Vhodný okamžik

Zůstali spolu sami! Po tak strašně dlouhé době, ironií osudu se jejich role obrátily, tehdy byl na nemocničním lůžku on.

"Michaeli, tys jí neřekl, že jsi její otec, že ne?" …zeptala se Abbie a nejistě na něj pohlédla. "Ne, neřekl! Nemyslím si, že by právě teď na to byl ten správný okamžik!" …řekl sklesle. "Proč, stalo se něco?"…zabodla do jeho tváře ten svůj pronikavý pohled. "Abbie, je jasný, co se stalo." Pohlédl na její zraněnou nohu, kapačku a vše, co s jejím zdravotním stavem souviselo. " Je evidentní, co se stalo a můžu za to já! Jestli můžeš, odpusť mi, prosím, jak jsem se k tobě včera neurvale choval a tohle je důsledek toho všeho!" …zakryl si rukou obličej. Rychle se nadechla.
"Za tohle přece ty nemůžeš!!" "Ale ano, můžu! A Melanie je nejspíš stejného názoru! Přiběhla krátce po té, co se ti to stalo, proto mě ignoruje, dává mi tím jasně najevo, kdo je tím, co se ti stalo, vinen! Abbie, ani nevíš, jak moc mě to mrzí."

Hlas se mu chvěl, stejně jako ruce, které byly studené jako led. S námahou nadzvedla ruku, do které kapal lék proti bolesti a kdo ví, co ještě a položila ji na jeho ruku. Zachvěl se! Byť letmý dotek její ruky ho dokázal povzbudit i rozlítostnit ještě víc. Byl tak zmatený, nevěděl, jestli vůbec ještě smí bojovat o to, co je mu v životě nejdražší...ona a jeho dcera. "Vysvětlím jí to, bude tě mít ráda …a jestli souhlasíš, to, že jsi její otec, jí řekneme, až na to nastane vhodný okamžik, teď by to nejspíš nepochopila, je příliš zmatená a bojí se o mě." Přikývl a snažil se, aby se před Abbie nesesypal.

"Dobře, nechám to na tobě! Jen mi Abbie, řekni, co ti vlastně je a jak to budeme dělat dál? Moc bych si přál, kdybych mohl být nablízku Melanii a i tobě… pokud o to budeš stát, ale pochopil bych, kdybys mě už do konce svého života nechtěla vidět. Máš přece jen svůj život a já už do něj dávno nepatřím." Pomyslel na toho mladého doktora a musel se krotit, aby udržel své negativní emoce na uzdě a ano, proč si to nepřiznat, žárlil, i když na to neměl vůbec žádné právo. Nechtěl ani vytahovat minulost, ne teď! Snad jednou…

"Michaeli, jak jistě víš, mám tříštivou zlomeninu a to, co vidíš, je fixátor, který mi má zajistit, že noha sroste tak, jak má, takový hřeb, šroub, který drží kost, aby srostla tak, jak má. Je tam hematom, krevní sraženina, ale to je normální, dostávám něco na bolest a zánět, který by byl další komplikací, takže ještě nejméně pět, šest týdnů se z postele nezvednu a kdo ví, jak dlouho potom." Odmlčela se, dobře věděla, co všechno mohl ten náraz způsobit a jaké komplikace by mohly přijít, ale je příliš brzy na nějaké závěry. Snažila se nadzvednout na posteli a narovnat si polštář.

Michael obratně přiskočil a pomohl jí. "Děkuju! A omlouvám se..." …špitla, když se nad ní nakláněl. Ucítila tu jeho známou vůni, kterou vnímala i přes ukrutnou bolest nohy a na kterou nezapomněla po celá dlouhá léta, která jí tolikrát zoufale chyběla.

Zblízka jí pohlédl do očí. "Za co se mi, Abbie, omlouváš?" …znervózněl… a napřímil se. "Za to, že ses musel dozvědět o své dceři takhle…."…hlesla. Otočil se k oknu, kde byl výhled na dětský park, kde si hrály děti, nesnesl by další její slzy, které by měl potřebu setřít, slíbat jí je ze rtů.

"Abbie, je to moc smutné, co se ti stalo, ano…cítím strašnou vinu, ale nebýt toho, dozvěděl bych se vůbec někdy o tom, že mám s tebou dítě?"…snažil se nic nevyčítat, i když už měl na jazyku další výčitku, kterou raději pro tentokrát spolkl, spíš to byla vnitřní zraněnost, rozervanost… Nechtěl ji pár hodin po operaci znovu obviňovat nebo ještě víc zhoršit situaci…snažil se rozumně uvažovat, postupovat klidně.
"Michaeli, já… zavzlykala a byla na ní znát únava, setřela slzu…než stačila cokoliv říct, vysvětlit, vešla do pokoje Melanie s velkou vázou.
Přiskočil k ní a vzal ji, napustil do ní vodu a dal do ní růže, které umístil na stolek naproti postele. Melanie se vrátila k Abbie na postel a hladila jí ruku, byl dojatý, jak je něžná a citlivá.

"Melanie, mám na tebe strašně velikánkou prosbu. Vím, že jsi moje statečná a šikovná holčička, ale byla bych moc ráda, kdybys tady s Michaelem byla kamarádka, bude se teď o tebe starat, stejně jako teta Christel, ta vám se vším pomůže, ale nemůžeme ji moc zatěžovat, musí chodit do práce. A pokud s tím budete souhlasit oba dva, poprosím tady Michaela, aby zůstal v našem bytě nějaký čas s tebou, nebo tě může vzít na nějaký výlet, co ty na to? Jsou přece prázdniny...! "

Jak Michael, tak Abbie čekali na to, co odpoví. Melanie se podívala na svoji matku i na toho muže a jen prostě kývla hlavou a řekla: "Tak jo, když chceš mami!" …a dala Abbie pusu a pohladila ji po vlasech. "Miluju tě, Melanie!" …řekla něžně Abbie a oči se jí leskly.

Byl dojatý tím, jaký mají mezi sebou matka a dcera vztah, kéž by i on co nejdřív zakusil lásku od své dcery, když její matku nejspíš ztratil.

Fotky pro potěšení i úsměv.

4. srpna 2016 v 18:12 ☺☻ Zajímavé fotky
1. Vítejte a posaďte se u nás ! Nádhera že?