Prosinec 2016

Krásné Vánoce

23. prosince 2016 v 8:24 ◘ Různé

Milí blogoví i náhodní čtenáři,

přeji Vám klidné vánoce plné vnitřního štěstí, které pramení z lásky ve Vašem srdci, jež toužíte sdílet se svými nejmilejšími a nejbližšími. Můžete je najít pod stromečkem, jelikož právě oni jsou tím největším darem a proto je nosíte po celý rok v srdci…bez ohledu, jaký je den, měsíc nebo rok.

Přeji Vám všem, Vašim rodinám a přátelům svornost, harmonii, radost a klid těch nejkrásnějších svátků v roce a trvalé vánoce ve Vašich srdcích.

Děkuji všem svým stálým čtenářům za věrnost, se kterou přicházíte ke mně na blog a především za oddanost našemu Michaelovi, jež nás stmeluje. Moc si každého z Vás vážím.

Krásné Vánoce přeje Zuzy

68.kapitola

12. prosince 2016 v 5:56 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Kdo má poslední slovo?


Neverland o dva měsíce později…

"Vypadáš skvostně, Christel!" …upravila Abbie závoj své kamarádky a dívala se do její šťastné tváře, která na ni hleděla v zrcadle. Byla nádherná, tolik jí její štěstí přála a zároveň cítila, že se jejich cesty značně rozcházejí. Už ne oni dvě, ale každá se vydává sama na svou vlastní cestu.

Christel se otočila, vstala a objala Abbie. "Slib mi, že nebudeme brečet!" …ale sotva to řekla, roztřásla se jí brada, když viděla dojaté oči své nejmilejší kamarádky.
"Neblbni, jasně že ne, přece si všechnu tuhle nádheru nerozmažeme, no ne?!" …setřela si slzičku v koutku oka. Zasmály se, jako na povel i přes veškeré štěstí, které obě prožívaly, tu byla předzvěst loučení.

Loučení s další etapou života, přátelství, které vydrželo a přestálo mnohé zkoušky, ze kterých vyšly obě jako vítěz.

"Ach Abbie, děkuju za všechno i za tu možnost, mít svatbu tady v tomto pohádkovém místě, stejně mám dojem, že se mi to všechno jen zdá."

Abbie vzala Christel za obě ruce, pevně je stiskla. "Neděkuj, to byla samozřejmost, po tom, co jsi pro mě v životě udělala, pro mě, pro Mel a pro Michaela, nikdy tě nepřestanu mít ráda, sestřičko! Škoda jen, že mi brzy odjedeš do té Afriky." Posmutněla... "Víš, Abbie, já..." …nestihla doříct větu, když se otevřely dveře a v nich stála rozkošná princeznička v dlouhých bílých šatech s růžovou saténovou šerpou kolem pasu a ve stejné barvě měly i v dlouhých vlasech stáčejících se do prstýnku růži. "Melanie, jsi překrásná!" …vydechly obě zároveň. Malá se jen usmála směrem k tetě Christel a mamince.

"Vy jste taky moc krásný a strašně vám to sluší! Tatínek vám oběma vzkazuje, že vše je nachystáno a čeká se jen to nejdůležitější, na vás dvě!" …tlumočila naprosto přesně vzkaz svého otce.

"Dobře…už jdeme!" …pohladila Abbie svoji dcerku a vzala ji za ruku, znovu se objaly dvě ženy, jejich život byl provázaný citem, přátelstvím a bezmeznou důvěrou jedna v druhou. "Hodně štěstí, drž se a užij si svůj dnešní velký den!" …zašeptala jí Abbie do ucha, vzala Melanii za ruku a odešla z místnosti.

Pomalu scházela ze schodů držíc svoji dceru za ruku, Čekal nervózně pod schodištěm, ač měl Christel rád, jako člena rodiny, nemohl se dočkat té jediné, která zabrala jeho srdce a kterou miloval, která ho dnes tak odbyla a vyhodila při asistenci, kterou chtěl nabídnout v oblékání…dělala stejné drahoty se svou róbou, jako nevěsta. Proto zvolil klasiku, tmavý oblek a vsuvkami černé kůže, bílou košili a černou kravatu se zlatými vzory. Nervózně přešlapoval sem a tam, až se klapání jeho bot ozývalo halou, kdyby to bylo společensky přijatelné, klidně by začal i stepovat.

Jeho pohled uchvátil pohyb nahoře na schodišti…to jeho dcerka scházela ze schodů za ruku se svojí maminkou a stejně jako ona, si přidržovala šaty. Mohl na nich oči nechat, zvlášť pak na Abbie a nyní už pochopil, proč dělala takové tajnosti, její vkus, cit a elegance ho naprosto uzemnily!

Měla na sobě dlouhé bílé šaty, které se od pasu měnily v slaboučce modrou a čím víc dopadaly na zem, tím byla modř tmavší až do nebesky modré. Celé šaty byly zdobeny jasně modrými třpytivými kamínky, jako by se na ní snesly kapky blankytného deště, které se nevsakují, připadala mu jako labuť, po jejímž bělostném peří stékají krůpěje křišťálové vody. Ze stejných kamínků měla kolem pasu řetízek, coby pásek a stejné kamínky ve vlasech, vyčesaných do drdolu a na krku, z těch samých kamínků, jemňoučký náhrdelník, který se dmul na jejích plných ňadrech v decentním, přesto svůdném dekoltu. Když se na něj podívala, jeho oči nebyly schopny vnímat nic jiného, dokonale jí ta barva ladila k jejím pomněnkovým očím, byl ohromen její krásou a ladností, se kterou scházela dolů. Na posledním schodě jí nabídnul ruku a políbil. "Vypadáte jako by vás z nebe snesli andělé." Vydechl obdivně, políbil svoji dceru do vlasů a Abbie na rty. Odcházeli do zahrady, kde se celý obřad konal a kde už čekali svatební hosté a ženich před vyzdobeným oltářem.

Cestou si Abbie všimla jednoho sotva dvacetiletého mladíka, který se na ní smál a mával, nedokázala ho nikam zařadit. "Miku, nevíš, kdo to je?"… zeptala se nenápadně." Ale jistě, drahá, vím, po obřadě si jistě budete mít o čem povídat, je to jedno z mých překvapení." Podívala se tázavě do jeho tváře...a pomyslela si: "Ach, ta jeho neustálá překvapení!"…mírně našpulila rty a povytáhla obočí. Ale to se svatební průvod zastavil a začala hrát hudba a hosté vstávali ze svých míst a potleskem vítali tu nejdůležitější osobu Christel, která volně kráčela po červeném koberci a před ní Melaniie a s košíčkem radostně rozhazovala okvětní lístky růžovo bílých růží, které měla nevěsta, co by svatební kytici.

Když Abbie viděla Anthonyho, jak obdivně hledí na ženu, která k němu přichází, viděla jeho štěstí a radost, musela si znovu utřít nenápadně slzičku, která si našla cestu ven a za ní další její sestřička. "Ale no tak, drahá, přece bys neplakala, že si Anthony nechce vzít tebe!" …zavtipkoval Michael a pošeptal jí do ucha. Tu se rázem musela začít smát.

Když obřad skončil, začala hostina a lidé spolu rozmlouvali, byla tu spousta lidí, přátel z nemocnice a Abbie připadli jako rodina, kterou jedinou donedávna ona a Mel měla, až na onoho mladíka, kterého ne a ne zařadit a který ji hypnotizoval pohledem, až z toho začala být nesvá. Michael se sklenkou v ruce rozmlouval s novomanžely a onen mladík se ocitl v její blízkosti, sotva se stihla otočit. "Ahoj, Abbie…" "A.. ahoj, promiň...te, nějak si nemůžu vzpomenout...?"… tápala v jeho tváři. "To je v pořádku, tehdy mi bylo dvanáct, možná, kdybych měl teď sklenku džusu a celou jí na tebe vylil, vzpomněla by sis?" …zasmál se. Pomalu jí to docházelo a zorničky se jí rozšířily neskutečnou radostí.

"Pane Bože…Samueli, jsi to ty? Řekni, že jo, kdo jiný mě poléval džusem a nechtěl polykat léky a ani se uzdravit???" …objala ho mateřsky a v tu ránu byla zpět jen zdravotní sestra, které tehdy tento kluk tropil naschvály a až později a právě tady v Neverlandu, objevila jeho křehkou duši.

"Ano, Abbie jsem to já a jen díky tobě a Michaelovi, který mě dodnes podporuje ve studiu, to být já můžu!" Michael si všiml těch dvou u stolu a zdálky jim zamával a Abbie poslal vzdušný polibek. Vyprávěl dlouho o svém dětství, uzdravení i tetě, která ho k sobě tehdy vzala i o tom, jak sem pravidelně za Michael jezdil a jak mu pomáhal, podporoval a obdiv k muži svého srdce v Abbie stále rostl. Michael přišel ke stolu a jemně vzal Abbie za ruku. "Samueli, příteli, dovolíš, na okamžik ti ji ukradnu." A odváděl Abbie od stolu k novomanželům.

"Michaeli, Abbie, já…rádi bychom vám jako prvním něco řekli." …začal Anthony a nejistě přešlápnul a když Christel viděla, jak to z něj neleze, ujala se slova sama.

Abbie, nestihla jsem ti před obřadem říct, nebyl ten vhodný okamžik, ale naše plány se změnily, do žádné Afriky nejedeme, protože…budeme chovat!" …řekla, rozzářila se jako sluníčko a Anthony z kapsy saka vytáhl obálku a v ní snímek z ultrazvuku a podal jí ho. Přijala s třesoucí se rukou. "Mě z těch novinek dneska asi trefí... "Christel, jsi v osmém týdnu, budeš mít miminko!" …zavýskla radostí a znovu začala svoji kamarádku objímat a tentokrát už plakaly obě.

"To ty hormony." Usmál se na Michaela Anthony, kterého Michael přátelsky poplácal po rameni a podal ruku. "Moc gratuluji, jsi šťastný muž!" "Ano, to jsem, vzal Anthony Christel kolem pasu a odváděl neznámo kam.

Zůstali spolu, jen oni dva. Pod jeho milovaným stromem a měli pocit, že jim zprostředkovává, dává štěstí přímo shůry, kam sahá jeho majestátná koruna, ze které sem tam spadne první podzimem zbarvený lístek.

"Tolik jim to přeju…" …řekla dojatě Abbie…pevně ji objal, přitiskl si ji na svoje tělo, cítil její plná ňadra, jak pod tíhou dojetí a přemáhání pláče tlačila do jeho hrudi. "Abbie?" …pohladil ji po tváři, jedno moje překvapení jsi před chvílí odhalila, Samuel je tu i proto, že je můj přítel, ale především proto, že ty jsi mu pomohla k uzdravení a taky mi slíbil jistou službu v mém dalším překvapení, ale k tomu potřebuju tvoje svolení, souhlas." Zadíval se na ni, jako by skrze její modré či chtěl vidět do jejího srdce, do duše.. "Povídej." Vyzvala ho, sáhl do náprsní kapsy saka a vyndal malou bílou krabičku a v ní snubní prstýnky.

"Abbie Bakerová, vezmi si mě za muže?"...vytřeštila na něj oči: "Jako, teď hned?"

Usmál se tím svým odzbrojujícím úsměvem "Ano, teď hned, není důvod na nic čekat. Miluji tě a moc bych si přál, abys byla mojí ženou, vždyť oddávajícího tady máme, stejně tak matrikářku, svědky a hlavně jeden druhého." Souhlasila s dojetím. To už Anthony a jeho žena přiváděli oba úředníky a Samuel vedl za ruku jejich dcerku, před nimiž a hlavně před sebou, si slíbili lásku, úctu a věrnost a jejich společné ANO zaznělo z jejich úst pod stromem obdarování a tím darem byl jeden druhému.
Pomalu se hosté loučili s novomanžely, novomanželé Anthony a Christel s Michaelem a Abbie, protože přímo z jejich svatby odlétali na svatební cestu, přímo z Neverlandu, kam je jako překvapení vyslal Michael, jako svoje další překvapení.
Melanie unavená dnešním dnem už dávno spala ve svém pokoji. Zůstali jen oni dva.

"Dovol, abych svoji drahou ženu odnesl do své ložnice." "Dovolím, co mi taky jiného zbývá, když mám muže, který si myslí, že musí mít poslední slovo a mění plány a zvyklosti jako na denním pořádku." Naoko zaodmlouvala a nechala se odnést do jejich manželské ložnice, kterou Michael nechal vyzdobit, všude hořely svíčky, byly nádherné květiny, vychlazené šampaňské, jahody. Pomalu ji postavil na zem. Byla v tom světle svící ještě nádhernější a smyslnější, než celý dnešní krásný den. Ani nepostřehl, že svírala pod svojí paží kabelku-psaníčko, které spadlo na zem. Jeho obsah zůstal rozsypaný na zemi u jeho nhou. Ochotně se pro něj shýbl a posbíral věci, jako zrcátko,kapesníček, lesk na rty a rozlepenou obálku, kterou už dneska jednou viděl. Držel ji v ruce a vyndal snímek z ultrazvuku, na který se znovu se zájmem zadíval.

" Je tak maličký, nádherný, křehký!"…zasnil se. "Řekla ti Christel, co to bude? Nebo to bude pro všechny překvapení?" …otáčel snímkem, jako by z něj vyčetl pohlaví miminka, které se má narodit a které mu bude říkat strýčku, ale raději Miku.

"Něžně ho vzala za ruku, ve které držel snímek, pohladila ho po tváři, kterou, ač znala dokonale, měla mnoho podob, právě v pocitech, které uvnitř sebe prožíval a které se z ní daly vyčíst. "Ne, neřekla, stejně je ještě moc brzy! A překvapení to jistě bude, pro všechny a hlavně pro tebe, můj milý! Michaeli, tento snímek není její, ale můj, náš! Z něj už bys pohlaví svého dítěte vyčíst mohl, kdybys to však uměl" …přiložila své ruce na jeho boky a sledovala jeho reakce, které jí znovu vháněly slzy do očí z nejprve zasněného výrazu, na zaskočený, překvapený, kdy nebyl schopen nic říct, když se díval na ni a na snímek, na radost nejčistšího zrna v jeho očích, kdy nakonec své slzy přidal k těm jejím a kdy ji zahrnoval polibky a něhou, když se jim splnil jejich společný sen.

"Ach, Abbie, tohle dokážeš jenom TY! Vždy mě dokážeš překvapit a najít ten nejvhodnější okamžik, jen co je pravda!"
"A pak, že můj muž musí mít poslední slovo! Jakože se Abbie Jacksonová jmenuji! :-)


Ano, tušíte správně, tato dlouhá kapitola, byla také poslední. Schválně jsem vás předem nevarovala, abyste i vy měli nějaké překvapení "a já poslední slovo" :-)

Díky všem, kteří povídku četli, oblíbili si naše hrdiny, na které třeba i místy nadávali, když dělali blbosti, snad kroutili hlavou nad jejich rozhodnutími a chybami nebo jim prostě a jen drželi palce nebo přáli štěstí. Myslím, že i o tom je život, jako takový ♥

67.kapitola

3. prosince 2016 v 6:34 ♥ POVÍDKA - Vhodný okamžik

Pravdivé motto, které nosím v srdci…

"Abbie, zlato moje, nic si nevyčítej, nemohla jsi to přece poznat! Christel je rozumná inteligentní bytost, ví, že kdybys jí Anthonyho bývala nechala, že by stejně pevný vztah spolu nikdy nenavázali. Ano, prošli si mnohým a snad právě proto jejich láska je pevnější, podívej se na nás, máme to zrovna tak!"
Řekl Michael Abbie a pevně ji objal a něžně políbil do vlasů. Seděli už dlouhý čas v knihovně, jakoby to místo bylo předurčeno ke zpovědím a životním vyznáním.

"Já vím Miku, ale přece jen Christel mám strašně moc ráda, jak to, že mě to ani nenapadlo nebo jsem si ničeho nevšimla? Ona se mi po celou tu dobu obětovala, mě a Melanii! Nikdy neměla nouzi se seznámit s mužem, dokonce uměla i flirtovat, koketovat, ale toho všeho se zřekla kvůli mně"…dál se obviňovala.

"Vím, že ji máš ráda a ona stejně tak tebe, neobviňuj se přece tolik…ani já to nepoznal, když tehdy u tebe v bytě přišla řeč na Anthonyho, kdy jsem na něj nesmírně žárlil a zeptal se jí, jak to s ním máš…prostě mě zpražila a hotovo! V tom jste si maličko podobné"… …zavtipkoval Michael a odpovědí mu bylo láskyplné plácnutí do stehna.

"Věděl jsem, že se ti to nebude líbit!"…zasmál se. "Ale buď klidná, na Christel je vidět, že Melanii miluje jako náhradní matka, myslím, že ta její oběť, jak říkáš, byla zcela dobrovolná a je zcela evidentní, že Melanie ji miluje stejně tak! Navíc, mluvil jsem dlouho s Anthonym a je to opravdu fajn chlap a proto jsem mu nabídl, jako poděkování jemu i Christel, že tu jejich svatbu uděláme tady, nachystáme jim ji spolu…co říkáš? Z Mel bude rozkošná družička a my dva zase úžasní svědci!"
Podívala se na něj a pro něj tím nejkrásnějším pohledem, kdy se zvolna její poměnkové oči plnily láskou, něhou, vděčností a dojetím.

"Ach Miku, to je od tebe šlechetné a rozhodně je to skvělý nápad, ale my dva a svědci...? Mě opravdu Christel požádala…?" …tápala v jeho tváři a hledala v ní odpověď. "No a mě zase požádal Anthony, takže opravdu my dva!" …zasmál se Michael. "Navíc, taky mu "něco dlužím." Potutelně se usmál Michael. "Něco? Neřekneš mi víc?"…přitiskla se těsně k jeho tělu a opřela hlavu o jeho rameno.

"Tak, za prvé, pomáhal ti se studiem, s Melanií, pomohl i mě cennou radou, když jsi nechtěla vstát z vozíku, vlastně teď už ti to můžu říct, byli jsme celkem často v kontaktu, převážně kvůli tvému zdraví. No a taky potom, jak bych neměl mít rád někoho, kdo pro mé dvě krásné holky byl a je tak důležitý." Pohladila ho po tváři, která mírně škrábala a přitáhla si ho za bradu a dala mu něžný až cudný polibek "Cítila jsem, že na něho poslední dobou reaguješ jinak, ale i přes ty tajnosti, které jste spolu měli, ti moc děkuju!"
"Není vůbec za co! Co bys řekla malé procházce, není přece ještě tak pozdě, pokud tedy nejsi unavená a nebolí tě noha?" "Půjdu ráda, unavená nejsem a noha nebolí a jsem ráda, že mi ty šrouby vyndají dřív, než se uskuteční ta jejich svatba."
Pomalu ruku v ruce s propletenými prsty vstoupili do stmívající se zahrady. Nastával příjemný večer, i když ve vzduchu už vonělo babí léto a nadcházející podzim. Došli až do altánu, který byl osvícený a zářil do tmy.
"Neposadíme se ještě na chvilku?"…souhlasila, také se jí nechtělo nazpět, načerpala do sebe takový klid, nejen pro tento večer, ale především pro svůj život.

Seděli mlčky vedle sebe, jejich těla je navzájem hřála, připadala si jako tenkrát poprvé, kdy ji sem vylákal po večerce a jak nervózně čekal, jestli přijde, když se zpozdila u dětí. Poslouchala šumění vody, která tryskala z kašny a padla na ni nostalgie. "Vzpomínáš?" …zašeptala do posvátného ticha.
"Samozřejmě, naše vůbec první strávená noc!" …nemusela se ani dívat do jeho tváře, aby vycítila, že se usmál tím svým překrásným úsměvem.

"Tehdy jsem se bál, že vůbec nepřijdeš nebo to, že jsi nenašla můj vzkaz. Nedovedeš si představit, jak šťastný jsem byl, když jsem se tě dočkal." "Pamatuji se, že jsem se zdržela u dětí a je to zvláštní, myslela jsem si totéž… třeba, že tě nebavilo čekat…nebo to, že jsi ztratil se mnou trpělivost."

"Ach, Abbie, je to tak dlouho a přes to, jako by to bylo včera! Tehdy jsem se strašně bál toho, že s dětmi odjedeš a já zůstanu sám. Tehdy jsme tu měli šampaňské, kterým jsme si připili na zdraví a na nás dva, bylo by trestné, abychom to neudělali znova." Natáhl se k vedlejšímu stolku a oddělal dlouhý ubrus, zpod kterého vytáhl kbelík s vyhlazeným šampaňským, které otevřel a nalil do skleniček a jednu z ní podal Abbie.

"Tak, na co si připijeme dnes?" …díval se jí zpříma do čí, ve kterých se odrážela všechna světla, ale především jeho hluboká láska a oddanost. "Dnes stejně, jako tehdy, na zdraví, protože je stále nejdůležitější na nás dva, na naši skvělou dceru a na život, který nás v naší lásce zocelil, díky překážkám, které si na nás nachystal." Sledoval ji a připadala mu stejná, stejně krásná, jako tehdy, jen pevnější ve svých citech, názorech, zkušenostech.

"A taky na nás, jako rodinu!" …dodal a křišťálově čistý zvuk skleniček a první doušek vína, dokreslil celou atmosféru. Polibkem každý z nich ztvrdil svá slova a jejich srdce dávno bilo stejným rytmem.
Tu si všimla, že se na dně skleničky odráží čirým zábleskem, jasného světla ještě něco. Sáhla do skleničky a vyndala z ní prsten, zásnubní prsten s překrásně broušeným diamantem.

"Abbie, když jsem připíjel na rodinu, myslel jsem to smrtelně vážně, po ničem jiném netoužím víc, než po rodině a proto se tě s láskou, která je v mém srdci od první chvíle, co jsem tě poprvé spatřil, po celý čas ji chránil, opatroval a hýčkal, ptám: Vezmeš si mě za muže?" …držela prstýnek, tiše sledovala, jak před ní poklekl a jeho oči prosí o odpověď.

"Michaeli, nikdy jsem si nebyla ničím tolik jistá, jako láskou k tobě! Udělala jsem spoustu chyb, přes které mě tvoje láska dokázala přenést, osvobodit i uzdravit a proto ráda…nesmírně ráda se stanu tvojí ženou." Políbila ho a vděčně objala. Stále držela prstýnek mezi prsty, a když se vedle ní Michael posadil zpátky, stále si s ním pohrávala.

"Abbie, nelíbí se ti snad, že si ho ani nezkusíš?" …posmutněl Michael, když viděl, jak je rozpačitá si ho nasadit. "Ne, Michaeli…je nádherný, opravdu moc… ale?" …její povzdech mu bral radost z jejího souhlasu. Zvedl jí hlavu a díval se do jejích očí a vážně se zeptal: "Ale??" "Michaeli, prosím tě, neuraž se, vím, že je to ode mě troufalé, ale..." …zalily se jí oči slzami.
"Ale není to on, myslím ten původní. Chápu, že tehdy ses na mě zlobil, snad i nenáviděl, možná ses ho i zbavil a pochopila bych to! Tenhle je krásný, možná hezčí, než ten, co jsi mi chtěl dát tu osudnou noc, ráda bych však …"

Nedokázal se na ni zlobit, pochopil, co mu chtěla říct, chtěla ten, který jí dal Wayen a který u něj našli po koncertě, kdy ho postřelili a ona mu ho pak nechala na nočním stolku v nemocnici před svým útěkem. Ten, který zprvu tolik nenáviděl, protože ho opustila a ke kterému nosil dlouho zášť, pramenící ze zklamání, ale který se později stal jedinou živou vzpomínkou na ni. Viděl v její tváři lítost, bolest i smutek, nedokázal tomu přihlížet. Položil jí prst na ústa a něžně obkreslil jejich drobné kontury.
"Pšššt, Abbie, nic už neříkej, rozumím…!" Zašátral v kapse svých kalhot a vyndal omšelou a popraskanou krabičku, kterou, když otevřel, byl tam původní zásnubní prsten s vyrytým nápisem: Láska má tvé jméno, Abbie! Byl dojatý z její reakce…rozplakala se naplno, utírala jednu slzu za druhou a nepřestávala ho líbat…

"Pane Bože, Michaeli, ty ho stále máš!!?" …vzala ho do ruky a nasadila na prst. "Mám! Nedokázal jsem se ho zbavit, i když jsem se o to snažil…" …usmál se i přes svoje slzy. "Tenkrát, když mě propustili z nemocnice, hodil jsem ho i s krabičkou do jezírka, ale další den jsem pro něj šel, hledal ho, až jsem ho našel. Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost, že jsi chtěla právě ten. Neodvažoval jsem se ti ho dát po druhé, ne proto, že bych nechtěl nebo si na něj nevzpomněl. Prostě jen jsem si říkal, že bys tím mohla trpět nebo se urazit, že ti podruhé chci dát stejný dárek. Ale dojala jsi mě neskutečným způsobem, vždyť onen nápis a je na něm motto a pravda, kterou nosím v srdci, v mysli a je mojí součástí, ale bez tebe by to byl jen bezcenný kroužek kovu."

Stejně jako tehdy, nešli ani jeden spát, bděli nad svým štěstím, zatím co se Neverland propadal do hluboké noci, do spánku.

P.S. Kdo si chce připomenout jejich první probdělou splečnou noc, tak si KLIKNI :-)