Září 2016

56.kapitola

28. září 2016 v 20:13 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Já chci pusinku!...:-)

Bylo pozdě večer, Abbie i Melanie spaly každá ve svém pokoji. Myslel si, doufal, že ta noční příhoda, kdy se po bouřce vyjasní, vyčistí vzduch mezi ním a Abbie, nenastala.
Od té chvíle utekly celé dva dlouhé dny a on stále přemýšlel, co bylo důvodem Abbiina pláče, který pokazil tak láskyplnou chvíli, kdy po ní toužil jako muž a ona se nebránila, oplácela mu jeho polibky, doteky, že z toho šílel, ale pak ten její náhlý pláč? Proč jen plakala…?

Anthonyho vyloučil, protože její reakce byla natolik pravdivá, že mu nemohla lhát, snad?! Pochyboval už snad o všem…i o sobě…především o sobě. Selhal! Nalil si další skleničku whisky, i když obyčejně nepije a pokud, tak jen víno, ale potřeboval umrtvit v sobě pochyby, svoje domněnky…neschopnost.

Proč stále odmítá postavit se na nohy, vždyť tu není nic, co by tomu bránilo? Selhal i jako terapeut! Mučila ho představa, že by jeho milovaná Abbie zůstala na …vozíku a jen kvůli němu, nebýt té scény v nemocnici, té nehody, chodila by nebo ho tím trestá?! Kam se poděla její bojovnost, odhodlání, vzpurnost, divokost? Led ve skleničce na dně zachrastil a on dolil další zlatavou tekutinu. Seděl tu po tmě, jen světla svíček a sklenice v ruce mu dělaly společnost. Měl v hlavě, v myšlenkách zmatek, stejně tak v srdci.

Náhle na dveře jeho pracovny někdo zaklepal: "Dále!" …zamručel rozmrzele. Nejdříve se dveře zvolna otevřely a pak v tom šeru rozeznal Wayenův knír.
"Ježíš, Miku!!! Co tu děláš…vyvoláváš snad duchy nebo co? Je to tu, jak v kostele… " Přišel blíž, viděl rozpitou láhev i jistou "únavu" svého přítele. "Jestli jsi to ty, ten duch, tak asi jo!" … pronesl ironicky, usrkl ze své sklenice a Wayen se mlčky posadil do křesla naproti jeho pracovnímu stolu, za kterým popíjel.

"Nechceš se svěřit?"…vyzval ho přátelsky Wayen. "Proč jsi vlastně přišel, Wayne?" …zahleděl se do jeho tváře, snažil se odvést řeč…marně! "Myslím, že to počká, až budeš plně při smyslech, tak povídej, co se děje? Něco s Abbie, nebo s Melanií?" …snažil se mu házet laso. "Dáš si taky?" …pokynul Michael směrem k láhvi. "Jo, dám, skončila mi služba, takže tě v tom nenechám, kámo!"

"Víš, jsem v koncích! Nevím, co mám ještě udělat, aby se Abbie začala opravdu snažit chodit! Konzultuju její stav s doktorem a není žádná příčina, proč by to nešlo, je to jen v její hlavě a do té já jí nevidím. Prostě nechce a hotovo! Možná mě tím trestá, že je to kvůli mně, co já vím?" Pokrčil rezignovaně rameny a upil další doušek. " Navíc, Melanie stále netuší, že jsem její otec, spíš mě bere jako dalšího "strejdu"… řekl trpce. Bolí mě to, tak strašně mě to trápí Wayene, že to nemůžu popsat, nevím, co začít řešit dřív. A když, tak vše ztroskotá na mrtvém bodě! Jako po té bouřce, kdy jsem ji pološílený hledal venku v dešti, pak se zdálo, že by mohla být i nějaká usmiřovačka, ale podělal jsem to zmínkou o tom doktůrkovi, který za Abbie brousí, prý s ním nic nemá a nikdy neměla, ale já… sakra, viděl, jak se na ni dívá a jak ona na něj!" …přestal se kontrolovat, zvedl hlas, zatnul pěst a uhodil s ní do stolu tak, že láhev nadskočila,klouby jeho rukou zbělely, tak ho ještě Wayen nezažil. Byl rozzlobený sám na sebe, nešťastný a bezradný!

"Miku, tak si spolu o všem promluvte, jste rozumný, inteligentní lidi, přece se to, co mezi vámi bylo, nemohlo jen tak vypařit!" "Kdyby to tak šlo, myslíš, že jsem to nezkoušel, ale pokaždé se mi vykroutí, prostě paličatá a umanutá ženská!"
Ač nechtěl, začaly mu stékat po tváři slzy. Slzy bezmoci, bezradnosti, za které se styděl i před Wayenem, ale i před sebou, ještě, že příjemné přítmí mu dělalo clonu, že na něj nemohl pořádně vidět, i když z jeho hlasu mu muselo být vše jasné!
"Michaeli, to nic, najdete k sobě zase cestu, vždyť máte spolu nádhernou dceru, klidně ti ji někdy pohlídám, abys mohl s Abbie vše probrat. Prostě ji musíš donutit mluvit, i kdyby vás oba dva to mělo bolet…vyřešit minulost, zaplnit stará hluchá místa, už jen proto, abyste měli společnou budoucnost!" "Já vím, ale je to tak těžké!" …znovu se pořádně napil, bylo mu ho líto, snažil se ho dostat z toho splínu.

"Sice ti to nemám říkat, ale občas Melanie přijde na služebnu zahrát si bojovou hru, přímo akční hru!" Zpozorněl a při zmínce o jeho dceři se mu rozzářily oči. "Vážně?"v jeho hlase se ozvala zvědavost, ale především touha, slyšet něco o své dcerce.. "Tuhle třeba všichni chlapi z ochranky museli dělat, že jsou lvi a ona je krmila křupkama a krotila je jako lvi v cirkuse a velet teda umí! Hele, ještě nikdy jsem neviděl chlapi tak vyvádět a bavit se, byli by dobrým studijním materiálem pro psychiatra!" …bylo to poprvé, kdy se Michael zasmál, znal její fantazii, znal své zaměstnance a představit si je při něčem takovém, bylo dost...absurdní! "Fakt?! Zasmál se...co třeba museli dělat?" "Hele, ani to snad nechtěj vědět!
Javon třeba musel otvírat hubu, jako lev tlamu, řvát, ale myslím si, že jeho odér by si v ničem se lvem nezadal!" …osvobozující smích se rozezněl bránicemi obou mužů. Další historka a sklenička.
_____

"Ticho, Miku, no ták, buď už hodnej kluk, jde se na kutě, jinak vzbudíš celej barák!" …podpíral Wayen Michaela, který si začal potichu prozpěvovat a snažil se ho dostat do postele, i když trval na tom, že mu předvede "nové" taneční kreace na hony tanci vzdálené.Uhlídat ho, nebo jen udržet, donutit ho, aby dělal co se mu říká bylo nemožné. Tolik nastřádané energie, které ještě umocnil alkohol, na který není zvyklý,dával mu zabrat, jako nikdy před tím.

" Miku, ne, pojď sem… kam …to zase jdeš… chlape bídná!" …drapl ho Wayen vzadu za pásek u kalhot, zatáhl ho zpátky, když si to Michael slalomem šněroval po chodbě k Abbieinému pokoji.

"Jdu dát své milované dóóóóbrou noc! Já chci pusinkuuu, malilinkou pusinku a ty mi ji nedáš, viď, že ne? Tak mě nech jít…" …ukázal na něj rozverně Mike prstem. "Ále jo, klidně tě líbnu, hlavně, když konečně sklapneš a nebudeš tu krákorat blbosti! Kdyby tě Abbie viděla tahle, dostal bys ale tak akorát přes hubu! " …opřel Mika o zeď a snažil se s ním sladit krok! "Fůůůj!" Protestoval se smíchem Mike, až se sesunul k zemi kde si sedl a doširoka roztáhl nohy ...a snažil se gestikulovat rukama…

"Pusinku, puuuusinku...jedině…by sis oholil ten svůj …co to tam vlastně pod nosem máš? Jo, už vím… knííííííír!" …zapištěl Mike a Wayen jen protočil panenky. "Tak se mě chyť kolem krku, musím tě nějak zvednout nebo tě mám táhnout, jak neandrtálec za nohy? Hej, spolupracuj! A nebo, víš co?! Příště nechlastej, když to neumíš!!" …pomohl mu na nohy a držel jeho ruku kolem svého krku.

Znovu jeho nenechavý, uličničký pohled ulpěl na jeho knírku, který zblízka zkoumal, okukoval: "Ty Wayne, jak s tím prosím tě líbáš svoji ženu?Nepřekáží ti to? " zeptal se najednou zcela vážně Michael a sledoval se zájmem sestřih pod jeho nosem. Bez varování Wayn ucítil Mikův pevný stisk a jak ho za ten knír zatahal, jako by nevěřil, že je pravý... "Fíííha, je to drsný na omak, dokonce to i kouše, není od toho tvýho kartáče tvá žena poškrábaná, nebo hůř odřená??" rozhihňal se na celé kolo. Už ho chtěl mít z krku, jeho otázky by nezvládlo pubertální děcko líp .. "Ne, není, nebo možná je a líbí se jí to, co já vím, hlavně už si na něj zvykla! " odbyl ho a dál táhnul chodbou. Na okamžik až zlověstně ztichnul, když v další moment zase nabral dech v řádění pokračovat a rušit ticho noci i domu.

"Ty, Wayene, víš, že umím zpívat, viď? …podíval se na něj Mike unaveným pohledem. "Jsem v tom dóóśt dobrej!" …poplácal se na hrudi a znovu zavrávoral, tak, že Waynovi znovu málem upadnul.

"Miku, prosím tě, kušuj, já vím, že JO, ale radši to teď nezkoušej!!"…chytil ho kolem pasu a dál táhl směr jeho ložnice, ale jeho váha jako by se zdvojnásobila, měl i teď energie na rozdávání. Na chvilku podivně ztichnul a pak se do tichla domu ozvalo hlasité "Billiiiie Jeaaaaaaaaan! Hiiii - iii" ..."Pšt! Drž už sakra hubu!"… zakryl mu Wayen rukou pusu.. ale to už otvíral dveře jeho pokoje, kde ho s námahou svalil na postel a zul mu boty.

"A koukej se z tý opice vyspat, ty jeden "hrdino!" …ohlédl se ním zadýchaný Wayen, který když viděl, jak se stočil na posteli do klubíčka, zaklapl za sebou dveře. To, co však nemohl tušit, že sotva, co odešel, Michael se vydal znovu vrávoravým krokem do "terénu".

Vím, že Mike nebyl žádnej násoska, :-)) ale taky ne svatoušek, chtěla bych ho mírně upraveného vidět, myslím si, že by měl asi hodně roztomilou opičku! Smějící se

.. a nyní, můžete políbit nevěstu !:-)

27. září 2016 v 20:39 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Nevím, tak nějak mi jí Mike připomněl s tím závojem :-)


55.kapitola

25. září 2016 v 5:55 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Polibky, slzy a pláč

Tak, já vím, že se povídka nějak natahuje, ale nedělám to vůbec úmyslně, fakt, že nééé.Usmívající se Nějak to plyne samo. Sice víc kapitol popisuje prakticky krátký časový úsek děje.(Viz.bouřka) Je ještě spousta věcí, které si musí ti dva vyjasnit, opravdu hodně, vždyť musí dohnat víc, jak šest let a mnohé si vysvětit. Tak, pokud vás nepřešla ještě trpělivost, očekávání, než zazvoní pomyslný zvonec, budu ráda, když mi zachováte přízeň a snad vás povídka stále ještě baví číst. Budu se snažit, vás ještě něčím překvapit. ♥ Díky, vaše Zuzy ♥

Probudila se, digitální budík ukazoval 22:34, spali něco přes dvě hodiny, venku stále ještě pršelo, ale byl to jen mírný déšť, který ztratil sílu větru. Bylo ji nesnesitelné vedro, všechny ty přikrývky, ve kterých byla zabalená a k jejímu tělu tisknoucí, polonahý Michael.

Dívala se do jeho tváře, jak je klidná a vyrovnaná a jak pravidelně oddechuje a koutkem úst se usmívá nebo se jí to jen zdá? Je tohle vůbec skutečnost, ne sen? Tolikrát si tuhle chvíli vybavovala a toužila ji znovu zažít, kdy jeho úsměv on sám, patří jen jí. Byl tak nádherný, kolik asi žen usínalo vedle něj? Kolik jich asi usínalo v jeho objetí a kolik jich mohlo vychutnávat a opájet se jeho vůní, krásou, smyslností, rozkoší, kterou uměl dát ženě jedině on?

Opatrně, aby se nevzbudil, sundala jeho ruku, kterou jí stále objímal, vyprostila se z pokrývky, která zakrývala i jeho, pak z další. Posadila se na posteli, zády k němu, vytáhla z pod polštáře noční košilku a sundala župan, že si ji obleče. Než to stačila udělat, ucítila jeho horkou ruku, jak ji jemně přejela po linii páteře, dolů a nahoru. Zachvěla se, vzbuzoval v ní touhu. Přitiskla košilku na své tělo a mírně se pootočila.
"Promiň, vzbudila jsem tě…"... "Jsem moc rád vzhůru, zvlášť, když jsi tu se mnou." Zachraptěl, znovu se dotknul jejích zad, pohladil její divoce rozevláté vlasy. Cítila, jak se postel za ní pohnula, to on si klekl přímo za ní a přitiskl se k ní celým svým tělem , hladil její ramena, paže a když ucítila jeho rty a dech na svém krku, jeho tělo, stále ještě od pasu zabalené v osušce, projela jejím tělem vlna energie, vzrušení a touhy.

"Jak je ti? Není ti zima?" …ochutnala další drobné smyslné polibky, kterým se začala plně poddávat. Kdybys tak věděl, že ta husí kůže není vůbec od zimy, pomyslela si.
"Ne není, je mi dobře, díky tobě!" Zasténala při dalším polibku na své šíji. Tolik ho těšila její reakce na něj, dodávala na sebejistotě, touhu po ní…bral to jako svolení pokračovat.

"Tak, to nebudeš tu košilku vůbec potřebovat, i když ti určitě sluší a je sexy, ale to jsi víc!" Díval se na ni hladově, vzal kousek toho prádla a hodil ho na zem. "Michaeli." Špitla...jen jí položil prst na rty "Pššš, Abbie, nic neříkej!" …zahleděl se do těch modrých očí jako studánky, vzal ji do náručí a položil na polštář. "Jsi tak krásná, kdybys jen tušila, jak moc jsi mi chyběla." Sklonil se nad ní, pohladil jí horkou dlaní mezi ňadry, až se celá prohnula v zádech. "Mučíš mě, Michaeli." Položila svoji dlaň na jeho tvář, políbil ji do dlaně a opájel se tím dotekem. "To, že dělám?" …usmál se nevinně, tak, že by ten úsměv rozpustil všechny ledovce světa.

"Jo, děláš a ještě se mi směješ." něžně ho pokárala …"Abbie, opak je pravdou!" …měkkce přejel bříšky prstů po jejích ňadrech, přes její tvrdé bradavky a vyhledal s jistotou přesně tu pigmentovou skvrnu jako kdysi, pod levým ňadrem.

"Nezapomněl jsi." Vydechla… "Jak bych jen mohl!" "Ani já jsem nezapomněla, přitiskla se k němu a přejela mu rukou po jeho hrudi, jeho drobné chloupky, pevné tělo, vypracované tancem, neskutečnou dřinou, líbala ho, oplácela mu s láskou, jeho péči a starostlivost.

Drobnými polibky pokryla jeho hrudník a přesunula se k jeho klíční kosti. Byl na pokrají šílenství, které v něm uměla vyvolat jen ona. S hlavou zabořenou do polštáře si užíval každý dotek jejích drobných dlaní, rtů, ve hře s touhou a nedočkavostí, kam jen povede, ale to, co se stalo pak, by ho ani ve snu nenapadlo.

Pevně ho chytila oběma rukama kolem trupu a schoulila se v jeho náručí do klubíčka a on zaregistroval jen tiché štkání, které přešlo v hlasitý pláč a její slzy cítil na svém těle, znovu se celá třásla ve vzlycích.
Neubránila se výčitkám svého svědomí, slzám, jeho jizva po tom osudném, střelném zranění jí znovu a nekompromisně připomněla její VINU, to, že ho tehdy opustila i s jejich nenarozenou dcerkou pod srdcem, dohnala jí minulost, její vlastní vina.

"Abbie, co se stalo, proč pláčeš?" Náhle, jako by tu nádhernou chvíli jich obou někdo zmrazil. Nechápal to, jen čekal, až se uklidní, ale její pláč nabíral na intenzitě... "Abbie, udělal jsem něco špatně?" …bylo mu hrozně.Tisknul jí k sobě, snažil se jí uklidnit, marně!

"Ne, to já… promiň! Já, já.. nemůžu!"…trpěliva čekal, až se uklidní a znovu ji pohladil po zádech a díval se rezignovaně do stropu. "Je to kvůli němu??" … zeptal se téměř neslyšně,stroze a proťal její pláč otázkou, i když se bál odpovědi, musela padnout. Cukla sebou a podívala se na něj skrz slzy... "Kvůli komu?" zavzlykala.

"Abbie, je to tak těžké uhodnout, kvůli komu? Kdo tě tu dneska hledal, kdo ti dělal společnost celé odpoledne, v nemocnici a komu naše dcera říká strejdo?!" … procedil naštvaně mezi zuby, ani na jméno mu přijít nemohl. Odtáhla se od něj, jako by vyřkl nějakou formuli pro totální odcizení, zchlazení hluboko pod bod mrazu, neslučitelný s tím, co mezi nimi právě proběhlo a k čemu se schylovalo, bylo jí, jako by jí vrazil facku, ale ta by tolik nebolela, ranilo jí to.

"Pokud myslíš Anthonyho, tak to není tak, jak si myslíš!"...hlas se jí zadrhával … "Abbie, že ne, možná by nechybělo mnoho a říkala by mu tati!" podíval se na ní, spíš skrze ní , byl naštvaný, ani snad ne proto, že všechno co mezi nimi dosud proběhlo bylo nenávratně pryč, byl naštvaný na svou vlastní nejistou pozici, kterou v jejím životě i v životě své dcery má … Rozplakala se naplno, otočila se k němu zády, stáhla na své nahé tělo přikrývku, kterou křečovitě sevřela na svých prsou a stočila se do klubíčka, jako když se ocitne v nebezpečí.

"Abbie, prosím, neplakej! Jsem idiot, pitomec, nechtěl jsem to tak krutě říct, nechci, abys plakala! Tvoje slzy mě bolí. " Přitiskl se ze zadu k jejímu nahému tělu a nejraději by sám sobě vrazil pár facek! To jsem zase něco posral, nadával a vyčítal sám sobě.

"To nic, řekl jsi to tak, jak to cítíš, bez okolků. Všimla jsem si toho, když Anthony přijel a Mel se k němu rozběhla do náruče, viděla jsem, že tě ta její reakce ranila. Vyměnila tvoji náruč za jeho..." …řekla o poznání klidněji, setřela další slzy. Tentokrát byl trpělivější, dopřál jí dostatek času na to, aby mu mohla říct, jak to mezi nimi je, hladil ji po ruce, jemně se dotýkal rty jejích zad.

"Vím, že ho nemáš rád! Ale já ano, za dost mu vděčím! V minulosti mi dost pomohl, při studiu, nejspíš bych to bez jeho pomoci nezvládla, těhotná a potažmo pak s malým dítětem, stejně, jako mi pomáhala a pomáhá Christel, tak stejně tak i on. Pojí nás opravdové přátelství, jen přátelství, i když si od něj sliboval nejspíš něco víc a to jsem se mu dnes snažila vysvětlit, že pokud čeká ode mě vztah, nedočká se, stejně tak mu naše dcera nebude říkat tati, nedovolila bych to žádnému jinému, jen tomu, kdo jím opravdu je! Pochopil to sám, už v nemocnici, ví, kdo to právo má. Nikdy jsem s ním nespala Michaeli, jestli ses chtěl zeptat taky na tohle!"

Srdce mu dělalo přemety, plakalo zároveň dojetím i radostí, nad tím, co slyšel z jejich úst, byly to slzy neskutečné úlevy, štěstí, dojetí.

"Abbie, děkuju, tolik ti děkuju! Ani nevíš, co to pro mě znamená, vědět že... " … jeho hlas dojetím selhal, ale srdce přetékalo vděčností. Znovu se otočila k němu čelem a zašeptala: "Není zač, měl jsi právo to vědět! Jsem ráda, že to víš, i mně se značně ulevilo." Otočila se čelem k němu a schoulila se znovu do jeho ochranitelské náruče, které se nemohla nabažit a on té její, tak společně znovu usínali.

P. S. S.: Uff, tak aspoň něco málo se vyjasnilo, i když tak nějak od konce. Sice jsem chtěla vytáhnout tu starou, drzou a paličatou Abbie, ale??? Mít vedle sebe polonahého, roztouženého a naštvaného Michaela, tak vyměknu taky a přiznám se ke všemu, tedy skoro ...:-))) Zželelo se mi jich a vás taky… !:-) Jo a tím, je Anthony definitivně zažehnán!!

54.kapitola

20. září 2016 v 19:00 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Neodcházej, prosím!

Byl celé dopoledne zavřený ve své pracovně, vyřídil vše potřebné, stejně se mu myšlenky ubíraly jiným směrem. Nervózně přešel k oknu a zahlédl Anthnyho, jak tlačí Abbie na vozíku a Melanie kolem nich poskakuje, vypadaly tak spokojeně, cítil uvnitř sebe sklíčenost, marnost. Potřebuje se oprostit od toho všeho...a to lze jen jedním způsobem. Usedl ke klavíru a jedním prstem začal rozehrávat melodii, pak další a další, zapomněl na čas i prostor, existovala jen hudba. Sáhl po notovém papíře a v rychlosti si napsal pár řádků, které znova a znova přehrával.

Vyrušila ho až prudká rána do okna, kam dopadla větev ze stromu, se kterým smýkal vítr, blížila se bouřka, aspoň vyčistí vzduch a udělá ho dýchatelným. Na okna dopadly první kapky, prudký déšť a ozvalo se burácení hromu. Ještě si něco zapsal a podíval se na hodiny, bylo něco po čtvrté odpoledne, ale začalo se stmívat díky blížící se bouřce.
Najednou se čísi ruce dotkly jeho ramene, prudce se otočil, neslyšel vůbec někoho vejít. "Bojím se bouřky, kde je maminka? Já chci maminku! " …krve by se v něm nedořezal "Melanie, miláčku"… sevřel vystrašenou dívenku v náručí, byla ušmudlaná, rozcuchaná a mokrá, přiběhla nejspíš z venku.

"Maminka byla přeci se strejdou Anthonym, pokud vím, pak jsem ji už neviděl, zahlédl jsem vás v zahradě, kam jste šli pak...?" …zeptal se klidně, aby malou nevyděsil, ale uvnitř něho hlodala pochybnost a pichlavá úzkost. "Jo byla, ale odpoledne odjel, šli jsme mu zamávat a maminka zůstala v zahradě pod stromem, chtěla si číst a já jsem šla na zmrzlinu k té hodné paní kuchařce, co mi dává sušenky, bylo mi moc velký teplo." Zavzlykala na jeho prsou plačící Melanie a chytila se kolem jeho krku, snažil se ji uklidnit, ale pohled z okna mu velel jednat, pokud je někde venku, pokud se jí něco stalo…???

"Dobře, najdu maminku, neboj se o ní, ani bouřky, ano, všechno bude dobré!" …nesl ji v náručí, držela se ho jako klíště. Nakoukl do kuchyně.

"Justino, prosím tě, postarej se mi o ni, dej jí suché oblečení, něco k snědku a běžte do jejího pokoje, přečti jí nějakou pohádku, ať se nebojí, hlavně buď s ní. Musím najít Abbie!" …předal Melanii do její náruče.

"Spolehni se, Michaeli, postarám se!" …řekla starší žena. "Jo, Miku, viděla jsem Abbie tak dvě hodiny nazpět jak jela na vozíku k tomu tvému stromu a říkala, že se pak podívá k jezírku." Justino, nepřehlédla jsi ji, nemohla se vrátit, aniž by sis toho všimla? Byl vyděšený, bledý a visel pohledem na této ženě, která k němu byla vždy vlídná, přátelská a kterou za tu dobu, co zde pracuje, miloval ji jako člena rodiny.

"To bych si určitě všimla, ještě jsme uklízeli halu, musela by kolem nás. Nečekal na nic, vytáhl z kapsy telefon a spěchal, aby Melanie neslyšela, že situace je vážná, kdyby se nestihla vrátit, tak venku v té bouřce a na vozíku. "Sakra! …zaklel Michael, chvilka než Wayen zvedl, telefon se mu zdála jak věčnost.
"Wayene, okamžitě si vem k sobě pár chlapů a pojďte mi pomoct do zahrady hledat Abbie, nejspíš se jí něco stalo, je tam někde v té zatracené bouřce!" Hodil mobilem někam za sedačku a spěchal ven, kde hustý déšť v poryvu vetru šlehal, až se ze země kouřilo a voda se nestačila vsakovat pod tím přívalem.

V hlavě mu tepala jedna hrůzostrašnější myšlenka za druhou…přece není tak hloupá, aby zůstala v bouřce pod stromem, pomyslel si. Ne, stihla to někam do altánu, uklidňoval zase svůj vnitřní hlas. Vyběhl na déšť, vítr s ním cloumal tak, tak že byl jen stěží schopen pohybu. "Abbie! Abbie, ozvi se! Proběhl s námahou místa, kde měla údajně Abbie být. Slyšel hlas svých bodyguardů, kteří hledali v tom příšerném dešti stejně usilovně. Dorazil vyčerpaný do altánu, který se první nabízel jako útočiště před bouřkou, nebyla tam.

Vydal se tedy dál, co když se schovala v domku pro hosty? Vyběhl znovu na déšť a nechal se jím bičovat a šlehat do tváře. "Abbie??!!" Pane Bože, kde jen může být, zachvátila ho panika, když blesk udeřil někde poblíž a jeho slzy se mísily s deštěm. "Abbiiiieee! Abbieeeee!" Další blesk proťal nebe a na malý okamžik jeho záblesk umožňoval vidět a rozhlédnout se. Uviděl prázdný vozík… vystřelil tím směrem, uviděl ji schoulenou u zídky, o kterou se opírala vsedě s nohama skrčenýma k sobě.

"Abbie, dobrý Bože, co se ti stalo?" "Mi-cha-eli!" …drkotala zubama. Vzal ji do náruče. A váhal, jestli jít do domku a nebo se s ní vrátit do hlavního domu, zvolil druhou možnost už jen proto, aby do ní dostal něco horkého na pití a taky, aby odvolal chlapy. Běžel, co mohl… " Abbie, vydrž, už budeme doma v suchu, neboj se, už se od tebe nehnu, nikdy!" …líbal ji na čelo.

"Chtěla jsem se schovat dovnitř, ale nezvládla jsem ty schody a ujel mi vozík, a pak začala bouřka, snažila jsem se, ale nešlo to…" …rozplakala se. "Pšt, už bude dobře, už jsme skoro doma."
……
Položil ji vyčerpanou na postel v jejím pokoji, nekontrolovatelně se chvěla. Naštěstí Justina připravila nějaké deky, velkou konvici s horkým čajem a medem.

Vyčerpaný a promočený až na kost se snažil co nejdříve zahřát tu, které patřilo jeho srdce. "Abbie, musím tě úplně celou svléknout!" …jen přikývla...stáhl z ní opatrně mokré šaty i prádlo, nebránila se, zcela se mu v jeho počínání poddala a odevzdala, nesnažila se ani zakrýt, důvěřovala mu!
Naskytl se mu pohled na její bělostné tělo po kterém strádal tolik dlouhých let, jehož vůni měl vrytou ve svých vzpomínkách, snech i v každé buňce svého, po ní toužícícího těla, stejně tak ho tolikrát ve svých představách laskal, miloval.

Ležela zde prokřehlá a schvějící se odevzdaná do jeho péče, musela se mu podrobit i tou svojí hrdostí a vzpupností, předstírané samostatnosti,aby zakryla svoji slabost pro tohoto muže. Opak jejího dosavadního počínaní byl pravdou, toužila po jeho blízkosti, bytostně ho potřebovala! Tam venku v té bouřce, jí došlo, že její život bez něj a jejich dcery není plnohodnotný a myšlenka, že by jí nenašel, že by ho už neviděla, neměla možnost mu vše říct, jí činila ještě vystrašenější. Sledovala každý jeho dotek, dívala se mu zblízka do tváře, když se nad ní mlčky nakláněl a svlékal jí tak něžně, přesto obratě a suveréně. Po jeho tváři stékala voda z jeho mokrých vlasů, které sepojily v malé husté pramínky a lepily se na jeho krk.

Zabalil ji do nahřátého froté županu a ještě do deky, uložil do postele a donutil ji vypít alespoň hrnek čaje, který držel ve svých rukách, ty její se třásly tak, že toho nebyla schopná. Kdyby tak věděl, že to nebylo jen prokřehnutím a zimou.

"Odpočívej, zahřeješ se a bude zase dobře!"…hladil ji po tváři.

Kde je Melanie??"hlesla vyčerpaně "Neboj se o ni, spí, je o ni dobře postaráno!" …pohladila ho po mokrých vlasech, ze kterých stále ještě kapala voda.

"Děkuju ti, za všechno…!" …jen se vlídně usmál a opětovalí pohlazení po tváři. Zvedl se, začalo ho mokré oblečení strašně studit. "Neodcházej, prosím!"…zatoužila po jeho blízkosti, toužila po jeho objetí, náruči, po bezpečí, které jí mohl poskytnout jen on sám.

"Neboj se Abbie, nemám to v plánu!" … sledovala každý jeho pohyb, který udělá, jako by nevěřila tomu, že dostojí svému slovu. Maličko se nadzvedla na posteli, zachumlaná do několika dek, které ji začaly hřát.

Viděla jak popošel ke křeslu před toaletním stolkem, kde ležely další ručníky, osušky. Beze studu svlékl mokré šaty a jí se naskytl pohled na jeho překrásné nahé,pevné, svalnaté tělo, po kterém toužila tak strašně a bytostně dlouho.. Vysušil si vlasy ručníkem a kolem pasu si omotal osušku a blížil se k jejímu lůžku z jeho druhé strany odhodil deku ... " Smím?" ... rozbušilo se jí srdce, jako kostelní zvon v pravé poledne.

"Jistě, že smíš!" … položil se vedle ní a díval se jí zblízka do tváře, tak, jako tolikrát před tím, ale nyní to bylo jiné, všechna ta neústupnost, tvrdohlavost a odmítání, jako by odplavil déšť. "Můžu mít ještě jednu prosbu?" …špitla a podívala se do jeho laskavých, tmavých očí.

"Ano, cokoliv si budeš přát." "Obejmi mě, prosííím!" …usmál se sladce a přisunul se blíž k jejímu tělu, nyní už krásně hřálo. Byl nevýslovně šťastný, když mu složila hlavu na prsou a za chvíli se ozval její pravidelný dech.

Ačkoliv bylo ještě brzy jít spát, oba si to po tom dobrodružství zasloužili. Usínali jeden druhému v náručí a jejich dech nabýval na pravidelnosti, stejně, jako vytrvalý déšť za okny. Byli spolu, ne vedle sebe!

53.kapitola

17. září 2016 v 22:00 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Host do domu…

Nemohl spát, celou noc musel přemýšlet o ženě, která nedaleko od něj poklidně spí, stejně tak, jako jeho dcera. Navíc to nesnesitelné dusno, sice by mohl pustit klimatizaci, ale k čemu…stejně myšlenky budou dotírat a navíc nechce dostat angínu v parném létě.

Nakonec přece jen vyčerpán usnul na dvě, tři hodiny a když se vzbudil, opět slunce nemilosrdně pálilo a tak mu znemožnilo jakýkoliv pohyb venku, kvůli jeho pokožce. Vstal a šel si dát sprchu, aby se probral. Mohlo být něco kolem deváté hodiny, když upravený, oblečený jen do lehké letní košile a typických černých pohodlných kalhot vešel do jídelny, kde už byla Abbie s Melanií.
"Dobré ráno, děvčata! Tak, jak jste se vyspaly?"…zahlaholil optimisticky Michael, když viděl ty dvě, jak se pošťuchují a nalil si ze džbánu vychlazený fresh koktejl s ananasem, grepem a na drobno nakrájenými jablky, který mu vždycky dodá energii a osvěží zvlášť teď v parném létě.

"Dobře!" …řekly obě naráz dvojhlasně a znovu se začaly smát. "To je dobře, že dobře, moc vám to dneska sluší." Pochválil jejich letní šaty, které měly obě na sobě.

Sáhnul po skořicovém pečivu a s chutí se zakousl a sledoval Abbie, jak dlouhou lžičkou se snaží zamíchat kávu ve vysoké sklenici, kterou zdobí čepec ze šlehačky. Vždycky trochu nabrala a podávala Melanii, ta zase nabrala svůj pudink a podávala své matce. Sem tam některá z nich, dělala, že se netrefí do pusy té druhé, obě byly tím krmením trochu umazané, ale užíval si to spolu s nimi. Díval se na Abbie, jak labužnicky olizuje lžičku od šlehačky, jak smyslně rozevírá rty na tu sladkou pochutinu, která jí stejně uvízla v koutku úst.

Uff, ještě chvilku a bude si muset jít dát znova sprchu nebo si aspoň nasypat led do kalhot. Vzrušovala ho, tolik, že… touhu po ní nedokázal potlačit. Z jeho myšlenek ho vyrušil telefon a on vyskočil, když viděl, že se rozblikalo zelené světlo, což značilo, že je to spojení s hlavní bránou. "Ano, chlapci, slyším…co se děje?" Abbie se na něj tázavě podívala a on na ni...a jen pokýval hlavou a bylo vidět, že váhá. "Dobře, vyřiďte s ním vše potřebné a pusťte ho dál, právě snídáme, Wayne uveď to ho do jídelny."

Zavěsil sluchátko a vrátil se ke stolu a své snídani, ovšem jeho optimismus pohasl. "Co dneska budeme dělat, mamííí ?"…ozvala se Melanie, která chtěla v hrách se svojí matkou pokračovat. Podívala se na Michaela, nějak se jí nezdál, zmizela mu všechna barva z tváře. "No, zlatíčko, ještě uvidíme, ano? Můžeme si zahrát Monopoly a nebo skládat puzzle. Čekal, že jako vždycky Michael něco navrhne, ale mlčel a točil nervózně sklenicí v ruce. "Ale já jsem chtěla jít ven ke zvířátkům a nebo do bazénu, budeme zase v něm cvičit tvoje nohy, ale mohli bychom jít do toho venku, ne tady dole...venku je sluníčko." Objala Melanie svou matku při přemlouvání kolem krku. Ta byla z té náhlé Michaelovy změny nesvá. "Ale Mel, naskáčou nám pihy a navíc Michael na sluníčko nesmí, kvůli své nemoci, víš?" "Ach jóó…!" …posmutněla malá a když neuspěla u matky, šla přemlouvat dál.

"Mikůůů a nebo bys mě mohl vzít na ten obrovský kolotoč a nebo na skluzavku?" …přitiskla se k němu a on si ji vysadil na klín a pohladil po jejích vláscích. "Melanie, určitě něco podnikneme, ano, ale zatím…"

Nestačil ani doříct větu, když se ve dveřích objevil Anthony Anders. "Strejdóóó!"…zvolala Melanie a seskočila z jeho klína a s rozpřaženýma rukama ho běžela přivítat. Michael jen útrpně zavřel oči, když mu skočila do náruče, objala ho kolem krku, což Abbie neuniklo. "Ahoj, beruško, má tečkovaná!" …pevně sevřel Melanii v náručí a políbil ji na čelo a dělal, že počítá její puntíky na letních šatech a při tom ji lechtá.

"Anthony?? Kde...kde se tu bereš?" …přijela k němu na kolečkovém křesle.
"Dobrý den, velice se omlouvám, pane Jacksone, že vás tak bez ohlášení přepadám, nezlobte se, prosím, přijel jsem za Abbie a její dcerkou." Řekl na vysvětlenou a šel podat Michaelovi ruku. Sledovala ty dva muže a divná tíseň kolem srdce ji do něj tlačila, vyvolávala v ní zmatek.

"V pořádku, pane doktore, já vás znám z nemocnice, je pochopitelné, že jdete zkontrolovat svoji pacientku a kolegyni." Procedil s velkou dávkou sebezapření Michael mezi zuby, jen odměřená slušnost, víc se od něj nedočká! Sice mu ten člověk nic neudělal, ale nesnášel ho už tam v nemocnici, sotva se objeví, má nejen po náladě, ale další program v háji a navíc reakce Melanie byla víc, jak výmluvná, třeba to byl právě Anthony, který měl dělat jeho dceři co nevidět "tatínka" !

"No, nejde ani tak o kontrolu, ale byl jsem na týdenním semináři mimo L.A. a když jsem se vrátil, nenašel jsem vás ani v nemocnici, ani doma a Christel mi řekla, kde vás najdu. Tak, jak se cítíš, jak je ti, co noha, bolí ještě? Něco ti na ni vezu…co rehabilitace?" …zajímal se o překot a mohl se přetrhnout, aby se vlichotil. Ne, na tohle nemá nervy…buď by ho musel vyhodit a nebo… ještě hůř jednu vrazit… Namachrovanej blbeček, pomyslel si Michael, když ho sjel očima v dobře padnoucím, ač neprodyšném obleku…co na tom, že venku je už skoro čtyřicet stupňů hned od rána, hlavně, že udělá "dojem".

"Pane Andersi, budu se muset omluvit, mám ještě nějaké vyřizování ohledně pracovních schůzek a jak známo, papírování nepočká. Klidně si udělejte pohodlí, popovídejte si, budu u sebe v pracovně, kdyby bylo potřeba". Omluvil se, odcházel a za ním se nesl jeho hlas, štěbetání Melanie, která mu chce líčit, co tu dělala a Abbie, která mu líčí svůj zdravotní problém, jako by se ale vůbec nic nedělo.

Věděl, že v jeho společnosti ho bude opravdu netřeba, vystačí si sami. A to ten den pěkně začal, kdo ví, jak skončí?

52.kapitola

14. září 2016 v 13:11 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Nakopu ti zadek!

Tak, další kapitolka prakticky o ničem, pouze blbnoucí a relaxační, řekla bych… Usmívající se

Zaklepal na Abbiin pokoj…nesl jí nějaké jídlo, ovoce, když už nepřišla k obědu, měl strach, že první rehabilitace ji zmohla. Viděl to na ní, jak přemáhala bolest, snad se i snažila, když už ne kvůli němu, tak kvůli Melanii, která jí pomáhala i plavat.
Vešel tiše do pokoje a stejně tak za sebou zavřel, postavil tác s jídlem na stolek a podíval se směrem k oknu k jejímu lůžku. Spala a ten pohled ho uchvátil natolik, že zůstal stát a jen tak se díval. Byla ztělesněním křehkosti a něhy, připomínala mu krásnou Sněhurku.

Usnula a otevřeným oknem vnikal do pokoje horký letní vzduch, bylo opravdu nesnesitelné dusno a to už samo o sobě přináší únavu. Ležela tam přikrytá jen od pasu dolů bílým, saténový prostěradlem, nohu přehozenou nahoře podloženou polštářem…až teď si všiml, že byla maličko oteklá, ale i tak viditelně slabší.

Ale to, co mu bralo úplně vzduch z plic, bylo to, že tam ležela jen v korzetové podprsence, která pevně obepínala její ňadra, krajka, která jí sahala téměř až do půl pasu a končila nad pupíkem, dávala vyniknout její štíhlé postavě. Ta krémová barva s bílým krajkováním, jen umocňovala a podtrhovala její přirozenou krásu. Vlasy rozprostřené na polštáři, které splývaly až na ramena. Pravidelně oddechovala. Líce mírně zrůžovělé, zdobené drobnými pihami, řasy se mírně zachvěly a její svěží rty mu připomínaly na sluníčku uzrálou sladkou malinu. Miluje maliny!


Posadil se do křesla vedle jejího lůžka a nemohl se vynadívat na tu nádhernou podívanou, která ho nejen nenudila, ale musel přemýšlet o nich dvou, o minulosti i přítomnosti a budoucnosti, jen si povzdechl, kéž by s ní byla rozumná řeč.

Mírně sebou cukla ze spánku, až se lekl i on sám, začala se probouzet. Nejdřív zamžourala ospale, protáhla se jako kočka a přizpůsobovala pohled ostrému odpolednímu světlu, slunci. Až teprve po hodné chvíli si všimla Michaela a prudce se posadila. Zatímco on se jejími reakcemi bavil.

"Co tu děláš? Jak dlouho tu jsi? Kde je Melanie?" …posunula se na posteli, aby se s námahou posadila. Když si uvědomila, že je pouze ve spodním prádle, rychle vzala polštář a přitiskla ho na sebe.

"Bydlím tu! To za prvé a za druhé dost dlouho na to, abych si ten pohled na tebe pořádně užil…" …odpověděl klidně a jeho oči plály, jak dvě pochodně. "A konečně za třetí, Melanie taky usnula hned po obědě, nějak jí to dovádění v bazénu zmohlo, možná i to děsné vedro a jak tak koukám, není sama, ale ty jsi na oběd nepřišla, tak jsem ti něco k snědku přinesl a co nevidím, jsi na tom podobně, jako naše dcera."

Na to oslovení naše dcera si stále musela zvykat, ještě do nedávna to byla jen její dcera… Přisedl si k ní na postel, stále ve svém náručí svírala polštář a pevně ho tiskla ke svému tělu, pohladil její nohy. "Víš, že ti to takhle neskutečně sluší a že jsi děsně … sexy?" …špitl a sklopil na okamžik zrak a potutelně se usmál.

"Tak hele, nenosím tohle spodní prádlo, protože je sexy a už ne vůbec kvůli tobě a tvému potěšení ze šmírování, ale kvůli sobě a svým bolestem zad, dost mi to pomáhá, to aby bylo jasno!! " Rozohnila se a on jen protočil oči v sloup, proč je tak útočná?
"Abbie, klid, já nic jsem tím nemyslel, jen jsem konstatoval to, že ti prostě sluší! Nemusíš se hned rozčilovat a nadávat. Říkala jsi, že tě bolí záda?" …podíval se o poznání starostlivěji.

"Jo, trochu, je to z toho bazénu, ale spíš za tu bolest může noha, vlastně obě, trochu víc jsem je unavila, odvykly si, nechtěla jsem si brát nic na bolest, naštěstí se mi podařilo únavou usnout a teď je mi o dost líp."

"Tak, to jsem moc rád, vedla sis skvěle a teď je tak akorát čas na druhou rehabilitaci." Pronesl Michael a natáhl se pro mast, kterou měla na nočním stolku mezi ostatními léky...vyhrnul lehké, chladivé prostěradlo až k jejím kolenům, no, pro jistotu o pár centimetrů ještě výš, když už má možnost se jí dotýkat, tak...ať to stojí za to!

Vzal opatrně její nohy a složil si je do klína. Pozorovala ho jako v nějakém snu... "Co zase chceš jako dělat? Nemůžeš mi dát chvíli pokoj, ty samozvaný terapeute, lezeš mi už pěkně na nervy! Pěkně toho zneužíváš " …zlobila se… tak moc se zlobila.
"Víš co? Budu se chtít uzdravit už jen proto, abych ti nakopala ten tvůj zadek!!" (dámy, nebojte, Michaelův předek vám neohrozím, zatím! Usmívající se ) …zabořila obličej do polštáře, byla mu vydaná na milost...začal se od srdce smát... "Tak, to beru, ale pokud se budeš všemu tak urputně bránit, je můj zadek vydrží hodně dlouho v bezpečí a bez újmy! Takže se uvolni… " Jen zaskučela do polštáře, kdybys tak věděl Michaeli, co se mnou děláš, Bože, kdo tohle má vydržet?!

Vytlačil z tuby mast a začal ji jemně vtírat do pokožky na jejich nohou, vytrvale masíroval zateklý kotník, svaly na lýtku, a když viděl, jak do něj zabodává svůj pomněnkový pohled, odvrátil na okamžik pohled od masáže a jen konstatoval:

"Abbie, máš tu nohu tenčí, což značí úbytek svalové hmoty! Budu tě chodit masírovat každý den!!" …a znovu se ponořil do masírování a náramně si to užíval... Jeho prsty klouzaly v krouživých pohybech pravidelně po jejím lýtku, jako by přesně věděl, kde přitlačit a kde naopak jen lehce a měkce, uvolnit zatuhlá, bolestivá místa.

No a to jeho "odborné" vyjadřování, vyčtené z lékařských knih, na jednu stranu obdivuhodná příprava a na druhou jí to přišlo absurdní, až směšné.

Nevydržela to, hodila po něm polštář, co svírala v náručí, co na tom, že je jen v korzetu, lehla si a držela si na obličeji ruce a litovala, že nepohne ani jednou nohou, která by ho nyní "ztrestala" přímo na tom nejcitlivějším místě, které jen může muž na těle mít.

Pozor, hrozí přehřátí z vedra! :-)

12. září 2016 v 19:45 Videa, která stojí za to vidět! ♣
A nejen to, měla bych vás varovat, že toto video může způsobit kolaps celého organismu a hrozí přehřátí a dehydratace !! Je taky prudce návykové!! ♥ Pokud vydržíte až do konce, zaručuji, že pořádná ledová sprcha, bude nutná!Smějící seRozpačitý


51.kapitola

8. září 2016 v 5:55 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Proč to děláš???

O pět dní později…

"Abbie, už jsem řekl, rehabilitovat prostě budeš a basta! Když jsi vyhnala už druhého terapeuta, během čtyř dní tak se budeš muset spokojit se mnou a za půl hodiny sraz v suterénu u bazénu, v plavkách nebo bez, je mi to jedno, jestli tě tam hodím oblečenou nebo nahou, tak si vyber!"… řekl rezolutně a nekompromisně a neskutečně podrážděně. Vytáčela ho svou paličatostí do nepříčetnosti, jako by se ani uzdravit nechtěla a bojkotovala jakoukoliv snahu jí pomoci.

Odcházel naštvaně z jejího pokoje, kam se začala zavírat, odmítala vylézt. Doháněla ho k šílenství, je paličatější, umanutější, než jakou ji poznal. Nechtěl na ni zvedat hlas, zvlášť, když je poblíž Melanie, ale celá ta situace už mu začala přerůstat přes hlavu. Vyštvala už dva nejlepší terapeuty s tím, že ona je přece lékařka a ví, co a jak má dělat, jak rehabilitovat.

Je to přesně tak, jak říkala Christel, nespolupracuje, i když by mohla, má nějaký blok, ale jaký??? Prostě nechce! A on musí přijít na to, proč? Buď se s ním pohádá nebo otočí svůj vozík a zavře se v pokoji. Melanie ten rozkol vnímá a začíná se to dostávat do situace, kdy s ní byl v jejím bytě sám. Krůčky důvěry, které udělala směrem k němu, kterou si začal získávat, začínají znovu upadat. Tohle rozhodně nedopustí. Cestou z Abbiina pokoje zaklepal na ten Melanie. Když otevřel, seděla za svým stolečkem a něco malovala, byla do toho tak zabraná, že vůbec nezvedla oči od výkresu.

Postavil se za ní a žasnul nad jejím nadáním. Malovala Neverland, malovala vše, co viděla svým nádherným dětským pohledem a svojí čistou duší. Zvířata si hrála s lidmi, divoké šelmy se mazlily s těmi, které by byli za jiných okolností jejich potravou, pohladil jí láskyplně po vlasech.

"Melanie, to je překrásný obrázek! Opravdu se ti moc povedl! Kdo je tady ta paní, je to maminka, že?" Podíval se na okraj obrázku, kde Abbie prohlížela nemocnou nohu nějakému kolouškovi a Melanie jí pomáhala.

"Jo, to je maminka, jak pomáhá zvířátkům, protože dětem už pomohla a ty jsou zdravé, proto se smějí a hrají si…" …odpověděla prostě. Jak je duše dítěte čistá…pomyslel si a povzdechl, přisedl si k ní na židličku a vzal ji za ruku.

"Melanie, no a proto jsem vlastně tady! Aby maminka zase mohla léčit děti a klidně i zvířátka, potřebuje se sama nejdřív uzdravit, ale sama to nejspíš nedokáže, musíme jí pomoct my dva. Musí cvičit, aby se zase mohla postavit na nohy. Nepomohla bys mi s tím uzdravit maminku?" …položila pastelku a dívala se zpříma do očí muže, o kterém zatím netuší, že je její otec. "Jak to uděláme, když maminku ty nohy bolí?" …řekla zvědavě.

"Melanie, ráda plaveš, viď, tak si oblékni plavky, já udělám to samé a maminka zrovna tak a půjdeme do bazénu, můžeme si tam zahrát nějakou hru a maminku nenápadně přesvědčíme, aby cvičila ve vodě, tam jí to nebude tak bolet. Společně maminku uzdravíme." Nadšeně souhlasila, líbila se jí ta představa, že to bude právě ona, která pomůže mamince s uzdravováním.
.... ... ...

Přesně za půl hodiny stál oblečený pouze do bílého froté županu s logem Neverlandu v přízemí domu, kde byl bazén a čekal, zda Abbie opravdu dorazí, za malou chvilku přišla Melanie a pomáhala Abbie tlačit vozík a o něčem si povídaly a smály se... Ach, jak mu ten Abbiin smích chyběl a chybí.
"Tak, připraveny?" …zeptal se a prohlížel si Abbie, zabalenou do stejného županu, jaký si vzal on sám. Melanie jen kývla hlavou, ale Abbie nic.
"Abbie?? Máš pod tím županem plavky?" …znovu se zeptal, když viděl, jak se Abbie bezradně rozhlíží kolem. "Neboj se, do vody ti rád pomůžu." Jen zabrzdila vozík na kraji bazénu. "To určitě!" …pomyslela si…a kdyby tu nebyla Melanie, stačilo by ho jen maličko šťouchnout a byl ve vodě jako první, ale zatnula zuby. Štval ji, jak se o ni staral, jako o batole, štvala ji vlastní bezmoc, celá tahle situace v místě, kde s ním bývala šťastná.

"Tak dámy, připraveny?" …a nemusel se ani ptát, Melanie skočila šipku do vody, zatímco Abbie neochotně rozvázala uzel na županu a stáhla si ho z rukou a nechala jen volně na ramenou a vyčkávala, co bude. Michael rozvázal župan, svlékl ho a odhodil stranou na ratanové lehátko poblíž. Ač na něj nechtěla tak hladově zírat, neubránila se.

Viděla znovu jeho dokonalé, vypracované tělo, které obepínaly pouze plavky a dělaly mu tak neskutečně pevný zadek, jeho lýtka, stehna...pošimralo ji v podbřišku, když sjela o maličko výš...jeho břišní svaly... "Abbie??" …jeho hlas ji vytrhl z myšlenek. Bylo jí, jako by se probudila po hypnóze a to, co viděla, ji rozhodně nenechávalo v klidu. "Jo!" …odsekla nepřítomně.

Ale to už ji opatrně Michael bral do náručí a pomaličku s ní sestupoval do vody. Kontakt jejich polonahých těl v něm vyvolával touhu, znovu se dotýkat jejího alabastrového těla, které se ani trochu nezměnilo, přesně tak si ho pamatoval, cítil její ňadra na své hrudi, jak se prudce zmítají v jejím rychlém dechu, i když zvolila cudné jednodílné plavky, tak ho ten dotek nenechal klidným, naopak těšil se, až se zchladí ve vodě, jinak půjdou jeho myšlenky i vidět.

Držel ji pevně v náručí, dotýkal se její pokožky, zblízka vdechoval vůni jejích vlasů, těla. Vnímal její ruku kolem svého krku, kéž by ho tak objala spontánně a ne z nutnosti v dané situaci.

Podíval se do její tváře a ona do té jeho, pomalu sestupovali schůdek po schůdku do bazénu. "Proč to děláš? Nemusíš se přece tak angažovat, ta nehoda nebyla tvoje vina, jen moje nepozornost…" ..."Abbie, jak to, proč? Co je to za otázku, mohl bych ti říct, že opravdu cítím vinu za to, co se ti stalo nebo, že ji chci odčinit, ale ne! Věř si tomu nebo ne, mám tě pořád rád, moc rád! Máme toho společného víc, než si myslíš a to naši dceru." Podíval se na Melanii, která skotačila ve vodě a znovu pohledem vyhledal její modré oči, plné rty, nádhernou šíji, která v něm vyvlávala žádost těla, všech smyslů.

Ani nepostřehla, že Michael s ní v náručí stojí v bazénu a po pás ve vodě, jak mu smáčí voda vlasy a rozděluje na pravidelné pramínky, které se lepí na jeho krk.

Ponořil ji do vody, přidržovala se kraje bazénu a s pomocí Melanie uchopil její nohu, na které byla viditelná jizva a pomaloučku se ji snažil pokrčit, dokud nejevila známky bolesti …. "A pak pomalu natáhnout, pokrčit ... a druhá noha …"

50.kapitola

3. září 2016 v 7:30 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Chci tě na rukou nosit!


Neprobudila se, ani když jsme byli na dohled Neverlandu, kde nás všichni čekají a hlavně Melanie. Auto zastavilo, nejspíš ten pohyb ji uvedl do bdělého stavu. Zamžourala a dezorientovaně se rozhlížela kolem sebe. Jemně se dotkl její ruky. "Abbie, jsme na místě." …procitla.

Otevřela oči a to, co viděla, to, co dobře znala, vytěsnila ze svého života,znovu nabylo svou reálnou podobu a nekonečné výčitky svojí tvář. Stáli před hlavním domem místa v Zemi Nezemi.

Pomalu si sundala nohu ze sedačky, jednu i druhou a posadila se, Michael už mezi tím nechal vyložit zavazadla, i její rehabilitační pomůcky, berle a vozík. Chtěla se na něj přesunout, ale to už se skláněl před otevřenými dveřmi a než stihla zaprotestovat, pomáhal jí ven a co víc, nevěděla jak, ale ocitla se v jeho náručí.

"Co, co to děláš?? Okamžitě mě pusť!" …díval se zblízka na ni a ona na něj, tak, že cítila jeho mentolový dech na své kůži. "Ale Abbie, to neudělám s ohledem na tvé zranění. "Tak mě posaď na ten zatracenej vozík, neprosila jsem se tě o nic a takovej servis nepotřebuju!" …snažila se ošívat, marně, držel ji pevně a ona musela chtěj nechtěj aspoň jednou rukou obejmout jeho krk.

"Co když to neudělám?" …dobíral si ji a bavil se tím, jak je v obličeji mírně pomačkaná od spánku a mžourá do sluníčka jako malé kotě, které neváhá zatnout drápky…o něco smířlivěji pronesla: "Přece se se mnou nebudeš dřít do schodů, to si nezasloužíš." Nejistě se rozhlédla kolem. Pevně ji sevřel ve svém náručí, zadíval se do její tváře s takovou něhou, až znejistěla, měla dojem, že dokáže číst i její myšlenky.

"Třeba jsem po tom toužil celý svůj život." Nechápala. "Po tom, aby ses musel se mnou dřít do schodů? Tak, to tě teda fakticky lituju!" …řekla ironicky.

"Ne, ale toužil jsem tě celý svůj život na rukou nosit a v tom je dost zásadní rozdíl!" Cítil, jak se zachvěla v jeho náručí, to, co jí právě řekl, myslel smrtelně vážně. Najednou jí došlo, co tím myslel, píchlo ji u srdce, visela pohledem na jeho tváři, rtech, jeho oči znovu němě vyčítaly, musela se podívat jinam, to, co k němu cítila, nebyla minulost a s ním tady bylo vše tolik živé i o tolika letech opět tak intenzivní.

Mlčky s ní vyšel bez sebemenšího náznaku únavy, schody až do vestibulu domu, kde na ni čekalo překvapení v podobě uvítacího výboru, Christel držela Melanii za ruku a ta se jí vytrhla, sotva zahlédla vejít Michaela s maminkou v náručí a běžela jí předat kytici frézií. Tak, nějak se tyto drobné a voňavé květiny k Abbie hodili, věděl, že je milovala.

Opatrně ji posadil do měkkého křesla, přisunul malé polstrované sedátko, aby si mohla natáhnout nohu, ale to už se k ní Melanie rozběhla a objímala ji, bylo to dojemné setkání. Abbie jen ztěžka dýchala a oplácela polibky své dcerce, která jí o překot vyprávěla, co všechno už tady zažila. Objímala svoji maminku, držela se jí kolem krku a ona ji láskyplně hladila po jejích dlouhých vlasech, které se stáčely do hustých prstýnků.

"Melanie, buď opatrná na nohu maminky, je stále moc bolavá." Něžně napomínal Michael Melanii a šel pro vozík, který právě jeho řidič přinášel za nimi a posadil se vedle Christel na sedačku.

"Tak, jak jste to tady spolu zvládli?" …zeptala se po chvíli Abbie a těkala očima z jednoho na druhého.
"Nemusíš mít obavy Abbie, dobře, ale jsme moc rádi, že tu jsi s námi, já se budu muset vrátit do nemocnice." …řekla Christel "A kdy?" posmutněla Abbie... "Ještě dnes večer nebo maximálně zítra brzy ráno… už zítra nastupuju službu. Takže ti ještě pomůžu vybalit." Podívala se na množství zavazadel složených na zemi, Michael zabalil snad opravdu všechno, co našel.

Jen si povzdechla a mlčky se natáhla po vozíku a přisunula si ho blíž, aby se na něj mohla posadit. Michael okamžitě vyskočil a chtěl jí pomoct, ale Christel ho mírným posunkem zadržela a tiše pronesla. "Ne, nech ji, musí sama."

Musel uznat, že měla pravdu, ale lámalo mu srdce vidět ji takhle...bezmocnou.

Když viděl, jak se ztěžka posadila do křesla a dávala si své vlastní bezvládné nohy na stupátka u vozíku, jen bolestně, křečovitě přivřel oči. Jiný pár očí ho sledoval, byla to Melanie, která měla nejspíš vrozenou a od Abbie vštípenou potřebu pomáhat, jí podržela vozík a citlivě jí pomohla s umístěním bolavé nohy, tak, aby, až se vozík rozjede, měla pohodlí a noha klid.

"Děkuji Melanie, jsi moje zlatíčko, ale zvládnu to sama!" Vydechla s únavou.

"Já vím, mamí, že jo, ale víš, jak to vždycky říkáš ty mě, když něco nevím, neumím? Spolu zvládneme vždycky všechno, jsme přece dvě šikovný, statečný holky a máme jedna druhou! " …opáčila na to Melanie a Michael se musel otočit dojetím, jak se mu rozklepala brada...tyhle dvě jemu drahé bytosti se musely v životě prodírat, jak se dalo a až teprve nyní viděl, jak je jedna na druhé citově závislá.

Bylo mu do pláče, s jakou samozřejmostí Melanie pomáhá své matce, aniž by jí kdokoliv, cokoli říkal, prosil, vysvětloval, je to pro ni samozřejmé. Nyní viděl, kolik toho v jejím životě propásl, zameškal a jakou skvělou práci Abbie odvedla při její výchově.
I když se v jeho nitru znovu ozval ten pochybovačný, dotěrný hlas. "Nemusela být přece na to sama! Rozhodla se tak! Opustila tě!"

Sledoval, jak tlačí její vozík do pokoje, který sousedil s tím jejím. Jak jen to tady spolu zvládnou? Jak to zvládne on? Zvládne to vůbec ona sama?