Říjen 2016

61.kapitola

27. října 2016 v 5:55 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Odpuštění

Tak, tato kapitola bude nejdelší v této povídce a zároveň takový monolog Abbie a vy, stejně jako Michael, se KONEČNĚ dozvíte, proč to tehdy udělala, i když malý nástin tam byl, když odcházela. Snad Abbie pochopíte i přes to, že tehdy Michael hodně trpěl a my mohli Abbie snadno odsoudit.
* * *
Podívala se zpříma do jeho očí a bojovala sama se sebou, se svými emocemi, nebylo to pro ni snadné, přemáhala dojetí i pláč, byla uzlíček nervů.

"Víš, Michaeli, proč jsem tehdy skutečně odešla? Po tom koncertě, když jsi mi říkal, že se mě musíš na něco zeptat, stejně tak já ti chtěla něco říct, měl to být ten vhodný okamžik, proto svěření sladkého tajemství, které jsem měla na srdci. To něco bylo právě to, že už jsem věděla, že čekám naše dítě. Před koncertem nebyl čas ti to v klidu říct a po koncertě už bylo pozdě.

Když tě postřelili a já tě držela v náručí, nedovedu ten příšerný strach o tebe ani popsat, stejně tak pak v nemocnici, kdy jsem seděla u tvé postele a modlila se, abys jsi přežil. Když jsem se pak od Wayena dozvěděla, že to bylo na objednávku a ten, co ti to udělal, byl "jen" vykonavatel, mě zachvátila panika! Nepopsatelný strach o tebe a naše nenarozené dítě. Víš, po celou dobu, vlastně po celá léta, se mi vracel jeden zlý sen, noční můra, která mě pronásledovala a uvrhovala do hlubokých a těžkých depresí a já ztrácela půdu pod nohama a propadala se stále hlouběji…často jsem nevěděla, jestli to byl sen nebo realita.

Muž bez tváře, zahalený v černé kápi, na tebe vystřelil, když jsme šli tvým fanouškům ukázat naše miminko, ještě v peřince, byl jsi tak strašně šťastný, vlastně my oba… já…snažila jsem se vás bránit a zabránit mu v tom, ale viděla jsem, jak vytáhl pistoli a vystřelil. Chtěla jsem vás ochránit oba dva, ale viděla jsem, jak se zavinovačka, ve které spokojeně vrní naše miminko, barví do ruda, křičela jsem, prosila, plakala... Marně!
Když se mi tento sen zdál poprvé, seděla jsem u tebe v nemocnici, ale probudila jsem se včas…vlastně mě z něj probudila tvá maminka, která tě přišla navštívit a já viděla v její tváři přesně tu samou bolest, kterou jsem já měla v tom snu, bylo mi jí nesmírně líto, byla jsem zničená.

Propadala jsem se ve svém smutku stále hlouběji, ale chtěla jsem ochránit a donosit bezpečně naše dítě. Udělala bych cokoliv pro to, aby se narodilo zdravé. A tento zájem jsem stavěla nad všechno ostatní! Nad mé osobní štěstí i spokojenost!

Když jsem se rozhodla odejít z nemocnice, ano, opustit tě, nebylo to proto, že bych tě nemilovala, ale právě naopak. To kvůli našemu miminku…měla jsem strašný strach o to malé, zpanikařila jsem.

Nebýt Christel, nikdy bych nezvládla ani donosit, ani porodit Melanii. Léčila jsem se na psychiatrii, aby nikdo nevěděl, odmítala jsem jakékoliv antidepresiva, i když mi lékař tvrdil, že jsou pro dítě neškodná, vím své. Nechtěla jsem je brát kvůli miminku, abych mu neublížila ve vývoji, ani v budoucnu a bojovala jsem stále s tou stejnou noční můrou. Smutek a depresi jsem zaháněla prací v nemocnici, ještě jako zdravotní sestra na dětském oddělení, na onkologii jsem se nevrátila, protože to už bylo nad mé síly. Do toho jsem pokračovala ve studiu na medicíně, učila se o nočních službách, usínala prakticky únavou kdekoliv. Christel stála vždycky při mně i na úkor svého osobního života, obětovala se mě i Melanii, hlídala mi stravování, tlak, termíny zkoušek, lékařských prohlídek. Dokonce to se mnou vypadalo kolem pátého měsíce velmi zle...nepřibírala jsem, ztrácela jsem na váze, hrozilo, že o miminko přijdu a zase se vracela ona noční můra a hlavně výčitky, že jsem tak zbaběle od tebe utekla.

Víš, když jsem za tebou do té nemocnice tehdy přišla, Wayen mi nevědomky předal krabičku, kterou u tebe lékaři našli v bundě…a vím, že jsi mě chtěl tu noc požádat o ruku." Podívala se do jeho tváře, byla bledá jako ta její, po tvářích mu tekly slzy...setřela je.

"Michaeli, věděla jsem, že to se mnou myslíš vážně a možná i proto jsem byla ze všeho tak podělaná strachy. Snad, aby se ten sen nevyplnil. Ty davy kolem tebe mě děsily, deprese se násobily a já zbývající dva měsíce do porodu musela s krvácením zůstat v nemocnici, aby se Mel vůbec mohla narodit!

Když se pak Melanie narodila zdravá, donošená, byla jsem ta nejšťastnější žena pod sluncem, když jsem naši maličkou držela v náručí, ať to bylo poprvé nebo po tolikáté a znovu si vyčítala, o co všechno jsem tě připravila! Vlastně i ji! Navíc si dokážu představit, jak jsi to musel zle snášet ty. Chápu, že jsi to vnímal jako křivdu, zradu, snad jsi mě i nenáviděl a měl jsi na to svaté právo. Když jsem cestou z nemocnice viděla titulky novin, jak tě vyfotili, jednou s tou, pak zase mnohokrát s jinou ženou, bylo mi jasné, že vytloukáš klín, klínem! Mohla jsem se zlobit ne na tebe, ale na to, že jsem to dopustila, protože vím, že takový nejsi.

Pak jsem po čase v rádiu zaslechla, že ses oženil s Lisou, zrovna jsem kojila naši malou. Dodnes si pamatuju, jak jsem v kuse brečela a moje bolest se přenášela i na Mel. Kolikrát jsem měla nutkání tě kontaktovat, říct ti, že máš dceru, ale neměla jsem právo ti kazit manželské štěstí po tom, co jsem ti provedla, nepatřila jsem už do tvého života.

Bolelo to, strašně to bolelo, při každém pohledu do tváře Melanie, viděla jsem tvojí podobu, tvojí tvář, znovu se obviňovala, ale říkala jsem si, že pokud jsi šťastný, zapomněl jsi na mě, oprostil ses od toho všeho, žiješ si svůj život a tím jsem se chlácholila.
Christel se stala náhradní matkou pro Melanii, když jsem pak já později začala pracovat, abych nás uživila, dál studovala a na jedné z přednášek jsem se seznámila s Anthonym, který nám přednášel pediatrii a stali se z nás přátelé, dobří přátelé.
Navštěvoval nás doma, mě i Christel, nosil Melanii drobné pozornosti. Vlastně byli to mí nejbližší a jediní přátelé tou dobou, Christel i Anthony, kteří hlídali malou, když jsem šla na zkoušku nebo do služby.

Jak jsem ti už řekla, nikdy jsem s Anthonym nic intimního neměla, i když jisté náznaky tu byly, nebyl by proti sblížení, dokonce se o to i snažil a je to logické, ale já prostě nemohla, vždycky jsem cukla. Nijak na mě netlačil, věděl, že jsem si něčím zlým prošla, ale nikdy jsem mu neřekla žádné podrobnosti. Strašně moc mi chyběla mužská náruč, ale ta jeho byla jen přátelská a jistým způsobem měla nahradit tu tvoji. Prostě byl při ruce, když mi bylo zle, smutno, všechno mi přerůstalo přes hlavu.

Anthony tou dobou už pracoval v L. A . v dětské nemocnici, hlídal mi tam pracovní místo, než jsem dokončila studium, nebýt jeho pomoci s učením, praxí a zkušenostmi, nikdy bych v tom zápřahu nebyla schopná tu školu dodělat. Když se tak stalo a ze mě se stala doktorka, Melanii byly skoro čtyři roky, brávala jsem ji do nemocnice, pro děti zaměstnanců tam měli jesle, vlastně to byla její rodina. Bylo to pohodlné mít ji nablízku, být s ní, jak jen to šlo, každou volnou chvilku a zároveň vědět, že je o ni postaráno! S Christel jsme si střídaly služby tak, abychom jí zajistili domov, aby ona věděla, kde je doma.

Anthony nás dál navštěvoval, pomáhal a můj život nabíral stabilitu a nějakou jistotu, až do chvíle, kdy jsem vešla do nemocničního pokoje k nemocné a uviděla tě po tolika dlouhých létech odloučení v náručí s naší dcerou, o které jsi neměl ani tušení, že je tvoje. Byla to jak rána dýkou přímo do srdce.

Stejně pak jako i po tolika letech vidět a slyšet tvůj hlas, který mi říkal to, co se odehrává ve tvém srdci a...že čas ty rány nezhojil, naopak. Znovu při té vzpomínce zavzlykala a utřela si slzy. "Michaeli, můžeš mi odpustit?!" …zavzlykala.

Nesnesl to, slyšel toho tolik, aby si jí vážil…snad ještě víc ji obdivoval a zároveň by si znovu jednu vrazil za to, co jí tehdy řekl a za to, co pak následovalo. Nechtěl už víc slyšet! Nechtěl ji déle trápit.
To, co mu právě řekla, bylo dostatečně silné na to, aby vymazalo i stíny pochybností z jeho srdce a litoval toho, jak moc jí křivdil, podezíral tehdy i po jejím návratu na Neverland, jeho vinu mu teď připomínal vozík, ze kterého si umanul ji dostat!
Pevně ji plačící objal a z jeho očí tekly slzy v nevysychající stezce, které zůstávaly na jeho tváři…

"Abbie,já ti odpustil už dávno!!! A už dost, netrapme se navzájem. Tolik jsem ti křivdil! Tak strašně moc tě miluju a obdivuju! Nyní už chápu. A děkuji ti za tvoji odvahu i za to, že jsi ničemu a nikomu nedovolila, aby vzal život našemu dítěti, jsi neskutečně silná žena, kterou nadevšechno miluju, víc než vlastní život! Neznám nikoho, kdo by dokázal to, co ty!" …plakala na jeho hrudi, až jí hluboké vzlyky otřásaly, plakal s ní, konejšil jí.

Snad jsou to poslední hořké slzy v jejich životech.

David Nordahl...

25. října 2016 v 19:37 Videa, která stojí za to vidět! ♣
mluví o Michaelovi. Díky, za tak krásná a hřejivá slova, plná osobního obdivu, svědectví , které pohladí po duši ♥



60.kapitola

20. října 2016 v 20:46 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Smím…?

Vytřeštila na něj nevěřícně oči, když slyšela z jeho úst zcela zřetelně: "Smím poprosit o tanec?!"

Nevěřícně zamrkala a zmizela jí barva z tváře. "Michaeli, děláš si snad ze mě srandu!!?" …snažila se vysmýknout jeho ruce, která se k ní natahovala, aby jí pomohla z vozíku a viditelně posmutněla a znejistila. Na klíně měla stále jejich fotku, do které zabodla nyní svůj pohled, chtělo se jí plakat, křičet…zhluboka se rozdýchávala…

Pevným hlasem, stejně tak pevným gestem natažené ruky, dával najevo, že to legrace není. "Ne, Abbie, myslím to smrtelně vážně! Nedovolil bych si žertovat o něčem takovém. Byla by to krutá sranda." Jeho bezelstný hlas nasvědčoval pravdivosti jeho slov a úmyslů.
"Ale Michaeli, já...nemůžu, copak sis nevšiml, že…" …hlas se jí zadrhl. Tak nerad ji viděl tak zlomenou. Chtěl zpět tu Abbie bojovnici, které nejde pro kousavé slovo daleko, stejně tak, jako se nebojí poprat s Miss, když je přesvědčená o své pravdě.
Pevně chytil vozík, když se snažila "utéct", sklonil se nad ní... "Jistě, že jsem si všiml! Mám na tom totiž svůj podíl viny! Ale ty taky!" …řekl nekompromisně.
Co to k sakru vykládáš, že já taky?!" …začala se dostávat do ráže, přesně tak, jak doufal a spoléhal na to, že v ní probudí tu její vzpurnost.
"Abbie, no jistě, že ty taky! Především, přestaň se už konečně trestat, za to, co jsi před léty udělala! Sice stále nevím, proč jsi ode mě utekla, dokonce s naší dcerou pod srdcem, ale já ti ve svém srdci odpustil, i když věř, nebylo to lehké sám v sobě bojovat. Ale ty musíš odpustit sama sobě, rozumíš? Nesnesu pomyšlení, že zůstaneš takhle a kvůli … mně!!" …křečovitě svíral její ruce na vozíku.

Rozplakala se a opřela své čelo a jeho tělo, které se nad ní naklánělo, bylo pevné, jako skála a ona si připadala, jako zahnaná do kouta s vědomím, že to, co právě řekl, byl střet s realitou s jejím vnitřním strachem, pravdou obnaženou až do morku kostí.

Jeho něžná ruka ji pohladila po vlasech na sklopené hlavě, polibek do vlasů, trpělivé čekání, než se maličko uklidní. "Abbie, snažně tě prosím! Věř mi!!" …jeho hlas se třásl stejně tak, jako její tělo, její ledové ruce...jeho nabízenou ruku, kterou bázlivě přijala.
"Nezvládnu to." Špitla zahanbeně... "Ale ano, zvládneš! Víš, jak to dělala moje matka, když učila moje sourozence chodit a nebyli si v chůzi jistí? Dělala to s každým z nás tak a byla to sranda, Janet si to vždycky schválně užívala, i když chodit už dávno uměla"...snažil se jí zvednout náladu.

Miku, prosím...ne…!" Zvednu a tě a ty si stoupneš na moje nohy, a já jimi budu pomalu pohybovat, takže si prostě pomalu zatančíme, ano? Neboj se, budu tě pevně držet, nemusíme vydržet "tančit" dlouho...pro začátek tak tři čtyři skladby stačí!" …zasmál se a zavtipkoval... jen bezmocně protočila oči v sloup a stiskla zuby jako, když jí čeká něco nepříjemného.

Ale to už ucítila, jak ji pevně objal kolem jejího těla, přitiskl na své tělo, jak jeho ruce kolem ní vytvořily záchranou síť. Cítila své nohy, jak se třesou na těch jeho, vlastně třásla se úplně celá. Položila odevzdaně hlavu na jeho srdce, jako by se jejím tlukotem chtěla sama uklidnit, možná až moc přemýšlela, byla jako v křeči. Okamžitě to poznal, její ruce se zatínaly do jeho zad, ramen.
"Abbie, uvolni se, vypni...osvoboď se od toho, poslouchej a následuj hudbu..." …pohladil ji po vlasech a jemně se otřel svým obličejem o ten její. Znovu se zachvěla, mlčela, až příliš se soustředila na své nohy.

Hrála pomalá, něžná hudba, lehce se pohupoval z nohy na nohu, držící ji v náručí, na jeho nohách, i když nejistě stála a držela se ho jak klíště, jako by to celé musela jen přetrpět, aby se pak vrátila na vozík.
Začala hrát další skladba, stejně melodická a romantická.

"Abbie, vzpomínáš? Je to naše píseň, na kterou jsme spolu tančili před lety na tom večírku." Pohladil ji po zádech "Ano, nejde zapomenout!" …špitla na jeho hrudi. Naklonil k ní svoji hlavu a vyhledal její ústa, jedině tak ji zbaví ztuhlosti těla. Nejdřív ji políbil jen letmo, zasypával drobnými, něžnými polibky. Polibky se stávaly intenzivnějšími, hlubšími a vášnivějšími a oni až příliš zadýchaní, narůstající touhou. Jejich pohyby sjednotil tanec, vzpomínky a láska, která je zcela pohltila.

Konečně cítil, jak její křečovitost ustala, jak její svaly na těle povolily. Nepřestávali tančit a líbat se, laskal jí rty, doteky a ona se konečně osvobodila od viny, kterou snad stále cítila. Pohladila ho po zádech a její ruka spočinula na jeho zadku.
"Ach, Abbie, po tomhle jsem tak dlouho toužil!" …řekl vděčně. "Kdybys nepovídal, stejně se se mnou musíš jen namáhat." Pronesla sebekriticky, když hudba doznívala…a on oddělil na malý okamžik své rty od jejích.

"Ale vůbec ne, zvládla jsi to sama! Možná jsi nezaregistrovala, že už víc, jak půl skladby, tančíš sama bez mé podpory." Usmál se vítězně a ona vyděšeně pohlédla na jejich, především pak na své nohy. A opravdu! Stála na vlastních nohách, i když malátně, ale stála. Dokázala to! Vlastně on to dokázal!! Zatmělo se jí před očima a myslela si, že omdlí, když se jí podlomila kolena a jejímu pádu pohotově zabránil on! Jeho láska a velkorysost přítomného okamžiku, stejně tak, jako děsivé mlčení o bolavé minulosti. Je nejvyšší čas mu ji svěřit.
Vzal ji do náruče a posadil do pohodlného křesla a sedl si vedle ní, vzal ji za ruku a políbil ji "Děkuji za tanec, Abbie! A nejen za ten!"

"Michaeli, to já děkuji tobě a mnohem víc a za tolik, že to nedokážu vyjádřit slovy." Přijala skleničku vína, kterou jí podal…sbírala odhodlání, po klikaté už?

"Noc je ještě mladá, nemyslíš? Je škoda jít spát, i když s tebou bych šel rád!" …znovu se usmál a světla svíček se mu odrážela v planoucích očích. Políbil ji na krk a její tělo okamžitě zareagovalo, zachvěla se vzrušením, když následovaly další a další polibky…hrozilo, že se mu dá se vším všudy.

"Michaeli, prosím …" Copak, nelíbí se ti to?" …zažertoval Michael, i když věděl, že opak je pravdou a sklonil se k ní znovu. Ale dala mu ruku na hruď, aby ho zadržela a odtáhla ho od sebe.

"Právě, že líbí, až moc! Ale já nemůžu pokračovat v čemkoliv, aniž bych ti už konečně řekla, proč jsem to tehdy udělala! Věř mi, je to pro mě bytostně důležité, protože jsi měl ve všem pravdu, tehdy v nemocnici, i teď, než jsi mě požádal o tanec. Ano, to moje vina mi nedovoluje být šťastná a snad i zdravá. A pokud je noc ještě mladá, vyslechni mě a pak se teprve rozhodni, jestli mě ještě pořád chceš."

Nevěděl, co uslyší, ale věděl, cítil už dávno, že jí to nesmírně mučí a skličuje. Dolil skleničky, pevně jí stiskl ruku a byl připravený na všechno…a nebo si to alespoň myslel!

59.kapitola

15. října 2016 v 20:02 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Nostalgie

Seděla v knihovně nad rozečtenou knihu, na kterou se stejně nemohla soustředit. Usilovně přemýšlela o tom, co se stalo dnes. Částečná úleva jí naplňovala srdce i mysl, Melanie ví, že Michael je její otec. Těšilo ji, jak to klidně přijala, i když situace, která tomu předcházela, rozhodně klidná nebyla.

Podívala se na hodiny, bylo něco po deváté večer. Michael šel Melanii přečíst pohádku na dobrou noc, byla ráda, i když se cítila tak nějak odstrčená, když si ho Mel vyžádala, ale přijala to a byla ráda, že ti dva konečně o sobě ví, že jsou dcera a otec, otec a dcera.

Bezmyšlenkovitě zavřela knihu a vozíkem, na kterém seděla, ji šla vrátit do knihovny. Zaujal ji v řadě pečlivě seřazených knih malý cíp, který vyčníval nad hřbety knih. Pomalu ho vytáhla a v rukou držela fotografii, na které byl Michael a ona, tehdy z toho večírku, při které měla "nehodu" se šaty.

Vybavila si tu pro ni trapnou scénu, kdy při tanci jí půjčené šaty slezly až pod prsa a Michael ji zachraňoval od pořádného trapasu. Musela se nostalgicky pousmát. Vybavila si tanec samotný, rozpálené Michaelovo tělo, ruce, které ji tiskly v náručí, jeho dech, úsměv…Všechny pocity, vzpomínky, jako by byly záležitostí pár hodin a ne tolika let. Láskyplně přejela fotografii rukou.
Vzpomněla si i a na to, co přišlo po tom večírku - jejich první společná noc, milování. Tak intenzivní pocity to byly, že se celá rozechvěla a ani si nevšimla, že do pokoje neslyšným krokem vstoupil Michael a stojí přímo za jejími zády. Stejně, jako tiše vstoupil, také tak promluvil.

"Slušelo nám to tam spolu! Dodnes na ten večírek nemohu zapomenout, zvlášť na ten jeho nádherný závěr!" …pronesl zastřeným hlasem do téměř posvátného ticha. Z jeho příchodu, zasněného hlasu, parfému, který ucítila dřív, než zaregistrovala jeho fyzickou přítomnost, jí naskočila husí kůže na krku. Jak je možné, že na něj tak reaguje, jak je možné, že v jeho blízkosti jí vypovídají službu všechny smysly, zvláště pak rozum.

Cítil, jak se usmála koutkem úst… "Nezapomněl jsi?"...řekla nostalgicky, aniž by se otočila, stejně cítila jeho pohled ve svém týle. "Jak bych jen mohl zapomenout? Bylo by to, jako zapomenout na druhou polovinu sám sebe a svého srdce. I když přiznávám, ne, že bych se o to nepokusil."

Bylo to pro ni další láskyplné vyznání s dozvukem bolesti, kterou mu tehdy svým zmizením způsobila. Prudce zamrkala, aby zahnala slzy viny, bolesti a zklamání, které mu způsobila. Otočila se k němu čelem. "Smím si jí nechat?" … pohlédl na ni a jejich pohledy, jako by jejich dva životy vracely v čase, kdy jejich láska byla intenzivní, nezatížená starostmi a bolestí.
"Abbie, smíš cokoliv!" …ten jeho pevný, laskavý pohled ji znovu dostal i znejistil zároveň. Špitla prosté: "děkuji" … "To já děkuji tobě, Abbie!" …když viděl její tázavý pohled. Dodal: "Děkuji ti za Melanii, za to, jak jsi ji vychovala v nádhernou citlivou bytost. Děkuji i za to, že jsi jí řekla, že jsem její otec, moc to pro mě znamená, ani nevíš, jak moc!"

Až nyní si všimla, že Michael drží v ruce láhev francouzského šampaňského a dvě skleničky, které postavil na stolek.

"Michaeli, jsem za to ráda! Melanie má toho nejlepšího a nejskvělejšího otce, kterého by si mohla kdy přát!" …řekla dojatě a chvatně setřela slzu z tváře.
"Tak na to si připijeme!" …otevřel láhev a naplnil obě skleničky a jednu jí podal. Jeho pohled zjihnul, jeho úsměv se jí zdál ještě laskavější, než dřív, i když se maličko změnil z toho chlapeckého, rozpustilého na mužný, sebevědomý a podmanivý… a pro ni až tajemný.

"Tak, na co? …zeptala se až bázlivě. Nevěděla, jak to tento člověk a muž jejího srdce dělá, ale vždycky dokázal odhadnout její rozpoložení, obzvlášť po jejím "návratu".

"Co třeba… na nejlepší a nejskvělejší rodiče, které si mohla naše dcera přát? …. A také na zdraví, na to tvoje, Abbie!" …jeho pohled sjel k jejím nohám, které volně odpočívaly na stupátkách vozíku, až příliš dlouho odpočívaly! Pomyslel si, nešlo si nevšimnout, jak jsou slabé a křehké.

Zvuk křišťálových sklenek a šumivého vína proťal místnost, čas, přítomnost. Oba dva se zlehka napili. Ani jeden z nich nechtěl rušit zbytečnými slovy tuto až posvátnou chvíli. A přece jen...

"Něco tomu chybí...!"…zamračil se najednou Michael a ona k němu plaše vzhlédla ze svého vozíku.
Sledovala, jak se otočil a odešel ke komodě, kde vzal ovládání a pustil pomalou lyrickou hudbu a vrátil se k ní.

Znovu upil doušek vína, poklekl před ní, podíval se jí zblízka do tváře, opatrně jí vzal z ruky nedopitou skleničku a pak řekl něco, co zcela změnilo tuto chvíli, okamžik, situaci, bylo to, jako blesk z čistého nebe!

P .S .: A teď si můžete tipnout, co to asi bylo? Smějící se Ale vzhledem k tomu, že v této povídce, překvapuji sama sebe, tím, že není všechno tak, jak se nabízí, tak mě zajímají vaše myšlenkové pochody a prosím, sem s nimi Mrkající

Fotograf ...

13. října 2016 v 7:33 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Dick Zimmerman, mě tou svojí historkou pobavil a vidět Mika v nalepených vousech, pozdě v noci.. :-)


58.kapitola

9. října 2016 v 9:01 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Odpustíš mi…?

Vyšel přesně po půl hodině z koupelny, jak předpokládala, upravený, oblečený do tmavých kalhot a v červené košili, na které byly mokré skvrny na ramenou, kam dopadaly jeho mokré vlasy, které voněly čerstvou sprchou a stáčely se pravidelných pramínků.

Seděla na posteli a dívala se ven z okna. Pohled na zeleň v Neverlandu ji uklidňoval, vzpomínala, jaké to bylo, když tady strávila první den, na ten klid a relax. A její pocity se v mnohém nezměnily, ani dnes, ani po tolikáté.

"Abbie, stále jsi ještě odhodlaná...?" …přidřepl si k ní a pohladil její stehna a mírným tlakem jí je donutil otevřít tak, aby byl k ní blíž, klečel před ní. Jemně se dotkl dlaní její tváře, viděl v ní obavy a její jasně modré oči se kalily smutkem. Jen přikývla. Rozhodl se jí toho napětí zbavit. Vzal ji něžně za bradu a zvedl ji tak, aby jí viděl do očí a zkoumal každý rys její tváře, každou její pihu, kterou tak důvěrně znal.

"Abbie, chci, abys věděla, že cokoliv uslyším, co si řekneme, nic nezmění na citech, které jsem k tobě choval tehdy, stejně, jako dnes. Nikdy jsem nikoho tolik nemiloval, jako tebe! I když v mém životě byly ženy, přiznávám, nebyl jsem žádný svatoušek, dokonce jsem byl i ženatý, ale nebyl jsem v manželství šťastný, nemohl jsem být, protože jsi TY nebyla mojí ženou. Každou jsem srovnával s tebou a nebyl jsem ochotný, ani schopný vzdát se toho co jsem prožíval s tebou, nebyl jsem schopný vzdát se myšlenky na tebe, i když jsem se o to přes všechnu tu bolest, tak strašně moc se snažil. Moje půlka srdce ti patřila a patří a ta druhá nebyla připravená pro žádnou jinou. Nemohl jsem žádné dát to, co patří jen Tobě - lásku!

Hrdlo se jí sevřelo nad tou oddaností, láskou, kterou si přes všechnu tu hořkost ve svém srdci uchoval. Najednou byl blíž, než před chvilkou, cítila, jak rychle dýchá na své tváři, jeho tělo začalo být příliš v těsném kontaktu na to, aby soustředila myšlenky. Sledovala jeho kypré rty, které se téměř dotýkaly její tváře.

"Miku, vůbec mi to neulehčuješ!"... " Já vím, promiň, ale musím to udělat, teď hned!" …vzal ji do náruče a položil ji doprostřed postele a mírně se na ni položil. Ochutnala jeho smyslné rty a byla ztracena…odpovídala na jeho rozechvělý dech, který sílil v polibcích a který sliboval i toužil po dalších. Sjel jí rukou od krku do dekoltu...a druhou rukou si ji přitáhl za zadeček těsněji pod sebe, aby jí dal pocítit, jak je vzrušený a jak po ní touží všemi smysly. Mírně se od něj snažila odtáhnout, marně!

"Abbie, prosím, ještě chvíli nemluvme." V jeho hrdle téměř zachrčelo, až jí to vzrušilo ještě víc, než jeho mužství, které ji tlačilo do stehen, v ní vyvolalo vlnu tolik potlačovaného, odpíraného chtíče. Podívala se zpříma do jeho oči, byl to pohled milujícího muže, který od slov nemá daleko k činu, který už vyčerpal všechna slova, aby vyjádřil to, co cítí. Pomalu jí stahoval ramínko u její blůzky, políbil na rameno, přiváděl jí k šílenství. Vpletla mu prsty do vlasů a druhou rukou rozepínala knoflíčky na jeho košili... Jen se škodolibě usmál... "Takovou práci mi dalo je zapnout a ty jsi s tím hotová hned!"…zasmál se něžně i žádostivě…

"To jen proto, že tě miluji navždy, Michaeli, má láska nese tvé jméno!" …řekla Abbie, která nejen neuhlídala svůj jazyk, ale především své tělo, které svoji lásku k tomuto muži vysílalo v mohutných vlnách. Zpozorněl a zamrkal, aby zahnal tlačící se slzy dojetí, od kterého se mu chvěla brada. "Abbie,co...co...jsi to řekla?"…skoro se až lekla. "Řekla jsem, Michaeli, pravdu, nic víc!" …položil si zasněně hlavu na její prsa, schovaná pouze v lehkém krajkový podprsenky.

"Já vím, ale Abbie, přesně tahle slova jsem slyšel v tom dlouhém snu v nemocnici tehdy, když mě postřelili, byla to tvoje slova, tvůj hlas! Bylas tam se mnou! Nebyl to tedy jen sen! A nejen to, podobná slova jsem chtěl říci já tobě, tu noc po koncertě, kdy se to stalo...a kdy jsem tě chtěl.

Vyhledala jeho rty a v polibcích se ho snažila umlčet, nesmí si vzpomenout, dřív, než mu stihne vše vysvětlit, říct ona sama.

"Ano, nebyl to jen sen…!" Vyhledala jeho krk, do kterého jemně kousla a láskyplně přejela jizvu po tom zranění pod klíční kostí, už bez slz, ale s vděčností a nevýslovnou láskou, která byla v ní skrytá skrze společně bolest i odloučení.
Cítila jeho horkou ruku, jak jí sune blůzku nahoru a dotýká se jejích ňader nebo, jak jeho ruka směřuje do jejího rozkroku, kde jí působí skutečnou slast… takovou, že sténala rozkoší, rozepnula mu chvatně kalhoty a hbitě rukou vplula dovnitř, aby osvobodila připravený nástroj touhy ke splynutí jejich těl.
_____

Když tu se bez varování rozrazily dveře a přiběhla jejich společná láska - Melanie s talířem sušenek... "Mamí, s tetou Justinou, jsme ti...upekly… sušenky, přesně, jako je máš ráda... "Co to tu děláte?" Nic z toho, co se tu dělo, nechápala svým dětským rozumem. Snad ani nepostřehla, jak bleskurychle si Michael zapnul poklopec, matka stáhla blůzu a něco tu drmolí, něco, čemu ona nerozumí…

"Melanie, miláčku, my… jsme tu …s tatínkem prováděli vyšetření, nebylo mu od rána nějak dobře, víš a nechtěli jsme volat jiného doktora…?" Vypadlo z Abbie, na něco absurdnějšího se nezmohla ani ona, ani Michael, který byl rudý studem.

V návalu paniky použila i poprvé oslovení tatínek... "TATÍNEK?? Michael je můj tatínek??? Ten tatínek, o kterém jsi mi říkala, že se nám ztratil a při tom je tady s tebou??" …upustila talíř se sušenkami a vyběhla z jejího pokoje.
Dívali se nechápavě na sebe... "Bože, to jsem zas něco zvorala!!" …chytla se za vlasy, jako by si je měla všechny vytrhat.

"Klid, Abbie, vysvětlíme jí to, když je to venku, nemá cenu mlžit. Prostě dojdu pro ni a společně jí to nějak vysvětlíme…stejně jsme to měli v plánu o tom, co viděla, prostě mluvit nebudeme a basta, myslím, že to tvé vysvětlení je v dané situaci dostačující! Na poučení v tomto specifickém, biologickém směru je ještě příliš malá! Paní doktorko…!"
Stydlivě a rudý jako rak na Abbie mrknul, když odcházel pro jejich dceru a cestou si zastrkával košili do kalhot a upravoval rozčepýřené vlasy…

Netrvalo ani pět minut a stál s Melanií ruku v ruce v jejím pokoji. "Melanie, pojď, posaď se tady vedle mě na postel…" …poplácala Abbie rukou vedle sebe a Melanie se poslušně posadila, Michael do křesla naproti nim.

"Ano, Melanie, je to tak, Michael je tvůj tatínek. Víš, jak jsem ti říkala, když ses mě ptala, proč mají ostatní děti tatínka, které za nimi přichází do školky, do nemocnice… berou je na zmrzlinu? Melanie jen přikývla.
"Tehdy jsem ti řekla, že tvůj tatínek se ztratil a že my ho neumíme najít. A když ses ptala, proč on nehledá nás...? Tak…víš, tatínek by nás určitě hledal, našel a taky se to nakonec i stalo tam u nás v nemocnici, jistě by nás hledal i dřív a všude, ale prostě on o tobě do toho setkání, do té mojí nehody před nemocnicí nevěděl… nevěděl, že ses mi narodila." Podívala se letmo na Michaela, který visel pohledem na tváři své dcery a podporoval ji, i Abbie pohledem povzbuzoval, jeho oči k ní i Melanii mlčky mluvily.

"Já a tvůj tatínek, jsme se měli a vlastně máme hodně rádi…a proto nám Bůh poslal miminko, ze kterého vyrostla tak báječná a krásná holčička, kterou jsi ty. Vždycky jsem si přála mít holčičku a ty jsi ta ze všech nejlepší…moje, vlastně naše! Budeš mít Michaela ráda, jako svého tatínka tak, jako máš ráda mě, jako svou maminku?"

Pohladila Melanii po hlavě a ta se podívala na ni a na Michaela… "Jo, budu se moc snažit, mamííí. Proč jsi to, že jsem se ti narodila, Michaelovi...tatínkovi " …hned se opravila…nevzkázala, když jsem se narodila?" ...povzdechla si
Melaniie… "ještě dřív, než ses narodila a i potom, byla jsem dost nemocná, tak, že mi se vším, i s tebou, pomáhala teta Christel. A ano, dnes vím, že jsem to měla udělat, zasloužila by sis tak báječného tatínka od malička!"
Sledoval, jak Abbie bojuje se slzami a jak se jí hrdlo stahuje, dokonce přiznala i nějakou nemoc, čím si ty dvě musely projít. Bylo mu najednou tak úzko kolem srdce.

"Odpustíš mi to někdy, Melanie? Odpustíš mi, že jsi do dneška nevěděla, že máš tatínka?" …setřela slzy, které samovolně opouštěly její oči. "Odpustím, protože už ho mám!" …řekla vítězoslavně Melanie a padla své matce kolem krku, objala ji a dala velkou pusu.

A pak udělala něco, po čem snil a bytostně toužil od té chvíle, kdy se dozvěděl, že Melanie je jeho dcera. Přišla k němu, sedla si mu na klín, dala nu ruku kolem krku a nevinným dětským a bezelstným hlasem se zeptala.

"Líbíš se mi, jako tatínek! Taky se ti tak líbím?!" …a její pronikavý pohled, který zdědila po své matce, se mu dostával pod kůži dál a dál. Byl hrdý a dojatý, že musel v sobě vybojovat nejen pevný hlas, ale i vhodná a pro ni srozumitelná slova.

"Melanie, ty ses mi líbila mnohem dřív a víc, než jsem vůbec věděl, že jsi moje holčička!"

Já se na to vy… směju, tak jsem se chystala na "Hovory H"...a Abbie s Mikem a zas nic !Usmívající se Dokonce ani "Mikův nástroj" nebyl použit!Smějící se
Možná příště, i když zase něco… a řekla bych… to nejdůležitější se objasnilo a je jedno, jak k tomu došlo! Mrkající

57.kapitola

3. října 2016 v 5:55 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Nechci ti znovu ubližovat…

Uprostřed noci procitla, vzbudil ji nějaký podivný šramot na chodbě, ale ustal a ona mohla dál spát.

Světlo v úzkém proužku dolehlo až k jejímu lůžku, jako když někdo otevře dveře jejího pokoje a podivný šramot a hudrování, když zakopnul o její vozík se stupňovalo.

"Abbie, zrzeeečko má milovanááááá...spíš?? Kdybys věděla, jak moc mě trápíššš!" …ozvalo se zavzdychání.

Nejprve zírala do tmy s otevřenýma očima, vyčkávala, co bude dál, ale když nadskočila na své posteli, kdy to vedle ní žuchlo, natáhla se a rozsvítila lampičku.

"Michaeli??! Proboha…ty ses ale zřídil!!! Odhodila jeho ruku, kterou se k ní sápal. Přišel jen tak ve spodním prádle v boxerkách. Ani nechtěla vědět, kde si odložil ten zbytek...a něco nesrozumitelně brblal, zatímco se vedle ní zavrtával pod peřinu.

"Abbie, musíš …se snažit chodit… protože jinak mě utrápíšššššššš. Nesmíš mě trápit, už ne…nikdy...!!" …zamumlal už v polospánku. Jen ho přikryla a chvíli sledovala, jak spí. Bylo jí jasné, že toho vypil víc, než mohl snést a o jeho slovech, i když zdánlivě nesrozumitelných, přemítala už po tmě, kde vedle ní nahlas pochrupoval Mike.

"Utrápíš, už ne...nesmíš mě trápit" …opakovala si pro sebe a nejspíš jí bylo jasné, kvůli komu se tak opil… kvůli ní. Kéž by jen v sobě měla sílu, mu vše říct.
…....

Probudila ho ostrá bolest hlavy a stejně tak nepříjemné denní světlo. Pomaličku otevřel oči a mžoural kolem. "No, to je dost, ty spáči!" Abbiein hlas ho uvedl v realitu. Na sucho polkl a zíral s námahou do stropu. "Kde to jsem, kolik je nebo aspoň, jaký století?!" …vydechl.

"Je skoro deset a kde bys byl…v mém pokoji u sebe doma!" …seděla na posteli s rozečtenou knihou a jen letmo k němu vyslala svůj pohled. Maličko se nadzvedl a opřel o lokty… ta bolest hlavy byla nesnesitelná a proto padnul nazpět do lehu.

"Bolí tě hlava, viď? Zeptala se vlídně, jako by mu přála dobré ráno... "Jo, to je slabý slovo! Ještě nikdy jsem to neměl..." …usmála se. "Něco jsem ti nachystala, to ti na TO jisto jistě zabere, říká se tomu totiž kocovina, Michaeli." Zakryl si rukou tvář…

"Neviděla mě tu tak Melanie?" "Ne, buď v klidu, pečou s Justinou sušenky a pak je mají v plánu roznášet snad všem zaměstnancům v Neverlandu." Usmála se.

"Abbie, já…stydím se, vůbec nevím, jak jsem se tu octl" …natáhl se pro sklenici, kterou mu podávala, ve které divoce tančily dvě šumivé tablety. Napil se a pak znovu, až byla sklenice prázdná. "To vůbec nemusíš! Náhodou jsi byl děsně milej." Zaculila se koutkem úst a sklopila hlavu...pod klapky viděla, jak mírně nadzvedl přikrývku, zase ji rychle zadělal a znovu nevěřícně pohyb zopakoval. Praštil sebou zpět do postele a mnul si spánky, jako by si potřeboval naléhavě vzpomenout. Jediné, co se mu vybavilo, byl Wayen v jeho pracovně a nějaké historky o Melanii a láhev whisky.

"Jak moc milej jsem byl? Abbie, my jsme spolu ...?" …vytřeštil oči, když viděl, že má na sobě jen boxerky na půl žerdi.. užívala si jeho rozpaky a "okno", rozhodla se s ním hrát malou hru... "Jo!" …odpověděla klidně a dál si četla v knize. "Počkej, jako doopravdy??" vykuli na ní či nevřícně.. "Jo! Říkám, že jsi byl milej."

"Abbie, to už není sranda, neříkej, že jsem tě nutil k...sexu?" …zakryl oči už oběma rukama a tváře, které mu hořely studem. "Nenutil! Chtěla jsem sama…" Vytřeštil na ni znovu oči: "ABBIE!!! Řekni, že to není pravda, přece nemůžu být takový prase!" …to už se rozesmála.

"Blbý co, že si nic z toho nepamatuješ, ty draku!" …zvedla významně obočí a když viděla, jak mu z tváře zmizel i zbytek barvy, nechtěla ho už dál nechat v nejistotě.

"Ne, blafuju, nedělali jsme spolu to, cos myslel, ale trvám na tom, že jsi byl milej a taky hodně pravdomluvnej." Zavřela knihu a jemně se dotkla jeho vlasů a pohladila ho po hlavě. Chytil její ruku a vtiskl jí polibek do dlaně. "Abbie, jak moc pravdomluvnej?" …podíval se nejistě, protože se mu vybavil úryvek nočního hovoru s Wayenem.

"Miku, dost na to, abych poznala, že ses opil kvůli mně. Nechci ti znovu ubližovat…proto bude lepší, když…." Prudce se vymrštil do sedu, i když mu hlava třeštila, jak o závod... " Abbie, nechceš odsud odejít, že ne?! Nenechám tě po druhé znovu utéct."
Jeho reakce ji zabolela, i když na ni měl svaté právo. "Chtěla jsem jen říct, že bude lepší si o všem promluvit. Samotnou mě to trápí a věř, že už pěkně dlouho."

Byla odhodlaná mluvit a to je posun k lepšímu, kdyby nebylo té jeho zpropadené kocoviny, potřeboval se soustředit, mít jasnou hlavu. "Abbie, tak to jsem moc rád, ano, musíme o tom mluvit, abychom mohli jít dál. Jen, prosím tě, promiň, půjdu do sprchy, smýt ze sebe tu únavu a morální kocovinu, ano? Použiju tvoji koupelnu, nebudu pryč dlouho!" Natáhl se k ní a vtiskl jí polibek na čelo.

"Dobře, máš tam ještě vyprané oblečení, které tu po tobě zbylo po té noční bouřce, abys tu celý den neběhal jen v boxerkách." Usmála se, když viděla, jak rychle zaplul do koupelny.

Má tedy dobře půl hodinu, aby se připravila a tolik let odkládaný rozhovor a střet s pravdou, vyjasnění si toho, co v jejich životech překáželo.

Tvoje tvář, má známý hlas

2. října 2016 v 21:35 Videa, která stojí za to vidět! ♣
Aneb Michael po druhé v podání Romana Vojtka.

Romana moc nemusím,ale celkem se s tím popral dobře, stejně jako Hanka